Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Duben 2/10 - Agapěnka

Rozplácnutá vlčice ležela nehybně na zemi, dokud jsem kolem ní nezačal čuchat. V tu chvíli cosi jen napůl srozumitelně zahuhlala a začala mne od sebe odstrkovat. Poslušně jsem o něco ucouvl, i když jsem pořád dost výrazně zasahoval do její bubliny. Ulevilo se mi, že je živá a při sobě, ale vypadalo to vážně ošklivě a já se chtěl ujistit, že se jí opravdu nic nestalo.
Sama tvrdila, že je v pořádku, zatímco se zvedala na nohy. Zase jsem se o něco vzdálil, aby na to měla prostor, ale hleděl jsem na ni s ustaraným výrazem. Nevěděl jsem moc, co si počít, přešlapoval jsem rozrušeně na místě a pokukoval po tlapce, kterou držela ve vzduchu. Nezdálo se to být tak zlé, netrčela jí alespoň v žádném nepřirozeném úhlu. Snad si ji jen narazila. Nakonec, abych aspoň něco udělal, jsem jí čenichem ometl dvě největší větvičky ze zad a konečně vycouval z jejího osobního prostoru.
Rozpačitě jsem se na vlčici pousmál, sklonil hlavu a krátce zamáchal ocasem na znamení míru. Naznačil jsem jí svým obvyklým gestem, tlapkou k tlamě a zavrcením hlavy, že nemůžu mluvit... a jako obvykle jsem vyčkával, jak si to přebere. Nebo jestli mi třeba bude chtít nabančit za to, že jsem se kolem ní ochomýtal příliš blízko.

Duben 1/10 - Agapátko

Procházel jsem se bez jasného cíle, zkrátka jsem jen tak bloumal po okolí a koukal, co by se kde dalo sníst nebo co zajímavého by se mohlo dít. A že jsem něco zajímavého spatřil hned vzápětí! Očichával jsem mrtvolu žáby pod křovinou, když jsem koutkem oka zaznamenal pohyb. Rychle jsem zvedl hlavu a spatřil opodál vlčici, která se... vznášela nad zemí? Nejen to, podle divokého mlácení tlapkami kolem sebe a vyděšenému křiku se tak nestalo z její vlastní vůle. Spěšně jsem za ní zamířil, abych jí nějak, jakkoliv pomohl.
Než jsem ale pořádně rozpohyboval svoje mamutí tělo, už bylo pozdě. Pískově zbarvená slečna se zřítila z oblohy - dobře, to úplně ne, ale zřítila se z několika metrů s hlasitým žuchnutím. Chytit jsem ji nestihl. S bušícím srdcem jsem se k ní přihnal, oči starostlivě vykulené. Opatrně jsem do ní šťouchl čenichem, jestli je při vědomí, ale jen velmi zlehka. Kdyby byla zraněná, nechtěl jsem jí víc ublížit. Rychle jsem přejížděl pohledem její tělo, neměla něco zlomeného, neublížila si? A jak bych jí pomohl, kdyby ano?

Březen 10/10

Toho jara vyvedla naše straka v lese mladé. Na její rozcuchané hnízdo jsme se chodili dívat všichni, i když jsme toho moc nevykoukali, protože bylo vysoko ve větvích. Zajímalo nás, jestli naučí mluvit i svoje ptáčata, ale nepodařilo se to. Jen ona dál s oblibou spouštěla své kňourání, vrčení či smích, stejně jako jen ona sedala Skayovi na hlavě. Zbytky po jídle ale sbírala celá stračí rodina. Od těch dob jsme pořád v lese nějakou tu straku měli, ale ta původní, jediná a výjimečná, byla zkrátka toulavá. Někdy se objevila na celé měsíce, jindy zase na delší dobu zmizela, ale už jsme se o ni nestrachovali tolik, jako dřív. Vždycky si našla cestu zpátky. Určitě věděla, jak si dát pozor a komu se má vyhnout. Byla to totiž ta nejchytřejší straka, jakou jsem kdy potkal.

Březen 9/10

Alis byl ve smečce poměrně nový, přidal se k nám na začátku zimy a tak s námi nebyl, když straka vyváděla své kousky. Teď k nám přiběhl, oči navrch hlavy, a rozrušeně nám vykládal, že v koruně stromu naříká vlče a nemůže dolů. "Asi ho odnesl orel nebo co!" Vyměnili jsme si mezi sebou pohledy a rozesmáli se. Chudák Alis netušil, která bije, dokud mu to Skay cestou ke stromu nevysvětlil.
Pod vysokým cedrem jsme se zastavili, naslouchali - a skutečně. Byl to hlas naší staré dobré straky. Už zase vyváděla své skopičiny. Kdoví, kde celé ty měsíce byla? Rád si myslím, že létala i k nějaké další smečce, kterou těšila svou přítomností a svými chytrými kousky. Všichni jsme každopádně byli rádi, že jsme ji měli zpátky.

Březen 8/10

Na podzim však straka zmizela. Jako by se po ní země slehla. Tehdy už jsem si byl opravdu jistý, že tím celá věc končí. Do teplých krajů straky nelétaly a tak jsem měl na mysli Něco ji nejspíš sežralo nebo se jí stala nějaká nehoda. Byli jsme z toho všichni dost skleslí, protože jsme si opeřence hodně oblíbili, ale málokdo si dělal iluze, že to tak bude napořád. Život šel tedy dál. Na straku jsme nezapomněli, ale nedalo se nic dělat. Skay o ní srdcebolně básnil minimálně jednou týdně a čas od času ji vyrážel hledat, ale nakonec to vzdal i on. Byla pryč. Stromy shodily své listí, napadl a opět roztál sníh. Bylo tu znovu jaro a na straku už jsme tolik nemysleli, když se jednoho dne do jeskyně přihnal Alis, celý vyděšený.

Březen 7/10

To jsem se ale pletl. Straku jsme vídali a hlavně slýchali celé léto. Pár dalších vlků vylekala stejným kouskem jako mě, ale potom už jsme všichni znali její triky. Náš les si zřejmě velmi oblíbila, zdržovala se stále poblíž. Stala se naší chráněnkou a tak trochu místní celebritou a maskotkou naší smečky. Kdekdo jí nechával zbytky masa, až byla pěkně vykrmená a vlků se skoro nebála. Posedávala mezi námi, když jsme jedli a čekala, co upadne. Nikoho z nás samozřejmě ani nenapadlo jí ubližovat. Vždyť ničemu neškodila a byla s ní legrace. Skay se ji snažil naučit další zvuky či dokonce slova, ale k ničemu to nevedlo. Ona si sama vybírala, co bude opakovat a co ne. Jediné, čeho Skay docílil bylo to, že si ho vybrala jako osobní bidélko a s oblibou mu sedávala na hlavě. Mladý vlk si ani v nejmenším nestěžoval, naopak všem svoji kamarádku hrdě ukazoval.

Březen 6/10

Nemusím vám asi říkat, jak jsem byl tím fascinován. Slyšel jsem už o tom, že někteří ptáci dokážou napodobovat zvuky jiných zvířat, ale tohle? Tohle bylo zkrátka něco neuvěřitelného. Jakmile odezněl můj prvotní šok, byl jsem ze svého objevu nadšený. Straka mi ještě chvíli předváděla svůj repertoár zvuků - uměla jich víc, ale kňourání bylo jejím nepopiratelným favoritem. Nakonec jsem ji ale začal nudit. Protáhla si křídla, naklonila se, hodila bobek z větve těsně vedle mojí tlapy a s posledním "hehe" odletěla do hlubin hvozdu.
Já se také vydal domů, přetékající dojmy, ale když jsem se to celé snažil vysvětlit Eiře, vůbec to nechápala a netušila, co mě to popadlo. Sice se snažila, ale nakonec jsme to museli vzdát. Mohl jsem jen doufat, že se straka objeví znovu, abych jí ji mohl ukázat. Příliš jsem tomu však nevěřil.

Březen 5/10

Vypustil jsem z plic všechen vzduch v dlouhém úlevném povzdechu a zkolaboval do sedu. Byl jsem moc rád, že mě nikdo neviděl. Nachytala mne straka! A jak! Nohy se mi klepaly, jako bych je měl z rosolu. Mlha se pomalu rozptylovala a myšlenky na ducha se náhle zdály směšné a přitažené za chlupy. Jenže ještě před minutou to taková legrace nebyla. Upřel jsem na straku poněkud vyčítavý pohled. Ona mi ho oplácela. Hleděla na mě inteligentníma očima a pak poskočila na větvičce, ze které se snesla stříbrná sprška rosy přímo na můj kožich. Hehehe, zasmála se, když jsem se ublíženě otřepal. Vážně nelžu. Prostě se od srdce zasmála a když viděla, že ze mě může vyrazit reakci, pokračovala v tom. Kňou, kňooou, hehehehe, kňou.

Březen 4/10

Přiznám se vám, že se mi málem zastavilo srdce. Celý jsem se přikrčil a s knedlíkem v krku jsem pohledem pomalu stoupal po kůře stromu. Právě z jeho větví se ozvalo to kníkání. To už se mi duch zdál jako jediné vysvětlení. Žádné vlče by takhle vysoko vylézt nemohlo - tehdy jsem tomu alespoň věřil, stalo se to samozřejmě roky předtím, než se narodily mé sestřenice. Šplhal jsem pohledem výš a výš a hrozně se bál, co uvidím. Průsvitnou dušičku? S tím bych se snad ještě dovedl srovnat. Ale co když to bude něco hrůzného? Démonické vlče, nebo znetvořené, nebo-
Pohledem jsem doputoval až ke strace. Seděla si tam jako paní celého lesa. Z pomalu se rozptylující mlhy vystupovaly černé skvrny na jejím těle. Naklonila hlavu na jednu stranu, na druhou, otevřela zobák a udělala: Kňou, kňou.

Březen 3/10

Byl jsem totiž u zdroje zvuku už docela blízko, ale on se stejně pořád přesouval. Ne o moc, ale přece. V jednu chvíli vlče kňoukalo na mé levé straně, za moment na pravé a jednou jsem se musel úplně celý otočit, protože se náhle nářek ozýval za mnou. V mlze bylo těžké udržet si orientaci, ale určitě bylo nemožné, abych se zamotal takhle důkladně. Dostal jsem trochu strach. Nedal jsem na duchařské historky, i když si je mladší vlci rádi mezi sebou vyprávěli u ohýnku, ale teď, v té mlze a se záhadně se přesouvajícím nářkem mi najednou začala naskakovat husí kůže po celém těle. Jistě to nebyl žádný duch ubohého zemřelého vlčete, který nedošel klidu, jistě ne, to bylo zkrátka absurdní, ale-
Kňou, kňoooou, ozvalo se mi najednou přímo nad hlavou a já nadskočil, jako když do mě střelí.

Březen 2/10

Všechno bylo zkrátka fajnové, ale kdyby to tak i zůstalo, neměl bych samozřejmě co vyprávět. Kdepak. Doprostřed mojí lenivé procházky se najednou ozval zvuk, který mě přiměl se zarazit a našpicovat uši. Bylo to tiché, žalostné kňučení. Kňou, kňou, nějaké malé vlče volalo mámu nebo si nějak ublížilo. To byla má první myšlenka a na nic jsem proto nečekal. Rozběhl jsem se směrem, odkud ten zvuk přicházel, jak rychle jsem si kvůli mlze troufl. Zvuk vždy na chvíli utichl, ale pokaždé se ozval nanovo. Bloudil jsem lesem a hledal to ubožátko. Znělo skutečně zoufale, muselo mít strašný hlad nebo ho něco bolelo a dělal jsem, co jsem mohl, abych mu došel na pomoc co nejdřív. Jenomže brzy mi došlo, že tady něco nehraje.

Březen 1/10

Procházel jsem se po lese. Bylo chladné, mlhavé jarní ráno a sluneční paprsky se jen těžko přes tu mlhu probojovávaly. Přesto mi bylo příjemně, jak jsem si tak sám vyšlapoval pod stromy a nedělal si žádné starosti. Všechno jsem měl hotové, povinnosti splněné a teď jsem se mohl jen tak poflakovat, což bylo v těch letech (a všech letech následujících) jednou z mých nejmilejších činností. Či možná nečinností. Ne, že bych kvůli tomu odbýval své povinnosti, ale kdo nemá rád trochu flinku po dobře odvedené práci? Bezcílně jsem tedy zabíjel čas, občas jsem něco očuchal a trošku jsem pokukoval, co by se kde dalo sežrat, neboť jídlo je samozřejmě další oblíbenou věcí, která činí život mnohem lepším a zajímavějším a všeobecně příjemnějším.

584 (7) - s přívěskem Baghý

Ivy naštěstí byla vskutku vnímavá a neměla problém pochopit komunikaci beze slov, za což jsem byl rád. Bohužel jsem však netušil, jestli se ve smečce nacházel někdo, kdo by jí mohl s bylinkami poradit. Já toho moc nevěděl, mé znalosti převážně končily tím, že bych neměl okusovat každý plevel, který potkám. Mírně jsem svěsil uši a bezradně pokrčil rameny. Bude se nejspíš muset poptat kolem, ale divil bych se, kdyby nikoho nenašla. Zdálo se, že ji to vskutku zaujalo a určitě by bylo fajn tu mít nějakou léčitelku... Jeden nikdy neví, co se může semlít!
Naznačil jsem jí, jak nejlépe jsem dovedl, že se tu už může volně pohybovat a cítit se tu jako doma. Počkal jsem, až si to porovná v hlavě a když se jí na tváři rozlil výraz plný nejistoty, rozhodně jsem přikývl hlavou, aby nebyl ani nejmenší prostor k pochybnostem. Oháňka už mě opět zradila a mávala mi ze strany na stranu jako splašená. Nabídnout vlkům nové místo k životu byl skvělý pocit. Věřil jsem, že Ivy do naší borůvkové rodiny bez problémů zapadne.
Po očku jsem celou dobu vnímal Cyrila, jak se drží poblíž, ale nic neříká. V duchu jsem ho pobízel, aby sebral odvahu. Neměl jsem v plánu ho vyhnat, to musel určitě vědět? Snad ano, protože sotva jsem domluvil s Ivy, ozval se se svojí prosbou i on. Vyslechl jsem si i jeho slova, ale i když tvrdil, že nic velkolepého neudělal, už jsem ho trochu znal a stejně jako s Ivy jsem neměl pochybnosti o tom, že se do smečky hodit bude. Jistě ani Baghý by je neměla! Proto jsem svůj široký úsměv zaměřil teď na Cyrila, přešel k němu blíž a srdečně ho čenichem drcnul do ramene. V kombinaci s mým divoce švihajícím ocasem a neuhasínajícím veselým šklebem na tlamě mu to muselo říct vše, co bylo třeba. Vítej doma.

583 (6) - s přívěskem Baghý

Dával jsem pozor, jak se Ivy bude tvářit, až se začnou objevovat obrázky. Někdy to vlky docela vylekalo a já se nedivil. Muselo to být dost zvláštní. Vlčice to však nesla statečně, ačkoliv při prvním výjevu se mi zdála jaksi vyvedená z míry. Důvodem však bylo cosi jiného, než působení magie, jak jsem se vzápětí dozvěděl. Našpicoval jsem uši. Bylo by mi to připadalo překvapivé - vlk vegetarián? - kdyby ovšem mojí sestrou nebyla Badri, která měla zcela stejný postoj. Všechno překvapení už jsem si odbyl, když mi o tom povídala ona. Pokýval jsem tedy chápavě hlavou, aniž bych se nad tím dále pozastavoval. Do lovu Ivy jistě nikdo nutit nebude, existovala spousta jiných věcí, které byly ve smečce třeba. Jen jsem se opět v duchu vrátil k myšlence, že bych se měl porozhlédnout po nějakých ovocných stromcích, které by tu mohly růst - žít jen na borůvkách by musela být hrozná nuda!
To zeleň a bylinky už vzbudily u Ivy větší zájem. Na vysvětlení jejich účelu jsem se s magií neobtěžoval, uchýlil jsem se k běžné pantomimě, která mi sloužila roky. Nejprve jsem před Ivy zchromle zakulhal s přední tlapou ve vzduchu, kterou jsem se potom chytil za čelo, jako by mi třeštila hlava (ten skutečný bolehlav z magie naštěstí rychle odezníval) a do třetice všeho dobrého jsem předvedl vynucené kýchnutí, div že mi nevyletěl sopel doopravdy. Na snahu vypadat váženě jsem rychle zase zapomněl, nebylo to pro mě přirozené. Široce jsem se zazubil a věřil, že teď už Ivy chápe.
Byla pravda, že i jako ochránkyně by jistě své vyžití našla. Tak ukrutní protivníci jako sněhová příšera se tu objevovali jen málokdy. Souhlasně jsem jí to odkýval, úsměv stále na tlamě.
Přišlo mi už věru zbytečné se v tom dále nimrat. Ať už si jako svou funkci časem zvolí cokoliv, hlavní byl zájem a ochota, které z ní přímo sršely. Ještě jednou jsem pokýval hlavou, tentokrát o něco zamyšleněji, než jsem se na Ivy pousmál a přední tlapou se doširoka rozmáchl, čímž jsem se snažil obsáhnout nejen jeskyni, ale i les tam venku. Kývnutím hlavy jsem jí pokynul, aby se tu vydala, kam jen chce. Byl jsem připraven ji tu přivítat jako v novém domově.

582 (5) - s přívěskem Baghý

Už jsem se proplétal mezi vlky směrem k hnědé cizince, když se ozval hlas tetičky a já se zastavil, uši našpicované směrem k ní. Sdělovala všem přítomným novinky, z nichž valná většina z nich pro mě už nová nebyla. Jen fakt, že Varja s Kayou se dopracovali na delty a také to, že tmavá vlčice jménem Cynthia už tu zůstane. Vrhl jsem jejím směrem krátký úsměv, neboť se zrovna dívala ke mně. Zkoumavě a... nicneříkajícně. Potřásl jsem nad tím hlavou a jakmile Baghý domluvila a vytratila se z jeskyně, dokončil jsem svou krátkou výpravu k mladé vlčici.
Byl jsem rád, že Baghý stačila oznámit mou novou pozici. Tím bylo všechno hned mnohem jednodušší. Další věcí, která to usnadňovala, byl fakt, že vlčice byla sama od sebe dost výřečná. Sdělila mi, že se jmenuje Ivy a ráda by se připojila do smečky, společně s Cyrilem. Ha! Tvář se mi rozjasnila náhlým uvědoměním - Cyril už si nemusí dělat hlavu, jestli se do smečky dostane nebo ne. Já jsem ho mohl přijmout rovnou! Ocas se mi nad tím zvesela rozhoupal, aspoň než jsem si uvědomil, že mám být něco jako autorita a s tichým odkašláním jsem se postavil hezky rovně a přestal se gebit jako naprostý mamlas. A protože Cyril momentálně působil, jako že je duchem kdesi na Měsíci, zaměřil jsem svoji pozornost na Ivy.
Ta se zrovna omlouvala, že se dostala až sem. Máchl jsem nad tím tlapou, aby si nedělala starosti. Však tu nic nevyváděla. Navíc pomáhala zbavit se příšery, což jsem já sám vyzvěděl jen z útržků hovoru v úkrytu. Pokýval jsem pomalu hlavou na znamení pochopení. Svým obvyklým posunkem - tlapou přiloženou k tlamě a zavrtěním hlavy - jsem jí vzápětí naznačil, že nemluvím. Čekal jsem, zda to pochopí či bude-li třeba dalšího vysvětlování.
Pokud šlo o členství ve smečce, nenapadalo mě, proč bych měl Ivy odmítnout. Působila na mě příjemně... a už i pomáhala, i když ještě členkou vůbec nebyla. Ale na něco bych se jí aspoň zeptat měl, ne? Třeba co by ráda ve smečce dělala! V tomto záchvatu inspirace jsem se dal hned do toho: "Co... bys...?" protlačil jsem s námahou do její mysli úlomek otázky, ale víc to nešlo. Omluvně jsem se zazubil. Byla skoro cizí a tak jsem jí dokázal myšlenkami vysílat jen málo. Hned mě tupě zabolelo za očima, ale vynořil se jiný nápad. Lepší. Iluze fungovaly na všechny. Varovně jsem pozvedl tlapu, aby se moc nevyděsila, a pak jsem jí promítl před očima pár krátkých obrázků. Hnědá vlčice běžící za srnou, sbírající bylinky, cenící zuby na šakala. Hlava mi klesla tázavě k jedné straně. Doufal jsem, že Ivy pochopí, co se z ní snažím vytáhnout.