Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// já ji chápu v tom smyslu, že to ostatní nemůžou vědět že mají povolení tam být :)

//Kamenná pláž

Vyběhla jsem z onoho místa a přes krátkou lokou, která byla promrzlá, jeliož sníh na ní roztál a teď se proměnil v jednu ledovou plochu. Přidala jsem do kroku, i když mi bylo jasné, že je to poměrně nebezpečné a že by si Parysa mohla natlouct čenich, nezajímalo mne to. No a co, kdyby se jí něco stalo není to můj porblém. Přiběhla jsem k řece a na chvilku se zastavila. Tohle místo jsem znala jako vlastní boty, takže jsem nemusela přemýšlet dlouho. Rozeběhla jsem se proti proudu řeky, protože jsem věděla, že tam najdeme přechod. "Kousek odtud jsou kameny, po kterých by se mohlo dát přejít. Možná tam bude i tvrdší let a přejdeme suchou tlapou," prohodila jsem směrem k Paryse, která docela držela krok. Běžela jsem s větrem o závod, i když jsem nebyla nějaký vytrvalec. Nakonec jsem se zastavila u řeky, ze které vykukovaly nad hladinu kameny. Byly zamrzlé, takže bych po nich za normálních okolností jít nechtěla, ale nehodlala jsem ztrácet čas. Kolem kamenů byl docela slušný led, který by nás mohl unést, ale nehodlala jsem riskovat na něj šlapat. Skočila jsem nejdřív na první kámen a pak jsem opatrně našlapovala z jednoho kamene na druhý. Bylo to poměrně jednoduché s mým citem pro rovnováhu. Přešla jsem řeku a zastavila se na druhém břehu. Chvilku jsem sledovala Parysu a pak jsem se rozeběhla směrem k lesu.

//Asgaarský hvozd

// tak to jděte teď spolu já nevím jak bude ten čas :D

//ještě uvidím záleží i jak rychle se sem dostanu

// já bych šla, ale končí mi prázdniny, takže čas už zase nebude :(

Podívala jsme se na Parysu, která nevypadala jako nějaká silná vlčice. Upřeně jsem se na ni podívala. Ale mě se bojíš nebo ne? Naklonila jsem hlavu na stranu, ale nic jsem neříkala. Nechtěla jsem působit jako někdo koho její názory zajímají. Pohodila jsem ocasem a zaměřila se na to, co říkala dál. Zamyslela jsem se nad jejím přeřekem, ale nijak jsem to nekomentovala. „Jestli chceš vezmu tě sebou, ale neber to jako místo, kde by ses mohla jen tak potulovat. Žádné lovení a žádné obtěžování členů,“ prohodila jsem jejím směrem a pak jsem se dala do běhu směrem domů. „A taky nejsme charita, takže by bylo fajn aby ses nezdržovala moc dlouho,“ podotkla jsem ještě a pak jsem přidala na rychlosti, abych se domů dostala co nejdříve. Nechtěla jsem se nějak zdržovat. Bylo docela brzo ráno a já doufala, že ve smečce bude klid. Všichni by mohli ještě dospávat… Doufám, že mají hotovou svou práci.

//Medvědí řeka

Potočila jsem oči v sloup. „Tak možná je to spíš tím, že na ně působíš špatně… aura…“ prohodila jsem bez zájmu, protože jsem jí to vůbec nežrala. Nepřišla mi jak o někdo, kdo by se rád rval nebo jako někdo, koho by se ostatní báli. No její vzhled, ale napovídá o tom, že možná nějakým tím bojem prošla… Ale prosím tebe ty máš taky na krku jizvu, a s nikým ses neporvala… možná jí chtěl jenom někdo postrašit, pravda…. A nebo je prostě nešikovná a spadla a udělala si to sama. Souhlasně jsem mlaskla. Bylo docela pěkně tady být, ale věděla jsem, že se musím co nejdřív vrátit domů, abych Arca nenechávala hnít v lese celou zimu. Na druhou stranu mne tahle konverzace docela bavila. „Ani se jim nedivím, bát se vlčice může jenom srab,“ prohodila jsme směrem k ní a v očích se mi zalesklo. Byla to mírně kousavá poznámka, jelikož mi bylo jasné, že i mě se mnoho vlků bojí. Možná bych jí mohla vzít sebou. Novou krev naše smečka potřebuje a tahle by nebyla k zahození. Mrskla jsem ocasem a postavila se. „Asi se budu muset dříve nebo později vrátit domů,“ řekla jsem ledabyle a čekala na její reakci, jestli se rozhodne jít se mnou nebo jestli se vydá jinou cestou. Rozhodně jsem byla zvědavá, co tato malá vlčice udělá.

Sledovala jsem Parsu, která ne moc ochotně odpovídala na moje otázky. V klidu jsem ji poslouchala a sem tam jsem zastříhala ušima nebo pohodila ocasem, nechtěla jsem jí do toho moc skákat. Přece jenom jsem byla taky trochu utahaná a nevěděla jsem, jestli by se ona nezačala vyptávat mě. Bylo jednodušší nechat ať si říká svůj dlouhý monolog. Tomu, že nemá žádnou smečku jsem věřila, vypadala trochu pohuble, ale já už neměla v oku tuláky a když jsem se nad tím zamyslela, u nás ve smečce taky bylo pár vlků, kteří byli pohublí během zimy. To byl prostě úděl těch níže postavených, když přišly tuhé mrazy a nedostatek potravin. „Na severu jsou tři smečky. V močálech jedna. A pokud si dobře pamatuji tak je minimálně jedna na jihu, kdybys náhodou hledala místo, kam se přidat,“ odvětila jsem jí klidně. Pří zmínce o tom, že před ní všichni utíkají jsem se musela zasmát. Tahle vlčice absolutně netušila, jaké to je vzbuzovat strach, vždyť na to ani nevypadala. Vypadá spíš jako někdo kdo by se schoval, než se pouštěl do boje. Ani její postoj ani oči nevzbuzují nějaký strach. Jedině ty nedokonalosti, co jí hyzdí, by mohly nahnat strach několika slabším jedincům, ale i tak… „Promiň ale tohle ti nesežeru, ani náhodou. Tebe se přece nikdo nemůže bát,“ zasmála jsem se ještě jednou.

Sledovala jsem Etneye, který urazil Parysu. Tiše jsem zavrčela, ale nevěnovala mu už ani pohled. Ztratil pro mne význam. Vlčice se zdála o dost více zajímavá a já chtěla zjistit, co je vlastně zač. A taky by nebylo na škodu zjistit, proč tenkrát odešla z naší smečky. Obrátila jsme se tedy k ní a celkově vypustila svého syna z hlavy. „Ano bude to již hodná chvíle,“ prohodila jsem k ní a trochu mlaskla. „A kde ses tedy ubytovala když ne u nás?“ otázala jsem se a nasála do čenichu její pach. Necítila jsem z ní žádnou smečku, kterou bych znala, ale taky jsem neznala všechny smečky, takže mohlo být klidně možné, že ve smečce je. I když s tím jak vypadá pochybuju… Ale kušuj… Pohodila jsem ocasem a zaměřila se na její oči, abych rozpoznala každou lež, kterou by my chtěla říct. Stále jsem měla svou speciální magii, ale nechtěla jsem jí zrovna teď plýtvat, když jsem to úplně nepotřebovala. Pohodila jsem znovu netrpělivě ocasem. Co se asi děje ve smečce, předpokládám, že nic jako vždy. Parysa vypadala, že se nikam nehrne, takže jsem se rozhodla, že na chvilku počkám a uvidím, jak se to tady vyvine. Byla jsem hold zvědavá a drbů byl v tuto chvíli nedostatek.

Ray, jak se ten vlk představil, se rozhodl opustit naší malou skupinku, což mi vůbec nevadilo. Vlčice se představila jako Parysa, něco mi to říkalo, ale nebyla jsem vůbec schopná ji zařadit. Nakonec přidala i krátký příběh o tom, že se zná s Ashe. „No vůbec si tě nepamatuju, snad tě to neurazí,“ prohodila jsem k ní, ale nijak mi na tom, jestli se urazila nebo ne, nezáleželo. Pohodila jsem ocasem a posadila se na zem. Nijak mi nepřišlo, že by někdy někdo takhle zdrhnul z naší smečky, ale možná to bylo spíš jí k dobru, že jsem si to nepamatovala, protože kdybych si vybavila nějaké detaily, mohla by tahle naše rozprava dopadnout trochu pocuchanými kožichy.
Můj syn se uvedl, tak jak mu bylo charakterem souzeno. Jen jsem protočila oči, ale nijak jsem jeho drzost vůči vlčici nekritizovala. Přeci jenom byla cizí a nebyla pro něj hrozbou, takže do ní mohl rýpat jak chtěl. Podívala jsem se po okolí, jako by nás někdo sledoval, ale nemohla jsem určit kdo nebo co to je. Nikde jsem nic neviděla. Asi už stárnu a špatně vidím. Obrátila jsem se a svého syna. „Takže jdeš do světa, dobře, ale pokud jsi součást naší smečky, měl by ses taky sem tam vrátit a starat se o ni,“ prohodila jsem jen tak mimochodem, protože jsem tím chtěla naznačit, že brzo půjdu zpátky, takže ať si rozmyslí, co vlastně chce teď udělat.

Chodila jsem kolem. Ten vlk, který do teď nemluvil se snažil Etneye ukecat ať toho nechá, ale mě bylo jasné, že jeho povaha mu to nedovolí. Najednou mi uklouzla tlapa po sněhu, ale bylo to jako by ji někdo vedl. Magii příkazu jsem poznala hned. Ovládá ji docela dobře. Musela jsem to uznat, ale zároveň mě zamrzelo, že je můj syn takový srab. „Magii při boji používá jen srab,“ procedila jsem skrz zaťaté zuby a švihla ocasem. Snažila jsem se tlapu vyprostit. Bylo to v podstatě lehké, stačilo pořádně škubnout. Bolelo to, ale co už. Otočila jsem se směrem ke svému synovi. „Kdybych já použila svou magii zapálím tě na místě. Magie prostě používají jen ti, co ví, že v normálním souboji by nepřežil ani minutu,“ dodala jsem, protože vlky, kteří používali magii při soubojích jeden na jednoho, jsem pohrdala. Došlápla jsem na vyproštěnou tlapu a trochu to bolelo. „Kdybych se chtěla snížit na tvou úroveň udělám kolem tebe ohnivý kruh, pak proskočím ohněm, překousnu ti krkavici a nazdar,“ řekla jsem po zhodnocení situace.
Tohle hraní už mě nebaví. Všimla jsem si vlčice, která se k nám přidala. Vypadala, jako někdo koho znám, ale nebyla sem schopna ji zařadit. Zjistíme kdo to je, hned co mu dám lekci. Otočila jsem se na svého syna. Byla jsem rychlejší a obratnější. Ne stihl zareagovat přiskočila jsem k němu dvěma skoky a svou vahou ho srazila na zem. Přirazila jsem ho tlapami do sněhu, tkerý pod ním jen zakřupal. Dala jsem mu zuby ke krku a jemně kousla, že se mu na krku udělali jen malé otisky. „A jsi mrtvý,“ zavrčela jsem a seskočila na zem. „Možná že jsi stejně silný jako já, ale to že jsi použil magii tě minimálně trochu vyčerpalo. Navíc, nejsi tak rychlý ani obratný, takže bys měl nejdřív využít svou sílu a až potom, použít magii. I když jak už jsem řekla, to udělá jen zbabělec,“ prohodila jsem a otočila se od syna. „Takže bych doporučovala se nejdřív naučit trochu bojovat, a pak si jít kam chceš sám. Věř mi vlastní zkušenost,“ dodala jsem zády k němu a obrátila se na příchozí vlčici a Etneyova přítele. Můj syn už mě ani za mák nezajímal.
„Zdravím tě,“ prohodila jsem směrem k ní. Vypadala na tulačku. „My se známe?“ otázala jsem se narovinu, protože jsem se nechtěla nijak dlouho zdržovat. Už jsem se chtěla vrátit domů a zjistit co se děje a co je potřeba udělat. „Mé jméno je Elisa, a vy jste?“ zeptala jsem se těch dvou, jelikož mi to přišlo aspoň trochu slušné. Pohled jsem zaměřila na toho neslušného vlka, kterého jsem se na jméno ptala už po druhé.

Sledovala jsem Etneyho a jen se smála. Jeho společník vypadal, že ho tahle roztržka zaujala, ale taky vypadl tak, že se do ničeho míchat nebude. Etney svými řečmi překročil jistou hranici. Zavrčela jsem. „Aspoň by smečku mohla v klidu převzít Awnay, protože ta se aspoň jako pořádný vlk chová,“ odsekla jsem na to stejně palčivou poznámkou, protože jsem věděla, že Etney nesnáší, když někdo vyzdvihuje jeho sestru nad něj. Snažila jsem se nedat na sobě znát, jak mě jeho slova zasáhla. Měl pravdu nechtěla jsem o něj přijít, ale bylo mi jasné, že je teď jen ve špatném věku, kdy mu všichni přijdeme jako ti nejhorší na světě, i když jenom nechceme aby se mu něco stalo. Byla jsem na tohle chování zvyklá, i když u Zoe jsem ho zase tolik nezažila. Vzpomínka na vlče, které jsem jako jediné měla ráda byla bolestná. Zajímavé bylo, že Zoe jsem měla dokonce radši než vlastní vlčata, možná to bylo tím, že byla svéhlavá a inteligentní, ale zároveň dokázala své názory změnit a naslouchat a proto byla již odmala mou oblíbenkyní. Kde jí je konec… Teď už bude jistě dospělá. Švihla jsem ocasem a obrátila se na Etneye, který se začal ježit.
Zasmála jsem se, ale v očích nebylo po smíchu ani památky. „Pravda, tvou krev budu z kožichu dostávat dlouho,“ prohodila jsem teatrálně. Rozhodně jsem nechtěla mu nějak ublížit a bylo mi jasné, že mě neporazí ani když se bude sebevíc snažit. Pomalu jsem se rozešla. Začala jsem ho nenápadně obcházet, pomalu jsem hledala slabá místa. Znala jsem ho. Byl skoro stejně silný jako já, ale byl mladý. Nezískal ještě znalosti v boji a ještě neztratil jistou neobratnost, kterou oplývala malá vlčata. „Já tě mám v plánu jen vycvičit, abys věděl, že si nemáš vyskakovat na silnější, ale když vyhraješ tak si mě klidně zabij,“ odvětila jsem s klidem. Protože bylo jasné, že on mi neublíží. Když nebudu chtít ani se ke mně nepřiblíží, aby mě mohl škrábnout na tož kousnout. Pořád jsem ho obcházela dokola a čekala na první jeho útok. Byl zbrklý. Čekat dlouho nebude potřeba a já byla připravená uskočit v momentě co se odrazí, aby po mě skočil, obratná jsem na to byla dost a ve sněhu jsem se cvičila od mala, takže ani trochu kluzký povrch mi nedělal problémy. Vybral sis špatnou dobu na to být drzý.

Sledovala jsem Etneye a toho druhého, který se nebyl schopný ani představit. No nezdvořilost v lásce opravdu nemám… Já taky ne Švihla jsem ocasem a bouchal jím, trochu podrážděně, o zem. Etney se mě začal vyptávat, to vlastně vůbec pohledávám. Hlídám, aby ses nenamočil do něčeho do čeho bys nás mohl potom zatáhnout všechny. A to rozhodně nechceme. Pak dodal, že ho nemusím hlídat, protože se o sebe dokáže postarat sám. Začala jsem se nahlas smát. „Ale prosím tebe, kdybych chtěla tak tu z tebe udělám deset malejch a ani by sis toho nestihl všimnout,“ vysmála jsem se mu, i když mi bylo jasné, že pro jeho ego to bude zásah. Na Etneye se nedalo jít přes fyzickou akci jako tomu bylo u Awnay, které jste museli vyprášit kožich, aby vás vzala vážně. Etneyovi se muselo ukázat, že na něco nemá. „Nebyl jsi ani v jednom pořádném souboji, dokonce jsi neměl ani žádný cvičný. A myslíš si že tu přežiješ? Těžko.“ Otočila jsem se na vlka, který se nějak neměl k tomu, aby něco řekl. „Vždyť i tenhle,“ nasála jsem do čenichu pach vlka, „tulák, by ti dokázal natrhnout kožich,“ dodala jsem po chvilce a na cizího vlka, který nemluvil jsem rozpustile mrkla. Nezdvořák to sice je, ale aspoň se do toho nemotá, to bych brala za malé bezvýznamné plus. Otočila jsem se zpátky na Etneye. „Takže co, chceš mi ukázat co všechno umíš?“ otázala jsem se vlastního syna. Bylo mi jasné, že možná nejsem silnější než on, ale rozhodně jsem na tom byla líp co se zkušeností týče a znala jsem ho jako svoje boty. Jeho ego by u zabránilo v tom chovat se v boji nefér a to by ho stálo výhru. Možná bych na něj neměla být tak tvrdá… ale slabocha z něj nechat vyrůst nemůžu.

//medvědí řeka

Doběhla jsem k řece a trochu mne pálily tlapky. No naštěstí již bylo moje hledání u konce. Cítila jsme pach Etneye. Přešla jsem do kroku a trochu se naježila. Jestli bude mít nějaký kecy, dostane takovou ťafku, že na ni d smrti nezapomene. Pak mne ale něco napadlo. Přestala jsem se krčit a ježit. Přešla jsem od víc elegantní chůze, při které jsem ležérně pohazovala ocasem. Bylo cítit, že Etney je s nějakým jiným vlkem, ale to mi nevadilo. Použila jsem magii neviditelnosti, při které jsem zamaskovala i svůj pach, aby si mne nevšimli do poslední chvilky. Došla jsem kousek od nich a posadila se do sněhu. Pak jsem přestala kouzlit a zjevila se před nimi, jen tak z čista jasna. Přejela jsem pohledem z cizího vlka na Etneye. „Zdravím vás, pánové,“ prohodila jsem klidně. V mém hlase nebyla ani špetka emocí. „Co tu provádíte v tento hezký zimní den?“ otázala jsem se jen tak mimochodem. Nechtěla jsem nijak naznačovat kdo jsem, ať si to Etney rozhodne sám. Podobný mi moc nebyl a pach mohl svést na stejnou smečku. Upřela jsem svůj krvavý pohled na toho druhého vlka. Prohlédla jsem si ho od špičky ocasu po uši. Zavrtěla jsem hlavou a hlasitě mlaskla, ale jinak jsem ho slovy nekomentovala. Vypadal silně, ale ne moc inteligentně. Čekala jsem co hezkého mi odpoví a nebo jestli se začne Etney dohadovat. Povahu měl spíš na to, aby se začal hádat, ale já byla připravená mu ukázat, že na to aby se toulala sám nemá ani náhodou.

//Šakal pahorkatina

K řece se mi moc nechtělo. Už takhle byla venku zima a já se nechtěla namočit, abych pak mrzla kus cesty, než toho malého hada najdu, zaškrtím a pak si rozdělám oheň a zahřeju se. Mrskla jsme ocasem a přidala do kroku. Doufám, že ho najdu, co nejrychleji to půjde, nechci se tu zdržovat dlouho. Navíc když Arcanusovi není zrovna nejlépe. Nakrčila jsem nos a podívala se směrem přes řeku. Nebyla jsem si jistá, jestli ji chci přecházet skrz nebo riskovat kluzké kameny. Rozhodla jsem se jít skrz vodu. Tlapky mi mrzly, ale bylo to lepší než riskovat zlomeninu. Přešla jsem na druhou stranu a pohodila ocasem. Trohcu jsem se otřásla a běžela jsem dál.

//Kamenná pláž