Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Sněžné hory

Běžela jsem za Arcanusem, který se vzdaloval mému čenichu. Byla jsem unavená, ale odhodlaná dostat se domů co nejdřív. Mou euforii z toho, že to možná zvládneme ještě dnes, však Arcanus zazdil svou, poměrně krutou, větou na téma: Dneskato nestihneme. Protočila jsem oči v sloup a přidala do kroku. Rozhodnutá doběhnout domů, co nejdříve. Už mne tenhle výlet vyčerpával. Nebyla jsem na nějaké dlouhé pobíhání po kraji zvyklá a ani před tím, v době kdy jsem se toulala, jsem neměla dlouhé tratě v lásce.
Švihla jsem ocasem a opatrně našlapovala po ledu, který byl všude kolem nás. Led mě řezal do tlapek, ale co se dalo dělat. Arcanus nejspíš dostal pár pořádných záseků, protože za sebou nechával krvavé otisky tlapek. Dobře mu tak, kdyby se tolik nehnal a dával pořádně pozor kam šlape, nic by se mu nestalo. Přešla jsem do poklusu a opravdu volila svou cestu, co nejbezpečněji to šlo. Naštěstí se terén po chvilce změnil a já se mohla opět rozebhěnout tím nejrychlejším tempem.

//Tam co Arc

Sledovala jsem okolí a poslouchala Arcovo oddechování. Bylo mi jasné, že spí a nijak jsem mu to nezazlívala. Aspoň jeden z nás bude mít dostatek energie. Spát jsem nepotřebovala, ale bylo mi jasné, že pokud se ten náš výlet protáhne, nebude to pro mne nic příjemného. Někdo ale musel zůstat vzhůru, pro případ že by se něco zvrtlo. Sledovala jsem sněhové vločky, jak se snáší k zemi a doufala, že takhle krásná chvíle potrvá věčně. Bylo mi jasné, že to se nejspíš nestane, ale co jsem mohla dělat. Pohodila jsem ocasem a čekala dokud se noc nezačala z tmavě modré převracet na fialovou a na východě dokonce na růžovou.
Těsně před svítáním se Arcanus otřásl a vzbudil se. Myslel si že spím, protože jsem si hlavu před tím, než se vzbudil, položila na packy. Zvedla jsem čenich a usmála se. "Dobré ráno," dodala jsem s trochou té znavenosti. Arc zavelel k pochodu a tak jsem se zvedla na tlapky. Měla jsem je pěkně stuhlé, ale co se dalo dělat. Otřepala jsem se, abych se zabvila sněhu a poté následovala svého partnera.

//Kry

Sledovala jsem Arcanuse, který pomocí magie vylepšil počasí a navíc pro nás vytvořil pěkné odpočinkové místečko. Uvelebila jsem se vedle něj na kámen, který tak zázračně vykouzlil, a rozhlížela jsem se kolem. Jedním uchem jsem poslouchala okolí a druhým naslouchala Arcovi. Je to tu nádherné. Arc mluvil o tom, že bychom tu měli přečkat noc, jelikož nemá cenu se někam hnát. Stejně bychom se mohli ztratit. "Máš pravdu, stejně by to asi nebylo úplně nejbezpečnější," prohodila jsem, abych ho utvrdila v tom, že má pravdu a že mi nevadí se tady ještě chvilku poflakovat. Pohodila jsem ocasem a pak si ho přitáhla k tělu. Víc jsem se přitiskla k Arcovi, abych nás zahřála a pak jsem vykouzlila magickou ohnivou kouli, která levitovala kousk od nás. Stlumila jsem její plameny, aby spíš byla jako horké jádro a nebylo tu moc světla z plamenů, které by nás ozařovaly, a my bychom pak neviděli, co je dole pod námi. Sledovala jsem tiše okolí.

Nikoho nezabít, nepřizabít, nekousnout, neškrábnout, nerozsekat na kusy.... kurňa to bude těžký :D

//Ageronský les

Ne že bych se tady necítila dobře, ale to ticho, které obklopovalo hory, bylo poměrně děsivé. Nechtělo se mi ho nějak porušovat a tak jsem jen na Arcovu otázku, jestli v lese byla smečka pokývala hlavou. Zajímalo by mne, zda jsou ještě nějaká opuštěná místa, kde jsou smečky, které se rozpadají jako ta naše, nebo které už smečka nadobro opustila. Pohodila jsem ocasem a obrátila se na Arca. Pak jsem začala stoupat na nejvyšší horu, která se tyčila do výšky. Navíc tu bylo docela dost sněhu, což mi znepříjemňovalo výšlap, ale mě to nevadilo. Jediný kdo tu byl zimomřivý, byl Arc. Vyšlapala jsem si cestičku až do poměrně vysoké nádmořské výšky a zastavila jsem se, abych se otočila a mohla se podívat na kraj pod sebou. Byl to nádherný výjev.
Všude jsem viděla jenom sníh. Těžce sněžilo, což mi znemožňovalo vidět extra daleko, ale i tak ten výhled stál za to. Začínalo se stmívat a na nebi vyrašily první hvězdy, stejně jako vyraší jarní kvítí na ještě promrzlé louce. Sedla jsem si do sněhu a sledovala tu nádheru. Dole bylo vidět ohýnky, nejspíše od nějakého toho táboráku tuláků nebo smečky. "Nádhera," prohodila jsem zaujatě. "A kam máme namířeno dál?" zeptala jsem se hned. Ne že by to tu nebylo nádherné, ale bylo mi jasné, že s večerem sněžení nabere na obrátkách a navíc začne být i proklatá zima a tady v horách nebude snadné najít úročiště. Navíc jsem byla pořád nervózní z toho, že necháváme smečku opuštěnou.

//Jedlový pás

Běžela jsem tempem, které vyhovovalo počasí i mému fyzickému stavu. Rozhodně jsem si to nehnala dopředu, jako nějaké nevycválané vlče, kterému po sto metrech dojde dech a svalí se vyčerpané na zem. "Cítíš to?" zeptala jsem se Arca, když jsem přeběhla do další části lesů. "Měla jsem za to, že se tu nachází smečka," dodala jsem, abych vysvětlila, co vlastně míním svou otázkou. Nebylo to spíš o tom, co bylo cítit, ale o tom, co cítit nebylo. Měla by tu být spousta pachů a hranice, ale všechno jako by zmizelo. Necítila jsem tu nic víc, než pachy několika vlků, kteří nejspíše pobíhali někde po lese. Zajímavé, co se asi stalo. Zamyšleně jsem poklusávala do středu lesa. Bylo mi jasné, že se smečka mohla v zimě například stáhnout více do centra svého území, ale pach nikde nesílil ani jsem nezaznamenala jeho změnu. Odfrkla jsem si a vrátila jsem nás na původní směr, do hor. Bylo zajímavé zjistit, že zmizela další smečka, která tu byla poměrně dlouho. Jako by už nikdo neměl o smečky zájem. Jako by se už nikdo nechtěl stát součástí něčeho většího. Dlouho nebyla pořádná zima, která by zabila několik tuláků, aby si ostatní uvědomili, že sami dlouho nepřežijí.

//Sněžné hory

Arc vyběhl od Smrti a mě se ulevilo, že už je tu se mnou a nemusím se o něj bát. Jeho reakce byla jako vždy na můj vkus trochu přehnaná, ale tak to jsem od něj očekávala. Byla jsem zvyklá na jeho přehnanou náklonost, i když mi tak trochu vadila. Přitulila jsem se k němu taky, ale jenom na chvilku. Co na to říct, nebyla jsem moc romantická a přítulná vlčice. Milovala jsem spíš chování vlků. Boje, akce, žádné přehnané emoce. V klidu! Okřikla jsem Arca v duchu, když začal plácat píte přes deváté o nějké krvi a stopách. "Zpomal!" zasmála jsem se. "Jak vidíš, jsem v pohodě. Nic mne netrápí a byla jsem tam jenom zařídit nějaké ty menší věci pro Ashe, aby se jí náš les hládal lépe," prohodila jsem, jen tak mimochodem. "Neboj nemám v plánu sem ještě někdy jít," dodala jsem, abych ho uklidnila a pak jsem se pomalu rozešla. Arc vypadal naprosto v pořádku, takže nebyla proč se tu zdržovat víc, než by bylo třeba. Rozeběhla jsem se směrem k horám, které se tyčily kousek od nás. Byla jsem tak ráda, že je mám na dosah tlapek.

//Ageronský les

//Stará zřícenina

Vyběhla jsem ze zříceniny a doufala, že se mi nic nestane cesotu z toho pochmurného místa. Bohužel, co bylo horší, než moje střetnutí se Smrtí, bylo zjištění, že Arcanus nikde není. Nejspíš běžel do zříceniny za mnou. Pomyslela jsem si a zavrčela, protože mne tohle zjištění rozrušilo. Doufala jsem, že se nic nebude dít a teď už bude naše cesta poklidná, když jsem vyřešila problém s Ashe a tím, že by nemusela být dostatečně silná, aby naši smečku uchránila, jakožto ochránkyně. Nepočítala jsem však s tím, že Arcanus se rozeběhne za mnou a teď na něj budu muset čekta. Dovniřt už jsem se vracet nemohla, protože bych tím Smrt nejspíše rozzuřila a pak by mohla ublížit mě i Arcovi. Polsušně jsem si tedy sedla do sněhu a čekala na to, až se můj přítel vrátí.

//Jedlový pás
Sledování Arcova pohledu, který se pnul ke staré zřícenině, mi vnuklo dokonalý a možná i trochu ďábelský plán, jak se zbavit mého malého problému s důvěrou v naši ochránkyni. „Jenom bych si tam pro něco skočila, jestli ti to nebude vadit. Ráda bych vyzvedla malinkatý dáreček pro Ashe a hned budu zpátky,“ prohodila jsem k Arcovi, ale než mne mohl nějak zastavit, rozeběhla jsem se rychlostí blesku k zřícenině hradu.
Nebyla jsem tu poprvé, ale i tak mi projížděl mráz po zádech. Nemějte mi to za zlé, ale divně to tu smrdělo. Možná to bylo tím, že Smrt má takový odér, ale mě to přišlo jako plíseň smíchaná s močůvkou. Jestli takhle smrdí peklo, no tak to potěš koště. Měla bych se začít kát. Hlasitě jsem se uchechtla, protože mi bylo jasné, že tenhle nevábný zážitek rozhodně neovlivní změnu mého chování. Možná to bylo mou namyšleností nebo tím, že jsem tu opravdu už byla několikrát, ale připadalo mi to tu útulnější než dřív. Tak dalo by se tu bydlet, kdyby se něco udělalo s tím smradem. Ono se říká, že když se jednou podíváte smrti do očí už z ní nemáte tolik strach, nebo to bylo jinak?
Pohazovala jsem ocasem z jedné strany na druhou a užívala si prohlídky zříceniny, jako bych tu byla na dovolené. Mech a kapradiny které tu rostly, mne zaujaly. Sledovala jsem jak uvolněné kameny, které ze zříceniny spadly před několika desítkami a možná i stovkami let, obalila pokrývka zeleného porostu, která je dokonale maskovala před okolí. Bylo to jako by si příroda brala zpátky to, co jí po právu patří. Bylo by zajímavé potkat toho, kdo to tu postavil. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem podobnou myšlenku už neměla, ale osobně mne to netrápilo. Představovala jsem si zvířata, která mohla nosit veliké kamení a zobákem rozbíjet nepoddajné skály do požadovaného tvaru.
Opatrně jsem kladla jednu tlapku před druhou a doufala, že nezapadnu do nějaké zrádné bažiny. Sníh tu skoro žádný nebyl, ale to se dalo uprostřed lesa čekat. Najednou má tlapka vkročila na kus opracovaného kamene. Bylo mi jasné, že se blížím k ní. Pomalu jsem se posouvala směrem dál a dál, do hlubin rozpadlého hradu. Čekala jsem ji každou chvíli. Úplně jsem ji viděla, jak se zjeví někde ze stínů a odlesky jazyků zeleného ohně jí budou plápolat v očích ve stejnou chvíli, jakož i stíny budou pobíhat po jejím obličeji. Blbost. Vyprskla jsem v smích, který přešel do bublavého klokotání, když jsem ji konečně spatřila.
Působila větší než kdy dřív, ale to jsem připisovala svým vzpomínkám, které se museli za tu dobu již změnit. Stála tu a vrčela na mě. „Co chceš?!“ vydralo se jí z hrdla, ale přitom skoro neotevřela tlamu. Řezalo mě to do uší. Co vlastně chci? Otázkou, kterou jsem si položila v hlavě, jsem sama sebe zaskočila. Během toho, než jsem došla sem, jsem měla v plánu si vymyslet, na co se vlastně Smrti zeptám, ale nějakým podivným způsobem jsem na to zapomněla. Asi za to mohlo to prostředí. Požíralo myšlenky všech vlků. „Tak co chceš?!“ vyštěkla podruhé a její hlas mi roztrhával ušní bubínky, hlava mi třeštila a já si nemohla vzpomenout, jako by se mi samotná Smrt dostala do hlavy a zasekávala mi do ní drápy zevnitř. Hlasitě jsem polkla a snažila se udržet na nohou, které se mi třásly. „Přišla jsem požádat,“ vydralo se mi z hrdla. Bolest na chvíli polevila a já se mohla soustředit. „Požádat o co?“ zavrčela na mne, jako bych neměla vůbec právo na ni mluvit. „O dar,“ odvětila jsem přiškrceně. „Dar pro přítele,“ dodala jsem rychle, abych nějakým způsobem neurazila její maličkost a nevysloužila si tak další osobitou migrénu.
Díval se na mne, cítila jsem její pohled, ale nedovolila jsem si zvednout zrak, abych se mohla podívat, jestli mne opravdu sleduje nebo si to jenom myslím. Nastalo ticho a já věděla, že mám pokračovat. Vytušila jsem, že jestli budu mlčet ještě o chvilku déle, tak bych mohla přestat myslet úplně a skončit v kaluži krve na zemi, což jsem nechtěla riskovat, vzhledem k tomu, že ta krev by byla pravděpodobně moje vlastní. „V lese u nás, pobíhá jedna vlčice,“ začala jsem. Musela jsem se snažit zabalit svůj požadavek do kabátu prohnanosti, který by Smrt byla ochotna sežrat i s navijákem. „Otravuje mne, pořád se chová jako princeznička a nikdy nechce být velkou a silnou, protože se jí líbí, jak se o ni všichni starají,“ vymýšlela jsem si pohádku, kterou jsem se snažila Smrt obalamutit. „Chtěla bych ji vzít tuhle radost. Radost z toho, že jako o slabou vlčici se o ni všichni starají. Kdybys jí mohla dát nějakou tu sílu, která by jí obalila kosti svalstvem, už by si nemohla hrát na slabou květinku, jakou je nyní,“ dořekla jsem a hleděla na svoje tlapky na zemi.
Čekala jsem, že přijde nějaký trest za mou domýšlivost, ale žádnou bolest jsem nepocítila. „Darovala bych ti za tvou službu nějaké drahé kamení, které jsem nasbírala,“ dodala jsem v rychlosti, Abych smrt nenaštvala tím, že jsem jí dnes nic nedonesla. Její zavrčení mi opět projelo lebkou. „Dobře… dobře… tohle se mi líbí… škodit někomu… z toho mám radost… kéž by víc takových přání bylo… ale ne sílu ne… mohla by ohrozit… něco jiného“ Slyšela jsem, jak si něco pro sebe mumlá. „Co tu stojíš?! Vypadni, než si to rozmyslím!“ vyštěkla na mě a já se rozeběhla co nejrychleji směrem zpět do Jedlového lesíka. Ani jsem se jí nezeptala zda mé přání splní, či nikoliv. Byla jsem jenom ráda, že jsem se dostala ze zříceniny v jednom kuse. Snad tohle Ashe pomůže chránit náš les. Netušila jsem však, že Smrt obdaruje Ashe něčím úplně jiným, než jsem po ní chtěla.

//Jedlový pás
Prosila bych darovat dvě hvězdičky za 12 křišťálů Ashe do výchozí magie (ID:M03/Ashe/2 ). Děkuji.

//Za Arcem

Uháněla jsem za černým kožichem, který mi sem tam zmizel z dohledu, ale naštěstí jsem ho byla schopná vyčuchat. Vít, který si pohrával se sněhem nás naštěstí opustil hned, jak jsme se ocitli mezi stormy jedlového lesa. Byla jsem šťastná, že už je zase na chvilku klid.
Zavrtěla jsem ocasem a pak jsem se oklepala, abych se zbavila všeho možného, co mi ulpělo na kožichu. Nasála jsem voňavý pach okolí. Arc to okomentoval tím, že zapomněl, že to tu tak voní a nutno podotknout, že opravdu vonělo. Úal se mne snažil uklidnit ohledně Ashe, ale i tak jsem byla mírně netvní. Nerada jsem nechávala něco na ostatních a spoléhat na Arcovu magii, i když mohla být všemocnější, se mi moc nechtělo. "I tak bych to tu neprotahovala," prohlásila jsem a poklusávala vedle Arca, vypadal zamyšleně a koukal směrem k místu, kam se moc vlků vydat dobrovolně nechtělo. Ale popovídat si se Smrtí má mnohdy i své výhody... Je to apsoň podstivá obchodnice. Koukala jsem na Arca a čekala, až se rozhodne.

Arc se taky zvesela klouzal po ledu a vypadalo to, že si to náramě užívá. Pak navrhl, abychom šli dál. Nevěděl však, kam bychom mohli jít. Navrhoval návrat nebo jít do hor. Hory, tam bych se ráda podívala."Ráda bych se podívala na Zubatou, ale taky si myslím, že by nebylo od věci sebou trochu hodit, kdo ví, jak to Ashe zvládá v lese. Navíc je tam poprvé sama a ne že bych ji nedůvěřovala, ale víš jak," prohodila jsem mírně zamyšleně, ale snažila jsem se dát Ashe všechnu svou důvěru, kteoru jsem k ní mohla mít. Rozhodně se snaží víc než třeba Laura nebo Meadow. Kdo ví, kde je těm dovum konec. Pohodila jsem ocasem a sledovala Arca.
Pomalu se začalo rozednívat a ráno přineslo silný vítr. Byla docela zima, jak to foukalo, ale zase aspoň vítr rozehnal všechny mraky, takže to vypadalo, že nebude sněžit. V noci se ochladí a bude mráz. Pomyslela jsem si při pohledu na modré nebe.

//Za Arcem

Arc z ničeho nic porhlásil, že mám novou magii. Zavrtěla jsem hlavou a obrátila oči v sloup. "Nemám, jenom mne to udivuje," prohodila jsem a snažila se přijít na to, proč tomu tak asi je. Najednou mne Arcanus strčil na led a řekl ať se nemračím. Snažila jsem se udržet rovnováhu a nehodit držku na led. Naštstí jsem byla docela dost obratná, takže mi nedělalo problém získat zpátky ztracenou rovnováhu. Arcanus se začal klouzat taky a vypadalo, že si to velice užívá. No aspoň někdo se baví. Pohodila jsem ocasem a taky se začala klouzat po ledové ploše. I když jsem věděla, že máme nějaký čas navíc nechtěla jsem ho úplně trávit klouzáním se poledu. Když už radši bych navštívila přátele nebo někoho takového. Navíc kdo mohl tušit, co se děje v našem lese a jestli to Ashe všechno zvládá. Měla bych jí trochu důvěřovat, ale je to prostě jenom.... ještě.... no skoro štěně. Mrskla jsem ocasem a věnovala Arcovi vynucený úsměv. Jeslti chtěl někoho pozitivního, měl hledat jinde. Proběhlo mi hlavou, když jsem se znovu zklouzla po ledu. Klouzala jsem se sem a tam a doufala, že už brzo půjdeme dál.

//Východní galtavar

Nepříjemnou plán a její "vychřici" jsme nechli za sebou, což bylo jedině dobře. Od jezera to sice táhlo studeně, ale mně to vůbec nevadilo. Byla jsem na zimu od dětství zvyklá, což se nedalo říct o Arcanusovi. Vypadal, že je mu dobře, ale vsadila bych se, že to bylo díky jeho magii a ne díky jeho lásce k chladu. Pohazovala jsem ocasem, když jsem se dostala blíž k jezeru. Tolik vzpomínek. Jak mne učila Alicien plavat, jak jsme se tu setkávali se Sianou. Jak jsem tu učila Zoe lovit. Všechno je pryč. Trochu jsem posmutněla, ale jen uvnitř. Gesty ani mimikou jsem na sobě nedala nic znát.
"To je divné," podotkla jsem. "Nikdo tu není. Sice chápu, že je zima a docela vlezlé počasí, ale dřív tu bylo tolik vlků i v zimě. Všichni se klouzali po ledu a užívali si to tu," dodala jsem, abych Arcovi dovysvětlila svůj údiv. Jezero bylo opravdu zamrzlé, že by se na něm jeden mohl aspoň trochu sklouznout, ale já jsem ještě nedůvěřovala ledu. Nebylo to tak dlouho, co začalo sněžit a led by na okraji mohl být ještě slaboučký. Otočila jsem se na Arca. "Tak kam vyrazíme dál?" zeptala jsem se a rozhlížela se po okolí.

//Východní hvozd

Nalsouchala jsem Arcovi, který měl pravděpodobně pravdu v tom, že na tomhle místě asi kojoty nenajdeme a že zajíci budou někde hezky schovaní. Měla jsem nejdřív nad tím pořádně popřemýšlet. Vyčítala jsem si sama sobě, ale nic jsem neříkala. Chtěla jsem mít pravdu za každou cenu a tak jsem nasála do čenichu všechny pachy z okolí, které jsem jenom nasát mohla a snažila se najít nějakéo toho ušáka poblíž. No samozřejmě, že měl Arcanus pravdu. Nic jsem necítila ať jsem se snažila, jak jsem se snažila. Necítila jsem ani zajíce, ani nic jného. Necítila jsem žádné zvíře, které bychom mohli ulovit. "Tak si měl pravud," odsekla jsem Arcovi a rozhodně kráčela směrem k jezeru. Doufala jsem, že nebude nijak extra zamrzlé a že třeba chytíme nějakou tu rybu.

//VVJ

//Kaskády

Pomalu jsem si to cupitala před Arcem, ale i když jsem byla před ním, tak jsem ho velmi dobře poslouchala. Líbil se mi nápad s tím, že bychom mohli někde v lese ulovit kojota. "Byla by to dobrá rozcvička, ale nemůžeme ho ulovit někde jinde?" zeptala jsem se a začala se rozhlížet kolem. Ne že by mi to tu vadilo, ale přijde mi to, že to tu nění úplně bezpečné. Zavrtěla jsem hlavou a otočila se na Arca. "Jako docela bych spíš ulovila nějakého toho zajíce na pláních," porhodila jsem a doufala jsem, že to Arc nebude nějak protestovat a že se za mnou vydá dál.
Nechtěla jsem jeho nápad tak nějak potápět, ale opravdu jsem se tu necítila moc bezpečně. Přece jenom tu bylo území hned dvou smeček kousek odsud (//a navíc se mi sem blíží druhý charakter, takže se snažím prchnout :D). Pomalu jsem se tedy rozešla pryč z hvozdu. Bylo zajímavé, jak jsem si pamatovala většinu cest. Několikrát jsem tu byla, ale i tak mne můj orientační smysl nepřestával udivovat.

//Východní galtavar