Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Sledovala jsem vlka pozorně. Každá moje buňka se chtěla zapojit. Chtěla jsem mu pomoct, skočit po jezevci a zakousnout ho, ale moje hlava hovořila jinak. Musíme vědět, jak obstojí. Nemůžeme ho jen tak nechat najít kořist a pak nic nedělat... No ale pak si nezasloužíme jíst...Alfa si zaslouží všechno, co je uloveno na jejím území. Na to nezapomínej. Tak to říkala matka. Tiše jsem tedy postávala ve sněhu a čekala, co se bude dít.
Vlk vypadal, že přemýšlí nad taktikou. Netušila jsem, co má za lubem. Já bych prostě po jezevci skočila a pokusila se ho uhnat. Musel by být pomalejší než já, ale podle jeho tloušťky bych řekla, že to je stoprocentní předpoklad. Chvilku to vypadalo, že vlkovi uteče. Ale nakonec se mu podařilo jezevce dorazit, i když mu trvalo poměrně dlouho, než prokosl krk. Podle pachu jsem i poznala, že mu jezevec uštědřil nějaká ta zranění. Nakonec vlk dotáhl kořist k ptáčkovi, kterého načal jezevec. Ptáčka si nechal a mě nabídl jezevce. Zviditelnila jsem se. "Dobrá práce," prohodila jsem jeho směrem uznale. A pak jsem se zakousla do jezevce. Byl tučný. Tučné jsem moc nemusela. Odtrhla jsem kus masa a hodila ho k vlkovi. "Ten opelichanec by ti nestačil, jako dobrá snídaně," prohodila jsem. "A díky," dodala jsem a pustila se opět do jídla. Měla jsem hlad a teplá krev mi tekla po tlamě, jak jsem se zakousla do vnitřností. Byla to lahůdka, která mě posilovala. Další z výhod alfy, vybíráte si co jíte. Mlsně jsem se olizovala a pokračovala v jídle. Vlkovo počínání jsem nijak víc nekomentovala, chtěla jsem ho nechat v klidu najíst.

Sledovala jsem vlka bez zájmu. Neměla jsem nějak náladu nevím. Normálně by mě lov i bavil, ale dneska to nějak nefungovalo. Byla jsem moc unavená ze všeho toho alfování, že jsem si prostě nemohla dovolit užívat i tyhle maličkosti, které jsem dříve měla strašně ráda. Mrkla jsem na vlka, který na mne zaštěkal. Do téhle doby jsem mu nevěnovala menší pozornost, i když jsem ho původně chtěla sledovat při lovu a zjistit jak moc je samostatný a průbojný. No rozhodla jsem se, že ho budu sledovat teď. Uvidíme s čím přijde. Sledovala jsem jak se krčí za křovím, ze kterého vycházel umíráček pro jednoho opeřence. Mrskla jsem ocasem a přikrčila se. Bylo mi jasné, co se rozhodl vlk vybrat jako svou kořist. Jezevec vypadal poměrně tučně a lahodně. Nevěděla jsem, co má vlk v plánu a rozhodla jsem se být jenom nějakou podporou v případě nouze. Uvidíme jak mu to půjde. Je poměrně dobrý stopař, tak snad i dobrý lovec. Mohla bych se zapojit a pomoci mu, ale nechtěla jsem. Pomalu jsem se sněhem přeplazila na opačnou stranu, kde byl jezevec. Pro jistotu jsem se rozhodla použít i svou magii neviditelnosti, takže za mnou zůstávaly jenom stopy ve sněhu.Doufala jsem, že tím zabráním jezevci, aby mě odhalil a zároveň budu moct sledovat, jak vlk celý lov zakončí. Kývla jsem na něj hlavou, že může začít a pak mi došlo, že mě vlastně nevidí. Zůstala jsem tedy potichu čekat.

Sledovala jsem vlka nedůvěřivě, jelikož začal mluvit o tom, že jsem depresivní a frustrovaná. Mrskla jsem ocasem a naklonila hlavu na stranu v gestu "děláš si ze mě srandu?". On se snažil celou situaci zachránit, ale moc mu to nešlo. U jiné vlčice by možná pochodil, ale já nebyla jako každá jiná vlčice. A tyhle řečičky? To mě dokázalo maximálně tak vytočit, než cokoli jiného. Mrskla jsem znovu ocasem, protože jsem čekala, co dalšího z jeho tlamy vypadne. Nad hlavou nám fučel vítr a mě bylo jasné, že na pláních bude spousta sněhu. Asi tam bude i silně foukat, to musí být velice nepříjemné. Ještě že sem se tolik vítr nedostane... Škoda že ani sníh. Vlk pokračoval nějakými kecy o štěstí a kdo ví čem.
Moc jsem ho neposlouchala, protože jsem vlky se "sluníčkovou" povahou moc nemusela. Většina z nich byla idealistická a brzo skončila někomu v zubech. Zastříhala jsem ušima až v momentě kdy zmínil, že je ze seberu a naznačil, že má hlad. Vzpomněla jsem si na svou domovinu v horách a na chvilku jsem se zamyslela. Škoda, že už je to pryč. Pomalu jsem se tedy zvedla. "Dobře, pojďme," prohodila jsem aniž bych se na vlka usmála. Alespoň jsem měla šanci zjistit, co je vlastně zač. Pomalu jsem našlapovala sněhem a hledala jsem známky nějaké potravy. Bylo mi jasné, že na kamzíka nemáme. Možná až zima pokročí bychom mohli jako smečka vyrazit na lov. Věděla jsem, že pomocí magie bych našla kořist hned, ale chtěla jsem dát vlkovi prostor. Natočila jsem hlavu a mírně kývla.Tak se předveď. Sledovala jsem, co bude vlk dělat dál.

Připadala jsem si, že koukám na rampouch, jelikož vlk, jako by opravdu zamrzl v čase. Mrskla jsem ocasem a doufala, že se brzo rozmluví, což se také stalo. Jeho řeč se, ale táhla jako nudle. Nervózně jsem přešlápla. Neznělo to, jako by mě chtěl urážet, ale co když ano?Tak na něj prostě hážu bobek. Co je mi do nějakého bezvýznamného vlka. Pohodila jsem ocasem. "Proč by taky jinak někdo mluvil na alfu?" prohodila jsem a hlas jsem měla sladký jako medovou polevu. Nezapomněla jsem na závěr přidat i medový úsměv, který byl samozřejmě ironický. Je přece jasné, že většina vlků si na alfu ani nedovolí kváknout. A když už tak něco chtějí, protože jinak by neotravovali. Protočila jsem mírně oči a poslouchala dál. Ne že by mě konverzovat s vlky nebavilo, ale z nějakého důvodu jsem neměla ráda vlky. Konverzace sama o sobě mi opravud nevadila. Sníh se sem tam snášel na zem a na mě, takže se moje srst zabarvila pomalu do bílé sněhové přikrývky, jako bych byla yetti. Vlk se pustil do dalšího mluvení. "Jo sníh mám docela ráda. V Asgaaru sněží, ale ne tolik jako na okolních pláních, to ty stromy... asi," odvětila jsem mu a začalo mi kručet v žaludku. Chtělo by to kamzíka, srnku, soba, cokoliv. No hlad jsem se naučila přetrpět.

Sledovala jsem vlka, jak stojí opodál. Vypadal jako by se mě nebál. Mrskla jsem ocasem, jako už dnes po několikáté. Co po mě chce, proč tu stojí, jen mě to mate. Vlk však nic neříkal již hodnou chvíli. A já mezitím neušla ani jednu míli. Z toho, co jsem měla v plánu na celý den, stal se jen vzdálený nemožný sen. Mrskám si ocasem zase a znova. Vlk však jen stojí, no co je to za vola. Nevím už, co dál bych mu mohla tak říci. Netrpělivý úšklebek mám na líci. „No tak co teda po mě vůbec chceš? Nebo mi už z cesty jdeš?“ táži se naštvaně nerada čekám. Očima po okolí netečně těkám. Přešlápnu z nohy na nohu a zpět. Přece kolem něho netočí se celý svět.

//Úkol číslo 2
Jelikož se chci zúčastnit za oba vlky posílám obrázky dva (neumím kreslit a nebaví mě to, ale aspoň o něco jsem se pokusila) :D
Sigy
https://scontent.fprg1-1.fna.fbcdn.net/v/t1.15752-9/47240950_1953455608103129_7839125526420652032_n.jpg?_nc_cat=109&_nc_ht=scontent.fprg1-1.fna&oh=fde05aaf632bb0ca75821828bb4a5969&oe=5CAE6720
Elisa
https://scontent.fprg1-1.fna.fbcdn.net/v/t1.15752-9/47396703_984682808385731_2318051522472050688_n.jpg?_nc_cat=109&_nc_ht=scontent.fprg1-1.fna&oh=309ed3ae0e44ee3297dd300b5368d962&oe=5C7061F5

Vlku zdar a nazdar,
máme pro vás další neherní akcičku, jelikož s přiblížily svátky klidu a pohody, máme pro vás něco snad uklidňujícího. Tato akce tu byla v podobném znění už loni, pokud mne tedy mysl neklame. A o co se tedy jedná?
Vaším úkolem bude nakreslit, zabásnit, vytvořit z čehokoli nebo napsat příníčko pro nějakého vlka ze smečky. Máte naprosto volnou ruku ve zpracování. A také jich můžete vytvořit více než jen pro jednoho vlka (i to bude v odměnách ohodnoceno). Výsledný výtvor nebo výtvory prosím pošlete do zpráv mě nebo Arcovi s nadpisem přáníčko.
A jak bylo řečeno v předešlém článku máte na vypracování celý měsíc. Proto ukončení akce je přesně 31. prosince 14:00. Času je tedy habaděj a my doufáme, že vám to dá víc možností se zúčastnit.
A a E

P.S. Lov bude začínat až v lednu. A herní akce začne až po skončení lovu.

Se letos přihlásím se Sigym ať máš změnu :D :D :D

//Aww, to je od tebe hezké. :D Fal

K zemi se začaly skrz náš dřevěný strop prodírat sněhové vločky. No netušila jsem zda venku sněží už nějakou delší dobu, nebo zda sníh začal padat až nyní. Jde o to, že sem se sníh dostává velice sporadicky. Aspoň nám sem ani nefouká, ale ten sníh... Mohlo by ho tu být více. Čekala jsem až co vypadne z vlka předemnou a mezitím jsem si prohlížela les okolo. Sněhové vločky se snašely k zemi a já doufala, že letos bude sněhová nadílka opravdu veliká.Ale začíná nám tu zima poměrně pozdě. Zavrtěla jsem se a už jsem si představovala jak se vydám na Zubatou a užiju si tam pořádné sněhové radovánky. Jedna z vloček se mi sněsla přímo do kožichu a já sebou škubla jak to zastudilo. Normálně mi zima není, protože skrz můj kožich se toho mnoho nedostane, ale rající sníh se mi dostal až na kůži. To příjemné zimní mrazení se mi rozneslo po těle. Usmála jsem se a tiše si užívala to hezké chladivé místečko. Konečně pořádná zima! Upřela jsem pohled zpět na vlka a čekala jsem, co bude dál. A možná i doufala, že brzo skončí a budu moct jít někam hledat víc sněhu.

Sledovala jsem trasu hranic. Ne že bych se nějak extra snažila hranice obnovovat voněly docela nově. Takže naše ochránkyně si plní své povinnosti zajímavé. Pohazovala jsem si tak ocasem ze strany na stranu. Nebyla jsem unavená ani nijak extra hladová. Prostě jsem jen zabíjela čas, který jsem zrovna měla. A staré zvyky nerezaví. Vzpoměnla jsem si na to, jak jsem kdysi obcházela takhle hranice jiné smečky, abych zabila jiný čas v jiné době. Odfrkla jsem si nad tou chvilkou sentimentu, která mne náhle přepadla. Zatřásla jsem hlavou a po vzpomínkách zbyl jen podivný pach ve vzduchu. Začenichala jsem. Ten pach byl reálný. Vonělo to jako borovice a tající sníh. Mrskla jsem ocasem a nastražila uši. Slyšela jsem jak zapraskala větvička a už jsem viděla vlka, který si to ke mne mířil. Vím že měl jméno na C, ale jak se jmenoval... Zamyslela jsem se. Na jména já nikdy neměla hlavu. Dokud to nebude potřeba nebudu to vytahovat a třeba si později vzpomenu. rozhodla jsem se a v tichosti sledovala, co se bude dít.
Vlk se mne zeptal poměrně klidným tonem a i vypadal, že se snaží působit, co možná nejmérumilovněji. Jako by mohl být nějaká hrozba."Spíš se nudím," porhodila jsem. "A většinou není dobré když se nudím... Alespoň to není dobré pro vlky v blízkém okolí, jestli mi rozumíš," dodala jsem a nahodila úšklebek, který byl pro mě tak pověstný. Pak jsem se začala smát, protože mi bylo jasné, že ve vlkovi by to mohlo vyvolat trochu zmatené myšlenky. "Můžu pro tebe něco udělat?" zeptala jsem se, abych zjistila, co se děje nebo jeslti něco potřebuje. Normálně mě totiž nikdo nevyrušoval jen tak, jen když něco chtěli.

Vlkové a vlčice,
právě se vracím z hrad… totiž ze zasedání alf a přináším vám tyto zprávy.

DOTAZNÍK
v minulém postu jsme vás žádali o vyplnění dotazníku, což dopadlo v celku dobře neb se účastnila více jak půlka smečky, což je rozhodně větší účast, než je na akcích. Z výsledků vyplynulo, že máte zájem o akce s osudem/psané akce . Obě dvě varianty dostaly nejvíce hlasů, proto vaše přání splníme a během prosince by mohla proběhnout další osudová akce, ale nejprve na ní hodláme zapracovat. A jako překvápko to bude nejspíše akce, kterou navrhl jeden z vás přímo v dotazníku.
Další věc, která nám z dotazníku vyšla bylo, že nejhorší je pro vás nedostatek času na akce. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli, že neherní akce budou o týden delší, než byly doposud a to na 3 týdny až měsíc, a to podle náročnosti.
Poslední věcí bylo, že jsme se dozvěděli, že jste se smečkou spokojeni a že vám v podstatě její styl vyhovuje. Za což jsme nesmírně rádi.

LOV
Jelikož se skoro nikdo nevyjádřil k možnému lovu, napište do komentářů, pokud o lov zájem máte nebo ne. Buď by proběhl před/po osudové akci (pokud tedy nějaká bude) ještě během prosince, ale to záleží hlavně na tom, jak rychle by se vše zvládlo. Nebo by probíhal až na nový rok.

POVYŠOVÁNÍ
Jelikož je nám jasné, že už se ve smečce dlouho nepovyšovalo rozhodli jsme se vám všem veřejně dát vědět, jak se věci mají. Rozhodli jsme se, že povýšení bude nějakým způsobem více systematické, aby to nebylo založeno jen na tom „mám někoho rád, tak ho povýším“. Proto je podmínkou účast min. na 3 neherních nebo herních soutěžích (můžete je kombinovat, jak chcete) a aktivita, alespoň jeden post za měsíc. Uvědomujeme si, že se tahle podmínka může zdát někomu krutá, ale berte to jako motivaci si najít těch pár minut a akci nebo post odeslat. Jednou za měsíc to není tak zlé. Toto pravidlo sice dáváme vám vědět až nyní, ale sledujeme vás pečlivě už od září (jo jsem stalker, co si založil excelovou tabulku kde vás všechny má), takže někteří z vás mají k tomu povýšení blíže, než si myslí.

To by od vašich vedoucích tlapek bylo všechno.
Pokud má někdo nějaké dotazy sem s nimi. A příště snad méně informativně a více zábavně.
Vlku zdar.

Awnay nevypadala moc nadšeně, že by nějakou magii měla vůbec mít. Nechtěla jsem ji do něčeho nutit a tak jsem se k ničemu raději nevyjadřovala. Arc byl z toho očividně více nadšený než já a dokonce než samotná Awnay. Naštěstí nás všechny obklopil pach krve, který nejspíše vycházel z nedávno ulovené kořisti, kterou někdo přitáhl. Zavětřila jsem o torchu víc a poznala pach Lucy. Možná by mohla převít místo lovce, když se tolik snaží. Pomyslela jsem si a doufala, že Arcanus zachytil mou myšlenku. Pomalu se začali oba zvedat a už se chtěli rozeběhnout k jídlu. "Já nemám moc hlad, půjdu kouknout na hranice," prohodila jsem jejím směrem, ještě než mi stihli odběhnout z dohledu.
Zvedla jsem se a oklepala. Byla jsem ráda, že budu mít chvilku pro sebe. Ani nevím proč, ale cítila jsem se prostě moc vyčerpaná. Pomalým krokem jsem došla k hranicím a začala jsme obcházet hranice. To byla jedna z těch věcí, které mne uklidňovali.

Moc jsem věcem kolem sebe nevěnovala pozornost. Byla jsem prostě nějak zasněná, nebo spíš moc unavená? Kdo ví. Prostě jsem jen tak seděla a koukala před sebe. Bylo by neslušné jen tak odejít a nechtěla jsem, abych zase působila jako ta, co se o vlčata nezajímá. No tělem jsem byla sice na místě, ale duchem jsem byla úplně mimo. Chtělo by to nějaký lov. Než napadne sníh muusíme se pořádně najíst nějaké vysoké, během zimy se nám tuk bude jistě hodit. A už dlouho jsme žádnou vysokou neměli. No ale na lov by to chtělo lovce, protože já bych se spíše měla podívat po hranicích, jestli je vše v pořádku a taky by to chtělo sehnat Ashe a zeptat se jí, zda plní své povinnosti. Pomalu jsem si ani nevšimla, že Etney odchází. Až když se otočil k odchodu jsem si to uvědomila a tak jsem se jen s pokývnutím usmála, abych nevypadala, že jsem si toho nevšimla.
Arcanus zrovna řešil s Awnay, že by mohla mít magii ohně. Znělo to zajímavě a i pravděpodobně, ale nebyla jsem z toho kdo ví jak nadšená. Ohnivci jsou nejhorší, když ještě neumí ovládat své schopnosti. Věděla jsem to ze své zkušenosti i ze zkušenosti se Zoe. "Už by se vám magie měla projevit, to je pravda. Kdybys potřebovala pomoct nebo poradit stačí říct," zabrblala jsem.

Odměna v podobě 10 oblázků a 10 květin putuje do úkrytu Lucy a Ashe. Děkujeme oběma za účast a na jejich výtvory se můžete podívat níže.

https://scontent.fprg1-1.fna.fbcdn.net/v/t1.15752-9/43336553_343599919538376_6143539121622089728_n.jpg?_nc_cat=108&oh=4a6c6452cdb65bc1420a194c755e2817&oe=5C5B85BB od Ashe

http://www.imagehosting.cz/images/loleue.png od Lucy

Seděla jsem na zemi a v tichosti si užívala svého meditačního rozpoložení. Arcanus něco vykládal Etneymu a Awnay a já se v klidu nechávala ukolébat jejich hovorem. Ne že bych usínala, to rozhodně ne. Spíš jsem odplouvala někam do hloubek vlastní mysli, ale dál jsem plně vnímala okolí. Arcanus se dostal ve svém vyprávění o magii až ke Smrti, což mne přimělo k mírnému úšklebku. Awnay vypadala, že jí zpráva o temné vlčici ve zřícenině vyděsila a Etney se začal jako vždy chvástat. Bylo to jeho obrané řešení toho, když se něčeho bál. Nebo to jsem z něj aspoň od malička cítila. "Doporučovala bych vám spíš navštívit jejího bratra. Je v Naarských kopcích a řekněme, že je daleko příjemnější, takže byste se od něj mohli vrátit v celku," podotkla jsem, abych doplnila to, co vykládal Arcanus. "Pokud vím sbírá květiny. Je to takový sluníčkář, co si budeme. Rozumu nejspíš moc nepobral a na všechny se culí, ale víceméně je neškodný," dodala jsem ještě, abych jim podala přesnou zprávu o Životu.
Vítr s začal prohánět korunamy stromů a vypadalo to, že dnešní den se neprobudil zrovna do nejlepšího. Naštěstí byl náš les už dostatečně starý a prorostlý, takže jsem se neobávala, že by sem do středu lesa nějak výrazněji napršelo, kdyby přišla bouře. Možná by to chtělo zkontrolovat úkryt, jestli je tam všechno v pořádku. Navíc se zimou by nebylo dobré kdyby tam zatékalo... Teď mluvíš jako tvoje matka... Aspoň vím, že se musím o někoho starat... Jo o malého tlučhubu a princeznu nestojíšmianizapohled... Mlč Zatřepala jsem hlavou a obrátila se směrem do lesa. Konverzace mne moc nezajímala, i když bylo hezké vysvětlovat svým vlčatům něco z magií, věděla jsem, že to povede k jedné jediné věci. Že budou chtít vědět víc. A od toho je už jen krůček k tomu, aby opustili smečku. Mají na to věk, ale proč by to dělali. Sama jsem tušila, že je tu drží i vidina převzetí smečky a více než láska k rodičům nebo domovu.