Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pyl z květů vířil vzduchem kolem nás, šimral v čeniších, ale ani jednomu z nás to asi příliš nevadilo. Jenže kde jsou květiny, tam jsou i včely a právě jedna taková mě asi štípla do stehna. Polekaně jsem nadskočil a byl rázem na nohou. Otočil jsem hlavu a koukal, jestli mi tam někde nevězí žihadlo, ale následné prohlášení vlčice mě přimělo se zase rychle obrátit na ni.
Zůstal jsem na ni zaraženě zírat a váhavě tlapou ukázal na sebe - to jako se mnou? Docela mě ten náhlý obrat v naší konverzaci vyděsil, na něco takového jsem se... no vážně necítil! Neklidně jsem se ošil, rázem jsem se necítil dobře ve své kůži. Najednou mi můj kožich připadal nepatřičný. Nehodící se. A bílá vlčice brebentila a brebentila. Sledoval jsem ji, jak skáče kolem a pomalu přikývl, jistě, to všechno by bylo krásné. Pořád jsem se ale trochu bál, že by to mohla chtít ode mě. Jak ji to vlastně napadlo?
A proč nic z toho ještě já sám nemám? Bylo to jasné. Protože jsem nebyl dost zajímavý. Polární záři v kožíšku jistě jen tak někdo neměl, ale to nestačilo. Potřeboval jsem víc. Mohlo to snad počkat, než se se svou novou společnicí rozloučím, ale nutkání bylo stále silnější a silnější, až se to už nedalo vydržet. Znovu jsem se svalil na zem a začal se drhnout bokem o trávu ve snaze obarvit svůj kožich na zeleno.

Vlčice si prohlížela se zájmem můj kožíšek, což mi nijak nevadilo. Byl jsem zvyklý, že jeho jasné barvy přitahují pozornost, ba cítil jsem i jistou hrdost, třebaže byly dílem Životovým. Odkazovaly na můj původ, na můj domov, který už bude asi vždycky na dálném severu, bez ohledu na to, jak dlouho jsem prožil tady v údolích hojnosti. Moje srdce bylo pořád v horách a v drsné krajině, která mnohé brala a nic nevydala zadarmo. Kdoví, jestli i má společnice znala podobné země? Její huňatý, sněhově bílý kožich by to i naznačoval, ale nebyla v tom žádná jistota.
Od podobných myšlenek mě ale rozptýlilo jarní kvítí. Nedokázal jsem odolat touze se vrhnout mezi pampelišky a pořádně se vyválet ve svěží trávě, bez ohledu na to, jak moc si vlčice pomyslí, že jsem vyšinutý. K mému údivu a radosti však nedala najevo nic takového, prostě sebou taky plácla na zem. Tak už jsme se tady popelili dva! Široký úsměv mi roztáhl tlamu a vrtěl jsem oháňkou, zatímco jsem se labužnicky vrtěl na zádech. Těšilo mě, že vlčice chápe, co je v životě dobré!
Kožichy se nám za chvíli obalily pylem, který byl rázem všude. Zašimral mě v čenichu a vyletělo ze mě mohutné kýchnutí. Pravděpodobně nejhlasitější zvuk, jaký jsem byl schopen vydat. Hepšá! Překulil jsem se na břicho a už mě čumák šimral znovu. Nemíval jsem s pylem takové problémy, jako někteří chudáci, kteří pomalu na jaře nemohli vystrčit čenich, ale tohle bylo možná trochu moc i na mě. Vyrazil jsem ze sebe další kýchanec, vyskočil na nohy a pořádně se oklepal, čímž jsem kolem nás rozvířil další oblak. Omluvně jsem se zazubil na vlčici a doufal, že není jedním z těch vlků, kteří tohle snáší špatně. Asi by se neválela v kvítí, kdyby ano... ale co když o tom nevěděla? Jéje, najednou jsem měl trochu starost o její zdraví. 

Erlend taky

Vlčice se naštěstí mojí iluze nepolekala, jak se to občas dělo. Pozorovala ji se zájmem a dokonce z ní i pochopila, co jsem se jí snažil sdělit. Kývl jsem na potvrzenou a lehce pokrčil rameny nad její otázkou. Nejspíš to zvláštní bylo, minimálně ostatním to tak celý můj život připadalo, ovšem pro mě to nijak divné nebylo. Byl jsem zvyklý, nic jiného jsem nikdy ani neznal. A tady v Galliree, kde si vlk mohl vypomáhat nejrůznějšími magiemi, jsem měl širší možnosti komunikace než kdy dřív. V jasném projevu souhlasu s jejich slovy jsem se tedy na bělostnou vlčici zazubil, zamával oháňkou a tím bylo téma uzavřeno.
Posunky směrem k pampeliškám už nebyly tak jednoznačné, jako můj pohyblivý obrázek, ale nevadilo mi čekat, než si to moje společnice v hlavě přebere. Ještě štěstí, že ty pampelišky vážně ráda měla. Úsměv se opět roztáhl po mojí tlamě. Sklonil jsem čumák k jedné z pampelišek, abych dal najevo, že já je taky mám rád, ovšem možná, že tahle pampeliška neměla ráda mě. Pyl mi vletěl až daleko do nosu a hned jsem začal natahovat na kýchnutí. Hepšá! Hromový zvuk ze mě vyletěl vzápětí, až jsem se musel celý otřepat od hlavy k patě. Rozesmálo mě to - a bylo příjemné se smát, když jsem se teď nacházel v tak nejistém období života. Svalil jsem se mezi pampelišky a jiná jarní kvítka a překulil se na záda. Možná si vlčice pomyslí, že jsem blázen... Ale nedovedl jsem odolat tomu vyválet se v trávě navlhlé a voňavé po nedávném dešti!

Vlčice si mé reakce samozřejmě povšimla. Musel jsem mít přímo vepsané ve tváři, co si myslím. Hned se začala omlouvat, jako by to byla její vina nebo jako by mohla vědět, že se zrovna nacházím v rozpoložení, kdy se mě tohle dotkne na citlivém místě. Znovu jsem malinko zavrtěl hlavou, koutky pozvedl do mírného úsměvu, a máchl jsem tlapkou, abych ji ujistil, že o nic nejde. Nebral jsem si to osobně, ale v koutku duše mi pořád seděl ten smutek, že Borůvková smečka už není mým domovem a kdoví, jestli ještě někdy bude. Nebo jestli ještě někdy najdu nějaký jiný.
Chvíli jsme pozorovali prapodivnou duhu, ovšem ta začala vybledat a žádný jiný podivný úkaz ji nenahradil. Bílá vlčice ale zřejmě dospěla k názoru, že já sám jsem docela zajímavý úkaz, protože si mě začala obhlížet zvědavě ze všech stran. Měla přitom podobné otázky, jako všichni ostatní. Na tu první jsem kývl, na druhou zase zakroutil hlavou. Nechal jsem ji, ať se sama podívá, dokonce jsem zvedl bradu, aby skutečně mohla spatřit, že to není následkem žádného zranění. Potom jsem vyvolal iluzi sebe samotného jako malého vlčete. Mé lehce průhledné mladší já poskakovalo po trávě mezi námi, ale tlamičku otvíralo jen tak naprázdno. Žádný zvuk nevyšel. Nechal jsem obrázek rozplynout a zadíval se na ni, jestli pochopila, že jsem se němý už narodil. Ještě jsem naprázdno klapl tlamou, přesně jako iluze, aby to bylo naprosto jasné.
Vzápětí ji zaujaly moje oči a taky moje korunka. Usmál jsem se nad všemi těmi komplimenty, ba kdesi pod hustou srstí jsem se možná i červenal! Zavrtěl jsem radostně ocasem a na moment se zamyslel, očima jsem přejel naše okolí, až jsem spatřil trs právě rozkvétajících pampelišek. Tlapkou jsem na ně poukázal a čenichem kývl k vlčici - její zlatá očka byla zase jako tahle dvě luční sluníčka. Jen doufám, že má ráda pampelišky... To by bylo, aby si myslela, že se ji snažím urazit nějakým běžným plevelem!

Následoval jsem směr duhy a nevěřil, že na něco narazím, jenže kupodivu se tak stalo. Nebyl to ani poklad, ani pole čtyřlístků, ani duhová zahrada. Byla to vlčice. Její bělostný kožíšek zářil na louce do dáli, asi podobně, jako ten můj modravý.
Namířil jsem si to za ní bez většího přemýšlení a pokývl jí přátelsky na pozdrav. Jakmile si mě povšimla, vyčetl jsem v její tváři nadšení - a kdybych ho náhodou přehlédl, radostné vyjeknutí se minout nedalo. Zamával jsem zvesela oháňkou, jenže dlouho mi to nevydrželo. Obličej vlčice se rychle proměnil v jaksi úzkostný a začala zmateně koktat. Nechápal jsem, co se mi snaží říct. Natočil jsem tázavě hlavu ke straně a trpělivě čekal, až se jí povede ze sebe vypravit, co má na srdci.
Smečka? Rozhlédl jsem se kolem nás po pláni, na které žádná smečka nikdy nesídlila, alespoň co jsem si pamatoval. Nebyli jsme příliš daleko od Borůvky a Asgaaru, ale znělo to, že se vlčice ptá právě na tohle místo. Zavrtěl jsem tedy hlavou a pak ještě jednou v odpověď na její druhou otázku. Trochu posmutněle, protože své krátké dny alfování jsem nechal za sebou... Stejně jako dny smečkového vlka. Teď už jsem byl jen tulák.
Oči mi nakonec znovu zabloudily k pokřivené duze. I na tohle jsem mohl jedině pokrčit rameny, ale po tváři se mi přitom roztáhl úsměv. Byla to prostě kouzla!

//VVJ přes Ainu

Postupoval jsem pomalu dál proměnlivým jarním počasím. Některé věci, které jsem viděl dít se během dnešního dne na obloze byly vskutku podivné. Já sám se cítil podivně. Možná jen moje okolí odráželo mé vnitřní rozpoložení. Dobře... To jsem si asi přikládal až příliš velkou důležitost. Sledoval jsem každopádně nepochopitelně zkřivenou duhu, která se objevila na obloze bez valného překvapení. Samozřejmě, že se něco takového objeví právě dnes. Mohlo by to znamenat nějaké další dobrodružství? napadlo mě a byl jsem trochu zaskočen tím, jak mě ta myšlenka nadchla. Všechna moje dosavadní gallirejská dobrodružství byla dost děsivá, ne něco, co bych si nutně potřeboval zopakovat, ale dneska... Dneska mi přišlo, že bych přesně něco takového potřeboval.
Co ale mohla značit duha, ve které byly vlnky a kličky místo toho, aby se pěkně spořádaně klenula po obloze? Na konci téhle duhy určitě není poklad, pomyslel jsem si a šel a šel, aniž by se duha jakkoliv přibližovala. Samozřejmě. Bude tam nějaký... vstup do podzemní říše trpasličích vlků, nebo tříhlavá saň, nebo jenom vlk, co přebral kvašeného ovoce a hraje si s magií počasí. A přesto jsem šel a šel, dál přes pláň, i když jsem věděl, že na konec duhy se dojít nedá, ale to platilo pro obyčejnou duhu, ne pro kouzelně zakroucenou, takže kdoví?

//Borůvka kolem Mahtaë

Vyrazil jsem z lesa s těžkým srdcem. Zároveň však také s nadějí a jistou úlevou. Leželo mi to na srdci už dlouho. Neodešel jsem tím způsobem, jaký bych si přál, avšak bylo už na čase. Bez Baghý, bez Háti, Riky, Adirama a dalších už mi Borůvkový les nepřipadal jako domov. Bylo na čase vydat se hledat štěstí někam jinam. A kdoví, třeba přitom i narazím na tetičku? Opravdu jsem doufal, že někde ještě je a že je v pořádku.
Možná to nedávalo moc velký smysl, ale srdce mě táhlo zpátky k horám na severu. Rány po drápech leoparda, které jsem tam utržil, se sotva stačily zacelit a já už se tam hnal zpátky. Proč? Sám jsem nevěděl. Cítil jsem jenom, že mě láká najít si nějaké místečko v horách. Možná bych si tam mohl zřídit i vlastní jeskyni. Ale nebyl bych tam osamělý? To bylo to, čeho jsem se bál asi nejvíce. Že se vzdaluji od vlků, které znám a mám rád. Tulácký život byl často skoro synonymem pro život osamělý a já samotu nesl těžce. Jenže v Borůvce už jsem se taky cítil osaměle, proběhla mi hlavou neveselá myšlenka. Ano. Neměl jsem pocit, že bych byl ve smečce nechtěný, ale připadal jsem si trochu jako kus mechu nebo starý strom. Všichni ví, že tam je, snad ho mají i rádi, ale nějak zvlášť si ho nevšímají.
Potřásl jsem hlavou a obcházel s opravdu důkladným odstupem rozvodněnou řeku, jejíž hučení jsem mohl slyšet už z dálky. Vzal jsem to raději oklikou okolo jezera a potom dále na sever. Měl jsem nutkání se ohlédnout na Borůvkový les, ale neudělal jsem to. Co kdybych se pak musel otočit a vrátit se? Nebo co kdybych se změnil v solný sloup jako v tom příběhu?

//Severní Galtavar přes Ainu

Na zvuk mého jména v hlavě zareagoval přibližně tak, jak bych očekával. Skoro s každým to napoprvé trochu škublo. Vlček se z toho ale vzpamatoval rychle a taky mu brzo došlo, co se vlastně stalo - kdo byl původcem hlasu v jeho hlavě. Pokýval jsem hlavou a s úsměvem párkrát máchl ocasem, abych ho ujistil o tom, že tahle kouzla nejsou něčím, čeho by se měl obávat.
Quercus měl srdéčko na správném místě, až mi ho bylo trochu líto, když jsem viděl, jak se namáhá s tím, aby mě naučil mluvit a ono to přitom bylo zcela marné. Snažil jsem se mu to vysvětlit, ovšem on se odmítal vzdát jen tak bez boje. Povzdechl jsem si a zavrtěl hlavou,  měl jsem co dělat, abych nezakoulel očima. V dětství jsem si tohohle "opakuj po mě" prožil tolik, že jsem to dodnes nemohl ani slyšet. Quercus však byl odhodlaný a hned začal s úplně nejjednodušším slovem, které snad existovalo. Protáhl jsem obličej. Už mi přece dávno nebyly dva měsíce, abych se učil říkat máma a táta, propána! 
Věděl jsem samozřejmě, že to myslí dobře. Otevřel jsem proto demonstrativně tlamu a pokusil se z ní vymámit nějaký zvuk, ovšem vyšlo ze mě jen přidušené zasýpání, které bylo tím nejlepším, co jsem dokázal, pokud jsem se pokoušel o řeč. Pokrčil jsem rameny a máchl tlapou. Nešlo to, nikdy to nepůjde, nechme to plavat.
 No a pak... Pak jsem se zahleděl mezi stromy a měl dojem, že jsem spatřil cosi se tam mihnout. Nahoře mezi korunami. Baghý? Srdce mi poskočilo, i když jsem věděl, že to tetička nejspíš nebyla. Obrátil jsem se na Quercuse. Jeho lekce mluvy byly roztomilé, ale já si rázem s pohledem na ten podivný přelud připomněl svůj původní záměr. Jaro už bylo za rohem a já tu pořád otálel. Pokud se neodhodlám co nejdřív, asi to už nezvládnu nikdy. Vždycky bude něco, co mě přinutí zůstat ještě jeden den... a ještě jeden... a ještě. Věnoval jsem mladíkovi omluvný pohled a naznačil nakročením, že už musím jít. Čenichem jsem mu pokynul, aby zůstal v lese. Jeho rodiče určitě nemohli být daleko a i kdyby, na území smečky mu nic nehrozilo. Pokývnutím hlavy jsem se s ním rozloučil, tlapou mu zamával a pomalu jsem se vypravil ke hranicím, pořád ještě malinko ztuhle, protože rány od leoparda se stále hojily.

Potřeboval jsem někomu říct, co mám v úmyslu, ale nevěděl jsem, kdo by byl nejlepším adeptem. Kde jsou Aranel či Awarak jsem vůbec netušil. Cítil jsem poblíž Kayu, ale vzhledem k tomu, že se před chvílí lesem rozlehlo cizí vytí jsem odhadoval, že má ochránkyně asi dost vlastní práce. A pak jsem kousek od hranic narazil na šedivě prokvetlou vlčici. Zalovil jsem v paměti její jméno - Cynthia, že? Nezdálo se, že by dělala něco neodkladného, takže jsem k ní zamířil. 
Přistoupil jsem k vlčici s naléhavostí v očích a omluvně vrtícím ohonem. Nikdy jsem s ní příliš nemluvil, ale věděl jsem, že s Baghý vycházely přátelsky. Pokynutím hlavy jsem ji pozdravil a soustředil svou mysl směrem k ní. "Musím... odejít." Nevystihovalo to všechno, ale líp jsem to nesvedl. Přidal jsem pro upřesnění ještě obrázky - Baghý prohánějící se po obloze, sebe, jak něco evidentně hledám. Zasněžené vrcholky hor, ke kterým jsem měl v plánu zamířit. Zahleděl jsem se na ni, jestli pochopila a pak jsem vrhl prosebný, téměř zoufalý pohled k lesu za námi. Doufal jsem, že porozumí. Že předá zprávu, kdyby se někdo ptal, kde jsem. A jakmile jsem viděl, že chápe, otočil jsem se, zhluboka si povzdechl a vykročil za hranice Borůvkového lesa.

//VVJ přes Mahtaë

Konverzace mezi námi nebyla zrovna živá, to jsem musel uznat. Vlče nepatřilo k těm nejvýřečnějším a já váznoucí hovor moc zachránit nemohl. Nevzdával jsem to ovšem, už jsem se domluvil s kde kým a zrovna vlčata měla oproti dospělým většinou tu výhodu, že i měli otevřenější mysl a různým "podivnostem" se dokázala rychleji přizpůsobit. Mladík si moje gesta porovnal v hlavě a vyložil si jejich význam snad správně. Jistý jsem si být nemohl, ale doufal jsem. Pak položil otázku, na kterou mi naštěstí odpovědět umožňovala magie. Nějaká hlubší komunikace skrz myšlenky pro mě byla obtížná, ale tohle jsem zvládal. "Erlend," vyslal jsem k hnědému vlčeti a čekal, jak bude reagovat. Většina vlků se pořádně lekla, když jim v hlavě promluvil cizí hlas, ale nevzpomínal jsem si, jestli jsem to už někdy zkoušel na vlčeti.
Dostalo se mi odpovědi i na mou naznačovanou otázku. Quercus, zopakoval jsem si v duchu, ale pranic mi to neříkalo a vůbec mi to nepomohlo ho přiřadit k nějaké rodině. Hnědý kožíšek a zvláštní jméno... možná mohl být Varjův? Možná. A možná taky vůbec ne. Každopádně jsem neměl šanci nad tím popřemýšlet hlouběji, protože vlček odhodlaně prohlásil, že mě mluvit naučí. Trochu mi zacukaly koutky, ale i když jsem se cítil pobaveně, sklopil jsem uši a svěsil hlavu, kterou jsem také zavrtěl, abych dal najevo, že tohle bohužel nepůjde. Ať už za mojí odlišností stálo cokoliv, trénink to napravit nemohl.

Vlče na mě hledělo. A já hleděl na něj. Plíživý pocit, že se takhle asi moc daleko nedostaneme, se mi začal vtírat do popředí mysli. Očekával jsem totiž, že vlče bude trochu upovídanější, tak, jako většinou vlčata bývala. Třeba s takovou Háti nebo Omórikou jsem se nikdy nemusel bát toho, že bude moc dlouho ticho... ah, ale myslet na ty dvě treperendy mě zabolelo u srdce. Kde asi byly, jaká dobrodružství prožívaly? Tajně jsem doufal, že se ještě vrátí a o všem mi povypráví.
Zaplašil jsem nechtěné myšlenky a soustředil svou pozornost na vlče před sebou. Hnědý vlček nakonec přece jen ticho prolomil a položil mi otázku, která se vskutku nabízela. Pokývl jsem, jako že mluvit neumím a ještě si přiložil tlapku k tlamě, abych to potvrdil. Samozřejmě za to ale nemohli moji rodiče. Spíš příroda? Bohové? Kdoví. To ale bylo dost těžké vysvětlit beze slov. Snad by mi to máma odpustila, že jsem se víc nesnažil hájit její výchovu!
Vlček z mojí němoty vypadal zaraženě, čemuž jsem se už vůbec nepodivoval. Většina vlků z toho byla zaskočená. Pokusil jsem se trochu navázat bližší konverzaci. Ukázal jsem na něj tlapkou a s přehnaným tázavým výrazem naklonil hlavu ke straně. Chtěl jsem vědět, jak se jmenuje. Třeba by mi to pak pomohlo i přijít na to, s kým bych si ho vlastně měl spojit... Neměl jsem úplně přehled o tom, kdo s kým v lese tvořil pár.

Zahloubal jsem se do svých myšlenek, možná až příliš, protože jsem si pomalu přestal všímat světa kolem. A jak to tak bývá, když bloudíte myšlenkami mimo sebe, je vážně jednoduché vás nachytat. Tedy aspoň já to takhle měl. Tichý hlásek, který se ozval někde ze strany, mnou tedy trhnul mnohem víc, než by se dalo čekat. Překvapeně jsem se otočil a spatřil... vlče! Už to nebyl úplný drobek, ale do dospěláka měl hnědý vlček ještě dost daleko. Na tváři se mi okamžitě roztáhl přátelský úsměv a oháňka se automaticky zahoupala sem-tam. Nevěděl jsem, čí vlče by to mohlo být, ale nebylo pochyb, že patří do našeho lesa. Čenich mi to prozradil zcela spolehlivě.
Mladík se ptal, jestli něco hledám. Krátce jsem se zamyslel, potom jsem zavrtěl hlavou a mírně pokrčil rameny. Nehledal jsem nic specifického. Jen jsem tak... bloumal kolem. Snažil se rozhýbat svoje ztuhlé tělo. Rány na stehnech od leopardích drápů pořád bolely, když jsem se nešikovně pohnul a taky byly zatím zřetelně vidět, i když jsem doufal, že je časem srst schová a nezůstanou mi na první pohled viditelné jizvy. Zvědavě jsem naklonil hlavu na bok a čekal, co z vlčka ještě vypadne. Copak asi hledal on?

//jeskyně

Z jeskyně jsem vyšel dost ztuhlým a pajdavým krokem. Byl jsem hodně opatrný na zadní nohy, abych neudělal nějaký prudký pohyb a znovu si rány od leoparda neotevřel. Možná jsem vypadal až lehce komicky, jak jsem se tak belhal mezi stromy, i když mě samotnému to v tu chvíli příliš vtipné nepřišlo. Venku byl pořádný mráz a skoro až zlověstné ticho. Sněhové vločky se líně snášely z oblohy, ale byly malé a nebylo jich mnoho. V lese panoval pořád stejný klid, jako předtím. Všichni byli nejspíš stále ještě u tůně. Lehce jsem si povzdechl, necítil jsem moc velkou touhu se hnát do velké skupiny vlků, ale zdálo se, že na výběr příliš není. Mí spolusmečkovníci tam zkrátka a dobře zakotvili a nejspíš odtamtud nehodlali jen tak odejít, soudě dle toho, jak dlouho už tam trčeli. Vykročil jsem tedy pomalu tím směrem, ale nespěchal jsem. Koukal jsem kolem sebe na zasněžený les a snažil se zachytit, jestli se přece jen někdo nenachází o trošku blíž.

661

Prospal jsem se řádně dlouho. Však jsem to taky potřeboval! Po zážitku v horách byl pořádný odpočinek přesně tou nejlepší medicínou. Když jsem se probudil, bylo mi už o poznání líp. Spadla ze mě únava, rozjitřené nervy se zklidnily a rány měly šanci se trochu zatáhnout. Pořád ale pěkně bolely, o tom žádná. Opatrně jsem se protáhl a otočil hlavu ke svým stehnům, abych se mohl podívat, jak to vypadá. Nebylo to tak zlé, jako mohlo být. Na ranách se utvořily strupy a i když bylo okolí dost opuchlé, nezdálo se mi, že by nějak hodně hodně hřály nebo jevily jiné příznaky toho, že se zanítily. Měl jsem svým způsobem štěstí. Mohlo to dopadnout mnohem, mnohem hůř. Tohle se zahojí, ač to bude chvíli trvat.
Ještě jsem si nějaký ten moment poležel a polenošil, než mě to omrzelo. Byl jsem sám už docela dlouho a zatoužil jsem po nějaké společnosti. A protože počasí venku ještě asi nebylo tak zlé, aby se vlci začali stahovat do jeskyně, bylo jasné, že musím za nimi sám. Pomalu jsem vstal a zamířil ven do lesa podívat se, kdo je doma.

//Borůvka

Leden 3/10

Hlavně, aby ona byla v pořádku, pomyslel jsem si a přál Eiře jen to nejlepší, ať už ji stezky života zavanou kamkoliv. Zasloužila si všechno štěstí, které jen mohla dostat - ale v hloubi duše jsem cítil, že ona si vždycky poradí. Už byla taková. Sice milá a dobrosrdečná, ale uvnitř pěkně tvrdá vlčice, která se ve světě neztratí. Teď už byl její osud mimo mou kontrolu, tak či tak. Musel jsem dávat pozor na ten svůj, aby ta má dobrodružná cesta nevzala brzkého konce. To by bylo pěkné nadělení... Odvrátil jsem pohled od cedrů v údolí a pohlédl přes kopec do modravých dálek, kde ležely kilometry neznámé krajiny - a v dálce, v mnohem větší dálce, než kam jsem kdykoliv došel, se tyčila silueta hor. Ano, právě tam jsem se rozhodl vypravit se. Byl to stejně dobrý směr, jako každý jiný a protože jsem byl horský vlk, samozřejmě mě to táhlo k horám. To dá rozum. A až k nim dojdu? To jsem se neodvažoval ani odhadnout. Všechno to bylo dočista nové a nepředvídatelné.