Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Loterie 87 (5/5)
Leden 8/10

Bylo to úplně neuvěřitelné. Naklonil jsem se, abych líp viděl a slyšel. Jenže to byla chyba. Z kamene, za kterým jsem se schovával, sjel kus ledu a se žuchnutím zapadl do sněhu. Byl to tichý zvuk, ale myší hudba okamžitě ustala. "Kdo je tam? Kdo se to tam schovává?" otočila se jezerní příšera přímo na mě. Přikrčil jsem se mezitím zpátky za kámen s bušícím srdcem, ale už bylo pozdě. "Rivusi, Arku, běžte pro něj!" rozkázala jezerní příšera a já věděl, že tohle je konec. Vyšoural jsem se zpoza kamene dobrovolně, se sklopenou hlavou a staženým ocasem. Omluvně jsem se usmál a zašmrdlal špičkou oháňky, ale rysa a jelena, kteří ke mně kráčeli, to vůbec nezpomalilo. A v davu to hučelo. "Vetřelec, vetřelec, špeh! Špión!" Tak taková a ještě další slova jsem tam rozeznával. Zavrtěl jsem hlavou ve snaze se hájit, chtěl jsem cosi naznačit, ale úplně marně. Rys mě chytil zuby za kůži v zátylku a bílý jelen mě mohutným parožím důkladně popohnal kupředu, až jsem málem padl na čumák.

Loterie 75 (5/5)
Leden 7/10

Její malá očka přejela svým pohledem celé to zvířecí shromáždění. Její zubatá tlama se nezdála být zrovna uzpůsobena k úsměvu, ale přesto se o něj pokusila, což mělo z mého pohledu dost děsivý efekt. "Krásná účast, krásná. Skvělá práce s organizací, Urinillionisi," pokývla směrem k jednorožci, který upejpavě rýpal kopýtkem ve sněhu. "Tak tedy! Ehm, ehm, prosím o pozornost," zahřímala jezerní příšera a veškeré šveholení v davu rázem utichlo. "Vítám vás na výroční sté schůzi Spolku nadpřirozených tvorů Gallirejských. Jsem moc ráda, že se znovu setkáváme v tak hojném počtu," pokývala hlavou a spokojeně plácla ploutví. Zíral jsem na to jako opařený. Sto let? Sto let se tohle dělo a nikdo o tom nevěděl, nikdo mi nic nikdy neřekl? Jak to bylo možné? Jak to mohli tak dobře utajit? "Začneme, jako vždy, písní," pronášela právě příšera a než jsem se nadál, myšky seskákaly ze hřbetu parohatého králíka a začaly fidlat na nejrůznější maličké nástroje, pískat na stébla trávy a troubit na květy petrklíče.

Loterie 74 (4/5)
Leden 6/10

Průvod podivných zvířat a tvorů směřoval dál a dál. Brzy jsem si byl celkem jistý, že míříme k jezeru s malým ostrůvkem uprostřed, které leželo v horách. Jezero, které bylo domovem veliké příšery. Tu už jsem také jednou spatřil, a byl jsem si zcela jistý, že to žádný sen ani halucinace nebyla. Jak jsem se rozhlížel, bylo mi jasné, že je zde snad každá zvláštní bytost z celého kraje, s výjimkou samotných bohů. Některé tvory jsem nikdy neviděl, jiní byli známí. Musel jsem se nachomýtnout k nějakému setkání.
Zvířata se skutečně na břehu jezera zastavila. Rozestavěli se do úhledného obloučku kolem vody. Já se skrčil za výběžek skály a jen opatrně vykukoval, aby mě neviděli. Jednorožec přistoupil k vodě. Špička jeho rohu se rozzářila a on se sklonil, aby se dotkla hladiny. Za moment se voda rozvlnila a sotva jednorožec ustoupil, vynořila se z jezera veliká hlava jezerní příšery.

Loterie 66 (1/5)

Vlčice po Adiramově boku mi věnovala pouze strohý pozdrav a ukázala špičaté zoubky v popravdě celkem okouzlujícím šklebu. Dál se ovšem příliš neprojevovala a já se tedy zasoustředil na Adirama a na losy, kteří by mohli být smečce tolik prospěšní. Nejprve mi ale můj kamarád představil šedivou vlčici. Styx, zapsal jsem si za uši a naklopil hlavu mírně ke straně. Ale? Vypadalo to, že úplně neví, jak ji nazvat, ale podle všeho byla jeho někým. Těžko se mi věřilo, že by si snad Adiram nalezl jednu vlčici, ke které by se upnul. Už se ale staly i divnější věci.
Příliš se mu nelíbilo, když jsem mu vyslal myšlenku. Omluvně jsem sklopil uši a zaškubal špičkou ocasu. Zvykl jsem si, že magie občas věci usnadní a byl jsem rád, že díky ní mohu občas alespoň trošku promluvit, ale Adiram po tom nejspíš netoužil. Odložil jsem proto kouzla stranou a vyrazil směrem, kde losi rozhrabávali sníh a hledali něco k snědku. Adiram chtěl slyšet plán. V tuhle chvíli by jistě magie mohla pomoct hodně, ale respektoval jsem jeho přání. Tlapou jsem poukázal na něho a Styx a potom se jí rozmáchl do dálky, až za stádo. Nato jsem ukázal na sebe sama a zastavil se, ještě jsem si trochu přidupl, aby bylo jasno, že plánuju zůstat tady a zaútočit na losa ze zálohy, až ho Adiram se Styx naženou. No a potom ho snad společnými silami skolíme. Aspoň tak jsem si to představoval.

Loterie 60 (5/5)
Leden 5/10

Čím dále jsme šli, tím větší byla tma, dokud se na oblohu nezačal soukat měsíc. Noc byla vskutku mrazivá, ale to nezabránilo tomu zvláštnímu procesí nejen v postupu kupředu, ale dokonce ani v neustálém rozrůstání. Připojila se totiž rovnou snad celá armáda svišťů, které jsem znal z hůrek, kterými jsem párkrát procházel. A pak spousta malých myší v barevných oblečcích, které jsem zase nikdy neviděl - a snad ještě divnější bylo to, že jeli na hřbetě zajíce s parožím. Divoce jsem mrkal a protíral si oči, co se to tu k čertu dělo? Nesnědl jsem žádné divné houbičky, že ne? Pokud šlo o jídlo, úplně jsem si nevěřil, dokázal jsem občas nějaké to mlsání utajit i sám před sebou, ale kde bych v téhle zimě vzal magické houbičky? Ne, tohle muselo být reálné. Přímo jsem už hořel zvědavostí. Kam to jdou? Co se to tu děje?

Loterie 59 (4/5)
Leden 4/10

Teď už jsem neběžel, potichu jsem se plížil a dával pozor, aby sníh pod mými tlapkami příliš nekřupal. Pokud si zvířata opravdu povídala, pak já to ze své vzdálenosti neslyšel, vánek mi k uším nepřinesl ani ten nejmenší závan sebemenšího zvuku. Jen prostě šli dál a dál temnějícím večerem. A brzy to začalo být ještě divnější. Zpoza skal se k nim připojil jelen, bělejší než čerstvě padlý sníh. Zařadil se vedle rysa, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Teď už jsem byl naprosto přesvědčený, že jsem svědkem něčeho velmi neobyčejného. Možná i něčeho, co není určené pro vlčí oči. Co by se stalo, kdyby mě odhalili? Nabodali by mě na rohy, paroží a ostré drápy, abych o tom nikomu nemohl říct? Ne, že bych to dovedl, ale to ostatně nemohli tušit... Ale i když jsem měl své pochybnosti, šel jsem za nimi dál, příliš zvědavý, příliš zaujatý, než abych se dovedl odtrhnout.

Loterie 55 (5/5)
Leden 3/10

Běžel jsem přes pláň. Stopy mě vedly pořád dál, už jsem byl téměř na úpatí hor a jednorožec ani šelma stále nikde. Nikde nebyly ani stopy krve a uvědomil jsem si, že ani stopy nevypadají, jako by kterékoliv ze zvířat běželo. Dvě řady otisků kráčely klidně vedle sebe. Podivné. Trochu jsem zvolnil tempo, ale přesto jsem stále klusal celkem svižně. Ať už se tu dělo cokoliv, teď už jsem tomu prostě musel přijít na kloub.
Večer tmavnul, ale do úplné tmy ještě nějaký čas zbýval, když jsem konečně uviděl ty dvě temné siluety. Větší z nich byl skutečně jednorožec, jeho stříbrný roh jemně zářil a hříva se třpytila podobně jako jinovatka všude kolem. Poklidně kráčel bok po boku s rysem bílým jako sníh. Nejen, že šli vedle sebe, zdálo se, že si snad spolu povídají? Jednorožec měl hlavu mírně skloněnou a rys se zase zakláněl, jako by mu šeptal přímo do ucha. Připadal jsem si jako vetřelec, ale... byl jsem příliš zvědavý, než abych tuto zvláštní scénu nenásledoval.

Loterie 54 (4/5)
Leden 2/10

Stopy vedly z lesa ven až na otevřené louky. Vzpomněl jsem si, že někde tady jsem kdysi zahlédl jednorožce. Mohly to být jeho stopy? Byla pravda, že jednorožcovy nohy jsem si nijak zvlášť neprohlížel. Tehdy jsem ho viděl, jak se pase na ledových květech. Byl opravdu krásný. Přidal jsem do kroku, abych ho mohl znovu spatřit, nemohl jsem si nechat ujít takovou vzácnou podívanou.
Stopa byla stále čerstvá a já tušil, že každou chvíli jednorožce už budu moci spatřit. Tu se však k jeho stopám přidávaly další. Tohle však byly otisky tlap šelmy. Ne vlčí, spíš nějaké kočky. Srdce mi úlekem poskočilo. Snad nic nechtělo jednorožce ulovit? Nechtěl jsem to riskovat, přitáhl jsem uši k hlavě a dal se do cvalu. Třeba ještě není pozdě!

Loterie 53 (3/5)
Leden 1/10

Procházel jsem se hlubokým lesem, vše kolem bylo dokonale zmrzlé a pokryté vrstvami třpytivé jinovatky. Já se však cítil naprosto spokojeně a ve svém živlu. Namrzlý sníh mi lehce křupal pod tlapami. V šeru nastávajícího večera jsem byl úplně sám, skoro by se až dalo uvěřit, že jsem jedinou živou duší v celém lese, ačkoliv jsem samozřejmě věděl, že to není pravda. Občas ve větvích zašustila nějaká veverka a sesypala dolů spršku sněhu a cítil jsem kolem i další živé tvory. Většina z nich se však schovávala a unikala mým zrakům. Tu jsem však spatřil na sněhu zvláštní stopy. Chvíli jsem si je prohlížel, ale vůbec jsem nedokázal určit, jakému zvířeti patří. Musel to být otisk kopýtka, ale jakého zvláštního? Byly to takové obloučky s šipkou vedoucí dovnitř. Očichal jsem je, ale pach zvířete mi taky nic nepřipomínal. A tak jsem se vydal po stopách.

//Medvědí jezírka

Stopy losů vedly od jezírka pryč na pláně. Tušil jsem, že tudy spíš jen prochází, většinou jsem se s nimi setkával dál na severu. Tím spíš jsem z toho byl nadšený, tohle byla šance, kterou by byla skutečně škoda zahodit. Ujistil jsem se, že se stopa neztrácí, byla stále poměrně čerstvá a brzy jsem i v dáli spatřil vzdálené siluety menšího stádečka. Tak jo. Kdo se ke mně připojí? Varja by určitě šel, třeba kdybychom vzali i Cyrila, byly by z toho hned body k dobru. Badri lovit nepůjde, ale třeba-
Tu se můj rychlý spád myšlenek zastavil, jak jsem se pozorněji rozhlédl a spatřil opodál dva vlky. Jeden z nich byl nade vší pochybnost Adiram. Aha! Možná se ani nebudu muset vracet do lesa. Poklusem jsem si to za nimi namířil, opatrně, abych si nenabil čenich na kluzkém povrchu. Ne úplně ideální podmínky k lovu, ale to zvládneme. Přibrzdil jsem kousek od vlků, dokonce se zdálo, že taky větří a hledají něco k snědku. Pokývl jsem se širokým úsměvem na pozdrav Adiramovi a potom i vlčici, kterou jsem nepoznával. Byla zvláštní, na hlavě jí rašily parůžky a na hřbetě zase křidýlka. Nad ničím z toho jsem se ovšem nepozastavil příliš na dlouho, podivnosti zde byly denním chlebem.
Stočil jsem svůj pohled opět k Adiramovi a kývl čenichem přes pláň. "Losi, malé stádo," poslal jsem mu prostou myšlenku a naklopil tázavě hlavu ke straně. Chtěli se ti dva připojit? Los by smečku určitě nasytil, ovšem netušil jsem, jestli je ta vlčice součástí borůvky či ne a jestli náhodou nehledají jen něco malého pro sebe.

//Borůvka kolem Propadliny

Odešel jsem z lesa a větřil pachy okolí. Tady kolem toho mnoho cítit nebylo. Dokonce ani medvědi, na které se tu dalo narazit po většinu roku, což byla celkem úleva. Na střet s chlupáčem jsem se necítil. Jezírka byla zamrzlá, což docela komplikovalo lov ryb a stejně... na nasycení smečky by se hodilo spíš něco většího. Natahoval jsem čenich do všech stran a rozhlížel se po stopách ve sněhu, které jsem nakonec i objevil. U jednoho jezera byl rozbitý led a sníh byl zválený a pošlapaný. Cítil jsem losy. Nebyl jsem si jist, zda se v těchto končinách pohybovali i normálně, ale zima je možná zahnala na místa, která obyčejně neobývali. Přidal jsem lehce do kroku a držel se stopy. Zdála se poměrně čerstvá. Chtěl jsem to omrknout a pak hned běžet do smečky, abych sehnal někoho, kdo se ke mně připojí. Tohle byla šance, kterou se nehodilo jen tak zahodit!

//Středozemka

Loterie 41 (1/5)
//Východní hvozd přes Zrcadlové hory

Postupně jsme se dopracovali až k domovu. Konečně! Byl to vážně vydařený výlet a já byl rád, že jsme se dostali domů v jednom kuse. A možná i o jednoho člena bohatší? Cyril se ale pořád zdráhal a teď se i trošku loudal. Věřil jsem však, že se přes to nakonec přenese. Že tu i on najde svůj pravý domov jako mnoho vlků před ním.
Kývl jsem spokojeně Varjovi a doširoka zívl. Byl bych se tu rád s nimi dál zdržoval, ale popravdě se mi docela otvírala tlama a potom jsem měl ještě další plány. Chtěl jsem se porozhlédnout kolem, jak je na tom zvěř a jestli by se nehodilo sehnat pár ochotných duší a jít ulovit něco do spižírny. Naznačil jsem pár posunky oběma vlkům, že si půjdu chvíli zdřímnout. S úsměvem jsem jim pokývl na rozloučenou (i když jsem doufal, že se brzo zase potkáme!) a odšoural jsem se do křovin, kde jsem si vyhrabal díru ve sněhu a za chvíli jsem spal jako špalek. Ani jsem se neobtěžoval vypravit se až do úkrytu.

Když jsem se probudil ze svého nepříliš dlouhého, ale i tak velice osvěžujícího šlofíka, slunce se už začínalo klonit k západu. To mi ale nevadilo. Všemožná zvířena často vylézala raději za soumraku, když byl kolem větší klid. Protáhl jsem si hřbet, až v něm zapraskalo - nepříliš vítaná připomínka, že i když mě Život omladil, stejně už to nikdy nebude, jako když mi byly tři - a vypravil jsem se na svoji loveckou pochůzku.

//Medvědí jezírka kolem Propadliny

Loterie 11 (2/5)
//Gejzírové pole přes Midiam

Nad hlavou mi vyskočil pomyslný výkřičník, když Varja zmínil, že by ta vlčata chtěl s Badri. Co víc, že už o tom mluvili. Oháňka se mi rozšvihala sem a tam a na tlamě zazářil široký úsměv. To bylo přece skvělé! Věděl jsem, že se k sobě Badri s Varjou mají, ale netušil jsem, že už věci došly do bodu, kdy se baví o vlčatech. Navzdory nepříjemnému počasí jsem si musel radostně poskočit, aspoň, že už jsme byli na relativně rovné zemi. To je skvělé, malí synovci a neteřinky, jéje, radoval jsem se a neodolal jsem pokušení opět do Varji srdečně vrazit ramenem. To by potom už doopravdy, oficiálně patřil do rodiny a to bylo přece úžasné. S Cyrilem jsem souhlasil pokýváním hlavy. Varja by určitě byl skvělý táta. Bylo to na něm vidět.
Šedivý vlk hledal svoji kamarádku, ale netušil, kde je. "Určitě se objeví," poslal jsem mu povzbudivou myšlenku, tady se většina vlků někde nakonec vyloupla. Ale takový malý šedý mráček jako by mu nad hlavou visel i nadále. Bál se, že se Baghý nebude líbit. Protože není dost medvídkovitý. Kývl jsem rozhodně hlavou, že se jí líbit určitě bude. Zamyslel jsem a na chvíli přibrzdil. Vzpomněl jsem si na Kayu, která s námi byla u laviny, takže si ji snad Cyril alespoň trošku pamatoval. Jako medvídkovitou by ji určitě nikdo nepopsal, ale byla také cennou členkou smečky? O tom nebylo pochyb. Vyvolal jsem se značným soustředěním obraz Kayi, jak stojí v zářivě modrém borůvčí a pak jsem se otočil na Cyrila, jestli pochopil, co se mu snažím sdělit. Že si ve smečce najde domov spousta různých vlků. Bylo to potřeba, aby mohla fungovat správně.
Vydechl jsem, magie byly docela únavné, ale začínal jsem se s touhle novou obrázkovou taky celkem sžívat, což bylo fajn. Pokračovali jsme dál přes les, ale ještě nás čekal jeden náročnější úsek, než se konečně dostaneme domů.

//Borůvka přes Zrcadlové hory

Loterie 4 (4/5)
//Zubatá přes Sněžné velehory

Cyril se nechal slyšet, že vlčata příliš nemusí. Patrně jsem zmeškal část konverzace, kdy se Varja o mláďatech rozpovídal a tak jsem mu teď věnoval přímo komicky vyjevený pohled. Ukázal jsem na něj tlapou a tázavě povytáhl "obočí" - plánoval snad drobotinu? Narozdíl od Cyrila jsem já vlčata zbožňoval a hlídal bych je třeba hned. I když přivést je na svět uprostřed zimy nebylo vskutku příliš strategické, pravda. Ale stejně bych byl rád, kdybych s nějakými mohl zase trávit čas.
Postupně jsme se od Vlčíška vypravili dolů, jen náš vlkulák mu tam dělal společnost. Ten určitě jen tak neroztaje, určitě ne, pokud vydrží tohle počasí, které začínalo být vskutku dost mrazivé. Nejhorší ale byla chumelenice, která hodně dramaticky snižovala viditelnost. Našlapoval jsem přes hory opravdu opatrně, protože vážně se zranit mohlo být otázkou jednoho špatného kroku. Navíc se zdálo, že jsem se opět nějak octl ve vedení a tak jsem byl aspoň částečně zodpovědný i za bezpečí Varji a Cyrila. Nechtěl jsem nás zavést do nějakého nebezpečí.
Nakonec se země trošku narovnávala a z dunění, které jsem slyšel vpředu i z páry, která se vznášela nad tímhle konkrétním kusem země jsem brzy rozpoznal, že jsme došli ke gejzírům. Pohledem jsem zkontroloval svoje dva společníky, jestli vědí o riziku tohoto území a nevrhají se náhodou do nějaké nebezpečné situace. Kdyby bylo lepší počasí, mohlo být příjemné se tu zastavit a ohřát se u horkých pramenů, ale v téhle chumelenici by to nejspíš bylo ještě nebezpečnější než obyčejně. Proto jsem vykročil pokud možno po okraji pole gejzírů a nasměroval naše kroky co nejdříve do lesa, kde snad bude trochu příjemněji.

//Východní hvozd přes Midiam

Varja se pustil do stavění vlkuláka, zatímco já se kochal výhledem z nejvyšší gallirejské hory. Ačkoliv, pravda... dnes to na koukání příliš nebylo. Husté sněžení zastínilo téměř všechno, skrze bílou tmu téměř nebylo vidět na krok. Poslouchal jsem oba své přátele, ale na chvíli jsem byl asi docela mimo. Možná už na mě začínala doléhat únava ze všech našich dobrodružství. A že jich bylo!
Lehce jsem se otřepal a s úsměvem zamáchal ocasem, když jsem slyšel, jak Cyril povídá o tom, že nás má rád. Byl jsem rád, že jsem našel takové přátele, jako byli tihle dva vlci. Přesunul jsem se blíž k šedivého a zvesela ho čenichem dloubl do ramene, než jsem si začal prohlížet Varjova vlkuláka. Cyril mínil, že nejspíš brzy roztaje, ale já si to nemyslel. Zavrtěl jsem hlavou, tady v krajích sněhu a ledu mohl vlkulák vydržet mnohem déle, než jinde. Časem se určitě rozpadne, ale zdálo se mi pravděpodobnější, že dřív zapadá sněhem, než by se rozpustil. Což se mohlo stát i nám. Poněkud úzkostlivě jsem pohlédl k šedým nebesům, ze kterých se bez ustání nemilosrdně sypaly nekonečné záplavy sněhových vloček. Pokud se bude počasí ještě zhoršovat, a cosi mi říkalo, že by se to stát mohlo, určitě nebylo nejmoudřejší se tu dál zdržovat. Ne, když jsme se mohli přesunout jinam. Pohledem jsem zavadil o Varju a Cyrila a pokývnutím směrem dolů z kopce jim naznačil, že bych už raději šel. Mohlo to tu být brzy dost nebezpečné.

//Gejzírové pole přes Sněžné velehory