Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Tohle bylo dlouhé spaní. Ani jsem nevěděla, jak jsem usnula, a že to vůbec šlo. Prožívala jsem takové bolesti, že jsem asi musela omdlít, nebo co přesně se stalo. Každopádně jsem se probudila a měla jsem opravdu pořádný hlad. Jako fakt velký. Nedokázala jsem vnímat ani bolest nohy, spíše jsem se zaměřovala na svůj žaludek, který pořádně řval a dožadoval se čehokoli, co bych mohla sníst. Bylo celkem vtipné, že se mi žaludek probral dřív, než jsem stačila otevřít oči. Zhluboka jsem se nadechla a trochu mě štíplo v boku. Zamračila jsem se. Asi budu mít něco s plícemi, nebo s žebry. Fakt to pořád tlačí a píchá. Naštěstí se však nejednalo o něco smrtelného, nebo z čeho bych byla stále vedle. Dalo se to prostě přežít. Ale co bylo důležitější, tak moje rána na noze se zocelila. Sice jsem měla docela slušnou jizvu, ale pohyboval jsem s nohou mohla. Jen asi bude sranda chodit, natož běhat. Budu potřebovat nějaký ten čas. Zívla jsem si, mlsně si zamlaskala. Můj žaludek stále nahlas řval a dožadoval se pozornosti. A až v tento moment jsem se mohla trochu rozhlédnout a zjistit, že jsou tu stále Aranel, ta hnědá vlčice a někdo nový. Ah a ještě Awarak. Kde je Sigy? blesklo mi hlavou a posadila jsem se. Nohu jsem musela trochu natáhnout při mém sedu. Bylo mi to stále nepohodlné a kdykoli jsem se blbě nadechla, prudce nebo zhluboka, bolelo to. Radši jsem ani nepromluvila, nechtěla jsem cokoli narušit nebo se zapojovat do konverzace. Baghý... projela mi hlavou myšlenka na vlčici. Nějak mi stále nedocházelo, co se přesně stalo a co jsem udělala. Že jsem někomu zachránila život.

Chtěla jsem, aby to vše skončilo? Bylo toho moc? Co jsem udělala tak strašného, že jsem si zasloužila tento osud? Nepřišlo mi, nic mi nepřicházelo na mysl, za co si to vše zasloužím. Možná osud roztočil kolotoč a vina prostě padla na můj kožíšek. A tak tu teď jen ležím a ztěží se snažím nadechnout.
Sigy tu byl pro mě celou dobu. Vlčice obě odešly, ani netuším, co jim Sigy přesně řekl, aby šly, ale...byla jsem ráda. Nesmí mě vidět v tomhle stavu. Vypadám zuboženě. Kdyby mě ale nesanášeli, nepomohli by, tahle myšlenka se prostě vecpala mezi další. Nedokázala jsem ten proud myšlenek zmírnit, zastavit, či s ním cokoli udělat. Najednou jsem před očima měla všechny. Baghý, Aranel a ty dva. Jednoho jméno jsem asi ani neslyšela a toho druhého zapomněla. Nicméně jejich kožíšky si docela pamatuji.
Ač moje hlava vypadala zaměstnaně, pořád jsem řešila ty stejné problémy. Mé celé tělo bylo pohmožděné a špatně se mi dýchalo, ale už jsem se zklidnila. Pořád jsem při nádechu sípala a bylo jasné, že je prostě něco špatně. Sigy na mě mluvil a snažil se mě uklidnit, ale bylo toho moc. Moc věcí se se mnou dělo. Zraněná noha, mohmožděné tělo, pichlavá bolest v žebrech, špatné dýchání. Musel...ten jelen prostě musel něco udělat dalšího. Díra v noze rozhodně nebyla jediná.
Pootočila jsem hlavu, když Sigy dělal zase nějakou směs a dával mi jí na ránu. Sykla jsem, ale ani jsem s tou nohou nepohla. Snažila jsem se, ale mírný třes jsem zastavit prostě nedokázala. Sledovala jsem každý jeho pohyb, cokoli Sigy udělal mi neuniklo. Děkuji, vyslala jsem své myšlenky k němu. Netroufala jsem si na to cokoli nahlas říkat. Jak jsem sípala, určitě bych si to jen zhoršila a bůh ví jaký zvuk by ze mě vyšel. Cítila jsem tu látku, jak působí na mou ránu. Měla jsem chuť si to podrbat, rozkousat, ale nemohla jsem nic dělat a jen čekat, až se zase rána zacelí i s touhle podivnou hmotou. Sigy, myslím...myslím, že mám poškozený hrudník. Cítím...cítím tlak na pravé straně kdykoli se snažím nadechnout a...a je možné, že to je ten důvod, proč se mi špatně dýchá. Snažila jsem se mu vysvětlit, co se s mým tělem děje. Neočekávala jsem, že bude mít zázračné bylinky i tady na tohle, ale spíše...spíše to byl oznam mého stavu. Mé tělo se stále mírně třášlo, ale naštěstí jsem s tou nohou hýbala minimálně. Asi se mé tělo toho šoku jen tak nezbaví.

S vytřeštěnými oči jsem jen hleděla na Sigyho. Neodvažovala jsem se ani otočit, pohnout hlavou. Nešlo to. Moje vnitřnosti hořely, stahovaly se, kroutily se. Srdce mi bilo jako kdyby každou chvíli mělo tím hrudníkem proskočit a žít svůj vlastní život. Nedivila bych se. Umřu? Nedokázala jsem se zbavit toho pocitu, že jsem ty parohy cítila všude. Jak se zarývaly do mého těla, mordovaly ho. Po tváři mi tekla slza, protože jsem toho jelena opět viděla před sebou. Jeho obrovské oči se na mě dívaly a já se přestala třást. Byla jsem v tranzu, v hrůze. Ten pocit prostupoval každou mou buňkou v těle a jako na potvoru se nejvíce zaryl v místech, která bolela a hořela nejvíc.
Vím, že mi Sigy dal mastičku na nohu. Vybavila jsem si jeho kožíšek, ale ta mastička sice asi měla pomoci ránu zacelit, ale mým neustálým házením těla, škubáním, se mi rána otevřela a začala se řinout nová krev, ač jsem s ní momentálně nijak nepohla.
Jeho oči prostupovaly mým tělem, jenže zmizely ve chvíli, kdy jsem slyšela své jméno a přede mnou se objevily Aranel a....někdo další, neschopna si vzpomenout na jméno, ale v tranzu jsem stále zůstávala. Nedokázala jsem cokoli říct. Hlavně byly tak moc blízko a mě se začalo stahovat hrdlo ještě více. Jako kdyby fakt, že jsou u mě, mi tím zamezovaly přísun kyslíku, který se ke mně i tak nedostával. Mým záchytným bodem byl Sigy, který jim něco rychle řekl. Beznaděj v mých očích byla tak hlasitá, že si toho musel všimnout.
Nevím ale pak, co se stalo. Mé tělo vypovědělo službu a spadlo na zem, takže jsem se bouchla do hlavy, ale neupadla jsem do bezvědomí. Vnímala jsem, jen jsem nedokázala udržet své tělo v polosedu. Jenže to náhle vyčerpání, ta slabost mého těla, spalování vnitřností... začala jsem kašlat. A vykašlala krev. S hruzou jsem se na to podívala, jakmile jsem polkla další kašel. Ta chuť mé krve v mé tlamě byla odporná, ale to jsem nevnímala.
Uslyšela jsem jeho hlas ve své hlavě a já zvedla k němu zrak. Umírám? Co...se děje? nešlo se mi uklidnit. Sípání pokračovalo. Něco mi blokovalo písun kyslíku. Strašně mě štípalo v boku. A do toho jsem vykašlala krev? Kdo by v takový moment byl v klidu? Baghý? vzpomněla jsem si na ní a jen dál hleděla na Sigyho. Skočila jsem před ní a jelena, abych jí zachránila. Proč? Proč jsem riskovala svůj život a dopadla tak, jak dopadla? Napůl mrtvá? Nedalo se jinak vysvětlit to, co prožívám. Ale....ale ona je v pořádku.
Zkřivila jsem tvář bolestí. Byla to pronikavá bolest od nohy. Jak se rána otevřela, opět štípala a bodala o to víc, než předtím. Skončí to někdy?

Sice jsem byla na okamžik vzhůru, dokonce i podepřená...nebo se mi to jen zdálo? Ale opět jsem tou bolestí upadla do spánku plného chvění se a bolesti. Celé mé tělo hořelo, brečelo a křičelo o pomoc. A ta mi byla dána, ale stačilo to? Nevypadalo to tak. Ač na okamžik se mi začalo i lépe dýchat a já se vždy jen připravovala na nával další bodavé bolesti, teď už mi přišlo že zase cítím jen tu bodavou bolest. Veškeré vnímání se mi vracelo. Slyšela jsem hlasy, ale nedokázala jsem rozeznat koho jsou. Mohla jsem slyšet i svůj vnitřní hlas. Ale ten se stejně neozýval, protože veškeré mé soustředení se zaměřovalo na nohu. Začala jsem i vnímat další problémy. Špatně se mi dýchalo. Každý nádech byl podivně pichlavý a všimla jsem si, že mě i cosi tlačí. A zatlačí to vždy nejvíce v momentě, když se chci právě nadechnout.
Chtělo se mi tak moc brečet, ale já nemohla udělat ani to. Celé mé tělo bylo pohmožděné. A vzpomínky se vracely. Lov, Baghý, jelen...paroží, mé tělo se začalo nekontrolovaně třást. Cítila jsem každý záhyb paroží na svém těle. S mocnou silou mě nabírá a odhazuje do dáli. Cítím vítr, jak sviští mým kožichem a silný dopad na zem. Kutalím se a já ztrácím vědomí.
,,P-pomoc," zašeptala jsem. Chtěla jsem těm vzpomínkám uniknout. Cítila jsem se jak uvězněná v paranoie. Cítila jsem je, viděla jsem oči toho jelena, jak mi svým pohledem spaluje a mé srdce jako by se roztavilo. Zalapala jsem po dechu a velice rychle s sebou z lehu hodila do sedu. Oči dokořan. Vzduch se mi nedostával do plic. Zažívala jsem šok, protože jsem si konečně vzpomněla, co se děje.
Očima jsem vyhledala kohokoli, kdo byl poblíž, což byl Sigy. Mé oči byly skleněné, ale žádné slzy nevycházely. Nešlo to, vše bolelo. I brečet, ale hlavně jsem se stále nemohla nadechnout. Sípala jsem. Snažila jsem se přežit.

//budu rovnou psát sem, protože prostě El pořádně stejně nevnímá, co se děje

Ta noha mě pořádně škubala. V nějakých momentech jsem to necítila vůbec a mám podezření, že jsem vypnula. Z té bolesti, z toho pohybu. Něco se dělo s mým tělem. Bylo s ním manipulováno, ale vůbec jsem netušila, která bije. Hlava mi sem tam nějak podivně padala, tělo mě nechtělo poslechnout abych se pohnula, ale nějak jsem vnímala. Trošku. Tušila jsem, že je to se mnou špatné a že se někdo o mně stará, ale za Boha jsem si nemohla vzpomenout, kdo to může být.
Cítila jsem, že se mé tělo najednou přestalo hýbat. Ač proces to byl bolestivý, došlo k určité úlevě, že jsem konečně někde zase jen ležela. Snažila jsem se pootevřít oči, jenže jsem byla někde, kde byla tma a netušila jsem, zda jen blbě vidím, nebo je opravdu tma. Trochu jsem zakňučela. Asi pořádně jediný zvuk, který dokážu vydat ze sebe.
Možná to bylo tím prostředím, ale začala jsem více přicházet k sobě. Mohla jsem konečně pohnout svými předními tlapkami. Jenže můj pohyb vypadal, že jsem jen velice rychle s sebou škubla. A to jsem dělat neměla. Škubla jsem totiž i zadními končetinami a moje noha, pokrytá krví, začala neskutečně pálit. Tato agónie mě probudila plně, zvrátila jsem hlavu a ve snaze vykřičet tu bolest jsem jen otevřela tlamu, ale nic nevyšlo. Hned na to jsem jí však stiskla a jen drtila zuby o sebe. Zrychleně jsem dýchala, potila se, nebo nevím, proč jsem cítila kolem sebe vodu, a hlavně se chvěla. Celé mé tělo se chvělo.
V tom bylo něco na mojí ránu zatlačeno, jenže to úplně nebolelo. Bylo to...příjemné? Nečekala jsem úlevu. Sice ani nepřišla, ale ten okamžik, jen maličká vteřinka naděje, že přestanu cítit bolest způsobila to, že jsem se trochu podepřela. Ač jsem stále nedokázala otevřít oči, měla jsem sklopenou hlavu a zhluboka dýchala. Byla jsem na nějakých kořešinách. Bylo to příjemné a vnímala jsem kolem sebe nějaké vlky, ale za žádných okolností jsem si nemohla vybavit, co se prostě přesně děje a o koho se jedná.
Pootevřela jsem tlamu a jen zhluboka dýchala. Zadní část těla jsem měla nataženou a nohy mírně pokrčené. Byla jsem v takovém divném sedo/lehu. Přišlo mi, že kdybych ležela, moje dýchání by se zhoršilo. Pořád jsem se ale třásla. Moje přední nohy neměly moc sílu, ale udržely mě. Dívala jsem se dolů a snažila se uklidnit. noha škubala, pálila, bodala, ale v určitých intervalech, jak kdyby přicházelo uvolnění. A to každý mohl poznat, že v ten moment je vše lepší, jelikož jsem nebyla tak napnutá a dýchalo se mi lépe. Kdo tu vše je a proč se o mě starají?

//velice se omluvuji, nechci zdržovat, tak házím nějaký kratičký post

Cítila jsem přítomnost někoho dalšího, ale kdo to byl, jsem nemohla jasně říct, jelikož jsem nedokázala pořádně otevřít oči. A když už se mi od sebe víčka odlepila, měla jsem velice rozmazané vidění, přesto jsem si všimla ne jednoho vlka, ale hned dvou. Můj mozek nespolupracoval. Nedokázal přiřadit ani barvu kožíšků, kterou viděl, k někomu, koho asi znám. Koho...znám? bolelo mě myslet, ale ještě více mě bolela ta neskutečně sžírající bolest někde u boku, nebo nohy. Nedokázala jsem to ani pořádně identifikovat. Přesto jsem vnímala ten obraz ve své hlavě, jak to asi vypadá a co mi to dělá. Však to je nromální, ne? Když někdo má takovou ránu, tak jí vlastně vidí, aniž by se na to díval. Byla hluboká, veliká...Budu....chodit?
Ucítila jsem vodu a jemný postřik na své tváři, ale jedinou rekci, jakou jsem mohla dát, že jsem více zamrkala. Starají se.... o mě. Mají mě....rádi? Mé tělo se lehce třáslo, ale v momentě, kdy jsem pocítila, že se s mým tělem manipuluje více, než jsem já mohla a než bych já chtěla, tiše jsem vykřikla: ,,AaaaaaAaAAAaaaahh..." z mého hrdla vyšlo jen sípání, nebyl to hlas, nebyl to křik... jen nějaké cosi, co vyšlo z mého hrdla. Bezvládně jsem povalila hlavu na něco, o co jsem se opírala. Bylo to v pohybu, hýbalo se to. Netušila jsem vůbec, kde jsem byla. Noha byla nucena se natáhnout, a tudíž jsem jen silně stiskla čelist a modlila se, že opět usnu a nebudu nic cítit.

>> Borůvkový les

Všude kolem mě byla tma. Nic než tma. A já vlastně jako bych taky nebyla. Nemohla jsem se hýbat, udělat jakýkoli pohyb. Mrkat mi taky nešlo, ani se dívat, ale nějak jsem tu tmu musela vidět, jinak bych nevěděla, že je všude kolem mě. Jenže moje mysl nefungovala, jak by asi měla. Myšlenky, které jsem měla, jsem vlastně neměla. Nic jsem dělat nemohla, ani o čemkoli přemýšlet. Prostě jsem jen nějak existovala, teda doufala jsem v to.
Pak jsem ale začala přeci jen něco vnímat. Začalo to v malém množství. Jedno místo mě začalo píchat. A já to místo vyloženě vnímala, viděla jsem, jak pulzuje. Maličko, a pak hodně. Jako kdyby každý pulz to místo trhal. Byl to divný pocit, ale bolestivý. A ta bolest se stupňovala. Nešlo myslet na cokoli jiného, nešlo myslet obecně. Jako kdybych byla v nějakém vězení a někdo na mě lil vařicí vodu. Jen na jedno specifické místo. A já nemohla nikam utéct.
Nebylo to však jediné, co jsem cítila. Postupně jsem pociťovala další věci okolo, ale nešlo se na ně tolik soustředit. Byli to maličkosti oproti té silné bolesti. Chci....spát... Unavovalo mě to, a to jsem ani nemohla cítit jakékoli jiné emoce. Prostě jsem se jen tímhle trápila a já chtěla tomu všemu dát konec. Ale tady byl další impulz. Něco do mě šťouchalo, lezlo, bylo to mokré. Chtělo to, abych otevřela oči, nejspíš. Ale já nechtěla, jak bych mohla? Nedokážu je otevřít a jakmile je otevřu, ta bolest mě pohltí ještě více.
Cítila jsem však to naléhání. Kdo... žádná myšlenka, žádný obraz. Jen prázdná slova. A možná i to mě donutilo se lehce pohnout. Cukla jsem s sebou, což spustilo neovladatelný třas po těle. Jemný, přesto bolestivý, jelikož způsoboval pohyb s nohou, kde jsem měla tu ránu. Pootevřela jsem víčka, ale všechno jsem měla rozmazané. Prostě jsem nedokázala říct, kde je kdo. Otupělá bolestí jsem tam odevzdaně ležela neschopna cokoli říct. Jen jsem naklonila hlavu na stranu. Někdo tam byl. Někdo byl blízko mě a staral se. Kdo....? Proč...?

//Elora se teda nějak "probudila", reálně ale moc nereaguje a blbě vidí. nemá ani moc otevřené oči. rány má následující: naražená žebra (bude se jí těžce dýchat v následujících dnech a jakoukoli zátěž nezvládne), má velkou ránu na pravém stehně, sem tam nějaké škrábnutí další (ale to se lehce zahojí bez jizev) a má skoro všude po těle modřiny (bude citlivá na jakýkoli dotek)

Nebyl čas se více seznamovat, či nějak řešit věci okolo. Hlavně jsem už tak nějak chtěla lovit. Sice jsem se bála, měla jsem srdce v krku, jak mi to vzrušení a strach proudilo celým tělem, ale už jsem se potřebovala dát do pohybu a neřešit tyhle okolní věci. Ulovním s nimi jelena, nebo něco takového, dojdu do borůvky a pak zase zdrhnu. Na tohle potřebuji čas sama, abych vstřebala. Pořád nevím...nevím prostě, co si mám myslet. Všichni samozřejmě postřehli, že se nechovám tak, jako normálně a mě už to taky začínalo vadit. Prostě jsem se potřebovala dát do pořádku. Tohle mlčení a utápění se v myšlenkách mě dráždilo. Musím se vzpamatovat, nahodit masku a vše bude v klidu, to mi prostě šlo, tak proč to nedělám?
Aranel mi začala vysvětlovat, o co teda hlavně jde. Snažila jsem se poslouchat a vstřebávat ifnormace tak, jako by se mi měli na dosmrti zarýt do mozku. Jedince, nejlépe zraněného a holku, rozdělené na dvě části, běhací a útočící...počkat, kde budu jako já? Mojí otázku, jako kdyby Baghý vyslyšela. Odpověděla, že budu s Aranel a s ní a my nalákáme srnu ke klukům. Podívala jsem se na ně a pak na sebe. Nevěřila jsem svým schopnostem a s velkou pravděpodobností budu hodně pomalá, ale tak...lepíš běhat, než útočit.
Jakmile jsme se rozešli, Baghý do mě dloubla a já se pousmála. ,,Promiň, že jsem taková zamlklá. Jen je to můj první velký lov a všechny ty novinky okolo, nechci tě zklamat," téměř jsem zašeptala a sklonila hlavu. Ah, jak skvělý to byl pocit zase se dostat do té role, v které jsem byla předtím. Nahodit masku pro mě bylo jako dýchat vzduch. Opět jsem cítila, že jsem svá.
Následovala jsem je tiše, nedělala jsem nic jiného. Udržovala jsem tempo stejné, ani jsem nezpomalovala, nezrychlovala. Jakmile zastavily, učinila jsem totéž. Vše jsem soustředila na Aranel a Baghý. Když jsme ale zastavily, podívala jsem se po tom stádu. Bylo jich tam dost a bohužel štestí nehrálo v náš prospěch, protože si nás velice brzo všimli. Baghý tudíž nemohla čekat na signál od toho černo-bílého, jehož jméno bylo asi Awarak, jak jsem se doslechla. Pulsování krve přehlušilo všechno. Všimla jsem si pohybu a tak jsem zareagovala stejně. Najednou jsem běžela. Moje tělo absolutně nevnímalo, co se vlastně dělo. Prostě jsem dělala to, co dělala Baghý. Běžely jsme proti stádu, když v tom se před námi objevil jelen. Jeho paroží bylo opravdu obří. Všichni byli nějak moc velicí. Ale moje tělo nereagovalo na strach. Moje tělo prostě běželo dál, ač už jsem je ztrácela. Aranel a Baghý byly opravdu rychlé, až moc rychlé. Začínala jsem zpomalovat, ale nemohla jsem přestat běhat. Ne, když jsem si všimla, že je Baghý v nebezpečí. Jelen se jí totiž dostal na její slepou stranu. Rychle jsem se podívala na druhou část, kde měl být ten Ljós a Awarak. Vypadalo to, že to zvládají a tak jsem se soustředila na Baghý.
Jelikož měla roztažená křídla, asi to jelena dost vyděsilo a tudíž nic nedělal, ale bylo vidět, že je Baghý zmatená a netuší, co má dělat, což každou chvíli jelen na sto procent využije. Musela jsem si pospíšit. Já se bojím, já se bojím, já se bojím... moje mysl vyloženě křičela proti mně, jenže já nemohla zastavit. Představa, že Baghý ten jelen nabere a rozpáře jí břicho mě neskutečně bolela. A jako kdybych si to vyvolala. Zrovna jelen zastavil a narovnal se. Chtěl zaútočit. Zorničky se mi rozšířily, srdce mi div nevyskočilo z hrudi a plíce jsem málem vyplivla. Tohle bylo pro mě namáhavé a neskutečně mě pálely svaly, ale představa, že tu Baghý umře byla bolestivější než reálná bolest, kterou jsem cítila. ,,Neeeeeee! Baghý pozor!" vykřikla jsem tak nahlas, jak jsem mohla a vynaložila své veškeré síly na skok. Skočila jsem do prostoru mezi Baghý a jelena, který se akorát přiblížil se svými parohy. Byl v překlonu, což způsobilo, že jsem se mu na ty rohy krásně napíchla. A co se stalo pak, si už nepamatuji. Ostrá bolest, která mi propichovala kůži, svaly, kosti, nevím co všechno, se rozléhala po celém těle. A jak bylo mé tělo už vyčerpané, tuhle bolest nezvládlo a mé tělo vypovědělo službu. Spadla jsem do temnoty, mé tělo se stalo želatinou. Odhodil mě? Zůstala jsem na těch parozích? Nevím, netuším.... Ale tu bolest teď necítím a jen spím.

//Elora je zraněná, má potrhané pravé stehno. omdlela kvůli vyčerpání a bolesti. co se s ní stane dál nechám na vás, proto jsem to tak i napsala

<< Borůvka

Asi jsem všem musela být k smíchu. Jindy bych běhala, mluvila, cokoli dělala, protože bylo vidno v jejich očích, že se jim tahle Elora nelíbila. A já se taky rychle musela vzpamatovat, protože jsem správně nezrcadlila jejich pocity. A to já bych dělat měla. Nemám právo cítit cokoli jiného než to, co cítí přece ostatní, ne? Povzdechla jsem si. Docela mě dýchání štípalo a bolelo. Něco bylo ve vzduchu a nebylo to přátelské. Hlavně mi přišlo, že je všude taková ponurá atmosféra. Ne z vlků okolo, ale ze stromů, země. Něco se blížilo a nebylo to dobrý. Ale...více jsem se tím nezabývala. Neřešila jsem to prostě. Všechno mi bylo jedno, protože mi Baghý zhatila plány. Cítila jsem zlost, smutek, všechny podobně negativní emoce. Prolézalo to mnou jako nějaká hniloba. Jen malinký titerný hlásek se občas ozval. Jsem ráda, že je alfou, myslel si. Ale takové myšlenky se nesměly rozvíjet. Tohle byly špatné myšlenky, které jsem opravdu mít nechtěla.
Sem tam jsem se na ní podívala. Na to, jak vypadá s těmi křídly. Jak to, že vypadá takhle, a prič si jí Smrt zvolila? Dává takové benefity všem? Prohodila jsem ocasem, jako kdyby mi měl pomoci odehnat tyhle titěrné myšlenky. Pryš s nimi. Každopádně jsme nijak nevnímala cestu. Tupě jsem za nimy šla, položena ve svých myšlenkách ignorujíc fakt, že se momentálně projevuje Elora. Ta Elora. Byl vůbec nějaká?
Vypadalo to, že jsme dorazili na místo. Popravdě jsem absolutně nevnímala dění kolem. Bylo tu moc vlků na to, abych udržela pozornost s tím, co kdo říká, kam jde a co dělá. Zahlédla jsem Sigyho. Pokývla jsem hlavou směrem k němu, ale s velkou pravděpodobností si mě nevšiml. Pak Baghý opět něco pronesla, teď směrem k Aranel. Ta vypadala taky poněkud mimo tím vším, ale nijak jsem je neřešila. Stala se betou. Ne, fakt. To si už ale děláte p*del. Tohle není možné, jakto, že tyhle dvě vlčice, co mi byli nejblíže ve smečce a stále jsou, jsou tak vysoko v postavení? A kde jsem já? Stála na pošahaný kappě. Jděte do háje, co dělám špatně? Však jsem jejich oblíbená, no ne? Jen jsem si nalhávala. Bylo mi jasný, že potřebuji udělat mnohem víc, než jen doufat v to, že mě milují a dají post alfy jen tak od sebe. Nebyla jsem pitomá, ale přála jsem si to. Prostě být tupá a nevědět, o čem je řeč.
Jen jsme tam tak stáli, až mi to nakonec nedalo. ,,Uhm, nechci nijak rušit, ale jaké jsou teda pokyny? Co kdo budeme dělat, nebo...jak se tohle vlastně řeší?" řekla jsem směrem k Baghý, ale podívala jsem se i na Aranel. Přeci jen ony asi, tím ajké mají postavení, budou tady velet a říkat, co kdo má dělat.

Byli jsme opravdu malá skupinka. Aranel mi to pak vše potvrdila, ale zůstala pozitivní. No, já tomu moc nevěřila. Byl to můj první lov a byla bych radši, kdyby nás tu bylo více, protože pokud budeme opravdu jen ve čtyřech a něco se posere, mám na tom 25 % viny. A to jsem prostě nechtěl. Ne, když je to můj první lov. Netušila jsem co dělat, jaké jsou dobré taktiky, kam běžet a tak. Hlavně budeme lovit vysokou a já se s těmi zvířaty nikdy ještě nesetkala. Aranel tuším mluvila o nějakém jelenovi, či co, ale jak vypadá, co dělá. Měla jsem z toho tak trochu hrůzu, abych pravdu řekla. Nechtělo se mi, ale začít nějak musím, že? Hlavně, když aspiruji na takové pozice, jako je býti alfou... nebo možná víc. Taková vlčice by měla tyhle věci zvládat levou zadní.
Baghý a ten bílej byli nějak moc poziinví, že se vše zvládne a vše bude v klidu. No, nechtěla jsem jim to kazit, takže jsem jen přikývla a tupě se usmála. ,,Jen jsem trochu nervózní," dodala jsem v zápětí. Přeci jen mohli tušit, že to bude můj první lov.
Každopádně se o lovu na okamžik přestalo mluvit, když Baghý povídala o novínkách. Ten červenonohej se vzdává postu alfy. V mých očích se zajiskřilo a tu jiskru jsem nestihla uhasit. Všimla jsem si toho však a rychle jsem zamrkala. Moje mysl jásala a mírně se mi zachvělo tělo. Ano! To jsou skvělé zprávy. On odchází a post alfy se uvolnil! Budu to já, já se toho ujmu...ale počkat, ne. Musím vyhrát v libosti. Ostatní mě tam musí chtít, nebudu si to brát pro sebe, když mě polovina členů ani nezná. Zatracně, ale to nevadí. Určitě je čas. Ach, kdybych jen věděla. Baghý pokračovala ve vyprávění až se dostala na tu část, kdy řekla, že ona se stala Alfou. Zorničky se mi roztáhly. Aranel hned reagovala pozitivně, ale do mě jak kdyby udeřil blesk. Nedokázala jsem se pohnout a jen koukala na Baghý. Ne.....Baghý ne! Ne.....ne.... přišlo mi, že bych se rozbrečela. Proč ona? Ne, já nechci jít přes ní....Ale do háje, co to zas melu. Dělám, jak kdyby mi na ní záleželo. K čertu s ní. Dostanu se na vrchol i přes ní! Aranel se na mě podívala a já se hned usmála a přitakala. ,,Ano, máš," ještě, že jsem její slova zaslechla, jinak bych nevěděla, jak reagovat. Tohle vše je strašně na ho*no. Tahle zpráva mě vůbec nepotěšila, ale najevo jsem to dávat nemohla.
Nakonec jsme se konečně rozešli. Nemohla jsem být pořád zamlklá. Ne v takové situaci. Musela jsem prostě být v obraze, dostat se pod kůži každému. Ale...nešlo to. Tohle mi rozdrtilo dušišku víc, než jsem si hodlala připustit. Proč ty Baghý? Šla jsem za nimi skoro neslyšně. To, že jsme potkali nějaké vlče mě nevzrušovalo. Nevěnovala jsem mu pozornost, nechtěla jsem s ním mít cokoli společné. Prostě jsem jen teď chtěla řešit lov. Už ani nejsem nervózní, pomyslela jsem si.

>> na lov

Pravděpodobně jsem musela vypadat dosti mimo. Nevím, co se přesně stalo, ale jako kdybych vypnula a jen slepě následovala kroky Aranel. Baghý a ten bílý, Erlend někam zmizeli a já jak bez ducha prostě šla. Má mysl byla prázdná a všechno kolem mě nějak míjelo. Vnímala jsem akorát fakt, že se hýbu, někam jdu a že je stále po mém boku Aranel.
Nakonec jsem procitla díky hlasitému zaručení mého bříška. Zamrkala jsem a podívala se na své tlapky a hned na to na své bříško z levého boku. Začalo se i divně hýbat, což bylo vidět i přes chlupy. Bylo to fakt divný, což způsobilo i to, že jsem se ošila. Nakonec jsem se podívala na Aranel, která vypadala býti taky nepřítomna. Ty jo, nikdo se tu zatím neobjevil na to, že máme mít skupinový lov. Kdybych byla alfou, tohle by se nikdy nestalo. Určitě by všichni měli velký respekt k tomu zůstat na území a obstarávat spoustu jídla, prohodila jsem ocasem a nakonec si sedla, protože to už byla nějaká chvíle, co jsme čekaly.
Za okamžik se tu objevila Baghý, načež jsem hned vstala, protože sama vypadala připravena vyrazit hned. Aranel na to hned reagovala a já jen kývla. připravená? Takhle mimo? No, snad mi ten lov pomůže. Nějak nejsem ve své kůži poslední dobou, ošila jsem se. Uslyšela jsem divný zvuk vycházející z Aranel. Povytáhla jsem obočí. Musela mít taky pořádný hlad. Pak jsem se ale opět zaměřila na Baghý. Ty její křídla vypadaly majestátně, ale i hrůzostrašně. Proč jí ta Smrt tak zohavila? Pořád jsem nevěděla, co si kolem toho mám myslet. Aranel v tom řekla něco, co jsem si před chvíli myslela. Že tu nikdo další není. ,,To nás je pěkně málo," prohodila jsem spíše potichu. Tohle vůbec nebylo kolegiální. Však smečka si má pomáhat hlavně v době, kdy se blíží zima. To je nejvíce krušné období.
Nakonec se zmínila Baghý o novinkách, což způsobilo, že jsem měla uši v pozoru. Rozhodně by mě zajímalo, co alfám říkal Baghý. Musí to vše vyklopit, třeba to bude zásadní pro mé dolování alfa místa. Když Aranel řekla, že máme nového člena, hodila jsem očkem po tom bílém. Baghý ho představila, jako synovce, což jsem vůbec netušila, co znamená, ale evidentně jí byl blízko. ,,Vítej," usmála jsem se a udělal k němu blíže krok. Vypadal celkem normálně, teda až na to, že vlastně vůbec nemluvil.

<< Borůvka

Chvíli mi v hlavě vrtalo jméno Baghý, nebo Bahý. Celou dobu jsem jí říkala Bahý, už od té doby, co jsem se tu prvně objevila, což už bude určitě rok. A v té době se mi představovalo hodně vlků a prostě jména zůstala stejná ne? Jakto, že Bahý je Baghý? Proč mě na to nikdy neupozornila, neopravila mě? prohodila jsem ocasem. Netuším, zda mě to nějak rozrušilo, ale jistým způsobem mi to pomotalo hlavu. Vyrušila mě až Aranel, která se zeptala, jak to, že jsme s Baghý toho tolik nestihly. Ale no tak. Však, kolik ti je? Gallirea je velká, to nejde pokrýt za pár dní všechno, střihla jsem ušima a dívala se stále na cestu. ,,Je toho tady hodně, co vidět, takže jsme stihly jen něco," řekla jsem a pousmála se. Přeci jen je pravda, že jsem toho mohly projít více, ale Baghý potřebovala za Životem a já ho chtěla vidět taky. A ještě, že viděla. Bych si o něm představovala celou dobu bůhvíjaké věci. Alespoň jsem poznala realitu.
Když mi zareagovala na rybu a na to, že jsem dobře odhadla, co je vysoká, jen jsem kývla a usmála se. Byly jsme už dost blízko. Cítila jsem Baghý, ale už i v její vůni, pachu bylo cítit něco jinak. Stalo se něco? a v tom jsem jí uviděla. Hnědou vlčici vedle bílého vlka, ale ten vlček mě nezajímal. Baghý totiž vypadala úplně jinak. Měla...křídla! Zastavila jsem se a jen jsem se na ní dívala s šokem v očích. To je důvod, proč měla takové bolesti? Smrt na ní nezútočila, ale dala jí křídla! Křídla, aby mohla létat, být volná jako pták, pomyslela jsem si. Vlčice si mezi sebou něco říkaly, ale já nějak nevnímala. Pořád jsem tam tak stála a koukala se, očima těkala z jednoho křídla na druhý. Všimla jsem si taky, že je ve směs v pořádku. Žádná krev, zranění, nic. Vyrušilo mě až představení toho vlčka. Naklonila jsem hlavu. Němý, co to znamená? A porč nezná jako jeho jméno, když je to člen rodiny? No, své myšlenky jsem nehodlala říkat nijak nahlas. Jen jsem pokývala hlavou, když řekla mé jméno a nakonec udělala několik kroků blíže k nim, protože jsem přeci jen celou dobu stála opodál.
Pak Aranel začala mluvit o lovu, což Baghý souhlasila a vlastně naznačila, že by šla s námi. ,,A...opravdu, tě to nebolí?" vyšlo ze mě nakonec. Pořád jsem tak nějak byla v šoku z toho, že jsem viděla křídla na vlkovi. Slyšela jsem o alfě v těch horách, prý měl taky křídla, ale to jsem byla ještě vlče a věřila jsem každou blbost, která mi byla řečena. Nebo teda, to blbost asi nebyla. Děsí mě to, nebo fascinuje? Z nějakého důvodu jsem si myslela, že se Baghý nade mnou svou velikostí povyšuje a to se mi nelíbilo. Já jsem nad tebou, ne ty! Jak kdyby ukazovala svojí dominanci. Ale emoce úlevy a jisté fascinace též převyšovala. Byla to přeci jen Baghý a ta...má dobré srdce. Zastřihla jsem ušima a trochu zamrkala. Dobré srdce... jak to můžeš vědět, když sama ho máš zkažené samými přetvářky? okřikl mě hlas v hlavě.

Hodná Aranel mě samozřejmě opravila. Pousmála jsem se a kývla jsem. Panebože, no tak nevím jméno té malé p*pky, ježiš. Je pravda, že jsem tu chvíli nebyla, ale ta malá bl*ka mi tu fakt nechybí. Už si ani přesně nepamatuji, co mi na té malé tak vadilo a vadí, ale prostě tenhle silný pocit musel odněkud vzniknout, že se mi tak válel v žaludku. Každopádně mi hned Aranel osvětlila, kde asi je a co spolu dělali. Nedala jsem na sobě nijak znát, že mě to štvalo, že ty dvě začínají být nějaké větší kamarádky. Rozhodně jsem musela tento lov využít jako smečka-bonding, zejména s Aranel. Zvesela jsem zavrtěla ocasem a pověděla: ,,Já jsem byla na cestě Gallireou s Bahý, ale moc jsme toho neviděly," řekla jsem. Vynechala jsem pár detailů, ale to nevadí. Stačilo, že věděla, že jsem byla celou dobu s někým ze smečky.
Když padlo slovo o zranení Bahý, Aranel přitakala, že vlastně mi věří, že to Smrt opravdu udělat mohla. Jo, ano, já si jsem vědoma toho, že Smrt dokáže být zlá, proradná, ale bude určitě spravedlivější než Život. Jak si dovoluje pochybovat moje pocity vůči otcovi? prohodila jsem ocasem a jen se navenek dál usmívala. Já tam hodlala jít. A to velice brzo.
V tom se ozvalo zavytí, které zachytila i Aranel. Moje srdce se lehce rozbušilo. Byla v pořádku? Snad ano. Trochu jsem se oklepala. Ale no tak Eloro, vzpamatuj se. Aranel se v tom rozpovídala a kývla jsem. ,,Ano, zatím jsem si byla shopna ulovit rybu, což... není nic moc. Docela jsem zvědavá, jaké to bude. A vysoká? To tuším, že jsou jeleni, daňci, že?" řekla jsem jí a jen si chtěla potrvdit, že zvládám loveckou terminologii. Byla jsem však i dost nervózní. Přeci jen jsou to velká zvířata a já byla celkem maličká. Netušila jsem, jak jsem na tom vlastně s během, či fyzičkou celkově, ale věřila jsem, že něco vydřím. Určitě. ,,Doufám jen, že nebudu tolik na obtíž," dodala jsem a pak se rozešla s Aranel za Bahý. Oh počkat, ona řekla Baghý, ona je Baghý?

>> Ovocná tůň

Čekala jsem na hranicích nějakou chvilku. Nevím proč. Jsem přeci člen a neměla bych se zdráhat jít do lesa, ale něco mi říkalo, a't radši počkám, že není nač spěchat. A taky že nebylo. Díky tomu štiplavému vzduchu jsem cítila pachy opravdu mizerně, tudíž jsem přesně netušila, kde kdo je a zda tu vůbec někdo je. ale ve smečce vždy musí někdo být a hlídat, ne? pomyslela jsem si. Ale, úplně jsem nechtěla naběhnout a začít konverzace se členy. Přeci jen jsem měla na mysli spoustu dalších věcí. Teď bez Alastora jsem mohla lépe myslet a přehodnocovat vše, co jsem udělala a tak si vytvořit lepší obrázek pro svou budoucnost, která mě čekala. Nadechla jsem se a zavřela oči. Dobře dobře, tak si to jdeme všechno urovnat. Všechny ty nepořádné myšlenky, které jsem měla, musí hned a provždy pryč. Co je můj plán, můj cíl? Být alfou, třeba i více než to. Jak se stát alfou? Sesadit nynější alfu a dosadit se na místo. Jak to udělat? Ovlivnit vlky okolo, přesvědčit je, jak skvělá jsem a že jsem jejich jediná možnost. Omotat si je kolem prstu, hrát jim na city a podmanit si je. A až budu na vrcholu? V tom mě náhle zamrazilo. Vzpomněla jsem si totiž na ten strašný sen. Já zabíjet rozhodně nechtěla. Možná jim ublížit, ale ne zabít. K čemu by mi pak mrtvý vlci byli? Hlavně takhle si přece nikoho podmanit nemohu. Ostatní by se zalekli, nechtěli by mě. Na smrt se pohlíží ve strachu a s nedůvěrou, což právě nechci. Jenže, až budu na tom svém pomyslném vrcholu, co budu přesně dělat? Ano, to byla ta otázka, co mě velice trápila.
V tom jsem uslyšela zavytí a náhlé objevení Aranel. Usmála jsem se a zvesela prohodila ocasem. ,,Taky tě ráda vidím. Byla jsi na lovu s tou....malou?" nemohla jsem si vzpomenout na jméno toho druhého vlčete. Byla tak nepotřebná, že jsem jí prostě vytěsnila z hlavy. Hlavně to bylo naposledy, co jsem Aranel viděla. Pak jsem byla na cestách s Baghý. A přesně jsem si jen na ni vzpomněla, Aranel se o ní zmínila. Zakroutila jsem hlavou. ,,Nevím, kde je, ale měla by tu být. Byla zraněná, co jsem jí naposledy viděla. Byla totiž u Smrti a ta jí údajně napadla," sklopila jsem uši a v očích se mi zračil smutek. Skrývaný? Sama jsem netušila. ,,A lov by určitě byl fajn, ale nemyslím si, že to Baghý zvládne," řekla jsem předem. Hlavně myšlenka na lov mě celkem povzbudila, protože se tím mohlo myslet jediné, lov velké zvěře. Já potřebovala nějaký trénink a zaučení v lovení, pokud jsem hodlala chodit mimo les. Musela jsem se naučit sama o sebe postarat a hlavně, co bych byla za alfu, kdybych neuměla lovit? Hodně bídná alfa. ,,Pomůžu ti sehnat ostatní, jestli chceš," nabídla jsem se jí hned vzápětí, aby zároveň věděla, že se mnou má počítat.

<< Řeka M

Všechno to bylo divné. Jako kdyby se příroda prostě zbláznila. Cestou jsem se otáčela, zda něco neuvidím a netušila jsem, zda mě šálí zrak, ale přišlo mi, jakoby se v dáli kouřilo? Ale bylo to tak daleko, že to mohlo být vlastně cokoli jiného. Hlavně ten štiplavý pocit nemizel a byla jsem z toho opravdu zmatená, zda to náhodou není tím, že po delší době běhám. Nebo spíš, že takhle hodně běhám jako dospělá?
K lesu jsem se blížila celkem rychle, ale už jsem opravdu musela zastavit. Bylo vidno, že nejsem pořádně na běhání vycvičena. Zpomalila jsem a ten kus došla. Pamatují si vůbec na mě ve smečce? Zas tak dlouho jsem pryč nebyla, ale je pravda, že jsem odešla jako vlče a přicházím jako dospělá vlčice. Nebo vlče, já nebyla tak malinká zase... uvědomila jsem si. Doufala jsem, že je Bahý v pořádku a odpočívá. Opět jsem ale rychle zavrtěla hlavou. Pche, co mi je přeci po ní. Určitě to jen na mě hrála, abych k ní byla milá....Ne, zranění nemůže vlk jen tak zfalšovat, ne? .. Použila určitě magii iluzí, jo. Určitě jí vlastní, ošálila mé smysly, a proto se o ní starám. Ano, ve svých pocitech jsem byla velice zmatena.
Vstoupila jsem do lesa a jen co jsem přešla hranice, zavyla jsem, abych oznámila, že jsem zpátky. Nebo, alespoň mi bylo řečeno, že se tak dělá, takže jsem si nepřišla úplně mimo. Nasála jsem vzduch, který byl stále štiplavý, ale dokázala jsem zachytit i nějaké pachy. Nepoznávala jsem je, nebo alespoň minimálně.

//ráda si s někým zahraji, kdo je volný