Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Asgarský hvozd

Nebavilo mě to. Fakt mě to nebavilo. Musíme najít učitele, který bude za nimi běhat jako nějaký otrok, protože mě tohle vážně nebaví. Zhluboka jsem oddechovala, když jsem vystupovala na pahorkatinu. Kolem byly cítit šakaly a já doufala, že se nebudou chtít přijít seznámit. Ne proto, že bych se jich bála nebo nebyla dost silná abych je vynesla v zubech, ale proto, že jsem byla unavená a tohle by mě jen zdržovalo. Naštěstí to nevypadalo, že by se nějaký z nich blížil. Kolem pahorkatiny to divně páchlo. Jako by tu před nedávnem proběhla nějaká smečka, nebo jiná velká skupina vlků. To bylo dost zvláštní a komické. Rozhodně se mi, ale nechtělo zjišťovat proč, tomu tak je. Nevěděla jsem kam mne Etneho pach zavede, ale rozhodně jsem si byla jistá tím, že z tohohle místa asi nikam. Ztratila jsem ho. Neměla jsem se zdržovat obíháním hranic sakra. Tiše jsem zavrčela a pustila se z pahorkatiny zase dolů. Bylo mi jasné, že odtud mohl jít kamkoli, takže jsem se nechala vést svým instinktem. Přeci jen byl to můj syn a něco společného jsme mít museli, takže bylo jednodušší dát na šestý smysl a nechat se vést.

//Medvědí řeka

Vlčata se rozeběhla každé někam jinam. Etney odešel samozřejmě se vší pozorností a neodpustil si kousavé poznámky. Arcanus prohodil něco ve smyslu, že nemá náladu na to, aby za nimi chodil. Tak proč navrhoval lov, když mu není dobře? Pohodila jsem ocasem a sklopila trochu uši. Neměla jsem náladu ještě někoho poslouchat. Laura vypadal dotčeně, ale nakonec se rozeběhla za Awnay. Takže mistr je mi všechno u ocasu, ale vy mě musíte poslouchat, zůstal na mě. Skvělý. Mrskla jsem ocasem a trochu smutně zavrčela. „Dojdu pro Etneye, jestli ho najdu… No když ne, tak aspoň o jeden hladový krk méně. Hned budu zpátky,“ prohodila jsem k Arcovi, který stejně vypadal, že za chvilku usne. Nebavilo mě to. Ani náhodou mne to nebavilo. Mrskla jsem znovu ocasem a pomalým krokem se rozešla směrem, kam zmizel Etney. Neměla jsem náladu na to se za ním hnát, navíc jsem věděla, že ho nějak najdu. Už jen proto, abych ho mohla vynést v zubech, za to jak se chová. Pomalu jsem kráčela lesem a než jsem opustila jeho hranice neodpustila jsem si zavrtět hlavou nad tím, že ochránce už zase nedělá co má. Však on to Etney vydrží. Pomalu jsem se pustila do obíhání hranic a značkování našeho území, abych aspoň trochu dala najevo, že tu pořád nějaká smečka je. Chtělo by to nějakou čerstvou krev. Už dlouho jsem neměli někoho kdo by do smečky přišel, spíš hodně vlků odcházelo, ale hold to tu asi nebylo pro všechny. A to bylo možná dobře. Oběhla jsem les. Zhluboka se nadechla a dala se do stopování svého syna.

//Šakalí pahorkatina

Arcanus mě podpořil a já na něj s úsměvem pohlédla. Byla jsem ráda, že jsme konečně zase všichni pohromadě, ale na druhou stranu mě trochu hlodal pocit viny. Jestli se budeš chtít jít projít mimo území, tak běž klidně to tu pohlídám. Nabízela jsem mu stejnou možnost, kterou jsem si vlastně vyžádala od něj, abych si nepřišla tak sobecky.
Laura se zapojila do hádky vlčat a já se na ni obořila pohledem, ale nechtěla jsem ji před ostatními shodit. I když vlastně. „Ty máš co říkat,“ mlaskla jsem potichu, na její poznámku o nevystrčení válení se v úkrytu, i když mi bylo jasné, že mě mohli všichni slyšet. Nechtěla jsem na ni být nějak prvoplánově zlá, ale trochu mi vadil styl její výchovy vlčat. Přeci jen byla pečovatelka a co z těch dvou nakonec vyrostlo. Za tohle jejich dohadování může stejně jenom ona. Obrátila jsem se na Etneye. „Ty by ses pravda měl jít trochu provětrat mimo smečku, ale rozhodně to někomu řekni a někoho si vezmi, když tak sebou,“ prohodila jsem k vlkovi. „A ty mladá dámo si běhej kde chceš,“ stejně pravděpodobnost, že ty přežiješ venku sama je větší než to zvládne tvůj bratr, „ale taky koukej myslet na to, že se ti něco může stát a že tě může někdo použít proti naší smečce, takže to příště koukej taky nahlásit. Tím uzavírám debatu,“ dořekla jsem a pomalu se postavila. Tohle jejich hašteření mě nebavilo. Arcanus nabídl lov, ale to mne moc nebavilo.
Awnay na nás něco štěkla a odběhla pryč. Aspoň nám řekla, že jde pryč. Podívala jsem se na všechny a protočila jsem oči. „Střihneme si kdo za ní půjde? Popravdě na lov nemám moc náladu, takže se klidně obětuju,“ stejně bych jí teď nejradši trochu ukázala jak se má chovat prohodila jsem znuděně a čekala, co navrhnou ostatní.

Podívala jsem se na Awnay, která si začala vyskakovat. Tiše jsem zavrčela. Možná jsme je měli líp vychovat…. Hmm ale stejně to je práce Laury, ne naše. Takže je to její vina. Pohodila jsem ležérně ocasem. „Proč bych tě někam zavírala? Mám lepší způsoby jak se zbavit otravných potvor, jako seš ty. Na území cizí smečky si choď až nás oficiálně opustíš, do té doby jsem tvoje alfa a jako takovou bys mě měla poslouchat,“ zavrčela jsem na ní, protože tyhle drzosti jsem nehodlala tolerovat. Navíc jsem si mohla vyzkoušet jaké to je být zlá na vlastní dceru. Už chápu, co na tom máma měla. V duchu jsem se zasmála a opět položila hlavu na tlapky.
Náhle se k nám připojil Arcanus, Etney a Laura. Švihla jsem zvesela ocasem, ale než jsem začala cokoli říkat Etney se ukázal v plné své kráse. Laura, ho za donášení na vlastní sestru okřikla a Meadow si dovolila poznamenat něco o tom, že je měla radši jako malá vlčata. Na to konto se rychle vypařila. Jen jsem za ní zavrtěla hlavou a obrátila se na Awnay, která se pustila do vlastního bratra. „Awnay slovník!“ obořila jsem se na vlčici, která nazvala svého bratra usmrkancem, což se mi nelíbilo ani trochu. Jestli jeden z nich bude někdy alfou tohohle lesa, tak to potěš koště. Zavrtěla jsem hlavou a upřela smutný pohled na Arca, než jsem se podívala na Etneye a Awnay. Oba dva jsem je přejela pohledem. „Chovejte se k sobě aspoň trochu slušně,“ okřikla jsem je. Poté jsem se obrátila na Lauru a Arcanuse. „Jak bylo ve smečce? Byly jsme s Meadow na obhlídce a našli jsme několik nových smeček a navázali s nimi příměří,“ shrnula jsem stručně, to co jsme s Meadow během těch několika posledních dní dělaly.

Meadow se začala starostlivě dotazovat. „Neboj, je to spíš z toho běhání už nejsem na takovéhle pobíhání kolem zvyklá,“ odvětila jsem jí stroze. Zívnutí se mi vydralo z čumáku samovolně. „Navíc jsem unavená,“ dodala jsem a trochu se zasmála, nad tím jak mne zradilo moje vlastní tělo.
Awnay byla poměrně drzá, ale to jsem na ní měla ráda. Meadow se to ale nezamlouvalo a tak ji zpražila pohledem a ještě trochu seřvala. Ušklíbla jsem se na obě dvě. Aspoň bude vědět, že nemá být drzá přímo někomu do očí, když je ten někdo silnější. Je jak já za mlada. Pohodila jsem ocasem a zadívala se na obě dvě. Awnay se vymlouvala, že nikoho nemohla najít a vlastně o své přítomnosti řekla. Jenže to řekla kameni, který se válel v údolí. Zavrčela jsem na ni. „Příště zkus někoho najít. Kohokoli ve smečce, nebo z toho vyvodím důsledky,“ zabručela jsem, ale jinak to nechala být. Byla jsem ráda, že je dobrodružné povahy a ráda objevuje. I to porušování nepatrných pravidel, bych jí odpustila. Na druhou stranu jsem se musela zachovat jako správná matka. Meadow jí poté řekla, kde jsme byly a já jen unaveně pokývla hlavou. „Jestli tam půjdeš, tak to co tam zažiješ nebude nic proti tomu co ti uděláme s tátou až se vrátíš,“ dodala jsem, abych ji trochu vystrašila.

Sledovala jsem Meadow, která se zakousla do masa, které lahodně vonělo až pod můj čenich. Béžová vlčice mi nabídla, jestli si nechci taky kousek vzít, ale jen jsem zavrtěla hlavou. „Není mi nějak dobře,“ konstatovala jsem prostě, protože mi přišlo, že kdybych měla sníst jen kousíček toho zajíce, asi by to vedlo k tomu, že bych ho po chvilce vrátila zpátky. A to rozhodně nikdo nechtěl sledovat. Asi to bylo z toho dlouhého běhu. „Ale ty se najez pořádně, zasloužíš si to,“ dodala jsem k vlčici, která na svou výšku nebyla nijak extra oplácaná. Na její nabídku, že by oheň pohlídala, jsme jen zavrtěla hlavou. Ještě abych se teď zvedla. Ccc já jsem ráda, že ležím. Než jsme něco zvládla říct, ucítila jsem pach, který mi byl trochu podobný.
Podívala jsem se na Awnay, která byla podobná trochu mě, trochu Arcovi. Dlouho jsem ji nevěděla. Na pozdrav jsem jí jen kývla hlavou. Docela vyrostla, ale aspoň že už není zalezlá v té jeskyni. Meadow na její stížnosti reagovala poměrně v klidu. „Nějaký ten tulák. Měla jsi jim ukázat zuby a natrhnout kožichy a bylo by,“ odvětila jsem své dceři o dost jiným stylem než Meadow. „A kam až jsi šla?“ zeptala jsem se s klidem. „Doufám, žes někomu řekla aspoň kam jdeš,“ prohodila jsem, jelikož jsem byla přesvědčená, že není tak hloupá, aby se jen vypařila.

Meadow nijak nepohrdla mou nabídkou jídla. Byla docela ráda, že se může najíst a to dokonce v teple. Švihla jsem ocasem, jelikož jsem byla ráda, že aspoň někdo se umí radovat z takových to maličkostí. No rozhodně jsem se nehodlala nijak dlouho vyhřívat. Zvedla jsem trochu hlavu a nasála do čenichu všechny pachy okolí. Oheň mi to trochu ztížil, protože jeho kouř měl poměrně silné aroma. Cítím Ashe. Arca. Lauru a Etneye. Zamyšleně jsem naklonila hlavu. Rozhodně jsem neměla náladu se k nim přidávat. Pokud by někdo chtěl, určitě by se k nám a našemu teplému ohni přidal. Zvedla jsem hlavu a mírně zavyla, abych usnadnila hledání těm, co by se chtěli k našemu blahodárnému teplu přidat.
Obrátila jsem se zpět na Meadow, která se ještě nepustila do masa. „No nejdřív počkám až to dojíš a pak uvidíme, jestli někdo přijde nebo ne,“ konstatovala jsem prostě. „Rozhodně nechci nechávat oheň bez dozoru, takže bych ho musela udusit, a když už jsem se namáhala s tím ho vyvolat, ta ať poslouží, co nejvíce vlkům,“ dodala jsem a spokojeně se natáhla vedle ohně. Hlavu jsem si položila na tlapky a čekala až se meadow pustí do jídla.

//Zelené nory

Pomalu jsem vběhla do lesa. Zajíc se mi kýval v tlamě. Zamířila jsem si to trochu hloub do lesa. Cítila jsem Lauru, Arca a Etneye. Konečně se uráčil vylézt z nory. Nechtěla jsem jít k nim a tak jsem zamířila kousek dál. Nechtěla jsem je vyrušovat, kdyby řešili něco důležitého. Mrskla jsem ocasem a hodila zajíce na zem. Meadow byla kousek za mnou a tak jsem se pustila do přípravy ohně, který jsem jí slíbila. Našla jsem kousek od nás spadané větve, které sice byly mokré od sněhu, ale rozhodně to nebyla překážka, pro mě, paní ohně. Přitáhla jsem pár klacků k zajíci a naházela jsme je na sebe. Zaměřila jsem svou pozornost na dřevo a najednou začali po větvích tancovat malé plamínky, které se rozrostly ve velký a hřejivý oheň. Kývla jsem na oheň hlavou a lehla jsem si na zem.
Oheň příjemně hřál a já cítila jak se mi kožíšek naplňuje teplem. Kořist jsem přenechala Meadow neměla jsem totiž hlad a ona vypadala hladově a prochladle, takže se jí určitě nějaké to sousto bude hodit. Bylo příjemné být zase doma a moct odpočívat. Nic neřešit a být prostě jen tak v klidu. Aspoň se může jít Arc projít. [/myls]

//Borůvkový les

Vzhledem k tomu, že Meadow byla zima a mne samotnou už tohle toulání moc nebavilo, vybrala jsme nejbližší možnou cestu zpět k domovu. „Už jsem skoro doma, a já ti slibuju, že zapálím někde nějakej příjemnej ohýnek,“ houkla jsem na Meadow a přidala do kroku. V téhle části kraje jsem byla jenom jednou, takže jsem doufala, že mám správný směr a někde se tu neztratíme, protože to by mě asi moje béžová společnice nepochválila. Tohle místo bylo divné, vlk musel běžet pořád nahoru a pak zase dolů. Bylo to a moc namáhavé, ale já už chtěla být doma.
Všimla jsem si, jak se v dálce přede mnou vynořila nějaká hnědá kulička. Nasála jsem pach do čenichu a bylo mi hned jasno. Zajíc si to pohopkával po kopcích, nejspíš tu měl někde noru. Věděla jsem, že máme výhodnou pozici v závětří, a tak nebylo na co čekat. Trochu jsem stočila trasu svého běhu do leva a přidala jsem do kroku. Dávala jsem ze sebe maximum, abych byla u zajdy rychleji, než si něčeho stihne všimnout. Odrazila jsem se ke skoku. Zajíc si mě všimnul a pokusil se odskočit stranou, ale byla jsem rychlejší. Moje drápy se mu zaryly do masa. V tu ránu bylo po něm. Položila jsem si zajdu vedle sebe na zem. Přece nepřijdu domů s prázdnou. Otočila jsem se na Meadow. „Co říkáš na to dát si doma sváču?“ zeptala jsem se s úšklebkem. Pak jsem sebrala zajíce ze země a poklusem jsem se začala vracet, ke své původní trase. Zajíc se mi v tlamě houpal a já za sebou nechávala krvavou stopu v podobě kapek, které dopadaly do bílého sněhu. Uviděla jsem známé stromy a přidala do kroku. Domov, sladký domov.

//Asgaarský hvozd

Podívala jsem se na Meadow, její poznámky ohledně toho, že mě nehodlá chválit, mě trochu nakrkla a já se musela přemáhat, abych na ni nevyplázla jazyk. Pak mrmlala v mojí hlavě něco o zimě. Tak jo, dobře, už nikam jinam nepůjdeme a půjdem zpátky do Asgaaru jo? Zapálím ti táborák nebo nějakýho vlka, aby ses zahřála a bude. Když Meadow podotkla, že Hotaru čte myšlenky, trochu mě to zaskočilo. Tohle nemám ráda, je to neslušný a… no taky bych mohla začít používat svoje magie ne? Prohodila jsem směrem k ní a nakrčila čenich. Otočila jsem se zpátky k Taille a Hotaru. Bylo mi jasné, že ty dvě mají nějaké plány a taky mi to Tailla docela dost naznačila. Mrskla jsem ocasem a poslouchala Hotaru, která ocenila informace a předala mi jiné. Kývla jsem hlavou. „Díky, předám to dál,“ tak trochu jsem Taillu vyignorovala, ale co už. Pořád je to ta co zradila mého přítele… Pravda, nemáme k ní žádné závazky… Bez cti nemůže žádat úctu… To asi nikdo tady… Pravda. Pohodila jsem ocasem a mírně kývla hlavou nejdřív jedné a pak druhé vlčici. „Děkuji za informace a za to že vše předáte, už vás nadále nebudu rušit,“ prohodila jsem v klidu a otočila se na Meadow. Jestli tě tu nechají a chceš tu zůstat, zůstaň. Odběhla jsem od skupiny směrem dál.
Proběhla jsem lesem až k místu, kde přestal pach tak silně zapáchat. Teď jsem byla v zóně hranic, takže nemohli nic namítat. Nikdo ze smečky nemohl. Rychlým krokem jsem začala obíhat les po hranicích.

//Zelené hory

Podívala jsem se na Meadow a mírně nakrčila nos. No co, je tu zima a ony dvě jsou moc blízko sebe, jak mám přes začínající rýmu poznat, která z nich dvou to je? dotázala jsem se jí v mysli dotčeně. Navíc je vidět, že odtud chtějí co nejrychleji vypadnout, tak se snažím být co nejstručnější. A musíš uznat, že jsem nic hnusného neřekla. Snažila jsem se nějak obhájit, protože už mě začínalo štvát, jak si všichni brali všechno osobně a když se s nima někdo snažil jednat na rovinu a nebyl u toho samý úsměv a lichotka, tak to bylo špatně. Mrskla jsem trochu nabroušeně ocasem a pak jsem si odfrkla, abych se uklidnila.
Tailla vypadala stejně nakvašeně z mých slov jako Meadow. No tak jo příště k tomu dodám dvacet zdrobnělin a čtyři slova omluvy, že se vůbec ptám. Ovládala jsem se, abych neobrátila oči v sloup. Tohle vlčecí chování bych od dospělé vlčice, která si říká alfa, nečekala. „Inu proč jsem tady. Jak jsem řekla jsem s Meadow na procházce, po okolních smečkách, abychom poprosily jejich alfy, aby svým členům vyřídili, že pokud to neví v Asggaru se nachází nová smečka, tak aby nám neběhali přes území, ale třeba to obešli po Midiam,“ řekla jsem v celku slušně, i když jsem byla trochu vytočená z Taillina výstupu. „A jelikož vás obě znám, nebylo by od věci říct jim, že kousek odsud je smečka v Narvinijském lese, pokud to netuší a v močálech je také jedna,“ dodala jsem čistě protože mi přišlo hloupé tyto informace, pokud je neví nějak zadržovat. Hotaru něco prohodila k Meadow. Mírně jsem se ohlédla na béžovou vlčici a pak zpátky na Hotaru. Něco mi snad uniklo? Na chvilku mne to zmátlo, ale pak jsem jen zavrtěla hlavou a upřela svůj pohled na Alfu. „Mohu se spolehnout, že jim to vyřídíte?“ otázala jsem se čistě formálně, abych to měla pojištěné slovy ne jen kývnutím.

Meadow poslouchala a nic moc neříkala Nakrčila jsem čenich a mrskla ocasem. Jestli se nechce zapojovat, tak ať. Vstala jsem na všechny čtyři. Mírně jsem se prohnula v zádech, abych si narovnala hřbet a pak jsem se elegantně protáhla. Bylo to docela uvolňující moct se protáhnout, po takové době sezení v jedné pozici. Pak jsem si znovu sedla, ale tentokrát jsem přenesla váhu mimo nohy, takže jsem se vychýlila a sedla si pohodlně, ale ne moc elegantně na dámu.
Hotaru i Taila působily dost arogantně, ale co už. A to ani nejsem hnusná, tak fajn no. Zavrtěla jsem hlavou, ale nijak jejich kousavé poznámky nekomentovala. Nebo spíš nekomentovala neverbálně, jinak jsem jim normálně odpověděla. „Nebojte se ničeho, já jsem v naprostém pořádku,“ usmála jsem se na ně a naklonila hlavu na stranu. Nechtělo se mi nějak se předvádět a ony vypadaly, že je spíš otravujeme. Rozhodla jsem se jít přímo k věci a už to déle nenatahovat. „Chtěla bych mluvit s Alfou, tak která z vás dvou to teď je?“ zeptala jsem se narovinu. Bylo mi jasné, že je to jedna z nich, ale v téhle smečce jeden nikdy nevěděl, jak se to tu různě střídalo. Co jsem si pamatovala byla to Hotaru, ale pak se něco stalo a Tailla byla vysoko postavená, takže jsem došla k závěru, že by nyní měla být alfou ona. Naklonila jsem hlavu na stranu a uši mi rotovaly do všech stran, abych zjistila, jestli nás někdo neposlouchá.

Poslouchala jsem Meadow a její pochmurný monolog, jen na část ucha. I když to bylo zajímavé téma, rozhodně mě to přestalo bavit ve chvilce, kdy se z toho vyklubal příběh o její vlastní imbecilitě a neschopnosti se vrátit zpátky odkud přišla. Nakrčila jsem trochu čumák s pohledem daleko do útrob lesa. „To mě mrzí,“ řekla jsem upřímně, protože mi bylo opravdu líto, že se ztratila a teď byla na krku mojí smečky. I když tak dobře stavěnou a inteligentní vlčici, by v téhle době vlk už jen těžko našel. Vlastně jsem byla i docela ráda, že se ztratila, aspoň mi teď mohla dělat společnost. Škoda, že tohle toulání se jednou skončí… No ale co, já ti dělám pořád společnost… Ne ty mě pořád otravuješ to je rozdíl… Pod podpálit tenhle les! Prosíííí! Už dlouho si nic nezapálila… Neštvi mě nebo… Nebo co? Naklonila jsem hlavu na stranu. Sama jsem nevěděla. Naštěstí jsem to nemusela řešit, protože jsem ucítila dvě vlčice, které si to rázovaly přímo k nám.
Vypadalo to, že obě dvě spojuje dobrá nálada, kterou si nejspíš nechtěly nechat zkazit. Být to jiná doba a mít jiné postavení, tenhle sníh by byl zborcen krví… Ksakru jak mě to chybí. Proč se nepořádají přátelské souboje… Nebo aspoň nepodnikneme zimní sněhovou válku?! Znuděně jsem upřela pohled nejprve na Taillu a pak na Hotaru. Něco tu bylo moc zvláštního. Možná to bylo jejich náladou nebo pachem, ale těžko říct. Něco bylo prostě jinak. „No řekněme, že jsme se vydaly na procházku a rozhodly se že se stavíme zjistit, jak se našim starým známým daří a jestli jsou všichni živí a zdraví,“ prohodila jsem nenuceně, i když jsem dala trochu větší důraz na slovo živí než jsem chtěla. Pohled jsem pak věnovala Hotaru. Něco bylo divně. Jinak. A já hodlala zjistit co.

//Východní galtavar

Meadow se snažila vymluvit, na to že je ze západu, což jsem nevěděla a byla to docela zajímavá informace, takže nemá kožich, který by ji uchránil před zimou a že jí mrznou tlapky. „Tak proč jsi tam nezůstala, když tam bylo takový hezký teplo?“ začala jsem vyzvídat, protože mne to velmi zajímalo. Ráda jsem se dovídala věci ze života před tím, než někdo došel až sem. Pohodila jsem ocasem a poklidně si klusala do lesa. Bylo mi trochu jasné, že mi to Meadow neřekne, ale za zkoušku jeden nikdy nic nedal. Zvedla jsem hlavu k nebi, abych upozornila na naši přítomnost vytím, ale pak jsem si to rozmyslela. Zajímalo by mě, jestli si nás všimnou, nebo jestli tu mají tak chabou obranu, jako všude. Sedla jsem si do sněhu, protože na rozdíl od mé béžové společnice mi sníh vůbec nevadil. V podstatě mě asi hřál vnitřní oheň, který jsem v sobě měla. Možná, že i to byla výhoda magie ohně, kdo věděl. Koukala jsem po lese, jestli k nám někdo doběhne, nebo ne. Byla to už spousta let, co jsem byla v Borůvkáči naposledy. Tenkrát tu byla ještě Hotaru a Alicien, ale kde ty dvě teď jsou to jeden nevěděl. Hotaru mě pokud mi rozum sloužil nesnášel, ale tak to mi ani tolik nevadilo. Uvidíme, jestli tady tomu cirkusu pořád velí.

Mrskla jsem ocasem. Meadow byla ohledně těchto věcí až moc praktická. Nebo mi to tak aspoň přišlo. Nijak si neužívala pocit zimy, spíš naopak. „No a co jestli bude krutá zima aspoň se kraj hezky pročistí od všech tuláků a pobudů,“ odsekla jsem a přešlápla z tlapky na tlapku, že to vypadalo jako bych poskakovala. Pohazovala jsem ocasem, protože jsem byla nadšením bez sebe že sněží. Nejradši bych se začala s Meadow koulovat, ale bylo mi jasné, že jí by to nebavilo nebo by si myslela, že jsem se zbláznila. Jako alfa bys jí to mohla přikázat…. A ztrati tak svou dlouho budovanou pověst? Nikdy. Zabručela jsem a upřela svůj pohled do dálky. „Teď jde o to, kam dál, jestli do borůvkáče,“ kývla jsem hlavou směrem k lesu. „Nebo jestli do smrkového lesa,“ dodala jsem a upřela pohled na sever. Borůvkáč byl rozhodně blíž, než Smrkový les, takže bylo mé rozhodnutí jasné. Do smrkového se navíc dalo jít cestou z Borůvkáče. Navíc to vypadalo, že tam bude víc vlků se kterými by mohla být zábava. „Tak jdeme,“ houkla jsem na Meadow a dala se do běhu.

//Borůvkový les