Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// 1 Zoubek

Já jsem nikdy nevěřila na pohádky. Vlastně jsem jich ani tolik neznala, což byla chyba. Jsem přeci ještě malinká a měla bych být od malička obklopena fantazií a příběhy, které se nikdy neodehrály. Ale, i když mi byly řečeny, nedávala jsem jim váhu. Já žila realitou. A realita byla prostě krutá. Nebyl prostor na pohádky. Přesto mi jeden utkvěl v hlavě. Mělo se jednat o nějakou myšku, která vlčata navštěvuje večer, když jim vypadne zub a ten zub uloží pod list. Ona zuby vždy vezme a svými zoubky z nich vyrobí lesklé kamínky. Ale přijde jen, když jí zavoláš. A není to jen tak ledajaké volání. Musí být snové. Musí se s ní naše dětská dušička napojit a říct, že tady má ten zoubek. A já... tomu prostě nevěřila, až na den, kdy mi vypadl můj první zub. Musela jsem to prostě zkusit, abych všem potvrdila, že si jen vymýšlí.
Zavřela jsem oči a pomalu upadla do spánku.

Ocitla jsem se na místě, které jsem pořádně nechápala, jak funguje. Země nebyla rovná, ale byla i postranách. Všechno to tu tak divně zářilo, blykalo, nechápala jsem, co je tohle za místo. Bylo fakt zvláštní. Kde byl začátek a kde byl konec? Kde bylo pořádně nebe? Nalevo, napravo? Divně se to tu rozléhalo. Musela jsem si z toho všeho sednout na zadek, protože moje hlavička tohle absolutně nepobírala. Měla jsem otevřenou tlamu a prostě jen zírala všude okolo, když v tom jsem si všimla malých bílých myšek, které všude kolem pobýhaly. Něco držely v ručíčkách a utíkaly s tím kdovíkam. Rychle jsem zamrkala a rozhodla se jednu s nich následovat a sledovat jí, kam vlastně běží a co to nese. Když jsem si konečně vybrala svou oběť, nevypadala, že by si mě všimla, i když jsem tu byla jedna z těch největších. Vlastně žádné jiné zvíře kromě mě tu nebylo, takže jsem byla ta největší. Docela mě to těšilo, z nějakého mně neznámého důvodu.
V tom ta myška najednou skočila do nějaké dirky. Ani jsem si toho nevšimla. Rychle jsem udělala těch pár kroků, co mě od té dirky dělilo a strčila čumák dovnitř, jenže to bylo všechno. Ani hlavičku jsem tam zastrčit nemohla, tudíž jsem viděla úplný prd. Jenže v tom mě něco píchlo do čumáčku a já vyjekla. ,,Auuu" ani to vlastně tolik nebolelo, jen jsem se toho zalekla, protože to bylo nečekané. Zakroutila jsem svým čumáčkem a tlapkou si ho "upravila". V tom z dirky vykoukla myška. ,,Co mi sem lezeš, nezbednice? Je to tvoje dílnička? Není, tak koukej zmizet než tě píchnu do tlapky!" řekla výhružně myška a ukázala na mě páratkem nebo větívkou, či co to vlastně bylo. Bez přemýšlení jsem přikývla, tudíž zmizela. Vůbec jsem nechápala, co se děje. Jaká dílnička? Co to je? Hlavně, proč je na mě tak drzá? Musí vidět, že jsem se ztratila. Zvedla jsem se a šla tedy někam dál. Tam, kam mě vedlo srdíčko. Prostě jsem cítila, že tam mám jít. Ze všech stran vysely dlouhé, zelené a ohebné věci. Netušila jsem, jak se tohle jmenuje či co to je. Je to nebezpečné, je to jedovaté, či naprosto neškodné? Snažila jsem se tomu vyhnout, ale moje tělíčko prostě vždy na něco narazilo. Nic se mi zatím nedělo, takže to bylo asi v pořádku.
V tom se předemnou objevil obrovský jelen, jehož pahory byly tak majestátní a obří, že jsem se divila, že mu hlava drží na místě. Otočil se ke mně a podíval se mi do očí. Polkla jsem.,,Očekával jsem tě," řekl jen a jeho hlas se roznesl po celém prostoru. Byl hluboký, ale hrozně příjemný. Měla jsem z něho respekt a tak nějak se i bála. Byl fakt veliký. ,,Co tu-",,Jsi v jednom z těch nejkrásnějších snů, řekl bych," nenechal mě dopovědět otázku. Jako kdyby mi četl myšlenky, tudíž mi přišlo, že jsem ani nemusela cokoli říct. Viděl to určitě v mých očích, nebo teda v mé hlavě. I když, zmateně jsem se zamračila. Tohle se mi děje v hlavě? Nebo... tohle jsem si jen vymyslela? To je nesmysl. Rozhlédla jsem se kolem. Byla blbost, abych si tohle vše vymyslela. Spoustu věcí, co tu vidím, jsem v reálném životě prostě neviděla. ,,Tenhle svět existuje, ale můžeš ho vidět jen občas a jen, když si malým vlčátkem," vysvětlil mi jelen, i když jsem stále nechápala. ,,Jak jsem se zde ocitla?" zeptala jsem se. Nějak mi to nedávalo smysl. Byl to sen, bylo to mé v hlavě, ale zároveň jsem si to já nevymyslela a jen někdy se to objeví? Co je tohle za hádanku? ,,Máš pro nás něco, co je v našem světě velice vzácné a důležité," jeho oči se dívaly na mé tlapky, tudíž jsem se taky podívala a najednou se pod mou levou tlapkou objevil můj zub. Úžasle jsem se na něho podívala a v tom mi došlo, o co tady vlastně jde. Proč jsem všude viděla myšky a taky mi došlo, co vlastně měly v ručičkách. Zvesela jsem zavrtěla ocáskema jelen se usmál. Jen pokýval hlavou. Asi mi dal souhlas k tomu, co jsem chtěla udělat. ,,Mám tu zoubek, myško!" řekla jsem a v tom za mnou přběhla jedna z myšek, které byly okolo jelena. Pokývala svou malou hlavičkou, zoubek si vzala. Odběhla s ním hned někam pryč, ale já už věděla, kam směřuje. Sledovala jsem jí ještě chvíli, dokud se její tělíčko zcela neztratilo z mého zorného pole. Otočila jsem se opět na jelena, jenže ten stál hned přede mnou, sklonil hlavu. Vyděšeně jsem cukla a nadechla se v zájmu mu něco říct, jenže on se koncem svého paroží dotkl mého čelíčka a já najednou padala tamnotou.

Moc se těším na překvapení každý den. Upřímně, žádný advent tady v Koreji se nevede, takže...moc děkuji, že alespoň nějak ho mohu mít, protože u nás doma to je docela thing.
A tobě taky krásné a poklidné prožití adventu!

Den se přehoupl v noc, opět. Znova a rychle. Neuvědomovala jsem si, jak moc rychle tady čas běží. Měla bych si na to zvyknout. S velkou pravděpodobností to tady byla nějaká normální věc. Nebo jen já si ten čas tolik neuvědomovala a proto mi přišlo, že všechno tak neskutečně běží. Taky fakt, že už začíná být velká zima tomu nepomáhal. Moje srst a tělíčko nebylo uzpůsobené na zimu, zatím. Potřebovala jsem pořádně vyrůst, abych si na to zvykla. A možná zkušenost tady v té zemi se zimou mi pomůže mít ultra skvělý kožíšek, který bude huňatý. Ani jsem si neuvědomila, že jsem se opět na okamžik ztratila v myšlenkách. Jinak taky jsem se začala trochu klepat, přei jenom mi byla docela zima.
V tom se na mě otočila Baghý a řekla mi, že moje slova jsou vlastně ta pravdivá. Že to mají po magii. V úžasu se mi rozšířila očka. K tomu dodal slova Kessy a zároveň se mě zeptal. ,,Ano, moc ráda bych. Jaké barvy mohu mít?" řekla jsem nadšeně a má nadšenost nebyla nijak hraná. Já jsem sice slyšela o magiích, ale otec neměl svoji vlastní zkušenost a matně si pamatoval slova matky. Tudíž si z toho absolutně nic nepamatuji. Učil nás jiné věci, jak přežít v tomhle světě a jak důležité je hrát na city. Tudíž jsem dychtila po každé informaci o magiích. ,,Jakou máš magii, Kessy?" zavrtěla jsem vesele ocáskem a přitom se mé tělo zatřepalo zimou. Nemohla jsem to moc ovládat. Fakt mi byla zima.
Naštěstí jsme se rychle daly do pohybu a já se trochu rozeběhla, abych se zahřála. Toho kance jsem uviděla hned. Byl docela velký a mě zajímalo, jak chutnal. Takže divoké prase. Aha. Když jsem k němu došla, vypadal velice zajímavě. Mrtvě, plný krve. Nějaké vnitřnosti čouhaly už i ven. Vesele jsem opět zamávala ocáskem. Nadšená z toho, že mohu jíst. Baghý mi řekla, abych se najedla a přitom mi řekla El. Otočila jsem se na ní a naklonila hlavičku. ,,El? To se mi líbí," řekla jsem zvesela. Ty jo, to vlastně nezní popravdě špatně. Jsem El. I když Elora je prostě moje moje moje jméno, ale El? To je speciální. Zavrtěla jsem hlavičkou a otočila se na Kessyho. Kessy mi představil kance. Usmála jsem se. ,,Zdravím mrtvý kanče. Jdu tě sníst," řekla jsem nadšena a zabodla čumák do jeho bříška. Měla jsem tak tlamičku celou od krve. Jeho bříško bylo velice teplé. Chtěla jsem se v něm vykoupat a zahřát se tam. Bylo by to rozhodně příjemné. Vyndala jsem čumáček a kousala maličký kousek, který jsem si utrhla, v tlamě. Nevím co to bylo, zda jeho maso nebo nějaký orgán, ale chutnal dobře. Otočila jsem se k nim, když jsem akorát polkla. Zazubila jsem se. ,,Dáte si taky?"

Nemusela jsem čekat dlouho a vlčice sama spustila. Nejdříve se trochu uvolnila a pak se i na mě usmála. Pověděla mi trochu o tom jejím alfovi, který se údajně jmenoval nějak Bulubary, což bylo pro mě poměrně dlouhé a složité jméno. Jak to řekla? Balabery? Bularery? Blaubery? Ach jo, budu se muset tomu jméno nějak vyhnout. Snad se mi to podaří do té doby. Zastřihla jsem ouškama a čekala, co se dál bude dít, protože mi nepřišlo, že je na co reagovat. K tomu dorazil ten nový vlček, který se hned představil s menším pousmáním. Měl velice krásné modré oči. Na okamžik jsem se v nich začala utápět. Utápět se v myšlenkách kolem magie. Zajímalo by mě, co budu mít za magii. Jaká magie ve mně koluje. A jaké vlastně magie jsou? Co všechno vlci dokáží? Vlastně Baghý má taky takové světlejší oči, světlejší modrou, i když...oh..to jedno oko je takové zakalené? Nevím, jak moc času uběhlo, co jsem jen tiše těkala mezi nima a koukala jim fascinovaně do očí. Ani jsem si neuvědomovala, jak špatné moje chování může být. Prostě vlastně jen čumět. Probrala mě až otázka na jídlo. Rychle jsem zamrkala očkama a až pak si uvědomila, že jsem celou dobu vesele máchala ocasem a že jsem na nich vysela pohledem. ,,Oh, pardon. Já... máte hezké oči. Moc krásně modré. To je od přírody?" zeptala jsem se zmateně. Věděla jsem, že je to kvůli magie, ale chtěla jsem před nimi vytvořit obrázek vlčete, které nemělo ponětí o magickém světě. Nevinně jsem se usmála. A pak si uvědomila, že jsem ještě neodpověděla na otázku hladu. Za to moje bříško opět promluvilo. A tentokrát opět silně a nahlas. ,, Ghjkshfslaůl.." řeklo moje bříško a já se toho sama lekla. Takže jsem jen rychle pokývala hlavou na znamení, že souhlasím. Hlad mám docela velký. ,,Co je... kanac?" popravdě jsem doma jedla jen samé zajíce a malé myšky.

Vlk mě tady nehodlal nechat samotnou, ale neměl úplně reakci, kterou jsem očekávala, ale rozhodně mě to nijak nevykojilo. Byl dostatečně hodný na to, chvíli počkat, zavýt a ujistit se, že jsou vlci kolem, kteří by se mě ujali. Heather vypadala ze mě neštastně. Její obličej mluvil za vše, tudíž jsem jen zvedla obočí a naklonila hlavu. Zajímalo by mě, co se jí honí její tupou hlavičkou. Rozhdoně bude docela oříšek na to, abych si jí nějak získala, protože vypadala dost napjatě kolem mě. Nebo, alepoň mi to tak připadalo. Ale nemusíš se bát Heather, my budeme "kamarádky".
Sigy mi rychle řekl, co mám té Baghý říct a já jen poslušně kývla. Hather se přidala a já se usmála. ,,Dobře. Užijte si dobrodružství," řekla jsem jen a vesele zamávala ocáskem. Zmizeli docela rychle, ale nemusela jsem nijak dlouho čekat, ucítila jsem neznámý pach docela dost blízko. Otočila jsem se tím směrem a viděla jsem pravděpodobně tu Baghý, o které mluvil předtím Sigy. Když jsem se potkala s jejíma očima, vypadala překvapeně. Jen ale na chvilku, protože pak zaujala opatrný postoj. Zvedla jsem se, abych nevhodně neseděla. Přeci jen jsem opět musela udělat ten nejlepší dojem. ,,Ahoj Baghý. Já jsem Elora. Mám ti říct, že jsem tu byla se Sigym a chtěl mě vzít do smečky," řekla jsem na začátek, abych předala zprávu. Čímž jsem jí vlastně odpověděla, že jsem toho vlka viděla. ,,Byl tu s Heather. Oba mě zachránili před divnou vlčicí, která si mě chtěla vzít," sklopila jsem uši, abych dodala na emocích. V tom Baghý zavyla a já očekávala, že dává tedy zprávu někomu dalšímu, kdo by neměl být delako. Čumáčkem jsem se snažila zachytit pach, ale byl opravdu daleko. Přesto jsem něco málo ucítila. Jsem zvědavá, kolik těch členů ve smečce bude akolikrát budu muset hrát na první dojem. Docela mě to už nebaví, ale... vlastně celý život je jen hra, jak tatínek říkal. Usmála jsem se. ,,Prý máte moc milou alfu, který každého ochrání. Má prý červené tlapky, protože zabil už hodně nepřátel," očka mi zazářila. Trochu mi to přišlo přehnané, ale musela jsem přeci pokračovat v tom, co Heather začala.
Ani jsem si neuvědomila, že začala další noc. Čas tu ubýhal nějak rychle. Však se za tu dobu nic moc nestalo, jen jsem přešla z území na území. Spíš mi to jen tak připadalo. Ale už jsem se těšila, až se mi naplní bříško, protože opět začalo moc hlasitě kručit. Provinile jsem se na Baghý koukla. Vlastně mi to hraje do karet. Určitě mi něco uloví. V tom jsem ten pach začala cítit silněji a silněji. Nový. Pozvedla jsem obočí, naklonila hlavu na stranu, až mi jedno ucho přepadlo. Viděla jsem nově příchozího a vypadal docela pěkně. Na vzhledu nezáleží, řekla jsem si sama rychle pro sebe. Vypadal docela zmateně, že mě tady vidí. Musela jsem opět udělat pěkný dojem. ,,Ahoj," pozdravila jsem s úsměvem a zavrtila jsem vesele ocáskem. ,,Jmenuji se Elora," představila jsem se.

Stáli jsme tady a jen si povídali, ovšem pro mě tohle všechno bylo důležité. Vlk vypadal, že nemá se mnou sebemenší problémy, tudíž jsem měla asi vyhráno, ale ta prokletá Heather vypadala, že hraje stejný divadlo, jaké hraju já, jen u ní emoce přímo křičely z očí, kdež to já jsem díky výcviku od otce měla tohle hezky pod palcem. Když se totiž na mě pousmála, usmívala jsem se dál. Musela jsem dávat najevo, že jsem velice ráda v její společnosti. Protože mně se jen tak nezbaví, tudíž... proč jí to neudělat ještě horší? Být na ní hodná, celá sluníčková, však mi to moc jde. Jenže pak se Sigy zeptal, tudíž jsem se obrátila na něho a s pozvednutým obočím na něho hleděla. Moje zářivě zlatá očka jsem tím na něho koulila. Pak následně zavrtěla hlavou s trošku posmutnělým výrazem. ,,Nemám. Moc jsem chtěla, aby mě našel nějaký hodný vlk, ale narazila jsem za svou cestu jen na tu... šílenou vlčici," řekla jsem a otočila jsem hlavičku směrem, od kud jsme odešli. Mé tělíčko se mírně zachvělo. Musela jsem dodat na atmosféře, že mě to nějak poznamenalo. Pak jsem stočila pohled k Heather, která měla otázku ke smečce. Nahnula jsem hlavu do strany a zastřihla ouškem. ,,Já nevím. Nerozumím tomu," řekla jsem jen. A co by hlavně po mně chtěla? Nějaké dlouhé vyprávění? Však jaké vlče v mém věku chápe rvačky a rozepře mezi smečkami? Nikdo.
Když jsem měla celkem pozitivní reakci na smečku, Heather mě pochválila a já se zářivě usmála a začala vrtět svým ocáskem. Sigy hned na to řekl, že by mě tam mohl vzít a vlastně požádat o moje přidání se. Byla jsem nadšená. Vše šlo podle plánu. Teda až na jeho chuť s cestováním se svou dcerou. Pozval mě, což mě potěšilo, ale bylo mi jasný, že teď je tohle nejlepší chvíle zahrát na city. ,,Já, nevím, jestli bych to... zvládla sama," zareagovala jsem na jeho návrh, že bych šla do té smečky po svých. ,,Nová smečka, spoustu nových vlků," řekla jsem a trochu sklopila ouška. ,,Ale nechci vám kazit rodinný výlet," vyhrkla jsem ze sebe a podívala se na Sigyho a pak hned na Heather. Chtěla jsem jim dát najevo, že se bojím sama, ale že se jim nechci cpát do výletu. Prostě ideální situace, jak zahrát na city. ,,Radši tu počkám," řekla jsem a sedla jsem si na zadek. Na mé tváři se objevil velký úsměv. ,,Oba dva jste moc hodní," dodala jsem nakonec.

<< VVJ

Vlk mě netáhl takovou dobu, jako jsem si myslela, že bude, což mě trochu překvapilo, ale své překvapení jsem nedala nijak znát. Vlastně jsem to brala pozitivně, protože jsem se nechtěla dlouho nést někým, kdo mi nebyl nijak blízký. Takže jsem v hlavě vlkovi dala malé bezvýznamné plus, když mě pravděpodobně položit z toho důvodu, aby jeho dcera nežárlila, že mi věnuje více pozornosti. Přišlo mi, že si mě nějak moc měří pohledem. Neměla jsem jí to nijak za zlé. Ostatně tohle dělám celou dobu, ale ne tak okatě, jako ona. Její postoj ke mně přímo křičel už jen ze všech těch keců okolo, co měla. Bylo jasný, že mě nechce ve smečce. To je v pořádku. Ve smečce je místo jen pro jednu a tou budu já. Ani nemrkneš a letíš. Ale nedala jsem na sobě znát, že bych podobné myšlenky měla v hlavě. Jen jsem se na Heather podívala a zvesela prohodila ocasem v náznaku "radosti".
Usmála jsem se na Sigyho a tiše mu poděkovala. Pak přišlo jeho kárání malé ohledně toho, že nemá používat daná slova. Zmateně jsem na ně hleděla a těkala pohledem. ,,To je v pořádku. Nijak mi neublížila," řekla jsem. Těm slovům jsem moc nerozumněla a nechápala jsem tudíž rozhořčení Sigyho, ale chtěla jsem přeci jen hrát na kartu oběma. A když se zmínil o tatínkovi, musela jsem si rychle vymyslet nějakou storku o tom, abychom ho hledat nemuseli. Sklopila jsem uši. ,,Na smešku zaútočili vlci. Byli moc zlí a táta mi poručil, ať utíkám pryč. Když jsem se otočila, už tam nebyl," řekla jsem lehce, jednoduše, tak jak by vlče mluvilo. V mém hlasu byl smutek. Po otci se mi stýskalo. ,,Cestovala jsem sama," dodala jsem pak, aby Sigy pochopil, že je fakt zbytečný jít hledat. Může být totiž fakt kdekoli. Já vím kde je, ale to nemohu říct. Pak jsem se otočila na Heather, která posléze zareagovala na mou otázku ohledně smečky. Chtěla mě vystrašit, bylo to jasné a já se na okamžik zalekla. Teda, jen aby to tak vypadalo a pak se zájmem dala hlavu na stranu, až mi i oči zazářily. ,,Oh, to musí být proto, že tak dobře chrání svojí smečku a chrání všechy okolo, že? On musí být moc hodný alfa," řekla jsem s náznakem radosti v hlase a prohodila ocáskem. V tom mi ale opět zakručelo v bříšku a docela mě i zabolelo. Vlastně nevím, kdy jsem naposledy jedla. Sama jsem toho chytit ještě tolik nezvládla.

//děkuji moc za přivítání už se těším, až Elora konečně bude fyzicky v Borůvce :DDD

Ten vlk, Sigy, zněl jako dobrý vlk, což byla docela výhra v loterii, pokud jsem se měla někam přidat. pořád mluvil o smečce jako o skvělém místu, kde bude hodně jídla, spousta vlků a kamarádů, které jsem si ale nehctěla udělat. Spíše jen tak na oko. Nechala jsem ho mluvit k té pomatené vlčici a vyřešit situaci. Vypadala totiž, že nemá jednu a jednu pohromadě za každé okolnosti. Byla takhle blizkoučko od toho, aby mu olizovala packy. Chtěla jsem od ní pryč, co nejdále, což se mi každou chvíli, taky mělo splnit, když v tom se ohlásilo to vlče, Heather. Koukla jsem na ní svými velkými, zářivými oči. Musela jsem dělat trochu zmatenou z jejích slov. ,,Natáhla..bačkory? Co to... znamená?" zeptala jsem se s očividným zmatením. ,,Moje maminka, já jí vlastně neznala," řekla jsem. V tom mě ale Sigy vzal do tlamy. Byl opatrný, čehož jsem si velice cenila. Ale opět se zmínil o mé mamince. ,,Ona... umřela," řekla jsem s třeštícím hlasem. Abych dodala na emocích, na smutku, protože se přeci jen jednalo o smutnou zprávu, ne?
Sigy byl opravdu opatrný. Málo jsem se pohupovala, silně mě držel. Možná jsem pak mohla mít nějaké oděrky na kůži, ale rozhodně jí nijak neprokousnul. Ne tolik. Ten se rozhodně bude hodit. Ale chtěla jsem vědět, kam jsem byla vedena. ,,Kam jdeme? A ta smečka, jaká je?" koukla jsem se po očku na Heather, abych dostala nějaké informace, kam mě to vedou a co jsou zač. Několikrát jsem zamrkala. Moje oči se už tolik neleskly od slziček.

>> za Sigym

Ta praštěná vlčice se vlka zalekla a začala říkat, že mi jen chtěla pomoc. Ale já to tak prostě neviděla. Přišla za mnou, hned mi říkala miláčku, zlatíčko slova, který ani vlastně nerozumím, jaký by měly mít přesně význam a hned si mě chtěla odvést. Musela jsem tu hrát oběť, ať se děje, co se děje. Pravděpodobně bych stejně téhle narušené vlčici dřív nebo později utekla, ale to, že přišli tihle mi neuvěřitelně hrálo do karet. Jen dál hrát přesvědčivě vylekané, nebohé vlčátko, které potřebuje zachránit. ,,Nechtěla si mi pomoci. Chtěla si mě ukrást," řekla jsem ublíženě, ještě než se k němu stačila doplazit.
Zakňučela jsem v momentě, kdy zmínila, že se o mě dobře postará. Jako by ho žádala o svolení si mě nechat. Hlavně mluvila v množném čísle. Vykulila jsem oči a rozklepala se. Přesně jak by mělo vypadat vystrašené vlče, které nechce být neznámým vlkem odvedeno. Musela jsem to zahrát pravdivě a přesvědčivě, což se mi dařilo.
Pohlédla jsem velkými kukadly na svého "zachránce", který na mě promluvil. Využila jsem momentu probuzení se z tranzu a přeběhla jsem blíže k tomu vlkovi, který chránil své vlče. ,,Ne, nechci s ní jít. Nevím... kdo je," řekla jsem s pohledem na tu podivnou vlčici a pak se zase otočila na vlka. Popotáhla jsem. ,,Uhm, moje maminka není," sklopila jsem ouška a pohled zabořila na své tlapky. Začala jsem plakat. Maminku jsem vlastně nikdy nepoznala, takže ani neznám tu lítost ze ztráty. Otec o ní nikdy nemluvil. Můj pláč byl opravdový, ale patřil otci. Nikdy jsem nebyla bez ěnho, a ač říkal, jak jsem silná a jak to vše zvládnu, nevěděla jsem, jaké to bez něho vlastně bude. Prázdné. Ale já to budu muset vše zvládnout a následovat jeho slova. V tom mi zakručelo v bříšku až jsem se toho zvuku sama lekla. Zrychleně jsem zamrkala a až pak si všimla, že se vlk představil. ,,Já... jmenuji se Elora," řekla jsem však tiše, aby to jen Sigy a Heather slyšeli. Té vlčici jsem žádné informace o sobě dávat fakt nechtěla. Stočila jsem očka na Heather, která se po představení snažila usmát. Hm, vypadá to, že svoje nadšení ze mě jen předstíra, ale to je v pořádku. Já žádnou kamarádku nepotřebuji. Pousmála jsem se, abych jí úsměv oplatila. Přikývla jsem, když promluvila. ,,To zní moc dobře," řekla jsem svým líbezounkým hlasem, který jsem měla a pokusila se od srdce usmát. Tohle mi jde moc dobře.

Jak jsem tam tak seděla, nevnímajíc déšť a sílu toho větru, ponořila jsem se ještě více do myšlenek. Měla bych se vzchopit a dělat, jak mi tatínek říkal, že mám. Všichni kolem jsou jen zrádní vlci, kteří mě chtějí zničit. Ale já bych je měla zničit první. Dostat se na vrchol, vládnout magiím. Smutně jsem se ušklíbla. Jenže teď jsem byla prostě moc na všechno slabá a nedokázala jsem ani vstát. Nechtělo se mi a moje nožičky mě zrazovaly, takže jsem radši seděla. Jenže, měla jsem se pohnout. Přišla ke mně nějaká vlčice. Nahodila jsem smutný kukuč a prohlížela si jí, jenže mě zarazilo, co říkala. Nahnula jsem hlavu na stranu. Nechápala jsem, proč říká co říká. Co to má být? ,,Ale já...já nejsem tvoje," řekla jsem jemným hláskem. Drcnula do mě tak, že jsem musela vstát a udělat několik kroků dopředu. Byla jsem tak zmatená. Co se děje? Vylekaně jsem se otočila na nově příchozí. Neměla jsem nikdy tu možnost vidět tolik vlků najednou natož další vlče mimo moji sestru. Podívala jsem se prosebně na ně a snažila se uhnout z cesty té vlčice, ale byla na mě moc nasáčkovaná. ,,Tohle není moje maminka," řekla jsem polekaně směrem na nově příchozího (//Sigy). Svoji záchranu jsem si představovala jinak. Snad mě tenhle vlk zachrání od téhle pomatené vlčice. Co se s ní děje? Však jí vůbec neznám! Koukla jsem očkem po tom vlčeti, které se za vlkem schovávalo. Můj výraz mluvil za vše. Nepatřím k ní, bojím se. Vlastně se tolik nebojím, ale chci z téhle šlamastiky pryč. Prosím.

//chápu dobře, že je to reakce na Eloru, že? :D

<< Aina

Moje nožičky už tak nějak nemohly jít dál. Cestovala jsem celý den a nedokázala najít nic, co by mi pomohlo proti tomu větru pomoci. Ani stromy nepomáhaly, natož celý les. Ale nevzdávala jsem to. Věřila jsem, že na konci té řeky mě čeká někdo, kdo mě zachrání. Měl by. Jsem přeci vlče. Zatnula jsem zoubky a šla dál podél rozbouřené řeky. Byla jsem však od ní dost daleko. Neměla jsem hlad a ani žízeň. A vlastně při pohledu na tu řeku by mě stejně jakákoli žízeň přešla, jelikož jen pomyšlení, že bych přišla ke břehu, hned by mě smetla. A to bych prostě nemusela přežít a tím bych zmařila otcovo snažení.
Uviděla jsem velkou vodní plochu. Usmála jsem se. Jezero, pomyslela jsem si. Určitě tam budou nějací vlci. Snažila jsem se popoběhnout, ale vůbec mi to teda nešlo. Hlavně moje snaha přišla vniveč, protože jsem zakopla o svou packu. Přepadla jsem a udělala kotrmelce. Bouchla jsem se docela do hlavy. ,,Auuu," kňíkla jsem a dřepla jsem si na zadek. Měla jsem svěšenou hlavu. Jak jsem tam tak seděla, připadala jsem si úplně sama, což jsem vlastně zažívala poslední dny, ale teď jako kdyby to na mě dolehlo. Ač jsem chtěla růst a být nejlepší, jít za zády všem, i své sestře, docela jsem se o ní bála. Ale zejména se mi stýskalo po tatínkovi. ,,Tatínku," fňukla jsem. Oh ano, měla bych plakat. Přivolá to vlky a budou mě chtít zachránit. Hned, jakmile mi hlavou přeběhla tato myšlenka, spustila jsem. Plakala jsem, vzlykala. Můj slabý a jemný hlásek se nesl s větrem do dáli. Musel mě někdo přeci slyšet.

<< hranice Galli

Byla už hluboká noc a vítr vál opravdu rychle, div jsem s ním neuletěla bůhvíkam. Měla jsem co dělat, protože moje malé tělíčko to fakt nedávalo. Kolikrát jsem se musela zastavit a jen stát se zavřenýma očima. Hlavu sklopenou a veškerou celou svou sílu jsem vynaložila do toho, abych nespadla. Ach jo. To je opravdu silný vítr. Potřebovala bych se někde ukrýt. Když jsem měla možnost oči znova otevřít, využila jsem to na to, abych se porozhlédla po okolí, zda neuvidím nějakou jeskyni.
Narazila jsem na nějakou řeku. Držela jsem se podél ní a doufala, že dojdu někam, kde bude hodně vlků. Potřebuji, aby se mě někdo ujal. Aby mě někdo našel a staral se o mě. Musím být ve smečce a růst. Vzpomněla jsem si na otce a na jeho slova. Zastesklo se mi. Chtěla jsem moc moc plakat, ale nešlo to. Vítr byl moc silný, tlačil do mě a já se musela soustředit na cestu. Tak moc se mi stýskalo. Chtěla jsem být nadále s ním, ale nešlo to. Musela jsem růst, musela jsem sílit a lepšit se v magiích. Hlavně ale nikomu nevěřit, protože všichni mě jen budou pomlouvat za zády a chtít se mě zbavit. Nadechla jsem se a znova se dala do pohybu, jelikož mě vítr opět zastavil.

>> VVJ