3/5 (115), lov 3/4
Samec ještě chvíli dotíral, ale naštěstí se mu nepovedl žádný zásah ostrými rohy, který by nám mohl pěkně zavařit. Po dalším dobře mířeném chňapnutí z mé strany se raději rozběhl zpátky za zbytkem stáda, které prchlo do hlubin hvozdu. Teď už zbývalo jen kamzici chytit - jenže to nemuselo být vůbec tak jednoduché. Les byl hustý a spletitý a zvíře samozřejmě bojovalo o život, takže prchalo, co to dalo. Varja se s ní naháněl a kličkoval, já zůstal trochu pozadu, ale mohl jsem toho vlastně využít. Nebylo tu stejně dost místa na to, abychom se oba nacpali každý po jednom boku samice a doráželi na ni. Museli jsme na to jinak.
Místo toho, abych se rozběhl přímo za nimi, vzal jsem to trošku obloukem, abych zvířeti nadběhl. Kamzice měla plná kopýtka práce s Varjou, pochyboval jsem, že by si mého manévru všimla. Prodíral jsem se křovím, už jsem dost funěl vedrem, které se nehodilo na takovouhle námahu, ale pokud se zadaří, pak bude brzy po všem. Můj odhad trasy byl naštěstí celkem dobrý a podařilo se mi vynořit z lesního porostu vedle plece samice. Na nic jsem nečekal a pověsil jsem se jí za krk. Zavrávorala, až jsem myslel, že už se zřítí k zemi, ale byla to vážně bojovnice. Vší silou se snažila opět osvobodit.
2/5 (114), lov 2/4
Kamzíci si užívali odpočinku, či se možná jen snažili přečkat horký letní den. Pořád však určitě alespoň někteří z nich byli ostražití a hlídali. Minimálně samec, který nás však naštěstí dosud nepostřehl a neztropil poplach, což bylo štěstí, vzhledem k tomu, že ani jeden z nás nebyl zrovna stavěný na nenápadné plížení.
Shodli jsme se na tom, že se pokusíme ulovit mladou kamzici. Ani jsme k tomu nepotřebovali slova. Varja se vydal tiše na jednu stranu, já na druhou, abychom mohli zvíře oddělit od ostatních. Dával jsem pozor, aby mi pod tlapou nekřupla žádná větvička, aby se ani křoví příliš nezatřáslo. Srdce mi bušilo, zdálo se, že všechno vychází přímo skvěle. Aspoň zatím. Kamzíci dosud leželi, nezdálo se, že by si čehokoliv všimli... Dokud jsme nevyrazili.
Varja se vrhl kupředu jako první a já mu byl v patách. Zvířata vyskočila na nohy, ale tím ztratila čas - Varja stačil mladou samici poranit, než pořádně nabyla rovnováhu. Vysmekla se a utíkala dál, ovšem kousanec ji jistě zpomalí. Běžel jsem za ní, terén v lese byl náročný, takže se hodilo umět běhat po kdejaké křivolaké stezce. Dostával jsem se samici po bok, jenže tu pořád byl samec, který svoje stádo bránil. Jen tak tak jsem se vyhnul útoku jeho tvrdé hlavy a špičatých rohů. Se zavrčením jsem po něm chňapl a kamzík se částečně stáhl, ale ztratil jsem tím i svůj náskok. Na druhou stranu to dávalo šanci Varjovi zaútočit, když se kamzík soustředil na mě.
1/5 (113), lov 1/4
///VVJ
Nic dalšího jsem se o Badri už bohužel od Varji nedoslechl, ať už to byla Badri, kterou jsem znal, či nějaká jiná. Bylo by skvělé, kdyby sem má sestra také nalezla cestu. Znělo to neuvěřitelně, ale určitě to bylo možné, však jsme se sem od Nejvyšší hory dostali i já a Baghý. Věděl jsem, že se na ni budu muset ještě zkusit vlka vyptat. Nedalo by mi to jinak spát. S prázdným žaludkem se ale těžko přemýšlelo a tak jsme se nejprve vydali na lov.
Přemýšlel jsem sice cestou o sestře, ale zároveň jsem větřil, jestli nezachytím pachy zvěře, která zde žije. V lese panoval poměrně klid, v největším vedru se nejspíš zvířena schovávala v hlubinách lesa. Přesto jsem našlapoval tak opatrně, jak jen to mému hromotluckému já šlo. Na plížení jsem nebyl zrovna nejšikovnější, ale snad to bude stačit - v čenichu mě brzy zašimraly pachy zvířat. Museli to být kamzíci, kteří tady měli svůj domov. Zpomalil jsem a otočil se na Varju, čenichem jsem mu pokynul směrem, odkud pachy přicházely.
Brzy jsem je spatřil. Byla jich tu malá skupinka, tři nebo čtyři polehávali pod stromy a mezi balvany, zatímco jeden, nejspíš samec, postával poblíž a nejspíš hlídal. Nerad bych pocítil jeho rohy... Ty ale měly dokonce i samice, tudíž bylo třeba si dávat pozor na všechny. Chvíli jsem ten výjev sledoval, než jsem Varjovi tlapou naznačil, že bych se rád pokusil skolit samici ležící na okraji skupinky nejblíž k nám. Pokud se to podaří, nemuselo by být tak těžké ji oddělit od ostatních. Zdála se poměrně malá, nejspíš to bylo jedno z letošních kůzlat, ale nám dvěma by jistě postačila. Otočil jsem se na něj, zdali souhlasí s mou volbou.
5/5 (112)
Pokýváním jsem odsouhlasil, že k Borůvkové smečce patřím. Zvesela jsem se přitom usmíval, byl jsem rád, že jsem narazil na dalšího člena, i když Varja byl dle svého vyprávění spíše členem budoucím. To ovšem vůbec nevadilo. Zdál se jako fajn vlk, který by mezi nás určitě zapadl. Kdyžtak se můžu u Baghý za něj trošku přimluvit, pousmál jsem se pro sebe, jenže to už Varja řekl cosi, co by mě dozajista připravilo o řeč, kdybych už nebyl němý předtím. Badri. Čelist mi poklesla a zbytek toho, co vlk říkal, jsem sotva vnímal. Badri. Určitě bylo víc vlčic toho jména, nemohlo být tak jedinečné, ale... existovala šance, že to mohla být ona? Mohl se Varja setkat s mojí sestřičkou? Byla naživu? Přiměl jsem se co nejlépe poslouchat i zbytek Varjova vyprávění, ale moje myšlenky se vracely k bílé vlčici, kterou jsem neviděl už roky. Nechtěl jsem si dělat zbytečné naděje, ale doufal jsem, že mi poví něco víc. Jestli tu někde byla, potom jsem ji musel vidět. Ale nebylo jasné, jestli je pořád v lese či se jejich cesty rozešly.
Jistě jsme ještě předtím mohli zvládnout něco ulovit. K mé radosti Varja souhlasil, že se ke mně připojí a tak jsem se opět zvedl ze země a pokynul mu hlavou, aby šel za mnou. Pár míst v okolí, kde se dalo slušně lovit, jsem už znal a jeden z hvozdů nebyl ani příliš daleko. Navíc tam určitě bude příjemněji, než tady na sluníčku. Možná bylo na lov trochu moc velké vedro, ale hlad si nevybírá. Třeba budou vedrem zpomalená i zvířata... pokud tedy nezalezla všechna do nejchladnějších zákoutí, kde je ani nenajdeme. Opravdu by tu mohla být Badri? Mohla nějak najít cestu sem? vracely se mé myšlenky cestou neodbytně k sestře a jiskřičce naděje, která mi poskakovala v duši.
//Východní hvozd
4/5 (111)
Bál jsem se, že moje máchání tlapami nebude dostatečně jasné, ale vlk tomu dovedl porozumět celkem dobře. Z toho jsem měl radost - přišlo mi, že někteří vlci jsou na komunikaci beze slov lépe naladění, než ostatní a tento neznámý byl možná jedním z nich. Pokyvoval jsem tedy pouze hlavou, abych mu dal navědomí, že přesně tohle se mu snažím říct. Zmínka o Borůvce mne zaujala. Uši mi okamžitě vyletěly do pozoru, když se o mojí smečce zmínil. Nový člen? Zamával jsem krátce oháňkou, tohle jsem mu také musel sdělit! Tlapkou jsem ukázal k Borůvkovému lesu, který se samozřejmě tyčil na svém obvyklém místě, načež jsem ji namířil k sobě a naznačil tak svoje spojení s tím místem. Se zvědavě tázavým výrazem jsem se zahleděl na Varju. Copak měl on s Borůvkou společného?
Když jsem mu své jméno poslal skrze myšlenky, naštěstí Varja nevyletěl z kůže, k čemuž měli někteří vlci tendence. Spokojeně jsem se zazubil a zamával oháňkou. Taky mě těšilo. Co se týkalo mých plánů, zdály se být celkem jasné, vzhledem k hladové díře, která se nacházela v mém břiše. Zadoufal jsem, že se ke mně Varja třeba připojí a mohli bychom si ulovit něco pořádnějšího, než pořád ryby a zajíce a podobné mrňouse. Kecl jsem si na zadek a poplácal se tlapou po břiše, přičemž jsem si mlsně olízl čenich. O mých záměrech určitě nemohlo být pochyb. S úsměvem jsem vyčkávavě upřel pohled na vlka naproti sobě s nadějí, že bude chtít jít taky hledat něco na zub.
3/5 (110)
Hnědobílý huňáč, kterého bych odhadl také na seveřana, rychle uhodl, že i já si se staroušem zažil svoje. Horlivě jsem přikývl a na poznámku o podfukaření snad ještě horlivěji. Byl to určitě podfukář, ale bylo v tom cosi takového... rošťáckého. Lepší slovo jsem pro to najít neuměl, ačkoliv na rošťáka už se mi zdál ten vlk dost starý. Nedovedl jsem se ale přimět k tomu moc se na něj zlobit nebo ho snad nesnášet. Jen jsem si přál, abych mohl vlkovi vypovědět, co myslel tím uvidíme se později, protože jsem to vlastně věděl. Trochu jsem se zamyslel a potom jsem se rozmáchl doširoka tlapou, abych obsáhl co nejvíce z našeho okolí. Chtěl jsem naznačit, že se ten vlk pohybuje všude možně, ale po tom počátečním gestu jsem mírně ztroskotal. Tohle bylo prostě... složité. Omluvně jsem se na něj pousmál a zahoupal ocasem. Vlčí pantomima nebyla na takovéhle vyprávění stavěná.
Pochopitelně si musel všimnout, že jsem zatím neřekl ani bů. Kývl jsem hlavou a předvedl své dobře naučené gesto, kterým jsem odjakživa vlkům sděloval, že jsem němý. Tlapou jsem si ukázal na tlamu se zavrtěním hlavou. Pro jistotu jsem jí i naprázdno klapl, aby to bylo ještě jasnější. Vlk se představil jako Varja, což znamenalo, že bylo na čase použít omezené schopnosti mojí vlastní magie. "Erlend," vyslal jsem k němu skrze myšlenky své jméno a trochu nakrčil čelo, když mě hlava krátce zabolela. A taky mi začínalo pěkně kručet v břiše, jak jsem si uvědomil. Přeměřil jsem si Varju zvědavě pohledem. Třeba bychom mohli něco ulovit spolu...?
2/5 (109)
Neznámý vypadal dosti zmateně zážitkem se stařešinou, čemuž jsem se ovšem příliš nedivil. Sám jsem to doteď nechápal, ale už jsem si tak nějak zvykl, že divné věci se zkrátka dějou a dít budou. Asi. Vlk vypadal přátelsky a hned věděl, co mám na mysli. Pokýval jsem hlavou, že jeho prohru jsem viděl, ale zatvářil jsem se soucitně. Starý vlk byl tak trochu podfukář, to jsem věděl sám, a moc dobře. Znovu jsem vážně přikývl, nechtěl jsem, aby si hnědobílý myslel, že jsem se mu přišel posmívat.
Na otázku, jestli vlka znám, jsem zlehka pokrčil rameny a tak trochu neurčitě pokýval hlavou, aby bylo jasné, že jsem se s ním sice setkal, nicméně zase až tak skvěle ho neznám. Kéž bych mu mohl povyprávět o svých zážitcích s tím vlkem! Ale to bohužel nebylo tak snadné. Mohl jsem mu poslat pár myšlenek, ale protože byl úplně cizí, šlo by to špatně a hlava by mě určitě zase rozbolela. Krom toho jsem si nebyl jistý, jestli neznámý stačil pochopit, že jsem vlastně němý a nechtěl jsem, aby ze mě měl zase někdo šok, když mu začnu mluvit do hlavy. Prozatím jsem ho tedy nechal, aby si to přebral sám - byl jsem ale připravený zodpovědět všechny otázky z jeho strany, jak nejlépe to jen dovedu.
1/5 (108)
Vypadalo to, že Kezi se ztratila ve svém vlastním světě, což mi příliš nevadilo. Vyhovalo mi v dnešním počasí vyvalovat se na břehu jezera, trošku se ráchat ve vodě a nad ničím nemuset příliš přemýšlet. Snad i díky svému lenošnému rozpoložení jsem se stal svědkem něčeho skutečně zajímavého kousek dál po břehu. Opět se tam objevil ten starý vlk. Zvědavě jsem tím směrem upřel zrak. Odkud se vzal? Bylo to, jako by se vynořoval odnikud. Tentokrát k závodu zlákal nějakého neznámého vlka, který se do toho také hned s vervou pustil, ale jak už to tak se starým vlkem chodilo, zrovna férově to nevypadalo. Neznámý zůstal se zmáčeným kožichem a nejspíš také se stejně zmatenou hlavou, jako já - kde se v tom vlkovi, který už obrůstal mechem, bralo tolik života? Zatoužil jsem se za ním vydat.
Pokývl jsem Kezi, že se vydám tím směrem, a čenichem jsem jí naznačil, aby se vrátila zpátky za rodinkou. Nebál jsem se, že by se ztratila, tady ani nebylo kde. Zamával jsem jí velikou tlapou a vykročil po břehu za tím neznámým huňáčem, který vypadal trošku jako zmoklé kuře, jak tak zmáčený postával na břehu. Moc jsem nevěděl, co se vlastně chystám mu "říct", ale strašlivě mě zajímaly zážitky ostatních vlků s tímhle prapodivným živlem, co se tu toto léto vyskytl. Pokývl jsem hnědobílému na pozdrav, zamával přátelsky ocasem a kývl hlavou směrem, kde se Stařešina vyskytoval naposledy. Lehce jsem tázavě naklonil hlavu ke straně a doufal jsem, že mi třeba vlk vypoví něco o svém zážitku... pokud toho tedy bylo víc, než to, co jsem před chvílí viděl.
Srpen 10/10
VLA 5/5 (107)
Cesta domů nám ubíhala pomalu, protože Eira moc rychle jít nemohla. Kráčel jsem pomaličku vedle ní a byl jsem připravený ji chytit, kdyby se náhodou začala kácet k zemi, ale nic takového se k mé úlevě nestalo. Bylo jí špatně, ale ne zase až tak zle, aby nedovedla dojít domů. "Je divný, že nás nikdo nehledá, co?" špitla ke mně v jedné chvíli a já přikývl. Věděla stejně dobře, jako já - možná ještě lépe - že to bylo zvláštní. Pokračovali jsme ale dál, krok za krokem... a nakonec jsme se za dalším křovím div že nesrazili s Carrou a Nargem.
"Tady jste!" zvolala Carra. "Eiro, propána, jak to vypadáš? Co se ti stalo?" "To jsi s ní šel na lov, když je nemocná?" zahřímal Nargo, který byl sice o něco menší, než já, ale vypadal jako vytesaný z hrubého kusu kamene a vůbec jsem se nedivil, že se před ním vlčata často schovávala matkám za kotníky. Zaškubal jsem staženou špičkou ocasu a omluvně na něj pohlédl, zatímco Carra poskakovala kolem své dcery a bez ustání cosi ševelila. Střetl jsem se pohledem s Eirou, která protočila oči, a uvědomil jsem si, že mě možná trošku začíná škrábat v krku. Unikl mi tichý povzdech. Bude to ještě dlouhá zima.
Srpen 9/10
VLA 4/5 (105)
"Medvěde. Medvěde!" Zemětřesení! Země pod mou hlavou se otřásala a vrtěla. Vylekaně jsem otevřel oči. "Notak, vzbuď se!" Žádné zemětřesení, ale Eira. Všechno se do mého rozespalého mozku rychle vrátilo. Zamrkal jsem a rozhlédl se kolem. Venku už panovalo večerní šero, ze stromů kapalo po dalším listopadovém dešti, ale v jeskyni jsme byli pořád sami. Má předpověď, že nás někdo přijde vyzvednout, se prozatím nevyplnila.
Zvedl jsem hlavu a pohlédl na Eiru, která na mě koukala stále ještě trošku skelnýma očima. Po pořádném spánku však už vypadala o něco lépe, i když bych určitě neřekl vyloženě dobře. "Je mi trochu líp. Myslím-" krátce zakašlala a zkřivila tvář, než pokračovala: "Myslím, že bychom měli jít domů. Máma bude mít strach." Přikývl jsem. Určitě ho měla už teď. Nejspíš už chodila po lese a hledala nás. Pomalu jsem se zvedl a nechal Eiru, ať se také postaví. Jak se dala do pohybu, bylo zřetelnější, že jí není hej. A co jsem si myslel? Že jeden spánek všechno vyléči? "Fuj, všechno mě bolí. Ještě, že jsme nešli nikam daleko," pousmála se poněkud útrpně a já ji jemně postrčil čenichem. Bylo na čase vydat se na cestu.
Srpen 8/10
VLA 3/5 (105)
No, tak v tomhle směru se jí asi podařilo celkem vítězství, napadlo mě s trochou pobavení. Jediný, kdo tu s ní teď byl, jsem byl já a ode mě jí nehrozilo, že bych jí řekl cokoliv, co by jí mohlo připadat trapné a ponižující, i když šlo ve skutečnosti jen o projev péče a starosti. Na druhou stranu mě už Eira stačila okřiknout za to, že se na ni koukám, jako by měla každou chvíli umřít, takže mě možná moje němota nečinila imunním. Až se vrátíme, Carra nás přetrhne, překulily se moje myšlenky do jiného směru. Už teď musela alfa rázovat sem a tam po jeskyni a čekat, kdy se vrátíme. Tvářila se sice jako velká drsňačka, ale věděl jsem, že Carra má dobré srdce a také že se o svoje vlčata vždycky velice strachuje, když jsou někde mimo její dosah. A to i nyní, když stála takřka na prahu dospělosti. Jestli se do večera nevrátíme, určitě pošle někoho, aby nás našel. Tohle uvědomění ve mně vyvolalo nemalou úlevu. No jistě. Když nám to bude trvat moc dlouho, někdo se za námi vypraví a tuhle jeskyni stoprocentně zkontrolují. Byla přímo po cestě a často se používala. Ulevilo se mi natolik, že jsem s hlavou stále položenou na Eiřiných zádech nakonec také usnul. Venku začínaly pleskat kapky nového deště.
Srpen 7/10
VLA 2/5 (104)
Krom toho, pomyslel jsem si, není tady sama. Mohl jsem na ni dávat pozor, i když jsem třeba neznal ty správné léčivé bylinky nebo jiná kouzla (tedy, nebyla to kouzla, ale pro mě to bylo prakticky na stejné úrovni), jako Nargo nebo ostatní léčitelé. Pořád jsem se o ni mohl postarat. Nebyl jsem hloupý. Aspoň ne úplně. A ona bude v pořádku.
Čas plynul a brzy bylo jasné, že Eira úplně usnula. Občas ze spánku pokašlávala, chvílemi sípala nebo cosi nesrozumitelného mumlala a vrtěla se, jako by ji trápily zlé sny, avšak neprobudila se. To bylo jistě dobře. Ve spánku mohla nabírat síly. Měl jsem si toho hned všimnout, spílal jsem si v duchu. Měl jsem vidět, že jí není dobře, už když jsme na ten lov vyrazili. Nenapadlo mě, že by Eira dostala takový nápad, jako že se bude snažit skrývat fakt, že je nemocná, ale mělo mě to napadnout. Byla mladá, hrdá a lov milovala. Samozřejmě, že o něj nechtěla přijít a ještě se podrobit péči smečky a matky, která mívala trošku sklony k hysterii od té doby, co se Eira jako malá ztratila. Takže skoro celý její život. Bylo mi jasné, že by obletování od ostatních považovala za ponižující a trapné.
Srpen 6/10
VLA 1/5 (103)
Rýmička, to určitě, pomyslel jsem si. Připadalo mi to minimálně jako chřipčička. Snad nešlo o nic horšího. Nevěděl jsem, jak bych jí totiž pomohl. Maximálně bych mohl běžet do smečky a sehnat někoho z léčitelů, nejspíš Narga, ten byl určitě nejlepší, ale jde z něho vážně strach. Prozatím jsem se však k Eiře pouze připojil v koutku jeskyně, lehl jsem si k ní a hlavu jí položil přes záda, aby byla v teple. Cítil jsem, že se chvěje i přesto, že z ní sálalo více tepla, než by bylo zdravé a dobré. "Díky," vydechla a zavřela oči. Slyšel jsem, jak oddechuje a zdálo se mi, že z ní nemoc i cítím, jako by z ní vyzařovala. Buď v pořádku. Prosím, buď v pořádku. Měl jsem o ni strach. Nejspíš až příliš velký. Byla to silná a mladá vlčice, nějaká podzimní nemoc ji určitě jen tak nepoloží. Pár dní jí asi bude špatně, ale potom se uzdraví a všechno bude zase v pořádku.
Srpen 5/10
VLA 5/5 (102)
Ke skalám to nebylo daleko. Rozhodně blíž, než zpátky na území smečky. Eira šla potichu, což bylo nezvyklé, chvílemi posmrkávala nebo pokašlávala a vypadala jako hromádka neštěstí. Nemohl jsem jí nic říct, takže jsem jen šel věrně po jejím boku, dokud jsme nedorazili až k malé jeskyni, kterou k úkrytu před náhlou nepřízní počasí nebo k odpočinku po dlouhé cestě využíval kde kdo. Dnes tu však bylo prázdno a to bylo zcela ideální. Eira vklouzla dovnitř a já ji následoval. Uložila se do kouta s tichým chraplavým povzdechem. Měl jsem o ni strach. Většinou tolik sršela životem, že vidět ji takhle... "Prosímtě, Medvěde, nekoukej na mě tak. Jako bych měla každou chvíli umřít," blýskla po mně pohledem, ve kterém se mísilo podráždění s pobavením. "Je to jen nějaká rýmička," dodala a znovu se rozkašlala, načež jí hlava klesla na přední nohy. "I když... celkem úmorná, to musím uznat," vydechla znaveně a mírně se otřásla.
Srpen 4/10
VLA 4/5 (101)
"Trochu jsem se asi nachladila, no... Chceš zkusit ulovit něco dalšího?" zvedla ke mně zrak, evidentně rozhodnutá nevrátit se domů s prázdnou, ať to stojí co to stojí, ale já znovu zavrtěl hlavou. Očekával jsem odpor, ale Eira se podvolila bez boje, což byl asi největší důkaz, že jí vážně není hej. "No, já vlastně taky ne. Nevezmeme to domů kolem skal? Třeba bysme si tam mohli chvíli dáchnout." Pokýval jsem hlavou s nemalou úlevou - odpočinek momentálně zněl jako ta nejrozumnější věc. Eiře ale pořád na čele vyvstávala hluboká zamračená vráska. Zkažený lov ji štval. Znovu jsem se o ni zlehka otřel čenichem a tentokrát mi neuhnula. "Nojo, budou další srny... ale tohle bylo tak... pitomé!" Zavrtěl jsem hlavou. Mohlo se to stát každému. Určitě každému, kdo se snažil přecházet nemoci, aby mohl jít na lov, což byla vážně hloupost. Ale to jsem Eiře říct nemohl a i kdybych mohl, nechal bych si to nejspíš na později. Teď vypadala dostatečně vytrestaně a měl jsem jen obavy o to, aby byla v pořádku. Pomalu jsem po jejím boku vykročil směrem ke skalám, kde byla spousta míst na schovku před deštěm a zimou.