Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Narvinijský les

Vyběhla jsem z lesa následovaná Meadow, která se rozhodla lesík taky opustit. A já si říkala, že by tam mohla zůstat, když se tolik kamarádila s tou alfou. Nějak jsem neměla svůj den na nějaké to hlasité remcání, a tak jsem si svou poznámku nechala pro sebe. Porozhlédla jsem se kolem. A najednou mě něco uhodilo do čumáku. Krásný chladný zimní vzduch. Bylo mi jasné, co se děje, ještě před tím než mne první bílá návštěvnice pohladila na čenichu. Mrskla jsem ocasem v návalu radosti a zvedla hlavu směrem k nebi.
Z bílé oblohy se snášely bíle vločky. Bylo jich nejprve jenom pár a decentně mi padali do kožichu, ale pomalu jich začalo být víc a víc. Země kolem mě se oblékala do zimního, bílého obleku. Bylo to příjemné. Milovala jsem zimu a rozhodně jsem milovala sníh. Znovu tentokrát rychleji jsem švihla ocasem a pak znova a znova, až jsem s ním máchala ze strany na stranu. „Nádhera,“ mlaskla jsem šťastně a pak se otočila na Meadow. „No není to nádhera?“ otázala jsem se jí, jako bych potřebovala potvrdit, že to je nádhera, i když mě bylo jasné, že to je nádhera, když mi to jako nádhera přišlo. Znovu jsem se zazubila na oblohu, ze které se pomalu snášely vločky sněhu na zem. Cítila jsem v okolí i vlky, ale nehodlala jsem je vyrušovat, kdyby něco chtěli přišli by sami. Já si užívala zimní nálady a chladivého větříku.

Protočila jsem oči. Meadow se snažila uklidnit tu bílou, ale to bylo tak nějak zbytečné, stejně bych jí nic neudělala. Už jen z toho důvodu, že kdyby se Kess náhodou vrátil, měla bych to na talíři po zbytek života… Nebo aspoň než by si našel jinou. Mrskla jsem ocasem a mlaskla u toho. „Fajn, fajn,… Už se na nic nebudu ptát,“ řekla jsem té bílé kouli chlupů, která se do mě navezla, že nic o tom, že by Kess utekl od problémů neřekla. No je jasný proč utekl od tebe, ale proč opustil tenhle hezkej lesík. Ušklíbla jsem se, protože jsem pojala podezření, že tahle bílá bude ovládat všechny magie, co svět stvořil. Odfrkla jsem si pohrdavě. Na poznámku o roštu jsem nadzvedla obočí. „No já bych se být vámi k ohni nepřibližovala, ještě by vás mohl popálit,“ odsekla jsem jí. Nebyla to výhružka, ale v mých očích se hravě zalesklo. Pálení někoho za živa jsem si už dlouho odpírala.
Bílá se nakonec představila jako Alfa téhle smečky, což se podle pachu, tělesné konstrukce a postoje dalo čekat. „U šakalí pahorkatiny,“ odvětila jsem jí na dotaz, kde se náš les nachází. Ohlédla jsem se na Meadow. Jestli tu chceš zůstat tak klidně. Já se ještě zaběhnu podívat dál, jestli pořád existují smečky, které si pamatuju. Hlavou mi proběhlo hned několik nápadů kam bych se mohla podívat a kde bych se mohla trochu pobavit. Rozhodně jsem se už nechtěla flákat tady, ani se vracet do toho smradlavého království v močálech. Bylo mi jasné, že mě Meadow uslyší a tak nebylo nutno dodávat dalších slov. Mírně jsem se uklonila Alfě a pak jsem odběhla bez rozloučení pryč.

//Východní galtavar

//omouvám se a už asi zmizíme, abysme nezdržovali

Nakrčila jsem nos. Meadow si jako vždy dělala, co chtěla. Bílá vlčice mě okřikovala, ale já chtěla jenom vědět, co se stalo mým přátelům. Jestli nepřestane mlžit, jednu jí majznu. Čekala jsem, mírně nakrčená, jestli z bílé vlčice vypadnou i nějaké důležité informace a ne jenom její okřikování. Naštěstí jsem se nějaké té odpovědi na své otázky dočkala. Někdy je lepší počkat, než se rozhoupou sami. Její slova mě moc neuklidnila, ale i přesto jsem se přestala a tak krčit a narovnala jsem se.
Vypadalo to, že Meadow bílou vlčici zná, ale to mě nijak nezajímalo. Klidně to mohla být její matka a mě by to bylo u ocásku. „Tak co já vím. Cítit z alfy pach jiného vlka je obvyklé, ale necítit ten pach nikde v okolí. A Kess nebyl nikdy ten, co by zdrhnul při prvním problému,“ odvětila jsem jí chladně. Znám své vlky ne. Pohodila jsem ocasem a trochu víc se uvolnila, i když jsem byla pořád ostražitá. Vlk, který přišel ještě před bílou, postávala kousek od ní a nic neříkal. Ten je divnej.Ušklíbla jsem se. „Omlouvám se jestli jsem tě nějak urazila, ale o Saviorovi jsem byla přesvědčená, že se někde potuluje po okolí a ne že se usadil. A Kesse jsem neviděla už hodnou dobu, takže mě jako první napadlo, jestli nejste vlkožrouti,“ udělala jsem gesto, jako že je to přece jedno. Mrskla jsem ocasem ze strany na stranu. „A nevíš kdy se Savior vrátí?“ otázala jsme se ještě. Bylo mi jedno, že je to alfa. Jestli jí Kess opustil, znamená to, že nejspíš za moc nestála.

Zakřenil jsem se na Meadow a protočila oči. „No jo no, ty máš vždycky pravdu,“ zbrblala jsem jako uražené vlče. Z nudy jsem začala pohazovat ocasem. Bylo to tu zvláštní. Bylo tu cítit něco známého. Něco hodně povědomého. Vtíralo se mi to do mozku, ale já si nebyla jistá tím, co to je. Možná už jenom z hladu blázním, bylo by fajn najít si něco malého ke sváče… Jo to by se hodilo, ale nejdřív zjistím, co to tu voní…. Pohazovala jsem ocasem stále rychleji a rychleji, jak jsem se snažila rozpoznat pach, který k nám přicházel. Když se před námi zjevil vlk mrskla jsem ocasem o zem a nechala ho klidně ležet. Sledovala jsem napjatě příchozího. Za ním se objevila vlčice, která byla podivně zbarvená a byl z ní cítit respekt. Alfa nebo beta? Nebyla jsem si jistá, ale rozhodla jsem se, že budu jednat jako by to byla alfa, i kdyby nebyla.
„Mé jméno je Elisa a…“ než jsem stihla něco doříct do nosu se mi vedrali pachy. Rozsvítilo se mi v hlavě, jako když se rozsvítí vánoční stromeček a všechno do sebe zapadalo. „Kess…“ Ten pach byl cítit jen zlehka, jako by to byl jen závan staré vzpomínky, který ulpěl na kožichu vlčice přede mnou. Mrštně jsem se postavila a mírně se nakrčila. „Proč jsi cítit jako můj starý přítel? A proč tak málo? Kde je?“ vybalila jsem na vlčici bez obalu, jako bych zapomněla na to kde jsem a s kým to vlastně mluvím.
Vítr se zvedl a já nasála vůně do čenichu znovu, tentokrát jsem ucítila další známý pach. Taky byl trochu vyčpělý, ale ne tolik jako ten Kessův. „A Savior? Co jste jim udělali?“ řekla jsem klidně a musela jsem se přemoct, abych nezavrčela. Kdyby řekla, že nikoho takového nezná asi bych na ni zaútočila smečka ne smečka. Takže jsem doufala, že mi dá nějaké logické vysvětlení toho, proč cítím pachy svých starých přátel v lese smečky, kterou pomalu ani neznám. Co když je zabili? Mírně jsem sebou škubla při téhle myšlence. Napjatě jsem vyčkávala co mi vlčice řekne.

// omlouval se nápisů zítra momentálně nemám moc času :)

//Východní hvozd

Proběhla jsem kousek za místo, které již silněji zapáchalo smečkou a mě bylo jasné, že tady někde budou hranice. Kde přesně přeci nešlo určit. Dala jsem tedy na své mnohaleté zkušenosti ochránce a doufala, že mě můj čenich nezradil a opravdu jsme jen kousek za hranicemi. No jestli tohle není nějaká malinkatá mini smečka. To by pak byl takovýto zápach normální i v centru. Zvedla jsem hlavu a párkrát jsem štěkla. Jen tak pro efekt. Meadow mi byla v patách a to mne potěšilo. Usadila jsem se na zem, protože jsem se necítila nijak ohrožená. Zvedla jsem nos a začenichala jsem. Vonělo to tu povědomě.
Hlavou se mi míhaly všechny pachy, které tu byly. Něco mi tu přišlo povědomé a známé, ale nevěděla jsme co, bylo to matoucí. Nikoho odtud nemůžu znát nová smečka, táhne nové vlky a já nového vlka nepotkala již několik měsíců… Uvažovala jsem v klidu. Rozhodně mi nebyl povědomí les, tady jsem určitě ještě nikdy nebyla déle, abych si stihla les pořádně prohlédnout. Znovu jsem štěkla doufaje, že někdo přijde. „Možná je to tu opuštěné a nikdo tu není… to by mě mrzelo,“ prohodila jsem a nakrčila čenich.

Mrskla jsme ocasem a kývla hlavou. Když to nechtěla řešit ať neřeší. „No jo není to tam zrovna moc akční, ale co se dá dělat, když nás tolik vlků opustilo… chtělo by to novou krev,“ zabrblala jsme si svoje myšlenka na hlas. Nevěděla jsem co s tím. Ve smečce nebylo pomalu do čeho kopnout a co jsme s tím já mohla dělat. Máme ochránce, máme lovce… vlčata se někde toulají a nic jiného potřeba zařizovat není… měla bych být za to ráda… ale nejsem. Nebyla jsem zrovna ten typ co by si užíval nějakého toho klidu. Ukázala jsem čumákem na stranu. „Když už jsem tady co se podívat támhle, že by další smečka?“ vyřkla jsem poměrně s nadšením, protože jsem ráda poznávala nové alfy a aspoň jsem věděla na koho si dávat pozor. Rozeběhla jsem se směrem odkud byla smečka cítit.

//Narvinijský les

Koukla jsem na Meadow pohledem „děláš si ze mě snad srandu?“ a švihla ocasem, jako bych chtěla tu poznámku přejít tímhle teatrálním gestem, i když jsem nechtěla. „Prosím tě já ani nevěděla, že tam nějaká ta smečka je, na tož že v ní je ten zmetek,“ odfrkla jsem si a protočila oči. Nikdy jsem nebyla dobrá společnice, pokud někdo nechápal základní informace. Nevím asi bych jí tam už neměla tahat… bude to asi nejlepší. Pohodila jsem znovu ocasem a zaklepala hlavou, abych dostala ze srsti dešťové kapky.
Otočila jsem se kolem dokola. Meadow nechtěla mluvit. Nejspíš nebyla nijak nadšená z toho, že jsem se jí na to i ptala. Její chyba. „Jestli chceš můžeš jít v klidu domů, já bych se tu ještě porozhlédla, jestli nenajdu nějakou další novou smečku,“ prohodila jsem a potutelně se usmála. Bylo mi jedno, jestli půjde se mnou nebo jestli se rozhodne jít domů nebo jestli se půjde někam jen tak poflakovat. Zvedla jsem se ze země a začenichala. Cítila jsem podivné pachy, ale nechtěla jsem se nikam hnát a tak jsem počkala na Meadow než mi odpoví kam chce jít.

//Močály

Vyběhla jsem z území za Meadow, která mne předběhla, jelikož odtamtud vystřelila jak namydlený blesk. Mohla by se přes to přenést. Odfrkla jsem si a pomalu k ní doklusala, načež jsem se zastavila a zabořila svůj zadek do země. „Hmm…. To bylo mezi váma malinkato napjatější než jsem čekala, že bude,“ odfrkala jsem si a znuděně si prohlížela drápky na pravé přední pacce, které byly docela poničené od veškerého toho pobíhání. Měla bych si je o něco zabrousit. Zvedla jsem obočí a dodala, „Chceš si o tom pokecat?“ Nebyla to nabídka, kterou bych jen tak někomu dávala a rozhodně jsem to nehodlala praktikovat moc často, ale Meadow vypadala vytočeně a zároveň zničeně. Taky jsem toho hajzlíka neměla ráda, ale rozhodně mě jeho rýpání nedohnalo do takového stavu jako jí.
Naklonila jsem zvědavě hlavu na stranu a poslouchala všechno, co by mi snad mohla chtít říct. Mrskla jsem ocasem. Foukal vítr, a to dost silně. Déšť byl nepříjemný, ale díky krytu stromů a větví, ve hvozdu, to bylo snesitelnější, než jak by to mohlo být v otevřeném prostoru.

Kývla jsem hlavou na Skylieth. Meadow nejspíš nesouhlasila s tím, co tu děláme, ale mě to přišlo jako zábava. Chtěla jsem vypadnout z lesa, ale zároveň jsem chtěla dělat něco užitečného. Tahle smečka vypadala dobře a přátelsky, pro případ že bychom potřebovali spojence byl tohle dobrý začátek. Mrskla jsem ocasem a znovu kývla hlavou. Scrooty a jeho kecy mě začínaly vytáčet, ale byla jsem dostatečně nad věcí, abych ho nezapálila na místě. „Mohl bys prosím zavřít svou tlamu, když se tu dospělí baví, vlče,“ prohodila jsem jeho směrem, jelikož jsem potřebovala mít klid na vyjednávání. Poslouchala jsem to co jeho alfa musela říct. Zbabělec, dokázal jen zdrhnout po tom, co zasadil první ránu, aniž by čekal na odplatu. Možná že to ta jeho malá čubka neví. A ona by byla rozhodně lepší kořist. Víc by ho to bolelo, kdyby se jí něco stalo… Pšššt. Buď v tomhle se nedá přemýšlet, a navíc nevíš kdo tě slyší… Ať si klidně poslouchají jakého zbabělce tu mají… No ale už drž taky tlamu. Zavrtěla jsem hlavou, abych z ní vyhnala všechny nechtěné hlasy.
„To je vše. Už tě nebudu rušit od tvých alfovských povinností, pokud to tedy nevadí proběhneme po hranicích dál na sever,“ řekla jsem alfě, která vypadala, že má sama vlastní práce dost. Ostatních jsem si nevšímala. Rozhodla jsem se mírnit všechny svoje emoce. Rozhodně jsem však nechtěla mírnit Meadow, která sice nesouhlasila s takovou klidnou návštěvou, jak mi řekly její myšlenky v mé hlavě, ale doufala jsem, že pokud bude chtít někdy někomu rozbít čumák udělá to na neutrálním území. Mírně jsem se uklonila na rozloučenou a rozeběhla se zpátky. Běžela jsem až k hranicím a pak zahnula směrem na sever. Tudy bylo jednodušší dostat se do východního hvozdu a odtud dál. Doufala jsem jen, že mě Meadow následuje a nebo běžela domů, rozhodně jsem nechtěla aby Scrootymu roztrhala hrdlo.

//Východní hvozd

Meadow ten smrad snášela hůř než já. „Ale no tak, nebuď taková citlivka,“ rýpla jsem si do ní, ale můj smích prozrazoval, že tuhle urážku nemyslím vážně. Smrdělo to tu zatuchlinou až hanba. „Myslíš že jim tu někdo chcípnul, a oni ho tu uctívaj tak moc, že ho někde přechovávaj naloženýho v týhle břečce?“ vyslovila jsem nahlas svoje myšlenky a packou zašťárala v odporné vodě, která byla kousek ode mě. Bylo to opravdu nechutně nechutné. Béžová vlčice vyřešila problém se zápachem, packou přes čumák. Zavrtěla jsem hlavou a zasmála se. Znuděně jsme pohazovala ocasem. „A to jsem doufala, že tu bude nějaká zábava,“ povzdechla jsem si smutně. Tuhle smečku křtím na smečku Smraďochů…. Ve jménu Kaktusu, Hříbečku a Svaté pandy. Ámen. Zamávala jsem si packou před čenichem. Čím déle jsme tu byly, tím lepší se to zdálo. Zápach už nebyl tak výrazný a štiplavý.
Najedou se k nám přiblížily dvě vlčice. Vypadaly že jsou zdejší, ale rozhodně to nebyl někdo s kým bych se dlouho zahazovala. Jedna z nich začala vrčet a ježit se. Jezuskote, šeňátko se nám zlobí… no tak to je roztomilý. Koukla jsem se na ni a její řeči mi přišly odvážné. Ale hloupé. Moc hloupé. „No řekněme, že bys byla mrtvá než by se tvůj drápek dotknul mého kožichu,“ odvětila jsem jí s ledovým klidem. Nejprve jsem se přišla pobavit, ale když už jsem tady, chtěla jsem i zjistit kdo je tu alfa. Druhá vlčice vrčela a chtěla taky vědět co tu děláme. Nebyla jsem si jistá, jestli se tu s nimi chci nebo nechci vykecávat. Mohla bych obejít všechny smečky v okolí, ať vím s kým tu máme tu čest. Ale asi bych do toho netahala Meadow Tahle myšlenka mne zaujala. „Máte někoho, kdo tady velí?“ otázala jsem se narovinu, nebyla jsem tu od toho abych čekala. Všimla jsem si vlčice, která byla kousek dál. Schovávala se, ale ne moc úspěšně. I přes ten zápach byla cítit. No vidíte to? Jedni na vás vrčí, druzí se vás bojí a já tu pak stojím a pomalu zarůstám mechem.
Čekala jsem ale nanejvýš trpělivě, což nebyl zrovna můj styl. Za jedno jsem byla své matce vděčná, na tuhle roli mě připravila znamenitě. K nižším se chovej klidně opovržlivě, ale s alfou či betou musíš jednat na stejné úrovni. Hlavou mi zněla její slova, jako by mi je říkala přímo do ucha. Najednou se k nám přidala vlčice. Působila silně a vyřazovala z ní jistá inteligence a elegance. To se mi líbilo. „Zdravím tě, mé jméno je Elisa a toto je Meadow,“ chtěla jsem se pustit do dalšího výkladu o tom, kdo jsem a co tu chci. Bohužel se sem přihnal Scrooty a všechno v podstatě řekl za mne. Jeho kousavé poznámky, ale padali na neúrodnou půdu. Chtěla jsem poznat jeho alfu, nikoli jeho. „A jsem alfa Asgaarského lesa, jak tady Scrooty naznačil,“ odvětila jsem chladně. Jeho další poznámka o sněhu se mnou ani nehnula. Asi to měla být nějaká narážka, ale já si nepamatovala, o čem mluví. „Ano, vlčata sníh milují není již pravda,“ odvětila jsem mu stejně rýpavým tónem. Sice jsem na území jeho smečky, ale nebude si na mě vyskakovat.
Obrátila jsem se zpět na alfu. „Nerada vás vyrušuji, proto jsem s mou společnicí zůstali stát zde kousek od hranic, abychom nenarušovali běh vaší smečky nijak radikálně,“ uvedla jsem svou řeč. „Žijeme v lese na druhé straně řeky Midiam. Nikdo nám o smečce neřekl a ani jsem nepotkala nikoho kdo by se o ní zmiňoval, proto když jsme u řeky zjistily, že by tu mohla smečka být, rozhodly jsme se na ni jít podívat, jestli tu opravdu někdo je. Jak vidno je.“ Pohodila jsme ocasem. „Chci se proto ujistit, že kdyby náhodou nějaký člen mojí smečky omylem překročil řeku a nevšiml si, že už je na části vašeho území, že ho neroztrháte na kusy. Na oplátku nabízím to samé od mé smečky. Pokud někdo z vašich členů proběhne po kusu hranic dejme tomu na šakalí pahorkatinu, nebude nikým omezován,“ řekla jsem co jsem říct chtěla a teď jsem očekávala co řekne alfa. Přístup na sever by se hodil, navíc když nad námi byly Borůvková a Smrková smečka, takhle by jedinou cestou na sever byla Mahtae nebo nebezpečně přes kaskády. Doufala jsem, že vše proběhne rozumně. Ještě jsem pak chtěla vyrazit na sever a zkouknout Borůvkovou a Smrkovou smečku, jestli jsou pořád tam kde byly.

// Vy se teda musíte v neděli večer mega nudit, když už sázíte na takovýhle blbosti :D

// A já už měla odpověď vymyšlenou :( ale jo no počkáme :D
btw. kdo říká že se jdu rvát?
Edit: Ty jo kolik vás půjde, a já si chtěla jenom pokecat se Skyl :(

//Midiam

Doběhla jsem do tohohle podivného místečka, které páchlo hůř než moje tlama po ránu. Bylo jasné, že jsem přešli hranice. Nebyla jsem si přesně jistá, jak hluboko v území jsem, ale rozhodně jsem nebyla nijak daleko od hranic. Tak tady je to vážně nechutný. Koukla jsem se na Meadow, která byla kousek ode mě. „Vypadá to tu divně,“ prohodila jsem zklamaně. „Jestli místní obyvatelstvo smrdí stejně jako tohle bahnitý cosi, tak to potěš koště. Budu ten pach z tlamy dostávat ještě týden,“ zabručela jsem podrážděně.
Okolí bylo podivné. Ne úplně nehostinné, ale rozhodně nebylo ani nijak příjemné Který blázen by tu zakládal smečku? Nechtělo se mi tady moc čekat a tak jsem se procházela dokolečka. Nevěděla jsem komu to tu patří, takže jsem nechtěla riskovat nadměrným dovolováním si a chozením až do centra území a zároveň jsem si nebyla jistá, jestli bych se v močálech neztratila a nezapadla do nějaké té bažiny. Hele Meadow, co si prohodit role… co kdyby sis na chvilku hrála na alfu a já jen na tvůj doprovod? Napadl mě ďábelský plán, jak se zabavit. Jelikož jsem věděla že Meadow ovládá myšlenky stejně jako Arc, rozhodla jsme se komunikovat s ní stejně jako s ním. „Jestli tady fungují jako u nás budeme čekat týden, než si nás všimnou,“ dodala jsem a posadila se na kousek suchého mechu, který tu byl. Znuděně jsem si olízla tlapku a čekala než se někdo rozhoupe nás vyhnat nebo se nechat sežrat.