Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Snažila jsem se vypadat klidně, i když se mne její slova dotkla víc než bych si chtěla připustit, jelikož jsem absolutně nevěděla, co se stalo a to jsem nesnášela. Nesnášela s velkým N. Když si někdo něco domyslí a pak se na vás osočuje, i když vy jste to mysleli jinak nebo jste ve finále neudělali nic, ale někdo někomu něco řekl a už to jede. Odvrátila jsem se od Awnay. "Fajn, tak mi polib pozadí a nazdar," odsekla jsem naštvaně. Zvedla jsem se od nich a odkáčela pryč, na druhý konec údolí. Neměla jsem náladu, aby na mě nějaký bastard řval a já nevěděla proč. Awnay jsem měla vždycky ráda, ale pokud hodlala pokračovat v tomhle vystupování mohla si být jistá, že jí roztrhnu na dva kousky a ani se při tom nezapotím.
Pomalu jsem pohledem přejížděla po okolí až jsem se rozhodla začít si procvičovat magie, abych se uklidnila. Doufala jsem, že vychladnu dostatečně rychle a že mě přejde i smutek, že se ke mně vlastní dcera chová jako k povlu. Jediné v co jsem doufala, že se sem nevrátí Arc a nebude se chovat moc mile, protože by mohl schytat jednu rovnou "mezi dveřma". Zapalovala jsem jednu létací kouli za druhou a pomalu jimi žonglovala ve vzduchu až jsem žonglovala s pěti najednou. Bylo to uklidňující.Kdyby tu bylo aspoň jedno vlče, které mě má rádo.

Podívala jsem se na Arca. "Myslím si že už dávno není beta. Nechová se tak, takže bych jí oznámila, že poklesla na pozici gammy. Když si neváží svých povinností, nemůžu riskovat, že by se na ni převedla naše smečka v případě náhlého úmrtí nás dvou," řekla jsem věcně a líně pohodila ocasem. Debaty ohledně smečky mne sice vždy bavily, ale ne vždy jsem byla přímo naladěná na to, se o ní bavit celý den. Možná by to chtělo projít celou smečkovou hierarchii a udělat menší změny, co se týče postaveních. Pomalu jsem obrátila pohled k naší dceři, která se k nám připojila na mé zavolání. No nevypadala moc nadšeně z toho, že vidí své rodiče. Proč nemůže být aspoň jedno z mých dětí milé a normální. Proč?!
Otočila jsem se na ní a naklonila hlavu na stranu, aby věděla, že má moji plnou pozornost. Když odříkala, co měla na jazyku, mlaskla jsem. "Za prvé nikdo neřekl, že tě neradi vidíme. Dokonce tě vídím moc ráda, jelikož ses zvládla ze svých toulek vrátit sama. Za druhé vzhledem k tomu, že jsi tu většinu času nebyla, od té doby, co ses rozhodla jít toulat, tak si nám asi těžko mohla něco dokázat. Nebo si s nad udělala něco velikého během svého pobytu mimo les?" začala jsem s příma, ale milým a přátelským hlasem. Věděla jsem že nás Awnay má ráda a stačilo jí jenom trochu popostrčit. Neměla povahu na to, aby neměla ráda své rodiče. Bratra možná, ale nás dva rozhodně ne.

Pohodila jsem líně ocasem. "Myslím že aby s ním někdo hnul musel by být aspoň z Pola tak tvrdohlavý jako on. A já nemám zrovna náladu na přemlouvání nějakého tvrdohlavého štěněte," odvětila jsem na Arcovu poznámku ohledně Etneye. Na zbytek jeho poznámek jsem jen přikyvovala. Byla jsem ráda že je s naší smečkou spokojen aspoň tak jako jsem s ní byla spokojená já. Zatím se nedalo říct že bych někoho z té nové krve chtěla zakousnout což byl plus.
Arcova poslední otázka mne trochu rozhodla. O předání smečky jsem neuvažovala. "Postavením na to má zatím jen Meadow a ta se tu taky pomalu neukazuje," prohodila jsem věcně. "Etney by byl sežrán vlastní smečkou a Awnay by naopak vlastní smečku snědla," zasmála jsem se i když jsem to myslela vážně. "Když mluvíme o vlků," podotkla jsem a pohledem se podívala na Awnay která se k nám blížila. Zavyla, nejspíš na nás. Chová se jako by byla cizí. "Pojď k nám, jsem líná někam chodit Aw," křikla jsem na ni.

POmalu jsem se čistila když se Arcanus konečně začal vyjadřovat k mé otázce. Teplota vzduchu poklesla a tak jsem si šla sednout na břeh kousek od něj. To že se Etney na lov vykašlal mne moc nepřekvapilo. "Tak snad se jednou umoudří," povzdechla jsem si. "A máš z něho jaký dojem?" otázala jsem se ohledně cizince, o kterém Arcanus mluvil. Ráda jsem měla ucelený obrázek o názorech, které jako Alfa pár zastáváme, jelikož bychom měli být ve většině důležitých věcech jednotní. A to kdo je dobrý pro naší smečku, byla jedna z nejdůležitějších věcí vůbec.
"Lucy je rychlá a docela i vynalézavá, což mne mírně zaskočilo. Ji bych na chytrou hlavičku nehádala," řekla jsem obezřetně. "Castor taky ušel, je to spíše vytrvalec než myslitel, řekla bych, ale to po jednom zážitku nemůžu říct se stoprocentní jistotou," prohodila jsem lhostejně, i když jsem na svůj instinkt spoléhala v 99% případů.
Další Arcova zmíňka byla o našich vlčatech. Awnay bych taky ráda viděla, byla pro mne pomalu víc cizincem než rodinou. "Ale Árčí nemůžou být vlčaty na věky," prohodila jsem směrem k němu a zasmála se. Většinou tyhle poznámky mají vlčice a ne vlci. Arc se soustředil na tvorbu rostlin na hladině tůňky, která nebyla zrovna nejčistší a moje mytí jí moc nepomohlo. Ale stejně to tu mám ráda.

//Les

Došla jsem do údolí, které bylo poklidnou oázou, která byla v lese velice vyjímečná díky své vodní kaluži, která byla jednou z mála, která byla schopná vodou uspokojit všechny vlky a i menší zvěř, která zde žila. Bylo poměrně teplo a slunce se na obloze konečně prodralo přes mračna. Většinu týdne poprchávalo, takže kaluž byla příjemně velká a já se rozhodla, že jí využiji k menšímu ošplouchnutí. Stoupla jsem si na okraj, jen tak abych měla packy ponořené ve vodě a se skloněnou hlavou si začala mít krk, který byl špinavý od krve a bahna, jak jsem naháněla naši kořist. Aspoň, že už je to z krku. O jednu starost méně. Trochu mne zamrzelo, že jsem nerozdala instrukce, ale stejně bylo masa tak akorát pro lovce a nikdo jiný už v lese nejspíše nebyl.
Arca jsem cítila ve svých patách už když jsem šla sem dolů, takže mne nepřekvapilo, když jsem ho konečně zahlédla. Nějak jsem neměla náladu na romantiku spíš jsem si chtěla popovídat. "Jaká byla vaše lovecká skupina?" nadhodila jsem otázku a pokračovala v omývání vlastního krku.

Všichni vypadali spokojeně, což bylo více než bych mohla od smečkového lovu čekat. Navíc podle prvního přezkoumání stavů jsme byli všichni a navíc v celku. Další body pro nás. Hladově jsem si tedy ukousla kus kořisti a pustila se do ohlodávání masa z kosti, kterou jsem pak pracně ožužlávala, jako tu největší lahodu, kterou bych si mohla strčit do tlamy. Etney tu nikde není, takže pravděpodobně asi nemá zájem o to, aby se dneska najedl, ale jeho věc. Pomyslela jsem si a hladově se olízla. Možná bych neměla, ale rozhodla jsem se, že bych si mohl jako Alfa pro jednou dovolit trochu si uzurpovat víc masa než ostatní. Ukousla jsem tedy další kus a hladově se do něj zakousla. Nijak jsem neměla náladu si s ostatními povídat a tak jsem se jen rozhlížela a naslouchala zvukům lesa a hlasúm ostatních vlků, kteří se kolem hašteřili. No nebyla to idela. Hmm mohla bych se pak skočit trochu umýt do údolí. Rozhodla jsem se poměrně spontáně a tak když jsem konečně dojedla jsem se zvedla a bez jediného slova se vydala směrem k údolí v naději, že tam bude tůňka.

//Ellisino údolí

Sledovala jsem tým, kterému se podařilo dokonale oddělit tu jednu kořist, co jsem chtěla. Doběhla jsem k Lucy,k terá teď vysela na samici a já věděla, co dělat. Mohla bych ty dva nechat, ať se předvedou, ale už jsem měla pořádný hlad a tak jsem skočila po krku našho obětního beránka a prudkým pohybem čelisti přerušila tepnu. Srna ještě chvíli klopýtala a poté se zhroutila k zemi. Ještě chvilku se snažila zvednout, ale krev ztrácela moc rychle na to, aby se nám mohla ještě nějak bránit. Po chvilce dávivého sýpání sebou přestala škubat a já slyšela, že jí srdce v těle přestalo bít. "Skvělá práce," obrátila jsem se k Lucy a olízla si z tlamy krev, která mi stekla v podobě malého potůčku na čelist odkud kapala na zem.
"Oba dva," dodala jsem, abych zahrnula i vlka, který by si mohl připadat dotčeně, i když značnou část lovu zastalo ženské osazenstvo naší skupiny, musela jsem mu udělit nějaký ten kredit, aby nám například neutekl do jiné smečky. Pohledem jsem koukla na naši kořist a pozvedla jsem hlavu. Hlasitým zavytím jsem oznámila naši lokaci Arcovi, i když mi bylo jasné, že nás najde kdekoli. Doufám, že také měli takové štěstí, aby se mohla celá smečka pořádně nažrat."No jestli máte hlad tak si kousek ukousněte já počkám na Arca," navrhla jsem těm dvou, protože mi bylo jasné, že jim po lovu muselo vyhládnout. "Pokud máte v plánu opustit území smečky, tak klidně běžte, jen se nazpomeňte zase vrátit," řekla jsem s mírnou pobídkou, aby si nepřipadali, že je tu držím a zároveň, aby nezapomněli, že mají k smečce nějaké ty povinnosti. Sedla jsem si na zem a čekala návrat druhé skupiny. Od hranic jsem cítila Awnay a chtěla jsem se za ní jít podívat, takže jsme byla mírně nervózní a netrpělivá, což na mě muselo být znát.

Všichni vypadali smířeně s přidělenou rolí. Samozřejmě až na Etneye, který se do mě rozhodl pustit. „Přestaň se chovat, jako malé uřvané štěně, nebo ti k tomu dám důvod,“ odvětila jsem drsným zavrčením na jeho drzé poznámky. Když prohlásil, že s námi na lov nejde a bude hlídat křoví jen jsem si odfrkla. „Dobře, tak si tu zůstaň, ale kdo neloví nežere,“ odvětila jsem a abych ještě podpořila svá slova, dovolila jsem si dodat. „Jestli nebude lovit a jen se k té kořisti přiblíží, klidně ho kousněte, žádný trest vám nehrozí,“ doufala jsem, že to na syna zapůsobí a trochu mu to i naznačí, že i když je syn alf, pokud si bude moc vyskakovat, smečka se o něj postará. Pořád máme Awnay, která by mohla smečku vést… možná i lépe než on… Stačí ji jen najít a trochu vycvičit a bude to. V duchu jsem se rozhodla, že smečku stejně asi nepředám ani jednomu z vlčat. Ne že bych jim nevěřila, ale jeden byl moc egocentrický a druhá byla tulačka, ani jeden nebyl vhodný.
Přestala jsem řešit rodinné problémy, které sem teď nepařili. Obrátila jsem se na svou skupinu a naznačila jim hlavou ať jdou za mnou. Arca a jeho skupinu jsem nechala za námi. Pomalu jsem se blížila k levé straně stáda. Věděla jsem, že když se nám je podaří dohnat napravo, narazí na poměrně neprostupnou část lesa a budou se muset rozdělit, jako řeka, která narazí na kamení. Přikradla jsem se ke straně stáda a zalehla. Vybrala jsem si pohledem jednu samici. Vypadala poměrně unaveně. Možná byla vyhladovělá, jelikož krutá zima se podepsala i na stádu. TEĎ! vyslala jsem signál k Arcovi a počkala, až začnou hnát stádo směrem dopředu. Pak jsem se zvedla a rychle přidala do kroku, ale držela jsem si od stáda poměrně velký odstup, abych je nedonutila zatáčet dřív, než bude třeba.
Blížili jsme se k neprostupné části lesa. „Lucy, ta samice, vemte ji!“ vyštěkla jsem v běhu na Lucy a doufala, že pochopí, kterou myslím. Už jsme byly u místa, kde se stádo mohlo začít dělit. Začala jsem na ně tlačit z leva a nutila je zahnout do leva. Stádo se odklonilo do leva a když se s nimi chtěl odklonit i samice obratně jsem se kolem ní protočila, abych ji oběhla k druhému boku a donutila ji běžet doprava. Stádo mezitím uhánělo pryč a já doufala, že se všichni drží plánu a nikomu v druhé partě se nikomu nic nestalo a že stádo odeženou dost daleko, aby se k nám náhodou nevrátili. A taky, že uloví nějaký ten kousek, aby byl dostatek jídla. Samice běžela pryč, ale já měla plnou důvěru ve svůj tým, že se jim podaří ji uštvat a tak jsem se tentokrát tolik nehnala, abych ji doběhla. Chtěla jsem jim dát trochu prostoru, aby se taky předvedli. Teď když už to bylo bezpečnější, jsem se za ně necítila tolik zodpovědná.

Podívala jsem se na svého syna, který se opět začal naparovat. Vypadalo to, že mu jednou z toho všeho nafukování praskne břicho. "Jo ptáci si tak akorát štěbetají, jaká by z tebe byla dobrá svačina, tlouštíku," popíchla jsem ho, protože se mi zdálo, že přes zimu přibral. Možná to bylo tím, že měl hustší srst, a nebo tím, že prostě jenom moc jedl. Otočila jsem se na Arcanuse a pohledem mu naznačila zda můžeme vyrazit. Lucy vypadala, že se k nám brzy připojí a já už byla poměrně netrpělivá. Tohle měl možná Etney po mě. Ale co, já jem tu Alfa. Pohodila jsem ocasem a pak se obrátila zpět na syna a jeho přítele. "Dobře tak vyrazíme, sledujt mě," dodala jsem a pomalu se vydala směrem, kde jsem věděla, že je stádo.
Neběžela jsem nijak rychle, nechtěla jsem aby nás Lucy někde v lese ztratila. Opatrně jsem se vyhýbala stromům a keřům a příležitostně povalujícímu se kamení. Bylo skvělé mít jednou kolem sebe smečku a užívat si lov. Běžela jsem tak, abych se snažila udržet vítr tak, aby náš pach odváděl dál do lesa. Pryč od stáda. Dufám, že nás neucítí dřív než k nim dorazíme. Už jsem věděla, že jsme blízko. Přešla jsem do kroku a přikrčila se. Pomalu jsem došla několik metrů od stáda a zalehla do vysoké trávy. Doufala jsem, že všichni pochopí, že mají čekat, než se společně pustíme do lovu. Bylo by dobré mít nějaký plán, než se na ně jen tak bez přípravy vrhnout. Porozhlédla jsem se po ostatních, ale přitom jsem je neviděla. Vymýšlela jsem plán, který by nebyl moc složitý. Je tu dost vlků, stačí vyslat mladé ať je nadeženou a zbytek můžeme obejít stádo a pak je chytit. Znělo mi to jako skvělý plán a zároveň jsem věděla, že se tak zbavím Etneye. Počkala jsem než se k nám přidá i Lucy a pak jsem začla šeptat. "Lucy, já a ty," prohodila jsem směrem k vlkovi, který přišel s Lucy. "Obejdeme potichu stádo a zbtek nám je nadežene. Budeme chtít ulovit alespoň dva kusy. My si vezmeme někoho ze strany stáda, toho oddělíme a uštveme. A vy si vezmete někoho zraněného z konce stáda. Vyhovuje?" otočila jsem se na Arca a čekala souhlas nebo zamítnutí mého plánu.

loterie 5

Protočila jsem oči v sloup nad ukecaností a drzostí svého syna. Měla jsem tě zaškrtit na pupeční šňůře spratku. Proč jen si příroda vzala mého druhého syna, možná že Smrt by to ještě mohla zařídit a porhodit je. Projelo mi myslí, ale navenek jsem nic nedávala znát. Nadechla jsem se z hluboka a počkala až můj nevydařený syn domluví a pak jsem se obrátila na hnědého vlka, jehož jméno mi vypadlo v okamžiku, co bylo vysloveno. Snažila jsem se ovládnout, když vlk prohodil něco o "mamince". Ne že by mi to označení lezlo krkem... vlastně mi lezlo krkem. Moje vlčata se v lese pomalu neukazovala, pokud tedy opominu tento moment, kdy nás svou přítomností poctil Etney. Nebudu si ale nalhávat, že bych své potomky nemilovala mateřskou lásku. Tu jsem k nim cítila, a to i v momentech, jako byl tento, kdy mi začínal jeden nebo druhý lézt na nervy. Aspoň se s Arcem nenudíme, že. Mrskla jsem ocasem a poslouchala vlkovo vyprávění. Etney sice skoro vykvákal všechno, co vlk v podstatě chtěl říct, ale bylo slušné poslechnout si i jeho verzi příběhu.
Když domluvil zaujala jsem mírně obezřetný postoj a svůj krvavý pohled jsem zabodla do Arca, který tomuhle vlkovi dovolil tu zůstat přes zimu, i když ho vůbec neznal a mohl to být nějaký naprosto pomatený vlk. Takový ten toulavý šílenc, kterých je tu mnoho... Pak jsem se obrátila zpět na vlka a "mile" se usmála. "No to je skvělá novina, že neumrzneš někde venku na pláních, že..." odmlčela jsem se. "Naše smečka není ani malá ani velká," dodala jsem, abych mu ukázala, že pokud se nerozhodne zůstat na trvalo, nás to rozhodně nikoho mrzet nějak extrémně nebude. Pohodila jsem ocasem, když mne z klidu vytrhl Etney, který šílel po lovu. Mírně jsem se usmála, protože bylo hezké, že je nadšený. Vlk odvětil, že by bylo odbré počkat, až nás bude víc. Položila jsem tlapu na kámen, který byl na zemi vedle mě. Ucítila jsem přítomnost všech vků v lese. Cítila jsem Lauru a toho nového. A pak Lucy a jejího společníka. Taky jsem vycítila stádo v severní části lesa. "Myslím, že nemusíme čekat. Posila už je na cestě," prohodila jsem a pomalým tempem jsem vyrazila směrem na sever v naději, že nás Lucy a její přítel doženou. Arcanus klusal za mnou. Cítila jsem, že Lucy a její přítel jsou na doslech. "Zastavíme se tak sto metrů od stáda, kdo překročí linii a začne lovit bez vyzvání ode mně nebo od Arcanuse, tomu ukousnu ocas," prohodila jsem s nejvíc chladným hlasem, který jsem dokázala vyloudit ze své tlamy. Doufala jsem, že to na všechny zapůsobí a nejvíc na Etneye.

loterie 4

Nemusela jsem čekat ani nijak dlouho, když se ke mne dostal pach Arca, našeho syna a ještě jeden cizí. Všechny se ke mně blížili poměrně rychlým tempem. Sedla jsem si na zem a čekala, než dorazí. Rozhodla jsem využít tu cvhíli a pomalu jsem si začala olizovat tlapky, abych se trochu očistila, než se ke mně dostanou. Po spánku jsem byla trochu rozcuchaná, ale to nebylo nic, co by nezpravilo pár dobře mířených lízanců na srst.
Když se ke mně skupina dostala pomalu jsem zvedla hlavu a podívala se na ně. Arc se mne okamžitě zeptal, zda jsem si odpočala. Jen jsem kývla v odpovědi, protože mne spíš zajímalo, co vedlo našeho syna k tomu, že se vrátil a co tu chce to podivné cizí pískle. Najednou do mne něco narazilo, až jsem se povalila na zem. Uslyšela jsem Etneyho a jeho přitroublí hlas. Tiše jsem zavrčela, protože mi bylo jasné, že do mně narazil můj přitorublý syn. Pomalu jsem se nadzvedla. "A omluva by nebyla," vyštěkla jsem na něj a propichovala ho pohledem. Mateřskou lásku jsem k němu chovala, ale odtud po tud. Navíc jsem ho chtěla trochu vykoupat v tom, že svou smečku na tak dlouho opustil. Ale ve skrytu duše jsem byla ráda, že je doma. Cizí vlk se snažil představit, ale Etney ho předběhl. "Myslím, že nepotřebuje mluvčího," snažila jsem se utnout syna, i když mi bylo jasné, že to nejspíš nepomůže. Kde se jenom stala chyba. A proč nemůže být víc jako sestra."Co tu chceš?" otázala jsem se vlka.

//Siccumské jeskyně

loterie 3

Pomalu jsem vylezla z jeskynního komplexu a nasála do nosder čerství vzduch, který pofukoval všude kolem. Bylo tu mnoho pachů. Mnoho neznámých, některé známé, některé méně. Cítila jsem nové členy smečky, kteří se snažili zapojit do dění kolem a i svého syna, který přišel s někým cizím. V jejich směru jsem cítila i Arcanuse takže nebylo čeho se bát. Ať si to vyřeší mezi sebou. Mrskla jsemo ocasem a hladově se rozešla směrem do lesa. Chtěla jsem se projít a trochu i zalovit. Bylo mi však jasné, že sama na vysokou nemůžu. Pozvedla jsem proto hlavu k hlasitému zavytí. "Auuuuuuuu," neslo se tichým lesem a já doufala, že to přiláká nějakého hladovce, který by měl náladu na lov něčeho vysokého. Těch malých potvor jsem už měla plné zuby a ráda bych zkusila nějaké to pořádné maso. Potichu jsem čekala, jestli se najde někdo odvážný, kdo by se chtěl přidat. Bylo mi jasné, že možná přijde Arc, který si lov nikdy nenechá ujít a trochu jsem doufala, že vezme Etneye sebou.

Loterie - 2

Probudila jsem se trochu rozlámaná. Celou dobu jsem se jenom převalovala, i když jsem rychle usnula, nebyla to moc odpočinková noc. Ani jsem nevěděla jak dlouho jsem spala. Pomalu jsem se zvedla a vyšla z naší malé jeskyňky, která byla nakonci všeho a pomalu jsem se protáhla. Opatrně jsem umístila přední tlapky dál od zadních a přenesla jsem váhu dopředu a pak dozadu. Pěkně jsem si protáhla záda, abych se porbudila. Po tak dlouhém odpočinku jsem si trochu toho protažení zasloužila. Rozhlédla jsem se kolem, ale nikdo tu nebyl. Měla bych se jít podívat ven a možná něco malého k snědku ulovit. Pomyslela jsem si a pomalu se vydala směrem ven z jeskyně. Opatrně jsem našlapovala, abych náhodou neuklouzla na kluzkém povrchu. Protáhla jsem se zahaleným vchodem a doufala, že najdu někoho ze smečky, kdo by byl ochotný jít se mnou na lov.

//hvozd

Loterie - 1

//Asgaarský hvozd

Pomalu jsem si došla do jeskyně a nechala jsem všechnyty dohady a problémy za sebou. No nechtěla jsem se už s nikým dohadovat, což bylo u alfy nezvyklé. Většinou mi přišlo, že se Alfa hádá ze všech smečkových vlků nejvíc. A ty se divíš? Vždyť má stoprocentní jistotu, že se jí nikdo nevzepře a když to zkusí má tu moc se jich zbavit... Ano to je sice pravda, ale i tak... Některé se nehádají.. Ano ale to jsou potom změkčilí vůdci, které dříve nebo později odstraní někdo silnější. Uvažovala jsem. Nechtěla jsem už uvažovat. Nechtěla jsme vnímat, byla jsem moc unavená na to, abych se nějak vyšťavovala hádkami sama se sebou. V úvozovkách sama se sebou.
Pomalu jsem došla až do velké jeskyně, které měla sloužit celé smečce. Trochu mne mrzelo, že jen málo kdy se sem někdo rozhodl zavítat. Možná, že až uhodí tuhé mrazy, tak je to donutí se jít schovat. Prošla jsem kolem zbytků ohniště a velké spousty dřeva, kteoru jsme sem dotahaly po bouřce. Aspoň byla jistota, že až ty mrazy přijdou, tak nikomu nebude zima. Nebo spíš nikomu kdo bude uvnitř jeskyně. Přešla jsem do malé jeskyňky, která byla rezervována jen pro mne Arca a ... no a pro nikoho, i když jsem věděla, že Meadow by měla právo tu být. Trochu mne mrzelo, že se ztratila neznámo kam a tím trochu ztratila důvěru. Už nebyla betou, to jsem cítila a bylo mi jasné, že to cítí i Arc. Pomalu jsem si lehla na kůže a v tu ránu jsem usnula.

Už jsem toho jejich štěbetání měla tak akorát dost. Ano měla bych být potěšená, že se nám smečka zaplnila novými vlky a nemusíme se bát o její existenci. A ano měla bych projevit nějakou tu radost a nadšení do nových dní, když už tu je tolik dalších vlků, na které se budu moct spolehnout. A ano, rozhodně bych měla ocenit, že se vůbec rozhodli do naší smečky přidat, takže bych měla být milá a vstřícná. Ale... bolela mě hlava. Každé slovo pronesené do větru, mi rezonovalo v hlavě a ta z toho třeštila. Nechtěla jsem to dávat nijak na jevo. Navíc se tu z obláčku motýlů zjevila Laura. Nejdřív mne udivili motýli v zimě a to mne přivedlo na myšlneku, že tu něco nehraje. Takže jsem pochopila, že to bude nějaká magie nebo kouzlo. Ne že bych tušila, že tuhle magii ovládá zrovna naše pečovatelka, ale bylo zajímavé zjisti o ní něco nového. Zajímalo by mne, jestli ví kde jsou naše vlčata. Mrskla jsem ocasem a sledovala okolí.
Arcanus si povšiml mého mírného podráždění. Co na to říct, znal mě. "Hmm," zabručela jsem v odpovědi, když tu se na mne otočil jeden z nováčků. Ten, kterého přivedl Arc. Podívala jsem se na něj svým rudým pohledem, který nikdy nevěstil nic dobrého. "Klidně si běžte kam chcete,"zavrčela jsem na něj a pak jsem bez sebemenších okolků prošla kolem vlků do jeskyně. Bolest mojí hlavy překročila únosnou mez a já už to jejich štěbetání a neustálé dotazy nehodlala dál snášet.

//Siccumské jeskyně