Příspěvky uživatele

Vzbudit sestru se mi nepodařilo. Tázavě jsem pohlédl na mamku, která mi vysvětlila, že potřebuje víc času. Hm, moc jsem nerozuměl tomu, co to znamená, ale kývl jsem hlavou. Chtěl jsem si s ní jen hrát. Takže lepší bylo zjišťovat, kam šli ti dva vlci, kteří tu s námi byli. Zamračil jsem se, když maminka řekla, že jsem ještě malý. Chtěl jsem se to naučit co nejdříve. Jistě to musela být zajímavá a jistě důležitá věc!
Maminka však povídala dál, věnoval jsem jí tedy svou plnou pozornost. “Ty,“ usmál jsem se na ni. Jasně, kdo jiný by mě měl učit lovit. Jedině maminka! Přesto jsem se neubránil zklamanému povzdechnutí, museli jsme ještě počkat s cestou ven. Přitom to vypadalo tak lákavě! Ovšem maminka se musí poslouchat. A respektovat. Práskl jsem proto sebou na záda, kroutil se jak žížala a vesele se chichotal. Záda mě svědila a tohle byl docela příjemný způsob, jak se toho zbavit. Zakrátko mě zabolelo bříško. “Mám hlad,“ oznámil jsem mamince, zvedl se na nohy a rozběhl se směrem k ní. Poněkud neohrabaně jsem zabrzdil u jejího břicha, hladově popadl cecík a dychtivě zatahal, abych si bříško pořádně zaplnil.

Měl jsem radost, že se mi povedlo vyslovit mé jméno. Maminka mě přitiskla k sobě a já se cítil absolutně spokojeně. Pak ukázala na kuličku chlupů, která pořád spala. Zamračil jsem se. Zastříhal jsem ušima, když maminka znovu promluvila – pojmenovala totiž i ji. Ohlédl jsem se na ni. Tak tohle bylo dost složitější, než moje… “Vitto… Vitto… Ria!“ Zkoušel jsem slabikovat. Vzápětí jsem se rozběhl a zatahal sestru za ucho. Jelikož nereagovala, vzal jsem do svých ostrých jehliček její ocásek. “Vstá-vej! Vstá-vej! Vitto! Vitto!“ Zkoušel jsem k tomu halekat, abych sestru probudil. Přeci nemohla jen tak pořád spát, bylo třeba se také něco učit!
Proto jsem se od maminky dožadoval vysvětlení, kam šli ti dva, co tam budou dělat a co je zima. Maminka mi vysvětlila, co znamená zima – studí pačičky a čumáček, ale… Nedovedl jsem si moc představit, co znamená, že packy studí. Ovšem tenhle pocit jsem teď neměl. Něco mi říkalo, že to nebude úplně nic příjemného. A já se teď cítil docela komfortně. Takže jsem se tedy ještě zajímal, kam šli ti dva vlci. Maminka trpělivě odpovídala. No, takže ti dva šli lovit a něco k jídlu. Připadal jsem si malinko zmatenější. Popoběhl jsem směrem, kterým odešli. “Lovit? Já taky!“ Zazubil jsem se na maminku a dychtivě vrtěl ocáskem, jestli půjdeme za nimi. Chtěl jsem to taky zkusit!

Tak jak jsem si myslel – vyslovil jsem to jméno špatně. Ale maminka se na mě za to nezlobila. Usmála se na mě a znovu zopakovala. “En…zo!“ Zkusil jsem si pomoci trochu. No a teď to znělo stejně. Spokojeně jsem vypjal hrudníček. “Já!“ Zvedl jsem do výšky i ocásek. Pak jsem chvíli zvědavě pozoroval ty dva vlky, kteří tu byli s námi. Ten jeden, co byl trošku světlejší, mluvil na mamku, ale ten druhý se držel trošku víc vzadu. Tón toho blíž se mi moc nelíbil, ale mamka byla v pohodě, tak jsem byl taky. Vlastně v pohodě a klidu byl i druhý. Tak asi všechno bylo ok na to, abych něco řešil. Za chvíli ti dva stejně odešli někam od nás. Nějak jsem nevěděl, co se tam děje a co budou dělat. A chtěl jsem to zjistit, ale než jsem stačil klusat za nimi nebo se o něco pokusit, maminka promluvila. Zaměřil jsem tedy na ni svá zlatavá očka. Naklonil jsem hlavu na stranu. “Co… zima?“ Zajímal jsem se zvědavě. “Kam… oni? Co… tam?“ Musel jsem zjistit co nejvíc informací!

Trpělivě jsem seděl, culil se na maminku a čekal, co udělá. Vypadala… Hm, ani jsem vlastně nedokázal posoudit, jak vypadá. Nedokázal jsem ještě číst v emocích a pocitech. Ale byla to prostě moje maminka. Naše maminka, opravil jsem se vzápětí. Nepatřila jen mně, nýbrž i sestřičce. Ovšem ta teď vyspávala po vydatném jídle. Nechápal jsem to. Já na spaní neměl náladu. Chtěl jsem objevovat svět kolem sebe. Nebo aspoň pro začátek tohle místo. A poznávat maminku. Samozřejmě ani ti ostatní vlci, kteří se tu nacházeli s námi, nebyli výjimkou. Bylo by dobré vědět, koho mám kolem sebe.
Nicméně mamka mě obdařila pohlazením a pozdravila mě. Na chvilku se odmlčela, tak jsem čekal, jestli poví ještě něco, nebo co se bude dít. Než ji vyzvu ke hře já. Ona ale zopakovala slovo „ahoj“ a pak doplnila ještě jedno, které znělo „Enzo“. Hm, to je mé jméno? Naklonil jsem hlavičku na stranu. “Ezzo!“ Vyštěkl jsem ve snaze to slovo zopakovat. Těžko říct, jestli se mi to povedlo nebo ne. Ale asi ne – to maminčino slovo znělo trošku jinak. “Chichichi,“ zachichotal jsem se nahlas a znovu se postavil na nožky. Propletl jsem se jí pod předníma nohama pod její břicho a vykoukl ven. Sestra pořád spala. Zamračil jsem se a zavrtěl hlavou. Ale nevadí, holt jsem měl teď mamku sám pro sebe.

Slyšel jsem kolem sebe různé hlasy. Ale nevěděl jsem, komu patří. No, to bylo v tuhle chvíli stejně jedno. Pro mě byl v tuhle chvíli ten jeden nejdůležitější. Hlas mojí maminky. Ten jsem v tuhle chvíli neslyšel. Cítil jsem však její vůni, takže mě uklidňovalo, že je blízko. Že je tady. Trochu jsem se zavrtěl a zazíval. Pomalu jsem rozlepil očka a chvíli mžoural kolem sebe, dokud jsem pořádně nezaostřil. Maminku jsem spatřil jako první, a tak jsem radostně zavrtěl ocáskem. Sestra vedle mě tvrdě spala. Ohlédl jsem se po dalších vlcích, co tady byli spolu s námi. Naklonil jsem hlavičku na stranu. Nějací tři tmaví vlci. A jeden světlý, který mluvil k jednomu z těch tmavých, načež odešel ven.
Pomalu jsem zvedl přední tlapky, opřel se a zadek mi seděl na zemi. Tohle byl docela lepší rozhled. Po chvilce jsem tedy zvedl i ten. To bylo ještě lepší! Trochu se mi nožky sice klepaly, byl jsem z toho celý nesvůj, ale… Stejně jsem zkusil pár nesmělých krůčků. Samozřejmě směrem k mamince. Tak tak jsem k ní „došel“ a hned u jejích nohou zase spadl na zadek. Široce jsem se na ni usmíval, vrtěl ocáskem a sledoval ji oddaným pohledem.