Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//23

Aranel byla na mě po celou dobu opravdu milá. Dokonce mě i jemně šťouchla čumáčkem. Celkem to zalechtalo, takže jsem se usmála, načež jsem hned kýchla. Sama sebe jsem překvapila, protože jsem v tu ránu měla mokrý čumáček. Otřela jsem si ho o svou srst a jen přemýšlela nad tím, co to mohlo být. Pořád jsem se tak nějak vnitřně klepala, i když už mi bylo tepleji a hlavně mé tělo prostě potřebovalo, abych kýchala. Taky mi pořád teklo z nosu a já nechápala, co se to děje s mým vlastním tělem. ,,Co to je?" zeptala jsem se a nakrčila tak nos aby věděla, co tím myslím. A pak jsem se jí podívala do očí. Takhle zblízka byly opravdu veliké a nádherné. Moc se mi líbila ta barva. A vtom jsem se velice zastyděla, protože jsem bez zeptání jí jen koukala do levého oka. Rychle jsem zamrkala a odvrátila pohled. Co se to sakra se mnou děje? Měla bych mít pořád ny mysli, že tahle vlčice mě přeci jen chce využít a já potřebuji využít ji, abych mohla docílit toho, čeho chce můj otec, abych docílila. Nesmím se nechat takhle ovlivňovat milými gesty. Vzchop se, Eloro. Radši jsem tedy už jen mlčela.
Aranel se ale rozpovídala o tom, že má už velké děti a že sama pochází z velké rodiny. Že se zde narodila a všechno, co říkala, mě fascinovalo, ale co mě zajímalo nejvíc, bylo: ,,A tys žila se svými děti dokud byli veliké? Jakože... oni neodešli? Tys je neposlala...plyč?" nechápu, proč jsem se nezastavila a nepřehodnotila svojí otázku, ale chtěla jsem to vědět. Nevím proč mé srdíčko po tomhle toužilo, ale chtěla jsem vědět, zda můj otec byl jediný, kdo mě musel vyhnat, nebo tu žijí i takový, co to taky dělají. Ale on mě poslal to světa, protože viděl ve mně a v mé sestře ten velký potenciál! Proto nás opustil a řekl, abychom vyšly do světa. Nezbavil se nás. Miloval nás, miloval mě. Měl mě....rád, zakroutila jsem hlavičkou. A pak znovu na ni pohlédla. ,,Ty jo, to tu ta smečka je hodně dlouho. A ploč ty nejsi alfa? Měla bys být ty alfou, ne? To ti někdo vzal místo?" potřebovala jsem vědět, jak to tady chodí a proč je ta smečka teď taková jaká je. Potřebuji vědět svoje šance, abych vylezla co nejvýše.

//22

<< Borůvka

Celou cestu jsem se nechala nést a trochu se třásla. Pořád mi přeci jen byla zima. Hlavně mi to dalo trochu prostor na to, abych ze sebe setřásla tu divnou nicotu, která se mi prodírala mým tělíčkem. Nebyla vůbec pěkná a ani ty myšlenky se mi nelíbily. Jak kdyby zpochybnovaly, kdo jsem a já jsem přece Elora. A já mám ve svém životě daný cíl, kterého se musím držet.
Zašly jsme do úkrytu. Spíše teda do jeskyně. Byla taková, normální, ale rozhodně více prostorná, než ve které jsem žila. Do čumáku mě udeřil pach Sigyho a ještě někoho, ale to jsem vůbec netušila, kdo je. Měla bych pak začít poznávat místní vlky. Pořád jich tolik neznám, ach jo. Aranel mě položila a omluvila se za případné nepříjemnosti. Spokojeně jsem zamávala svým ocáskem. ,,Děkuji...moc," řekla jsem trochu stydlivým hláskem. Ona byla na mě opravdu moc hodná a učila mě všechno, co jsem neznala a ani se na mě divně nedívala. Proč jsou v téhle smečce samý milý vlci? Ale počkat, otec přeci říkal, že jsou to všichni lháři, ne? Všichni mě chtějí jen přemoci a podmanit si mě. Oni jen nevědí, že já si je podmaním dříve. Takže kša s temi pozitivními myšlenkami. Fuj. Zastřihl jsem ouškama. Jenže v tom si Aranel ke mně lehla, hned jakmile mi přitáhla kožešinu, abych neležela na studené zemi a to mě hodně zahřálo u srdíčka. Hlavně to byl ten daněk a měl fakt puntíky, takové bílé a vypadal celkem krásně. A jeho kožešina byla příjemná a vedle Aranel, která zahřála ještě vzduch kolem. Bylo mi opravdu příjemně, takže mé tělo bylo teď o mnohem uvolněnější. ,,A Aranel. Ty jsi někomu opravdovou maminkou a nebo jen tou náhradní?"

Byl jsem v klubíčku a moc nevnímala svět kolem sebe. Vítr byl opravdu silný a hodně mě mrazilo. A asi v tom momentu mi nějak všechno došlo. Byla jsem prostě samotinká v neznámém světě, o kterém jsem jen slyšela. Došlo mi, jak jsem byla hodně sebevědomá, tak že všechno to bylo doma, kde jsem byla s otcem, se sestrou. Tam jsem opravdu myslela, že jak jsem kolem nich, zvládnu být dominancí tohohle světa. Zvládnu lhát, zvládnu šplhat nahoru a být tím, co chce můj otec. A pár dní, prvních pár měsíců jsem si myslela, že se toho držím, ale čím dál tim víc zjišťuji, jak vlastně jsme žádná rodina, žádná smečka nebyli a oni tu mají všechno. Měla jsem se zlobit na ně? Měla jsem se zlobit na otce? Však já ani nevím, co je to se o někoho starat. Pořád nás jen něco učil a já mu žrala všechno. Všechny jeho slova, všechno co se dělo. Chci pro něho vyhrát tenhle celý svět, jene ten svět je moc velký a to jsem zatím viděla málo. Je hlavně plného neznáma a ač jsem o nějakých věcech věděla, tak v realitě to prostě bylo jinak. Chtěla jsem plakat, ale nemohla jsem. Cítila jsem se jen hodně zlomeně, jen tak moc prázdně. Ta zima mě alespoň naplňovala a díky ní jsem momentálně něco cítila. Jediné, co mi zbývalo, bylo si povzdechnout.
V tom jsem najednou cítila, jak mě něco tahá za kůži na krku a já procitla. Byla jsem tu vlastně s Aranel. S někým, kdo se má o mě postarat a kdo ví jak na to. Kdo ví, jak se starat o vlčata. A já se nechala pohupovat v její puse. Byla jsem zvědavá, co mě čeká dál.

>> Úkryt

// 2 zoubek

Otevřela jsem oči. Přišlo mi, že před sebou vidím jen prázdnotu. Tmu, která je pohlcující a která se mě snaží držet na místě, jenže ta tma se měnila. Hýbala se a postupně začala mizet. Vytvářel se přede mnou ten svět, ve kterém jsem už jednou byla. Kdybych byla dospělá, určitě bych věděla, že to, co je kolem mě, je abstrakce a jedna velká iluze, ale jako malé vlče jsem tohle vnímala jen další svět, ve kterém žiji hlavně, když mi upadne zoubek. Jen se mi stalo poprvé, že jsem vlastně stála u jeho zrodu. Děje se tohle vždycky v mé hlavě, když upadám do dlouhého spánku? Postupně se takhle tvoří? věděla jsem, že mám spoustu otázek a že jen jelen mi na ně bude schopen odpovědět. Ač pro mě stále tenhle svět byl fascinující, nehodlala jsem se zdržovat, jako minule. Prostě jsem se rozeběhla a doufala, že mě nožky nezklamou a hezky povedou tam, kam chci. Čumáček jsem měla hezky vystrčený a snažila se do něho zachytit všechny možný pachy. A v tom jsem si vzpomněla, že jsem vlastně jelena minule necítila, a proto si teď nemohu vybavit vůni/pach. Ale nehodlala jsem se nad tím pozastavovat. Prostě jsem musela jít dál. Mám přeci pro něho důležitou věc, což je můj zoubek.
Objevila jsem se u těch dlouhých, zelených věcí, co jsem netušila stále, jak se jmenují. Ale věděla jsem, že jsem na správném místě. Rozeběhla jsem se. Vlálo to všude kolem mě a tvořilo mi to cestu. hlavně kdykoli jsem do toho narazila, pošimralo mě to na čumáčku, takže jsem v jednu chvíli i kýchnula, ale jak to bylo celkem silné kýchnutí, nadskočila jsem a špatně dala před sebe nohy, takže jsem dělala kotrmelce, až jsem narazila hlavičkou do něčeho pevného. Naštěstí však ne tak silně, ale tiché au ze mě vyšlo. Postavila jsem se na nožičky a oklepala se. Chvíli mi připadalo, že se svět začal točit, ale tušila jsem, že to je jen má představivost, protože jsem se bouchla. Zamrkala jsem tak rychle, jak jsem mohla a pak mi došlo, že přede mnou někdo stojí. Zvedla jsem hlavu a byl to on. Byl to ten jelen! Zvesela jsem začala vrtět ocáskem. ,,Zdravím pane jelene! Vypadl mi další zoubek, tak vám ho nesu," řekla jsem hned. Pan jelen poodstoupil a sklonil ke mně jeho hlavu s těmi obřími parohami. ,,Ale to já vím, maličká. Jinak by ses v tomhle světě neobjevila," řekl mi, jako kdyby to bylo jasný jako facka. A ve chvíli, kdy to řekl, opět jsem pod svou levou packou ucítila, jak mi tam něco povyrostlo. Věděla jsem, že je to můj zoubek. Odhrnula jsem tlapku stranou a zoubek svým čumáčkem k němu dokutálela. ,,A k čemu vám vlastně můj zoubek je doblý?" řekla jsem a trochu vyplázla jazyk, protože s dalším zoubkem venku se mi teď to R vyslovovalo mnohem hůř než kdy jindy. Bylo to celkem vtipný cítit tu mezeru. ,,Myšky ze zoubků vyráběji takový kamínek, který je pak speciálně zasazen v podzemí do takového velkého dubového pařezu, který je zdrojem našeho světa. Bez tvých zoubků bychom neexistovali, Eloro," zoubek vzal do své tlamy a pootočil hlavou na stranu. Musela jsem uhnout, protože by mě jinak tím velkým parožím nabral. Dívala jsem se, co dělá a až po chvíli si všimla bílé myšky, který opatrně vzala zoubek do tlapiček a utíkala s ním pryč. Beze mě by nebyl tenhle svět? Jenže...mě jednou zoubky přestanou padat. Podívala jsem se zaraženě na jelena. Moje otázka přímo v mých očích zářila. Jelen jen zakroutil hlavou a narovnal se. Podíval se kamsi do dáli a pak pravil. ,,Jakmile nasbíráme všechny tvé zoubky, náš svět zanikne, ale jen ve tvé hlavičce. My budeme žít dál a budeme sbírat zoubky jinému vlčátku," vysvětlil, jako kdyby se chtěl ujistit, že nebudu smutná. Na srozuměnou jsem pokývala hlavou, ač jsem stále nechápala. Takže jakmile budou mít všechny moje zoubky, tak už je neuvidím? Neuvidím pana jelena a myšky? Oh, však poprvé říkal, že jsem je schopná vidět jen, když jsem vlčátkem. Teď už to dává trochu smysl. Zamračila jsem se, jak jsem nad tím přemýšlela. Já doufala, že mi tenhle svět nezmizí a budu moci kdykoli pana jelena navštěvovat, když mu ve svém životě najdu zoubky i jiných vlků. Jenže, evidentně to nešlo. A na to, že jsem ho zatím viděla podruhé mi tohle místo přirostlo k srdci. Povzdychla jsem si, jenže v tom jsem leknutím uskočila, jelikož jelen byl zase hodně blízko mé tváři. ,,Neboj se maličká, ničeho se neboj," řekl se svým klidným hlasem a svým parožím se mě jemně dotkl na čele a já věděla, co se bude dít. Takže jsem zavřela oči a očekávala probuzení do mé reality.

Evidentně téhle vlčici nijak nevadilo, že jsem se tolik ptala a tolik toho neznala. Zatím neměla ke mně žádné otázky, což mě trochu překvapovalo, ale zase jsem se moc nedivila, vzhledem k tomu, že jsem jí skoro bombardovala, co je co. Jenže já za to nemohu, že mě táta učil o jiných věcech a neřekl mi tyhle všechny věci okolo. Byla jsem trochu ze sebe zklamaná, že jsem reálně musela ukázat svojí neznalost, ale zase jsem si říkala, že jsem přeci jen vlče a jako vlče mám dovoleno být přeci trochu hloupoučké, no ne? Ne všichni jsou narozeni se znalostí světa. Takže jsem jen přikyvovala a úžasle se na ní dívala. Všechno, co popisovala, jsem si dokázala v hlavičce s až děsivou fantazií a snad i přesností vyšperkovat. Zamyšleně jsem naklonila hlavičku do strany. ,,Zní celkem...majestátně," pronesla jsem jen tak do prázdna, když jsem si zkoušela daňka vyobrazit ve své mysli podle popisu. Když se zmínila o lovu, zvesela jsem poskočila. ,,Já bych se moc ráda naučila lovit. To by mě moc bavilo," řekla jsem a zvesela začala pohazovat ocáskem. Přeci jen bych si u lovu mohla zdokonalit běh, taktizování a i sílu, no ne? A tyhle všechny věci se pak hodí. Do budoucna.
Z toho všeho poslouchání jsem nějak zapomněla na fakt, že se den přehoupl v noc a silně poklesly teploty. Všimla jsem si však, že se Aranel snaží oteplit vzduch kolem mě a ač to nebylo tak perfektní, jako od Baghý, tak i tak jsem se musela pousmát, že se snažila kolem mě vytvořit teplo. ,,Děkuji," špitla jsem jemně. Ale i přesto, že mi bylo tepleji, stále zima byla silnější a hlavně ten ošklivý vítr, který se zvedl. podívala jsem se se zmatením v očích na Aranel, protože jsem věděla, že bude docela nebezpečné zůstávat tady venku, ač jsme obklopeny stromy. Takovou vichřici jsem ještě nezažila a docela jsem se bála, co nastane a co se stane s námi, protože to vypadalo velmi hrozivě. ,,Mo-možná jít do jeskyně ne-nebude špatný ná-nápad," drkotala jsem. Mnozí by řekli, že zimou, ale já se spíše opravdu bála. Zatím jsem byla malé vlče a pramálo jsem věděla o tom, co všechno počasí dokáže. Otec se o jistých věcech zmiňoval, ale je něco jiného, když mi to někdo popisuje a to, jak to doopravdy je. Zastavila jsem se a shoulila jsem se do klubíčka nevnímajíc, co mi říkala Aranel o fialové barvě. Dala jsem ouška k sobě a prostě se klepala. Však s tak silným větrem na nás určitě může spadnout strom nebo mě může odnést pryč. Tohle rozhodně nezvládnu tady venku. Proč jsem jen tak malinká a tak slaboučká? Potřebuji vyrůst a být silná a mít spoustu magií a zamezit tomuhle, aby se dělo, říkala jsem si v duchu, i když jsem netušila, zda je vůbec ta možnost mít až takovéhle magie. Znala jsem přeci jen ty základní.

//loterie 3

Aranel mi řekla snad všechno, co mohla. Na každou otázku mi odpověděla, jak nejlépe uměla. Což jsem velice ocenila, protože, alepoň mi udělala obrázek o téhle smečce. Hlavně mi to docela změnilo orbázek, co se týče smeček. Já znala jen tu mojí, která fungovala úplně na jiných principech, než funguvala tahle smečka. Lovit vysokou zvěř? To prostě u nás nechodilo. My byli rádi za tu menší. Ale vlastně, co jsem jako mohla vědět o naší smečce, když jsem tam byla jen asi své první dva nebo tři měsíce? Ale jen za tu dobu jsem mohla toho dost pochytit. Ale celkem se mi už jen z vyprávění líbilo, jak to tu vypadá. ,,Daňci? Kance jsem poznala díky Bahý. Ale, co to je?" já ani nevěděla, že se mají do jeskyně a úkrytu dávat kožešiny, aby hřály, ale díky tomu, jak mi to vysvětlila, že vlastně zahřejí, celkem mě to fascinovalo a chtěla jsem to opravdu vidět, ale jeskyních jsem si užila opravdu hodně. Ač začínala být zase zima a já se občas zachvěla, byla bych stejně radši venku, než být někde zalezlá.
Začala povídat o borůvkách a já znova zaslechla slovo fialová. Co to jen mohlo být za barvu. ,,Co je...fialová? Jaká to je barva?" zeptala jsem se a v očích velký zájem. Už o tom mluvila i Bahý a Kessel, nebo jak se jmenuje. Teda, doufala jsem, že si jeho jméno pamatuji, měl opravdu krásné oči. ,,Tak to se nemohu dočkat. Chcic ochutnat borůvky," prohodila jsem vesele ocasem. Musím být hodně veselé, pozitivní vlče, které má děsně špatnou minulost. Všichni mě budou litovat. Můj nápad se mi líbil. Všichni mají přeci slabost pro špatné a emotivní příběhy, ne? Vypadalo to totiž, že se Aranel na nějakou chvíli zamyslela potom, co jsem jí svůj příběh trochu popsala. Samozřejmě, že ne nijak dopodrobna. Ještě jsem musela zapracovat na tom, co si vymyslím, aby jim třeba i slza ukápla. Ale to mohlo zatím počkat. Aranel zareagovala a vysvětlila mi pozici pečovatelky. Zarazila jsem se. ,,Takže...ty jsi něco jako moje...máma?" vytvořila jsem tak perfektní moment, kdy vlastně se mohu vypálit s tím, že jsem nikdy mámu neměla. Což je...pravda.

// loterie 2

Nemusela jsem čekat dlouho a Aranel s úsměvem souhlasila, že mi to tu ukáže. Už bylo na čase. Celkem i vypadala, že na mě naokamžik zapomněla. Pchhmh. Přeci jsem teď hodně důležitá a měli by mi všechno nosit pod nos, olízla jsem si čumák, který mě studil. Chtěla jsem i celkem vědět, co vlastně znamená pečovatelka a co dělá, jenže to už se Aranel vydala na cestu a pobídla mě. Nechala jsem si proto tento dotaz na později, až mi to tu trochu ukáže a já se seznámím s novým domovem. Cestou mi začala říkat různé věci a i názvy, jenže ty byly strašně těžké a složité. ,,Bulubulu? Blubu...lulu? Buu - ach jo, proš je to tak těšký?" postěžovala jsem si, když jsem hned potom, co řekla ten název, ho zkoušela sama vyslovit. Byl to prostě oříšek pro můj jazyk a to že mi šlo hodně věcí. Rychle jsem se přeci jen naučila mluvit a možná, že ta rychlost učení měla někdy občas za vinu ty výpadky. ,,Zvířecích kožešin? Jaké napžíklad?" zajímalo mě, co všechno tam za zvířata mají, teda jenom jejich kůži. Já sama znala pořádně jen zajíce, myši a lasičky. Teď i nově vím, co je kanec, ale třeba srnky jsme vůbec neměli, i když o nich otec často básnil. Popravdě ani nevím, jak taková srnka vypadá.
Pak začala vyprávět a říkat o tom, jak to tu vypadá na jaře a mě došlo, že já jaro ještě nikdy nezažila. Ač mi otec říkal vše o kytičkách, já vlastně ani pořádně nevím, jak kytičky vypadají a nebo ty bolůvky, nebo co to říkala. ,,Bolůvky? Proto se tak jmenuje smečka? A co to je?" docházelo mi, jak moc jsem vlastně tohohle světa neznalá a jak moc málo vím. Sklopila jsem uši a využila mé neznalosti k tomu, aby mě tahle vlčice všechno vysvětlila a seznámila, protože pokud jen jeden vlk bude vědět o tom, že neznám tyhle věci, které znějí jako běžná věc, nebudu vypadat tak nevzdělaně mezi ostatními a budu nad věcí. ,,Totiž, já většinu života žila jen v jeskyni. Občas vyšla i ven, ale plocházky nebyly nijak dlouhé. A naše smečka nebyla ani smečka, tudíš moc nevím, co všechny tyhle věci znamenají. Pomohla bys mi?" podívala jsem se na ní a vyvalila na ní tak svůj úžasný kukuč, kterýmu nikdo nemůže odolat.

//loterie 1
// omlouvám se, zda jsem na někoho zapomněla zareagovat

Byla jsem v obklopení dvou vlčic, které se moc k mluvení neměly. Jedna mi jen řekla, že jí mohu říkat Nel a druhá skoro ani nežblebtla, když jsem na ní spadla. Nijak jsem nereagovala, ale v hlavě mi to šrotovalo. Na to, kolik vlků tady je, tak je to pěkně mlčenlivá smečka. Každý sotva něco prohodí, tak jak se s nimi všemi mám seznámit a zjistit o nich jejich slabosti. Takhle akorát mohu koukat a sama si domýšlet a to je rozhodně na nic. Kdyby tu byla Baghý tak o ní se rozhodně dozvím mnohem více. Zastřihla jsem ouškem a jen dál seděla. Nel nevypadala, že by se něco chystala dělat a ta druhá, jejíž jméno jsem zapomněla hned v momentě, co mi ho Baghý řekla, se vytratila. Jenže já tady nehodlám jen sedět a vysedět do toho sněhu ďůlek, ač už se pomalu tvořil. Hlavně mě hodně studil zadek, takže jsem musela být v pohybu a začít něco dělat. Proto jsem se na ní otočila a zavrtěla ocáskem a usmála se. ,,Mohla byš mi to tu ukázat, Nel?" zeptala jsem se jí a snažila se působit co nejvíce mile a roztomile. Přeci jen musím poznat moji novou smečku a kde co je a kde se co děje. Jak bych jinak mohla být pořádným členem? Jenže jsem se trochu obávala, zda mě tahle Nel někam vůbec zavede a zda se mnou nějak zapřede rozhovory. Protože zda to takhle bude pokračovat dál, tak asi odsud zdrhnu a přidám se někam jinam.

• 40 oblázků = 5 lístků
• 20 mušlí = 2 lístky

DOHROMADY: 7 lístků

// okay, tak já si beru jen drahokamy, a protože mám 5 bodů, tak těch drahokamů bude 15

a moc děkuji za akci, kalendář byl skvělý

//omlouvám se za neaktivitu + nějak jsem se snažila číst, kde kdo je, ale předem se omlouvám, pokud jsem na někoho nezareagovala

Najednou se kolem mě sešlo strašně moc vlků. Opravdu mě to zarazilo a vystrašilo. Byla jsem víceméně připravená na všechno, ale jak jsem byla doposud zvyklá na maximálně tři vlky, tohle bylo opravdu hodně. I když jsem byla moc ráda, že jsem v tak velké smečce, a dost to vítala, přeci jen cítit pachy bylo něco jiného, než ty všechny vlky vidět. Udělala jsem pár kroků vzad a narazila do Baghý. Sedla jsem si u jejích nohou a jen se rozhlížela. Baghý začala právě vysvětlovat, Kessel se přidal. Já jsem jen valila oči na toho alfu. Nevypadal ze začátku nadšeně a já se bála, že mě prokoukl. Je na mě moc vidět, že mu chci ukradnout místo a ovládat svět? nervózně jsem prohodila ocáskem a zkusila se zazubit. Nevnímala jsem vlky okolo. Soustředla jsem se jen na toho alfu a na přítomnost Baghý, která mě uklidňovala. Alfa nakonec řekl, že mohu zůstat, ale musím být opatrná a nikam neutíkat. Zvesela jsem se postavila a začala vrtět ocáskem. ,,Děkuji ti alfo. Urlčitě nikam utíkat nebutu," přikývla jsem, abych dodala na váze mých slov. Jenže v tom se Baghý pohnula. Pověděla mi, že ta bílá vlčice a ta šedobílá se jmenují Aranel a Wizku a jsou to pečovatelky, což jsem moc nechápala, co to slovo znamená a co to znamená ve smečce, ale radši jsem jen kývla, abych nehrála úplně nechápavou. Jenže potom se Baghý stáhla a utekla pryč s nějakým vlkem a já tu byla sama s neznámými vlky. Trochu mě to děsilo. Ale přeci, co mě naučil otec? Nesmím se bát neznáma, ale vyhledávat ho a stát mu čelem. Polkla jsem a usmála se. V tom se ke mě sehnula ta šedá vlčice a pozdravila mě. ,,Ahoj," řekla jsem mile. Musím se se všemi seznámit, poznat jejich slabosti a dostat se na post alfy. Alfa musí být asi hodně silný, že? Tak mě musí naučit, jak být silná a pak to využiju proti nim. Zastřihla jsem ouškem.
Silný vítr mě ale nazvedl a musela jsem udělat nedoprovolně pár kroků dopředu a tak jsem narazila do předních nohou té Witku a sedla si z toho na zadek. Začala jsem se sama tomu smát. ,,Upsík," řekla jsem sama a podívala se na Wizku s přivřenými očkami. Ten vítr byl fakt silný.
V tom přišla i Heather a došla k Wizku a ptala se na Sigyho, na svého tatínka. ,,A-ajoj" řekla jsem s drkotavým hlasem. Byla mi celkem zima.

<< Východní Gal.

Cupitala jsem vedle Baghý a cestou se jí občas otřela o nožky. Měla fakt příjemnou srst, i když na nohách jí tolik nerostlo, ale nemohla jsem až tolik zaměstnávat. Táhla to velké prase a do toho mě udržovala celou dobu v teple. Moc se mi to líbilo a já nadšeně koukala všude okolo, abych si zapamatovala tuhle cestu. Přeci jen tu budu často a možná chodit i vude okolo, měla bych si to pamatovat.
Zastavili jsme všichni na okamžik, aby mohla Baghý zavýt. Tohle jsem naštěstí znala, sice jsem neviděla, jak to vlci dělají, ale slyšela jsem je. Otec mě vždy upozornil, že je někdo ve smečce. Opět popadla kance a šli jsme dál. Bylo to trochu do kopce, ale naštěstí to nebylo tak těžké, jak to vypadalo. Moje nožky byly celkem zvyklé na různé terény a díky tomu, že jsem se teď dost napapala, cítila jsem se silněji. Když jsem se však otočila na Baghý, mohla jsem na jejím kožíšku vidět, jak se drží sněhové vločky. Můj kožíšek byl zahřátý, tudíž jsem tu zimu, kterou jsem kolem viděla, necítila. Tohle je velice užitečná magie.
Nakonec jsme už fakt zastavili. Baghý mě pochválila a pak zavyla, aby dala vědět, že jsme teda hlouběji v lese. Bylo tu tolik pachů, že se můj malý čumáček málem zbláznil, ale byla jsem fakt ráda. Takhle velkou smečku jsme neměli ani doma a tohle byla smečka plná magických vlků. Těšila jsem se na svou novou cestu životem. Kamarádíčkuj se teď, ale později je musím vyšachovat ze hry. Podívala jsem se na Baghý. Škoda, že mi taková vlčice stála v cestě. Byla celkem milá.
Najednou jsem uslyšela kroky blížící se k nám. Zpozorněla jsem. Moje očka byla zaměřená na nohy, protože jsem doufala, že to bude ten Blaberry. A taky že byl. Ty červený oči, Heather fakt nekecala. Nadšeně jsem začala vrtět ocáskem, když k nám došel. Byl celý takový červený. Vypadal opravdu hustě. Ale nesmím se nechat vzhledem ovlivnit. Tohle je můj životní soupeř. Na jeho místo se musím dostat! Zazubila jsem se a milým hláskem k němu pravila. ,,Já jsem Elora, pane alfo," v té chvíli jsem si nedokázala vzpomenout na jeho jméno a rozhodně bych zažblebtla to jméno špatně, což jsem nechtěla.

Zdravím všechny,

tak já poprvé objevila Silm v roce 2011. Popravdě si už matně pamatuji, jak jsem na Silm narazila. Ta vzpomínka se plně vymazala z mysli, takže fakt ze mě nic nedostanete :D Ale chtěla jsem mít v té době děsně negativního vlka, ale in real life jsem to sama neuměla, takže mj první vlk, Venstr (PRVNÍ BÉŽOVÝ VLK EVER, nikdo mi to nevezme), nakonec byl celkem v pohodě vlk, který se přidal do Smrkáče, jeho nejlepší kámoš byl Bloody a přítelkyně Moonshine. Měl zálusk na Nerssie ještě předtím, vypadalo to, že by se Zakar i stal alfou (tpč), pak jí ale zradil s tím, že se kamarádil s Floren (blbec) a při jedný hádce kinda stál na straně kámošky než potenciální partnerky.
Bohužel nevím kdy přesně, ale měla jsem pauzu. Vrátila jsem se na Silm s Venstíkem znova, akorát ztratil paměť, aby to bylo fér, a hrála za něj tak nějak, že si musel postupně vzpomínat. Zajímavá hra. Ale pak jsem vypadla na delší dobu (2 roky?) a najednou byla Gallirea. Myslím, že to byl rok 2015, kdy jsem na to narazila? Ventra nikdo neměl uloženého a bylo mi blbý s ním napotřetí začínat. Takže vznikl jednooký Taehyuk (silně ovlivněna kpopem). Jenže ten vydržel pár měsíců. Popravdě si za něho hru moc nepamatuji ㅠㅠ Pak jsem opět vypadla, ale byla ve spojení s hráčkou Ney. Docela jsem si psaly, a tak jsem jí jednoho dne napsala, že se mi po kolektivu stýská, a jak mě to vlastně naplňovalo. A jak to teda zatím funguje. Tak jsme takhle prokecaly pár dní, až mě přesvědčila si vzít její dcerku Darkie. A tak jsem od roku 2017 tady a měla jsem max. měsíc výpadek. Já jsem člověk, co mu dobře jdou hodné chary, protože in real life mi nejde být svině. Ale Darkie je až moc hodná a nevinná a potřebovala jsem změnu. Takže jsem dlouho přemýšlela, co mám dělat. Šla jsem na inzeráty a našla Falionův inzerát, vlastně Noktův, a viděla jméno Zakar a hned se mi zrodil plán. Tak vznikl můj druhý charakter. Ale ten nebyl zase úplně zlý, takže když přišla Styx, do jejího charu jsem se tak zamilovala, že jsem jí hned napsala, zda bych si mohla vzít Noroxe. No, a teď už zvládám psát záporácky a jsem na sebe pyšná :D

Jinak, jmenuji se Karolína, ale kamarádi mi často říkají Kájo nebo Karol. Je mi 23 let (11.11.1997) a jsem ve druhém ročníku na koreanistice. Nope, není to studium o koránu. Já jen, kdybyste se náhodou ptali :D Už jsem ale čtvrtým rokem na univerzitě (předtím jsem dva roky byla na mezinárodních teritoriálních studiích, ale kvůli nim jsem byla ze zkoušek tak v háji, že to nevypadalo se mnou moc dobře - tak nejistá se svou budoucností jsem si snad nikdy nebyla). Musela jsem něco udělat a tudíž jsem následovala svůj sen. Učit se korejštinu a poznat víc historii. Pořád si ale nejsem svou budoucností tolik jistá, ale věřím, že by mě bavilo cokoli, co se bude týkat severní Koreje. Ta země mě fakt fascinuje. A pokud sledujete discord, asi dávno víte, kdo je můj miláček. Hahaha. Just kidding. Jinak bydlím na vesnici, mám dvě kočky, psa, slepičky, kachničky a ovečky. Dvě kočičky jsou nové, ještě jsem se s nimi nepotkala, protože jsem momentálně do konce prosince v Koreji na studiích. A fakt moc se těším domů. Ne to té situace tam, ale za rodinou a přáteli

Rozhodně jsem si vedla dobře, protože atmosféra kolem mě začala být uvolněnější, což mi dávalo jasně najevo, že jsem si je získala na svou stranu. A teď to jen udržet, prohloubit, a pak později využít jejích "dobroty" a dostat se na vrchol. Sama pro sebe jsem se usmála, ale to nemohli tak vidět, protože jsem si ihned ukousla zase z kance. Jenže toho jsem si nemohla užít tolik, protože Baghý se dala do vysvětlování magií a to jsem prostě chtěla slyšet. Zajímalo mně, co mi magcký vlk poví a tudíž jsem hodlala hltat každou informaci. V hlavě jsem si představovala vlky s červenými oči, tmavě modrými, zelenými, hnědo-zlatými a přišlo mi to velice fascinující. Jenže v tom se kolem mně udělalo tepleji a padající vločky na mém kožíšku nezůstaly dlouho, jelikož roztály. Bylo mi tepleji a já úžasle koukla na Baghý, která vypadala soustředěně. Tuhle magii moc moc chci. Může s ní vlk i třeba létat, jako pták? Může ho vzduch nazvednout? To by totiž bylo moc skvělý, ale své nadšené myšlenky jsem si spíše chtěla nechat pro sebe. V tom se připojil i Kesi s dalšími informacemi. ,,Fialové? To je... jaká barva?" nedokázala jsem si jí představit. Znala jsem jen ty přírodní. Hnědou, zelenou, žlutou, červenou, modrou a tak dále, ale fialová? Co je to vlastně za barvu? Pak se zmínil o bílé barvě, což jsem si opět dokázala představit. Ale jak zmínil myšlenky, přišlo mi to velice zajímavé. To co řekl, způsobilo, že mi trochu spadla tlamička. Cože? Dostat do hlavy a číst v hlavě? Nene...to... CHCI!! sama jsem netušila, jakou magii budu mít, ale pokud bych neměla myšlenky, určitě bude nějaký způsob jak získat i tuto magii. Byla jsem o tom přesvědčena. Ignorovala jsem vážnost pohledu Kessyho, protože jsem byla ponořena v myšlenkách o tom, co bych s tou magií v budoucnosti mohla dělat. A neskutečně mě to fascinovalo.
No, ale oklepala jsem se. Bříško jsem měla konečně plné a v hlavě mi kolovaly pořád jejich nové informace, které mi o magiích řekli. Měla jsem dost nad čem přemýšlet. Nenápadně jsem ale zároveň poslouchala jejich rozhovor a tudíž nenápadně sbírala veškeré informace o těch dvou. Baghý nemá vlčata, vypadá to jako sitlivé téma. Kessi taky ne, ale s vlčaty zkušenost má a vypadá to, že není z naší smečky. V hlavě jsem si dělala takový seznam se všemi informacemi, abych je mohla pak někdy využít. Pousmála jsem se, když Kessi zavelel, že je čas se trochu rozhýbat. Jako kdyby měl skvělý smysl pro načasování, protože kolem nás se vytvořila mlha a začala pořádně houstnout. Na něco takového jsem nebyla doma zvyklá. Mlhu jsem zažila jednou, ale byla tak tenká, že jsem stejně viděla všude, kam jsem se podívala, ale tahle byla tak hustá, že jsem trochu vykulila oči a nalepila se k Baghý. Bylo to nezáměrné, ale i záměrné. Musela jsem využít nové informace o tom, že vlčata jsou pro ni citlivé téma a tudíž jsem si hodlala s touto vlčicí vytvořit pouto. Hehehe. Její přední packy mi dělaly průvodce. Ač měla kance v zubech, stejně jako Kessi, neřešila jsem. Musela jsem jí být co nejblíže, protože tahle mlha byla opravdu silná. ,,Neboj se, Bahý. Neutešu," řekla jsem rozhodně u jejích tlapek s trochu zlomeným jazykem. Občas mi ta výslovnost uklouzla.

>> Borůvkový les

// ta zmínka u Meinera mě položila