Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srpen 3/10
VLA 3/5 (100)

Samozřejmě to uslyšela i srna. Zvedla hlavu a dala se na útěk. Pustil jsem se za ní. Tohle bylo dost nešťastné, ale možná jsme to mohli ještě napravit. Valil jsem se za srnou a spoléhal se na Eiřinu rychlost - já rozběhnuté zvíře určitě dohnat nezvládnu, ale ona by mohla. Viděl jsem ji, jak se míhá křovím a srnu chvíli dohání, ale za moment začala zaostávat. Cválal jsem dál po kluzkém bahně, ale srna získávala větší a větší náskok. Nechtěl jsem to vzdát, pořád se zdálo, že máme ještě šanci... ale když Eira zastavila a zdálo se, že nemůže popadnout dech, smykem jsem zabrzdil také. Srnka odskákala do houštin, ale to ať vezme čert. Něco bylo v nepořádku.
Doklusal jsem k vlčici, která se momentálně otřásala záchvatem kašle. "Krucinál! Srnka je v tahu! To jsem pěkně podělala," vztekala se chraplavě, jen co trošku popadla dech. Ale po tom krátkém běhu vůbec nevypadala dobře. Postrčil jsem ji lehce čenichem. "Jsem v pohodě. Naprosto oukej," odtáhla se a popotáhla. Nerad jsem se s Eirou hádal - většinou jste neměli šanci vyhrát - ale zavrtěl jsem hlavou. Vlkům, co jsou v pohodě, se většinou neklepou kolena po pár chvílích běhu.

Srpen 2/10
VLA 2/5 (99)

Brzy už jsme mohli spatřit nazrzlý kožich srny mezi stromy. Pásla se tam na paloučku, ještě si to nejspíš chtěla užít, než napadne sníh a hledání jídla se potom stane pořádným problémem. Už se to blížilo. Vzduch byl chladný a vítr začínal štípat. Bylo otázkou času, kdy se vytrvalé plískanice posledních pár týdnů promění v sněhové přeháňky a potom skutečné chumelenice. Prozatím to však ještě nenastalo.
Jakmile Eira srnu spatřila, zastavila a já se přikrčil vedle ní. Otočila na mne oči, které se trochu leskly. Neplakala, ale... "Tak co?" špitla a přerušila můj tok myšlenek. "Jak to provedem?" Vytrhl jsem se z přemýšlení nad věcmi, které pravděpodobně nic neznamenaly, a pokynul jsem jí hlavou doleva. Sám jsem se začal pomalu přesouvat doprava. Už jsme spolu párkrát lovili. Eira byla sice mladá, ale měla talent a šlo nám to spolu dobře. Tiše jsem se začal plížit, abych se dostal blíž. Eira dělala to samé na druhé straně. Náhle však ke mně zleva dolehl jakýsi neidentifikovatelný zvuk, následovaný hlasitým zakašláním.

Srpen 1/10
VLA 1/5 (98)

"Tiše, Medvěde! Když budeš dupat jako slon a funět jako divočák, nikdy nic neulovíme," ozvalo se za mnou. Lehce jsem svěsil uši, avšak neznělo to příliš vyčítavě. Eira se přitom rošťácky zubila. Nedovedl jsem našlapovat tak tichounce, jako ona - ani náhodou. Křoviny kolem mě šustily a větvičky tiše praskaly. Bez ohledu na to, jak malé jsem se snažil udělat svoje mamutí tělo, příliš se smrsknout nechtělo. Přesto jsem se snažil. Pokýval jsem hlavou, jako že chápu, a pustil jsem Eiru před sebe, aby vybírala cestu. Žil jsem v okolí už téměř dva roky, ale vypadalo to, že stejně jako v neslyšném pohybu, ani v průzkumu cestiček a zákoutí nemám šanci se Eiře nikdy vyrovnat. Jen jsem ji pokývnutím hlavy upozornil na srnčí stopy otisknuté v měkkém podzimním blátě, které jsme už nějakou tu chvíli následovali. "Tak fajn," očichala je a pousmála se. Byl to tak trochu unavený úsměv. Dneska Eira úplně nesršela svou obvyklou energií, ale netušil jsem, čím to je. "Už bude asi blízko, ne?" ujišťovala se a já přikývl. Blížili jsme se.

2/5 (97)

Kezi dál nic neříkala, zdálo se, že přemýšlí. Nechal jsem ji tedy, avšak to už se protáhla a plácala se z vody ven. Skoro jako by tím tohle téma bylo pro ni uzavřené. Lehce jsem pokrčil rameny, spíš jen sám pro sebe. Nevěděl jsem, jestli jsem jí na něco skutečně odpověděl nebo ne. Přišlo mi, že jsem jí to příliš nevysvětlil, ale vylepšit to také nebylo úplně snadné. Ne, když jsem jí toho ani v myšlenkách nemohl moc říct. Alespoň prozatím.
Pomalu jsem vlčici následoval na břeh, kde jsem se otřepal a potom si lehl na písčitý břeh, natažený jako huňatý kus rozmáčené kožešiny. Stříbrná šupinka byla pro tu chvíli zapomenutá a dost možná ji voda už odplavila někam do hlubin. Ukázalo se, že Kezi přece jen nějaké otázky ještě má. Jen asi chvíli trvalo, než si je v hlavě přebrala. To mi nevadilo. Trpělivě jsem čekal, než si slova zformuluje. Potom jsem zavrtěl hlavou a svěsil mírně uši, protože mě to trochu mrzelo. Nechtěl jsem se nikomu hrabat bez dovolení v hlavě, ale občas... občas by to k užitku být mohlo. Nevěděl jsem, co se s mojí magií stalo. Nepřestala fungovat, jen se jaksi změnila. Bylo to podivné.

1/5 (96)

Začínal padat večer. Pořád však bylo pořádné horko a tušil jsem, že ani noc nepřinese příliš velkou úlevu. Alespoň nás však skryje před pražícími paprsky slunce. Sklonil jsem hlavu a napil se chladné vody z jezera - tohle bylo asi vážně nejlepší místo, kde trávit takovéto parné dny. Kezi už vypadala trošku unaveně, ale ještě nejspíš úplně nepadala na čenich. Ačkoliv byla tichá, hádal jsem, že kdyby toho měla už dost, určitě by se ozvala.
Vysvětloval jsem jí fungování své magie, jak nejlépe jsem to beze slov dokázal. Pochopila to? Souhlasně přikývla, jako by jí to bylo jasné, ale potom na mě jen zůstala mlčky hledět. Koukala mi přímo do očí a zdálo se, že na něco čeká. Stál jsem tam jako tvrdé Y a jen na ni koukal zpátky. Pokoušela se o něco? Měl bych něco udělat...? Snaží se mi možná také poslat nějaký vzkaz? Pomaličku jsem pokrčil rameny a zakroutil hlavou. Jestli se Kezi o něco pokoušela, já ji neslyšel. Dřív jsem myšlenky ostatních slyšet dovedl, ale to z nějakého důvodu přestalo. Teď jsem byl jen jednosměrný vysílač.

1/5 (95)

Kochali jsme se třpytivou šupinkou spolu. Bylo to fajn. Žádné komplikované problémy nebo něco takového, jenom prostá radost z naprosté maličkosti. To mi zcela vyhovovalo. Povedlo se mi i Kezi "říct", co jsme to vlastně našli, ale cítil jsem, že bych si měl možná dát s magií teď trošku poklid. Věděl jsem, že když se s mladou vlčicí víc seznámím, komunikace přes myšlenky potom půjde snáz, ale prozatím jsem doufal, že si vystačíme s gesty a řečí těla.
Slečna s tmavým kožíškem si v hlavě v klidu přebírala nás třpytivý nález a potom se zeptala, jak vlastně mluvím, když nemluvím. Pousmál jsem se a pokusil se jí to naznačit, podobně jako před nedávnem Bouři (byla to Bouře?). Nevěděl jsem, jak jinak na to, i když bych byl rád, kdyby mě napadl nějaký srozumitelnější způsob. Dotkl jsem se tlapou čela a naznačil ve vzduchu jakousi vlnku, která směřovala ke Keziah. Pochopí z toho, že jde o přenos myšlenek? Lhal bych, kdybych tvrdil, že já sám tomu plně rozumím. Zdálo se, že ani Kezi toho moc nenamluví. S tím jsem však byl naprosto v pohodě. Ticho mi nevadilo. Bylo konec konců odjakživa mým věrným společníkem.

3/5 (94)

Občas, když jsem někomu myšlenkově vyslal jméno, ten dotyčný se pěkně vylekal. Keziah to však vzala celkem s klidem, ba i se zvědavostí. Zůstala na mě zkoumavě koukat, jako by se snažila rozluštit, jak ze mne to slovo vyšlo, když jsem měl tlamu na zámek. Přišla na to velmi rychle - aby ne, přece to byla chytrá vlčí slečna, nebo snad ne? S mírným úsměvem jsem kývl, abych jí dal na vědomí, že to odhadla správně. Očima jsem pak krátce zabloudil k Aranel, která stála opodál a věnovala mi krátký úsměv. Usmál jsem se zpátky a krátce jí mávl, než jsem začal po vzoru Kezi hledat zajímavé věci na mělčině.
První objev na sebe nenechal dlouho čekat. Třpytivá šupinka vlče zaujala, ale pohybovat s ní příliš nešlo. Byla na naše neobratné vlčí tlapy zkrátka trochu moc drobná, i když určitě pocházela z pořádně velké ryby. Keziah chtěla pochopitelně vědět, o co se jedná. Mírně jsem nakrčil čelo - věděl jsem, že to s tou magií nesmím přehánět, ale kratičké vzkazy by snad měly být v pořádku. "Šupina," vyslal jsem slůvko směrem k černému vlčeti a namířil tlapkou na droboučké rybky plavající opodál v naději, že tím Kezi naznačím onu zásadní spojitost mezi rybou a šupinou. Rybky si nás nijak zvlášť nevšímaly. Možná věděly, že jsou moc mrňavé, než aby nám stály za to se je vůbec pokoušet lovit.

2/5 (93)

Vlče přišlo ke mně, pozdravili jsme se - ona slovně, já kývnutím - a potom mezi námi nastalo ticho, ve kterém jsme si jen prohlíželi jeden druhého. Mě zaujala její maličká křídla, ona zase zkoumala pohledem můj kožich. Zamával jsem pruhovaným ocasem. Samozřejmě, teď budu asi přitahovat mnohem víc pozornosti. Nevadilo mi to ale, můj nový kožíšek se mi velmi zamlouval. Vlčice, jak se zdálo, na mluvení moc náladu neměla, spíš zkoumala, co zajímavého se děje kolem jezera. Až po chvilce se na mě otočila a sdělila mi svoje jméno. Pokýval jsem hlavou, potěšený, že si to pamatuji dobře, a potom jsem k ní vyslal krátký vzkaz, aby poznala i mé jméno: "Erlend."
Keziah se zajímala o rybky ve vodě, o písek na břehu. Zvědavě zkoumala všechno okolo. Přišlo mi to jako skvělá možnost, jak navázat kontakt, když jsem nemohl mluvit. Hned jsem sklonil hlavu a začal zvědavě přejíždět pohledem břeh a mělčinu. Co zajímavého bych pro ni našel? Sluneční paprsky se odrazily od čehosi lesklého. Veliká perleťová rybí šupina ležela v písku a hrála snad všemi barvami, jak se na ní světlo lámalo. Zvedl jsem hlavu a nadšeně kývl na Kezi, aby se šla podívat. To by se jí mohlo líbit, ne?

1/5 (92)

Plácal jsem se ve vodě a k rodince opodál jsem se už nepřibližoval. Nepletl jsem se jich do jejich společného výletu, i když jsem tak trošku v hloubi duše doufal, že mě třeba přizvou k sobě... Od té doby, co jsem se rozloučil se Sikuem, jsem se cítil poněkud osamělý. Začínal další den, horký už od momentu, kdy slunce vystrčilo svou střapatou zlatou hlavu nad obzor. V takové dny snad ani nemělo cenu se vzdalovat od vodních toků. Letošní léto tedy slunečnými dny skutečně nešetřilo.
Skoro jsem si ani nevšiml, že se ke mně jedno z vlčat skutečně přiblížilo. Až když se vedle mne ozvalo "ahoj", lehce jsem sebou cukl a otočil hlavu, aby se mi v zorném poli zjevila ta tmavá vlčice, o které jsem si byl téměř jistý, že se jmenovala Keziah. S přátelským úsměvem jsem zamával ocasem a pokývl jí na pozdrav. Až teď, když stála blíž, jsem si na jejím hřbetě všiml malých křídel. Nechtěl jsem zírat, ale stejně jsem si je zvědavě prohlížel. Páni, další okřídlený vlk? Spíš bych to čekal u některého z vlčat Baghý, přemítal jsem, ale magie si podle všeho nevybírala. Vrhl jsem letmý pohled ke Keziině rodině, která zůstávala opodál, ale nepředpokládal jsem, že by měli mít nějaký problém. Však jsme se znali - i když jsem si nebyl jistý, jestli si mě vlčata pamatují. Už to bylo nějakou tu chvíli, co jsem je viděl, a tehdy to byli úplní mrňousové. Pak už jsem ale svou pozornost zaměřil na tmavou vlčí slečnu. Copak ji asi za mnou přivedlo?

3/5 (91)
//Mahtaë sever

Můj cíl, tedy jezero, byl na dohled. Aby také ne. Obrovská vodní hladina se v západu slunce třpytila už z dálky. Opatrným našlapováním na stále mírně bolavé tlapky jsem došel až ke břehu a žíznivě pil. Letní horko bylo úmorné. Večer přinášel trochu úlevu, ale nebyla příliš veliká. Vkročil jsem do mělké vody u břehu a rozhlédl se kolem sebe. Hned jsem viděl, že nejsem sám. Dál po břehu jsem viděl vlky - a nebyli neznámí. Kdo jiný by mohl být ten vysoký černý medvěd s bílou zadní nohou, než Awarak? A samozřejmě tu byla i Aranel a jejich vlčata. Vypadalo to, že si vyrazili na rodinný výlet. Nechtěl jsem jim rodinné chvíle příliš narušovat, ale stejně jsem neodolal a přibrodil jsem se vodou trošku blíž. Alespoň jsem zvedl tlapu a zamával jim na pozdrav se širokým úsměvem, i když jsem se pořád držel opodál.
Opodál se drželo i jedno z vlčat. Jakpak že se jmenovala tahle vlčí slečna? Kazi? Ne, Kezi. Keziah? Tak to bylo, rozvzpomněl jsem se. Oháňka se mi mírně pohupovala, trávit čas s vlčaty mě vždycky bavilo, ale přiměl jsem se zůstat na místě a nevtírat se. Bylo mi to hloupé. Raději jsem se začal cachtat na mělčině, což bylo příjemné a horko letního dne ze mě postupně opadlo. Ve vodě u břehu jsem se vyválel celý, až jsem byl mokrý i za ušima. Pak už mi bylo krásně.

2/5 (90)
//Zrcadlové hory

Sestoupil jsem z hor dolů k řece. Plánoval jsem brzy zamířit k domovu, ale opět jsem to bral oklikou. Po celém dni horka jsem se toužil trochu osvěžit. Sice jsem byl schovaný ve stínu, ale i tak jsem si připadal napůl upečený. Jakkoliv jsem si užíval měsíce sluníčka a květů, začínal jsem pomalu toužit po úlevě podzimu. Smůla, že jsem nebyl na taková horka stavěný. Byl jsem na to příliš veliký a huňatý. Pouštní vlci bývali podle všeho spíš takoví ušatí zakrslíci - nebo se to aspoň říkalo. Znal jsem vůbec někoho, kdo pocházel z pouště? Hm, asi nikoho, o kom bych to věděl, usoudil jsem, ale pořád bylo možné, že se mezi mými známými někdo takový skrývá. Měl bych to zjistit. Co třeba taková Evelyn? Trošku se mi po praštěné vlčici zastesklo. Kde té byl asi konec? Rozhlédl jsem se kolem, jako bych čekal, že na mě vyskočí z nejbližšího křoví. Abych řekl pravdu, napůl jsem to asi vážně očekával. Ale kdepak. Dál jsem byl sám. Lehce jsem si povzdechl. Co vlk nadělá? Kráčel jsem pomalu podél řeky, ale do vody jsem ještě nelezl. Nechám si to k jezeru. Tam aspoň není proud.

//VVJ

1/5 (89)

Moje skrýš mezi balvany mi pomohla přečkat nejteplejší část dne, který byl skutečně nesmírně horký a kdybych se pokoušel o nějakou aktivitu, nejspíš by ze mě zůstal jen mastný flek. Slunce se ale už začalo klonit k západu a i když bylo stále horko, zdálo se být poněkud přijatelnější. Rozhodl jsem se, že je na čase vyrazit zase dál. Začínala mě užírat nuda a samota. Rád bych zase viděl nějakou tu přátelskou tvář. Lehce jsem se protáhl a pomalu jsem vyrazil na cestu. Našlapoval jsem opatrně, tlapky byly pořád ještě citlivé a občas v nich zabolelo, obzvlášť v té pravé, ale už jsem tolik nekulhal. Rány se zatahovaly a pěkně se hojily. To byla pochopitelně velká úleva. Bylo štěstí, že se mi do toho nedostal nějaký hnus... Zatím se zdálo, že mi nezůstanou ani jizvy. Srst ranky nakonec zakryje a nebude ani stopy po tom, že jsem měl nějakou potyčku s rybami. Prozatím to však poznat bylo, jak pohledem tak i na opatrném způsobu, jakým jsem nakračoval. Cestování už by však neměl být problém. Jen nebudu moct moc pobíhat.

//Mahtaë sever

1/5 (88)
Červenec 10/10 - Siku

Siku se sice dál vyptával, ale já jsem mohl vlastně jen dál krčit rameny. Nevěděl jsem, skutečně jsem nevěděl. Byla má magie magií myšlenek nebo něčím docela jiným? Měl jsem dojem, že na tom ve výsledku příliš nezáleží. Věděl jsem, co dokázala a uměl jsem ji použít. To pro mě bylo důležitější, než vědět, jak ji přesně nazývat.
Zaradoval se, když viděl mou malou ukázku magie vody, ovšem hned vzápětí se mi nejspíš podařilo ho tím rozesmutnět. Trochu jsem svěsil hlavu a soucitně zašoupal oháňkou po zemi. Komu by se občas nezastesklo po domově, který nechal za sebou? I mně se někdy pořád stýskalo. Jak jsem na něj koukal, Siku by mohl být z podobných krajů, jako já a Baghý. Huňatý byl na to dost.
Ukázalo se, že na magie ho velký talent nepostihl. Alespoň do doby, než mu Stařešina předvedl, že něco opravdu dovede. Sledoval jsem pohledem dráhu letícího a následně klesajícího klacíku, kterým vlk manipuloval ve vzduchu. Nadšeně jsem se zazubil a zamával oháňkou - však to byl skvělý začátek, nehledě na to, že se nad tím Siku tvářil jako hromádka neštěstí. Určitě by se mu hodila Životova pomoc. Rád bych mu to řekl, ale věděl jsem, že riskuju pořádný bolehlav, pokud zprávu dostatečně neosekám. Přimhouřil jsem soustředěně oči. "Bůh Život. Na jihu. Může pomoct," vyslal jsem pomalu a postupně tři krátké útržky a nespokojeně nakrčil čelo, když mě při tom posledním v hlavě bolestivě bodlo. Promnul jsem si tlapou čelo a čekal, až to přejde. Kdepak, magie nebyla zadarmo. Snad to ale Sikuovi napoví.

2/5 (87)
Červenec 9/10 - Siku

Siku už nevypadal tak vylekaně, tvářil se nyní spíše zvědavě. Nedivil jsem se mu, samotnému mi celá záležitost magií připadala dosti zajímavá a opředená záhadností. Sám jsem nějaká ta kouzla sice provádět dovedl, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že se v tom kdoví jak vyznám. Zajímalo ho, zda ovládám magii myšlenek, což samo o sobě byla dobrá otázka. Dokázal jsem ostatním myšlenky do hlavy vložit, ale cizí mysl jsem už nějakou dobu slyšet nedovedl. Zezačátku to tak bylo, ale teď... nic. Neurčitě jsem pokýval hlavou a pokrčil lehce rameny. Tak trošku? Bylo to zapeklité. Na Sikua však moje schopnosti podle všeho udělaly dojem. S úsměvem jsem zamával ocasem a mírně máchl tlapou. Byli vlci, kteří dokázali s magií vážně úplně neuvěřitelné věci. Moje myšlenková vysílačka byla hodně užitečná a byl jsem za ni rád, ale přímo mocnou bych ji asi nenazval. Obzvlášť, když s méně známými vlky fungovala jenom hodně omezeně.
Podotkl také, že jsem se musel narodit s magií vody. Přikývl jsem a ohlédl se k jezeru, na jehož klidné hladině se na chvíli rozběhly větší vlnky. Nechtěl jsem se vytahovat. Spíš jen ukázat, že to Siku odhadl správně. Zahleděl jsem se do jeho zlatavých očí, které mi o jeho vlastních magických schopnostech nic neřekly. Tázavě jsem naklonil hlavu ke straně a tlapou na něj ukázal v mlčenlivé otázce. Dovedl taky ovládat nějakou magii?

1/5 (86)
Červenec 8/10 - Siku

Šedý měl pravdu, smrt se s nikým nemazala. I když, v gallirejských krajích vlastně trochu ano. Kdekoliv jinde byla smrt koncem (nebo začátkem něčeho docela jiného, podle toho, čemu jste věřili), ale tady? Oba jsme se dokázali vrátit mezi živé. Musel jsem sice projít nepříjemnými místy a tušil jsem, že i můj společník musel zažít něco dost krutého, ale teď jsme byli tu. Zpátky, živí, v rámci možností zdraví, ač svým zážitkem určitě do jisté míry poznamenaní. Tušil jsem ale, že čas ty rány z větší části zhojí. Dokázal jsem se s tím postupně sžít. Snad i druhý vlk to nakonec překoná.
Šedivák se nakonec představil jako Siku, takže jsem se mu rozhodl sdělit svoje jméno také. Moje naděje, že ho tím nevyděsím, se ale nenaplnila. Nadskočil, jako bych ho nakopl. To se mi povedlo, vynadal jsem si a věnoval vlkovi omluvný úsměv. Zacukal jsem opatrně špičkou oháňky. Přivodit mu infarkt nebylo mým plánem. Zavrtěl jsem hlavou - neslyšel jsem to. Ne tak, jako on.
Ukázal jsem si tlapou na čelo a potom ji namířil na Sikua. Doufal jsem, že mu ten posunek pomůže pochopit, co se stalo, že to záhadné slovo vyšlo ode mne. Možná to skutečně pomohlo, nebo možná jen Siku vlastními silami pochopil, co se mu snažím sdělit, každopádně se vzápětí rozzářil a pronesl, že ho moc těší. Doširoka jsem se zazubil a zvesela zamával ocasem sem tam. Bylo skvělé moci ostatním říct, jak se jmenuju! A taky bylo skvělé, když to nakonec vyluštili. Někomu to mohlo připadat jako naprostá maličkost, ale já jsem radostně zářil. Takhle byl život mnohem jednodušší.