Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Říční eso

Usmál se taky. Což byl docela důkaz toho, že mu bylo jasné, že se mu nevysmívám. Přeci jen proč? Jsme mladí a moc toho neumíme. Evidentně se cítím mnohem více pohodlněji v okolí vlků, co mohou být tak nějak stejně staří jak já, protože budou mít pro mě mnohem více pohopení, urovnala jsem si v hlavě. A byla to pravda. Před staršími si takovou chybu asi přiznám těžko. A vlastně, v čem je ta chyba? Že jsem ještě nepoznala svět? V tom, že jsem ve smečce. Což...Alastor asi bude muset být v nějaké taky, pokud je mladý jak já.
Řekl, že mu o tom povídal táta. Podívala jsem se před sebe a vybavila si toho svého. Taky bych s ním chtěla tohle vše zažít, aby mi ukázal svět a já mohla být po jeho boku. Ale já mám vyšší poslání, sám to říkal. Zahnala jsem vzpomínky a otočila se na něho, abych mu mohla vidět do očí. ,,A ty pocházíš z nějaké smečky? Narodil ses tady?" zeptala jsem se ho. Přeci jen jsem zatím měla možnost potkat vlky, co se sem nějak dostali než ty, co se tu narodili. Třeba on bude ta výjimka.
Přecházeli jsme další řeku. Řekl mi, že se mohu tady vykoupat. Bylo mi divné, že se nechce zapojit, protože taky musel umírat pod tím horkem, ale nehodlala jsem nad tím moc přemýšlet. Bála jsem se, že mě voda strhne. Přeci jen jsem se nenaučila ještě plavat, ale šla jsem vždy jen tam, kam jsem dosáhla s tlapkami. Pokrčila se tak, aby mě voda hezky opláchla a pak rychle vylezla. Přeci jenom jsem byla dost nestabilní v přikrčeném postoji. Oklepala jsem se. ,,Ty jo, nevím co bych dělala, kdyby mě voda vzala," podívala jsem se na ní a pak rychle doběhla za Alastorem.

>> Náhorní plošina

Čekala jsem asi všechny možné reakce. I ten výsměch, ač teda tenhle vlček nevypadal, že by takhle reagoval, ale i přesto jsem to měla jako "možnost", abych se na to připravila. Jenže vlček se na mě nevinně podíval, zamrkal a pak z něho vypadlo, že sám neví. Nemohla jsem se tomu ubránit. Začala jsem se smát, ale nebyl to výsměch, to ne, ač to asi vlček nemohl poznat. Mě to jen velice rozesmálo. ,,Tomu... tomu říkám dobrodružství," dodala jsem s širokým úsměvem. Cesta do neznáma, to je normální, ale cesta za něčím, co existuje, ale nevíme kde, to je teprve něco. I když vlček mi přišel, že tuší, kam jít, ale netuší, co hledá. ,,A od koho jsi se tohle dozvěděl?" zeptala jsem se, když se vlček vydal na cestu. S cupitáním jsem ho dohnala, srovnala krok a šla po jeho boku. Přeci jenom se musel někde dozvědět toto slovo/jméno, když už tam chtěl jít a pozval i mě.
Podívala jsem se na nebe. Sluníčko neskutečně pražilo. Cítila jsem se, jako kdyby mi chtělo slunce spálit hřbet, protože ten mě pálil asi nejvíc. Byla jsem ráda, že jsem se alespoň trochu napila, ale s tímhle se budu muset asi zastavovat u každé řeky. ,,Chtělo by se to po cestě smočit, co myslíš?" řekla jsem mu. Vsadila bych se, že se z mého kožíšku i kouřilo.

>> Tenebrae

Moc jsem doufala, že si to vlček nebude brát osobně. Ostatně vypadal mladě, takže jsem doufala, že ve mně najde pochopení. Přeci jen jsme mladí a tak nějak teprve poznáváme věci, ne? Určitě jsem si svůj první dojem tímhle nezabila. Ještě mám stále šanci to nějak uhrát. Tím, jak zdráhavě mi odpověděl jsem mohla jen odtušit, co se mu asi tak honí hlavou. Mohl se sám stydět, jelikož na mě visel pohledem též. No a nebo to mohlo být úplně jinak. Zastřihla jsem ouškem a usmála se, protože to mi šlo vždy nejlépe a přeci jen to pak vnese tu pozitivní energii mezi vlky, když je tam jeden, co se usmívá. Představil se. Měl zajímavé jméno. Jistým způsobem přesně rezonovalo s tím, jak vypadá, což je hodně zvláštní, že? Aby jméno sedělo na vlka tak přesně. Musela v tom být kouzla. Třeba Cash nevypadala jako Cash. Ač měla zajímavé jméno, k jejímu kožíšku prostě nesedělo. ,,Mé jméno je Elora, těší mě," řekla jsem a zvesela máchla ocasem.
Jen co jsem se představila mi bylo nabídnuto, zda spolu někam nepůjdeme. Hodně mě to potěšilo a překvapilo zároveň, protože jsem většinou já byla ta, co zvala neznámé vlky někam. Takže mě těšilo, že se karty obrátili. A vlastně, co je moře? polkla jsem. Nevěděla jsem, zda se přiznat. I když...možná to bude lepší. Nějak jsem cítila, že tenhle vlček to spíše vezme jako pozitivní věc. ,,Moc ráda, jen... uhm, co je to vlastně moře?" stydlivě jsem hrábla tlapkou do trávy. Stále toho bylo tolik, co jsem neznala a nevěděla. Mnohé jsem se ještě musela učit. Snad se mi nezačne vysmívat, ale většinou se mi daří odhadnout vlky na první pohled. Doufám, že se nepletu, protože pak bych musela studem někam zdrhnout. Nerada přiznávám svojí neznalost.

<< Elypole

Měla jsem teď čas pro sebe urovnat si myšlenky, priority a nějak teda asi poznávat svět? Vlastně jsem moc netušila, co je přesně teď můj plán. A nějak ani nebyl propracovaný. Už jsem přeci jen nebyla malé vlče, ale dospělá holka. Mám za to, že touhle dobou jsem se před rokem narodila...je podobné počasí a je hodně teplo, uvažovala jsem. Už jsem byla dospělá. Cítila jsem se i tak, jen jsem se ještě neviděla a už vůbec nevím, zda se mi mění oči. Povzdechla jsem si. Asi jsem potřebovala být fakt sama a vše si urovnat v hlavě, vstřebat všechny informace, pocity a tak. Potřebuji prostě lépe dořešit ten svůj plán jak převezmu kontrolu nad Borůvkou. Je to stále ještě možné? Přeci jen jsem docela selhala v upevňování vztahů, když jsem teď mimo. Našla jsem ale spoustu zajímavých vlků mimo, kteří by třeba....ach, není to náhodou stupidní tohle všechno? Musím se určitě nějak dostat na vrchol, ale co když je tu jiný způsob než být alfou? Co když mohu být jistým způsobem nad všemi, ale nemít smečku? Však i ten blbec Život si hoví na kopečku a kontroluje vše seshora a nikdo se mi nerovná. Teda až na Smrt, ač je krutá a všichni jsou z ní mimo...ublížila Bahý... I tak bude mnohem lepší než Život. Pche, pochybovat o otcovi lásce? Jak se jen opovažuje. Každopádně ta možnost tu je. Jen získat spoustu magií a poznat všechny vlky, aby se mé jméno dostalo všude. Přeci třeba ta Styx, té se bojí každý, že? Ta tady vypouští hrůzu a taky asi smečku nemá... Ale Borůvku chci vlastnit, je na skvělém místě.
Šla jsem nějakou chvíli a potřebovala se zastavit. Akorát jsem došla k řece, ve které se odrážela noční obloha. Nadechla jsem se čerstvého vzduchu a podívala se nahoru, abych ty hvězdy, které se odrážely na noční hladině spatřila sama a málem přestala dýchat. Tak nádhernou oblohu jsem ještě neviděla. Všechny hvězdy zářily, měsíc se pyšnil svou krásou. Musela jsem se posadit, protože se mi z toho ve jeden moment zatočila hlava. Moje myšlenky utekly pryč. V mém těle jako kdyby nezůstaly žádné smutky, žádná trápení. Vše si vzaly do náruče hvězdy a rozprášily. Spatřila jsem i něco, co vypadalo hodně zvláštně. Jako kdyby to byla hromada prachu, která se na obloze ale leskla.
Nevím, jak dlouho jsem tam tak stála a zasněně s úsměvem hleděla na oblohu. Nechala se jí obklopit a přitulit do její náruče. Musela jsem trochu zrychleně zamrkat, abych se zase ocitla zpět v realitě a sklopila hlavu tak, že jsem se teď opět dívala do vody, jenže v tom jsem si všimla zvláštního odlesku. Jako kdyby se na mě dívaly svítivé oči. Zvedla jsem zrak a všimla si vlka. Zalekla jsem se. Vyloženě mé tělo s sebou cuklo a já udělala asi dva kroky vzad. Avšak jsem neřekla nic, nevyšla ze mě žádná hláska jen jsem se dívala na toho vlka vedle mě. Byl... dechberoucí. Jeho oči, jeho srst, která svítila a měla na sobě zajímavé odznaky. Nedokázala jsem cokoli říct, vyloženě jsem na něho vysela pohledem, jenže v momentě, kdy se naše oči setkaly jsem si uvědomila, jak nezdvořile na něho zírám. ,,Uhm, promiň. Takhle nezdvořile se většinou nechovám," odvrátila jsem pohled a podívala se někam prostě jinam. Celkem jsem se zastyděla. Já, která dělá věci vždy správně hlavně, aby první dojem byl nejlepší, tímhle jsem si to mohla docela pokazit.

Nevnímala jsem už, co Cash udělala. Zda si ke mně lehla, nebo zda si utekla za měsíčkem do jeho náručí. Byla jsem tak unavená, že jsem prostě do vteřiny usnula. Má mysl putovala někam daleko, jako kdyby se snažila něco najít, ale nic se jí nedařilo. Plula jsem temnotou, ale mé tělo bylo uvolněné. Poddávalo se jí a vítalo jí jako kamarádku.

Vzbudila jsem se celkem rychle. moje tělo se pohnulo, já vystartovala do sedu. Velice rychle jsem mrkala a rozhlížela jsem se kolem sebe. Na sen, který se mi zdál, jsem si nepamatovala, ale měla jsem takový zvláštní stísněný pocit. Rozhlédla jsem se okolo. Byla jsem sama. Cash musela někam zdrhnout v náporu té nádherné vůně, které toto místo mělo. Chvíli jsem uvažovala nad tím, že bych jí šla hledat. Zdála se jako dobrá společnice, se kterou bych mohla zažít zajímavé dobrodružství, ale... něco mi říkalo, že bych měla jít dál. Vstala jsem tedy a protáhla se. Natáhla jsem tlapky dopředu, vyšpulila zadek. Trochu mi pokřuply záda, bylo to příjemné. Dlouze jsem zívla a na to hned spokojeně mlaskla. Až v tu chvíli mi došlo, že se opět den chystá ke spánku svém. Netuším, zda jsem spala několik hodin, celý den, či jen hodinku. Ale byla jsem odpočatá, takže jsem to neřešila. Kam teď? Podívala jsem se kolem a zvolila si náhodnou cestu. Ovšem musela jsem trochu přidat. Opět na mě ta vůně těch květin doléhala. Moc jsem se toho nadýchala a už jsem fakt nechtěla dál být neustále vysmátá. Bolela mě tlama. Jsem zvědavá, koho dalšího potkám a na co si budu muset hrát těď...I když, proč prostě nejsem svá? Proč se vlastně každému musím líbit?Proč se každému musím jistým způsobem spát do prdele, dělat tu nejhodnější a nejmilejší? Já vím, jaký je ten účel. Omotat si je kolem prstu, bodnot je do zad a podmanit si je... Agjhakwlks, fajn. Prohodila jsem ocasem a dala se do běhu, abych z tohohle místa vypadla co nejdříve. Potřebovala jsem se celkem i napít.

>> Říční Eso (přes les)

Jak jsme tam tak ležely, nějak na mě začala padat únava. Všechno kolem prostě až moc zářilo, vypotřebovala jsem spoustu energie. Už jsem nějak nedokázala fungovat dál. Pořádně jsem si zívla a protáhla se. Mé protáhnutí muselo vypadat komicky, jelikož jsem si natáhla tlapky nejdříve nahoru a pak za sebe. Zadní nohy jsem natáhla v před a prostě se protahovala. Spokojeně jsem si mlaskla a překulila se na jednu stranu. Cash ležela vedle mě. Její srst vypadala tak heboučky, že jsem se rozhodla prostě přitulit. Kdo zná osobní prostor? Já v tuto chvíli vůbec ne. Ona sice mluvila dál o nějakých hvězdách, já si opět spokojeně zívla a vyloženě se k ní přitulila ještě víc a svojí hlavu zachumlala do její srsti. ,,Jojo, hvězdy," řekla jsem s přivřenými oči a při zívání, kdy jsem si pak opět spokojeně mlaskla. ,,Pojď taky spinkat, Cash!" řekla jsem prosebně. Opravdu moc jsem chtěla spadnout do říše snů a topit se v tom. Oči už jsem neotevírala, protože bych to stejně ani nezvládla. Víčka byla strašně těžká.
Jenže v tom jsem prudce otevřela oči, když mě Cash kousla do ocásku. Zvedla jsem hlavu a podívala se na ní. Měla moc energie. ,,Caaash!" řekla jsem prosebně a podívala se na ní na oko ublíženě a zase s sebou plácla do trávy. Ani tohle mě nepřesvědčilo vstát a hrát si či cokoli dělat jiného. Já chtěla hlavně spát.

Najednou všechno potemnělo. Nebo teda alespoň nebe bylo takové divně tmavé, ale všechno kolem stále jako kdyby zářilo? Ty barvy prostě nikdy nepřestanou zářit, což bylo něco neuvěřitelného. Nemohla jsem z toho zavřít oči. Ale teda jak jsem byla udýchaná, vším tím pohybem, docela se mi začalo dýchat těžce. Bylo strašně dusno. Ač jsem se cítila úplně skvěle, díky Cah a díky těm barvičkám a téhle atmosféře, musela jsem začít kašlat. Hlava se mi pořád motala, musela si sednout a odkašlat si pořádně. Měla jsem pocit, že vykašlu plíce. Tohle bylo na nic, ale věděla jsem, že tohle silné odkašlávání mi hodně pomůže.
Cash byla hned u mě a usmívala se. Už mi bylo lépe, oklepala jsem se a zase jsem spadla do té měkké peřinky. ,,A budeme mít všechny magie! Překonáme Života a Smrt a postavíme se na jejich místo! Hahaha!" řekla jsem a otočila se na ní, že můj čumák byl velice blízko jejího obličeje. Mohla jsem cítit její příjemnou vůni. Nebo to byly všechny ty květiny okolo, vůbec netuším. Ale bylo to moc příjemné, všechno tady. Kdyby mě mráček mohl nadznášet, asi bych tu lítala všude okolo. Cítila jsem se tak skvěle. Spatřila jsem měsíc, který se na nás usmíval. ,,Hej, Cash. Měsíc se na nás usmívá, vidíš to?" natáhla jsem tlapku, jako bych se ho chtěla dotknout. Což by bylo úplně ale skvělý, že? Cash se mi smála, že jsem obalená v květinách, ale já se koukla kolem sebe a viděla jsem jen samé barvy, které mě obklopovaly. Ale smála jsem, protože to lechtalo. Pak něco řekla, že prý se jí tohle líbilo a já byla moc moc spokojená taky! A najednou jsem přišla na to, co mě tak lechtalo. Byl to můj ocásek. Cash je začala porovnávat. ,,Tvůj je větší, ale můj je chlupatější!!" začala jsem s ním hodně vrtět.

Nevím, co to bylo a proč to na mě působilo tak silně. Ta vůně mě prostě obklopila, jako jemná peřinka, která byla vypraná v Perwollu. Absolutně jsem sice netušila, co to je, ale muselo to být příjemné a heboučké, když jsem si s tím spojila tento pocit.
Obě jsme ležely na trávě, nebo na dece, nebo na moři. Vlastně jsem ani nevěděla, kde pořádně jsem. Jen jsem se smála a všechno mi přišlo tak náramně parádní a úžasné. ,,Hihiihihahahh," chichotala jsem se, převalovala se, čimž jsem taky jemně strkala Cash do boku, když ležela takhle vedle mě. Povídaly jsme si o tom divném bručounovy. ,,Co po tlapky! Ani se nám do očí nepodívá, jak bude hnusně zablácenej," v hlavě se mi vytvořila taková představa nějakého vlka, jak je celý od bahna a nedokáže ho ze sebe setřást. A snaží se válet sudy, jenže se na něho lepí tráva a květiny, takže vypadá jak nějaká bahenní příšera. ,,Bahenní příšera," vykřikla jsem nahlas, načež následoval záchvat smíchu, kdy jsem se i na okamžik zadusila.
Pak jsem se prudce zvedla. Všechny barvy kolem, jak kdyby najednou nabraly rychlost a pořád se točily, ale bylo mi to jedno. Rozeběhla jsem se, jen abych nespadla. ,,Děleeeej spoluvládkyně všech vlčic! Válíme suuuuudyyyy," a mrskla jsem s sebou na zem a začala se v té zelené točit...a točit, a točit. Přišla mi to jako velká sranda. Jo, občas jsem narazila nějak do hlavy, ale to nemělo žádný vliv. Pořád mi to přišlo jako děsně velká sranda. ,,Caaaash, já se asi smíchy počůrááám!" vykřikla jsem, kdy mi tekly slzy smíchu. Prostě nešlo přestat, ale potřebovala jsem popadnout dech. Zastavila jsem sudování, nechala svou hlavu dotočit a jen se snažila popadnout dech. Panečku, to je jízda. Netušila jsem, kde je, protože moje hlava nabírala na neskutečných obrátkách, že jsem měla pocit, že vyletí a odletí do lalalandu.

<< Zubří vysočina

Bylo vidět, že z toho byla slušně překvapená, že se něco takového děje. Tím, že jsem to zažila a prostě to nějak brala, mě to ani nepřekvapovalo. Vlastně prostě jsem byla paní svého těla, svého života a později budu paní všech v Borůvce, samozřejmě, že mi musí dovolit tyhle věci, jako je toulání se a poznávání okolí. Ušklíbla jsem se, když jí poklesla brada v úžasu. Ty jo, docela by mě zajímalo, v čem žila, že jí to přijde všechno tak šokující. Hlavně se sice snaží být hrozně nenápadná, ale je to vidět po celém jejím obličeji, jak moc je překvapená. Každopádně jsem jistým způsobem měla pro ni pochopení. ,,Tady prostě jsi paní svého těla, svého času, svého života. To, že patříš do rodiny, z tebe akorát dělá člena, který se snaží, aby smečce nějak pomáhal, byl nápomocný. Jinak ale si děláš, co chceš. Členové odchází, přichází, chodí spolu na lov, pomáhají značkovat území... máš prostě místo, kam patříš, kam se vrátíš, když odejdeš na cesty," vysvětlila jsem jí dál, protože jsem tušila, že tohle budou informace, které jí odhodí hlavu, kdyby to šlo. Každopádně jsem se na ní podívala a zastavila. ,,Ale... řeknu ti jednu věc. Sama jsem na tohle nebyla zvyklá. Až tady jsem si uvědomila, že mě prostě nikdo nevlastní, že mohu být sama sebou, i když jsem ve smečce," řekla jsem. Netušila jsem moc, kde se ty slova berou. Nelitovala jsem ničeho. Svoji bývalou smečku jsem měla ráda, byl tam otec. Byla tam sestra. Ale já měla v životě cíl, měla jsem poslání a tím bylo vládnout tady těm vlkům a ukázat jim, kdo je tu paní. To jsem byla já.
Otřásla jsem se a vyšla dál. Vstoupili jsme na nějakou divnou planinu, louku či co to bylo. Všude byli fialové kytičky a hlavně spousta divných pachů. Tady je to vyloženě zamořené vlky. No, společnost jsem rozhodně vítala. Čím více vlků poznám, tím více poddaných si do budoucna udělám. Nemusí to být hned poddaní, ale rozhodně mě budou podporovat, usmála jsem se. V dáli jsem viděla různou změť barevných kožichů. Všichni vlci tak divně poskakovali, něco dělali, jako kdyby byli smyslu zbavený. Podivila jsem se nad tím a otočila se na Cash. ,,Taky to vidíš?" zeptala jsem se jí. Stále jsem pokračovala dál. Čichala jsem tu sladkou vůni květinek a vyloženě se opila tou vůní. Přišlo mi, jako kdybych stála na vodě. Všechno kolem se začalo hýbat, oživovat. Přišlo mi to hrozně vtipný. Cash zrovna mluvila o nějakém floutkovi. Otočila jsem se na ni a zastavila. ,,To je ale blbeček. To ho musíme skolit a hodit do těch bažin, aby pochopil, že jsme.....NAPROSTO ÚŽASNÉ!" vykřikla jsem nadšeně a začala se strašně smát. Povalila jsem se na zem, do té pohodlné trávy, nebo...už ani nevím, na čem jsem ležela. Dala jsem tlapky vzhůru. Stočila jsem hlavu ke Cash a pobídla jí, ať si taky vedle mě lehne a udělá to samé. Tohle byla naprostá paráda. Všechny barvy úplně zářily, tančily a smály se. ,,Cach, natáhni ty tlapky. Cítíš to? Můžeme se dotýkat nebe a to znamená, že jsme BOHYNĚ a můžeme vládnout světu!" fakt jsem to cítila. Mráčky, teplo sluníčka i tu modrou barvu čistého nebe. Sahala jsem na ní. Byla měkoučká, když v tom jsem cítila, jak se mi roztéká po tlapkách a já se začala hihňat, protože to lechtalo.

<< Mahar

Mojí společnici jistým způsobem překvapilo, jak tu fungují smečky. Upřímně, moc jsem se té reakci nedivila. Tam, kde jsem vyrůstala, ač jen svoje první dva/tři měsíce, to bylo taky naprosto jiné. Já byla celou dobu zalezlá jen v úkrytu, vylézat jsem mohla jen za doprovodu otce a to jen do určité části našeho území a to bylo všechno. Lásky jsem se... Ah, zase tohle de*ilní téma. Lásku mi dával jen otec a dostatek. Ano, rozhodně jsem byla milována. Já se svou sestrou, obě jsem byly milovány. Oh, ano. Sestra... kde vlastně je? Podívala jsem se někam do dáli. Píchlo mě jistým způsobem u srdce, že jsem si za celé ty měsíce na ni pořádně nevzpomněla a jen se hnala za cílem, který mi stanovil otec. A měla v hlavě hlavně jeho.
Otočila jsem se na Cash. ,,Ano, přesně tak. Nebo takhle, musíš samozřejmě dát vědět. Jistou chvíli se mnou putovala Bahý, ale pak mi dovolila zkusit cestování sama, ale mám se prý brzo vrátit, no. Ale to si určím sama, jak rychle to bude," zazubila jsem se. Každopádně po té její reakci jsem chtěla o ní vědět více. ,,Na tohle jsi tam, odkud jsi, nebyla zvyklá?" pozvedla jsem obočí a měla výraz, který prostě nebyl zvědavý. Spíše to byl výraz pochopení.
Pokračovaly jsme dál v cestě a ty močály nechaly daleko za sebou. Stejně mě ale udivovalo, s jakou nadšeností mluvila o to, že by se zde mohl nějaký vlk utopit a že by si ho tam poslala klidně sama. Rozhodně musela mít někoho specifického na mysli. ,,A už víš o někom konkrétně, kdo se stane tvůj experiment?" zajiskřilo mi v očích a usmála jsem se. Tajemně. Přeci jen to bylo jistým způsobem zajímavé tohle rozebírat. Chtěla jsem vědět, co se jí honí hlavou, jaké myšlenky má. Přišla mi hodně zajímavá. Vlk nevěděl, co čekat.
Myslela jsem si, že rozpoutám nějakou debatu ohledně Styx, ale Cash nějak mlčela a nic neřekla. Bylo mi to divné. Buď má s ní nějaké zkušenosti sama a nebo má úplně jiné myšlenky...jaké? Ale zareagovala mi na magii. Potvrdila, že ovládá vzduch. ,,Ty jo a jaké to je?" zajiskřila mi očka. I kdyby toho moc neuměla, už jen fakt, že vlastní vzduch je něco úžasného. Prostě, je to božská magie a nikdo mi to nevyvrátí. Na její otázku jsem jen přikývla. ,,Vlastně stále moc netuším, kterou magii budu mít, která se mi projeví, ale vzduch bych si moc přála. A nebo myšlenky, ty mi přijdou taky super. I když upřímně, všechny magie," prohodila jsem zvesela ocáskem. ,,Je nějaká magie, kterou máš nejraději? Nebo bys ráda taky vlastnila?" padla další otázka, aby nám to dobrodružství rychle utíkalo.

>> Elypole

<< Propadlina

Vypadalo to, že se vlčice začala uvolňovat v mé přítomnosti. Dokonce se i pousmála. Takže to vypadalo na dobré cestě. Hm, takže má ráda, když je ve společnosti vlčice, která je taková volňásková. Cestuje, nic jí nedrží, vede nezávazně konverzaci. Okay, může být. Prohodila jsem ocasem a byla prostě v dobré náladě. Tohle by mi šlo. Omotat si ostatní kolem prstu tak, že jim ukážu herečku Eloru. ,,Já sem odešla taky, jenže jsem sem přišla jako dost malinká, takže jsem se usadila v jedné místní smečce. Borůvková se jmenuje. Ale... víš co, potřebuji to tu poznat, když už tu teda mám i něco jako domov. Tak se teď toulám," řekla jsem jí, jako kdyby to nic nebylo. A ono vlastně to nic nebylo. ,,Ve smečce je spousta hodných vlků. Třeba jako Bahý, Aranel, Ligy a tak. Je vidět, že se starat, ale jako mladá vlčice prostě potřebuji roztáhnout křídla, víš jak," mrkla jsem na ni a zvesela poposkočila.
Šly jsme stále dál a dál a blížily se k místu, které mi ukázala Bahý. Trochu mě to zklamalo, protože jsem chtěla poznat i něco jinačího, ale co se dá dělat. ,,Tomuhle místu se říká močály. Je to tu děsně nechutný," vyplázla jsem jazyk a udělala takový divný zvuk, abych zveličila své nechutenství. Oklepala jsem se a prostě zvolila takovou cestičku, abychom si moc ty tlapky nenamočily. ,,A s tím tvým nápadem, hodit vlky do propadliny, tak bychom ten zbytek mohly utopit tady," zasmála jsem se a prohodila hlavou k místu, které vypadalo, že je sice pokryté trávou, ale díky tomu sluníčku, které hodně intenzivně svítilo bylo vidět, že to jen klame a je pod tím voda. ,,Prý se tu potulují nějaký šedivci, jedna z nich se jmenuje Styx, a prý si dovoluje na vlčata a ubližuje vlkům. Ta by mohla být naším terčem číslo jedna, jen teda potřebuji ovládat pořádně magie. Podle očí soudím, že máš vzduch?" řekla jsem, když jsem na ní pohlédla. Ta barva očí byla prostě naprosto dokonalá a strašně moc bych takovou chtěla.

>> Zubří vysočina (přes Bažiny)

<< Řeka Mahtaë (sever)

Někam jsem prostě šla a nevěděla moc kam. Tušila jsem jen asi to, že Borůvku obcházím a dostávám se někam dál za ní. Tady ta místa byla ještě relativně v pořádku, jenže jakmile budeme pokračovat dál, což jsem taky chtěla, nehodlala jsem se tady zastavovat, bude to horší. Každopádně jsem prostě chtěla poznávat místní louky, lesy, řeky a další místa, na která narazím. Třeba narazím na nějaká zvláštní, jako byly ty močály, třeba. Ale hlavně se mi ještě vracet nechtělo. Jakmile sama uznám za vhodné, kdy je čas se vrátit, udělám to. A pak zase nějakou dobu budu ve smečce upevňovat vztahy, aby pro mě pak bylo snažší se dostat na vrchol a všichni mě následovali a zbožňovali. Oh a taky bude dobré se nějak seznámit s tou vedlejší smečkou a podmanit si jí později též, pousmála jsem se a zvesela hodila ocasem.
Otočila jsem se na svou novou spolucestující. ,,A ty ses tady narodila, nebo ses sem nějak dostala a cestuješ? Plánuješ se usadit?" zeptala jsem se jí hned, abych nějak věděla na čem jsem. Pokud to tu zná a narodila se zde, je možné, že dostanu další zajímavé informace, ovšem pokud ne, tak vůbec nevadí. Asi bude i snažší si jí dostat na svou stranu. V tom mi řekla své jméno. Znělo zajímavě, ale dlouze. Divně se vyslovovalo, ale i přesto se na mé tváři objevilo nadšení. ,,Krásné jméno. Mohu tí říkat Cash?" navrhla jsem rovnou. Z té zkráceniny jsem si vzpomněla na moment, kdy mi Bahý řekla "El" a já zastřihla ouškami. Moc se mi ta moje přezdívka líbila. a v tom se mi vloudila myšlenka na ní a na to, jak mrtvě vypadala. Moc jsem doufala, že je v pořádku. Eh, co to zase děláš? Nemysli na Bahý! Však co ti je po ní? Pokud umře, alespoň o jednoho méně, ne?... Jenže je pravda, že tahle jako jediná ti je z nich nejblíže a trávila s tebou nejvíce času, takže by to byla jistá ztráta. Moje hlava si zas mluvila sama se sebou. Musela jsem se ve svých myšlenkách okřikovat.
V tom ale Cash řekla, že je tu nová a neví kudy chodit, čímž mi tak nějak odpověděla na moji první otázku, ale stejně jsem doufala, že jí rozvine a řekne mi více. ,,No, takhle. Cíl nemám. Prostě to tady nějak chci obejít, podívat se na zajímavá místa. A hlavně, takhle je to více vzrušující, ne? Poznávat a nevědět, kam dojde...meeeeeesaihaea" nevšimla jsem si kam šlapu a málem šlápla do prázdna. To bylo o fous, koukla jsem na tu prasklinu v zemi před námi. Naštěstí Cash byla trochu za mnou, takže tohle postihlo jen mě. Polkla jsem. ,,Páni, to je díra," řekla jsem, když jsem se tak koukala dolů, jak tam padají ty kamínky, které jsem svým prudkým zabrzděním vytvořila. Muselo to být hodně hluboké. Zvedla jsem zrak a rozhlédla se. Uviděla jsem část, kde ta trhlina nebyla tak silná a hlavně tam byl spadlý strom. ,,Pojď, jdeme!" zavelela jsem a poposkočila směrem k tomu spadlému stromu. Dala na něho tlapku... pak druhou a nakonec vylezla celá. Byl celkem stabilní. Na nic jsem nečekala a celkem rychle kmitala přes ten strom. Nedívala jsem se dolů, prostě vpřed a šla. A jakmile jsem byla na zemi, zvesela jsem poskočila a počkala na Cash. ,,Nedívej se dolů, jen vpřed a rychle pojď," řekla jsem jí a sledovala, jak to překročí.
Naštěstí vše dopadlo dobře a já se rozesmála. ,,Pane jo, to mohlo dopadnou špatně. Hahaha... a přesně o tom to je. Poznávat a nevědět," mrkla jsem na ní. Jo, tohle mě opravdu bavilo. Ráda jsem poznávala a zjišťovala o tomto místě více. Ale tvým hlavním úkolem je se dostat na vrchol, tak si zas tak nevyskakuj! okřikl mě hlas. Trochu jsem se oklepala ve snaze ho na okamžik umlčet. Však já vím, proč tady jsem a co je mým pravým cílem, ale potřebuji poznávat tohle místo. Přeci jen určité části této země budu brzy vládnout.

>> Maharské močály (přes kaskády)

Moc netuším, co to do mě vjelo. Absolutně jsem nebyla svá a hlavně jsem hned litovala všeho, co jsem udělala. Ty jsi tak blbá, Eloro. Vyslepičit své tajemství nějaké kolemjdoucí? A co, že je přátelská, že je fajn. Na co tě do háje upozorňoval otec? Ty jsi v tomhle světě sama. I ti nejbližší jsou schopni ti vrazit kudlu do zad, proto si je mám držet u sebe, ale zároveň co nejdál. Neříkat jim důležité informace, které by mohli použít proti mně a co udělám? Vyslepičím svůj tajný plán...nebo spíše jen myšlenku téhle náně, nadávala jsem si v duchu, ač jsem navenek nic neříkala. To, že i ona sama mi řekla, že vlastně si na ní budu pak muset dát pozor, to jsem nějak velice rychle přešla. Ale zase bylo vidno, že tuhle k sobě nenaverbuji. Ono vlastně pořádně já a ani neměla nějak konkrétní plán. Já jen věděla, že budu muset sesadit Bulua a dostat se na jeho místo, vládnout těm, co v Borůvce budou, ukázat jim jejich potenciál v používání magií a postupně rozšiřovat území, protože jakmile budu na vrcholu, budu moci vše kontrolovat, vše bude pod mými tlapkami. Však táta takhle vládl dlouhou dobu, jen kdyby nesděloval tak osobní a důležitou informaci... matka by žila a my s ní. Oklepala jsem se. Ano, to znělo zatím jako dosavadní plán.
Nakonec Evelyn velice rychle zmizela tak, jak se objevila. Popravdě mi to bylo fuk, každopádně jsem se stále usmívala, zvesela jí zamávala k odchodu a byla sama. Ovšem ne tak docela. Za okamžik se v mém zorném poli objevil další vlk, tedy spíše vlčice. Měla hodně zajímavé zbarvení a čím blíže byla, tím jsem mohla rozeznat, že nebude tak stará. Že bude mladičká. Ne sice jak já, ale nějak podobně. Úsměv mi z tváře nesešel. Jsem zvědavá, jaký poděs bude tohle. Budu muset zjistit, zda je odsud nebo taky odněkud jinudy. Třeba u Nym mě to hodně překvapilo, protože ta se ztratila rodině. Moje rodina, ta mě vlastně poslala sama... Vlčice pozdravila a zeptala se, co tu dělám. Páni, lepší otázka by nebyla? ale úsměv mi stále z obličeje nemizel. ,,Ahoj, uhm... tak nějak kráčím světem," řekla jsem jí. Byla to vlastně pravda. Chtěla jsem to tu mnohem více poznat a zažít nějaká dobrodružství. Copak jsem toho chtěla málo? ,,A ty?" zeptala jsem se též, aby to tu nebylo celé jen o mé maličkosti. To, že jsem ze smečky vědět hned nemusela. Ostatně na to určitě pak dojde. ,,Jmenuji se jinak Elora a...hmm, nechtěla bys někam vyrazit?" zeptala jsem se a vlastně na nic nečekala.

>> Propadlina přes Východní Galtavar

Popravdě se mi vlčice líbila moc. Zároveň byla zábavná, ale něco v ní bylo takové zvláštní a zajímavé. Přišlo mi, že toho zažila hodně a má spoustu zkušeností. A už jen fakt, že jí Smrt vlastně pomohla a dala jí takovou hustou věc jako malá křidélka na tlapky, to na mě udělalo dojem. Hm, a co kdybych si našla komplice? Co kdybych se otevřela jednomu vlkovi/vlčici o svých niterných představách a potřebách? Přijde mi jako někdo, kdo by unesl moje tajemství a nerozvířil ho všude... jenže dělám velký risk, uvědomovala jsem si. Nechala jsem se ale dále unášet tím skvělým pocitem, který mi vlčice dávala.
Začala mi i povídat o tom, že prostě tady takový jsou a potkala už čtyři. ,,Páni, to jim teda nezávidím. Musejí ve svém životě hodně strádat. Magie je totiž strašně super. Vlk s ní dokáže... ovládat spoustu věcí," na okamžik jsem se zasekla v tom, co jsem přesně chtěla říct. Celou dobu jsem byla to šťastné vlčovlčice, ale teď jsem i zastavila vrtění ocáskem a podívala se Evelyn do očí. Můj tón zvážněl. ,,Přemýšlela jsi třeba někdy o tom, že bys chtěla... vládnout? Vést smečku a dostat se na vrchol? Protože já..." trochu jsem ztišila hlas, koukla se kolem sebe a přiblížila se k vlčici. Opravdu jsem hodlala udělat to co dělám. Tohle prostě nejsem já a dost mě to vyvádělo z míry, ale tahle vlčice prostě měla něco v sobě, co mě donutilo vyřknout mé tajemství nahlas před ní. ,,Já totiž chci!" řekla jsem sice potichu, ale s jasnou dávkou ráznosti a vážnosti. Odtáhla jsem se, podívala se na ní. Evelyn měla možnost na okamžik vidět mé pravé já, protože úsměv, který jsem na tváři měla, nevěstil nic dobrého, ale tak rychle zmizel, že je možné, že to ani nezpozorovala. Opět jsem byla to veselé vlče, vrtěla ocáskem, oči zářily. Vlk by si i snad pomyslel, že měl halucinace, nebo že se mu to fakt jen zdálo. Jako kdyby se přihnal nějaký mrak, na okamžik zakryl Slunce a zase se rozplynul. Tak to přesně bylo, akorát o dost rychlejší. No, moje vnitřní já panikařilo a srdce bilo jak na poplach. Panebože, panebože, panebože!! Co to, co jsem to udělala???? Vyzrazovat takový věci úplně náhodným vlčicím, jsi i*iot Eloro? Evidentně ses slušně pomátla,moje vnitřní já nadávalo. Ale co se stalo, stalo se.
,,Páni, to je docela dost magií. Ač se třeba stále učíš, to je hrozně super! Taky jich chci mít co nejvíce, takže bych vlastně mohla mít vzduch a myšlenky najednou, hehe," řekla jsem nadšeně a trochu hodila hlavou, protože kolem prolítla taková divná moucha. V tom se zeptala, zda se nenudím, načež jsem plývala hlavou, že ne. ,,Naopak, s tebou mě to baví, ale nevím, kam bychom šly?" řekla jsem s pozvednutým obočím. Určitě bych ráda někam odešla s touhle vlčicí a dozvěděla se o ní něco více.

Ta vlčice mi přišla strašně fajn. Byla s ní zábava. Jojo, udělám si spoustu kamarádů, budu jejich místní zlatíčko, které je ale bodne dozad dřív, než to stihnou oni, usmívala jsem se. Hlavně čím víc kamarádů, tím více mých podporovatelů, že? V tom mi ukázala, že ty křidélka se pohybují. Normálně jsem se i snížila, abych na ty křidélka viděla blíže. Bylo to strašně roztomilé. Pak mi i dokonce ukázala, v čem pomáhají. Udělala pár kroků zpět, rozeběhla se a skočila a že to byl skok dlouhý. Sama jsem poskočila na místě, veslím. ,,Páni, to je strašně hustý," řekla jsem dřív, než stačila cokoli říct a čekala, až dojde ke mně. Vrtěla jsem ocáskem s nadšením. ,,To ti musí hodně pomáhat!"
Když jsem se jí ptala na magie, nejdříve mi řekla, že se tu pohybují i vlci, co neovládají magii. Což jsem...chápala, že tu mohou být takový vlci, ale reagovala jsem překvapeně. ,,Ona není tahle země plná magických vlků?" vykulila jsem oči. Nesměla jsem na sobě dát znát, že mě to nepřekvapuje. Nesměl si mě nikdo asociovat s nemagičema. Nakonec mi řekla, co má za magii, akorát jsem si teď nedokázala vzpomenout jakou normálně mají barvu. Uhm, není to ta fialová? Taková ta barva, co vypadá jak borůvka? na okamžik jsem přemýšlala, jenže v tom se zmínila, že ovláda počasí a to jsem jí skočila do řeči. ,,Počasí, ty ovládáš počasí, vážně?!" nadšeně jsem vyštěkla a čekala na to, co mi ukáže. Počasí bylo něco, co jsem měla tušení, že by vlk mohl ovládat. Ostatně u smrti vlk mohl dostat skoro všechno, ale netušila jsem to na 100 %. Tohle bylo naprosto geniální. Nechala oddělit mraky a posvítilo na nás sluníčko. Bylo to fakt mega luxusní. Pak mi dovysvětlila, že to dostala od Smrti, samozřejmě. A zeptala se mě na magii. ,,Já ještě nevím, ale strašně moc bych chtěla ovládat vzduch nebo myšlenky. Vzduch, protože se vlk může vznášet, ne létat, ale vznášet a hlavně vítr má celkem sílu, víš," řekla jsem, jako kdybych byla expert na magie. ,,A myšlenky, protože je někdy fajn vědět, co si o tobě druzí myslí," řekla jsem upřímně a zastřihla uchem. ,,A ty máš ještě nějaké magie? Vlk jich může mít spousty, že?"