Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< uhelný hvozd (přes prstové hory)

„Tak to se příští zimu taky stáhnu na jih!“ pronesla nadějně, že se vyhne mrazům, vánicím a dalším zimním blbostem. No až pozná jížní krajiny Gallirei, kdo ví, jestli to pro ni bude pravý ořechový. „To je ale fakt! Ještě jsem žádnou velkou kytku neviděla...“ odpověděla jí, zatímco se rozhlížela okolo. Jenom samé malé květiny hrající různými barvami. No aspoň se jí za to ucho vejdou. „Tak to se mi za ucho bude vejít klidně třicet, ha!“ dodala ještě, byť už dvacet znělo dost nereálně. No možná už znělo nereálně i těch deset. Ach ta vlčecí představivost... „No jasně, že vyrazím! Poznám taky hory, moře, horké prameny a...všechno!“ skoro to vykřikla. Bude ta nejmoudřejší a bude vědět prostě vše jako Chiara. Konec konců to říkala i Rolandovi, že? „Ale počkat! Konců světa je snad víc? To jde?“ zarazila se. Počítala jen s jedním koncem světa, ne s více! No, to bylo něco! Bylo na čase je obejít všechny, hehe. „Divná zvířata...šakali?“ navrhla první, co jí napadlo. Ovšem pro ni byl každý takový tvor zatím divný. Ještě aby viděla to, co se ve skutečnosti nacházelo tady mezi popelem. „Jak tady může vůbec chtít cokoli žít?“ nechápala. Však to nemohli mít ti tvorové co žrát, nemohli čichat krásný čistý vzduch, nikde si pořádně lehnout...prostě nic!Pokud teda nežrali a nespali na všem tom popelu. Nechutné. „A hořelo někdy dávno? Muselo tady hořet tak včera...“ promluvila znova. Nerozuměla tomu někdy dávno. To se příroda po požáru nikdy...nevzpamatuje? Ach, snad nikdy u nich doma hořet nebude! „Nosit? Tak to určitě ne!“ řekla pevně, na to měla moc hrdosti. No zjistila, že toho rozhodnutí být hrdá mohla brzy dost dobře litovat. Za chvíli funěla i sama tetička, tím pádem bylo logické, že Elisa toho musela mít dost dvakrát tolik. Byť se nacházely na teplém písku, musela se nad slovem pauza rozplácnout vyčerpaně na zem a nabírat nový dech. „Bleh,“ vyšlo z ní mezi nádechy. Zatím se rozhlížela okolo, avšak viděla jen písek a písek a písek. To jako měly být ty jížní krajiny? „Che?“ zareagovala na Chiaru, když se znovu zvedla na tlapy a oklepala z břicha písek. Co že měla slyšet?

<< staré meandry (přes ježčí plácek)

„Už nikdy nechci, aby mi mrzl zadek. Ani nic jiného,“ zabrblala, no pokud svou nebo jiného vinou nepřijde brzy o život, tak těch zim zažije ještě dost. No o každoročním střídání ročních období taky zatím věděla úplný prdlajs. Teď viděla jen nadcházející teplo. „Strčím si za ouško všech deset, “ zahihňala se. Bude pak přece krásná! To, že to znělo spíše nereálně, nezmiňovala. No tak aspoň pět... „A to se tolik květin na svět vejde?“ zarazila se. Stovky, ty jo! Avšak tvorů se na svět vešlo taky hodně, že jo. „Ty znáš konec světa? Tak to je hustý!“ odpověděla jí úplně unešeným tónem. „Co ještě znáš?“ zajímala se. Musela toho vědět tunu! A určitě to bude tím pádem všechno vědět i Elisa. „Moje tlapky vydrží všechnoo,“ řekla odhodlaně a párkrát vesele při cestě poskočila. Přece se nenechá odradit nějakým kopečkem, no ne? „Drahé kamení,“ zopakovala zase a pozorovala Chiaru, jak lovila kamínek z vody. Bohužel jí unikl hlouběji ve vodě. „Ale i tak vypadal hezky...“ začala, no pak už tomu nevěnovala moc pozornosti. Měla pravdu, seženou ještě něco lepšího! A stejně se ještě tetelila nad její pochvalou. Ano, měla výborné oči. A třeba i všechny ostatní smysly. Jejich cesta následně vedla přes divný šedý les. „Bleh, cítím tu dost divných pachů. Co to je?“ zeptala se a rozhlížela se okolo. Vypadalo to tu divně. „To tu hořelo? Proč to tu vypadá tak...jinak?“ chrlila ze sebe další otázky. Nelíbilo se jí tady. Snad další místa budou hezčí.

>> Narrské vršky (přes prstové hory)

<< Vrbový lesík (přes tajemnou louku)

Určitě si vezme tuto tetinu radu k srdci, že? Protože využívat jiné vedlo k tomu, že se nakonec nemusela tolik namáhat a to se jí nadmíru líbilo. Asi by si nešpinila tlapky zbytečně... asi určitě, haha. „Je to oboustranně výhodné,“ přikývla na srozumitelnou, že se tím bude řídit! „Ahaa. Takže se nebudu muset na jaře koukat jen na bílou jako v zimě na sníh!“ zajásala, ve svých slovech projevenou již bleh náladu okolo zimy... aspoň té, co tady fakt dost řádila. Kdyby nebyla schovaná celou dobu někde v lese a vydala se na vlastní pěst na výlet, nejspíš by si tady teď s Chiarou už nepovídala. A že by toho schopna byla, aniž by si pořádně uvědomovala to nebezpečí! To se muselo Rolandovi nechat, že ji aspoň na nějaký čas dokázal od takového nápadů odprostit. „A kolik je na světě druhů kytek?“ zeptala se, když jí ukázala dvě již jinak zbarvené květiny. Farfara a veronica. Jo, to už jejím očím lahodilo víc. No brzy zapomene na sníh a zvykne si i na ty bílé. „Půjdeme až na konec světa!“ vyhrkla náhle a trochu zrychlila krok, aby vše poznala co nejdříve! Jen aby se stihly někdy vrátit, že, kdyby chtěly jít až někam na konec světa. Na druhou stranu, kde se mohl tak nacházet? Byl vůbec na Galliree? Nebo šlo jen o nějakou slovní hříčku? Kdo ví. Zrovna, když překročovaly líně tekoucí řeku, Elisa zahlédla dál pod vodou něco barevného, blyštivého. Zaujalo ji to, ať šlo o cokoli. Chtěla to! „Jee, zia, co to tam je?“ oslovila Chiaru a ukázala tam tlapkou.

>> uhelný hvozd (přes ježčí plácek)

„Podle mě se ani nevyplatí být tak hodnej!“ řekla jí. „Ale aspoň se pak doopravdy nemusím namáhat,“ dodala ještě. Proč se totiž špinit, když to za ní mohl udělat někdo jiný, kdo byl tak ochotný? Přece by si nenechala takovou příležitost ujít! „A to jsou všechny kytky...bílé?“ zeptala se trochu zaraženě. Vzhledem k tomu, že se narodila v podstatě v zimě, tak viděla teprve teď tyhle kytky. A musela uznat, že jí už z té bílé bolely oči. Prvně sníh a pak by měla všude vidět bílo z bílých květin! Však ani ty vrby a další stromy nebyly bílé. Nemohly být jenom bílé květiny, ne? „CIAOOOO!“ rozloučila se taky s řevem snad na celý les a vydala se za svojí tetou na výlet. „A kam se půjdeme projít, zia?“ zeptala se Chiary. I když dělala, jakoby Gallireu pořádně znala a bylo jí to hned jasné, i kdyby jí to řekla, že jo...No prostě to potřebovala vědět.

>> staré meandry (přes tajemnou louku)

„No já právě nevím, kde jsou teď. Taky je chci najít a za ty uši je zatahat!“ dupla si sebejistě. Takhle se s ní zacházet nebude! Pak by brečeli, až by ji sežral nějakej kojot. Musela uznat, že nebyla bohužel ještě ve stavu, kdy by se mu ubránila. „Jasně! Jsem nacpaná až k prasknutí. I kdybych mu řekla, že chci další jídlo, určitě by mu ho nalovil,“ zazubila se. Roland byl hodně hodný, takže ano, určitě by to pro ni udělal, ha! Následně jí Chiara šla ukázat nějaké bílé květiny jako znamení jara. „Když rostou květiny, začíná jaro...tak jo, to je fakt dobré znamení,“ přikývla, že rozuměla. No kytky neznala a tak nevěděla, o jaké šlo. I když na druhou stranu na tom nezáleželo. Rostly a tak bude jaro. Hotovo. „Nemám ani zdaleka dost dobrodružství! Vlastně jsem pořádně žádné neměla, když jsme museli být schovaní před tou blbou sněhovou vánicí,“ postěžovala si trochu, no zároveň s potěšením v hlase, že jí tetička někam vezme! „Elisabetta!“ vyhrkla své jméno rychle a bez dalších okolků. Určitě si ji zapamatuje lehce... jako jediná z potomků tu byla černá.

Než stačila Rolandovi cokoli dalšího říct, jedna z jejích tet se sem přiřítila svým klasickým způsobem a Rolanda div nezakousla. Ano, hodně drsný způsob, avšak se jí to hodně líbilo. Určitě bude jako dospělá taky tak v letech vyhánět nevítané hosty! Jako ne, že by pro ni Roland byl po stráveném času něco jako nevítaný host, spíš šlo pro ni o obyčejné jednorázové setkání a podle všeho ho už nikdy neuvidí. Takže jí na něm zas tolik záležet nemuselo. „Tak čau, Rolande,“ rozloučila se s ním pouze, než zmizel mezi stromy asi právě do svého domu, jak říkal Chiaře. Musela jako ocenit, že si z jejího chování nic moc nedělal, no zároveň věděla, jak moc nebezpečné to pak být mohlo, kdyby neodešel. „Můj bratr s Dantem mě nechali u potoka! A tam mě našel Roland a chvíli jsem s ním zůstala, prej aby se mi něco nestalo nebo tak něco,“ odfrkla si, potřebovala si postěžovat, ano. To, že ona přepadla jeho, nezmiňovala. Kde vůbec ti dva byli? Potřebovala jim to vytmavit! „Ale zima už je pomalu za námi. To znamená, že začne jaro?“ zeptala se pro jistotu s nadějí v hlase. Ta zima už jí lezla krkem. Aspoň bude někdy moct dál, než se jen pohybovat v lese. Konec konců, jak rostla, začínala se cítit ztísněně!

10/10

Už se začalo pomalu stmívat. Slunce odcházelo do svého pelechu a Betty do něho bude muset taky. Společně se svou rodinou na území své smečky přečká další noc, aby mohla další den začít znovu. Avšak každým dnem se vyvíjela a rostla, což bylo dobré znamení. Neporazila ji ani krutá sněhová vánice, ale bylo by to jiné, kdyby vylezla z lesa. No ještě nějaký rozum měla a nešla přímo do centra dění. Radši bude takovou věc sledovat jen z bezpečné dálky. Stejně jako bude radši cizí drama sledovat, než se do něj míchat (popcorn, židlicka a relax). Proč by přenášela drama i na sebe, když se jí netýkalo? No ona ještě stejně vytvoří dramatu dost i sama na sebe, nemusela si přidávat přece. A teď hurá spát...

9/10

Tolik toho ještě neuměla... musela se naučit lovit, bránit sebe i území své smečky, udělat si přátele a nepřátele (aby byla sranda) nebo prostě trénovat kondičku, aby, jak slíbila, mohla cestovat. Kdyby se hned vyčerpala, mohla by jít maximálně do hájku zeleného a ne na cesty. Jo a co bylo hlavní, musela zjistit, jak se lezlo na ty stromy! Byla krásná představa umět něco, co další ne... moc vlků to podle ní neovládalo, bohužel si neuvědomovala, že šlo o zjevný důvod, proč ne. Vlci na stromy nelezli a ona taky nebude lézt... Časem jí to dojde s dá s tímhle divadýlkem pokoj. Zatím měla velké odhodlání.

8/10

Jednoho dne se jí zdál jakýsi sen, který si až živě pamatovala. Ona si tedy pamatovala snad všechny své sny, avšak tenhle jeden jí utkvěl v paměti. Možná proto, že to působilo, jako kdyby to byla ona v budoucnosti, prostě... vize. Jo, ona tomu věřit mohla, no zda to tak vážně bylo, tož diskutabilní. Sny vznikaly působením různých myšlenek nebo situací. Takže když chtěla často být už velká, prostě se to na těch snech promítne. Stejně jako kdyby myslela na cokoli (//vlastní zkušenost, kill me). No bude si muset ještě počkat. Stejně se měla ještě co naučit! Nemůže být dospělá bez znalostí.

7/10

Přemýšlela o více věcech. Například na to, jaký to bylo být dospělým. Elisa si zatím nespojovala dospělost s těmi povinnostmi, co to přinášelo. Chtěla být prostě silná, nezávislá žena, haha. No víme jak, ještě bude vzpomínat na své vlčecí léta, kdy nemusela nic moc řešit. Jako dospělá toho bude řešit... no třeba nakonec litovat nebude. Všechno to bylo nakonec jen otázkou budoucnosti a málokdo do ní umí vidět. A svět by nebyl takový jaký je, kdyby si každý ukázal, co v budoucnosti bude a nebude mít. Sice se tu nacházely jiné nepřirozené věci, no asi by to nebyla taková sranda, kdyby si každý měnil potenciální budoucnost jako na běžícím pásu. I když někdy si přála do ní vidět.

6/10

Samozřejmě měla svou rodinu ráda, i když bylo možné, že třeba svým bratrům by nějaký ten malý naschvál občas udělala. Bavilo se jí dostávat do problémů. Ona to jako problém neshledávala, no o problém šlo a musel z něho jako viník vyjít jenom těm druhý. Ona musela být oběť! Přece nechtěla nějaké poučné řeči nebo snad zaracha, či jak se vůbec trestalo. Nikdy ještě nic takového řešit nemusela a doufala, že to tak zůstane i nadále. Ovšem byla přece chytrá hlavička. Musela být, pokud se měla zájem z čehosi vylízat. To by jinak vůbec nešlo... kdyby byla hloupá, nedokázala by o takových věcech přemýšlet. Logicky, že...

5/10

A byla by schopna jakýkoli názor změnit, kdyby jí to řekl někdo z rodiny? Těžko říct, byla fakt tvrdohlavá. Avšak i tak si své rodiny nadevše vážila možná jako jediné a byla by schopna pak o tom přemýšlet... asi. Pořád měli vyšší šanci dospělí, než její bratři, no nikdo neřekl, že žádnou neměli. Ovšem spíš je měla na hraní a dělání blbostí, v pozdějším věku možná vznikne nějaká rivalitka... i když to bude spíš mezi nimi, holky tohle neměly, haha. Teda aspoň ona ne (ale kdo to mohl na jednu stranu vědět, že). Budeme radši věřit tomu, že ne. Ono to bude lepší.

4/10

Nesnášela, když se cítila trapně. Byl to fakt divný pocit. Připadalo jí to fakt špatné s nechtěla to zažívat... aspoň ne neustále. Protože popravdě se do trapné situace někdy dostane každý a nedá se tomu ani zdaleka zabránit, bohužel. No i tak se tomu bude Elisa vyhýbat jako čert kříži a to nezmění též. Na druhou stranu, kdo by šel trapným situacím naproti? Někdo tu smůlu holt měl, no nemyslela si, že šlo o úmyslnou věc. Ach, takových vlků tak litovala! Nebo spíš ne, jenom měla velký oddech, že taková smolařka nebyla (i když na to by měl každý svůj názor). Ovšem když ona usoudila, že nebyla, tak to tak byť muselo, no.

3/10

No dobře, třeba takový Roland byl přece jen nakonec fajn. Hezky pochválil ji i jejich vrby a to se cenilo! No i tak by se ním nenechala přímo vychovávat. Měla určitou hrdost, která by jí nedovolila jen tak poslechnout někoho cizího. Cítila by se fakt trapně, podvolit se někomu, koho vlastně ani neznala. Možná kdyby s tím vlkem přicházela do styku častěji, šlo by to. Přece jen, měla tetičky! Ale přece se s někým neseznámí a hned nebude plnit nějaké rozkazy, ne? Ani omylem! Radši by se do země zahrabala a už nevylezla... Ani jen hlavu jako pštros by nemohla do písku strčit. Když už, tak pořádně!

2/10

Oh jasně, stejně i ostatní mohli tvrdit o svém domově to nejlepší. A ono to tak bylo. Každý si nejvíc chválil to své. Jenže jak už bylo zmíněno, její tvrdohlavost občas neznala mezí, takže si to nějak moc neuvědomovala. V pozdějším věku jí to určitě dojde (nebo taky ne, ale nikdy se neví!). No prozatím bude chválit své a kritizovat cizí, i když uznejme, nebyla první ani poslední... Někdo z toho vyroste, někdo zůstane navždy tak tvrdohlavý. Třeba to z ní jednoho dne rodiče nebo kdokoli "vymlátí" a bude klid. Avšak největší šanci měli asi ti rodiče. Málokoho cizího by jen tak poslechla.