Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//No co jsem ráda že si aspoň něco pamatuju :P

//No tak přece tam nepůjdu když bude smečka v plné síle :D a neboj ti to někdy vynahradím!

//Asgaar

Vyběhla jsem z lesa jako střela, která se odhodlaně žene ke svému cíli. Nádherný pocit vyběhnout ze smečky a dostat se konečně na čerstvější vzduch. Doběhla jsem až k řece Midiam, která sousedila s naším lesem. Klikatila se kolem jeho východní hranice a děla tak dokonalé rozdělení lesa a močálů. U řeky jsem se zastavila. „No rozhodně víme o Borůvkáči na severu, o Smrkové na severozápadě. Na jihu je středozemní tam by nikdo být neměl. Odhaduji, že v blízkém okolí žádná smečka nebude,“ odvětila jsem Meadow a mírně se ušklíbla. Mohly bychom to vyběhnout ke kaskádám nahoru. Pak přeběhnout do lesa a zjistit, jestli se na severu někdo neobjevil. Pohodila jsem netrpělivě ocasem. Nebylo pochyb o tom, že Míí je ráda venku. A i když možná s mým stylem zábavy nesouhlasí, radši poběží se mnou než se loudat po lese a nudit se. Došla jsem k řece a napila se. Voda byla studená, ale chutná. Lepší než ta břečka z tůňky, co jsem měla naposledy.
Když jsem zvedala hlavu, vítr ke mně přivál podivný puch. „Cítíš to?“ zeptala jsem se Meadow a nasála ten podivný vzduch do čumáku. Bylo to cítit vlky. Ale jako by tu už byly dlouho. Smečka?! A na okraji mého území?! Jakto že o tom nic nevím…. Chtělo by to funkci průzkumníka, co bude chodit kolem a hledat cizí smečky, které by nás mohli ohrozit… Pravda. Podívala jsem se na Meadow. „Navrhuju to tam proklepnout,“ zavrčela jsem a pomalu se rozeběhla podél řeky. Našla jsem si místečko, kde se voda dala přeskákat po kamenech. Obratně jsem přehopsala na druhou stranu a chvilku počkala na svou betu, než dorazí za mnou na druhý břeh. Pak jsem se dala do běhu směrem k Močálům.

//Močály

Příchod Meadow doprovázela jistá aura povznesení. Nevím proč, ale vždycky z ní vyzařovalo, že je něco víc než ostatní vlci ve smečce a s její novou pozicí se tenhle pocit jen umocnil. Mrskla jsem ocasem a kývla jí hlavou na pozdrav. Pak jsem se obrátila na Lighta a Ashe, kteří pro mě již neznamenali nic. Konečně nějaká zábava… Ale chtělo by to něco lepšího… Pohodila jsem ocasem a s úšklebkem jsem se na oba vlky před sebou nebezpečně zazubila. „Co tu ještě stojíte? Copak nemáte nic na práci?!“ zvýšila jsem na ně hlas, aby si nepřipadali, jako že je mám nějak extrémně v lásce. Rozhodně jsem je měla ráda. Byli moje smečka. Něco jako rodina. Ale každý máme v rodině otravnou sestřenku s bratrancem, které vidíme rádi jednou za uherský rok, ale když máme lepší společnost, moc se jim nevěnujeme.
Otočila jsem se na Meadow, která vypadala více než znuděně. Jako by přímo nudou umírala. Hodila jsem po ní pohled stylu „já tě chápu“. „Co se jít podívat po okolí? Už dlouho jsem nenavštívila žádnou smečku,“ zazubila jsem se. Provokování ostatních smeček mě bavilo a zároveň jsem chtěla vědět co je nového v okolí. „Jdeš se mnou?“ otázala jsem se Meadow, ale nečekala jsem na odpověď a rozeběhla jsem se přímo pryč z lesa. Však on to tu Arc zvládne sám. Přidala jsem do kroku, abych běžela ještě rychleji a elegantně jsem kličkovala mezi stromy.

//řeka Midiam

Liberecký kraj, okres Liberec
Srazu bych se bohužel nezúčastnila :/

Viděla jsem, jak se k nám blíží Light, který přikráčel zrovna ve chvilce, kdy jsem končila se svým proslovem k Ashe. Bylo to dobře, aspoň se mi do toho nemotal. Mírně jsem mu kývla hlavou na pozdrav, protože jsem poslouchala Ashe, která mi odpověděla poměrně stručně. „Doufám, že tentokrát náš ochránce nezklame,“ prohodila jsme s pohledem upřeným na vlčici. „Dřív jsem byla taky ochránce, takže na tuhle funkci ve smečce jsem poměrně vysazená,“ dodala jsem ještě, abych nějak odůvodnila to proč Ashe dostala proslov a Light jakožto lovec skoro ani pípnutí. Taky by se mu, ale mělo něco říct…. A proč? Není to věc Naxe, aby si to zajistil…Pff myslíš, že by ho to napadlo, má plnou hlavu Laury. Pohodila jsem ocasem a otočila se na vlka.
„Zdravím tě,“ řekla jsem na úvod, aby to nepůsobilo tak divně, že na něj začnu jen tak něco štěkat, aniž bych ho pozdravila. I když ve svém postavení bych si to mohla dovolit. „Jsem ráda, že tě tu vidím a můžu to sfouknou při jednom. Pokud vím, máš pozici lovce. To znamená, že odpovídáš za zásoby, které se budou hodit, až nadejde zima. Stačí, když něco ulovíš a dotáhneš to do jeskyně, popřípadě svoláš ostatní. Nic velkého nelov sám. A pokud budeš chtít uspořádat větší lov nejdřív to oznam Arcovi nebo mě,“ řekla jsem Lightovi a doufala, že pochopí, že se nemá do ničeho vrhat po hlavě. Pohodila jsem ocasem, asi by bylo načase abych šla a nechala je na pokoji, ale nějak se mi nechtělo. „A jak se vám vůbec daří?“ prohodila jsem znuděně.

Přešlapovala jsem trochu nervózně a trochu naježeně na místě. Nervózně, protože jsem tenhle typ rozhovoru už jednou vedla a nakonec moje proslovy byly k ničemu, protože mé rady a návrhy nikdo nevyužil. A nikdo neposlouchal ani rozkaz, že? Nechtěně jsem zavrčela, protože jsem si vzpomněla na to, jak se minulý ochránce území zachoval. Naježená jsem byla z toho, že mi bylo jasné, že pokud mě Ashe neslyšela, budu jí muset jít hledat. A já rozhodně nebyla připravená na to, abych pobíhala po lese jak splašená veverka a někde ji naháněla. Rozhodla jsem se počkat ještě chvilku, než se vydám chudáka vlčici vynést v zubech za to, že mne neslyšela.
Naštěstí jsem však brzo poznala, že mé vytí bylo slyšet. Pach vlčice mi přinesl do čenichu vítr a já pochopila, že se ke mně blíží. „Zdravím,“ prohodila jsem, když se vlčice objevila těsně vedle mě. Nebylo to nijak radostné setkání a ona vypadala docela vyklepaně. No tak tvař se příjemně, ať si aspoň něco zapamatuje. Pohodila jsem ocasem a přestala jsem se ježit. Uvolnila jsem postoj a naznačila jí tak, že se není čeho bát. „Myslím, že jsme si ještě nepromluvili o tvé nové úloze v této smečce,“ začala jsem poklidně. „Být ochráncem je v době míru docela jednoduché. Jednou za čas obejdeš hranice. Zjistíš, jestli na nich nikdo není a obnovíš tak i pachovou stopu, aby odradila vlky, kteří by sem mohli chtít jít,“ udělala jsem pauzu, abych si utřídila myšlenky. „Kdyby sem přeci jenom někdo zabloudil, bylo by dobré, abys ho našla, a buď zavolala mě, Arca nebo Meadow, jakožto nejvýše postavené. Kdyby to byl jen někdo, kdo zabloudil, jednoduše ho vyprovodíš z lesa, ale ne moc přátelsky. Pokud bude chtít do smečky nebo bude někoho chtít navštívit nebo bude mít jiný problém, odvedeš ho k hranicím a zavyješ. Pak už s ním jenom počkáš, než někdo z nás přijde a rozhodne co s ním,“ prohodila jsem. Nic jiného už mě nenapadalo, co bych jí mohla říct. „Nějaké dotazy?“

Sledovala jsem okolí rozespalýma očima. Teď jsem se probrala, tak co by kdo čekal. Nechtělo se mi nikam chodit, ale v puse jsem měla pachuť po mase a tak jsem se pomalu zvedla. Ostatní buď někde postávali nebo odběhli pryč. Nejprve jsem se samozřejmě musela pořádně protáhnout a tak jsem přenášela váhu ze zadních tlapek na přední a rovnala jsem si hřbet. Nebylo nic lepšího po ránu, než se pořádně protáhnout. Pak jsem se pomalým krokem rozešla směrem, kde jsem věděla, že je menší kaluž vody.
Rozhlížela jsem se po lese a snažila se zachytit známé pachy. Bylo jich tu málo a já přeci jen doufala, že ucítím nějaké ze svých vlčat. Bylo mi líto, že se z nich stali takové příšerky, které se nedokážou ani ukázat svojí matce a jen si tak bezeslova zmizí, kdo ví kam. A přitom Awnay mohla být tak slibnou vůdkyní, jen kdyby se trošku víc snažila. Potřásla jsem hlavou nad nezdarem, kterým se stala má vlastní vlčata. Dobelhala jsem se otráveným a znuděným krokem až ke kaluži, kterou jsem hledala.
Nebyla nijak hezká nebo honosná. Prostě normální kaluž uprostřed lesa, kolem které rostl mech a pár kapradinek. Voda co do chuti, nebyla nijak výborná. Spíš byla nasáklá bahnem lesa a také tak chutnala. Jako bahno. Ale já byla moc líná, abych šla někam jinam. Například do údolí za lepší dešťovou vodou nebo někam k řece mimo území.
Když jsme si vypláchla tlamu a osvěžila se, bylo mi jasné, co mám dělat. S Ashe jsem ještě nemluvila a bylo mi jasné, že moc neví, jaké jsou její povinnosti ochránce a proto jsem se rozeběhla k hranicím. Obcházela jsem je klidně a elegantně jako vždy. Sem tam jsem se o něco otřela, abych zanechala pach smečky všude. Byl už poměrně starý a mě bylo jasné, že by se mohlo stát, že někdo zabloudí a najednou se nám bude promenádovat až u údolí. O tomhle si musím s Ashe promluvit. Zvedla jsem hlavu a zavyla jsem, než jsem se odhodlala vykročit zpět do lesa a najít vlčici o níž jsem přemýšlela."ASHE!" zakřičela jsem v naději že mě uslyší a nebudu ji muset nikde nahánět.

Sledovala jsem Arca a mlsně si olízla tlamu, která byla pořádně od krve. Vlastně jsem skoro celý předek měla od krve, ale koho to zajímalo. Arčí se pustil do tahání mrtvoly směrem k ostatním. Naklonila jsem hlavu na stranu, jestli s tím nechce náhodou pomoct, ale vypadalo to, že dokonale zvládá všechno sám. Nakrčila jsem čenich a rozcupitala se za ním. Dotáhl naši kořist k ostatním, nijak jsem se jim nevěnovala a nakráčela si to rovnou k naší kořisti a zakousla se do břicha. Vnitřnosti mám nejradši, protože jsou ještě teplé a chutnají božsky. Utrhla jsem z těla nebohé večeře něco, co hezky vonělo a s mlaskáním to sežrala. Nikdy jsem moc nezkoumala, co jím. Je to jídlo, tak co na tom řešit? Když jsem dokousala to, co jsem z vnitřností chtěla, utrhla jsem si kus masa a vzdálila se o kousek dál. Lehla jsem si elegantně na zem a maso si přitáhla na packy, abych ho mohla držet, zatímco z něj budu trhat menší části. Mrskla jsem ocasem a užívala si téhle pohody.

//Taky se omlouvám pokud mi to bude trvat déle nebo pokud budou příspěvky krátké, ale taky brigádničím :D

Obratně jsem uhýbala každému pohybu toho zvířete o zašlápnutí mé maličkost do země a doufala jsem, že sebou Arcanus skutečně hodí, protože i mě bylo jasné, že tu takhle nebudu moct poskakovat do skončení svých dnů. Moje intuice byla správná, zrovna ve chvilce kdy jsem se vyhnula tak nešťastně, že jsem se dostala zvířeti přímo do rány, ho Arcanus strhl na zem a já vyvázla bez zranění. Dobře načasováno! Bylo mi jasné, že teď ho musíme dorazit, dokud leží, protože jestli se zvedne, už se nám jej ulovit nejspíš nepodaří. Mrskla jsem ocasem. Arcanus na něm ležel a snažil se mu prokousnout krk, ale mě bylo jasné, že takhle na tepnu nejspíš nedosáhne. Přiskočila jsem vedle oběti a zakousla se do krku. Krev začala okamžitě stříkat z rány a pokryla mi pomalu celý čumák a část hlavy mezi ušima.
Věděla jsem, že teď už je konec, že i kdyby měl sílu se postavit už je to jedno, s tímhle zraněním vykrvácí do 3 minut. Snažila jsem se tedy zvířeti zabránit v tom, aby nakoplo Arcanuse nebo ublížilo mě tím, že jsem se ho snažila udržet nehybně na místě, ale nezpůsobovat mu zbytečně víc bolesti, aby se nenaštval, ještě víc. Krev se pomalu vsakovala do půdy a barvila zelený mech do ruda. Bylo to něco podivně zajímavého a fascinujícího. A najednou jako ve vteřině zmizela jiskra z očí. Končetiny se napnuly v posledním pokusu o nějakou akci a pak bylo jen ticho. Sedla jsem si na zem a zhluboka oddechovala. Už nejsem tak mladá, abych si mohla dovolit lovit vůdce stáda. Mrskla jsem ocasem a začala si olizovat zkrvavené tlapky. Naštěstí krev na nich nebyla moje. Z tlamy a hlavy mi kapala červená tekutina života na zem.

// teď jsem týden mimo, takže nebudu moct psa,omlouvám se :)

Arc mi naznačil, že se pokusí muflona oběhnout, takže na mne zbylo, abych nějak udržela pozornost naší kořisti na mě. Jo jasně, takže čím tě naštveme? Hmm co třeba tohle? Mrskla jsem ocasem a začala dorážet na muflonovu tlamu. Bylo to sice nebezpečné, ale moje obratnost byla výhodou. Vždycky když jsem vyskočila do vzduchu, abych muflona kousla do krku nebo do spodní čelisti, stihla jsem se vrátit na zem a uskočit dřív, než jedno z jeho kopyt dopadlo na zem. Co se děje za mnou jsem nevnímala. Bylo mi to v celku fuk, tenhle plán byl stejně blbost už od samotného začátku, takže jestli někdo zařve, mě to trápit nebude. Jo pojďme zaútočit na vůdce, říkali. Bude to sranda, říkali. Muflon byl naštvaný čím dál tím víc, ale já pokračovala v dorážení a s každým kousnutím jsem se o kus vzdálila od ostatních a tak odstrkovala muflona dál a dál. Možná by i běžel za stádem, ale já ho stihla dostatečně vytočit a ještě k tomu nasměrovat jinam. Arc musel být někde za ním a tak jsem jen doufala, že už ho rychle složí k zemi, abych mu mohla prokousnout tepnu. Jedno z kopyt mi proletělo kolem hlavy. To bylo těsně. Uskočila jsem na stranu než druhé kopyto zadunělo o zem. „Árčí! Hoď sebou, prosím,“ štěkla jsem na Arca a uskočila před dalším kopytem.

Sledovala jsem ostatní. Následovala jsem Arcanuse. Když jsem mezi kamzíky zahlédla našeho lovce, jak se jako by vynořil mezi nimi, byl to vtipný pohled. Kamzíci to vůbec nečekali a to bylo to, o co nám šlo. Zvířata byla strašně vyděšená a Arcanus se rozeběhl rovnou k vůdčímu samci. Zvedla jsem se ze země a z hrdla se mi vydralo zavrčení, které jako by se hodilo k následujícímu zmatku. Arc běžel přede mnou. Jen jsem se držela v jeho dosahu, ale nehodlala jsem se hnát před něj. „Žádná magie,“ štěkla jsem na svého partnera. Bez magie byly lovy vždy větší sranda. Přidala jsem do kroku a jak jsme se blížili k naší kořisti, ještě jsem se stihla letmo podívat na druhou skupinu, která zaútočila na samici. Ale nebyl čas zjišťovat jak se jim daří.
Podívala jsem se tedy na kamzíka, kterého jsme měli za úkol odklidit z cesty. Byl velký a statný, takže bylo na první pohled jasný, že svou kožešinu nedá zadarmo. Ale já chci jeho kožešinu! Zavrčela jsem a vběhla směrem ke stádu. Začala jsem vrčet a štěkat a snažila jsem se nahnat samce pryč od ostatních. Sem tam jsem uskočila, abych se vyhnula kopytům nebo čemukoli jinému, co by mi mohlo ublížit. Doufala jsem, že se nám ho podaří brzo odehnat od stáda a že nepřijdu já ani Arc k úhoně.

Pohledem jsem se podívala po ostatních, kývla jsem hlavou, jako že všechny poslouchám a že všemu rozumím a přitom jsem je vůbec neposlouchala. Neměla jsem náladu na to je poslouchat. Mrskněte sebou trochu, nebo se tu všichni navzájem z hladu sežerem, proběhlo mi hlavou a já už si nebyla jistá, jestli se mi na ně chce čekat. Přešlapovala jsem na místě a nervózně koukala kolem. Bylo mi jasné, že lovit půjdu s Arcanusem, i kdyby to náš lovec rozhodl nějak jinak. Pohledem jsem se zatoulala někam před nás. Bylo mi docela líto, že na lov nešla Meadow, ale co se dalo dělat, asi měla něco jiného na práci. Mrskla jsem ocasem a pomalu se vydala trochu dál od Lighta a Laury, abych se dostala dál od jejich lovecké party a bylo tak jednodušší rozdělit i ty dvě kořisti, co budeme za chvilku lovit. „Tak jdeme?“ zašeptala jsem a přikrčila jsem se k zemi, abych moha čekat na rozkaz.

//Promiňte za to že je to krátký, ale nemám čas psát delší, tak ať nezdržuju :)

//Berte to tak, že Elisa prostě vytuhla někde v lese :D

Zastříhala jsem ušima a kopla tlapkou. To vytí bylo tak pronikavé, že se mi ani nechtělo věřit, že jsem od něj nějak vzdálená a Arčí mi ze srandy nevyje do ucha. Tiše jsme zavrčela a odtrhla od sebe slepená víčka. Nejsem prostě ten typ, co by si nějak liboval v rychlém a nepříjemném způsobu probuzení. Mrskla jsem ocasem a postavila se na všechny čtyři. Pomalu jsem přenášela váhu a rozhodovala se. Chce se mi tam? Nechce se mi tam? V odpovědi a mé otázky mi odpověděl žaludek, který sebou podivně zaškubal a vydal zvuk podobný vrčení. Souhlasně jsem vypískla a pomalu se dala do kroku.
Nebylo kam spěchat, stejně mi bylo jasné, že než se všichni dostanou k Arcovi bude už tmavá noc. A tmavá noc je na lov nejlepší. Mírně mrholilo. I to bylo dobré, protože aspoň budeme moci lépe stopovat. Na druhu stranu bylo jasné, že budeme cítit na hony daleko. Chtělo by to něco vymyslet. Začenichala jsem, abych se lépe orientovala. Už jen pár desítek metrů mne dělilo od vlků, kteří se shromáždili u Arca, aby se mohlo vyrazit na lov. „Máme to ale velkou smečku,“ prohodila jsem s úšklebkem a podívala se na Arca. „Zdravím, všechny,“ dodala jsem a pohledem přejela po skupince vlků. Byla jsem ráda, že je tu Light jako nový lovec by se toho měl hodně naučit. A kurňa… já zapomněla na Ashe a vysvětlit co má jako ochránce dělat… nebo nezapomněla? Ta paměť mě jednou zničí. Zatřepala jsem hlavou a rozhodla se tohle posunout na jindy, až se to bude víc hodit. Protože teď jsem chtěla lov. „Jenom bych chtěla podotknout, že ten déšť se mi nelíbí. Budeme mokrý a smradlavý, že z nás budou vadnout i kytky… Chtělo by to sebou hodit,“ zabručela jsem, abych je odradil od zbytečných keců a hned se vyrazilo. Nedočkavost mnou vrtěla a já přešlapovala na místě jak malé štěně.