Jen stěží byste pohledali mlčenlivějšího obyvatele země gallirejské. Dokonce i průměrný balvan je pravděpodobně upovídanější než Erlend. Podivná to existence, tenhleten seveřan, řeknete si. Na pozdrav neodpoví, na otázky nereaguje. Nikdy nevolá o pomoc, nikdy netlachá o počasí, na nic si slůvkem nepostěžuje… cožpak on je ten vlk snad němý? Trefa, ať už jste to střelili jen tak od boku, nebo ne. Erlend nemluví, neboť zkrátka nemůže. Nikdy nemohl. Na skutečnou příčinu nikdo nikdy nedokázal přijít a ono na ní vlastně ani nezáleží. Tím podstatným je výsledek a tím je fakt, že ať se děje, co se děje, z hrdla tohoto vlka nikdy nezaslechnete jediné slovo.
Erlend není povahou nikterak komplikovanou. Nejsnáze by se dal popsat zkrátka jako pohodář. Nestresuje se zítřkem, netrápí ho tajemství života ani filozofické otázky vesmíru, prožívá svůj život zcela prost těchto starostí. Je takovým velkým huňatým dobrosrdečným plyšákem, který žije život proto, aby si ho užil, ne aby se trápil tím, co přijde zítra. Je svým založením poněkud lenivým a rozvážným vlkem, který miluje dlouhá letní odpoledne, dobré jídlo a velice rád se směje. Doslova z něj vyzařuje klid, pohoda a bezstarostnou atmosféru kolem sebe dokáže šířit zcela nevědomky. Jeho srdce je plné lásky k životu a k vlkům kolem, i když mu občas třeba lezou trochu na nervy, a je rozeným optimistou, který vždy na vše nahlíží z té lepší stránky.
Navzdory svému trvalému a nedobrovolnému bobříku mlčení je Erlend tvorem společenským a přátelským. Ve společnosti druhých je uvolněný a sebevědomý, se stydlivostí nikdy neměl problémy. Snad trochu i proto, že se vůbec nemusí strachovat, že by něco řekl špatně. Samota ho nikdy nebaví moc dlouho a raději tráví svůj čas ve společnosti ostatních, i když se ti třeba baví jen mezi sebou. Nevadí mu role pozorovatele, umí se ale i projevit, upozornit na sebe – je vlkem otevřeným, co své emoce neskrývá a nechává jim volný průchod. Je také velice kontaktním vlkem, rád své blízké strká čenichem či je objímá svými velkými tlapami. Občas má trochu problém odhadnout osobní prostor, pokud se příliš rozvášní, ačkoliv se snaží na to dávat pozor. V životě se naučil, že jen pokud se bude projevovat upřímně a bez zábran, ostatní ho nepřeválcují a snižuje to šance, že se budou chovat, jako když ani neexistuje. Setkal se totiž už samozřejmě s takými, kteří automaticky předpokládají, že když je Erlend němý, je zároveň i hluchý nebo hloupý, a tak byl častokrát přehlížen a ignorován. On ale není zaostalý a moc dobře chápe, co se kolem něj děje. Navíc se léty cviku naučil komunikovat celkem solidně i beze slov pomocí gest a mimiky, ačkoliv s vlky, které tak dobře nezná, to občas trochu skřípe.
Tenhle vlk není tím největším myslitelem na světě. Je evidentní, že mu do vínku byly naděleny spíše svaly než rozum. Neoplývá zrovna tou největší představivostí a obvykle je raději tím, kdo je veden, než aby sám sebe stavěl do pozice vůdce či vymýšlel nějaký plán. Má nicméně na své straně čas – už nějaký ten pátek chodí po světě a tak, ač byl v mládí možná dost natvrdlý, postupně došel i jakéhosi náznaku moudrosti a měl dostatek času se naučit leccos o světě i o vlcích v něm. Proto je obvykle velmi shovívavý k chybám a úletům druhých, tudíž k nim přistupuje chápavě a s citem. Jeho srdce je laskavé a lepší vrbu pro své problémy byste vskutku nenašli. Není snadné ho rozzuřit nebo vyvést z míry, stojí pevně nohama na zemi. Drží se rčení, že moudřejší ustoupí, takže se může zdát, že sebou nechá strkat, kam se komu zlíbí. Není to úvaha příliš daleko od pravdy – Erlend často radši vycouvá, než aby se přel. Spory nad prkotinami mu zkrátka nestojí za zbytečnou námahu. Umí se ale i porvat, pokud je v sázce něčí bezpečí či pokud někdo už opravdu hodně překračuje hranici slušnosti. Není zbabělcem, pod rozesmátým a měkoučce zavalitým plyšovým zevnějškem se skrývá tvrdé severské srdce, které vyjde najevo, pokud je třeba. Svým přátelům i smečce, kterou by jednou rád nalezl, je věrný až za hrob a ochraňoval by slabší třeba vlastním životem, pokud by ta potřeba někdy vzešla.
Jakožto rozenému seveřanovi mu nevadí zima, nicméně nalezl oblibu spíše v teplejších obdobích roku, kdy se může vyhřívat na sluníčku a chytat do kožichu teplé paprsky. Rád lenoší, ovšem taky má rád lov a umí vzít za práci, je-li to potřeba. Miluje lesní plody a květiny.

Daleký sever. Svět chladu, kde sníh přicházel brzy a slézal jen velmi neochotně. Tak přesně to byl domov jedné vlčí smečky. Smečky, do níž se právě narodila čtyři malá vlčátka, dva vlci a dvě vlčice. Vlčí slečny dostaly jména Badri a Orla, jejich bráškové Léo a Erlend – a právě on je hrdinou našeho příběhu. Do nory, kde je matka pečlivě zahřívala, nepronikal mrazivý vzduch a neobtěžoval ty bezbranné uzlíčky, které hladově sály mateřské mléko a zatím netušily nic o světě, do něhož se právě narodily. Nevěděly o zármutku, který stále visel nad smečkou po smrti jejich otce, Théa, který tragicky zahynul při pádu laviny. Jejich matka Árni tak na vlčata zůstala sama a bála se, jak to bude všechno zvládat. Věděla, že se dočká podpory od smečky a jistě hlavně od Théových rodičů, ovšem i tak to bylo těžké. Doufala, že bude mít partnera po svém boku, jak budou vlčata vyrůstat. Byly to přece jejich děti. Jenže on byl pryč a ona se cítila tak… bezmocná. Cítila ale také odhodlání. Její milý byl pryč, navždy ztracen, ale jejich potomci byli tady a teď a ona se o ně musela postarat, jak nejlépe dokáže. Vlčata nicméně neměla o rodinných trablích ani ponětí. Prozatím bylo jejich úkolem růst a sílit, a toho se zhostila s opravdovou vervou. Erlend byl od začátku skutečným otesánkem a své sourozence poněkud přerůstal, ovšem ani oni nezaostávali. Zdálo se, že z nich vyrostou silní, zdraví vlci.
Vlčata brzy rozlepila očka, batolila se po jeskyni a začínala žvatlat svá první slůvka. Až na Erlenda. Ten byl předmětem mnoha starostí a podmračených pohledů od členů smečky. Vlček byl sice veselý, hrál si se sourozenci a s oblibou ožužlával matce uši, ovšem kromě občasného kníknutí z něj nikdo nedokázal vypáčit ani hlásku. „Nejspíš mu to jen trvá déle,“ mínil Nárgis, Erlendův dědeček. „Potřebuje si jen rozmyslet, co říct, viď?“ Erlend se zrovna válel na zádech s jazykem visícím po boku z tlamy a zdálo se, že nepřemýšlí o ničem, tím méně o mluvení. A zatímco ostatní vlčátka už formovala pomalu věty, Erlend setrvával v soustavném mlčení. Všemu se učil, všemu rozuměl, přátelil se s ostatními vlky ve smečce. Byl zdravý, pouze zkrátka nemluvil. Nezáleželo na tom, kolikrát slyšel „řekni máma“. Nic to nezměnilo. Nakonec musel i Nárgis, který se ze všech nejdéle snažil v Erlendovi dar řeči probudit, uznat, že vlček mluvit zkrátka nebude. Pro některé v jeho okolí to uvědomění bylo celkem šokem, ale co se týkalo vlčka samotného – no, ten nechápal, proč je kolem toho takový povyk. Copak mu něco chybělo? Němota nebolela a on byl spokojený tak, jak byl.
Mladí rostli a učili se všemu, co potřebovali k životu. Lov, stopování i cvičné souboje, to všechno bylo na jejich programu. Jejich dětství i mládí však bylo poměrně bezstarostné. Měli ostatně pečující matku i prarodiče, kteří je možná chvílemi i trochu rozmazlovali. Však ta vlčata byla to jediné, co jim zbylo po synovi. Erlend vyrostl do silného a spokojeného mladého vlka. Árni občas až zabolelo, nakolik jí připomínal Théa. Viděla ho vlastně ve všech vlčatech, ať už v částech jejich povah, v jejich gestech či pohybech. U Erlenda to byly hlavně jeho oči, které jí Théa připomínaly, obzvláště poté, co se zabarvily do tmavé modři, prozrazující magii vody. Árni jim v té době, kdy už byli dost velcí, vyprávěla o otci hodně. Jaký byl, co měl rád… i to, jak nakonec skončil. Erlenda mrzelo, že se s ním nikdy nesetkal. Nikdy otce nepoznal, ale přesto mu chyběl. Až na občasné chmurné myšlenky však byl šťastný. Navzdory tomu, že nikdy nevyslovil jediné slovo, ho vlci ve smečce měli rádi pro jeho dobrosrdečnou a pracovitou povahu a nikdo ho neodsuzoval pro jeho odlišnost. Všechno se zdálo být téměř idylické, jak se měsíce natahovaly dál a dál.
Zásadní změna nastala druhého léta Erlendova života. Začal ho tehdy lákat ten širý svět všude kolem a vyrážel často na potulky kolem, do hor i do údolí. Občas chodil s Badri, se kterou si byl ze sourozenců nejblíže, občas se procházel sám. Byla to krátká dobrodružná perioda v jeho jinak lenivém životě, ale stačila na to, aby změnila úplně všechno. Erlend se pouštěl dál a dál, občas byl pryč celé dny, zkoumal řeky, lesy i okolní skaliska, až jednoho dne zjistil, že došel tak daleko, že se už nedokáže vrátit zpátky. Nejprve ho to vyděsilo. V horách byli všichni, které znal, celá jeho rodina! V panice se snažil několik dní najít cestu zpátky, ale jen se ještě více zamotal a nakonec se musel smířit s tím, že je naprosto a dokonale ztracený. Osaměl v širém světě. Co jiného mu zbývalo, než jít dál? Domů už trefit nemohl, takže pokračoval zkrátka rovnou za čenichem, kam ho tlapy nesly.
Cestování osamotě bylo pro Erlenda, který byl zvyklý být obklopen rodinou a přáteli, smutným zážitkem. Byl z toho pochopitelně zkroušený. Velice se mu stýskalo po domově i po všech, které kdy miloval. Přemýšlel, co si asi myslí. Báli se o něj? Zlobili se? Domnívali se, že je opustil schválně? Ještě nikdy se necítil tak osamělý. Jeho samota ale netrvala dlouho. Jednoho podvečera, když už se chystal, že si najde nějaký strom, pod kterým přečká zase další noc, zaslechl výkřik. Byl to tenký hlásek, zcela jistě patřící vlčeti, naplněný strachem. Vlk nezaváhal a rozběhl se tím směrem, jen aby spatřil šakala, chystajícího se ke skoku po drobném vlčeti, které se tisklo ke kmeni stromu. Erlend vyrazil, aniž by o tom přemýšlel. Místo toho, aby šakal skočil po vlčeti, byl sražen stranou mohutným vlkem, který sice nebyl velký bojovník, ale síly měl dost. Chňapl útočníka za kůži za krkem a smýkl s ním do strany. Šakal vykvikl, chvíli se zdálo, že chce kousanec vlku oplatit, ale když viděl naježeného vlka s vyceněnými tesáky, vycouval. Šakal měl rozum – samotný neměl proti ještě do nedávna dobře živenému seveřanovi v nejlepších letech šanci. Raději prchl.
Když byl pryč, obrátil se modrooký k vlčeti. Byla to malá vlčí slečna, chvěla se po celém těle, vyděšená, ale nezdálo se, že by byla zraněná. „Tys… zachránils mě,“ fňukla. Šedobílý přikývl a vlídně se na ni usmál. „Kde je máma? Neviděl jsi ji?“ Erlend ale musel jen zavrtět hlavou. Nikoho nepotkal. Malá vlčice nakrčila čelo: „Proč nic neříkáš?“ Tehdy mu poprvé s plnou vahou došlo, že tady už není doma. Tady, v širém světě, nikdo netušil, že je němý. Nikdo ani neznal jeho jméno. Musel si teď poradit sám. Položil si tedy tlapu na tlamu a pak zavrtěl hlavou. Vlče na něj zmateně hledělo a tak gesto zopakoval ještě jednou. Prosebně na malou vlčí slečnu pohlédl, jako by ji vzýval, aby pochopila, co se jí snaží sdělit. „Ty nemluvíš,“ došlo jí nakonec a tiše popotáhla. „Ale… ale pomůžeš mi?“ Přikývl, pak jí hlavou pokynul, aby mluvila dál. Viděl, že mládě má trochu problémy pochopit, co se po něm chce, ale snažila se a nakonec to rozluštila. Byla bystrá. Věřil, že se domluví. „Ztratila jsem se. Jen jsem zkoumala okolí smečky a najednou jsem nevěděla, kde jsem,“ zalila se jí očka opět slzami. Erlend do ní jemně šťouchl čenichem. S tímhle tedy opravdu soucítil. Však to samé se stalo i jemu, jenže on už byl dospělý a dokázal se o sebe postarat. Pak nasadil tázavý výraz a mávl tlapou, aby obsáhl celé okolí. Kde ta smečka sídlí? „Bydlíme v lese u řeky… ale už nevím, jak to je daleko. Jsem tady venku celý… celý…“ Teď už to vlčice, která dosud statečně bojovala s pláčem, opravdu nevydržela a propukla v slzy. Erlend ji k sobě přitiskl mohutnou tlapou a v tu chvíli si umínil, že se o ni postará, ať se děje, co se děje.
Malá vlčice se nakonec uklidnila a sdělila světlému vlku svoje jméno – Eira. Vzhledem k tomu, že se začínalo stmívat, rozhodli se, že na cestu vyrazí až ráno. Modrooký hladovému vlčeti ulovil zajíce a po dni plném strachu usnula Eira schoulená v jeho huňaté srsti. Vlk se usmál, když slyšel, jak pravidelně oddechuje. Věděl, kudy tekla řeka, nedávno ji překračoval. Jistě Eiřin domov najdou. Jen, co ráno slunce vstalo, vyrazili. Notný kus cesty tlapalo vlče po svých a brebentilo o všem možném. Ukázalo se, že jakmile vzpamatovala z prožitého strachu, byla Eira nesmírně výřečná a téměř nezavřela tlamu. To věčně mlčenlivému vlku zcela vyhovovalo. Rád poslouchal cizí vyprávění – a že se toho dozvěděl opravdu hodně. O Eiřiných rodičích, smečce, o kamzíkovi co jim jednou skákal po lese, zkrátka o všem. Když ji začaly bolet nohy, vzal ji Erlend na záda a tak pokračovali. Eiřina muší váha pro něj neznamenala skoro nic. „A kde je tvá rodina?“ zeptala se v jedné chvíli Eira. Erlend trochu posmutněl, povzdechl si, pak neurčitě pokrčil rameny. Byli daleko. „Takže seš sám? Ztracenej?“ usoudila mladá vlčice. Ano… to znělo dost přesně. „No, teď už nejsi sám, ne?“ Na to se musel usmát – snaha Eiry ho rozveselit byla opravdu dojemná. Věděl ale také, že nejspíš ještě během dneška ji předá její rodině. Ona bude tam, kam patří a on bude znova osamělý. Netušil, že Eira s ním už měla jiné plány.
Odpoledne dorazili k řece a po troše komunikačního šumu, zda jít po nebo proti proudu vyrazili podél břehu snad správným směrem.
Jenže daleko nedošli. „Stůj!“ ozvalo se najednou za nimi. Erlend ztuhl a pomalu se obrátil. „Má Eiru,“ zamumlal kdosi ve skupince tří vlků, kteří tam stáli a ještě před chvílí zjevně prohledávali okolí vodního toku. V jejich čele se tyčila vysoká bílá vlčice, která probodávala Erlenda chladným pohledem. Vlk se polekal, do jakého průšvihu se namočil, ovšem Eira se nebála. Ba naopak. „Mami!“ zvolala, vrhla se z jeho hřbetu přímo na zem a metelila si to k matce. Ta ji k sobě krátce přivinula tlapou, nespouštěla nicméně oči z Erlenda, jako by čekala, že se po nich každou chvíli vrhne. „Kdo je ten cizinec, zlatíčko?“ otázala se dcery, která se jí motala kolem nohou a divoce vrtěla ocasem. „Neublížil ti, doufám?“ „Ne, zachránil mě, mami! Je to hrdina! Hrdina, co nemluví!“ Bílá vlčice pozvedla obočí. „Takže tak to je?“ Modrooký přikývl (ač s označením „hrdina“ tak úplně nesouhlasil) a pohled vlčice poprvé poněkud změkl. „Pak vám nejspíš vděčím za záchranu mé dcery. Děkuji, neznámý cizinče.“ „Mami,“ ozvala se do toho zase Eira a šťouchala matku do tlapy čenichem, aby si zajistila její pozornost: „Necháme si ho? Podívej, jak je opuštěnej!“ Vlk zamrkal – nezdálo se mu, že by vypadal zas až tak uboze, ale Eira se na něj šibalsky zubila a on asi začínal chápat, o co jí jde. No… stejně se nemohl proti tomu tvrzení ohradit. Bílá k tomu však měla co říct: „Nemůžeš si nikoho jen tak ‚nechávat‘, Eiro. Vy se jistě musíte někam vrátit, že?“ zvedla k němu oči. V jejím pohledu četl tichou výzvu, aby s ní souhlasil. Zdálo se, že ač mu byla vděčná za přivedení dcery zpět, nechtělo se jí brát cizince na území smečky. Erlend se rozhodl předstírat, že si oné výzvy nevšiml, a zavrtěl hlavou. „Ale jistě na vás někde někdo čeká,“ zkusila to Bílá znovu, naléhavěji. Jenže vlk opět musel použít záporné gesto, zatímco se bránil tomu, aby věnoval úsměv vlčeti, které divoce mávalo ocasem a zubilo se jako měsíček na hnoji. Viděl, že bílá má co dělat, aby neprotočila oči. „No, hádám, že… na chvíli byste se k nám zastavit mohl. Pokud tedy chcete.“ Tentokrát ten úsměv opravdu nechal na svou tvář proniknout a vděčně pokývl. Eira na něj mrkla a on jí to nenápadně oplatil. Věděla, že Erlend nemá kam jít a rozhodla se mu zařídit šanci získat nový domov. Tak se tedy poprvé setkal s Cedrovou smečkou.
Z toho, co bílá vlčice, Alfa jménem Carra, nejprve nazývala „chvílí“ a „krátkou návštěvou“ se nakonec stalo cosi mnohem víc. Erlend zůstal pár dní, během kterých se div nestrhal, jak se snažil se vším ve smečce vypomáhat. Nemohl vyslovit svou touhu zde zůstat, tak za sebe nechal hovořit činy. A ty nezůstaly bez povšimnutí.
Mlčenlivý vlk, jehož jméno nikdo neznal, se tak nakonec stal členem na zkoušku a krátce poté bylo jeho členství již oficiální záležitostí. Našli se tací, kterým se přítomnost toho divného zamlklého seveřana nezamlouvala, ovšem s většinou vycházel dobře. Obzvláště s vlčaty. Eira měla ještě dva sourozence, bratry Skaye a Brynna, kteří byli zrovna tak upovídaní a divocí jako ona, ne-li ještě víc. Vydrželi s Erlendem trávit klidně celé hodiny, zatímco vlk trpělivě snášel ostré zoubky na svém ocase či nekonečné opakování hry na schovávanou. Za to mu rodiče vlčat byli nesmírně vděční, neboť ta divoká trojka se jen stěží dala zvládat, když jste měli navíc na starosti smečku. Získal si během svého pobytu v Cedrové smečce celou řadu přezdívek a jmen – některá lichotivější, než jiná. Na Nemluvu se rozhodl neslyšet, ovšem zvykl si na to být nazýván Medvědem, Modrookým nebo Huňáčem. Na jménech nakonec zase tak moc nesešlo. Jen si dával pozor, aby na vlastní jméno nezapomněl on sám, protože ho už tak dlouho neslyšel. Čas totiž letěl. Vlčata nakonec vyrostla v dospělé vlky, ale Erlendovi zůstala funkce pečovatele a on byl zase šťastný. Nejblíže si ze smečky byl stále s Eirou, která mu vždy dokonale rozuměla. Snad to bylo i tím, že když dospěla, zbarvily se jí oči do stříbřité barvy prozrazující magii myšlenek. Zapřísahala se, že se mu nehrabe v hlavě, alespoň ne schválně, ale kdoví, co dělala podvědomě. Erlenda to ale netrápilo. Neměl se stejně za co stydět – jeho mysl byla poměrně jednoduchá a rozhodně neskrývala temná tajemství.
V Cedrové smečce se měsíce měnily v roky. Přišly další vrhy vlčat, která Erlend pomáhal vychovávat a jeho život byl poklidný, lenivý a spokojený. Jenže, jak už jednou zjistil, nic dobrého netrvá věčně. V průběhu let se složení smečky zvolna měnilo a jak starší vlci odcházeli, objevovali se noví, kteří často nebyli vůbec příjemní. Modrooký si po čase uvědomil, že se cítí mnohem více odstrčený, než kdy předtím. Někteří ze starých přátel včetně Eiry ve smečce stále zůstávali a on s nimi trávil čas, ovšem cítil, že atmosféra v Cedrovém lese se změnila. Pak přišla ta největší rána ze všech. Carra, která už delší čas scházela, zemřela stářím. Zármutek padl na všechny v lese. Její partner se vzdal postu Alfy, který chtěl předat Eiře. Ta jako jediná ze sourozenců zůstala doma, její bratři dávno prchli do světa. Jenže ona o vůdcovství nechtěla ani slyšet, rozhodně ne ve chvíli, kdy se sotva vyrovnávala se smrtí matky. A tak se ve smečce rozpoutal neklid, strkanice o to, kdo převezme vedení. Docházelo na rvačky, Erlend od sebe minimálně jednou týdně trhal nějaké horké hlavy, co si umínily, že se mezi sebou zmrzačí. Cedrový les už náhle nebyl domovem. Atmosféra byla napjatá a Erlend se čím dál častěji uchyloval k samotě, k níž nikdy netíhnul, ale která byla náhle lákavější, než rozepře a roztržky, které panovaly v lese. Jednou si ho takhle našla Eira, když seděl na pahorku u lesa a užíval si výhledu do údolí. „Chceš vzít do zaječích, co?“ Erlend se na ni ohlédl, chvíli si to přebíral v hlavě a pak váhavě přikývl. „Tak proč prostě nejdeš? Co tě tady drží?“ Pokrčil rameny. Vlastně ho tu už nedrželo nic. Nic, kromě toho, že tohle místo byl dlouhá léta jeho domov, který nechtěl jen tak opustit. A také Eira. Jemně do ní strčil čenichem. „Pf. Kvůli mně tady budeš hnít, jo? Já budu v pohodě. Musím tady ještě nějakou chvíli vydržet, ale pak taky vysmahnu. Ale ty bys měl jít zrovna – a to ti říkám, i když tě budu vidět odcházet nerada. Jinak tady brzo přijdeš k úrazu. Stejně se jen trápíš.“ Erlend svěsil hlavu. Věděl, že to je pravda. Už nad tím přemýšlel delší dobu, ale nedokázal se odhodlat, aby se zkrátka sebral a odešel. Teď k tomu byl postrkován už i od Eiry. Nechtělo se mu… ale do Cedrové smečky už nepatřil. Chvíli tam jen tak seděl, nehybně, a pak se k Eiře dlouze přitiskl. „Bude se mi stýskat,“ zamumlala vlčice slova, která měl na mysli i on. Tehdy by si přál, aby mohl Eiře říct, jak moc pro něj znamenala a jak moc mu bude chybět. Ale nemohl. Jen na ni dlouze pohlédl a doufal, že ten pohled vyjádří všechno, co bylo potřeba. A asi to dokázal, protože vlčice se na něj smutně usmála, než se jejich cesty doopravdy rozešly: „Však já vím. Žij blaze. Třeba se ještě někdy uvidíme, kdo ví?“
A tak se Erlend octl opět na cestách. Opět byl sám. Nějaký čas se jen tak potloukal po okolí, občas se připojil k nějakým dalším tulákům, ale málokdy se s někým více zdržel. Postupně ho nohy nesly dál a dál od domova – toho rodného i toho druhého. Erlend se poohlížel po nějakém dalším místě, které by mohl nazývat domovem, ale štěstí mu nepřálo. Tak se stalo, že ho jeho cesty zavedly až do kouzelné země protkané magií a tajemstvím. Do Gallirei. Mohl by snad zde najít své štěstí? To nám může ukázat pouze čas.

Zajímavosti:

- Je mohutný a poměrně vysoký, má velké tlapy a široký hrudník, takový vlčí tank, stavěný hlavně na sílu a vytrvalost. Je proto poměrně neohrabaný, zato ho jen tak někdo nepovalí.
- Díky svému severskému původu mu roste velmi kvalitní zimní srst a dokáže tedy vydržet i ve velmi chladném podnebí.