Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//jeskyně

Z jeskyně jsem vyšel dost ztuhlým a pajdavým krokem. Byl jsem hodně opatrný na zadní nohy, abych neudělal nějaký prudký pohyb a znovu si rány od leoparda neotevřel. Možná jsem vypadal až lehce komicky, jak jsem se tak belhal mezi stromy, i když mě samotnému to v tu chvíli příliš vtipné nepřišlo. Venku byl pořádný mráz a skoro až zlověstné ticho. Sněhové vločky se líně snášely z oblohy, ale byly malé a nebylo jich mnoho. V lese panoval pořád stejný klid, jako předtím. Všichni byli nejspíš stále ještě u tůně. Lehce jsem si povzdechl, necítil jsem moc velkou touhu se hnát do velké skupiny vlků, ale zdálo se, že na výběr příliš není. Mí spolusmečkovníci tam zkrátka a dobře zakotvili a nejspíš odtamtud nehodlali jen tak odejít, soudě dle toho, jak dlouho už tam trčeli. Vykročil jsem tedy pomalu tím směrem, ale nespěchal jsem. Koukal jsem kolem sebe na zasněžený les a snažil se zachytit, jestli se přece jen někdo nenachází o trošku blíž.

661

Prospal jsem se řádně dlouho. Však jsem to taky potřeboval! Po zážitku v horách byl pořádný odpočinek přesně tou nejlepší medicínou. Když jsem se probudil, bylo mi už o poznání líp. Spadla ze mě únava, rozjitřené nervy se zklidnily a rány měly šanci se trochu zatáhnout. Pořád ale pěkně bolely, o tom žádná. Opatrně jsem se protáhl a otočil hlavu ke svým stehnům, abych se mohl podívat, jak to vypadá. Nebylo to tak zlé, jako mohlo být. Na ranách se utvořily strupy a i když bylo okolí dost opuchlé, nezdálo se mi, že by nějak hodně hodně hřály nebo jevily jiné příznaky toho, že se zanítily. Měl jsem svým způsobem štěstí. Mohlo to dopadnout mnohem, mnohem hůř. Tohle se zahojí, ač to bude chvíli trvat.
Ještě jsem si nějaký ten moment poležel a polenošil, než mě to omrzelo. Byl jsem sám už docela dlouho a zatoužil jsem po nějaké společnosti. A protože počasí venku ještě asi nebylo tak zlé, aby se vlci začali stahovat do jeskyně, bylo jasné, že musím za nimi sám. Pomalu jsem vstal a zamířil ven do lesa podívat se, kdo je doma.

//Borůvka

Leden 3/10

Hlavně, aby ona byla v pořádku, pomyslel jsem si a přál Eiře jen to nejlepší, ať už ji stezky života zavanou kamkoliv. Zasloužila si všechno štěstí, které jen mohla dostat - ale v hloubi duše jsem cítil, že ona si vždycky poradí. Už byla taková. Sice milá a dobrosrdečná, ale uvnitř pěkně tvrdá vlčice, která se ve světě neztratí. Teď už byl její osud mimo mou kontrolu, tak či tak. Musel jsem dávat pozor na ten svůj, aby ta má dobrodružná cesta nevzala brzkého konce. To by bylo pěkné nadělení... Odvrátil jsem pohled od cedrů v údolí a pohlédl přes kopec do modravých dálek, kde ležely kilometry neznámé krajiny - a v dálce, v mnohem větší dálce, než kam jsem kdykoliv došel, se tyčila silueta hor. Ano, právě tam jsem se rozhodl vypravit se. Byl to stejně dobrý směr, jako každý jiný a protože jsem byl horský vlk, samozřejmě mě to táhlo k horám. To dá rozum. A až k nim dojdu? To jsem se neodvažoval ani odhadnout. Všechno to bylo dočista nové a nepředvídatelné.

Leden 2/10

Dříve to bývala taková oáza klidu. Věděl jsem, na koho se můžu spolehnout, všichni spolu vycházeli. Po Carřině smrti se všechno změnilo. Najednou jako by si všichni byli cizí, každý chtěl urvat trochu moci pro sebe, dokonce i vlci, kteří dřív byli přáteli, si šli najednou po krku. Bylo to pro mě nepochopitelné, všechno se otočilo vzhůru nohama a já najednou hleděl spíš, abych se všem klidil z cesty a nenechal se zatáhnout do dalšího hloupého sporu. Samozřejmě ne všichni přišli dočista o rozum, ale spousta těch, kteří viděli, jak se věci mají, se rovněž vypravila do světa. Atmosféra se změnila a pro nás, kteří jsme toužili jen po klidu a místě, kde jsme mohli složit hlavu a nazývat ho domovem, se stala dost hustou a nedýchatelnou. Eira měla pravdu, když mě posílala do světa. Věděl jsem to už teď, jen pár stovek metrů od hranic lesa - jako by ze mě spadla nějaká neviditelná tíha.

Leden 1/10

Celý svět spal, zatímco já byl na cestě. Říkal jsem si, že se nebudu ohlížet. Nebudu. A přesto jsem to nakonec nevydržel a když jsem vystoupal na první kopec, otočil jsem se za sebe, kde dole spal les plný cedrů, který byl ještě včera mým domovem. Nebo jím, možná, přestal být už před nějakou dobou. Nevěděl jsem jistě, jak se k tomu stavět. Pravda byla taková, že se věci pomalu měnily už delší dobu, já to jen neviděl. Vlci, na kterých mi nejvíce záleželo, postupně odešli. Buď do světa za dobrodružstvím, jako Skye a Brynn, nebo do míst, kam je nikdo následovat nemohl. Jako Carra. Jen Eira zůstala, má chráněnka, má nejbližší kamarádka. A nakonec i ona chtěla, abych les nechal za sebou. Viděla to, co já vidět odmítal - že už tam nejsem tak šťastný, jako jsem býval. Ubíjelo mne, co se s naším lesem stalo a jak moc se všecko změnilo.

660 (47)

//Borůvka

Konečně! Konečně se přede mnou vynořily z lesa známé skály a vstup do útulného úkrytu, útočiště pro všechny znavené duše! Trochu se mi sevřelo srdce, když jsem pomyslel, že to dost dobře může být naposledy, co v jeskyni odpočívám. Možná bych to měl ještě přehodnotit...? Ale byl jsem si dobře vědom toho, že momentálně nejsem moc ve stavu dělat nějaká životní rozhodnutí nebo přehodnocovat ta, která jsem učinil dříve. Než abych něco dál přepočítával a měnil, raději jsem si lehl v koutě s hlubokým zafuněním na kožešinu. Všechno mě bolelo, cesta sem byla neskutečně vyčerpávající. Přesto, než jsem odpadl, očistil jsem si krev z kožichu a přivolal i vodu, abych si rány znovu opláchl. Nevěděl jsem, co za nepořádek mohl mít leopard na drápech a nechtěl jsem, aby se mi to zanítilo. Už i tak jsem se měl asi na co těšit, až se rány budou hojit.
Jakmile se mi povedlo co možná nejlépe očistit a uvést v rámci možností do pořádku, začaly se mi klížit oči. Prožitý stres a zranění udělaly své, byl jsem unavený jako kotě. Zívl jsem a usnul snad ještě předtím, než jsem si vůbec položil hlavu na přední tlapy. Jeskyní se během pár chvilek neslo moje hluboké odfukování.

//Mahtaë sever

Vkročil jsem do lesa, kde se zdánlivě vůbec nic nepohnulo od chvíle, co jsem tu byl naposledy. Panoval tady úplný poklid a ticho, jen od tůňky se mi dál k čenichu linula směsice pachů. Ovšem teď jsem se nechtěl vydávat k tůni, ačkoliv jsem ji měl moc rád, ani se socializovat s ostatními, i když ani s tím jsem neměl žádný problém. Mým jediným přáním bylo dobelhat se do jeskyně, kde bych si mohl v klidu lízat rány. V podrápaných stehnech už mi tepala strašná bolest a byl jsem tou dlouhou štrekou z hor úplně zmožený. Přestal jsem se dokonce i zaobírat obavami z toho, co bude, až oznámím, že se chci vydat na cesty, to všechno se zdálo být zcela nepodstatné. Už jsem toho prostě měl plné kecky a mířil jsem přímou čarou směrem do jeskyně, kde jsem měl v úmyslu zůstat pěkně dlouho.

//úkryt

//VVJ

Už jen kousek, Erlende, už jen kousek... Ugh, ale bylo to daleko! Čím blíž lesu jsem byl, tím těžší nohy jsem snad měl. Ale blížil jsem se dál, pomalu, ale jistě. Les už nebyl jen nezřetelnou siluetou, teď už jsem ho viděl pěkně přímo před sebou, holé větve listnáčů jako by mě zvaly k sobě. Plahočil jsem se podél řeky a nemohl se dočkat, až si odpočinu v úkrytu. Čím blíž jsem ale lesu byl, tím jsem byl zároveň nervóznější. Doufal jsem, že se mezitím tetička vrátila, ale měl jsem v tomhle směru určité pochybnosti. No... a pokud tam nebyla, znamenalo to, že budu pokračovat se svým plánem. Obával jsem se však reakce Aranel. Bude to vnímat jako zradu? Že jsem je opouštěl? Nebo byly tyhle obavy jen ozvěnou mých vlastních myšlenek? Cítil jsem se totiž kvůli tomu rozhodnutí víc, než jen trochu provinile. Bylo to podobné, jako když jsem odcházel ze své předešlé smečky. Tehdy jsem také věděl, že to je správné, ale zároveň jsem se k tomu nemohl odhodlat, protože mi to připadalo, jako že se na ně na všechny vykašlu. Tentokrát jsem to ale musel zvládnout sám. Nebyla tu žádná Eira, která by mi pomohla. Povzdechl jsem si a pajdavou chůzí zašel mezi první stromy.

//Borůvkový les

//Severní Galtavar

Přejít přes louku mi trvalo dlouho. Déle, než asi kdy dřív. Dával jsem dobrý pozor, co se děje kolem. Nechtěl jsem se nechat znovu překvapit, protože útěk nepřipadal v úvahu. Ploužil jsem se pomalu jako šnek. Každou chvilku jsem se někde zastavil a chvíli odpočíval. Navzdory vší snaze jsem cítil, že mi z ran na levém stehně zase teče krev, i když už naštěstí ne v takovém množství, jako předtím. Ale ani s tím se nedalo nic dělat. Dokud se budu hýbat, rány neměly šanci se pořádně zatáhnout. Musel jsem to prostě přežít, dokud se nedohrabu k domovu.
Alespoň jsem to mohl vzít trochu zkratkou přímo přes jezero. Byla na něm dost velká vrstva sněhu, aby led moc neklouzal a protože jsem nešel moc daleko od břehu, ani nehrozilo, že bych se probořil do ledové vody. I tak to ale ušetřilo dost času, když jsem nemusel kličkovat po břehu, ale zkrátka to vzít přímo přes vodu. Les už se blížil, viděl jsem ho před sebou, jen jako siluetu v dálce, ale věděl jsem, že to je on a to mi dodávalo sílu a naději pokračovat dál.

//Mahtaë sever

//Jedlový pás

Už když jsem vyrazil, bylo mi jasné, že moje cesta k domovu bude dlouhá, únavná a nepříjemná. Kráčel jsem dost strnule a na levou zadní nohu jsem pajdal, jak jsem se snažil ji udržet v co možná nejstabilnější poloze, abych si rány znovu neroztrhl. Byla to ale nutnost, počasí se mohlo rychle zhoršit a já bych pak byl úplně a dočista v háji. Až se vydám na cesty, musím si každopádně najít nějaký bezpečný úkryt, a to co nejdřív, umínil jsem si. I tulák totiž potřebuje nějaké to místo, kam složit hlavu a kam se schovat v případě, že se mu přihodí nějaký takovýhle karambol. Líbilo by se mi mít nějakou jeskyni v horách... Což bylo možná padlé na hlavu, vzhledem k tomu, co se mi právě stalo. Jenže tohle byl tak ojedinělý a neuvěřitelný incident, že jsem to v hlavě pořád ještě úplně nezpracoval. Nemohl jsem se nějak srovnat s tím, že jsem se vážně utkal s leopardem - však byli plaší, nenápadní! A pokud jsem věděl, pohybovali se většinou výš v horách, než kam jsem vyšplhal. Nemyslel jsem si, že by se něco takového mělo stát znovu. Byla to šílená náhoda. Smůla byla hlavně v tom, že jsem se leopardovi zrovna připletl do cesty, když se rozhodl sejít níž - nejspíš z hladu nebo to byl nějaký mladý nezkušený floutek, těžko říct. Každopádně jsem teď nesl následky - ale to neznamenalo, že na hory navždy zanevřu.

//VVJ

//Ragar

Se spoustou paranoidních pohledů přes rameno se mi podařilo doklopýtat dolů z hor až do stínu jedlí. Les, ve kterém žila Smrt, nebyl místem, kde bych se toužil zdržovat delší dobu nebo se tu snad zotavovat ze zranění, avšak v tuhle chvíli jsem jím musel vzít zavděk. Potřeboval jsem si chvíli odpočinout a taky se podívat, jak špatně na tom vlastně jsem. Pokud se nepřiblížím až nezdravě blízko ke zřícenině, mělo by být snad všechno v pořádku.
Zastavil jsem se pod jednou vzrostlou jedlí na okraji lesa a pomalinku dosedl do sněhu - velice opatrně, protože jsem zadní nohy měl podrápané od leoparda a nechtěl jsem se do žádného zraněného místa praštit. Svezl jsem se do lehu a nejprve si prohlédl rány na rameni, jak nejlépe jsem mohl. Ty naštěstí nebyly příliš hluboké, šlo spíš o povrchní škrábance. Horší byly ty na stehnech, obzvlášť na tom levém zajely drápy dost hluboko a leopard mi tam nechal vskutku ukázkové rýhy. Kožich jsem měl celý špinavý od krve a pekelně to bolelo, kdykoliv jsem se nějak neopatrně pohnul. Začal jsem si rány čistit, jak nejlíp to šlo, olízal jsem si krev ze srsti a potom jsem si je trochu očistil i sněhem, který zároveň pěkně chladil. Trvalo docela dlouho, než mi konečně úplně přestala téct krev a měl jsem obavu, že pokud se začnu někam hrnout, znovu se to spustí. Věděl jsem ale, že tady, jen tak v lese a navíc na území Smrti, zůstat nemůžu. Počasí se mohlo zhoršit a tak jsem potřeboval bezpečný úkryt. Ideální by bylo se vrátit domů... a při té příležitosti dát vědět o rozhodnutí, které jsem učinil. I po téhle nepříjemné zkušenosti pořád platilo.

//Severní Galtavar

S vyceněnými zuby jsem se vrhnul proti kočce a povedlo se mi kousnout ji z boku do krku. Zavřeštěla a ohnala se drápy, tentokrát mi však jen pročísla načechranou srst. A pak jsem dostal ten nápad, který byl mojí spásou. Neuměl jsem ovládat oheň, ale uměl jsem něco hodně podobného. Mohl jsem jen doufat, že leopard nepozná rozdíl. A že se ohně bojí. Na sněhu kolem sebe jsem vyvolal iluzi plamenů. Rudé a oranžové jazyky šlehaly přímo proti leopardovi, dokonce z nich sálal žár - nepopálily by vás doopravdy, kdybyste na ně sáhly, ale měli byste určitě takový pocit. Leopard se naježil a přitiskl se k zemi, ale jak jsem doufal, skrze oheň jít nechtěl. Posunul jsem iluzi proti němu a přitom sám vykročil s vrčením a se zježeným kožichem, abych vypadal co největší. Kočka prskala, vztekle máchala drápy, ale ustupovala před ohněm a nakonec se neochotně dala na útěk, když jeden z "plamenů" vyšlehl až k její tváři. S nespokojeným vrčením se stáhla mezi skály, než se otočila a odskákala pryč.
Udržoval jsem iluzi ještě nějakou chvíli poté, dokud jsem se nezačal cítit příliš unavený. Tou dobou jsem si už byl docela jistý, že se leopard rozhodl nechat vlka vládnoucího ohněm na pokoji - nestál jsem mu asi za to. Srdce mi bušilo až v krku, rány od drápů mě pálily a tlapy se pode mnou třásly po prožitém stresu. Byl jsem ale naživu a musel jsem odtud zmizet. Zkoumání rozsahu zranění muselo počkat na později. Kočka se mohla každou chvíli vrátit nebo by pach mojí krve mohl přilákat ještě někoho dalšího a to bylo to poslední, o co bych stál. Sotva jsem tedy trochu popadl dech, vyrazil jsem kulhavou chůzí z hor dolů. A to si pište, že jsem se celou cestu rozhlížel kolem sebe!

//Jedlový pás

Leopard se tiskl k zemi a švihal ocasem, což jsem si ani na chvíli nevykládal jako přátelské gesto. Jeho nehybnost ale moc dlouho nechyběla, za okamžik už se jeho svaly napjaly a opět se vznesl do vzduchu v elegantním skoku, který měl napravit to, co se mu napoprvé nepovedlo. Neměl jsem čas přemýšlet, musel jsem jen jednat. Skočil jsem stranou a bez přemýšlení proti leopardovi poslal mohutný poryv větru, který ho srazil stranou. Kočka se svalila do sněhu a vztekle zasyčela. Tohle nebyl boj, kterého bych se chtěl účastnit - zcela nehrdinsky jsem vzal nohy na ramena.
Kočka ale nebyla připravená to jen tak vzdát, zcela zřejmě mi chtěla uštědřit lekci. Uběhl jsem jen pár skoků, než jsem ucítil drápy, které se mi zabořily z obou stran do stehen a vší silou se zapřely. Leopard po mě chtěl vyšplhat jako po nějakém stromě! Cítil jsem, jak se snaží mi vyšplhat na záda a přitom se mi jeho drápy nořily hloub a hloub. Z hrdla mi vyšlo přidušené zakňučení a tentokrát jsem sáhl po jiné magii, své vrozené. Vrhl jsem proti kočce několik vodních šipek, přičemž jsem jich ale pár schytal sám. Zdaleka ale neštípaly tak moc, jako leopardí drápy. Pořádně jsem se proti kočce opřel a povedlo se mi ji ze sebe kombinací síly a magie shodit. Neváhal jsem a okamžitě přešel do protiútoku. Došlo mi totiž, že jinak to nepůjde. Musel jsem ho zahnat. Sám od sebe mi pokoj nedá.

Prošel jsem poměrně úzkou a křivolakou stezkou. Zdálo se, že ji hojně využívají kamzíci, ve sněhu měli vyšlapanou úplnou silničku, kterou jsem ochotně využil. Dostal jsem se díky ní na pěkný plácek, kde nejspíš hledali potravu. Sníh tu byl všemožně rozhrabaný a pošlapaný spoustou kopýtek, avšak kamzíci tu teď nebyli. Buď mě zaslechli a přesunuli se někam, kde jim nehrozilo nebezpečí sežrání nebo se zrovna pásli někde jinde. Tak či tak, byl jsem tu sám a mohl si vychutnávat krásný výhled a poklid hor.
Neměl jsem ani ponětí, že se ke mně někdo sněhem neslyšně plíží. Ten někdo měl totiž velice tichý a lehký krok. Byl snad tišší, než duch. A byl to někdo, s kým jsem dosud neměl nikdy v životě tu čest. Někdo, o kom jsem věděl, že existuje, ovšem o kom jsem si myslel, že se s ním nikdy nesetkám - věřil jsem totiž, že mezi jeho druhem a vlky panuje jisté porozumění. "Ty jdeš z cesty mně a já jdu z cesty tobě." Jenže dnešní situace byla úplně jiná.
Na poslední chvíli mě varoval jakýsi šestý smysl. Ucítil jsem prapodivné šimrání v zátylku, asi přesně na místě, kam mi leopard upíral pronikavé oči a kam mi hodlal zarýt své ostré drápy. Prudce jsem se otočil a přitom ukročil o pěkný kus do strany. Dost možná mi to zachránilo život, nebo mě to aspoň uchránilo před vážnějším zraněním. Leopard se právě v tu chvíli odrazil a místo toho, aby mi dopadl přímo na hřbet, jeho drápy mi jen přejely po rameni, než dopadl do sněhu přede mnou. Ucítil jsem horkou bolest tam, kde se mi leopardí drápy zabořily do masa a poprvé v životě jsem pohlédl na tuhle elegantní a smrtonosnou kočku.

//Dlouhá řeka

Pomalu a beze spěchu jsem stoupal výš a výš. Ucítil jsem pořádně čerstvý vítr, který se mi opřel do kožichu - čerstvý a taky pěkně mrazivý, jen co je pravda! I sněhu tu bylo mnohem více, než v nížinách. To všechno jsem ovšem očekával. Co víc, přesně kvůli tomu jsem přišel. Užít si drsnou krásu hor, než se počasí příliš pokazí a začne to být až moc nebezpečné.
Nedělal jsem si samozřejmě iluze, že jsem teď v kdovíjakém bezpečí. Sice neřádila sněhová vánice, ale hory uměly být nebezpečné i samy o sobě. Pochopitelně jsem s tímhle faktem byl velmi dobře obeznámen a smířen. Uměl jsem si ale dávat pozor - tak moc, jak vlk jenom v zasněžených horách může. Našlapoval jsem opatrně, na všech pochybných místech jsem nejdřív obezřetně zkoumal terén, než jsem tam přenesl svoji váhu, dával jsem si zkrátka vážně bacha. Nechtěl jsem se stát jednou z mnoha duší, které si hory vzaly. Pokud šlo o vyčištění hlavy, považoval jsem výšlap do skal za jednu z nejlepších činností vůbec. Nezůstalo vám totiž moc prostoru na to, abyste přemýšleli o hloupostech, když jste se museli soustředit na to, abyste nepřišli k úhoně. Přesně kvůli tomuhle jsem nikdy hory nepřestal milovat - byly v tomhle naprosto výjimečné. Přišlo mi, že pobyt v nich snad může uzdravovat vlčí duši.
Trochu už jsem tohle pohoří znal, párkrát už jsem tudy procházel. Nenapadlo mě, že by tu mohlo hrozit ještě jiné nebezpečí, než ta, která jsem měl na mysli. Zrádný terén, silný vítr, mráz a hluboký sníh, to všechno samo o sobě bylo nebezpečné dost. Nikdy jsem se tu však nesetkal s žádným predátorem a teď v zimě mi to přišlo ještě méně pravděpodobné. Mohli by se sem zatoulat medvědi, ale ti teď spali. Rysové byli plaší a nenapadalo mě, kdo jiný by se mohl toulat takhle daleko na severu. Proto mě ani nenapadlo, že bych tu nemusel být sám. A to byla chyba.