Gallirea - Příspěvky uživatele

Bylo možné, že bych narazila na vlka, co by ho mé "milé" chování mohlo točit, ale koukám, že se mi zatím dařilo. Její postoj se jako kdyby uvolnil s tím, že jsem zaregovala pozitivně, což mi hrálo do karet. Mohu o ní zjistit více věcí a třeba se dovím i něco o životě mimo smečku. Nebo o dalších smečkách. Nym se sice zmínila, ale sama úplně nevěděla, kolik jich tu reálně je. Jedna na severu, od které pochází ona, Borůvka a Asgaar, jenže co další? Tak málo jich být nemůže, prohodila jsem ocáskem.
Prozradila mi, že prý míří k Životu. Pozvedla jsem obočí. ,,Páni, k Životu? A co tam?" zeptala jsem se nejprve. Nevěděla jsem, zda by vlci třeba takové věci tajily, ale tak..každý má nějaký důvod a ač už nejsem malé roztomilé vlče, stále jsem mladičká, tak by mi to mohla vyklopit, ne? Hlavně nevypadá nějak extra silně, takže třeba si vylepšit fyzičku? Zamrkala jsem a jako kdyby mě osvítil boží nápad, vykoulila jsem oči a trošku poposkočila. ,,A co kdybych šla s tebou? Ráda bych věděla, kde Život sídlí!"

//omlouvám se za zdržení, je zkouškové a nějak nestíhám T_T

Hlavou se mi honily různé myšlenky, ale jedna se zasekávala hlavně u toho, jakou magii asi budu mít. Přála jsem si dvě. Buď vzduch, co měl Kessel, protože jeho oči byly nádherné a přišlo mi to velice cool mít magii, která by mě dokázala pozvednout a se kterou bych mohla ovládat vítr. No a nebo myšlenky. Mít šanci, jako Nym, se podívat do mysli každého v mém okolí. To by rozhodně bylo něco. Ale těch magií mohu mít více, to se rozhodně hodí! pousmála jsem se. Musela bych ale navštívit ty bohy, což rozhodně potřebuji. Chci vědět, jací jsou.
V tom mě z mého přemýšlení vyrušila neznámá postava, která se ke mně blížila. Zarazila jsem se. Promluvila první, avšak v hlase měl jistou obezřetnost. Prohlédla jsem si si jí. Od tlapek až nahoru a pak... jsem se zastavila na jejích očích. Ta tmavě hnědá je ošklivá, no fuj. Kessel měl nádhrné oči. Doufám, že nebudu mít tyhle, ale na povrch jsem se usmála. ,,Zdravím," řekla jsem z vesela, ač moje nálada byla spíše taková, nějaká. Ani ne extra veselá, ale přeci...první dojem musel být důležitý. A ona byla rozhodně obezřetnější. ,,Procházím se, a co ty?" řekla jsem jí a podívala se opět na její barvu. Měla jí zajímavou, ale nijak hezkou. Vypadala jako normální vlk. Hlavně její pach taky nenaznačoval nic silného, asi nepatřila do smečky. Oh, možná by mi mohla pomoci a vzít mě na putování po smečkách.

<< Ovocná tůň

Prostě jsem běžela a neohlížela se za sebe. Takhle, když nikdo neví, kde jsem, opět, tak budu moci zažít více dobrodružství. Možná konečně potkám někoho, kdo mě opravdu zaučí tomuhle světu a lovení, v hlavě se mi vybavila Nym. Byla fakt moc hodná. Hodně mi toho řekla a to jí rozhodně nezapomenu. Až tu budu vládnout, dám jí nějaké bonusy, řekla jsem si s úsměvem na tváři. Pak jsem se ale zarazila. Vládnout, no... to asi spíše zvládnu jen borůvku. Však jsou tady ten Život a Smrt, co to tu mají pod palcem celé a ještě neuvěřitelné magické možnosti, které asi jen tak nezískám. Zastavila jsem se úplně a koukala tak nějak před sebe. Měla jsem poslední dobou tyhle divné výkyvy. V jednu chvíli jsem výmýšlela, jak všem budu vládnout a jak z nich vytáhnout informace, jak udělat, aby si mě oblíbili, ale pak jsem byla rozhozená dobrotou Aranel, Bahý a Nym. Třeba jen ty dobré duše jsou tady vlčice. Možná, že vlci jsou... a v tom jsem si vzpomněla na Kessela a jeho nádherné oči. Zamračila jsem se. Chtěla jsem udělat přesně to, co chtěl, jenže čím víc jsem tu byla a žila mezi nima, tím víc jsem vlastně nevěděla, co dělat. Cíl se mi nijak neměnil. Rozhodně budu muset poznat ty místní bohy, poznat více vlků kolem, dozvědět se více o nich a o tom, jak to tu funguje a pak... uvidím. Nesmím se ale ovlivnit emocemi. Ty v tom hrají taky velkou roli, vzpomněla jsem si na ten pocit, co jsem měla, když ta mrňavá se lísala k Aranel. Prohodila jsem ocáskem a šla prostě dál.

Nic se však nedělo. Ta vlčice kompletně vypnula, nemluvila, nereagovala. Měla jsem prostě smůlu. Protočila jsem očima a dívala se do tůňky. Snažila jsem se soustředit. Co se to sakra děje? Vždycky někdo přijde a prostě ztratí o mě zájem a radši usne? Však jsem pořád ta nová, zajímavá a já potřebuji vědět, jak to tady chodí, abych jim mohla vládnout, abych jim mohla být mocnou alfou a všichni by se mi podřizovali, dívala jsem se sama na sebe na hladinu. Však jsem taková krásná vlčice, kdo by jí neodolal? Ale musela jsem se soustředit na ryby. Ty si na mě asi už více zvykly a vypluly blíže ke mně. Opět jsem se ohnala tlapkou. Podařilo se. ,,Já chytla..." zvesela jsem nadskočila, vyhodila rybu z tůňky a otočila se na tu ležící, když jsem si opět uvědomila, že jí to nezajímá ,,rybu." S povzdechem jsem se do ryby zakousla. Byla taková slizká a měla divnou pachuť, ale chutnala docela dobře. Nic jsem té vlčici nenechala a pořádně se nažrala. Sice z jedné ryby toho nebylo tolik, ale stačilo to. Oklepala jsem se. A víte co? Když teda o mě nemáte zájem, tak já se podívám ven po někom, kdo ten zájem mít bude, a otočila jsem se. Za sebou jsem zanechala mrtvou rybu a vyběhla. Nedočkavá, co mě čeká venku.

>> Východní hvozd (přes propadlinu)

//ještě jednou se omlouvám o takové zpoždění

Ryby nakonec polevily a začaly se blížit k hladině. Ještě chvíli jsem čekala, ale nakonec jsem přeci jen hmátla tlapkou po první, co se objevila, ale minula jsem. Nespokojeně jsem si sama pro sebe zabrčela a dívala se na ně dál. Hladina se uklidnila a já zase zaujala stejnou pozici. Mysl prázdná, slyšela jsem jen svůj dech. Ryby se opět přiblížily. Vyčkala jsem o něco déle. Moje trpělivost byla opravdu velká, ale to samé bylo i s hladem. Ten začínal být čím dál tím větší. Jedna se přiblížila ke mně, máchla jsem po ní tlapkou a škrábla, ovšem nechytla. Uviděla jsem proužek krve, který ve vodě mizel. ,,Kruciš," řekla jsem tiše, když v tom jsem si všimla nově příchozí, která promluvila. Otočila jsem se na ní s vyjeveným výrazem a pak se jen usmála. Tu tolik neznám, měla bych se více seznámit, zároveň jsem si snažila vybavit její jméno, ale to mi vypadlo z hlavy upřímně. ,,Moc lovit neumím, takže... žádná sláva," řekla jsem a obrátila se zpět k vodě. Podívala jsem se na hladinu a uviděla, jak ryby zmizely a neni je vidět. Tím, že jsme tu sami, tak se snad dozvím víc, pořád jsem se držela svého plánu.

<< Borůvka

Nijak jsem nespěchala. Kam asi tak, když jsem měla teď čas naprosto pro sebe. Cestou jsem slyšela nějaké vytí a hluk v lese. Asi bych normálně se k nim přidala, ale má touha poznávat okolí smečky byla silnější než poznávat místní. A dokonce jsem zjistila, že znám už tak nějak většinu z nich, ač jsem jen některé jen letmo viděla a měla bych rozhodně upevňovat s ostatními vztahy, abych si zajistila postuv v postavení, ale tak. To může počkat. Přece jsem ještě vlče a stále mám neomezené možnosti, ne? Z rána se stala noc, nebo spíše Slunce pomalu mizelo. Obloha byla nádherná. Čistá jen s nějakými těmi mráčky. Jak takhle Slunce zapadalo, házelo všemi možnými barvami a to bylo přímo nádherné. Na okamžik jsem se musela zastavit, abych mohla obdivovat tu nádheru. Západy Slunce budou moje, řekla jsem si s úsměvem a pak nakonec pokračovala v cestě dál. Co jsem si tak všimla a cítila, nějak tu byly hranice, ale tedy pěkně slabé. Měli by to tu značkovat častěji, nebo jim sem vtrhne nějaká šelma, pomyslela jsem si, ač jsem nevěděla, co by reálně tady mohlo hrozit za nebezpečí. V tom jsem došla k nějaké tůňce, nebo prostě k vodě. Zastavila jsem se na okraji a podívala se na sebe a s šokev ve tváři jsem zjistila, že jsem o něco více povyrostla a už na mě bylo víc vidět, že ztrácím tu roztomilou vlčečí tvářičku. NEEE! To bude pak těžký si uzurpovat všechny věci, sakra, povzdechla jsem si a naštvaně tlapou hrábla do vody, jenže v tom jsem si všimla, jak se v tom něco pohybuje. Zaujatě jsem na to koukala a pak až si všimla, že se jedná o ryby. Přiklonila jsem se blíž a vyčkávala, až ony zvědavě vyplavou blíže. Byl čas na lov a já se musela soustředit.

<< Úkryt

Vyběhla jsem ven z úkrytu a byla rozhodnutá běžet za Bahý a prostě si s ní povídat. Připadala mi jako vlk, co toho má hodně za sebou a hodně mi poví. Neříkám, že Aranel by byla nějaká nudná nebo tak, ale přišlo mi že s námi vlčaty nechce tolik riskovat a radši by nás zavřela v úkrytu a já nechci. Ani nemůžu, prostě co mi to jako do života dá? Nic. Akorát mi tělo zakrní. Už takhle jsem dost malá na to, kolik mi je. Musím se více rozběhat, musím umět lovit nabrat sílu. Umět magie, to hlavně, švihla jsem ocáskem a zpomalila. Fakt byla celkem zima, ale nepršelo. Což bylo hlavní. Hlavně to i vypadalo, že co jsme byly v úkrytu, tak se i oteplilo, protože zem nebyla nijak mokrá. Prostě žádné stopy po dešti. Čas ubíhá nějak rychle, střihla jsem ouškem.
Jenže pach Bahý se mi ztratil a můj nosík zachytil spoustu jiných pachů. Vypadalo to, že je tu spousta nováčku. Možná jen přecházejí, možná ne. Třeba se taky jedná o jedince, co se chtějí přidat do smečky a to já ráda věděla, jaká konkurence se sem zase žene. Doufala jsem, že to nebude žádné malé vlče a ke všemu ještě holka. Šla jsem tím směrem až nakonec zahlédla vlky. Jeden byl šedivý a ten druhý byl takový béžový. Ten béžový byl trochu menší než ostatní, ale rozhodně už vyrostl do dospělosti. Vlče to teda není, řekla jsem si. Ale rozhodně ten vlk smrděl divně, když mi došlo. To je holky, protočila jsem očima. Neměla jsem chuť se s nimi vybavovat, proto jsem na nic nečekala a otočila se. Netušila jsem, kam jdu, ale šla jsem za pachem tohohle lesa, abych z něho nevyběhla. Přeci, než budu zkoumat další smečku, musím prozkoumat svojí smečku. Zvesela jsem si poskočila a na tváři měla velký úsměv. Dám se do prozkoumávání sama.

>> Ovocná tůň

Ač se nakonec Aranel rozkecala o té druhé smečce, a já pilně poslouchala, nedokázala jsem prostě už být víc v tomhle úkrytu. Jak jsem tak seděla, měla jsem lepší výhled ven, protože jsem nebyla u nich, neležela vedle nich. Otáčela jsem se a zjistila, že venku je lépe. Sice se mi do kožichu dostávala zima, takže se asi tolik to počasí nezlepšilo, ale rozhodně nepršelo a můj kožíšek se měl lépe. Poklesly mi ouška, takže bylo už více vidět, jak jsem smutná a jak mi je na nic, že tu musíme být a nic si nemůžeme užívat. Já potřebuji poznávat les, potřebuji znát okolí, další vlky, nemohu pořád chodit z úkrytu do úkrytu. To už bych radši zdrhla někam s tou Nym, určitě bych zažila více a věděla víc. O tom Životovi, Smrti, přitáhla jsem si ocas. Podívala jsem se na Aranel a pak na tu malou. Udělala si u mě pozitivní bodík s tím, že taky chtěla něco dělat a nesedět tu, ale fakt, jak se strašně lísala k Aranel, ten mě vyloženě vytáčel. Ale nedala jsem to na sobě znát. Asi by bylo lepší se vydat do té druhé smečky a vědět, jak to tam funguje. Říkala přeci, že si pomohli ne? V hlavě jsem si tvořila plán. Rozhodně jsem tu déle nehodlala zůstat. Kdy se naučím lovit? Kdy jako budu moci být nějak sama na sebe? Pořád budu muset být zavislá na nich? Já nechci! Moje potřeba rostla a nemohl jsem opravdu sedět. Sice Aranel nakonec navrhla, že bychom šly lovit ryby, ale to jsem nechtěla. Ani jsem nevěděla, co ryba je a jak se jako loví věci z vody. Možná by to byla zábava, ale já prostě chtěla lovit zajíce, lasičky, nebo jak se to jmenuje, o čem to mluvila. Hlavně, co bylo rozhodně divný, jak moc jsem byla zamlklá. Vždy jsem něco řekla, ale teď... jak jsem byla naštvaná a nesvá, nechtěla jsem mluvit. Než jsem však mohla teda nějak slovně zareagovat, začala vyjmenovávat členy a já zjistila, že znám většinu znich, což mě celkem potěšilo. Až na partnerku Sigyho, uvědomila jsem si. To se mi ouška zvedla a lepší nálada přišla. Protože to znamenalo, že bude opravdu lepší prozkouamt tu druhou smečku, když jsou takhle vedle sebe a takové kamarádky. Mohu když tak i hrát na to, že znám Nym, prohodila jsem ocáskem.
,,Já nevím jak vy, ale počasí se zlepšilo a už tu nechci dál sedět. Jsem mladá a spoustu toho musím poznat, takže pokud mě omluvíte," řekla jsem s úsměvem a vypadla z jeskyně jako kulový blesk. Ucíila jsem Bahý, musela jít taky směrem do Borůvkáče a já doufala, že jí budu moci odchytnout.

>> Borůvkáč

(//omlouvám se za zdžování, takže se radši odpojuji, aby si Maeve zahrála pořádně :3 )

<< Borůvka

Ani to tolik netrvalo a byly jsme v jeskyni. Upřímně jsem sem moc lézt nechtěla, ale do čumáku mě praštil pach Bahý a toho skřeta, který mi jí ukradl. Ani nevím, proč jsem si tu vlčici tak vehementně chtěla přivlastnit. Dokonce i Nel jsem chtěla celou jen pro sebe. Jenže tady prostě byla tahle nová, maličká a to jsem rozhodně trpět nechtěla. Sestra mi nevadila protože, prostě u ní jsem to tolerovala. Ale někdo jiný, někdo nový, to ne. Nějak se jí zbavím, prohodila jsem ocáskem. Hlavně mě tohle všechno začalo nudit. Kde je nějaká akce? Jak mám takhle poznávat, jak to tu chodí a co se tady děje? Takhle jen jdu do úkrytu a ven, do úkrytu a ven. Cítila jsem se jak uazvřená v kleci.
Došli jsme dovnitř a já si ještě vyslechla, co obě říkaly. Aranel si sedla na kožešinu doprostřed, avšak já byla tak nějak pozadu. Tak jsem se oklepala, ale nijak jsem se k ní nehrnula. Já chci lovit, chci vidět další členy. Nechi být tady, ale abych si osušila kožíšek, který byl celkem promočený, nakonec jsem si na tu kožešinu sedla taky. ,,A vlastně jak je možné, že je ta smečka takhle blízko?" zeptala jsem se. Už, když jsem byla s Nym, cítila jsem je. Zajímalo mně, zda třeba se předtím Nel zapomněla zmínit o nějaké alianci, o ztraceném bratrovi, co si založil smečku vedle.
Jediný, co mi přišlo fajn, že ta novačka chtěla na lov taky. Rozhodně jsem potřebovala tohle umět, abych se mohla do budoucna vypořádávat s větší zvěří a pak i s vlky. ,,A ty bys nás nemohla zaučit?" zeptala jsem se s velkými vlčečími očky. Tak moc moc moc moc jsem chtěla. Aranel nakonec řekla, že bychom mohly na procházku ve smečce. Což neznělo špatně, poznám území, ale rozhodilo mě, když novačka řekla, že zná všechny. Povytáhla jsem obočí, když z ní vypadlo, že zná vlastně jen těch vlků asi čtyři. Já znám Bluba, Aranel, Bahý, skřeta, Heather, Sigyho a Flynna. To jich je mnohem více, pousmála jsem se. Sice jsem nevěděla, kdo je v jejím podání stařík, což Kessel být nemohl, ten odešel. ,,To už je rozhodně pár členů, ale určitě jich je tu více," řekla jsem a otočila se na Aranel s očekáváním, že řekne, kdo tu všechno je.

Jedla jsem jelena dál. Ani jsem si neuvědomovala, že jsem měla takový hlad, ale asi to prost chtělo. Cestovala jsem trochu, byla jsem čerstvě vyspinkaná, takže jsem měla všechny předpoklady k tomu mít hlad. Celou tlamičku jsem mě od krve, která mi stékala po hrudi až na packy, ovšem déšť to ze mě úspěšně smíval. Přešla noc a nastal nový den. Já si přes to jezení dávala pauzičky, ale docela jsem se nadlábla na dost dní dopředu. Pršet samozřejmě přestalo, ale stále jsem měla takový hrůzostrašný zjev. Oklepala jsem se a podívala se na to vlče a pak hned na Aranel. ,,Maso jelena je fakt šťavnaté. Moc mi chutná," odpověděla jsem jí na otázku a olízla se. Pak hned na to vysvětlila, že jen malé vlčici o mně řekla, takže jsem jen přikývla. Ono asi stejně, co by o mně mohla Aranel říct, tolik mě nezná. Budu si muset začít více pamatovat, co komu říkám, abych pak náhodou neříkala nesmysly a sama se tak přichytila při lži, uvědomila jsem si. Avšak v tom mi došlo, že je možný, že Aranel má magii myšlenke, ač má oči modré. Rozhodně bych si měla dávat pozor, na co myslím, když jsem v okolí nějaké skupinky vlků.
Sedla jsem si na mokrou trávu a začala si lízat packu, když v tom se ozvala ta malá s otázkou, zda to jsou naši protivníci. Kdyby poslouchala, tak by asi zjistila, že nejsou. Proč by mi pomáhala vlčice, co se kamarádi s Asgaary? švihla jsem ocáskem. ,,Ne, to je sousední smečka a co vím, tak jsou hodní," konstatovala jsem a usmála se hned na to, kdy jsem hlavičku otočila k Maeve. To jméno se divně vyslovuje, střihla jsem ouškem. V tom nám Aranel vysvětlovala, že ještě velkou zvěř lovit nemůžeme, což mi dávalo smysl, ale že jsou něaké lasičky, což jsem nevěděla, co je, a ty bychom se mohli učit lovit. ,,,Já myslím, že jsem už na to dost velká, abych lovila malou zvěř," řekla jsem s prosebným pohledem, aby s tím Aranel něco udělala. Nevypadalo to totiž, že by se Sigy nějak hrnul do toho mě zaučit. Byl zaneprázdněn svým těžkopádným synem. Za tu poznámku mu jednu fláknu, olízla jsem si čumák. Malá se chlubila, že je z velké dálky a že jednou ulovila ovoce. Povytáhla jsem obočí, protože jsem nechápala, jak by jako mohla lovit ovoce. Načež Aranel zavelila, abychom šli zase do úkrytu. Mně se opravdu nechtělo, ale zase byla pravda, že jsem se potřebovala zahřát a nějak osušit. Takže jsem se zvedla a šla za ní. Řekla něco o tom hraní, ale to rozhodně nemohlo být tak zábavné, jako poznávání okolí. ,,A nemohly bychom třeba spíš lépe poznat Borůvku? Věřím, že jsem neviděla ještě všechno a taky neznám zbylé členy," řekla jsem s prosebným pohledem na Aranel. A abych nevynechávala tu maou úplně, otočila jsem se na ní. ,,Viď, ty tu taky moc nikoho neznáš, že?"

>> Úkryt

Aranel ze začátku vypadala zaraženě, ale když jí došlo, že jsem to já, pousmála se, což mě potěšilo. Ovšem, co mě nijak netěšilo bylo tohle malé vlče, které vypadalo o pár měsíců mladší než já, ale díky tomu, jak jsem byla malinká se to celkem vyrovnávalo v naší výšse. Hlavně jsem rostla celkem pomalu, což mi trochu vadilo, ale tak, co jsem s tím mohla dělat. Všimla jsem si, že se začalo lesem nést sluneční paprsky a déšť už byl mírnější, až skoro zmizel. Byla jsem fakt ráda, protože takhle promočená jsem ještě nebyla. Oklepala jsem se, čímž jsem ohodila to malé vlče a trochu i Aranel, na kterou jsem se omluvně podívala, ale té malé jsem takový pohled nevěnovala, protože se najednou ozvala s tím, že mě zná, že o mně vyprávěla Aranel. Hlavně jí řekla Nel a z nějakého důvodu mě to píchlo u srdce. Aranel je ale moje pečovatelka, řekla jsem si v duchu vlastnicky, ač jsem i od ní věděla, že má svoje vlastní vyrostlá vlčata a stará se o ty nová. Otočila jsem se opět na ní s otázkou v očích, co o mě tak asi říkala. Na to však ale nijak nereagovala. To malé vlče hned na mě, že bychom si mohli hrát. A samozřejmě se taky představila. Maeve. Hlavní nepřítel, vlastně ani nevím, proč jsem vůči ní vnitřne zaujala až tak nepřátelský postoj. Však můj hlavní cíl byl Blubary, na jehož pozici jsem se chtěla dostat a vládnout Galliree. Všichni byli mý nepřátelé, ale prostě tahle mě vytáčela už prostě tím, jak byla. ,,Můžeme, jen -" vstoupila mi naštěstí do řeči Aranel a zeptala se mě, zda mám hlad. Při zmínce hladu se mi trochu ozvalo bříško a já tedy jen přikývla. Podívala jsem se na jelena, který vypadal trochu vyžraně, ale bylo na něm ještě spousta masa. Hlavně měl fakt velké paroží. ,,Ty jo, kdo ho skolil?" řekla jsem trochu užasle, než jsem se do jeho masa zakousla. Můj první jelen a byl naprosto výtečný. Kam se hrabou myši a krysi, dokonce i ten kanec nechutnal tak dobře. To je mňamka, pomyslela jsem si, když jsem si špnila tlamičku jeho krví. Hlavně jsem taky přemýšlela o tom, co je vlastně to hraní. Nesmím ale před tím vlčetem vypadat hloupě, to si nesmím dovolit! řekla jsem si sama pro sebe. Když jsem si vzpomněla na sestru, vím že ona byla taková, že byla vždy u mě a chtěla podniknout vše možné, ale nebylo to hraní, alespoň tuším. Vlastně... nevím.
Pak jsem se zarazila nad otázkou Aranel a polkla jsem. ,,No, já ho nepotkala. Když jsem dolazila na místo, on tam nebyl. Šel asi zpátky s Flynnem," řekla jsem a olízla se. ,,A v tu chvíli mě našla Nym. Takže jsem nic z lovení neměla... ale pomohla jsem nějaké náhodné vlčici vyndat zajíce z nory," řekla jsem pyšně a mávla zvesela ocáskem. Aby náhodou Aranel a ta malá neměli podezření, že chovám negativní pocity k vlčeti, otočila jsem se na Maeve a zeptala se. ,,Odkud vlastně jsi a lovila si někdy?" zvědavě jsem se zeptala, když jsem si znova ukousla z jelena.

Přece jsem jen nemohla odolat a zůstat na místě. Pokud mým plánem bylo tohle místo jednou převzít do svých tlapek a stát se alfou, která se stane alfou vlastně všech místních vlků, měla bych všechny znát a všechny si omotat kolem prstu. Když už nebudu moci být Bohem, protože to nezní tak jednoduše sbírat magie a pak je oba vyšachovat z jejich pozic, tak budu alespoň alfou celé téhle země, potěšeně jsem se usmála a vyšla. Jenže moje nálada dlouho nevydržela. Začalo velice hustě pršet. Začal nový den a s ním i velice husté pršení. Během chviličky jsem celá promokla. Odfrkla jsem si. Neměla jsem tolik v lásce déšť, ale ještě více jsem nesnášela déšť, když je všude sníh, protože pak se z toho stávala jen hnusná břečka, co se lepila na nohy. A hlavně všude bylo bláto. Když jsem tak ťapkala za někým, koho prvního uvidím, občas jsem měla tlapky ve sněhu a občas v tom blátě. Na chvíli jsem se zastavila a zvedla jednu packu po druhé. Děsně se to lepilo na tlapky a divně to čvachtalo. Ewwww, pomyslela jsem si, zamračila se a pak se dala trochu do běhu. Do čenichu mě udeřila Aranel ještě s někým, což jsem netušila vůbec, kdo je. Ale tím, že tam byla Aranel jsem věděla, že to bude v pohodě. Když jsem jí zahlédla, automaticky jsem se usmála a šťastně k ní příběhla. Ale jak to všechno bylo mokré a bylo bahno, nedokázala jsem zastavit a v tom bahně se trochu sjela k ní a drcla jsem do ní. Nalepila jsem se na její hruď. Celkem to mlasklo než zadunilo, protože jsme obě byli promoklé. ,,Promiň," řekla jsem rychle a odtáhla se. Musela si ale všimnout, že jsem přišla úplně odjinud, než ze Zelené nory a tudíž abych předešla všemu kárání a nebo otázkám, radši jsem to vyklopila. ,,Šla jsem za Sigym, jenže se jeho pach vytratil a musel mě přehlédnout, když šel zpátky domů, ale potkala jsem hodnou vlčici jménem Nym, která je kamarádka syna alf Asgaaaarské smečky a dovedla mě domů, jen jsme to trochu obešli, abych poznala, kde se nacházím," řekla jsem. Nadšení ze mě přímo třískalo, mohla to vidět. Musela jsem rozhodně dát dojem, že jsem strašně moc chtěla domů a díky Nym se mi to podařilo. Ve skutečnosti ale jsem chtěla být ještě dál venku a trochu poznávat svět okolo. Ach, pořád zapomínám, že bych se měla seznámit se všemi tady, což mi připomíná.. otočila jsem se na vlče. Bylo o maličko menší než já. Ostatně já si celkem byla vědoma toho, že jsem malinkatá i na svůj věk, ale to mě netrápilo. Podívala jsem se na ní. Odkud ta se vzala? Tu jsem tu rozhodně předtím necítila, a v tom mi došlo, že by to mohlo být vlče z venku. Další konkurence. Avšak nic z toho nemohlo to mrně z mého obličeje vyčíst a tak jsem se usmála. ,,Ahoj, já jsem Elora," řekla jsem, ač jsem jí v duchu nadávala. Vypadni ty jedna zmije.

// 4 zoubek

Bylo mi celkem smutno po tom, jaké fiasko se stalo, když se mi posledně kýval zub a já ho šla odevzdat do řéše za panem Jelenem. Do teď jsem občas viděla ty jeho oči, které ani nebyli úplně jako oči, ale dokázala jsem v nich číst stejně jako v kterých koli jiných. Bylo vidět, že se zlobí. I jeho tón byl tehdy trochu jinačí. Proto, když se mi teď kýval další zoubek a vyloženě už se držel z posledních sil, netěšila jsem se tam vrátit tolik, jako minule. Bála jsem se, že udělám zase nějakou koninu a budu muset odejít dřív, než budu moci zjistit cokoli jiného. Ale, pan Jelen už tehdy říkal, že to je prostě svět, který existuje a oni sbírají zoubky, aby mohli přežít. A ač to poslední setkání ve mně zanechalo různé pocity, vrátit jsem se vlastně chtěla. Vyplivla jsem už vypadlý zub a dala ho pod lístek, pod svou tlapku. Spokojeně jsem zavřela oči a volala v duchu myšku.

Na tenhle proces jsem si začala celkem zvykat. Ta temnota, která se točila, až to tak nevypadalo, protože vše bylo černé, ale celým svým bytím jsem to mohla vnímat. A náhlé rozednění se. Musela jsem několikrát zamrkat a pořádně otevřít očka. Ležela jsem na té krásné a pohodlné travičce. Kolikrát jsem měla chuť prostě jen ležet na místě a nic nedělat. Byla tak měkkounká. Proč tohle není i v reálném světe? vstala jsem na nožky a podívala se pod tlapku. Byl tam zoubek. Usmála jsem se a dala si ho do pusy, abych ho mohla předat. Napadlo mě, že teď bych to mohla dát nějaké myšce přímo a nechodit rovnou se zoubkem za panem Jelenem. Šla jsem tedy normálně, poučená z minula a dívala se na cestu. Myšek bylo hodně a všechny někam pospíchaly. Dívala jsem se a snažila se odhadnout správný moment na oslovení alespoň jedné z nich. V tom jsem zahlédla jednu, která upadla a z jejích rukou se vykutálel kamínek. Došla jsem k ní a čumáčkem jí tak nabídla pomoc. Mohla se a něj chytit a vstát. Ještě mě hezky pohladila a já zavrtěla vesele ocáskem. Podívala se na mně a všimla s mého zoubku v puse. Dala jsem ho na zem. ,,Tohle mám pro vás," šoupla jsem kamínek blíže k myšce. Ta ho zvedla a zkoumala ho a pak mi posunula blíže ten kamínek, co ona nesla. Byl opravdu krásný a lesklý. ,,Děkuji, řekla jsem z vesela," myška jen kývla a zmizela. Trochu mě mrzelo, že si se mnou ani nepopovídala, ale stejně jsem chtěla hlavně za panem Jelenem. Tohle mi zvedlo náladu, ale musela jsem se krotit, abych se opět nerozeběhla.
Cestu jsem znala. Občas jsem si trochu povyskočila, protože ta tráva byla opravdu hodně měkká a pěkně se na ní skákalo. Uviděla jsem známé liány a já věděla, že jsem blízko. Nehodlala jsem radši ani křičet nebo nějakým jiným způsobem oznamovat svojí přítomnost. Musel to už vědět. Je to přeci pan Jelen. A v tom jsem ho spatřila a já zastavila. Nikdy mě nepřestane fascinovat. On je prostě úplně dokonalý. Otočil se a sklonil se ke mně. ,,Koukám, že jsi navštívila myšky," pronesl a vypustil ze svých nozder páru. Příkývla jsem, jako kdybych byla němá a neměla prostě žádná slova. Nakonec jsem rychle zamrkala a řekla. ,,Já, žíkala jsem si, že by bylo lepší to dát myškám rovnou, abychom za nimi nemuseli." ,,Chtěla bys trávit víc času v mé přítomnosti, že ano?" odvrátila jsem zrak, protože jsem se trochu zastyděla. Přeci jen jsem byla vlče plých otázek i v reálném životě, jelikož jsem toho spoustu nevěděla. A tady to samé. Tolik toho neznám a tolik toho je, co bych měla poznat. ,,Proč vlastně zoubky a ne nic jiného?" zeptala jsem se rovnou, až mě to samotnou zarazilo. Jelen se napřímil a podíval se někam do dáli. Podívala jsem se tím směrem, ale jak jsem byla malinká, viděla jsem jen kmeny stromů, liány a trávu. ,,Zoubky malých vlčat jsou velice výživné. Nesou v sobě spoustu věcí, o kterých ani ty nevíš. A slouží jako výživa pro ten dubový pařez, jak jsem ti kdysi říkal. Dubový pařez... ten tu byl od počátků. Jeho kořeny vytváří tenhle svět. Z jeho kořenů tu rovste všechno okolo a kdyby se přestal živit... umřel by a my s ním," s poslendí větou se na mě podíval a já polkla. Všechno tohle vytvořil pařez a možná i samotného pana Jelena. Vypadal, že on je tou samotnou součástí tohohle světa. Ale to byli všichni. Trochu mě to rozesmutnilo, ale zároveň jsem pochopila, proč je to tak důležité. ,,A ty kamínky. Proč tam rovnou nehodit ty zoubky? A nevadí, že mi myška dala kamínek?" bála jsem se, abych jim nesebrala něco, co je pro jejich život velice důležité. Jelen se opět sklonil a hlavou pokynul k mé tlapce, abych kamínek odkryla. ,,To, co je ve tvých zoubcích, tak když se dobře zpracuje, což naše nadané myšky umí, vznikne z toho takovýhle kamínek. Když se pořádně podíváš, můžeš tam ten zoubek stále vidět," podívala jsem se na pana Jelena, jenže mi hlavou pokynul, ať se podívám na kamínek a já tak učinila a opravdu. V určité poloze jsem tam dokáala vidět ještě zoubek. Bylo to fascinující. ,,A jak jsem říkal. Myšky zoubky zpracovávají, aby to bylo co nejvíce pohodlné a přínosné pro pařez. Kdyby se hodil zoubek rovnou, kolikrát v tom zoubku jsou kazy, různé i špatné věci, a tím náš svět krmit nechceme. Kdyby se tak stalo, špatně by to dopadlo," souhlasně jsem kývla na znamení, že chápu, co tím chce říct. V tom se opět Jelen přiblížil a frkl mi páru do obličeje. Trochu jsem zakašlala, ale hned na to se zasmála. Pošimralo mi to čumáček. Jenže když jsem se na něho podívala, došlo mi, že nadešel můj čas zase odejít. Přišlo mi, že tu svět ubídá neuvěřitelně rychle a já nemám čas se tolik ptát a trávit čas s milovaným panem Jelenem. Aci vycítil ten smutek, který se ve mě budoval a otřel se čumákem o mojí tvář a pak mě políbil na čelo a já se vrátila zpátky do reality. Takhle se ke mně nechoval ani otec...

<< Zrcadlové jeskyně

Šlajsem poslušně za ní a opět se při cestě rozlížela kolem, abych si cestu zapamatovala. Vlastně jsme šly tou samou cestou, co jsme vstoupily do té jeskyně. Dobrý, tak tohle si rozhodně zapamatuji, usmála jsem se sama pro sebe. Bylo fajn si pamatovat místa, kde jsem byla, abych se případně neztratila a věděla cestu domů. Je zajímavé, jak lehce tomu říkám domov, přitom prostě to je jen místo, které chci... zasekla jsem se, abych zase opět neřekla ve své mysli něco, co by mohlo Nym prozradit můj pravý záměr, proč jsem tady a co chci udělat. Ani jsem to nedala na sobě znát, že bych měla nějaké nekalé myšlenky, aby tu magii Nym nezapla. Vlastně, může jí používat celou dobu? A nebo jen v nějaké chvíli? potřebovala jsem se ještě na to zeptat, ale to už jsme došli k hranicícm Borůvky. Zastavila jsem se a Nym mi ještě řekla o Styx. To si musím zapamatovat. Šedý kožich, plný jizev, dobře. Ač Nym zdůraznila, že bych se s ní neměla nikdy vidět, hodně jsem po tom toužila. Chtěla jsem vědět, jaká je a proč ublížila Nym. Jaký je její záměr? pomyslela jsem si. ,,,Dobře, dám si pozor," řekla jsem nakonec. Pak už se semnou loučila. Stačila jsem rychle ještě na ní křiknout. ,,Ráda jsem tě poznala Nym a určitě si tě najdu!" zamávala jsem zvesela ocáskem a pokračovala do lesa. Bylo tu opět spousta pachů a spoustu z nich jsem stále neznala. A popravdě jsem neměla náladu se s někým vidět, ale nechtěla jsem zpátky do úkrytu. Hlavně to vypadalo, že se oteplilo, i když už padala noc. Sníh byl takový, těžký a hodně mokrý.

Musela jsem přiznat, že mě to celkem s Nym bavilo. Doufala jsem, že bych mohla cestovat více, ale zase pravda byla, abych si udržela dobré vztahy ve smečce, že bych se tam měla trochu více zdržet a poznat ostatní. Ano, pokud hodlám udělat to, co po mě žádá tatínek, budu muset upevňovat vztahy, pomyslela jsem si hned na to. Pak jsem stočila hlavu k Nym, když mi zrona povídala o tom, co to vlastně na tom stropě je. Krápníky, divný jméno, zkoumavě jsem si je prohlížela. Hlavně to vypadalo, jako kdyby to bylo z vody, která ztvrdla. Určitě se tomu procesu nějak říkalo, ale já opět nevěděla jak a asi by to bylo už moc otázek, abych se jí ptala i na tohle. Takže jsem nad tím mávla pomyslně tlapkou. Nakonec se na mě podívala a řekla mi o té Cynthii. Její jméno bylo stejně strašný, jako ten příběh, co mi říkala. Trochu jsem se zamračila. Třeba se taky snažila prosadit cestu a nakonec bodala kudlu do zad, každopádně to muselo Nym hodně ublížit. ,,To se rozhodně nedělá. Proč obhajovala vlčici, která ti ublížila? Neměla by být smečka důležitější?" řekla jsem nahlas, i když v duchu jsem nad tím přemýšlela trochu jinak. Ale nehodlala jsem svoje myšlenky rozvádět. Ne před Nym.
Najednou se však zvedla a řekla, že bychom měly jít domů, že nechce, aby se mi něco špatného stalo. Byla přeci jen dospělá a silnější než já, nemohla bych jí zdrhnout nebo vzdorovat, takže jsem jen smutně kývla. ,,A co přesně se stalo? Ona ta vlčice prostě náhodně útočí? To je mi divný," řekla jsem nahlas a taky se postavila. Trochu se protáhla, oklepala se a vydala se opět za ní.

>> Borůvkáč