Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Belial se naštěstí nakonec vzpamatoval. Sice jsem se ze svého nového objevu radoval, ale trochu starosti jsem si stejně pořád ještě dělal. Vypadalo to, že to s vlkem dost zamávalo. Postupně se ale opět rozmluvil a jeho tón nabýval předešlé jistoty. Zdálo se, že inspekce je u konce. Ovšem záležitost tímto uzavřená nebyla. Naklonil jsem v upřímném údivu hlavu ke straně. Cože? Během celého roku? Zamrkal jsem, uvést se jako naprostý alkáč by asi nebylo nejvhodnější, ale lhal bych, kdybych se snažil tvrdit, že mě to nelákalo. Už jsem si dávno kousek něčeho kvašeného neochutnal.
Nechtěl jsem se ale na tu návštěvu pouštět, než si to nechám trochu projít hlavou a hlavně dokud si nepromluvím s Baghý či alespoň s někým dalším, kdo tomu rozumí víc, než já. Proto jsem pokýval hlavou. Dobře. Někdo se určitě zastaví, aby dal vědět, jak jsme se rozhodli, ale... myslím, že by to mohlo smečkám prospět? připojil jsem svůj názor lehce nejistě.
Belilal měl napilno, tudíž naše setkání bylo zřejmě u konce. Kývl jsem hlavou, jako že ho nebudu zdržovat a taky že rozumím, že nejsme jediná možná volba pro spojenectví, ale svědomí ve mně trochu zahlodalo. Ještě před chvílí tady málem omdlel, bylo chytré ho nechat někam jít samotného? Když jsem to byl já, kdo ho přiotrávil výpary z borůvek? Jenže Belial vypadal dost hrdě, měl jsem pocit, že by mě poslal do háje, kdybych se nabídl, že ho radši doprovodím, kdyby se náhodou chtěl skutálet v bezvědomí někam do škarpy. Zoufale jsem si navíc uvědomoval, že se mi může celou dobu hrabat v hlavě a poslouchat, jak o tom přemýšlím.
Nechceš... kus doprovodit? pomyslel jsem si nakonec přímo směrem k němu a ubránil se touze začít si vymýšlet nějaké výmluvy. V myšlenkách se dalo lhát nebo vymlouvat jen těžko. Beztak by to poznal.

Aithérova otázka byla nejspíš na místě a já si také rád poslechl, co by Asgaar mohl Borůvkové smečce nabídnout. Znělo to... působivě. Belial uměl věci tak podat, že jsem prakticky neměl pochybnosti o tom, že tak skutečně jsou. Možná bych měl být podezíravější, jako Aithér, ale takovou náturu já zkrátka neměl. S hlavou zvědavě nakloněnou jsem poslouchal, neb se zdálo, že Belial slova věnuje hlavně mě. S bílým vlkem zkrátka napřímo jednat odmítal, což mi šlo trochu proti srsti - však skoro členem smečky byl, rozhodně byl členem rodiny. Ovšem na slovech stříbrného to nic nezměnilo. To je vážně spousta působivých věcí! pomyslel jsem si s jistým nadšením, ale taky ve mně hlodala opět nervozita. Co když to pokazím a o takového spojence přijdeme? Tohle by vážně měla řešit Baghý, blesklo mi hlavou, nedokázal jsem zarazit myšlenky, které asgaarskému vyslanci nepatřily.
U nás je také spousta zkušených vlků, pokoušel jsem se přihodit také něco na obhajobu Borůvky. A... třeba... máme skvělé lovce! přemýšlel jsem horečně, ovšem... abych povolil vlkům z druhé smečky chodit přes naše území, na to jsem se necítil. Svěsil jsem uši: O tom bych se musel poradit s tetičkou- s druhou alfou. Pokusil jsem se první automatickou myšlenku překrýt tou druhou, nicméně taková věc byla téměř nemožná. No - pokud poslouchal, už teď asi věděl, že je Borůvka rodinný podnik. Aspoň pro tento moment.
Účinek borůvkové vůně další konverzaci překazil, snad ale zapůsobil jako dostatečný důkaz, že se chránit umíme. I když jsem nic takového vůbec nečekal. Aithér se zdánlivě vzpamatoval jako první a také se rozhodl, že už tu s námi dále nebude. Pokývl jsem mu a vděčně se na něj usmál, byl jsem rád, že přišel zkontrolovat, co se tu děje. Otázku, kterou mi položil, jsem rovněž potvrdil pokývnutím hlavy. Tušil jsem, že půjde o další smečkové záležitosti. Třeba to stihne, než tohle řemeslo pověsím na hřebík, pomyslel jsem si pochmurně, ani mě nenapadlo dávat si pozor na své myšlenky.
Belial se totiž válel v borůvčí a snažil se vzpamatovat. Oháňka žijící si vlastním životem se mi stále pohupovala sem tam, ale ustaraný výraz se znovu vetřel na moji tvář. Co když ho to semlelo nějak... víc? Sklonil jsem hlavu a zkoumavě si ho ze zdvořilé vzdálenosti prohlížel, jestli se z toho zmátoří. Kdyby ne, netušil jsem, co bych si s ním počal.

Viděl jsem, že Belial možná trochu ztrácí trpělivost. Nebyl jsem spokojený s tím, jak se to vyvíjelo. Aithér působil odmítavě a napjatě, Belial se nedozvídal co chtěl a já jsem tam prostě... byl. Aithér navíc ani nevypadal přesvědčeně, že by spolupráce smeček byla tím nejlepším. Jenže Asgaar byl naším sousedem, jen propast nás od sebe dělila. Určitě bych byl mnohem raději, kdybychom byli spojenci, než nepřátelé. Já myslím, že by to bylo prospěšné, zachytil jsem Belialův pohled a schválně si myslel "nahlas", důrazně a na samém povrchu mysli, aby měl větší šanci chytit moji myšlenku a nemusel se tolik snažit. Aithérovi jsem ji bohužel poslat nemohl. Jeho otázka ale byla dobrá, také bych si rád poslechl, co si od té spolupráce vlastně stříbrný sliboval.
Zatímco si vyjasňovali jisté záležitosti, nepletl jsem se jim do toho. Možná jsem se měl zastat Aithéra, který skutečně jako člen smečky byl, ač ne oficiálně, ale hlavou mi vrtalo borůvčí. Nic jiného. Jeho vůně nás obklopila, když jsem ho popíchl magickým šťouchancem, ale to bylo všechno. Neměl jsem moc času cítit se zklamaně, protože Belial začal jaksi... kolabovat.
Vylekaně jsem našpicoval uši, když zavrávoral a začal se sunout k zemi. Jsi v pořádku? snažil jsem se ho v duchu zeptat, ale kdoví, jestli vnímal. Přišel jsem k němu o krok blíž. Je mu zle z vedra? Propána, co když mu praskla nějaká cévka nebo něco? Je to jen únava, je to- Aithér si opodál kecl na zadek a vypadal úplně stejně zmateně jako asgaarský vyslanec. Vykulil jsem oči, co se to dělo? Byl jsem další na řadě? Natáhl jsem do čenichu vzduch plný borůvkové vůně a v tu chvíli mi to došlo. Borůvčí. Co jiného?
Přivolal jsem mírný vánek, který oblak omamné vůně rozfoukal do ztracena. Les nás chrání, pomyslel jsem si k Belialovi a pořád na ně oba koukal poněkud ustaraně. Doufal jsem, že to nemá žádné další následky, ani jednomu z vlků jsem nechtěl udělat opravdu zle. K bílému vlku jsem omluvně sklopil uši, byl v tom chycen nedopatřením. Jemu jsem nic dokazovat nemusel. Přes své starosti jsem ovšem měl problém tvářit se zcela seriózně. Hlavně oháňka mě zrazovala a pohupovala se mi za zády sem tam nadšením z toho, že jsem objevil tajemství lesa. A úplně sám! Jen s trochou inspirace od Aithéra.

Belial se z mých posunků nakonec dovtípil, že mluvit skutečně nemůžu. Pokýval jsem hlavou, hned vzápětí jsem však sebou lehce škubl. Ucítil jsem ten dotek ve své mysli a protože jsem měl s telepatickou komunikací už své zkušenosti, hned jsem poznal, o co jde. Stříbrný vlk se natahoval po mých myšlenkách. Mohlo se to hodit - mohl jsem mu tak říct všechno. Problém spočíval v tom, že jsem toho zase tolik nevěděl. Na takové situace jsem nebyl ani v nejmenším připravený.
Aithér se zjevil po mém boku a začal mluvit, takže jsem neměl příliš času uvažovat o tom, co by mohl Belial z mojí hlavy vytáhnout a jak by se mu asi líbilo zjištění, že je dutá jako vykotlaná vrba. Aithér mluvil rozhodně a záhadně, ovšem návštěvníkovi z Asgaarské smečky se to příliš nezamlouvalo. Pokáral bílého a ujistil nás, že zde není proto, aby smečce jakkoliv uškodil či vyzvídal. Ušiska jsem sklopil ještě níž. Opravdu zněl hodně přesvědčivě a autorita z něj jen vyzařovala. A tohle je jen zástupce alf? blesklo mi hlavou - jací asi byli vůdcové Asgaaru? Vize hrůzostrašně spanilých a chladných vlků mi jen krátce proběhla myslí, ale stačilo to, aby mi přejel mráz po zádech.
Věděl jsem, že musím něco udělat. Že si Belial může přečíst moje myšlenky a můžu ho takto přesvědčit, ovšem neměl jsem snad v hlavě jedinou souvislou. Zatímco Aithér se ohrazoval, že nemá cenu nic říkat (s čímž jsem moc nesouhlasil), snažil jsem se zformulovat vlastní odpověď.
Jediné, na co jsem však dokázal myslet, bylo to hloupé borůvčí. Ochranná hráz z borůvčí... Natáhl jsem po všudypřítomných rostlinách svou magickou sílu... a nestačil jsem se divit. Nečekal jsem, že se něco stane, ale z borůvčí rázem začala stoupat silná, omamná vůně. Bohužel se nezdálo, že by se dělo i něco dalšího. Nemohl jsem tušit, že má magie našeho lesa na cizince jiné účinky - zmatenost a ztrátu koordinace. A i kdybych to věděl, jistě by mi nedošlo, že se mezi cizince vlastně počítá i Aithér. Takhle jsem tam jen stál a cítil se poněkud zklamaně. Magie borůvčí tu je, ale nejspíš mě neposlouchá. Ani ty rostliny si asi nemyslely, že jsem alfa hodný jejich pozornosti.

Rázem jsem byl zcela vytržen ze své komfortní zóny a vržen do něčeho naprosto jiného. Zhluboka jsem se nadechl a pokusil se uklidnit. Tohle jsem přece musel zvládnout. Už jsem nebyl malý... ale v tu chvíli ve mně byla malá dušička. Zavrtěl jsem hlavou, když bylo vidět, že Belial nepochopil, co se mu svým gestem snažím sdělit. Otevřel jsem tlamu, ze které pochopitelně nevyšel žádný zvuk. Tlapou jsem na ni poukázal a párkrát klapl naprázdno v naději, že tohle třeba zafunguje lépe. Snad si nebude myslet, že mu vyhrožuju zuby?
Vlk uznal, že reakce na jeho příchod byla rychlá, ale chtěl vědět, co za další způsoby ochrany smečky máme. Bylo mi jasné, že tohle není hovor, který bych já dokázal efektivně vést. Byly to věci, které se pomocí prostých gest objasňovaly dost složitě. Pomalu jsem přikývl a vymýšlel, jaký iluzorní obrázek bych mohl Belialovi promítnout, abych mu ukázal, že tu máme ochránce a území si hlídáme, když tu se mi po boku zjevil Aithér.
Sice jsem vlka tak dobře neznal, ale v tu chvíli jsem měl co dělat, abych se mu nevrhl kolem krku, snad bych mu i vlepil hubana na tvář, kdyby v poslední chvíli nezvíztězil zdravý rozum. Stejně ale muselo být vidět, že mi spadl kámen ze srdce. Kývl jsem mu, ať se klidně hovoru zhostí, když se u mě pohledem ujišťoval. Zůstal jsem stát na místě a sledoval Beliala a jeho bílou holubičku... a snažil se zachovat kamennou tvář a netvářit se moc tupě. Síla v borůvčí? S vypjetím vůle jsem po Aithérovi nezamžoural, jen jsem smrtelně vážně přikývl na potvrzení jeho slov, kterým jsem sám okamžitě uvěřil. Ani mě nenapadlo, že by mohl vařit z vody. Měl bych to zkusit? Mohl jsem od začátku povolat borůvčí na pomoc? Proč o tom nevím?

Stál jsem a koukal na vlka. Vlk stál a koukal na mě. Snažil jsem se odolat pokušení neklidně přešlápnout a o chvíli později jsem neklidně přešlápl. Začínal jsem mít dojem, že vlk sám od sebe hovořit nezačne. Už už jsem zvedal tlapu, abych tedy konverzaci svými gesty započal sám, když konečně otevřel tlamu.
Pozorně jsem ho poslouchal a cítil, jak mě střídavě polévá horko a chlad. Ó ne. Ne, ne, ne. Tohle jsem přece nemohl řešit! Nemohl. Přišel ve věci vztahů mezi Asgaarskou a Borůvkovou smečkou, o kterých jsem věděl velice málo. Nebyl jsem do toho zasvěcen. Zároveň přišel i ověřovat naši sílu, začal se vyptávat na ochránce a sílu našich hranic... Není to podezřelé? Je, žejo? V hlavě mi to šrotovalo, ačkoliv vzhledem k situaci zoufale pomalu. Nevěděl jsem, jak mám poznat, jestli tenhle vlk vážně přišel navazovat vztahy nebo se snaží vykoumat naše slabiny a jestli bychom se náhodou nedali rozmázout jako nějaký hmyz. Nevěděl jsem ani, co mu mám vlastně říct. Nebo jak.
Uvědomil jsem si, že už pěknou řádku vteřin jen stojím a poněkud vytřeštěně na něj zírám. Musel jsem to ale nějak zvládnout vyřídit, aniž bych to podělal pro celou smečku. Baghý tu navzdory svému slibu nebyla, Aranel ani Awarak tu nebyli, nebyla tu dokonce ani Kaya nebo Jinks. Jen já.
Zhluboka jsem se nadechl a začal s tím podstatným. Svými obvyklými gesty, tlapou přiloženou k tlamě a vrtěním hlavy jsem se pokusil Belialovi vyložit, že nemůžu mluvit. Vzápětí mi došlo, že to mohlo působit jako odpověď - či spíš odmítnutí odpovědi - na jeho otázky. Začal jsem tedy spěšně přikyvovat, jako že naše hranice rozhodně silné jsou, ale věděl jsem, že už jsem z toho zvládl udělat příliš velký chaos. Opět jsem mohl být rád za to, že jsem se nemohl potit, protože by ze mě jinak už lilo jako z vola. Ne. Tohle nemůže nikdy fungovat. Jestli tohle přežiju, musím Baghý říct, že alfu dělat nemůžu. Stejně už to po mně nebude chtít, protože nás teď všechny zatratím.

Nabídl jsem Kesselovi, aby se u nás schoval, než déšť přestane. Bylo vidět, že o tom uvažuje, ovšem nakonec se rozhodl, že se raději vydá do té nepohody. Nu, to byla konec konců jeho volba, nutit jsem ho nemohl a mohl jsem se utěšovat tím, že jsem mu tu možnost alespoň nabídl.
Ono to nakonec ani s tím počasím tak zlé nebylo. Brzy se prudký déšť změnil spíše v ojedinělé krápání. Usmál jsem se na Kessela, který podotkl, že šlo možná o zásah shůry. Proč by ne? Minimálně to tak působilo. S pokývnutím hlavy a stále ještě přátelsky pohupující se oháňkou jsem se tedy s postarším vlkem rozloučil. Tlapkou jsem mu pro dobrou míru ještě mávl na rozloučenou, ale kdoví, jestli to viděl, už se totiž otáčel k odchodu. Hlavně o tom nesmím zapomenout Baghý povědět, vtloukal jsem si do hlavy a omílal si v ní i Kesselovo jméno, protože jsem se znal dost dobře na to, abych věděl, že jsem schopný to celé poplést.

Sotva jsem zamířil hlouběji do lesa, už mě opět zatahalo za uši vytí. I tentokrát bylo cizí, ale mnohem ráznější a hlasitější. Kdyby to bylo možné, asi by mi na čele vyrazil pot. Co se to dělo, bývalo vždy na hranicích tak rušno? A kde byla Baghý? Říkala, že cizince řešit nebudu muset, zaúpěl jsem v duchu, ale nic naplat, tetička tu nebyla a já to musel nějak zvládnout.
Zamířil jsem tedy kvapně směrem, odkud se ke mně ten neznámý hlas donesl. Mezi stromy jsem tam spatřil stát vysokého vlka se stříbrným kožíškem a zářivě zeleným ohonem, který přitahoval pozornost. Neznámý na mě působil velmi vznešeně a vážně. Na rameni mu seděla bílá holubička - snad na znamení míru? Každopádně jsem doufal, že přichází v míru.
Přišel jsem pomalu blíže a mým vlastním znamením míru byla huňatá oháňka pomalu se pohupující sem a tam. Mírně jsem se usmíval, ale koukal jsem na cizince zvědavě, s hlavou tázavě nakloněnou k jedné straně, jak jsem toužil vědět, co tu chce. Pokývl jsem mu na pozdrav, zastavil kousek před ním a vyčkával, co poví.

Při druhém kouzlu už se dostavila reakce, na jakou jsem byl zvyklý. Kesselovou tváří se mihlo překvapení, ne však na dlouho. Hádal bych, že už má se zdejšími divy svoje zkušenosti. Kývnutím hlavy jsem potvrdil, že slyšel dobře (dalo se v tomhle případě vůbec mluvit o slyšení?). A vzápětí jsem si uvědomil, že jsem se mu ani nepokoušel vysvětlit, proč si pomáhám kouzly místo toho, abych s ním zkrátka normálně mluvil. Div, že jsem se nepraštil do čela. Odkýval jsem Kesselovi i tento poznatek a provedl své obvyklé gesto. Přiložil jsem si tlapu k tlamě a zavrtěl hlavou.
Nedalo se nic dělat, v tom měl pravdu. Baghý se vydala kamsi na toulky a kdy se vrátí, to jsem netušil. Lehce jsem tlapkou máchl vzduchem - co se dá dělat? Vypadalo to, že se brzy rozloučíme, ale slíbit, že se o jeho krátké návštěvě tetičce zmíním, jsem mohl. Usmál jsem se a horlivě kýval hlavou. Muselo mu být jasné, že to beru skutečně vážně a jeho vzkaz doputuje!
Jenže zatímco jsme si tu povídali, nebe se protrhlo. Docela jsem to vítal po tom včerejším dusnu, nicméně se mi lehce příčilo vykopnout Kessela jen tak do deště. Pod stromy jsme zatím byli celkem schovaní, ale někde venku u řeky nebo na pláni? Mohl se tady schovat, kdyby chtěl. Bodl jsem důrazně čenichem k obloze, sklonil pohled k vlkovi, tázavě naklopil hlavu ke straně a pohodil čumákem pro změnu přes rameno, hlouběji mezi stromy. Doufal jsem, že mé pozvání bude pro něj dost čitelné.

Promítl jsem vlkovi iluzi a čekal, že se vyleká, jako téměř všichni, na kterých jsem to zkoušel. Ovšem i když se zahleděl do prázdna a vypadal kvůli tomu poněkud nepřítomně, vyplašený se mi nezdál. Spíš uklidněný - čímž se ulevilo i mně. Doufal jsem, že snad dokážu trochu odčinit šok, který jsem mu způsobil.
Byl to však on, kdo se začal vzápětí omlouvat. Máchl jsem tlapou, jako že se není za co omlouvat a lehce jsem zavrtěl hlavou. Kdybych já viděl Baghý přívěsek na někom cizím, co bych si asi pomyslel? Že ji sežral a teď to nosí jako trofej? Pravděpodobně. Nebo něco jiného na ten způsob. Vlk se ovšem dovtípil, že k sobě s Baghý musíme mít blízko. Nenapadalo mě, jak mu narychlo vysvětlit, že je to moje tetička, tak jsem jen jednou pomalu a vážně přikývl, abych zdůraznil, jak pravdivá jsou jeho slova.
Cizinec byl Baghý přítelem, dokonce dlouhodobým a tak mě zamrzelo, že ho asi nepotěším. Vůbec jsem netušil, kde momentálně tetička poletovala - ať už doslova či jen v přeneseném smyslu. Představil se jako Kessel, což jsem si zapsal za uši. "Erlend," poslal jsem jeho směrem zase své jméno, asi tak nejvíc, co jsem se svojí magií svedl u vlků, které jsem neznal. No a co se týkalo Baghý... Zavrtěl jsem hlavou a lehce sklesle svěsil uši. Víc jsem mu k tomu říct ani nemohl. Prostě tu nebyla.

Návštěvník mne krátce pozdravil a pokývl mi hlavou. Trpělivě jsem vyčkával, co bude povídat dál, ale jeho modré zraky padly na přívěsek houpající se na mém krku. Jako by vlka úplně zhypnotizoval. Trochu mě to zneklidnilo. Poněkud ochranitelsky jsem si tlapou přivinul Vegvísir k hrudi, protože jsem netušil, co vlk v další chvíli udělá.
Naštěstí se po mně nevrhnul. Místo toho se začal vyptávat - a já pochopil, o co tady jde. Pustil jsem přívěsek a začal horlivě přikyvovat, jako že ano, Baghý je v pořádku. Tenhle vlk ji znal a už mi bylo jasné, proč se polekal, když její ozdobu spatřil na někom jiném. Snad si nemyslel, že třeba umřela a- Ale takovou myšlenku jsem raději ani nechtěl dokončit, jak mi z ní přeběhl mráz po zádech.
Nesrozumitelně jsem zagestikuloval tlapou, jak jsem se snažil přijít na to, čím vlkovi situaci lépe objasnit, ale samozřejmě to bylo velmi jednoduché. Jen jsem zase zapomněl. Rozsvítilo se mi a pozvedl jsem tlapku, aby dával pozor. Doufal jsem, že ho tím nevylekám. Pomocí své iluzorní a halucinační magie jsem vlkovi promítl krátkou a nepříliš detailní, avšak srozumitelnou scénku. Baghý, jak se natahuje, aby mi pověsila Vegvísir na krk. Oba jsme se usmívali a bylo jasné, že je všechno v pořádku. Obraz se rozplynul a já omluvně sklonil hlavu a párkrát plácl ocasem do země. Ani mě nenapadlo, že bych někomu mohl způsobit takové nepříjemné překvapení.

Válel jsem se ve stínu, ale jak slunce lezlo k poledni, bylo vedro stále větší a v lese se vůbec nic nedělo. Aspoň k tůňce půjdu, učinil jsem finální rozhodnutí. Tůňka byla pořád v lese, sice nebyla moc na koupání, ale aspoň ošplouchnout se vodou jsem trošku mohl. A kdoví, co dobrého by její proud mohl vyplavit? Olízl jsem si mlsně čenich, vstal a vykročil mezi stromy k malebnému jezírku, ale právě v tu chvíli se od hranic ozvalo tiché vytí.
Zastavil jsem se v půli kroku a hlava s našpicovanýma ušima mi vystřelila komicky vzhůru. Dokonce i přívěsek vypůjčený od Baghý mi na krku jakoby překvapeně zablikal. Další návštěva? Okamžitě jsem změnil směr své chůze k původci toho povyku. Ačkoliv to příliš velký povyk vlastně nebyl. Bylo to jen takové nevtíravé oznámení něčí přítomnosti. A nepřicházelo zdaleka. Netrvalo dlouho a spatřil jsem před sebou neznámého vlka. Prohlížel jsem si ho, zatímco jsem se blížil. Měl huňatý kožich, prošedivělý čenich a na krku se mu houpal přívěsek s pírkem. Vyzařoval z něj poklid a já si trošku oddechl. Nejspíš nám nepřišel bourat les.
Zastavil jsem pár kroků od něj a pokývl mu na pozdrav. Přátelsky jsem zamával ocasem, ale ve tváři jsem měl zvědavý zkoumavý výraz. Copak ho sem asi přivedlo? Byl taky zatoulaný, jako Seilah, nebo šlo o něco jinačího?

1.6. - Erlend https://gallirea.cz/index.php?p=boruvkovy-les&page=1#post-238041
Další termín 1.8.

Vyprovodil jsem Seilah k horám a medvědí tlapou jí zamával na rozloučenou. Doufal jsem, že se jí povede domov najít, ale nebyla od něj příliš daleko. Určitě to dokáže. Jakmile mi zmizela z dohledu, doširoka jsem si zívnul, až mi to hluboko v krku hvízdlo. Ze sluníčka jsem byl vždycky ospalý a ono se dneska činilo už od rána. Vypadalo to, že letní vedra už nás dohánějí. Vzduch byl těžký, sluneční paprsky mne šimraly v kožichu. Skoro jsem je slyšel šeptat. Chce se ti spáááát, chce se ti spáááát... Zamrkal jsem, pevně přitom svíral víčka a zatřásl jsem hlavou, abych se trochu probral. Určitě se neslušelo, aby alfa někde pořád jen chrápal. Musím si najít nějakou činnost, to je to. Něčím se zaměstnat.
Jenže co jsem mohl dělat? Cizinku jsem odtud odvedl, naloveno jsme měli. Slyšel jsem někde nedaleko tlumené hlasy a cítil pachy vlků. Možná bych se měl vydat za nimi. Znovu jsem si doširoka zívl. Hm, ale asi bych tam radši nechodil takhle. Poslouchat hovor ostatních by mě možná ještě víc ukolébalo. Shlédl jsem na Vegvísir, který se mi houpal na krku. Za bílého dne byla jeho záře tlumená, ale stále postřehnutelná. Nenabídl mi odpovědi, ale alespoň jsem v něm našel trochu ujištění.
Obejdu hranice, rozhodl jsem se. Obnovit značky určitě neuškodí. Jakmile jsem učinil rozhodnutí, cítil jsem se hned lehčí. Začal jsem tam, kde jsem stál, přímo u hor. Pořádně jsem se podrbal o zubatý kámen a nechal na něm chomáče srsti spolu se svým pachem. U větší skály opodál jsem zvedl zadní nožku a pak zaryl drápy do kůry vysokého stromu.
Zjistil jsem, že mě to docela baví. V předešlé smečce jsem tohle nikdy nevykonával a ani v Borůvce jsem ještě neměl tu čest, ale bylo to jednoduché a nemuselo se u toho moc přemýšlet, což bylo pro mě ideální. Hlavně v tenhle horký den. Chodil jsem od stromu ke stromu, od pařezu k pařezu. Otíral jsem se tváří či bokem o kameny i křoviska. Hrabal jsem v hlíně a očůrával, co se dalo.
U propadliny jsem se na chvíli zastavil a dal si oddech. Podíval jsem se dolů do propasti a shodil dolů pár kamínků. Trvalo to dlouho, než jsem je slyšel dole žbluňknout a přeběhl mi z toho mráz po zádech. Už jsem potom dolů nic nekopal. Co kdyby tam dole něco žilo a- Zakázal jsem si podobné fantazírování. Co by v takové temné díře mohlo žít? No právě, hlásil se o pozornost tenký hlásek, který se mě asi snažil vyděsit. To značilo, že je na čase přestávku ukončit a vydat se dál.
Nějakou dobu mi ta práce zabrala, protože jsem nespěchal. Na konci jsem ale už vůbec ospalý nebyl. Jen jsem se teď cítil ještě upečeněji, než předtím. Jazyk mi visel z tlamy, jak jsem funěl. Lehl jsem si do stínu, abych se trošku vydýchal. Potom půjdu asi k řece nebo aspoň k tůňce, napadlo mě, že bych se mohl osvěžit u vody. Byl jsem ale nervózní z toho, že bych měl opustit les, když tu Baghý nebyla. Mohlo se to vůbec?

Strakatá vlčice si trochu povzdechla, ale nic neřekla - zdálo se mi, že každopádně pochopila, proč celou dobu mlčím. Pokrčil jsem mírně rameny. Jestli ji zklamalo, že narazila na někoho, s kým si nepopovídá, nemohl jsem za to. Necítil jsem se tím povzdechem nějak zvlášť dotčeně, ale ani nebylo nic, co bych s tím mohl udělat.
Pokračovala dál. Vypadalo to, že se opravdu kdesi zatoulala a nemohla teď trefit zpátky k domovu. Kde rostou cedry jsem věděl, ale informace, že tam sídlí smečka, mě docela zklamala. Byl bych se pod těmi stromy rád prošel, občas se mi totiž zastesklo zase po mojí bývalé smečce stejného jména, kterou jsem však nechal už dávno za sebou. Asi bylo dobře, že jsem teď byl varovaný a nenakráčím přímou čarou do průšvihu. Jako alfa jsem si teď musel na tyhle věci dávat větší pozor. Což bylo hrozné uvědomění. Kvůli tomu nebudu v noci spát.
Vlčice chtěla však nasměrovat k horám. Věděl jsem přesně, o kterém místě mluví. Hory ani Vyhlídka, která musela být tou vysokou horou, nebyly odtud daleko. Však dokonce tvořily jednu hranici lesa. S úsměvem jsem pokýval hlavou, jako že vím, o co jde. Hlavou jsem jí pokynul, aby mě následovala. Dovést ji tam bude určitě nejjednodušším řešením. Předtím se mi ještě představila jako Seilah. Přátelsky jsem se na ni zazubil a vyslal jí do hlavy myšlenku, kterou jsem jí mohl sdělit zase své jméno: "Erlend." Škoda, že bylo vysílání k neznámým vlkům tak náročné.
Vedl jsem Seilah po kraji lesa. Nechtěl jsem ji vodit hluboko na území, když byla stejně na odchodu, i když jsem si nemyslel, že by nám chtěla nějak ublížit. Netrvalo dlouho a terén se začal zvedat. Kamenů přibývalo a brzy se před nám tyčily první skály. Pokývnutím čenichem jsem Seilah naznačil směr, kterým pokračovat. Zdál se ostatně velmi jasný. Stačilo se vydat horskými stezkami nahoru a brzy bude mít rozhled po širém okolí.

I když já si na ni pamatoval, vlčice nedala nijak najevo, že by mě poznala. Asi to nebylo moc divné, protože tam na pláních to byl jeden velký chaos. A samozřejmě jsem tehdy neměl v kožichu barvy polární záře a ani se mi na krku nehoupal Vegvísir zapůjčený od tetičky. Nepřipadal jsem si tedy ublíženě, že si na mě nevzpomínala. Mně se zase nevybavovalo její jméno. Možná jsem ho tehdy ani nezaslechl.
Vlčice se každopádně chovala slušně. Přišla blíže a se skloněnou hlavou vysvětlila, že neměla v úmyslu sem zamířit, ale že se zkrátka ztratila. Pokýval jsem hlavou, jako že rozumím a dál jsem pohupoval oháňkou na znamení míru. Doufal jsem, že jí třeba budu moct poradit, ale než jsem začal vyzvídat, naznačil jsem jí svým obvyklým gestem, že nemluvím. Přiložil jsem si tlapku k tlamě a zavrtěl hlavou, načež jsem vyčkal, jestli to pochopí.
S tázavým pohledem jsem ji potom pokývnutím čenichu vyzval, aby mluvila dál. Třeba bych věděl, jak jí pomoct, aby se zase našla, když už se tedy jednou ztratila!