Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Namaari, únor - 7/10

Už neřešily ani bývalý domov Namaari, ani Elisy řeč a ani cokoli jiného. Jenom přemýšlely, jak to bylo s tím stromem a veverkou, které název ani jedna ještě neznala. „Nepůjčilo, já vím! Ale vem si to takhle. Přece nebudeme přemlouvat nějakého hlodavce, jakoby byl víc než my! Hlavně co vím, hlodavce my vlci lovíme. I kdybychom ji chtěly žádat, šlo by jí pohrozit. Hned by nám to vydala,“ řekla jakoby nic a zazubila se. Jo, vážně tu mluvila o vyhrožování veverce. V realitě by utekla, než by ji vůbec chytly. Vlastně když se tak rozhlížela, už toho tvora nikde neviděla. Hm... „Hmm, to ano. Ale mám nápad. Pokud teď na nic nepřijdeme, vrátíme se každá do svých domovů a budeme tam důkladně přemýšlet! Následně se třeba za pár dní znovu setkáme právě tady a zkusíme své nové nápady!“ navrhla až pyšně nad tím dokonalým návrhem. Znělo to prostě skvěle! Snad si teda budou obě cestu zpět pamatovat. No o sobě neměla Elisa pochyby.

Namaari, únor - 6/10

„Valinorský les? Jo, to vážně neznám,“ odpověděla jí... dělala, jakoby znala pořádně něco z Gallirei, haha. No po jejím neúspěšném pokusu na lezení na strom to zkusila Namaari jinak. Našla si opěrný bod pro jednu tlapu, avšak následně se tam zamotala a už taky hupsla do sněhu. Elisa ještě naschvál trochu odstoupila, aby prostě jí nepadla ani na drápek. Jak drzé, že. No jestli si toho její společnice vůbec všimla, zatímco se hrabala ve sněhu, to těžko říct. „Třeba má nějaké speciální úchyty na packy. Víš jak, něco, co jí pomáhá se prostě na tom kmeni udržet! Ale kde to tak sehnat?“ vyslovila svou teorii a začala se ohlížet kolem sebe jako by jim to mělo spadnout přímo pod tlapy. A to ani nevěděla, na co přesně narážela. Speciální úchyty na tlapy mohly mít všelijaký význam a mohlo to vypadat vlastně jakkoli. Co jako s tím pak, když se s tím v životě nepotkala? „Ale víš co? My nic takového potřebovat nebudeme. Brzy a to určitě vážně brzy se vyškrábame nahoru jen naší silou a kurážností,“ odfrkla si, na co se opičit po nějaké slabé veverce, která potřebovala pomůcky? Ony byly vlčice, ne nějací blbí hlodavci přece! Ovšem každý věděl, kde byla realita. Nikdy na stromy lézt nebudou a brzy, až trochu povyrostou, je to už nebude ani zajímat. Avšak zatím měla aspoň ona odhodlání.

„To buď,“ zazubila se, takového ochotného posluchače si musela držet nablízku, že? „Aha, hm, ale jen ať si zkusí, potvory. My se nedáme!“ zavrtěla hlavou. By jim dali takovou lekci, že by se už v životě neodvážili vrátit! Teda ona jako teprve několikaměsíční vlče spíš ne, avšak měla taak velkou rodinu, že by se necítila jakkoli ohrožená. A to ještě existovaly veliké smečky s mnoha členy! No ona, která znala jen tu svou, to nedokázala zatím moc odhadnout. Měla za to, že i Roland žil jen v nějaké rodinné smečce. Hnědý vlk si při čekání následně začal prohlížet vrby a očividně se mu líbily. „Ano! Máme ty nejlepší vrby,“ odpověděla potěšeně nad chválou i nad tím, že vrby vůbec znal. „My jsme se narodili až po létě. Nevím, jak to tu vypadá v létě. Ty ano?“ ohlásila s očekáváním v hlase, byť to jí spíš řeknou rodiče než vlk, který tady ani nežil. Avšak i tak mohl třeba vědět!

Roland její cíl pochválil, což jí rozhodně lichotilo! „Si myslím,“ zazubila se, i když mohlo jít jen o dětský sen a že by se měla stát následně plnohodnotnou lovkyní, se proteď říct vůbec nedalo. „Určitê budu vyprávět. Všem!“ přikyvovala souhlasně. No že se pravděpodobně nakonec na žádné cesty nevydá, bylo reálnější, ale to nevadí. Snít nebylo trestné, haha. „Pf, tak to je ale dost drzé! To si neumí ulovit svou?“ odfrkla si, jaká nehoráznost! I když nebudeme si lhát, byla by taky schopna krást jen pro svoje potěšení, že? No to nemohla přece přiznat! Vždyť by to Roland rodičům hned vyslepičil... a to vážně nepotřebovala - nějaký zvýšený dohled nebo tak. „Budu si pamatovat, že si mám svou kořist před takovými tvory chránit,“ odpověděla poslušně, jak se od ní očekávalo. Nakonec jí nepřipadal hnědý vlk až tak špatný, jak si že začátku myslela. Třeba se ještě někdy setkají, ovšem zas tolik jí na tom nakonec záležet nebude. Následně nastal čas čekat, až se někdo objeví. Čerstvé pachy se tu nacházely a Elisa fakt nesnášela čekání, tak snad to bude brzy.

Namaari, únor - 5/10

„Nejsi nějak malá na to, že pocházíš odjinud?“ nechápala. Nevěděla, že se sem občas dostanou i ošiřelá vlčata z různých důvodů. Elisa taky nebyla sice dospělá, avšak ona se tady na Galliree narodila! Takže tak. Následně chtěla Namaari vědět význam těch pro ni neznámých slov. Hmm, mohla by jí to sdělit, no taky mohla dělat tajnůstkářku! Líbil se jí ten pocit, že jiní nevěděli to, co věděla ona. „Uvidíme,“ mrkla na ni mírně provokativně. Aby jí ta její zvědavost nezabila, haha! I když ne, že by Betty byla nějaká jiná... „Teď pojďme vylézt na strom,“ zazubila se. Druhé vlče ji poslalo na strom první a vlastně proč ne? Aspoň jí ukáže, co dokázala. Zapřela se drápy do kůry kmene a začala se rozpláclá jako želé sunout pomocí drápů nahoru. Bohužel však neměla logicky dostatek síly a tak se zanedlouho začala sunout zase dolu. Nakonec se neudržela vůbec a dopadla přímo na malou Namaari, takže měla takový polštářek. No neřekla jí, že ji kdyžtak chytne? Takže ten úkol vlastně splnila. „Ah, chytila jsi mě! To je milé,“ řekla jí s velkým úsměvem, zakecávajíc ten svůj velký neúspěch. „Jsi na řadě,“ poňoukla jí. Tak co? Bude úspěšná, nebo skončí stejně? Teda pravděpodobně ne na Betty, protože ta asi na sebe nenechá dopadnout kohokoli jiného...její společnosti to bude možná ještě dost bolet. No Elisabettu taky, pokud bude lepší.

<< zlatavý les

„Chci být nejmladší lovkyně na světě!“ plácla první, co jí napadlo. Taky proto přistoupila na ten Machiho nápad, aby šli ulovit zajíce. Bohužel utekl a s ním o bratr. Nešlo o nějakou lest, jak ji dostat z jeho společnosti? No to si nenechá teda vůbec líbit! „A chci poznat celý svět!“ navázala na to, aniž by jí momentálně došlo, že Gallirea nebyla celý svět a mimo ní existovalo mnoho jiných krajin a věcí, které pravděpodobně asi nepozná. Pokud se tedy někdy nevydá na cesty. Což po spánku v nepohodlné díře pod vyvráceným stromem asi ne. Nechtěla takhle spát furt (byť se jí očividně stejně spalo stejně, haha). „Takže taky tvoří smečky? Napadají i ty vlčí?“ zajímala se dál. Neměla by tedy potkat smečku kojotů nebo velkých koček. Jasně, pochopeno... asi. Avšak nebyla tak blbá, aby ohrožovala svůj život takovým způsobem, no ne? Takže jakmile Roland se sovou dojedli zbytek lasičky, vydali se směrem do Vrby. Cesta nebyla vlastně tak dlouhá, jak předpokládala, což se jí i líbilo. Takže když se ocitli ve smečce, Elisa neváhala se ozvat. „Halooo? Papá? Mamma?“ křičela, co nejvíc mohla, aby na tebe prostě upoutala pozornost. Čerstvých pachů zde cítila víc, takže se tu určitě někdo nacházel. „MACHI?!“ zavolala i na bratra už naštvaněji, přece cestou nezapomněla na tu jeho lest!

Ráda by řekla, aby teplo přišlo hned a ona čekat nemusela! No věděla, že tím těžko něčeho dosáhne a že to tak vůbec nefungovalo. Takže si jen oddechla, aby odolala říct další stížnost. Třeba přijde jaro další den, kdo ví! „To není zrovna pěkný rekord,“ nadhodila mu mírně uraženě nad tím, jak se bavil. Ne, že by spánek nebyl důležitý, no ona by radši tvořila rekordy ve věcech, za které by dostala uznání. Za tohle nedostane nic. Jedla s chutí lasičku, no neměla ještě tak velký žaludek, aby to snědla vše, tak tam něco nechala. „Už nemůžu,“ řekla mu a kořist mu přistrčila zpátky. Vlastně jí taky neunikl zvuk kručení v jeho břiše a tak mu prostě něco nechala. Jenom si nebyla příliš jistá, jestli to zaplní jeho žaludek. Však Roland byl velký statný vlk! „Hmm, nic z těch tvorů neznám a ani jsem je tu nikdy neviděla...“ odpověděla mu na řeči o kojotech a velkých kočkách. A když to neznala, nemohlo jí to automaticky ohrozit, což? Haha, kéž by. Bohužel do lesů se mohli před vánicí schovávat různí tvorové, pro ni nadmíru nebezpeční. Taky dělala, jakoby byla na světě kdo ví jak dlouho, ale to bylo vedlejší. „No tak jdeme, no. Vlastně musím co nejdřív sprdnout mého bratra, že mě tady nechal, chi chi,“ zazubila se, toho se dožít chtěla! Takže vylezla z provizorního úkrytu a vydala se směrem, kterým tušila, že najde svůj domov. No stejně se těšila, až bude třeba spát zase v pohodlném smečkovém úkrytu, ne že ne...

>> Vrbový lesík

Dál svoji rodinu nerozebírala. Vlastně jí došlo, že sdělovat tu takové informace nějakému náhodnému vlkovi přece nemohla. Však mu do toho nemuselo být nic, ona se o sebe postarat dokáže (nebo spíš ne, ale pšt). I tak se cítila mírně uražená. Ani pro ni nedošli k potoku! Však ona jim ještě doma dá, haha! „Ale je to otravné. Mohlo by být už zase teplo,“ poznamenala, už netrpělivě vyhlížela konec... tohoto. Když našli úkryt, který se jí samozřejmě nelíbil, samozřejmě jí začal Roland ihned poučovat. Měl pravdu, ano, no poslouchat ho zrovna nehodlala. Kdyby jí to řekl třeba táta, bylo by to jiné, bez pochyb. Ovšem nic jí neříkalo poslouchat někoho cizího. Takže si jen odfrkla a zanedlouho spala. Probudila se další večer, což jí Roland následně objasnil. „To mi nezní moc uvěřitelně. Takhle dlouho se spát nedá,“ stála si zase za svým. „Ale jídlo je skvělé! Mám hlad jako vlk,“ řekla mu, zatímco si přebírala lasičku jen a pouze pro sebe, hihi. Nu což, aspoň jednou mu tu projevila vděk, no ne? „Já domu trefím i sama,“ zavrtěla hlavou, vážně nechtěla mít doprovod jako nějaké nemluvně! To, že byla stejně ještě dost mladá, vynechala. Jít samotná by jí taky přineslo lepší výmluvy, kde se tak dlouho nacházela, no nehodlala to vzdát ani tak. Vymyslet se vždy něco dalo!

Namaari, únor - 4/10

„Moje rodina nepochází odtud, ale úplně z jiných zemí, víš? Tam mluvili jinak!“ odpověděla jí, no nehodlala jí tu sdělovat podrobnosti. Vlastně těžko říct, jestli by si je Namaari vůbec zasloužila! A přece nemohla dovolit, aby se na ni rodiče a tetičky zlobili, protože tu náhodnému vlčeti vyprávěla věcí, ke kterým nebylo oprávněné. No následně se chvíli po sobě válely, než Elisu zaujal nápad lézt na stromy. „Na tom nic nebude. A ještě to bude sranda,“ zazubila se a vydala se k nejbližšímu stromu, jistá tím, že ji bude druhé vlče následovat. Tohle nemuselo vůbec dopadnout dobře, haha... Možná dostala Namaari i sebe do menší pasti. Vlci přece normálně po stromech nelezli, že? Ovšem mohly být první. A každý je za to pak bude obdivovat! No neznělo to skvěle?

Namaari, únor - 3/10

Ano, nerozuměla jí... jak mohla? Nežila s nimi a Betty usoudila, že tu jejich jazyk nikdo na Galliree nepoužíval. Pf, jaká ostuda, bude to ty vlky muset naučit! „Nevíš, co říkám?“ utrousila spíše provokativně. Už si přece uvědomila, že neměla ani páru! Na druhou stranu, proč to ty vlky učit, když je mohla mást? I když to by jí asi nebavilo... chtěla se bavit, nechtěla, aby na ni každej vždycky čuměl skoro nepřitomným pohledem. No na další povídání už nedošlo. Elisa po Namaari skočila a svalila ji rychle na zem. Hehe! No její společnice jí oplatila úder a co nejvíc mohla, do ní šťouchla, takže z ní Elisabetta sklouzla. No rychle se zvedla, zatímco Namaari byla připravena na další výpad. Vrhla se po jejích uších, no trochu uklouzla na sněhu a spíše se břichem na ni svalila celkově. Když na chvíli zvedla hlavu, zahlédla osamělou veverku, co lezla po větvi. „Umíš lézt na stromy?“ napadlo ji náhle, nikdo jí nikdy neřekl, že vlci nemohli lézt na stromy! Takže když to uměla ta veverka, proč ne ony?

Asi ano. Sice byla často svéhlavá, avšak nemyslela si, že by ji tu chtěli nechat napospas osudu. To by ji pak neměli rádi a chtěli se jí zbavit! I kdyby, bohužel, cestu dom znala... aspoň si to myslela. „Ale to nemůžeš vědět,“ snažila se dál provokovat a prostě mu nedat za pravdu, byť o pravdu s nejvyšší pravděpodobností šlo. „Takové počasí je...normální?“ zeptala se ho místo toho, však to byla její první zima a nešlo to zrovna jako po másle. Vyjít ven z lesa by pro ni znamenalo jistou smrt a to ji štvalo. Chtěla poznávat, ne se schovávat někde v lese před nějakou blbou vichřicí. Taky se nudila, no Roland místo zábavy usoudil, že nastal čas spát. Elisa si odfrkla... že něco nevymyslela ona sama hned! Přemýšlela taky, že by mu snad utekla a vrátila se dom, no brodit se v tom sněhu bylo únavné a pro ni moc namáhavé, hned by ji dostihl- Byť by neměl mít právo ji bránit jít kamkoli chtěla. Nebyl její rodič! „Náš úkryt teda vypadá o dost lépe,“ pronesla nelíbivě nad vykotlaným stromem, a to si neuvědomovala, že jen díky takovým věcem třeba tuláci ještě žili! Ovšem neříkal Roland, že žil taky ve smečce? Oba žili ve smečce, takže proč by měli používat... tohle? No jo, jeho smečka byla asi dál a k nim by ho nepustili spát, haha. To by jí však zrovna dvakrát moc netrápilo. I tak teda do toho provizorního úkrytu vlezla a zanedlouho už spala. Prvně spát nechtěla... co kdyby ji ve spánku třeba předhodil té sově? No nakonec pod tíhou dne prostě padla, no. Nevěděla, jak dlouho spala, ovšem když se zas probudila, venku se pořád stmívalo. „Ono pořád není ani ráno? Moje mysl asi ví, že tady nemám spát!“ utrousila na plnou tlamu. Byla v cizím úkrytu s cizím vlkem a vlkožravou sovou, bylo jasné, že nebude spát. A přitom spala celý den, haha...

„A nechali mě tu, bleah! No věřil bys tomu?“ vyjádřila se na plnou tlamu. Vlastně šlo o celkem reálnou věc. Kdyby ji tu nechtěli nechat, tak si pro ni dojdou už k tomu potoku. Nikdo nepřišel, takže... Avšak zas úplně si nestěžovala. Byla hezky bez dohledu a tak si mohla dělat, co chtěla. Teda až tady na Rolanda, no toho neznala a nebyl jejím rodičem, takže ho poslouchat nemusela... byl tu jen jako její oběť na otravování. Co by mohla sama? Hlavně když si všimla, co za spoušť se v okolí spustilo. Vyjít z tohoto lesa by ji mohlo stát i život, avšak i když si neuvědomovala plně tohle, nechtěla by v té spoušti být vůbec. „Dio mio, co jí je?!“ zamračila se, to vřeštění jí doslova řezalo do uší. No Roland ji ihned jasně naznačil, že neměla říkat slovo mazlík. „Bene, bene, fajn,“ vzdala to nakonec, hlavně za tu cenu, pokud už nebude ta sova vřeštět. „Budu mít toho nejlepšího maz- přítele na světě,“ zazubila se a kdyby mohla, hned by ho šla hledat! I když to tak nefungovalo, že. A než se s Rolandem zas rozdělí, stejně na to zapomene, nebo tomu aspoň nebude věnovat pozornost. Nevydržela moc dlouho u jedné věci. Ale doufám, že ten mazlík nebude sova... Že by si vypěstovala mírnou averzi proti sovám? Těžko říct, ale krákalo to hůř než vrána a nechtěla by se bavit s někým tak nepříjemným! „Samo sebou,“ řekla a hned použila čenich, na který nějak zapomněla, dokud jí to hnědý vlk nepřipomněl. „Kam mohl utéct? Přece ne do toho...venku,“ utrousila podrážděně, když žádného králíka necítila. Prostě tu někde musel být! Hezky schovaný, že uniká i jejímu čichu... Po chvíli to ale vzdala, už jí to nebavilo. Jen si odfrkla. „Tak ulovíme něco jiného,“ navrhla a snažila se zachytit pach čehokoli jiného... no jak hnědý vlk řekl, jakoby se náhle vše schovalo. „Uffa,“ vyšlo jí z úst, když se zamračila. „Tak...co teď, Rolande?“ podívala se na něj, jakoby měl vymyslet něco naprosto dokonalého. Hlavně se nechtěla nudit. Takže pokud něco nevymyslí on, vymyslí to ona, ať se mu to bude líbit nebo ne, ha!

Namaari, únor - 2/10

Nebudeme si nic nalhávat. Skoro (jen skoro, hehe) se až vylekala, když ji někdo za zády zdravil. No znělo to přátelsky, tak se jen otočila a stanula tváří v tvář dalšímu vlčeti. „Ciao!“ pozdravila ji vesele nazpátek, že jí nebude vlčka rozumět, to jí už nedocházelo. Bylo fajn potkat dalšího vrstevníka, však s těmi byla přece největší zábava! „Elisabetta, mio amico,“ představila se nazpátek a Namaari hned pasovala na svoji kamarádku, i když věděla, že by si měla dát pozor. Teda spíš usoudila, že dávat si pozor na v podstatě stejně staré vlče nemusela. „Já vždycky!“ zazubila se na její nabídku hry. Tahle nabídka se přece neodmítá, avšak Namaari ani netušila, do čeho se mohla dostat. Betty byla celkem prohnané vlče a její nápady a hry se mohly hned zvrtnout... a to včetně do toho stádia, že se druhý vlče hrozně nasupí a kamarádství padne hned v začátcích. Ale to by jen přeháněli... řekla by si vždy. No neváhala a po Namaari ihned hravě skočila, s úmyslem ji povalit na zem. Nebudeme házet flintu do žita, však to mohla být nakonec naprosto normální hra.

Namaari, únor - 1/10

Zima šla dál a zanechávala za sebou sníh a mráz. Teda ten sníh byl dobrej, no mráz tolik už ne. Její srst nebyla ještě úplně nejvíc přizpůsobivá na takové počasí a tak Elisabetta trávila čas tím, že tak poskakovala a běhala ve sněhu, když jí byla hodně velká zima. Samozřejmě se za to nestyděla a tak jí nevadilo, pokud jí při tom kdokoli viděl. Momentálně ale jen seděla ve studeném sněhu, až jí skoro studěla zadnička, no vzhledem k tomu, že brodění se ve sněhu bylo pro ni zatím ještě víc namáhavé, než pro dospělého vlka, se už necítila na to se do toho pustit znova. Avšak, jako vždy, jednou se domu zas bude muset vrátit, víme jak. Hezky na čas, jako vzorný žák! Kdyby jen rodiče věděli, co mohlo být mezi tou dobou, co odešla a co se vrátila. Byla schopna tolika věcí, hlavně když ji neměl kdokoli na dohled. No nechtěla útrum, tak si musela dát zároveň dost velký pozor.

Loterie 2

<< Ronherský potok

„No jasně, a pak jsme tu byli i s dalším naším kamarádem ze smečky! Jen mám dojem, že se předemnou schovávají. Chcou si ze mě asi udělat srandu!“ dupla, avšak měli smůlu. Nejen, že se nebála, no ani ji to nějak netrápilo. Ať se tedy schovávají, věčně je to bavit nemohlo, hihi. Kdyby je šla totiž hledat, splnila by jejich účel a to... nechtěla. „Sal-rumenská smečka? Hm, tu neznám,“ pokrčila rameny. I když popravdě jí zatím žádná jiná kromě té její nezajímala. Nebylo to pro ni momentálně důležité. No nad jeho otázkou si odfrkla. „Ale ano! Myslíš si snad něco jiného?“ promluvila na něj mírně dotčeně. Takhle jí schazovat, pff. Avšak popravdě, zda by trefila, byla otázka. Asi jo, no jeden nikdy nevěděl, co se mohlo stát. No když sova promluvila, Elisabetta vykulila trochu oči. „Ona mluví a já jí rozumím. To je hustý! Nemůžu mít i vlastního mazlíka?“ zeptala se celá nadšená nad tou představou, samozřejmě řekla zase to slovo mazlík, nad kterým by ji Callisto asi nejradši vyklovala obě očka. Oops. No následně nenechala Rolanda ani domluvit a už už si to štrádovala do nějakého lesa. Vlk šel za ní, jako kdyby byl jejím mazlíčkem, hihi. A přitom měl strach ji nechat jen samotnou... Došla do nějakého lesa a rozhlédla se. „Hm, tak kde je ten králík?“ utrousila jen tak do éteru a nepřestávala se ohlížet. No bohužel, i kdyby tu někde byl, našla by ho spíš podle čichu, než aby ho měla na dohled... nebo ještě lépe, přímo naporcovaného na talíři. Jaká škoda...