Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Červenec 2/10 - Callypso

Napiš post, ve kterém zazní alespoň tři letní zvuky (např. cvrkot, šum, kapka, zpěv, třepotání, štěkání z dálky).

Ano, moc se jí líbilo, že vlčku vylekala a bylo jí úplně jedno, co si o tom myslela. I když podle toho, jak se zatvářila, tak si o tom nemyslela asi nic dobrého. Hihi. No jejich pozornost se ihned přesměrovala na to slizké stvoření poblíž. „Já teda nebudu dělat pokusného králíka,“ ušklíbla se nad tou představou, že by to vážně měla jít ochutnat. A to zvířátko se postupně s hlasitým kuňk kuňk vzdalovalo a vzdalovalo. Očividně mělo štěstí a bude žít. „No nic, už mě to nezajímá,“ utrousila najednou. No jo, Elisa nikdy u ničeho dlouho nevydržela. Pohlédla na jezero, v kterém se očividně nacházely ryby, protože aspoň občas se ozvalo tiché žbluňk, když nějaká na moment vystrčila hlavu na hladinu. Až pak si všimla ulity u druhého vlčete tlap. „Máš ulitu? Ty jo, já chci taky ulitu! Půjdu si ji taky najít,“ reklam nadšeně a skončila tlapkami zprudka do vody. Šplouch! Trochu vody mohlo skončit i na její společnici, ale ani tomu Elisabetta nevěnovala pozornost. Hledala ulitu!

červenec 1/10 - Callypso

14.Napiš post, kde vlče vidí něco, co neumí pojmenovat.

Elisabetta už se u jezera toulala delší dobu. Chvilku vypadala, jakoby tu snad čekala na přeměnu vody na víno nebo co. Doopravdy se však šla jenom trochu projít, neboli jinými slovy, zase se vypařila z domova, aby šla vyvést nějakou neplechu. Mohla zase někoho vylekat nebo si prostě z někoho udělat šprťouchlata. Proč by ne? Nikdo ji nehlídal, tak si mohla dělat, co uznala za vhodné sama (i když to poslední, co to bude, tak vhodné). A jako oběť se nabízela další mladá vlčinka, která cosi zkoumala v jezeru. Hmm... Blížila se k ní zezadu, když v tom si všimla na břehu něčeho... něčeho. Bylo to malé, skákalo to, působilo to dost slizce a vydávalo to podivné kuňkavé zvuky. Elisa tohle ještě nikdy neviděla. „Nevíš, co to je?“ zeptala se vlčky, které stála už skoro za zády. To, že jí mohla brutálně vylekat, si nějak nevšímala. Vlastně jí to momentálně ani moc nedošlo, byť to plánovala, haha. „Je to divný a určitě ne jedlý,“ zašklebila se. Ne, tohle stvoření by určitě nežrala. Bleh.

Nechtěla modřinu, avšak teď bude mít modřinu velkou jak samotné Brno. Její bratr umění brzdění prostě neovládal a tak skončili jako jedna hromada mezi kytkami. „Hej,“ zaúpěla, avšak copak se na něj mohla zlobit? „Nauč se brzdit!“ popíchla ho a vyplázla na něj jazyk, jakmile se zvedla ze země. No to Machiavelli zatím pokračoval slovy o výletě. To, že z jednoho právě přišla a šla už na ní znát únava, nemohl vědět. Na druhou stranu se zároveň nechtěla povalovat a hnít doma. „Tak jo! A kam půjdeme?“ zavrtěla ocáskem. Doporučila mu maminka nějaké místo? Nebo prostě věděl, kam půjdou? „Já teď byla na jiném výletě se ziou Chiarou. Ukázala mi konec světa! Viděla jsem delfíny...“ vyprávěla mu najednou celá nadšená. „Třeba uvidíme taky delfíny, hihi,“ zahihňala se. Přece nemohli žít jenom na konci světa. Jenom žili v moři, tak... museli k moři. „A víš, že existují dva bozi, kteří nám dokážou dát hodně věcí?“ pokračovala, zatímco se rozešla náhodným směrem. Ukáže delfíny i bratrovi!

>> delta

<< vrbový lesík

Prošla vrbami, aby se ocitla na louce plné kytiček! Dobře, tohle bylo skvěle. Už si představovala, jak trhala každou květinu, kterou viděla a zaplétala si je následně do srsti. No momentálně však následovala pach svého bratra, no nakonec se ukázal sám, když tady pobíhal jak splašený kůň. „Heeej, Machiii,“ zařvala na něj, aby si jí všiml. Očividně byl pěkně rozdováděný a ještě by do ní nakonec vrazil! Sice by dopadla do měkké trávy, i tak by však měla modřinu. Nechtěla modřinu. „Vidím, že ses moc nadýchal květin, haha!“ řekla provokativně, no na tváři jí i tak hrál velký úsměv. Bylo to vtipné ho pozorovat. A že mu chtěla dát vypít si karmu za tu zimu? To už bylo spíš pasé, však na to sama už nemyslela, lol.

<< staré meandry (přes pahorkatinu dlouhých uší)

„Dokud to může být nám k užitku, je to asi dobrý. Je to jejich chyba, ne naše, hihi,“ řekla nakonec jako že tuto hlubokou myšlenku nadmíru pochopila. Chtěli být blbí a manipulovatelní, tak budiž. Ona to mile ráda využije. „Noo...jo. Ale země za mořem jsou možná větší, mnohem větší! I když uznávám, že vrby by mi chyběly a na jiné stromy bych si nezvykla...“ promluvila upřímně nakonec. Na co nějaké smrky nebo javory. To ve vrbách se narodila a žila v nich, to ty byly její srdcovka! No třeba nejen oni měli vrby, byť by to bylo výjimečnější. U řeky se naposled podívala na ty nedostižné kameny, pak si jen odfrkla a společně se přes poslední kopec vydaly domu. Lhala by, kdyby řekla, že si nepotřebuje odpočinout. Potřebovala to stejně jako potřebovala pravidelně jíst. No doma je klid nečekal. Jen co dorazily na území, lesem se rozeznělo naléhavé vytí. Někdo potřeboval pomoc, u nich? Nebo šlo snad o nějakou zástěrku kdo ví čeho? „Hm?“ vyšlo z ní prozatím pouze. Asi si někdo vážně šel pro držkovou. Ten názor se v ní prohloubil, jakmile ucítila pach krve. Tady něco- No tvář na hranicích byla až moc známá. „Ahoj Rolande, koho jsi zamor-“ nedořekla to, protože si najednou všimla další vlčice, která už dostala od někoho do huby asi dost. Možná si to zasloužila? Těžko říct, no hnědý vlk se jí očividně snažil pomoc, ovšem neměla ani tušení, proč zrovna sem. Neměl snad vlastní smečku? Však to říkal... „Eh.“ Neměla asi slov, no to poslední, co se tu nacházelo, byla nemocnice, toď fakt. Avšak pod pachy zúčastněných a pachu krve ucítila poblíž další pach... ha, někde se nacházel bratr! No a vzhledem k tomu, že tady nebyla potřeba, byť by byla sranda vidět Rolanda s připáleným zadkem, tak se rozhodla vydat se po pachu. „Cítím Machiho,“ šeptla k Chiaře a se zazubením na ni mrkla. Následně se vypařila pryč. Anebo možná jen nechtěla momentálně přihlížet smrti. Ta neznámá sice ještě asi žila, no moc dobře nevypadala. Na druhou stranu se tomu těžko vyhne napořád.

>> magický palouk

<< konec světa (přes eukalyptusový les)

„Mnoho vlků to dělá. Proč? Jsou snad blbí?“ řekla jakoby to měla Chiara vědět. Avšak kdo ví, třeba ten důvod znala! Věděla toho přece tolik... Anebo ten důvod byl vážně takový, že byli blbí. Takže tak. Na druhou stranu by vlčice jako ony pak neměly žádné obětiny a to by byla velká škoda. „To určitě ne! Z nebe nemůže spadnout nikdo, by nepřežil!“ zahihňala se nad tím. Žádný vlk nemohl být tak odolný, ani bohové ne. I když pták spadl z nebe, končilo to tragicky. „Bojují o to, kdo je lepší?“ zazubila se. Smrt musela být cool, no Život zas rozdával pěkné dárečky (jestli teda nelhal). Rozhodnutí učiní asi až je oba uvidí naživo. A to bude určitě brzy! Avšak asi se pěknou dobu nebude chtít táhnout zpět do té pouště... „To zní krásně. Moje osobní země! A pustím do ní jen ty, kteří si to zaslouží,“ odpověděla pevně. Její země nebude pro nějaké tajtrdlíky, to nene. Následně se teda vydaly zpět domu. Chvíli zastavily u nějaké řeky, kde si tetička chladila nohy a tak šla Elisa příkladem. „Na co tam ty kameny jsou tak na očích, když zároveň nejdou ulovit?“ zeptala se mírně zklamaně a frustrovaně. Takovej kamennej trolling!

>> vrbový les (přes pahorkatinu dlouhých uší)

„Nemá cenu se namáhat, abych z toho nakonec nic neměla. Chápu,“ podotkla s menším úšklebkem. Ať už by šlo o šplhání kopců nebo lov pro jiné, pouhé díky jí spíš stačit nebude. Teda, lovit pro smečku rozhodně bude! Avšak to byla její rodina, takže... „Každý bůh mohl být obyčejným vlkem!“ poznamenala a už počítala s tím, že bohů prostě existovalo víc... ne-li hodně. A vážně. Tetička jí pověděla i o další bohyni, Smrti. „A kde sídlí? Taky ji navštívíme!' zaradovala se. Taková drsná bohyně se musela vidět! Jako osobně neviděla ani toho Života, avšak co už. Jednoho dne-! „Zeptám se ho, sí sí“ zazubila se. Pokud padre věděl o Smrti něco víc, nemohla si to nechat ujít. „Byla by nuda, kdyby byl každej stejnej,“ pokrčila rameny. I když propast do neznáma už nezněla tak fanfárově jako co viděla teď. Pořád si představovala něco jiného, no představy bývaly asi často jiné, než skutečnost. Bohužel... „To aby to někdo vyzkoušel a ověřil! Možná to můžu být i já...“ odpověděla jí zasněně. Elisabetta objevitelka, no neznělo to skvěle? Hlavně nejednou řekla, že chtěla cestovat. „No tak joo,“ souhlasila nakonec a vydaly se tedy pomalu zpět do Vrby. Ne, že by se jí chtělo. Chtěla ještě něco poznat! Ovšem pořád měla doma nevyřízené účty! Byť to bylo už asi celkem pasé. Oops.

>> staré meandry (přes eukalyptový les)

„A líbilo by se mu to? Kdybych mu žádné nepřinesla?“ zeptala se zamyšleně. Přece jen, možná byl hodný, avšak mírně majetnický a nic nedal jen tak zadarmo! Konec konců, pokud dostane Chiara ty odznaky, neměla je zadarmo, že? „No joo, musela bych být bohyně, abych byla obří,“ zazubila se. Pořád jí to přišlo jako nádherná představa. „Je Život jediný bůh, nebo jich tu najdu víc?“ napadlo ji náhle. Třeba by Život nezvládl celou Gallireu sám a tak měl nějakého takzvaného kolegu, hmm... „Že by byl Život na vlky?“ poznamenala následně. O vztazích celkově nevěděla ještě nic a tak jí nepřišlo vlk x vlk a vlčice x vlčice nijak zvláštní. Bylo to normální, když o tom tetička mluvila jakoby nic. Chvíli pozorovala kaktusy, ty ostnaté divné květiny. „Kdo by dobrovolně žral trny?“ ušklíbla se. Buď by šlo o divné anebo jiným způsobem zvrácené zvíře. Snad to nepotkají. Jo, poušť byla divná a i když neměla ráda zimu, nechtělo se jí tu příští schovávat ani sem. Ew. Výstup byl složitý, no Elisa byla tou poslední, kdo by si stěžoval na takovou blbost. „Můžu být první,“ řekla spiklenecky, byť to musel být spíš žert. Takhle by to nedokázala, bohužel. Jako nikdo (pokud ona ne, tak nikdo, by pak moc záviděla, haha). „Je to tu fajn! Krásný výhled a delfíni,“ zavrtěla ocáskem. „Jsou všechny konce světa stejný? Nebo každý vypadá jinak?“ zeptala se následně. To jí taky celkem vrtalo hlavou. „Existuje vlk, co dokázal přeplavat to moře na druhou stranu?“ zajímalo jí ještě. Jak bylo vůbec velký...?

Květen 3/10 - Siberia

Aspoň, že uznala, že to smrdělo! Neznámá vlčice pak jako na popud začala z kamenů slézat, tak očividně nic spešl neplánovala, což následně potvrdila. Hm, aspoň napůl... „Pf, nuda. Tak něco naplánovat pojďme, ne?“ vyhrkla s očekáváním, že šedobílá vymyslí něco, co všechny položí na kolena! No a pokud ne, Elisa se o to mileráda postará! Z toho se určitě všichni položí na kolena, haha. No následně se však začala vyptávat na její samotu. Tenhle typ starosti ji ubíjel! Copak musela mít furt někoho za zadkem? Ne, určitě ne. Hlavně by si nemohla nic užít, kdyby měla pořád nějaký doprovod. A ona chtěla nějakou zábavu, takže... „Ale samozřejmě, že jo,“ odbyla v odpověď a jen nad tím mávla tlapou. Nebylo to pro ni vůbec důležité. Stačilo se na noc jako poslušná holčička vrátit a přes den mohla tím pádem provést cokoli, aniž by se to rodiče vůbec dozvěděli. „Ty jsi tu taky sama...“ poznamenala. Mohla se rovnou starat i o sebe, no ne?

„Měla jsem se k němu jít taky pod-“ začala, avšak větu nedokončila, protože jí přece došla jedna zásadní věc! „Já vlastně nemám žádné ty mušličky! Musím si je taky nasbírat, abych mohla za Životem,“ řekla a zamávala ocasem. Bez nich si mohla očividně trhnout nohou. Achiach. „Vážně? Takže mohu mít dlouhý ocas, květiny na sobě a být hodně velká?“ položila to jako otázku, byť jí právě řekla, že se to zařídit dalo. To však bylo skvělé! „Ale...jak?“ musela se zeptat, protože jí to nešlo do hlavy. „Kdo by se nenechal u takové vlčice jako ty, zia?“ zahihňala se. Ty jo, tetička vážně bude svádět boha? To by byl hustej příbuznej! „Aha. Hmm, asi jo. Já bych jen nevydržela tak čekat...“ poznamenala. Ne, že by nebyla trpělivá, avšak svoji barevnou srst by chtěla hned! „Kaktusy? Na co vůbec jsou?“ naposled se podívala na bodlinaté květiny. Nejspíš nebyly na nic, jako všechno v této zatracené poušti. Avšak naštěstí konečně dorazily na okraj pouště k horám, kde nechtěla Elisa odpočívat a tak vyrazily rovnou nahoru. No podruhé poznala, jaký byl výstup vyčerpávající. Ale zvládla to a povstala po boku Chiare na vrcholku jedné menší hory. „Uf,“ oddechla si, než se rozhlédla. Viděla skály, nějaké uschlé křoví a... hromadu modré vody. Jinak nic. Podrbala se za uchem. „Představovala jsem si jakoby něco...“ začala. Co si představovala? Něco jiného? Asi. Avšak když v tom začali v té velké vodě poskakovat za zvláštní zvířata. Chiara je pojmenovala jako delfíny. „Já bych taky chtěla takhle skákat ve vodě!“ řekla užasle. Delfíni se tak náramně bavili a ona by se k nim ráda přidala. Nesežrali by ji, ne? Ve vzduchu zároveň létali racci a foukal příjemný jemný větřík, který obou čechral srst. A kam až viděly! Začala se otáčet dokola a obdivovat výhled. Nakonec to nebylo zas tak špatné.

<< narrské kopce (přes poušť)

Hltavě poslouchala popis boha Života. „No tak ten musí být hustej! Já chci být taky celá pokrytá květinami! A mít dlooouhatánský ocas. A být obří! A...“ řekla fascinovaně. No asi tak fascinovaně, že to ani nedořekla. A dál? Být taky bohyní? I když ne, že by to nebrala, být bohyní. Byla by krásná a mocná. Která dívka o tom nesnila? „Fešák? Ty ho chceš zkusit sbalit?“ zeptala se jí spiklenecky, byť to znělo až moc nereálně. Bůh by se do křížku s obyčejným smrtelníkem v životě asi nepustil. No tetička působila, že to zkusit chtěla, haha! Co Elisa věděla, partnera neměla, ne? Nebo ho aspoň neviděla doma, ve Vrbě. No pořád mohla mít někoho mimo, u koho si usmyslela, že se mu dalo přece jen věřit. O takových věcech s ní však asi mluvit nebude. Pf! „Tak to bych si měla taky schovávat mušličky, abych mohla Života navštívit jednoho dne i já! A jen ať se mi je někdo pokouší ukrást-“ hraně přivřela oči. To by tomu dotyčnému dala! Možná ještě více, než dá bratrovi čočku za to opuštění jí! Chiaru si prohlédla, no žádné barvy v kožíšku neviděla. „A kde máš ty barvičky?“ nechápala. Že by Život byl nakonec spíš trochu prohnaný? Následně se začaly ploužit snad nekonečným pískem. Už jí ten písek začínal lézt na nervy. Dostával se jí pod drápky a na pohmat byl celkem celkově nepříjemný. „Nic kromě těch květin s ostny tady není...“ poznamenala směrem k vlčici a pohledem zabloudila k těm divným zeleným květinám v dálce. Že se jim tady vůbec mohlo dařit... No nakonec konečně dorazily k horám, kde z jejich výšin konečně zahlédnou konec světa. To bude krásné! Moc se těšila, odpočívat nebude. „Už jsem odpočívala dost, zia, jdeme, jdeme,“ odpověděla jí nadšeně a aniž by na ni čekala, začala stoupat nahoru. No do nosu si dá asi zase pořádně, jako při výstupu na ty pouštní kopce. I když ne, že by si to momentálně nějak uvědomovala.

Květen 2/10 - Siberia

„Haha,“ pronesla jen tak. Ale na druhou stranu asi bylo fajn, že si to uvědomovala. „Takže vážně v těch řasách ležíš dobrovolně!“ naklonila hlavičku na stranu. Proč? „No já nevím, ani moc ne. A k tomu ty řasy celkem dost smrdí,“ ušklíbla se, musela zas mluvit naprosto upřímně. Avšak to neměla bílošedá čich, že to necítila? Měla to i na obličeji! Elisa radši o krok ustoupila, aby se to nedostalo i na ni. Jakoby nechtěla zrovna dvakrát smrdět- Ona čich měla! „I když na maskování asi dobrý. Něco plánuješ?“ zajímalo jí. Pokud plánovala nějakou prohnanost, klidně se v těch řasách vyřádí taky a vyrazí spolu! Takovou věc by si nenechala ujít ani za tu cenu, že bude pak smrdět jak bažina. Jen doma z ní pak budou na prášky, avšak... ne, že by to momentálně nějak řešila.

Ok, to čekání byla vážně nuda. Už soudila, že se tu rozpustí v písku, když už se sem konečně Chiara hnala, čeká šťastná. „Bůh? No a jak vypadal? Jak se choval? A co ti vůbec dal?“ začala se vyptávat místo toho, aby si ho šla prohlédnout sama. Avšak táhnout se do toho kopce? Ne, děkuji. Byť by si to jen tak nepřiznala, stačilo. „A vůbec jaký mušličky?“ zarazila se. Doteď si nevšimla, že by u sebe měla nějaké mušle a teď ani neviděla, že by měla něco za ně... hmm. Holt k ní byla otočená čelem a tak Elise ohnivé odznaky prozatím unikly. I když by jí stejně zajímalo, k čemu byly bohovi mušle. Nemohl si jich vykouzlit kolik chtěl? „Mě ztratit můžeš. Ale JÁ se nikdy neztratím,“ zazubila se. Jako co si budeme, kdyby tu měla čekat o něco dělá, asi se trochu projít jde... „Mio padre bude rád, že se bavím, no ne?“ mávla nad tím tlapkou. Proč by se měl na tětičku zlobit, že vzala neteř na procházku? Pf. A co si budeme, půlku zimy strávila taky mimo a nějak se to neřešilo. Což jí připomnělo- „Vždy připravena!“ ohlásila nahlas s nadšením v hlase a vyrazila za Chiarou, natěšená, až uvidí ten slavný konec světa. A pak až se nají, samozřejmě.

>> konec světa (přes poušť)

Květen 1/10 - Siberia

Elisabetta se zase vypravila ze svého drahého domova plného vrb, aby se šla projít (vyvádět blbosti). Dnes se nudila a tak mimo území smečky hledala nějakou zábavu. Její bratři taky lítali zrovna kdo ví kde, takže si musela poradit jinak... jako najít si nějakou jinou oběť nebo tak. Podařilo se jí to až u nějakého jezera, na kterém plavaly řasy a ty byly i na kamenech u břehu. Na jednom z těch kamenů ležela další mladá vlčice. Byla asi starší, avšak vážně se tam rozvalovala v těch slizkých řasách? Ew. „Víš, že ležíš na řasách?“ utrousila k ní místo pozdravu. Co když si vážně lehla, aniž by se rozhlédla? Elisa ji musela upozornit! „Budeš teď zelená!“ zahihňala se. Zelená jako žabička, haha. I když vzhledem k tomu, že se zrovna nacházely o vody, to bylo tematické. Možná pracovala dokonce na nějakém maskování? Zatím vlčici však moc nefungovalo, když ji Elisa našla u jezera hned...

„No to spíš jo...“ zamyslela se. No jo, někde svět musel končit. Hlavně by jí štvalo, že by nemohla prozkoumat celý svět. Nekonečný svět se celý obejít moc nedal. Nebo jí to podle slova nekonečný moc reálné nepřišlo, bohužel. „Výzva přijata!“ zazubila se taky. Ano, bude první! Zapíše se do historie! No neznělo to skvěle? „Opice? To je divný název pro zvíře,“ zaškaredila se. Přišlo jí to spíš jako urážka, než jméno zvířete. Usoudila, že o nic, co by měla potkat, nešlo, a tak už radši doufala, že z tohoto lesa vypadnou co nejdřív. A ještě se pouštět do křížku se zmutovanými kočkami... pf, bohužel ještě nebyla dospělá. A měla by šanci i tak? Aspoň proti magickému ohni moc ne. Ne, že by věděla o magii cokoli, asi se pak Chiary na ni zeptá. No to už se vydejchávaly na kopci a tetička jí říkala cosi o hlasu, který Elisa neslyšela. „Ne. Možná se ti to jen zdá-“ navrhla. Ne, že by z ní chtěla dělat blázna, ovšem kdyby se tu nesl nějaký hlas, slyšela by to i ona, ne? „Já budu v pohodě!“ ujistila ji, i když moc nechápala, proč nemohla jít taky. Na druhou stranu byla vážně vyčerpaná a když viděla zbytek toho kopce... Ne, že by si to přiznala, tak radši zůstala na místě jako poslušný pejsek. Být sama v tomhle pustu a jen čekat byla však celkem nuda. Začala aspoň čenichat v písku, jestli by tu nenašla něco zajímavého.