Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Bylo to tu opravdu pěkný. Lehla jsem si přesně, jak to udělala Nym. Taky jsem se převalila nakonec na záda a dívala se na ty podivné věci, co byly nad námi. ,,Co to je Nym? Vypadá to.. nebezpečně," řekla jsem, když jsem to tak zkoumala pohledem. Bylo to takové ostré a kdyby to na nás spadlo, rozhodně by nám to ublížilo. Ani jsem si radši nechtěla představovat jak moc, či co by se stalo. Bylo to fakt ostré, ale spokojeně jsem ležela dál. Ale pokud se těch věcí nějak zbavím, tak bych se mohla chodit častěji, usmyslela jsem si a natáhla jsem jednu tlapku nad sebe. V tom Nym pronesla něco o tom, že bych mohla mít pravdu a e bych to měla zjistit. Všechno, co řekla, jsem brala vážně. Jasně. Život zní, jako že bude mnohem hodnější než Smrt, ale přeci Smrt nemůže být tak zlá a zákeřná, ne? Určitě si jen něco usmyslela, pomyslela jsem si a neřekla to nahlas. Ostatně si to mohla přečíst v mé mysli.
Pak přešla řeč na tu vlčici. Řekla dokonce její jméno, ale znělo nějak složitě. Cytha. Okay, budu si muset zapamatovat, abych si asi na tu vlčici dala pozor. A nebo... radši jsem nedomýšlela, aby náhodou nemohla tolik číst v mých myšlenkách. ,,Aha a co tobě udělala tak ošklivého?" zněla totiž, že jí fakt nesnáší. A já chtěla vědět proč.

<< Zelené nory

Pokračovala jsem dál vedle ní a snažila si zapamatovat cestu. Rozhodně to tu bude vypadat jinak, až nastane pořádně jaro i léto, ale i tak jsem si mohla pamatovat rozestoupení stromů, kopců a tak dále. Hlavně mi nijak nepřipadalo, že by mě Nym vedla bůhví jak daleko, tudíž jsem prostě spokojeně cupitala dál. Vlastně, když jsem se tu nachomítla, pak jsem jen už byla s vlky z Borůvkové a tohle je poprvé, co jdu jakoby mimo smečku, muhaha, potěšení ze mě muselo přímo zářit. Samozřejmě konverzace probíhala v klidu dál, už jsem nijak nereagovala na to, že mi Nym ve zvědavosti rozumí, protože jsem věděla, že mi rozumět bude, ovšem mě zarazilo, jak bystrá ohledně slov taky byla a já naopak nepozorná. Lehce mě to zarazilo a tudíž jsem se to rozhodla smést ze stolu. ,,Táta mi to tak podával, já sama moc nevím," řekla jsem nakonec. A přešla to, protože jsem svou minulost tolik rozebírat nechtěla. Rozhodně jsem musela na vlčici udělat dojem, protože by mi toho tolik neříkala a rozhodně by mě nevzala na toulky krajem. Poslouchala jsem dál, co mi říká. Znělo to všechno tak nově a tajuplně. Příkývla jsem, když mi řekla, že tu podivnou věc zvané modlení dělat nemusím. A do toho mi potvrdila moji myšlenku, že něco se jim dávat musí. ,,Taky by mě zajímalo, co s tím dělají. Třeba jsou součástí tajné ingredience, ze které čerpají možnost nám dávat kouzla a nechtějí, abychom to věděli," řekla jsem s trochu tóny záhadnosti. Jako kdybych přišla téhle záležitosti na kloub. I když trochu mě zarážely ty drahokamy, protože kytičky byly vždy všude kolem, ale na drahokamy se jen tak nenarazí. Ale to už jsem se ptát nechtěla.
Nejdnou Nym ny něco narazila a zavolala si mě k sobě, abych za ní šla. Vlezla jsem do toho otvoru sní a žasla, co jsme vlastně našly. Vypadalo to kouzelně. Vypadalo to, že obě tu žasneme nad zajímavou jeskyní, či co to bylo. A bylo by zbytečné se Nym ptát, co to je, protože to vypadalo, že je tu taky poprvé. Přikývla jsem, když uznala krásu tohohle místa.
Pak narazila na to lovení a já byla celkem ráda, že se toho tak ujímá. Přeci jen jsem měla ve smečce Sigyho, co byl údajně učitelem, ale ten na mě prděl a nehodlal čekat. Ovšem Nym vypadala, že to se mnou taky zvládne, tudíž jsem jen zase přikývla, ale byla jsem tímhle místem moc rozptýlená, než abych cokoli slovně dodala. Juuu, to je fakt pěkný místo. Budu sem chodit častěji. V tom Nym přiznala, že si taky moc nerozumí s každým. ,,A kdo je ten vlk nebo vlčice? Co udělal?" zeptala jsem se se zájmem a zároveň pořád koukala na svůj odraz, který vypadal celkem vtipně.

Bylo vidět, že jsem na okamžik Nym zarazila se svými otázky. Je pravda, že toho bylo hodně, co jsem neznala a čemu jsem se měla učit, tudíž jsem trochu stáhla ouška v omluvě, že se tak moc vyptávám. Jenže prostě, ona jediná mě mohla pochopit, v jaké jsem situaci. Popravdě jsem chtěla vědět více, odkud je. Z nějakého důvodu jsem si myslela, že si mohla projít podobným, čím jsem si prošla já, ale už její shrnutí příběhu spíše napovídalo, že to přeci jen bylo jinak. Ona alespoň měla matku, projela mi myšlenka hlavou. Každopádně musela chápat moji pozici neznalého vlčete.
Nakonec se však pustila do vysvětlování a já spokojeně mávla ocáskem. I přesto jsem se jí chtěla omluvit za své neustálé vyzvídání. ,,Já toho moc neznám a neumím a ploto se tolik ptám," řekla jsem narovinu, aby třeba nedošlo k nějakému nedorozumění. ,,Tam odkud pocházím nebyly vlci s magií, ale já byla vlastně jediná s mou sestrou, protože matka se infiltrovala tajně do smečky. Prý měla zlaté oči, proto to nikdo nepoznal," hlesla jsem. Netušila jsem, proč jí odkrývám víc a více karet. Zamrkala jsem sama nad svou otevřeností, protože tohle jsem nechtěla úplně, aby někdo věděl. ,,Ale jak jsem už žekla. Napadla nás jiná smečka a my museli utíkat," dokončila jsem, abych doplnila tu lež, kterou jsem začala, do svého příběhu. Nechtěla jsem nad tím více přemýšlet, protože by se mi Nym mohla podívat do hlavy, takže jsem to přešla. ,,A sice nevím, co je modlení, ale teda... prostě existují a u nich si tedy mohu vyžádat magie? Chtějí za to něco? Pžeci jen mi nepřijde, že by to rozdávali jen tak. To už by měl každý všechny magie, ne?" řekla jsem svou domněnku nahlas. Ale tedy našla jsem asi ty nejsilnější jedince. Bohy a upřímně jsem se bála, protože jsem si nebyla jistá, zda dokážu něčeho takového dosáhnout. Zda vůbec se někdo snažil toho dosáhnout. Pozice alfy mi nepřijde, že by bylo nějak těžké získat, ale být bohem? To je asi celkem nemožné. Jak ale tedy budu ta nejlepší?
Nakonec Nym souhlasila, že mě vezme kolem a já nadšeně začala vrtět zase ocáskem. ,,Tak jo, tak jo! A ty umíš určitě lovit, že? Mohla bys mi to třeba ukázat? Naučit...teorii? Já jsem vždy jen uměla ulovit myšky, ale nic ne většího. Tohle byl můj první zajíc," řekla jsem pyšně, ač teda zajíc byl už sám zahnaný do kouta a nemohl jinak. Vstala jsem a zařadila se jí po boku, když v tom se zeptala na Borůvku. ,,Oni jsou všichni, co jsem poznala, milý, jen zrovna vlčata mi přijdou, že mě nechtějí. Jde to z nich cítit a kolikrát i jako řeknou, že nechtějí, abych šla s nimi. Ale jinak...jinak jsou hodní, jen zaneprázdnění. Je to velká smečka," řekla jsem už za pochodu.

>> za Nym

// 3 zoubek

Kdykoli jsem cítila, že se mi vyklá zub, věděla jsem, co mě čeká a opravdu moc jsem se těšila. Ten svět pro mě představoval svobodu, kde jsem mohla být sama sebou. Zvědavá, poznávat svět kolem sebe a nemuset mít na srdci to, že potřebuji být ta nejlepší. V tom světě jsem mohla být klidně poslední a nikomu by to nevadilo, kdež to v reálném životě jsem stále myslela na otce a na to, co jsem mu slíbila. Stále jsem byla poháněna chtíčem mít víc.
Jakmile se zub pořádně rozvyklal a spadnul, chtěla jsem usnout co nejdříve. Najít list a jen spát, abych mohla upadnout do snu a vrátit se za panem jelenem.

Pomalu jsem otevřela očka, a když jsem spatřila záblesky té zelené barvy, téměř hned jsem vyskočila na nohy. Travička byla neuvěřitelně měkoučká, že jsem málem zase spadla na zem a spala dál. Jistým způsobem mě to překvapilo, jelikož na tenhle fakt jsem si stále nemohla zvyknout. Že mé tělo opravdu všechno v tomhle světě vnímalo. Ale neměla jsem čas nazbyt a rozutekla jsem se. Musela jsem si dávat pozor, kam šlapu, abych náhodou nezranila nějakou myšičku. Některé se na mě rozlobeně obracely, protože jim vypadávaly z rukou kamínky. Jiné se strachem schovaly do svých dět. Ale to mě nezajímalo, já jen chtěla rychle navštívit pana jelena a trávit s ním co nejvíce času. Takže jakmile jsem objevila v dálce lijány, zrychlila jsem už tak rychlí běh. Jenže jsem nějak zapomněla, jak jsou liány dlouhé a zamotané, tudíž jsem o jednu zakopla, zachytila se za druhou, udělala přemet a najednou vysela na několika z nich a houpala se tak trochu nad zemí. Byla jsem ještě kevšemu vzhůru nohama. Situace, ve které jsem byla, mě trochu šokovala, protože se mi to ještě nestalo a já nevěděla, co dělat, ale rozhodně jsem s sebou nehodlala hýbat a třást, protože jsem se bála, že bych se více zamotala. V tom jsem uviděla vysoké a uzké nohy a začala automaticky vrtět ocáskem. ,,Pane jelene!" řekla jsem nadšeně, ale hlavičku jsem zvednout nemohla. Najednou jsem slyšela, jak se něco trhá a lijány povolovaly, až jsem dopadla do měkké travičky přímo na hlavičku. Zaznělo BUM, ovšem tam velká rána to nebyla. Hlavně díky tomu, jak byla tráva měkká mě to ani tolik nebolelo. Okamžitě jsem se postavila na nohy a otočila se, abych mohla poděkovat panu jelenovi, jenže vypadal nějak zamračeně. Můj úsměv ustal i mé veselé mávání ocasem. Než jsem cokoli mohla říci, pan jelen začal. ,, Eloro. Už minule, když jsi běžela, jsi zanechala za sebou velký nepořádek, ale toleroval jsem to, ovšem teď jsi hned několik myšek vyděsila a rozhněvala. To nemůžeš! Ony potřebují velký klid pro svojí práci," snížil hlavu, aby se mi díval do očí, ale já pohled odvrátila. Stáhla jsem ocásek i ouška k sobě. Nechtěla jsem vidět pana jelena nahněvaného, tudíž jsem zavřela víčka a pevně je stiskla. Bála jsem se. Pan jelen byl opravdu hodný, ale nahněvaného jsem ho nikdy neviděla. A jak byl obrovský, jeho paroží fakt gigantické, a neustále z jeho nozder vycházela pára, naháněl mi hrůzu. ,,O-omlouv-omlouvám se," vysoukala jsem koktavě. Pak jsem ucítila jemný dotyk a já očka otevřela. Byl to pan jelen, který se mě dotýkal čumáčkem. Najendou mě podebral a já se ocitla na jeho hlavě. Uvelebila jsem si na jeho paroží. Nějak mě to vlastně nezaskočilo, ale stejně mě zajímalo, co se mnou chce udělat. ,,Půjdeme se jim omluvit, co říkáš?" nemohl to sice vidět, ale já kývla na jeho otázku. Vlastně až teď jsem měla plný pohled na jeho paroží. Bylo fakt velké, že by se sem vešli i dva dospělý vlci. Jeho paroží bylo prorostlé mechem, lijánami a mělo na sobě i malé bílé květinky. Když jsem se otočila, abych viděla jeho záda. Zaujal mě jeho krk, protože na jeho krku, jako kdyby paroží pokračovalo, ale spíše to byly jen výstupky. A když jsem se zaměřila na záda, semtam měl části, které vypadaly jako vyprahlý kus země a části, kde byla srst, házely hnědo-zelené odlesky. Občas mi přišlo, že i na jeho těle se sem tam objeví nějaký ten mech, ale to mohl být jen blud nebo divný odlesk. V tom se sklonil a já musela slézt dolů. Byli jsme u myšek a on je divným zvukem zavolal. Seběhly se a hlavou mi pokynul, abych se omluvila. ,,Moc se omlouvám myšky. Příště budu chodit pomalu a budu si dávat pozor, abych vás nevyrušila," řekla jsem omluvně. Nic na to však neříkaly. Když jsem se na ně dívala, dívaly se zpátky bez odezvy, až v tom jedna se vydala směrem ke mně a dala mi svou maličkou packu na tu mojí. Usmála jsem se. Moc mě to potěšilo, že mě alespoň jedna myška přijala. Náhle jiná z řady vystoupila, položila na zem kamínek a v tom se všechny rozutekly. ,,Tvoji omluvu přijaly," řekl, když jsem šla ke kamínku, který krásně zářil. Byl opravdu nádherný. Možná to bylo z mého zoubku, který jsem jim nechala pod lístkem. ,,A ty už budeš muset jít," oznámil mi a udělal krok ke mně. Otočila jsem se, že jsem chtěla říct ne, ale svými nozdry se dotkl mého čela a jeho pára, která z nich vycházela, mě obestoupila. A já věděla, že se vracím opět do reálného světa.

Vlčice si vzala zajíce, poděkovala a odešla. Bylo to velice divné setkání, ale nijak mi to nevadilo, protože mě velice bavila část, kdy jsem si mohla vylovit zajíce z nory. Sice už tma byl sám zašprajclej, ale přeci jen jsem ho vytáhla a měla hodně síly. Byla jsem celkem na sebe pyšná, protože to bylo po dlouhé době, co jsem něco ulovila. Předtím to vždy byly jen myšky a krysy, ale zajíc byl fakt veliký, tlustý a silný.
Nakonec jsem teda skončila u Nym a dívala se na ní s úžaslým pohledem, když mluvila o nějakém Životovi a Smrti. Hltala jsem každý její slovo a moje očka přímo zářila. ,,A jak vypadají? A proč se jim říká Život a Smrt? Bohové, co je to bůh?" spoustu jsem toho neznala a nevěděla. Hlavně to, jak je popsala orpavdu znělo, že jsou něco jako mega drsní vlci, na které nikdo nemá. Tak já se taky stanu bohem a pak je vykopnu a nastolím tu sama pořádek, pousmála jsem se nad svým plánem. Však to tak těžký být nemůže ne? Jen se stanu lepší i v magiích. Ale teda...Nym říkala, že magie můžu získat od nich. No tak budu hrát hodnou, ale tajně budu sbírat magie, abych je vykopla. To, že Smrt někoho zranila a nedodržuje slovo jsem nějak přešla. Asi jen zastávala své jméno a proto se tak hrozivě chovala. Vlastně mi nijak nenaháněla hrůzu, i když by asi měla, ale nějak jsem to prostě neřešila. Pořád jsem totiž nechápala, co by mohlo znamenat bůh.
Pak, když popisovala tu neviditelnost, opět jsem žasla. ,,Páni, magie jsou opravdu úžasné. Chtěla bych je všechny," řekla jsem z vesela a to byla pravda pravdoucí. Chtěla jsem ty magie všechny vlastnit a být ultimátní vlčicí a dostat se na vrchol a podmanit si všechny. Hahahaha, zasmála jsem se jen v duchu, protože by si to Nym mohla vyložit špatně. A nesměla jsem zapomínat si nějak jistit myšlenky. V tom Nym opět naléhala, abych šla zpátky do smečky, což se mi nelíbilo. Ovšem, nemohla jsem jí na to říct. Měla jsem chuť se ohradit, ale potřebovala jsem jí na své straně. Všechny jsem potřebovala na své straně. ,, Já opravdu moc nechci. Teď jsem tam byla celou dobu, začíná hezky jaro a já chci trochu poznat okolí. Nemusím někam daleko, třeba to...obejít? A taky neumím lovit a chci se to naučit, ale u nás ve smečce jsou všichni zaneprázdnění. A přeci jen jsem nová a nikdo mě ještě nezná a poznat...nechce," opět jsem sklopila uši a podívala se prosebně na Nym.

Přiběhla jsem k té vlčici a snažila se zjistit situaci. Vypadalo to, že budu muset opravdu do té nory trochu vlézt a chytit toho zajíce, jenže jsem sama nevěděla, jak moc je ta nora hluboká. Hmmm, ale to se nějak zvládne. I tohle se může počítat za mé zkušenosti v lovění, pomyslela jsem si. Vlčie mi řekla, že jí pomoci můžu a ustoupila a já se hned vrhla do nory. Vlastně jsem ani nevěděla, jak se tohle dělá, ale doufala jsem, že když ho jen kousnu za prdel a vytáhnu ho, bude to už snadnější. Docela jsem do nory zajela, ale zapřela jsem se tlapkami, abych nezajela úplně. Naštěstí ten zajíc byl docela na dosah, vyklepanej. Chudák moc dobře věděl, jaký osud ho čeká. Snažil se bránit a tak mě pár krák kopl do čumáku, což bylo velice nepříjemné, ale rychle jsem na něho zavrčela, takže se zklidnil. Nic jiného mu nezbývalo. Trochu víc jsem se ponořila do nory a začala po něm kousat. Zachytla jsem ho silně za ucho a táhla. Zapřela jsem se o nohy, abych vylezla z nory, ale bl*eček se taky zapřel a bylo to fakt těžký. On byl těžký a já silně oddychovala. Začala jsem třást hlavou, co prostor dovoloval, takže jsem mu způsobila dost bolesti a on povolil. Nakonec jsem ho vytáhla celého. Zapřela jsem se o jeho tělo tlapkou a pustila ho. Teď jsem už nechala na vlčici, aby se o něho postarala. ,,Na, tady máš!" řekla jsem hrdě na to, že jsem to byla vlastně já, kdo ho ulovil. A jen, co byl zajíc předán jsem docupitala k Nym, která byla o pár metrů dál. ,,A jak takové magie vlastně získám? A neviditelnost? Co je neviditelnost?" ptala jsem se nahlas, takže nová vlčice mohla odhadnout, o čem se bavíme.

Začala mi být trochu zima díky tomu, jak mě studil zadek, ale nehodlala jsem to dát nějak na sobě znát. Rozhodně bych byla radší, kdybychom se mohly nějak více hýbat a někam zajít, jenže se mi vůbec nechtělo jít zpátky do smečky. Chtěla jsem poznat více věcí, míst a hlavně jak to tady vypadá a funguje. Když Nym zmínila, že nemusí být jen jedna magie, začala jsem nadšeně vrtět ocáskem a moje oči zářily. ,,Mohu mít víc? Takže i vzduch i mylšenky? A ty jo, to bych mohla mít i vodu, zemi... a jsou ještě nějaká další?" dychtivě jsem se ptala, chtěla jsem vědět co nejvíc jsem mohla. Jak jsem vrtěla ocáskem, rozvířila jsem kolem sebe sníh. Ale absolutně mě to nezajímalo, chtěla jsem od ní posbírat všechny informace, ale pak, když se zmínila o Baghý, tak jsem utlumila a zase se jen tak podívala na zem. ,,Možná...jindy? Já chci trochu poznat svět!" řekla jsem a zazubila jsem se. ,,Pomůžeš mi?" řekla jsem opět zvesela a doufala, že přikývne.
V tom nás ale někdo vyrušil. Netušila jsem kdo to je a proto jsem si stoupla. Pochopila jsem, že ta daná vlčice nebo vlk chytá zajíce, který poskakoval všude okolo. Rozhodla se jít blíž, protože to vypadalo, že zajíc skočil do díry a ona se nechtěla zaseknout. ,,Chceš pomoci?" zeptala jsem se. S mojí výškou a velikostí, bych tam mohla zapadnout hezky.

Trochu mě studil zadek, jak jsem seděla v tom sněhu, ale nebylo to nic hrozného. Hlavně jsem si všimla, že pomalu zapadá Slunce a celkově tohle místo dodávalo takovou atmosféru, že by si vlk lehl a jen prostě ležel, tudíž jsem vlastně rozhrabala trochu sněhu kolem mě a lehla si. Poslouchala jsem dál, co mi může vlastně říct. Ani nevím proč jsem se vedle té vlčice cítila docela v pohodě. Měla bych si dávat pozor na cizí vlky, ale to... bych si musela dávat pozor i na svojí smečku. Když se nad tím zamyslím, vlastně jsem já tady ten velký vetřelec, který nikoho nezná a musí všechno poznávat a všemu pozorumět, protože ostatní vlci ví jak to chodí. Teda jako, tohle jsem věděla už předtím jen mě to nikdy tak moc nehitlo? Však mohu být v nevýhodě ve všech směrech, a do toho mi došla další věc. Vše, co mi kdokoli řekne, může být vlastně lež a nějaké jejich chlubení, protože je nemožné, aby tu bylo tolik divných věcí a nějak to fungovalo. Povzdychla jsem si.
,,Líbí se mi ještě vzduch, ale magii bych mohla mít jen jednu a nevím, kterou dostanu," prohodila jsem smutná, že bych mohla vlastnit jen jednu magii. ,,A Bahý je vlčice, co mě dovedla do Borůvky. Je moc hodná," pronesla jsem a švihla trochu ocasem.
Pak se Nym rozpovídala o své minulosti, ale jen velice shrnutě. Kývla jsem an znamení, že rozumím. Zároveň jsem si v hlavě musela něco vymyslet. ,,Já utekla. Naši smečku napadli vlci, ale nás bylo velice málo a můj tatínek mě chtěl zachránit, tak jsem běžela dál a dál," sklopila jsem ouška a moje oči zvlhly. Musela jsem prostě ukázat dobrotu mého otce a hlavně smutek, kterým jsem si prožila, protože tohle zabere rozhodně na každého. Zakroutila jsem rychle hlavou a usmála se. ,,Ale jsem teď v Bolůvce a kolem jsou fajn vlci," řekla jsem hned na to. Když jsem se rozpovídaly o smečkách, řekla o té své trochu a pak o Asgaarské. Snažila jsem se poslouchat a zapamatovat si všechno. U zmínky kamaráda se trochu zarazila, takže jsem jen naklonila hlavu na stranu, ale nevěnovala jsem tomu moc pozornost. ,,Zuby? Jaký zuby? Svoje zuby?" podivila jsem se. Ale spíš mě taky zajímalo, že ten Falion byl údajně hodný a nezkřivil by vlásek nikomu. Bylo mi jasný, že ho bude popisovat v pozitivním světle ane v negativním, protože přeci všichni s magií jsou naprosto dokonalý.

Vypadala jako velice pozitivní a hodná vlčice, tudíž další do sbírky, což jsem milovala. Bylo mi jasný, že ne vždy se mě bude držet štěstí, jako teď a měla bych si dávat bacha na vlky, kteří by mě třeba chtěli využít, ale to jsou rozhodně starosti až starší Elory. Každopádně jsem se zamračila a naklonila hlavičku, když Nym najednou vypadala, že jí něco bolí. Nechala jsem to být, protože sama vypadala, že to má celkem pod kontrolou, jenže co následovalo dál mě šokovalo. Řekla, že má magii myšlenek. Magii, kterou jsem strašně moc chtěla vlastnit. Ty kráso, to je hustý. Tím pádem mi může... došlo mi to hned a tudíž jsem si sama sobě zamezila v myšlení, ač teda zrovna pro mě tohle bude neskutečně těžký oříšek. Každopádně jsem se trochu zhrozila toho, co mohla všechno přečíst a hodně jsem se bránila teď nad tím přemýšlet. Nedala jsem však šok na sobě znát, jen mohla na mě opět vidět překvapení. ,,Myšlenky zní jako nejhustější magie," řekla jsem a prohodila ocáskem. Když dodala, že sama neví, proč se jí nezbarvily oči, dodala jsem: ,,To protože jsi určitě výjimečná. A hlavně tvoje oči vypadají hezky zlaté. S myšlenkami by byli....hmmmm....Bahý žíkala, že bílé! Měla bys bílé a to... no, neslušely by ti tolik. Takže zlaté jsou moc hezké," řekla jsem. Chvíli jsem se zarazila nad svou divnou upovídaností a nad snížením mého vyjadřování. S velkou pravděpodobností jsem se role vlčete ujala ve všech směrech. Moc se mi to nelíbilo, ale možná dělám takhle dobře. Kdybych se chovala až moc vyspěle, vypadalo by to divně.
Pak řekla něco, co mě totálně vykolejilo a postavilo na nohy. ,,Co-cože?" jasně. Aranel říkala něco o tom, že se občas nějaký vlčátka rodině ztratí, ale teda nepřišlo mi, že by se jednalo jen o vlčata mimo tuhle magickou zemi. Přišlo mi, že to hází na ty, co tady žijí. ,,Co se...ti stalo?" zeptala jsem se. Byla jsem celkem zvědavá. Má stejný cíl jako já? Přišla sem s tím samým? Pokud mé myšlenky byly správné, měla jsem rivalku. Totiž, jen jeden může vládnout světu. A rozhodně tím jedním budu já.
,,Gallirea se mi líbí a v naší smečce byla velice vychvalovaná, takže jsem ráda, že jsem nakonec tady. A ano, budu moci těžit z obou světů," přikývla jsem a opět se zazubila. Ano, a když budu vládnout, nikdo už nikdy nebude pustošit ty nemagické vlky, kteří mají z magie strach. Ukážu jim, jak se mnou se změní svět. Zastřihla jsem ouškem a soustředila se na jějí popis alfy. Zněl vážně cool, což mi došlo, že mi vlastně neodpověděla. ,,A je tedy ten nejsilnější z nejsilnějších?" zeptala jsem se znova. Potřebovala jsem prostě mít tyhle informace. Všechno, co ví, musím vědět i já.

Dívala jsem se na ní a snažila se celou dobu usmívat. Prostě hrát na city mi šlo moc dobře. Všimla jsem si její grimasy, když jsem na ní ze začátku nereagovala a jen koukala. Určitě se jí moc líbí, když jsou kolem vlci z ní paf, tudíž jí budu muset lichotit všechno co udělá a vychvalovat do nebes. A protože jsem vlče, vše mi projde, bude mě mít za roztomilou a milou a já z ní vytáhnu informace, skvělý! Prohodila jsem ocáskem a zastřihla ouškem očekávajíc nějakou její reakci.
Pochválila mi jméno, což mě rozradostnilo a já zvesela naklonila hlasu. ,,Že? Taky se mi líbí! Ale tvoje je hezčí!" řekla jsem na oplátku a čekala, jak se vlčice usměje a bude si užívat tu mojí neskonalou pozornost a obdiv. Ha, to tak. Ovšem jedno jsem jí musela uznat. Byla opravdu krásná a její oči přímo zářily, ale teda... měla je zlaté, ne nijak barevné. Zatím jsem viděla všechny s nějakou barvou. ,,Nym, ty máš nějakou magii? Máš zlatá očka, znamená to něco?" zeptala jsem se a zvědavě se k ní nátáhla, jak kdybych chtěla být blíže, ale pak se zase odtáhla a jen dala hlavu na stranu.
Pak mi oznámila, že bydlí v Ragarských horách a já jen nechápala, proč všechno tady se musí jmenovat tak složitě. Když ale řekla, že je určitě znám, nechala jsem poklesnout uši a odvrátila pohled. ,,Já nejsem odsud. Musela jsem odejít ze smečky jako malá a pak se ocitla tady. Vzali mě do rrrodiny, ale jinak to tu vůbec neznám," řekla jsem se smutným tónem a podívala se na ni. To ona určitě nemohla znát. Všichni magiči se mají, vyrůstají tu v pohodlném životě a užívají si, prohodila jsem opět ocáskem a pak ze sebe setřásla ten na oko hraný smutek. V tom jsem ale zpozorněla, když řekla, že jejich alfa má křídla. Úžasem mi spadla spodní čelist a já vykulila oči. ,,Kžííídla? Jako ptáák? Ty brďooo! Počkej, to musí být ten nejvíc silný alfa tady, že? Je tu více takových alf a nebo je někdo šilnější?" zeptala jsem se a v hlavě si nedokázala představit, jak to musí vypadat. Ale rozhodně to znělo hustě. ,,Ale... není to náhodou proti přírodě? Vlk by neměl mít křídla... ale když se tak zamyslím, asi bychom neměli mít ani magii, kdyby mělo být vše podle přírody, že?" trochu jsem se sama nad svou myšlenkou uchechtla. Docela mě zajímalo, zda tu někdo byl takový další s divností na těle. Ale okay, vím že teda je tu další smečka a pak vím o té Asgallské, kteoru mi říkala Aranel. To jsou dvě navíc, dvě další alfy, ale teda... pokud má křídla, musí být fakt BOSS! Pak přišla řeč o našem alfákovi. ,,Já...vlastně ani moc nevím. Ale je hodný, protože mě nechal u sebe žít a má neustále krvavý packy," dodala jsem ještě rychle, co jsem si vzpomněla.

Sezení mi nevydrželo dlouho, takže jsem se zase zvedla na nohy a šla prostě nějak dál. Sluníčko hezky svítilo mezi mraky a stále sněžilo, ale nepřišlo mi, že by sněžilo nějak hustě jako před pár dny. Zmírnilo se to a s tím i chlad. Přišlo mi, že je teď opravdu příjemně. Trochu jsem se otřásla, protože jak jsem seděla, napadla na mě menší vrstvička a ta trochu studila. Každopádně jsem tohle brala jako své menší dobrodružství. Nehodlala jsem nikam utíkat, nebo zatím to v plánu nebylo. Ono už mi i teď trochu dělalo problém, abych se vůbec dokázala brodit tím sněhem. Byl opravdu vysoký a kolikrát jsem musela povyskočit, abych se tolik nebořila do něho. Ale, potřebuji prostě začít víc promýšlet svůj plán. Musím zjistit víc, jak to tu funguje. Aranel sice něco říkala, ale jeden zdroj je pěkně na nic. Hlavně to chce někoho mimo smečku, aby mi řekl, kolik tu je smeček, kolik tu vládne alf, zda spolu bojují, zda je tu někdo, kdo vládne všem. Pokud ano, musím ho skolit, musím ho přemoci a být ta nejlepší. A hlavně, nesmím si už dovolit mít tyhle slabé chvíle. Ano, já musím být na ně taky hodná, jak byla na mě Aranel, a stejně jako oni, za zádama budu proti nim zosnovat plány, jak je svrhnout. Potěšeně jsem se usmála, ovšem nikdo nemohl tušit, co si myslím a co v mé hlavince vězí.
V tom jsem uslyšela kroky a otočila se. Vnitřně jsem byla trochu zklamaná, že by mě našli tak rychle, ale zase, kdyby to byl Sigy, mohla jsem s ním lovit. Jenže tohle byl úplně cizí pach. Než jsem však stačila jakkoli zareagovat, vlčice byla u mě a stoupla si přede mě. Oslovila mě a zeptala se, co tu vlastně dělám tak sama. Vlčice mě zaujala svým pohledem. Její maska byla nádherná. Hlavně její oči hezky zářily. Bylo to snad první, čeho jsem si všimla. V tom jsem se trochu oklepala a usmála se. ,,Mé jméno je Elora a jsem z Bolůvkové smečky," řekla jsem a zavrtěla ocáskem. ,,To je tímhle směrem, nejsem daleko," dodala jsem a přiblížila se k vlčici. Chtěla jsem jí více zkoumat z blízka a hlavně více načichnout k její vůni, abych případně, pokud řekne, že je od někud, si to zapamatovala, kdybych cítila někoho s podobným pachem. Jenže jsem se k ní přiblížila, podjela mi zadní tlapka a já si čupla na zadek. Trochu jsem sama sebe vylekala, ale jak tu bylo dost sněhu, byl to příjemný dopad do studeného. Zastřihla jsem ušima a omluvně se na ni podívala.

<< Úkryt Borůvky

Šla jsem si celkem zvesela, protože teď bylo jen a jen na mě, jak moc to tu prozkoumám. Celkem jsem se totiž těšila na to, až budu moci vidět z téhle země více, poznat další smečky a zhodnotit jakou mám šanci zde vládnout a jak to tu vlastně doopravdy funguje. Ne, že bych Aranel nevěřila. Ukázalo se, že je jako skvělý zdroj, ale potřebuji mít více takových hodných duší, které mi řeknou všechno, na co se zeptám. A rozhodně bylo potřeba, abych toho využívala dokud jsem vlastně vlčetem a tyhle věci mi prochází. Byla jsem si plně vědoma toho, jakou mám zatím výhodu.
Snažila jsem se jít tam, kam mě naváděl pach Sigyho, ale abych pravdu řekla, po chvíli jsem se musela zastavit, protože jak kdyby se jeho pach roznesl po celém území. Netušila jsem vůbec, kam bych měla jít. Asi nejlepší bude prostě pokračovat pořád rovně? Hlavně, když jsem konečně vyšla z Borůvky, tak by byl nemysl se hned vracet a promarnit tak možnost tu zkoumat území okolo smečky. Hlavně to nevypadá, že by mi kdokoli lezl za zadkem a já se mohla ušklíbnout a trochu se sama pro sebe rozesmát, jak mi všechno hezky vycházelo a procházelo. Potěšeně jsem prochodila ocáskem a kráčela dále doufajíc, že teda na Sigyho nakonec narazím a já se naučím lovit. Alespoň teda trochu, ale čím dále jsem šla, tím se jeho pach vytrácel, takže jsem byla nucena se zastavit a rozhlédnout se. Počkat, takže on si zalovil se svým synáčkem a nehodlal jako třeba chvíli počkat? Pche, učitel. A čemu mě naučí jako? Naštvanosti a tomu, jak jsou tihle vlci bezohlední? Však jsem malá, co kdybych se ztratila a dostala hlad? Z myšky už se nenajím, když vím, jak chutná kanec, uraženě jsem si sedla a zamračila se. Nakonec jsem ale zavrtěla hlavou a ze sebe to očividné naštvaní setřásla. Kdokoli mě totiž mohl vidět a potkat a já se rozhodně nechtěla prozradit.

//26

Když jsem se podívala na Aranel, usmívala se a v jejích očích byl jasný náznak té dobroty, kterou tak oplívala. Opravdu mi bylo čím dál tím těžší dělat to, co dělat mám a sváděla jsem sama se sebou vnitřní boje. ,,Je toho hodně, co potžebuji poznat a učit se," řekla jsem sama zamyšleně hledíc někam do dáli téhle jeskyně. A v tom jsem si vzpomněla, že mi Sigy říkal o lovu. Jak tu byla tma, ani jsem netušila, co je přesně za den, jak dlouho tu už ležíme a zda je večer nebo ráno. A hlavně, lov by mi mohl pomoci pročistit myšlenky a trochu mě zaměstnat. Zastřihla jsem oušky a otočila se zpátky na Aranel. ,,Což mi pžipomíná, že jsem chtěla na lov!" řekla jsem s nadšeným tónem a vlastně se hned zvedla na nožky, což způsobilo, že jsem se otřela o Aranel, jak jsme ležely blízko vedle sebe. A hlavně jsem se docela prudce zvedla, takže moje vstávání vypadalo celkem nemotorně. Omluvně jsem se na Aranel zazubila. Hned na to jsem se snažila čumáčkem zachytit pachy okolo a zaměřila se přímo na Sigyho, kterého pach už celkem slábl, ale mohla jsem ho cítit. Což bylo i znamení, že ta podivná rýma, jak to označila Aranel, zmizela. ,,Já teda pudu. A děkuji," řekla jsem a vyrazila bez čekání na její odpověď. Opravdu jsem potřebovala vypadnout z její přítomnosti. Byla na mě moc hodná. Tak hodná, že jsem kvůli ní začala zpochybňovat svojí podstatu existence. Proto pro mě tenhle lov byl celkem klíčový. Naučím se asi nové věci a zároveň budu mít možnost přemýšlet nad něčím jiným.

>> Zelené nory

Jak jsem tam tak ležela vedle ní, v teple a v klidu, všechno kolem působilo neuvěřitelně uvolněně a krásně. Hlavně jsem dostávala veškeré informace, na které jsem se ptala, tudíž tohle byla win-win situace. V obou případech win-win jen pro mě. Opět jsem popotáhla, ale cítila jsem, že se už ta moje rýma, jak řekla Aranel, lepší. Třeba to byl jen planný poplach? Soustředila jsem se však dál na její vyprávění o postavení alfa, o tom, jak se ten Storm vzdal vlády a dal to tomu Bulubulu. Všechno to znělo zajímavě, ale neubránila jsem se dlouhému zívnutí. Přeci jen jsem byla dlouhou dobu na nohou a ještě si pořádně neodpočinula, takže jsem poslouchala jejímu krásnému hlasu, který mě ukolébal ke spánku.

Vše, co říkala, se mi projektovalo do snu a já si představila velkého silného hnědého vlka, který má po boku nějakou béžovou vlčici. Láskyplně se o sebe otírali, vyznávali si lásku, jenže v tom se ta béžová vlčice z ničeho nic vypařila a já cítila ty pocity ztráty toho hnědého vlka. Ležel na zemi a schoulel se do klubíčka, jenže kolem něj se najednou postavili všichni členové. Všichni, kdo v jeho smečce byli, a koukal se na něho, až na toho Bulubula, který jaký jediný do hnědého vlka strčil hlavou. ,,Musíš vstávat Storme," pravil a hnědý vlk se stěží zvedl. Jako kdyby za tu chvíli zešedivěl a zestárl o několik let. Byl to žalostný pohled. Neměl sílu, nedokázal pokračovat dál a tak z posledních svých sil řekl, že mu předává moc, že mu věří. Bulubulu se otočil k ostatním a společně všichni odešli, ale ten hnědý vlk tam zůstal sám a opuštěný. Nikým nechtěný. Bylo mi ho celkem líto, ale děj se přesunul k Bulubulovi, který najednou vedle smečku. Stál na skále a zavyl. Všichni vyli a najednou se rozeběhli. Běželi někam, nechápala jsem kam, ale najednou jsem tam byla s nima. Běžela jsem po jejich boku a koukala se na všechny strany. Vedle mě byla Aranel a Bahý. Obě běžely a dívaly se vpřed. ,,Co se děje?" kníkla jsem s trochou radostí a trochou doušky nervozity. Nikdo mi nic neřekl, nikdo se mnou nemluvil. Doběhl na konec nějaké propadliny. Obrovská to díra v zemi a náhle se všechny zraky stočili ke mně. Začala jsem se třást a stáhla se do sebe. Všichni najednou na mě křičeli, že jsem je podvědla, že jsem lhářka a že k nim nepatřím. Nepatřím k nim do rodiny, protože zrádce nechtějí.

Rychle jsem se zvedla, stáhla uši k sobě a začala se třást. Koukala se všude kolem sebe, ale ležela tam jen Aranel a nikdo jiný. U žádné propadliny jsme nebyli, takže jsem si částečně oddychla. Ne...nevědí to. Za-zatím, i v duchu jsem koktala, jak jsem z toho byla vyděšená, protože to vypadalo tak reálně. A vlastně jsem to sama nechápala, proč se vlastně bojím. Však, proč by mě měli podezřívat? Vlče? Malé, nevinné..? Zase jsem zpátky ulehla a nevinně se usmála. ,,Jen...jen se mi něco zdálo," řekla jsem ještě, než se Aranel stačila zeptat. ,,A omlouvám se. Povídala si a já jsem usnula," omluvně jsem se na ni podívala.

Docela jsem se uvelebila po jejím boku. Bylo mi příjemně, teda až na to, že mi teklo z nosu. Bylo to takové studené, ještě se mi to nestalo. Aranel evidentně chápala, co že mi to teče z nosu a stručně vysvětlila. Popotáhla jsem. Rýma. Vlastně otec mi říkal, že vlci mohou mít nemoce, ale nevěděl, zda i magičtí vlci mohou onemocnět. Vlastně díky tomu, co mi tu vše Aranel říkala mi docházelo, jak na hlavu bylo nás učit věci, které slyšel z druhé ruky od matky a ještě je sám nemohl potvrdit. Povzdechla jsem si. Ne ne ne. Nebudu o svém tátovi přeci pochybovat! Co to jsem za dceru. On přeci vše moc dobře ví a vše moc dobře zná! napomenula jsem se v hlavince a pak jen věnovala pohled Aranel, která se rozpovídala a odpověděla mi tak na otázku. Zastřihla jsem občas ouškem, ale nespouštěla z ní oči. Trochu jsem pozvedla obočí nad tím, když řekla, že vlastně až když její vlčata byla plně dospělá, mohli odejít nebo takhle. Bylo to na nich. Já ten výběr neměla. A trochu mi to vadilo. Kdybych přeci jen zůstala u táty delší dobu, rozhodně bych se naučila více věcem, jenže on věřil, že čím dřív odejdu tím dřív pochopím tenhle svět. Pochopím, jak to tu chodí, abych se mohla stát vládkyní světa. Pak jen dodala, že já ještě péči potřebuji. To se pleteš. Já jsem tady hlavně pro to, abych zjistila, jak svrhnout místního alfu a stát se vládkyní. Pousmála jsem se jen.
Pokračovala dál, tentokrát mi říkala o smečce a o tom, proč se vlastně nestala alfou. Aha, takže kdyby její rodiče nadále zůstali, asi by to bylo jinak a ona by alfou byla, ale tím že odešla do jiné smečky, tak pak když se vrátila zpátky, byla normální členem. Napadla mě otázka. ,,A tady to taky funguje tak, že alfa je ten nejsilnější, nejzdatnější, který si zaslouží vám vládnout? A kolik je tu smeček? Máte všichni nějakého společného vůdce a nebo v každé smečce je jeden alfa?" zeptala jsem se. Potřebovala jsem vědět svoje šance, pokud se stanu alfou, zda budu tou ultimátní a nebo jen jednou z mnoha, což bych samozřejmě nechtěla. Nikdy ale není pozdě na změny, prohodila jsem ocáskem. Ale v tu chvíli mi něco došlo. Ona zmínila Storma, ne toho Bulubula, nebo jak se jmenuje. To znamená, že on musel nějak přebrat jeho vedení. Ale jak? ,,Počkej, ale Bulubub je alfou a žádný Strom. To Bulubub zabil Stroma?" zvedla jsem obočí a dychtila po této informaci. Chtěla jsem vědět, co se tady stalo. Pokud ano, Bulubub je určitě hodně silnej, takže budu muset co dělat, abych se dostala na jeho úroveň.
V tom ale jsem ucítila silné pachy. Byla to Bahý a ten ničema, co mi jí vzal. Pořád s ním evidentně byla a nějak se mi to nelíbilo, ale nedala jsem to samozřejmě na sobě znát. Objevila se tu a pozdravila mě. ,,Aranel mě tu všechno učí," řekla jsem a zvesela zamávala ocáskem, načež jsem kýchla. Upsík, a opět se mi rozjel nos. Nevinně jsem se usmála a tlapkou si čumák otřela. Mezitím nám řekla, že jsou na lov, ale až se vrátí, tak by mi mohla něco ukázat. Stočila jsem pohled na Aranel a pak zpátka na Bahý. ,,Tak joooo, pvátí!" řekla jsem zvesela a pak se jen koukala jak odchází. Bahý a Aranel byly opravdu hodné. Musela jsem si ale připomínat, že tohle všechno je jen jedna velká maska. Jenže, pokud by to byla všechno jen maska, opravdu by byli tak blbý a říkali mi všechno? O tom silně pochybuji....počkat, však si mohou vymýšlet, né? Ale proč mi přijde, že Aranel nekecá? Ach jo... ti magiči jsou fakt zběhlí v tomhle. Budu muset být lepší.
Najednou se tu objevil i Sigy s jeho synem. Rychle jsem se na něho koukla. Byl větší něž já, ale asi jen o pár měsíců starší a byl hodně nepříjemný. Nevinně jsem se na něho koukla a pak stočila pohled na Sigyho. Chtěla jsem kývnout a přijmou, jenže ten malej nechtěl abych šla a i Aranel řekla, že jak mám tu rýmu, tak by to nebylo ideální. Zamračila jsem se. ,,Když já bych moc ráda šla," kníkla jsem, jenže to už Sigy s tím malým pakem odcházeli a jejich pach se rychle vzdálil. Chtěla bych se učit lovit, ale pokud mi v tom ta rýma zabraňuje, co tedy mám dělat? Kdybych asi neustále kýchala, jen bych vyplašila zvěř a to nemůžu. ,,Můžeš nějak dát lýmu...fuč?" zeptala jsem se na ní prosebně. I jazyk se mi divně motal, takže jsem doufala, že mě pochopí. Fakt moc bych chtěla zažít, jak oni tady loví a co všechno tady loví a jak oni učí lovit. Já se to už trochu učila, ale teda hlavně malé myšky.