Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tak nějak jsem prostě popošla dál a zastavila se. Ono jako nebyl problém kohokoli oslovit. já jsem ten problém rozhodně neměla, ale prostě nějak jsem nevěděla koho. Kdo by mě natolik zaujal, abych k němu běžela a řekla mu "ahoj". Bylo by však nejlepší, kdyby se někdo z místních otočil a rozhodl se ke mně naběhnout a tenhle krok udělat za mně. Já se prostě a jednoduše nemohla rozhodnout. Hlavně jsem stále nebyla tak daleko, tudíž jsem na Bahý viděla a viděla jsem to, jak se i sesunula na zem a nějak oddechovala. No, tys mě poslala pryč, já teď za tebou běhat nebudu, dělala jsem, že jsem si toho nevšimla a rozhlídla se.
V tom se u mě objevila nějaká šedá vlčice, která měla na tlapkách malá křidélka. Zůstala jsem na jejích tlapkách viset pohledem. Absolutně jsem ignorovala, co řekla a hned spustila. ,,To jsou opravdová křidélka, co tam máš? Jakože....fakt?" řekla jsem s leskem v očích. První vlk, co byl něčím zatraceně vyjímečný. Podívala jsem se jí do očí. ,,To je úplně hustý! Co dělají?" hned jsem se začala vyptávat, když v tom mi došlo, že jsem ani nepozdravila. Vlčice musela být asi trochu zaskočena mým veselým zvoláním nad jejími křidélky. Hodila jsem proto zpátečku, zastřihla ušima, pousmála se a s klidným tónem se představila. ,,Ahoj, já jsem Elora," řekla jsem hned a kompletně vynechala tu část, že bych byla ztracená. Prostě jsem to vypustila z hlavy. Pak si mě prohlížela a na to pronesla něco o tom, že se za mnou musí vlci a vlčice hemžit. Nějak jsem nechápala, co tím myslí, ale uchechtla jsem se. Několikrát očkama zamrkala. ,,Nikdo za mnou nechodí," řekla jsem nevinně. Ostatně jsem přeci jen stále byla vlče a tohle, na co narážela, jsem prostě nechápala. Ale určitě to myslela dobře, když mě tak pochválila, prohodila jsem ocáskem a vykulila na ní své žluté oči. A až teď si všimla, že je má taky žluté. Na to se v tu chvíli představila. Kývla jsem. ,,Těší mě, Evelyn. Jakou máš magii? Totiž, vím, že vlci, co mají žluté oči, mají taky magii, jen se jim nezbarvily oči. Jsi taková chodící záhada," řekla jsem zvesela a nechala svůj ocásek vrtět taky, protože jsem to viděla i u ní. Takže koukám, že jakmile dospěju, můj vzhled mi hodně pomůže navázat dobré vztahy, což je důležité. Abych měla pak spoustu poddaných, pomyslela jsem si.

<< Náhorní plošina

Slunce už bylo jasně na obzoře, ale prd z něho bylo vidět. Jen se udělalo o trochu více viditelno. O trochu více, prakticky se nic nezměnilo, ale bylo prostě mnohem více jasně. Každopádně co mi bylo mnohem více jasnější, v jaké stavu Bahý byla. Prostě, kdyby mohla, nechá za sebou kostru a její masová část si dopřeje odpočinku. Až tak to bylo do očí bijící a já prostě v tomhle případě neměla to srdce jí vidět se takhle vláčet. ,,Bahý, prosím, zastav. Tebe to musí moc bolet," řekla jsem, stáhla ocas, přitiskla uši k lebce a koukala na ní jak zraněné vlče, co potřebuje maminku. Jo, bylo mi jí líto i přes všechny emoce/ myšlenky, které jsem měla. Přeci jen ona mě dovedla do Borůvky a ona byla ochotna mi ukázat svět, víceméně. A ano, ona byla ta, co mě nechala u toho blbečka Života, ale tak okay. Prostě asi na ně působí více a má mnohem lahodnější řečičky, ale prostě u mě narazil. To si bude muset vyžehlit, pomyslela jsem si.
Když mluvila o té smečce, kývla jsem na znamení, že Aranel určitě bude vědět. Ostatně ona byla ta, kdo mi to řekl, ale tak jméno mi te'd bylo k ničemu. ,,Ano, na návštěvu bych ráda," řekla jsem a dál větu nerozváděla. Proč, nebo za jakým účelem, nah. To jsem nehodla nějak říkat. Chci jen vědět, jak moc jsou oproti Borůvce silní, jak moc členů mají, zda jsou taky tak přívětivý, zda tam je ten kamarád Nym no...a jak velkou konkurenci prostě Borůvka má, vlastně já, když plánuji Borůvku si uzurpovat pro sebe, je možné že budu chtít rozšířit území.
V tom Bahý udělala něco, co jsem nečekala. Přejela čumákem po mém líčku a já tam stála jak opařená. Byl to totiž moc hezký pocit. Bylo to strašně příjemné. Visela jsem na ní pohledem, jako kdyby byla najednou anděl. Všechno kolem ní zářilo. Musela jsem se trochu oklepat, zamrkat a usmát se. ,,Ty jsi moc hodná Bahý, víš to?" řekla jsem jí stydlivě. Ostatně moje tváře celkem hořely. Tohle nebylo normální. Tohle nedělal ani můj...otec. Kšá, vy špatný myšlenky. Otec mě obdaroval vyšíí láskou. Tohle je přesně to, před čím varoval.
Ani jsem si neuvědomila, kolik je tady vlků a že jich tu byla hromada. Nedokázala jsem se tu vyznat. V tom mi Bahý pokynula, aď jdu. Ohlédla jsem se. Až přes špatnou viditelnost jsme se nacházeli blízko Borůvky. Dokázala jsem to poznat. Otočila jsem se zpět na ní. ,,Děkuji a budu opatrná. Vrátím se a vše ti povím, jen... prosím, uzdrav se brzy," dodala jsem a než jsem se stačila zastavit, otřela jsem se o její tváře a zvesela poskočila a otočila se jiným směrem. A nehodlala jsem zastavovat, protože jsem se styděla a zároveň si tuhle věc neskutečně vyčítala. Rozhlížela jsem se kolem. Spousta nových pachů, nových tváří. Nevěděla jsem, kam se dříve podívat, u koho zastavit a zeptat se, zda by třeba nechtěl podniknout cestu do neznáma, protože...zas tolik jsem sama jít nechtěla a když už tu bylo tolik vlků, proč se někoho nezeptat?

<< Kopretinka

Na okamžik jsme zastavily, aby se Bahý mohla rozhlédnout a vlastně mi povědět, kde se nacházíme. Můj orientační smysl zatím dost zaostával tím, jak jsem absolutně netušila, kde se nacházím. Pro mě byla tahle země strašně velika a spoustu míst jsem nebyla schopna ještě vidět a probádat. Dělala jsem přesně co řekla a podívala se tím směrem, ale přes ten všechen prach/písek, co byl kolem jsem sotva ty obrysy viděla. ,,Oh, myslíš Asaar? Nebo něco takového? O té mi říkala Aranel," řekla jsem, když mluvila o sousední smečce. Dost ráda bych se tam někdy podívala. Tam je vlastně ten kamarád, o kterém mluvila Nym. Možná tam bude taky, prohodila jsem ocasem. Nevím, proč jsem si na tu vlčici vzpomněla. Možná kvůli tomu, že ona byla asi ta první, která mi řekla o světě mimo smečku, o Životovi, Smrti a nějaké šedé, nebezpečné vlčici.
Bahý mi ukázala všechny možné viditelné body, podle kterých jsem mohla vědět, že jsem blízko domova. Zaznamenala jsem si je pomyslně v hlavě a kývla. ,,Dobře, děkuji Bahý. Teď se určitě neztratím," pověděla jsem jí. Samozřejmě hodlám dojít zpátky do Borůvky, ale teď se mi prostě nechce. Když už jsem konečně venku.
Bahý řekla jasným a pevným hlasem, že mě nepotřebuje, abych jí doprovodila domů. Což bylo potěšení pro mou utrápenou dušičku. Mohu prostě jít a cestovat sama. ,,Budeš v pořádku?" zeptala jsem se ještě, abych se ujistila, že mi řekne ano. Už z několika důvodů, ale přeci jen jsem měla o ni jistou starost. Nechci to mít na krku... uvažovala jsem o nejhorším. Pak se Bahý rozkecala o tom, že už uběhla dlouhá doba od toho, co je tady. ,,Nestýská se ti?" zeptala jsem se automaticky a čekala, co mi odpoví. V hlavě jsem si mezitím představovala ta kouzelná světla na obloze.

>> řeka Mahtaë (sever)

<< Narrské vršky přes řeku

Jako kdyby se minulý den nic nestalo. Nebylo to skoro poznat, že nějaká písečná bouře vůbec byla. Teda až na ten fakt, že se stále špatně vidělo na cestu a teplota celkem poklesla, ale to nebylo nijak zásadní. Stejně ale bylo fascinující, jak tady to počasí fungovalo, nebo zda takhle fungovalo i někde jinde jsem nemohla posoudit. Má to na starosti Život nebo Smrt? vlastně mě ani nenapadlo, že by v tom mohl mít prsty třeba i jiný Bůh speciální na počasí. V tom Bahý promluvila, zda to tu poznávám. Rozhlédla jsem se. Jak bylo špatně vidět, moc jsem toho nepoznávala. Spíše jsem vůbec nic nevěděla a neviděla. ,,Uhm, netuším. Já tolik ještě necestovala," řekla jsem trochu zahanbeně, ale vlastně jsem se neměla za co stydět. Proč by? ,,Bahý, tys cestovala hodně?" zeptala jsem se jí se zájmem. Přišlo mi, že je hodně zkušená a vlastně mi až teď docházelo, že o ní moc nevím. Což bylo smutné vzhledem k tomu, jak se o mě hezky starala. Jediný, co jsem věděla, bylo že měla toho divného krkavce, že zná pár triků na lovení, že má magii vzduchu a to je...všechno.
Pak, když přišla řeč na to, že bych to tu poznávala, ale že pomohu Bahý zpátky, tak jsem trochu posmutněle přikývla. Vlastně jsem nebyla na to schopna cokoli říct. Je fajn, že víc neprotestuje. Sice nevím, co mám říct, ale v tu chvíli bych už tuplem nevěděla, přišla jsem si jak zbičovaný pes. Prostě mi to bylo líto. Teda, alespoň trochu. ,,Doufám, že to není zlé," řekla jsem s pohledem na její záda. To bylo jediné, na co jsem se zmohla.
Cesta docela ubíhala na to, jak vypadala Bahý mrtvě. Bylo vidět, že sem tam škobrtne. ,,Bahý, nepospíchej prosím. Nechci aby se ti kvůli mně udělalo ještě více špatně," řekla jsem tiše, přesto to mohla slyšet. Musela jsem hrát zraněnou, nevinou, což se mi dařilo a reálně mě její stav celkem u srdce bolel, ale prostě... nehodlala jsem být tady já ta špatná, to rozhodně ne. Zvolila si to sama. ,,Půjdeme spolu do Borůvky. Postarám se o tebe," řekla jsem, aby v ní začalo hlodat. Aby mě přesvědčila, že mám cestovat, což jsem ale i hodlala udělat. Ale reálně fakt nechci, aby se jí udělalo hůře... říkal mi slabý hlásek. Snad neumře.

>> Náhorní plošina

Opravdu jsem moc byla vděčná, že je tma a že se vše zklidnilo, protože absolutně netuším, jak by se tohle vše zvládalo, kdyby do toho stále řádila ta písečná bouře. Nechtěla jsem radši ani na to pomyslet a proto jsem dala jen hlavu na své tlapky a sledovala Bahý, jak tam jen leží. Doufala jsem, že jí to opravdu brzo přejde. Jak ze svých sobeckých důvodů, tak i proto, že to byla Bahý a jako jediná z Borůvky mě vzala na výlet. A prostě vypadá, že je fakt hodná, ale stejně jí nemohu věřit, zastřihla jsem uchem.
Vypadala tak unaveně a vyčerpaně. Nedokázala jsem si dovolit usnout nebo zavřít oči na delší dobu. Potřebovala jsem jí hlídat, kdyby cokoli. Už jen z povinosti. Jakmile se však nějak začalo rozednívat, pohnula se a pomaličku vstávala. Já na nohách byla hned, připravena jakkoli pomoci. Teda, alespoň to tak vypadalo, i když reálně jsem jen doufala, že mojí pomoc odmítne a že nebude padat. Hlavně ne na mou stranu. ,,To tu opravdu není kolem něco, co by bylo dostatečně čísté?" pravila jsem hned, když řekla, že ty řeky nejsou čisté na omytí její rány. Na to hned začala, že půjdeme domů, ale nebude mě tahat na území, protože chápe, že chci poznávat. Využila jsem situace. ,,Já tě alespoň doprovodím, co nejblíže, abych věděla, že jsi v pořádku. Je mi to strašně blbé a trapné tě opouštět v takové situaci. Nebudeš se na mě zlobit?" řekla jsem tak, aby to vyznělo, že jí beru za slovo, ale zároveň mě to hrozně mrzí. Sklopila jsem i oči a měla vyloženě výraz vlčete. Asi se mě to stále drželo. ,,Pokud se ti ale cestou udělá hůře, neopustím tě," dodala jsem, abych zahrála na její srdíčko více. To si piš, že uteču, i kdyby zkolabovala. Ale musí zkolabovat někde blízko Borůvky. Stačí zavýt a oni budou stopro vědět.
Najednou se pohnula a prostě šla. Velice pomalu, ostýchavě, ale šla. Já šla vedle ní, ale přeci jen trochu vzadu a kontrolovala každé škobrtnutí. Jen aby měla pocit, že se fakt starám. Kdybych šla před ní, tak bych jí akorát ukazovala záda a ty jí nechci ukazovat reálně, pomyslela jsem si. Každopádně jsem jí následovala. Viděla jsem, jak se za mnou otáčí a vždy jsem se povzbudivě usmála.

>> za Ba(g)hý

Sice se mě snažila utěšovat, ale já viděla v jakém stavu je. Trochu jsem se rozhlédla okolo. Já nevěděla vůbec, kde jsme. Nikdy jsem tu nebyla a cestu zpátky po té písečné bouři jsem si netroufala. Vlastně jsem teď ani netušila, kudy jsme to šly. ,,Nevíš, zda je tady poblíž nějaká řeka? Mohla by ti očistit rány," řekla jsem první věc, co mě napadla. Ona sice pořád mluvila o odpočinku, ale jak se jí ty rány vymejou? Já je rozhodně lízat nebudu a ona si na ně nedosáhne. Byla to celkem pekerná situace. Hlavně mě vy zamrazilo, když zavřela oči. Co když tu usne a neprobudí se? Upadne do hlubokého spánku, nebo hůře? Ty záda vypadají strašně...co pak jako budu dělat? S ní ani nepohnu. A na Života spoléhat nebudu, ten je k ničemu, přemýšlela jsem, jak se z téhle šlamastiky dostanu ven. Asi nejjednodušší by bylo prostě někam běžet, najít pomoc, donést jí sem nějakého vlka a zdrhnout, protože co já jako budu dělat? Přát jí, aby se brzy uzdravila? Takové plané kecy nikdy nikomu nepomůžou. A hlavně nechci být tady stuck. Pak by to znamenalo, že bych na ni musela dávat pozor i v Borůvce, aby se jako neřeklo a já hrála zlatou Eloru, ale já prostě už chci jako někde cestovat a být jinde. Jenže musíš hrát hodnou a teď odejít prostě nemůžeš. Bahý mě vytrhla z myšlenek. Podívala jsem se někam do dáli, polkla a řekla. ,,Zaútočila na nás smečka a já utekla. Dostala jsem se sem náhodou," řekla jsem jen. Musela jsem si ale začít dávat bacha, abych všem říkala stejné verze. Rozhodně jsem Nym říkala něco více, zmínila jsem se nějak o matce, ale to jsem už netušila, co. Umřela při porodu? Asi, zastřihla jsem uchem a opět se podívala na Bahý. A v tom uviděla i tu vránu, která teď ale nic nedělala. No, já se nehodlala nijak podezřele hýbat.

Bahý zvedla prudce hlavu a trochu i zakňučela, pravděpodobně z toho, jak prudký pohyb to byl. Pak vyslovila chraplavě mé jméno, teda jeho zkráceninu, která se mi celkem zalíbila, ale na to nebyl čas, aby se řešilo. Mluvila, řekla něco na vysvětlenou, že tohle udělala Smrt. Docela jsem se zalekla a trochu mě píchlo u srdce, ale z nějakého důvodu to nebylo dostatečné zastrašení. Prostě co by vlk očekával, když se řekne Smrt? Přesně tohle. Divila bych se, kdyby odešla bez zranení. Sice je to místní bohyně, ale dostává svého jména. ,,Neomlouvej se, hlavně abys byla v pořádku," řekla jsem starostlivě, ač jsem ale na ni přece jen byla naštvaná. Nechala mě tam s tím ničemou, co si dovoloval pochybovat o pocitech mého otce a který se mi hrabe v mém soukromí. Jestli tohle slyšíš, tak táhni do háje. Ovšem žádná z těchto emocí na mě nebyla vidět. Pouze starost, která byla však upřímná. Bahý se pousmála a na tváři se jí objevil pobavený výraz. Asi kvůli tomu, jak sama Životovi naletěla. No, k smíchu mi nebylo.
Když promluvila znova, prudce jsem zakývala hlavou na srozuměnou. ,,Samozřejmě, to je v pořádku, jen odpočívej prosím," řekla jsem jí a lehla si tak vedle jí a dívala se na její záda. Byla opravdu strhaná a vlastně mě zajímalo, jak dlouho tu budeme muset ležet. Je mi jí líto, ale já tu nechci ležet pořád. Nedokázala bych jí pomoci, jsem slabá, magii používat neumím... a jsem mizerný společník, prohodila jsem ocasem, abych si lépe uvelebila. Pak se mě však zeptala na otázku, na kteoru jsem nechtěla, aby se ptala. No, můj herecký výkon nabral svých obrátek, já se zářvě usmála, až mi blízkaly všechny zuby a i oči. ,,Život je strašně hodný a milý, víš? Hlídal mě a věděl, že přicházíš, tak mě poslal dolů," řekla jsem, ač jsem vnitřně každé slovo oplakala.

Nevím, kde jsem byla, nevím co bylo okolo mě. Prostě jsem viděla naprostý prd a všude kolem byl ten písek. V jednu chvíli se zvedl tak prudký vítr, že jsem couvala dozadu. Měla jsem co dělat, abych zabrala a alespoň jen stála, protože absolutně jsem se nemohla pohnout. Chvíli jsem se i "modlila", protože to snad i vypadalo, že s tím větrem někam odletím a to by nedopadlo vůbec dobře. Drž se, drž se... měla jsem jen na mysli, stiskla jsem silně zuby a zatla svaly po celém těle. Silně stiskla víčka a přála si, ať už to konečně skončí. A moje prosby byly až po delší chvíli vyslechnuty. Nevím ani, jak dlouho jsem stála na místě, aby mě ten vítr neodnesl, ale jakmile jsem se mohla hýbat, snažila jsem se být co nejrychleji dole.
Všimla jsem si, že nastala noc a všechno s ní se uklidnilo. Noc je jako přicházející přítel, otevírá pro mě klidnou náruč pousmála jsem se, když jsem se podívala na oblohu. Tohle bylo prostě příjemné. Myšlenky na Života jsem rychle zahodila, ale ony zase přicházely a má nálada opět klesala, jenže v tom jsem zaslechla zavytí. Podívala jsem se tím směrem a uviděla v dáli nějaký velký kámen. Schovává se za něm? vyšla jsem tím směrem, jenže čím víc jsem se blížila, tím bylo jasnější, že tam leží. Trochu jsem vykulila oči a moje srdce vynechalo úder. Mé tělo polil strach. Co se jí stalo? říkala jsem si jen, když jsem zrychlila. Došla jsem k ní. Krev měla skoro po celých zádech, čerstvé rány a její pohled byl prázdný. ,,Bahý!!" řekla jsem nahlas, ale nevykřikla. Byla v tom vlna emocí. Nejistoty, strachu, smutku a zaleknutí. Proč mám takové emoce? Stejně mě bodne dříve nebo později do zad.... možná? Ach, proč jsem za tím Životem chodila. Oklepala jsem se a čumákem šťouchala do její tváře. ,,Bahý," řekla jsem jemně.

<< z Vrcholu

Pivotova přítomnost se na mě lepila ještě po několika metrech. Jeho moc dosahovala sice všude, ale tady byla strašně intenzivní. Jen co jsem ale byla dostatečně daleko, aby ze mě vyprchal ten pocit "přátelskosti" a chuti zůstat, oklepala jsem se a zastavila. Co to do háje bylo? Jak se jen opovažuje něco takového říkat? Nabourává se do soukromí všech? Co je tohle za Boha? To, že chci ovládnout zemi, teda teď jen smečku neznamená, že budu těm vlkům nabourat soukromí. Všichni by měli být nějak svobodní, prostě žít, ale tohle není život, byla jsem těmi novými informacemi celkem zdrcená. A nějak jsem nedocházela chápat, že mu ostatní tak lehce věří, nebo že prostě ho poslouchají a třeba i nakonec zůstávají. Teda, vlastně jsem chápala, protože má kolem sebe takovou auru, která je neskutečně příjemná a přátelská, ale to je jeden velký klam. Jaká vůbec je Smrt? Narušuje životy všem taky? měla jsem pochyby. Najednou jsem se prostě až tak netěšila se s ní vidět. Nebála jsem se jí, ale pokud se zachová taky takhle... nebyla možnost, než Života sesadit a dosadit samu sebe. Bude to těžké a pravděpodobně budu muset najít i jiné vlky, co jím opovrhují, ale takový Bůh prostě není správný. Hlavně... jak on se může vyznat v MÝCH emocích? Žil on ten život za mě nebo co? Viděl ty věci on nebo já? Tak jak může zpochybňovat otcovu lásku a mé poselství, se kterým mě sem vyslal? oklepala jsem se a radši pokračovala v cestě. Bouře s přicházející nocí ustupovala, ale pořád to neskutečně štípalo a zrychleně jsem mrkala.

//nekupuji si nic, jen se jdu setkat se Životem

<< Narrské kopce

Čekal nás pořádný výšlap a i přesto, že moje tělo už bylo o něco větší než malé vleční, stále to pro mě bude velice složitý výšlap. Nějak jsem si nedokázala představit, že to vylezu, když mi to ještě ke všemu celkem klouzalo a do toho se k nám stahovala mračna s hroznou bouřkou. A vůbec nebylo fajn, že stojíme na písku, protože se všude kolem začal zvedat a já vůbec neviděla. Hlavně mě do kožichu zasahovalo mnoho písečných zrn, což neskutečně štípalo. Je to proto, že Život ví, co jsem si o něm myslela? Otočila jsem se na Bahý, ale sotva jsem otevřela oči, nějaké zrno mi spadlo do oka. ,,Jauu, au.." křikla jsem vyděšeně a zastavila. Nevím, co se dělo s Bahý, tu jsem na okamžik ignorovala, protože jsem potřebovala vyplavit ten hnus z očí. Což se podařilo, protože jsem začala brečet. Ne, že bych vzlykala, to ne, ale mé oči celkem dost slzely.
Ani jsem netušila, jak jsem se dostala nahoru. Prostě jsem nějak šla, následovala Bahý, nebo alespoň si to myslela. Vím, že na mě křikla, protože se někdo ozval. Znělo to jako hlas, ale co říkala, to netuším. Pak jsem ucítila popostrčení a já se najednou ocitla v jeskyni. V tu chvíli jsem ani nepostřehla, že tam je někdo jiný, protože jsem stále špatně viděla a slzela k tomu. Vnímala jsem však hlasy. bylo jich více, než jen Bahý, takže tu někdo musel výt. Oklepala jsem se a několikrát pořádně zamrkala, když v tom jsem konečně zase mohla normálně vidět. Otočila jsem se. Nacházela jsem se na podivném místě, které vypadalo tak krásně a tak povědomě. Otáčela jsem se a rozhlížela, až jsem si konečně všimla bílého, velice huňatého vlka. Páni...to, že je Život? Jeho srst zářila a vypadal tak nějak...obyčejně. Myslela jsem, že bude mít třeba jinou formu než klasickou vlčí. Ale i přesto jeho přítomnost, jako kdyby mé srdce pohladila. I toto místo. To jezírko. Skoro, jak kdyby to byl ráj. S Bahý vedl nějaké rozhovory, do kterých jsem se nechtěla zapojovat, jelikož jsem byla celkem omámena tímto okamžikem. Nijak jsem se nevzdalovala, ale oba dva jsem tak nějak obešla a prohlížela si to tu. Ovšem své jméno jsem zaslechla rozhodně dobře. Domlouvali se, že tu zůstanu. Počkat, cože? koukala jsem na Bahý velice zmateně. Pak jsem přejela pohledem i Života, když v tom odcházela. ,,Ne, počkej!" křikla jsem, nsažíc se vyběhnout za ní, ale Život mě zastavil tak, že mi dal tlapku před hruď. ,,Ona jen potřebuje něco důležitého vyřešit. Vrátí se," pověděl klidným hlasem a já jen koukala na mizející záda Bahý. Ona mě tu vážně nechala? mé srdéčko vynechalo úder. Proč mě to tak alepo bolelo jsem moc nechápala. O nikoho jsem se tak nestarala a nezajímala. Jen o otce a o to, abych šla v jeho šlépjejích, ne? Nebo vlastně ne. On po mě chtěl něco úplně jiného a to jsem hodlala dodržet. ,,Svádíš sama se sebou vnitřní boje, že?" najednou pověděl Život, až jsem málem nadskočila překvapením. Otočila jsem se k němu a nahnula hlavu na stranu. Neměla jsem odvahu mu na to jakkoli odpovídat. ,,To, cos zažila jako maličká totiž nebyla taková láska, jako zažíváš ve své nové smečce. A to, s čím si sem přišla, koliduje s pocity, které jsi zde získala," jeho slova do srdce bodala jako šíp. Couvala jsem pomaličku a nedokázala přijmout to, co se mi snaží říct. ,,Naslouchej svému srdci, ono moc dobře ví, co chce a co potřebuje," celé tohle místo na mě přestalo působit tak přátelsky. Nechtěla jsem, aby mi jeho slova ovlivňovala jakkoli mé myšlení. To chce jako říct, že mě otec nemiloval nebo co? Že mě sem poslal na smrt. Ne, ne...chce mě jen zastrašit. Ví, že chci ovládnout smečku a on mě tam nechce, protože jsem přišla od jinud. Zakroutila jsem protestně hlavou. ,,To pochopíš časem, co ti říkám, ale rozhodně ti nechci nijak ublížit. Ono je občas těžké přijmout pravdu, když jsi sama dlouho žila ve lži. Hlavně se té lži nepoddávej. Nenech zbytečně ubližovat těm kolem sebe. Ne každý je nepřítel, co ti chce vrazit kudlu do zad." ,,Jak....?" několikrát jsem zamrkala. Tohle mi vyoženě vzalo vítr z plachet. Málem jsem si čupla na zadek. Moje mylšenky byly prázdné a já jen tupě zírala před sebe. Co vše vlastně o mě ví? Proč říká takové věci? To nemám snad žádné soukromí? Opravdu všechny mé myšlenky, pohnutky, plány....vše ví, vše zná a chce mi v nich zabránit? Přistoupil blíže. Jeho přítomnost byla neuvěřitelně příjemná, ale právě to mi na ní vadilo. ,,Neutíkej. Počkej na Baghý. Můžeme si všichni tři hezky popovídat, trávit čas," snažil se mě přesvědčit, ale nefungovalo to. Prostě ne. Potom všem, co řekl, se asi narušilo to kouzlo, které na mě od začátku působilo. Už jsem nebyla tak ohromena tím místem. ,,Já...já počkám dole," řekla jsem rychle, podívala se do jeho očí, které jasně říkaly, že mě chápou, ale že stejně na jeho slova dojde. Musím pryč, řekla jsem si už jen sama pro sebe a potřebovala tohle vše někde v klidu přebrat. Někde, kde na mě nebude působit jeho přítomnost.

>> kopce

<< Maharské močály přes Ježčí mýtinu

Při cestě jsem se podívala na oblohu, která byla zatažená. Žádné žhavé paprsky nám nepropalovaly kožíšek, což bylo super, ale bylo mi stále záhadou a velkou zajímavostí, jak se počasí dokázalo ze dne na den změnit. Dokáží vlci ovládat i počasí? Prostě přivolat déšť, sluníčko? pomyslela jsem si na okamžik, protože mi přišlo, že vlk nemá žádná omezení v magiích, pouze ve fantazii. Když je omezena jeho fantazie, asi málokdy získá takovou sílu. Byla jsem přesvědčena o tom mnohem více potom, co mi řekla Bahý. Přeci jen když nic nespeciikovala, neřekla nic, dostala něco, co nechtěla a neví jestě tolik, jak ovládat. Nebo teda, to se ještě asi dozvím, pokud mi o řekne. A řekla. Ze stínu do stínu? kulila jsem očima. ,,To se zvládneš přemisťovat? A to zmizíš do stínu, nebo jen skáčeš po stínech? To zní...celkem použitelně při lovu a v bojích, že?" začala jsem uvažovat a v hlavě si představovat, jak to asi funguje. No, líbila se mi varianta, že do toho stínu zapluje a vypluje v jiném. Bylo by to mnohem lepší v případě "překvapení". V tom jsem se polekaně zastavila, když tak učinila Bahý, protože to bylo celkem prudké. Málem jsem hodila držku před sebe, jak jsem zaryla tlapky do země, abych se taky zastavila. Podívala jsem se tím směrem. Velké, zlaté vršky. ,,Páni, ten vyloženě dává světu znát, že tam sídlí sám pan velikán," řekla jsem s tóněm úžasu, ač reálně to měla být ironie. Nelíbil se mi fakt, že se Život takhle vystavuje. Lepší by bylo, kdyby to bylo místo, co není tak do očí bijící, no, ale pro bahý jsem musela působit jako vlče, co je okouzleno tou...majéstátností, asi.
Bahý začala mluvit o tom místě, kterým jsme bez újmy prošly. ,,Aha, ono se tomu říká močály, budu si pamatovat," řekla jsem a kývla na souhlas. Pak ale došlo k tomu mému příběhu. Usmála jsem se na oplátku, ač to byl prázdný úsměv, který mohla poznat. ,,Já, napadla nás zuřivá smečka a já musela... zachránit se," dodala jsem, sklopila hlavu, sklopila uši a hrála prostě ublížený vlče, které zažilo trauma. Nope, já jen šla dobýt svět. Ocas mi taky tak podivně smuně visel. Ale nakonec jsem se oklepala a poslouchala, co mi chce dalšího říct. Kývla jsem. ,,Já půjdu hned za tebou. Chci ho vidět," řekla jsem, zastřihla ušima a vyšla za ní, ignorujíc pachy kolem. Vlastně jsem v dáli zahlédla i nějakého vlka, asi, ale já se soustředila na Bahý a na ten kopec, co jsem měla před sebou.

>> Vršky

<< Východní hvozd před Vřesový palouk

Následovala jsem svoji zachránkyni, kamkoli šla. Prakticky jsem se jí držela za zadkem. Když zastavila, měla jsem co dělat, abych nenarazila do jejího zadku. To by bylo nepříjemné pro nás obě. Ale to je neuvěřitelné, že něco takového existuje. Magie spojené s jinými bytostmi. To je prostě dokonalé, usmívala jsem, jak jsem byla potěšena novými znalostmi a věděla, že další jen přibudou.
Rozpovídala se o té vráně. ,,Oh, takže nevíš, co to je za magii? Nebo, nemohla bys mi to popsat, nějak? Co se ti třeba díky ní povedlo?" řekla jsem velice zvídavě, protože toto mě opravdu zajímalo, až jsem málem uklouzla. Vstoupily jsme do divných míst. Všechno vypadalo ponure. A byl tu takový divný puch. Nelíbilo se mi to tu. ,,Proč tu vůbec takové místo je? Však je odporné," pronesla jsem a nakršila čumák. Podívala se na své ušmudlané tlapky a snažila se špínu setřást, ale bylo to zbytečné. Opět se vrátila.
Pak se mě zeptala, jak jsem se sem dostala. ,,No já...neměla na výběr. Musela jsem utéct," řekla jsem a odvrátila pohled pro dramatičnost. Musela jsem jí dát důvod se ptát více, ale zároveň v ní podnítit zvědavost a nejistotu, zda se ptát na více.

>> Narrské vršky

Podívala jsem se na toho ptáka, jak letí k nebesům a dělá do toho strašný hluk. Trochu jsem se zamračila, jelikož v jednu chvíli ten hluk byl opravdu pronikavý, ale pak se naštěstí docela rychle vzdálil a Bahý mohla vysvětlovat. Pozvedla jsem obočí a moje překvapení bylo do očí bijící. Ono může mít i jiné zvíře magii a být jistým způsobem ke mně připoutáno? nedokázala jsem tomu uvěřit. ,,On je k tobě připoután magií? To jde? Lze i nějak vybrat?" měla jsem srašnou spoustu otázek a bylo mi jasné, že na mnoho z nich mi asi úplně Bahý neodpoví, tudíž jsem se dost těšila, až dojud ke Smrti a zeptám se jí osobně. To, že Smrt, by sama osobě tím jménem mi měla naháněla hrůzu šlo trochu stranou. Já se jí nijak nebála, spíše naopak. Chtěla jsem jí vidět a ptát se. Je pravda, že mě Nym na ní upozornila. Že je zákeřná a umí dost ublížit, ale to šlo prostě stranou. Já potřebovala znát odpovědi na své otázky a potřebovala jsem vědět, jaké jsou moje šance na to se stát alfou.
Pak v tom se Bahý nabídla, že mi se vším pomůže a to jsem musela využít. Jedním ladným skokem jsem se k ní dostala blíže a otřeba se z boku o její kožíšek a velice z vesela pronesla svůj souhlas. ,,To bych moc ráda. Ostatně ty jsi moje zachránkyně," řekla jsem jí, aby věděla, že jí mám velice ráda, nebo nějak tak. A až teď jsem si uvědomila, jak stačí pár měsíců a budu už dospělá. Ne že bych byla ale nějaký obr. Bylo jasné, že zůstanu malinká, ale bylo to celkem šokující. Šlo to nějak rychle a přišlo mi, že toho spoustu neznám.
Vydala jsem se hned za Bahý, jakmile zavelela a velice jsem se těšila na dobrodružství, která nás čekala.

>> Močály

Bylo vidět, že je Bahý zmatená tím, co jsem řekla o té cizince, respektivě o tom, co mi mohla udělat. Sama jsem tomu plně nevěřila, ale jak jinak jsem si mohla odůvodnit fakt, že jsem najednou nereagovala a ani se nedokázala pohnout, když jsem ještě před příchodem Bahý normálně fungovala. Než jsem však stačila jakkoli reagovat, abych více rozvinula svojí teorii, Bahý se otočila na mě s tím, že tu má jídlo, kterého jsem si zázrakem do teď nevšimla. Nebo lépe, vůbec jsem ho necítila. To jsem i na ten okamžik přišla i o pach? Zamrkala jsem překvapeně, když vytáhla odněkud kus nějakého masa a dala mi ho před tlapky. Pořádně jsem nabrala tu vůni do čumáku a moje bříško se velice hlasitě ozvalo. Upsík. Podívala jsem se trochu zaskočeně na Bahý, ale podle vůně jsem poznala, že se jendá o kance. ,,Děkuji!" řekla jsem rychle zběžně a pustila se do masa, které bylo tak moc šťavnaté. Jenže v tom jsem si všimla divného stvoření, které ke mně přišlo a chtělo si brát z mého masa. A já měla velký hlad, ale i strach z toho stvoření. Nikdy jsem tak drzého a černého ptáka neviděla. Pevně jsem zakousla kus masa a otočila se prudce na druhou stranu tak, abych toho ptáka vzala svým ocasem. ,,Šo to je?" řekla jsem šišlavě, jak jsem držela to maso v tlamě a pečlivě sledovala každý krok toho ptáka a opatrně okusovala.
Bahý se dala do vyprávění, proč mě šla hledat. To jsem akorát dojídala poslední zbytky. Polkla jsem a jistým způsobem se mi trochu zamotala hlava, jak jsem to zhltla velice rychle. Každopádně jsem se usmála. Ona měla o mě starost? Proč třeba neběžela za mnou Aranel nebo Wizku? Mají být pečovatleky ne? Asi mají plné tlapky té novačky, zamrkala jsem. ,,Já totiž... Aranel mě měla naučit lovit v naší tůňce, ale přišlo nějaké nové vlče, hodně pršelo a tak, ale já už nemohla čekat dál. Přeci jen jsem už větší a pořád lovit neumím. No a taky to tu moc neznám, ve smečce ostatní moc neznám, ale ti mi přišli zaneprázdněni něčím jiným, tak jsem si řekla, že se vše naučím sama. Lovit i cestu, a pak se vrátím," řekla jsem popravdě Bahý. Na to mi řekla, že je přirozené, že chce vlče poznávat. Což jsem byla ráda a o to víc, když se nabídla, že by mi to tu ukázala. Rozjasnila se mi očka a zvesela jsem prohodila ocasem. ,,Často jsi tu cestovala?" byla má první otázka. Každopádně jsem rozhodně chtěla vědět, kam půjdeme nejdřív, tudíž jsem počkala, až zavelí. Poznám svět, uvidím Života a Smrt, možná tak zjistím, jak je lehké se dostat na pozici alfy a jak si podmaním smečku a budu vládnout vlkům.

// už jsem zpět, tak snad se rozepíšu

Nevím, co se to stalo, ale jako kdyby moje tělo bylo v transu a jen sledovalo dění kolem sebe bez možnosti jakkoli zareagovat. Pohni se, dělej, nabádala jsem své tělo v duchu, ale vůbec nic se nedělo. Nechápala jsem to. Můj mozek to prostě nepobral. Viděla jsem, jak přišla Bahý a bránila mě před tou vlčicí, která mi sice nic neudělala, ale byla neskutečně nezáživná. Až teda na zmínku se Životem, kam jsem se chtěla podívat, ale pokud bych si měla vybrat, brala bych Bahý. Tahle vlčice se jak připoj*aná stáhla a zdrhla jen po pár větách od Bahý, která se s ní vůbec nepárala. Zahřálo mě u srdíčka, ale velice rychle ten pocit zmizel, protože jsem se stále nějak nemohla pohnout, cokoli prostě udělat.
Až když konečně zmizela, moje tlapky povolily a já mohla hýbat celým tělem. Použila na mě magii? Ta sv*ně se tak bála, že bych mohla něco říct, něco si vymyslet, a tak mě znehybnila? došlo mi. Zamrkala jsem a musela jsem zahrát velký šok. S vykulenými oči jsem se podívala na Bahý, která už nebyla tak velká jako předtím. A nebo já jen vyrostla? přesto jsem nevyrostla zas o tolik. ,,,Bahý, Bahý...ona mě asi zamrazila? Nemohla jsem se teď celou dobu hýbat a slíbila mi, že mi ukáže Života, že mě tam zavede," řekla jsem s ublíženým hláskem a s pohledem, kam zmizela ta zpropadená a připos*aná vlčice. Pokud stačí na ní zvednout hlas a ona uteče, je to vlčice pěkně na nic. A takové bych měla dělat alfu? Ani za mák... pořád jsem se držela svého plánu. ,,Jsem ráda, že jsi přišla Bahý," otočila jsem se na ni, vesele mávala ocáskem a má očka přímo zářila nadšením. Oh, jak já uměla dobře hrát. ,,Ale je pravda, že mi nechtěla ublížit, ale proč mě teď zmrazila, to nevím. Bála se, že na ni řeknu ošklivé věci?" přemýšlela jsem vlastně nahlas a to z důvodu, aby to Bahý slyšela a já si jen tak umocnila svojí nevinnost. Já jí prakticky nelhala. Mohla to být magie, nemusela, ale... když už je tak ničemná, tak jí trochu pohorším reputaci, ne? ,,Každopádně se mi moc nechce zpátky do smečky. Chci to tu trochu prozkoumat...nevadí?" řekla jsem jí s prosebným kukučem a moc moc doufala, že mi bude dělat společnost a obeznámí mě se světem víc a doladí informace, co jsem měla od Nám. No a nebo odejde a já půjdu po svých. ALe má můj respekt...hlavně to vypadá, že Borůvka je plná super vlčic. Vlčice jsou prostě totálně badass...počkej, co to je za slovo a jak jsem na něho přišla? No, každopádně, pokud budu chtít být někde alfa, tak v Borůvce a budu vést vlčice. Jo, to se mi líbí.