Příspěvky uživatele

< návrat zpět

1/5 (85)
Červenec 7/10 - Siku

O zvláštním Stařešinovi už se toho asi o mnoho více říct nedalo. Nebo, nejspíš bychom se o něm mohli bavit dál, ale nemyslel jsem, že bychom dovedli přijít na něco nového. Byla to jedna z těch nevyzpytatelných postaviček, na které tu jeden občas zkrátka narazil. Předpokládal jsem, že mu šlo zkrátka o zábavu a šedý vlk nakonec jeho téma úplně opustil. Místo toho jsme se zaměřili na věci, které byly o dosti méně příjemné.
Střihl jsem ušima a lehce máchl tlapou. Byla to sice vážně otázka dosti osobní, ale kdybych na ni nechtěl odpovídat, nechal bych to zkrátka plavat. Bohužel jsem na debaty o podobně abstraktních záležitostech nebyl ten nejvhodnější adept, protože jsem je nemohl náležitě rozvinout a svoje myšlenky předat dál způsobem, který by byl srozumitelný. Vlk se zaradoval, že mně se tu lavinu přežít podařilo. S úsměvem jsem mu to odsouhlasil, ale když se dostal k popisování toho, jaké to vlastně bylo zahynout pod ní, svěsil jsem soucitně uši. Muselo to být hrozné. Utopit se ve sněhu. Raději jsem si to ani nepředstavoval. Nic příjmeného to být nemohlo. Asi jako žádná smrt. Možná jedině zahynout ve spánku by nebylo tak zlé.
Vysvětlit, co se mi to vlastně stalo, bylo další hádankou pro mého společníka. Hádal a postupně se přibližoval, takže jsem ho nemátl nějakými dalšími gesty, jen jsem lehce vrtěl hlavou a snažil se tvářit povzbudivě, jako že se blíží. Nakonec na to přišel - ono těch možností asi zase tak moc nebylo. Prostě jsem kývl. Moře... A co se jednomu může v moři stát, to už si mohl šedivý vlk jistě domyslet i sám. Mírně jsem se na něj pousmál a máchl ocasem, když mi děkoval. Byl jsem rád, že jsem mu snad pomohl najít trochu klid mysli.
Začal potom jaksi opatrně našlapovat kolem faktu, že jsme spolu na pláni "nemluvili". S úsměvem jsem střihl ušima, nikdy jsem moc nechápal, proč se kvůli tomu někteří vlci cítí tak divně. Já si byl vlastní němoty vědom, měl bych se snad urazit, když na to někdo poukáže? Ale na vlka jsem se kvůli tomu pochopitelně nezlobil. Nebo spíš na Sikua, jak se vzápětí představil. Zavrtěl jsem ocasem a pro tuto příležitost, kdy šlo jen o kratičký vzkaz, jsem se natáhl po své magii. "Erlend," vyslal jsem mu to jediné slovo do mysli. Teď jen doufat, že leknutím nevyletí z kůže. Občas vlci na cizí hlas v hlavě reagovali zajímavě.

1/5 (84)
Červenec 6/10 - Siku

Mohl jsem jen souhlasně pokývat hlavou. Ano, na staříka už jsem narazil. Snad si i přál, aby na něj vlci naráželi a on si z nich mohl dělat legraci. To, co o něm šedivý vlk říkal, docela odpovídalo mým vlastním pocitům. Taky jsem moc nevěděl, o co vlastně postaršímu vlkovi šlo. Odhadoval jsem, že se zkrátka rád pobaví na účet ostatních, jako už to tu bývá zvykem u místních bytostí či i jen některých magicky nadaných vlků - nebyl jsem si jistý, jestli je postarší vlk nadpřirozený či jen hodně mazaný. Vlastně jsem moc neměl co dodat k jeho zhodnocení, jen jsem lehce souhlasně pokyvoval hlavou, že přesně vím, o čem mluví. Starší vlk byl zkrátka nevyzpytatelný. Dalším pomalým kývnutím jsem slíbil, že si budu dávat pozor. Ale teď už bylo možná stejně pozdě, zdálo se, že stařík se mnou už byl hotov, poté co mi zadal za úkol ten vytrvalostní běh.
Potom jsme došli k tématu, které bylo o dost nepříjemnější. Chtěl jsem ale přesvědčit šedého, že není bláznem, proto jsem se rozhodl to prozradit, i když jsem to doposud nevyjevil nikomu, jen Alfredovi, který to také zažil. Jenže vysvětlit, co se stalo nebylo beze slov jenom tak. Věděl jsem o té vlčici, Mrtvolce, vahách smrti, kterou jsme s Alfredem potkali v lese, než se to všechno stalo... jenže bych to pantomimicky popsat nikdy nedokázal a kdybych se to měl snažit předat v myšlenkách, praskla by mi nejspíš hlava. Nakonec jsem jen bezradně pokrčil rameny. Na toto jsem byl krátký.
Vlk se domníval, že jsem taky přišel o život na ledové planině. Dávalo to smysl, ale nebylo to tak. Zakroutil jsem hlavou a ukázal tlapou směrem k jezeru, poblíž kterého jsme posedávali. Pro ujasnění (alespoň jsem doufal) jsem se potom stejnou tlapou rozmáchl pěkně do šíře, aby bylo jasné, že mám na mysli něco mnohem většího. Oceán, otřásl jsem se mírně. Nemyslel jsem na to rád, vážně ne.

1/5 (83)
Červenec 5/10 - Siku

Chvíli bylo ticho a jen jsme si vyměňovali pohledy, než šedý opět promluvil. Nějak jsem si nebyl jistý, jestli jsme si u ledové propadliny stačili vůbec ujasnit, že vlastně nemluvím - popravdě se tam toho odehrálo tolik v takové rychlosti, že na to nebyl vůbec čas. Zdálo se ale, že tentokrát se obejdu bez složitého vysvětlování, protože vlk vypadal, že to pochopil sám o sobě. Pokýval jsem hlavou a děkovně se pousmál, když prohlásil, že to vypadá skvěle. Přikývl jsem znova, když hádal, že šlo o nějakou magickou příhodu či dar, bylo to vlastně obojí dohromady. Přemítal jsem, jak mu vysvětlit, že jsem nový kožich dostal od Života, ale než jsem na to přišel, šedivý mluvil dál.
Moc mě nepřekvapilo, že i on narazil na Stařešinu. Takřka se zdálo, že během posledních dnů bylo nemožné na něj nenarazit. Lehce jsem zavrtěl hlavou, že ten s tím nic skutečného nemá a potom jsem namířil tlapu na zjizveného šediváka a naklonil hlavu lehce ke straně. Taky jsi ho potkal, co? Zajímalo mě, co si o tom myslí. Já byl z těch úkolů trošičku jelen. Prošel jsem jich spoustu, ale jaký to vlastně mělo účel?
Možná jsem zíral až trošku moc okatě. Omluvně jsem sklopil uši a zacukal špičkou ocasu, nechtěl jsem čučet jako zvědavec, ale prostě se stalo. Vlk nicméně vypadal, že ještě neměl příliš šanci si svůj zážitek v hlavě porovnat. Jeho slova i výraz studu v jeho tváři o tom dost vypovídaly. Zavrtěl jsem rázně hlavou, že jako blázen nezní. Tlapkou jsem namířil na sebe a pokývl, pro jistotu jsem se i zakymácel, jako bych se chystal padnout každou chvíli mrtvý k zemi. Chtěl jsem, aby bylo jasné, že já jsem to taky zažil a tím pádem jsme buďto byli blázni oba, nebo to zkrátka možné bylo.

1/5 (82)
Červenec 4/10 - Siku

Zastavil jsem před šedivákem, jehož jméno jsem neznal, ale kterého jsem si dobře pamatoval. A potom přišlo mírné překvapení - i on si mne pamatoval! Popravdě jsem s tím příliš nepočítal, ostatně se toho na ledových pláních přihodilo celkem hodně a my dva jsme spolu zrovna neměli šanci dvakrát komunikovat. Když mě poznal, tvář se mi rozzářila a zamával jsem šťastně ocasem, byl jsem rád, že si na mě vzpomenul a také, že se mu podařilo dostat se z jámy zpět do světa na povrchu, ať už to bylo jakýmkoliv způsobem. Věděl jsem, že existují i dost nemilé cesty, jak se navrátit do světa obyčejných vlků, ale... i tak bylo dobré být zpět mezi nimi. I to jsem věděl dost dobře.
Šedý začal mírně pohledem studovat mojí srst, která zářila barvami polární záře. Mohl jsem si myslet, že to nepřejde jen tak bez povšimnutí. Kdo by si také nevšiml? Byla to hodně výrazná změna. Pokýval jsem hlavou a pro jistotu si ještě čenichem prohrábl modravou srst na boku, aby bylo jasné, že se oba bavíme o tom stejném. Potom jsem pohled zaměřil na něj a s úsměvem znovu jen zahoupal ocasem. Byl jsem hlavně rád, že ho vidím naživu. Poté, co se svalila ta lavina... neměl jsem moc nadějí, co se vlků uvězněných v jámě týkalo. Ale samozřejmě jsem i tehdy věděl, že je možné leccos. Však i já sám tím prošel.

1/5 (81)
Červenec 3/10 - Siku

Vlče nakonec nevypadalo, že by mělo moc velký zájem se se mnou bavit. Nevypadalo ani ztraceně, nejspíš tu bylo jen na výletě. Když se vytratilo do lesa, popravdě jsem si nebyl úplně jistý, jestli to celé nebyl jenom sen... Pomalu jsem se protáhl a vypravil se o kousek dál. Šel jsem stále lehce ztuhle, kousance od dravých ryb jsem cítil, ale už to vlastně ani příliš nebolelo, jen jsem cítil takové nepříjemné tahání a ztuhlost.
Tohle byla nicméně krajina jezer. Zdálo se, že nemůžu ujít příliš daleko, aniž bych nenarazil na nějaké další. Ještě, že jsem se už částečně dovedl přenést přes strach z vody, jinak bych se už dávno musel zbláznit. U tohohle jezera kdosi byl. Vlastně spíš ve stínu stromu opodál - všiml jsem si ho, až když jsem procházel kolem, ale to už mi bylo hloupé se aspoň nezastavit a nepozdravit. Navíc jsem si uvědomil, že tohohle vlka jsem už jednou viděl! No jistě, byl to ten velký šedý vlk z ledových plání. Ten co... Ztěžka jsem polkl. Ten co spadl do propasti. S mírným zahoupáním oháňkou jsem se zastavil naproti němu a pokývl mu na pozdrav. Ať už se to stalo jakkoliv, dokázal se vrátit zpět. Ale vzpomene si na mě? Moc jsme se tam u té díry pobavit nestihli a samozřejmě jsem tehdy ještě nehrál jasnými barvami.

5/5 (80)

Tehdy jsem se docela styděl ukázat zase v lese, protože mi celý čenich opuchnul a vypadal jsem vážně hrozně. Hlavně jsem se ale cítil pěkně hloupě. Eira se mi trochu smála, ale ne moc. Vyprosila mi od Carry nějaké bylinky, díky kterým mi štípance trochu oplaskly a zmírnila se ta bolest a hrozné svědění. Carra se nesmála vůbec, řekla mi, že jsem ťulpas či něco v tom smyslu a že jsem měl ještě štěstí, protože to mohlo dopadnout mnohem hůř. Prozradila mi, že znala vlka, co po jediném včelím štípnutí zkolaboval a udusil se. Nikdo mu nedokázal pomoct. No, Carra vždycky věděla, jak má odlehčit situaci... Zůstali jsme na ni s Eirou zírat, ale ona měla pocit, že řekla dost. Sebrala se, odešla a nechala nás tam v zaraženém tichu. Té noci jsem toho moc nenaspal, protože jsem čekal, kdy se začnu dusit já. Naštěstí se to nestalo, ale podruhé už jsem se med krást nepokoušel. Pro jistotu. A na včely jsem podezíravě nahlížel ještě dlouho potom.

4/5 (79)

Samozřejmě jsem už i tehdy věděl, že včely umí pořádně štípnout, ale byl jsem o dost větší nekňuba, než teď (no vážně!) a představoval jsem si to velice jednoduše. Prostě tam přijdu, vezmu si svůj med, možná schytám pár žihadel, ale včely uvidí, že jsem větší a silnější než ony a... co, prostě mi přenechají svoje životní dílo? Ano, nějak takhle jsem si to doopravdy představoval. Pochopitelně to tak ale úplně nedopadlo. Med jsem našel, to ano. Jenže sotva jsem se odvážil k němu strčit čenich, začal jsem schytávat jedno žihadlo za druhým. Včely se vůbec nebály bránit to, na čem tak tvrdě pracovaly! Ani fakt, že každé štípnutí znamená konec té konkrétní chrabré bojovnice je nezastavil. Vzal jsem tlapy na ramena a utíkal, jako by mi za patami hořelo. Hnaly mě se zlověstným bzučením opravdu daleko a medu jsem samozřejmě neukořistil ani jedinou kapičku.

3/5 (78)

Kromě motýlů nad květinami občas zakroužilo i něco jiného. Viděl jsem huňaté čmeláky, kteří spíš bručeli, než bzučeli a tak připomínali miniaturní okřídlené medvědy. Také se tu pohybovalo nezanedbatelné množství včel. Pro sebe jsem se usmál. Na včely jsem měl taky svoje vzpomínky! Hlavně můj zvědavý čenich, ten by mohl vyprávět... Když jsem žil v Cedrové smečce s Eiřinou rodinou, poprvé jsem tam ochutnal med. Eiřin táta ty plástve nějak ukořistil a vzhledem k tomu, že neměl čenich opuchlý, jako brzy já, měl v tom určitě nějaký cvik či fígl. Jenže nad tím já v tu dobu vůbec nepřemýšlel. Med mi zachutnal, chtěl jsem ho víc, takže jsem se prostě vydal hledat nějaké včelí hnízdo, nebo úl, nebo jak že se tomu vlastně říká, aniž bych zjišťoval cokoliv víc.

2/5 (77)

Předpokládal jsem, že v takovém parnu se nic ani nepohne, ale vlastně jsem se pletl. Kolem horského kvítí, které jsem doteď obdivoval, se začali třepetat barevní motýli. Nebyla to úplná hejna, tu přiletěl jeden, tu se zatřepotal druhý. Všechny jsem je pojmenovat nedovedl, nebyl jsem přes motýly zrovna expert - ani přes ostatní hmyz, když na to přišlo, nikdy jsem moc nepotřeboval se v těchto tvorech dvakrát vyznat. I tak mě ale bavilo je sledovat, jak si poletují, posedávají na květinách a horký den jim nejspíš vůbec nevadí. Byli žlutí, červení, bílí i mnohobarevní, někteří se v paprscích slunce krásně leskli. Popravdě na tom bylo cosi téměř hypnotického. Sledoval jsem jejich veselý rej a veškeré myšlenky se mi vypařily z hlavy, což byl stav pro mě mnohem příjemnější, než hluboké filozofování.

1/5 (76)

Kdybych se tu měl opékat i přes poledne, kdoví, jestli by ze mě k večeru vůbec ještě něco zůstalo. Zvedl jsem se ze země a měl pocit, že se od ní spíš odlepuju, jak jsem si k ní připadal připečený. Opatrně jsem se protáhl a nepříliš závratným tempem jsem se přemístil do stínu mezi skalami, jen jsem se předtím ještě zastavil, abych se napil u jezírka. Kousance na tlapách mi už přišly lepší, ale pořád jsem je zatraceně hodně cítil, to mi tedy věřte.
Ve stínu bylo mnohem příjemněji. Holý kámen, na který jsem se usadil, nebyl rozpálený od slunce a trošku chladil, což jsem také vítal s vděkem. Zůstal jsem sedět, protože z toho věčného polehávání jsem byl úplně rozlámaný a vyhlížel jsem do horkého dne.

5/5 (75)

Postupně jsem tedy otázku bohů odložil stranou. Bylo mi jasné, že nevymyslím nic rozumného. Konec konců to všechno stejně byly jen dohady, domněnky, které jsem si vymyslel sám ve své hlavě. My, obyčejní vlci, jsme zkrátka nemohli tušit, jak to funguje. Pro nás to byly záležitosti opředené nerozpředitelným tajemstvím. Určitě byli nějací chytří vlci, kteří do něj třeba skoro pronikli, nebo si myslel, že pronikli, ale mohl si být někdo skutečně jistý? Tak nějak jsem o tom pochyboval. Existovaly zkrátka věci mezi nebem a zemí, do kterých jsme jen tak snadno nahlédnout nemohli.
Opatrně, abych si je opět nerozdráždil, jsem si lehce protáhl tlapy a připravoval se, že každou chvíli vyrazím jít se schovat do stínu. Jak sluníčko pokračovalo svou pouť po obloze, začínalo pražit přímo na mě a dělalo se vážně hodně velké teplo.

4/5 (74)

Nic z toho se nestalo. Modrá obloha vymetená od mraků se klenula nahoře, neměnná jako vždy. Nic se na ní nepohnulo a žádnou odpověď jsem na ní také nenalezl. Na otázku, kterou jsem si položil, byla moje hlava krátká. Jediné, co mě napadalo, bylo, že Životu a Smrti určuje pravidla nějaký větší bůh, a jemu třeba ještě nějaký větší, a pak ještě nějaký větší... ale jak daleko by tohle mohlo být? Končilo to nakonec u nějaké jedné bytosti, která rozhodovala o všem? A existovalo vůbec něco takového? Třeba ne. Třeba byl všechno kolem nás jen chaos, nad kterým nedržel ochrannou tlapu nikdo. Ale... to se mi také moc nelíbilo. Jeden by si z toho najednou připadal snad úplně sám a zapomenutý. Asi bych se neměl věnovat takovým úvahám, povzdechl jsem si. Nejsem na to dost chytrý.

3/5 (73)

Záležitosti bohů pro mě tak zůstanou záhadou nejspíš navždy. Život byl pro mě navíc o dost méně záhadný, než jeho sestra. Proč vlastně vlkům dávala magické síly, když jimi zároveň tak pohrdala? Bylo to vážně jen chamtivostí, protože měla ráda blyštivé kamínky, které jsme jí přinášeli? Vždyť je to Smrt. Určitě může mít tolik drahokamů, kolik si jen zamane. Lámal jsem si nad tím hlavu a vynořila se mi v ní myšlenka, že se možná bohové musí řídit nějakými pravidly, která my neznáme. A kdo tedy stojí nad bohy a určuje jim pravidla? zauvažoval jsem a opatrně zaklonil hlavu k nebesům, jako bych čekal, že mi snad spadnou na hlavu nebo že se mezi mraky vynoří obrovská tlapa nadbožského vlka a na místě mě rozšlápne jako nějaký obtížný hmyz.

2/5 (72)

I když teď bych možná za kupku sněhu leccos obětoval! Jestlipak existuje i nějaká magie sněhu? přemýšlel jsem a pořád sledoval barevnou hru květů před sebou. Určitě ano, proč by neměla? Když dokážou kouzla změnit vlčí kožichy, nechat jim narůst křídla a dovolí jim ovládat všemožné elementy, určitě existuje i nějaká, díky které bych dovedl přivolat sníh. Měl bych se na to někdy zeptat Života, ten by mi jistě poradil. Tedy, skoro jistě. Bůh byl sice laskavý, ale někdy celkem tajnůstkářský a já sám opravdu předem nedovedl odhadnout, co ještě je ochoten prozradit a co se rozhodne nechat si pro sebe. Jeho pohnutky mi zůstávaly utajené. Kdoví, jestli nějaký smrtelník vůbec dovede pochopit, co se asi bohům honí hlavou? Trošku jsem o tom pochyboval. Možná jen ti úplně nejchytřejší nebo nejpovznesenější, ale já si mohl nechat zajít chuť, protože jsem nebyl ani jedno z toho.

1/5 (71)

A tak jsem to také udělal. Ač bylo ráno horké, podmínky ještě nebyly nijak nesnesitelné. Rozhlížel jsem se kolem sebe, jestli uvidím něco zajímavého. Nějaký čas však byly k vidění pouze kvítky, které se jemně pohupovaly ve slabých záchvěvech větru, který jsem sotva cítil. Louka však hrála všemi možnými barvami, i když byla určitě chudší, než ty v nížinách. Přesto byla možná mému srdci bližší. Vzpomínal jsem při pohledu na modré hořce na krátká léta doma, kdy se na chvíli květy odvážily rozvinout a také ukázat světu svou krásu, než se rok začal zase hezky svižně kutálet směrem k zimě. Tahle malá loučka mi to připomínala. Tady ale byla léta delší a teplejší a rostliny se nemusely tolik bát ukázat svou krásu. I když gallirejské zimy dokázaly také pěkně potrápit, první sníh byl ještě celé luny daleko.