Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//4
Asgaarský hvozd

Pomalu jsem dovedla Saviora až do našeho úkrytu. Bylo nebezpečné sem chodit, když se jeden nevyznal v tom, kam může našlapovat. "Pro jistotu jdi v mých tlapkách," prohodila jsem, než jsme se ponořily do chodby před hlavní jeskyní. Měla jsem to tu ráda, i když chodba vypadala nehostině. Našlapovala jsem rezervovaně a promyšleně, abych se náhodou nesklouzla po nějakém mechu či namrzlém kamenu. Savior prohodil něco v tom smyslu, že si popovídáme až se prospí. Kývla jsem hlavou a rozhodla se mluvit až budeme v jeskyni. Konečně se přede mnou otevřel velký prostorný kamenný komplex jeskyně. Na zemi v hlavní části byly mechy, které sloužily jako přírodní vystélka, ale i tak jsem zahlédla pár kožešin, které se tu válely. V rohu byly zbytky dřeva, které popadalo během velkého větru, a které sem někdo dotáhnul."Klidně si udělej pohodlí, j rozdělám oheň," prohodila jsem k Saviorovi. Došla jsem ke stromu a odlomila pár větviček. Naskládala jsem je kousek od mechové postele a pomocí své magie jsem je zapálila. Větvičkám chvilk trvalo než chytly, ale pro mne to nebyl problém. Byla jsem zvyklá zapalovat promočené kmeny, tohle byla hračka. Lehla jsem si naproti Saviorovi a položila si hlavu na tlapky. Oheň příjemně praskal a já ho sledovala a čekala než se Savior prospí.

//3

Naštěstí se Savior probral. Mírně mě urazil svými řečmi, ale na to jsme byla už zvyklá z dob Klímové smečky. No nechtělo se mi s ním stát na mrazu to měl pravdu. Všimla jsem si, že se troch třese. Možná to bylo zimou, možná stářím. Kdo ví. Mrskla jsem ocasem a zastříhala ušima. Sněh jsem si užila až až," zasmála jsem se a uvědomila si, že jsem tu trajdala kolem již několik dní, aniž bych se zašla někam ohřát nebo si aspoň odpočinout. Rozhodně bude nejlepší když se přemístíme do úkrytu. Mrskla jsem znovu ocasem, jak jsem měla ve zvyku, když jsem se zamyslela. "Řekla bych, že nejlepší bude jít do tepla. Rozdělám oheň, odpočineme si a popovídáme," prohodila jsem a vyadala se k našemu úkrytu. Udělala jsem dva kroky, než mi došlo, že Savior má pravdu. Náš úkryt nebyl úplně tak snadno přístupný. Vrátila jsem se zpátky k němu a nabídla mu svůj hřbet jako oporu.Vykouzlila jsem malinký plamíne, který poskakoval předemnou a rozpouštěl tak sníh a led, aby se nám lépe šlo. "Tady už by to nemělo klouzat, pojď dál," prohodila jsem a vešla do úkrytu.

//Úkryt

Najednou tu bylo moc vlků na to, abych to mohla snést. Kývla jsem na Lauru, že si tedy promluvíme až po lovu, který Lucy zinscenovala. Arcans mi osvětlil, že ji nedávno jmenoval lovcem. Naklonila jsem hlavu a upřela na něj pronikavý pohled, protože se mi nezamlouvalo, že si takhle dělá věci za mými zády. Ale co už lovec byl stejně potřeba. Mrskla jsem ocasem. "Přeji vám tedy úspěšný lov," prohodila jsem ke všem a pomalu se vydala pryč. Byla jsem moc zahlcena jejich přítomností a chtěla jsem chvilku klidu. Naneštěstí se mi ho nemělo dostat, protože se mi k čenichu donesl velice známý pach. Pomalým krokem jsem se tedy rozešla jeho směrem. Vypadalo to, že si to rázuje směrem k úkrytu. No stejně by ho nenašel ani kdyby byl přímo před ním. Přidala jsem do kroku, jak jeho pach sílil. Až jsem uviděla starého přítele ležet na zemi. Tady něco není v pořádku. Rozklusala jsem se k němu. "Saviore?!" křikla jsem na něj za běhu a doufala, že ho tím probudím ze spánku, do kterého upadl. No když jsem k němu doběhla ještě blíž bylo mi jasné, že neusnul, ale spíš se zhroutil k zemi. Podivně chrchlal a nepůsobil moc zdravě. Šťouchla jsem do něj tlapkou. "Starý pane, musíme vás odvést někam jinam, tady nemůžete jen tak ležet," prohodila jsem k němu hlasitě a rázně. Nebyla jsem silná natolik, abych ho zvedla. Mrvá váha je holt mrtvá váha. Musel mi pomoct pokud chtěl do lepšího klimatu, který nabízel náš tajný úkryt.

Doobešli jsme hranice a už nebylo nutné pokračovat dál. Trvalo to dýl než bych předpokládala... protože tě zdržoval ten pidižvík... nebo to bylo tím, že už jsem prostě pomalá... no tak to ani náhodo, jsi vlčice v nejlepších letech ještě máš toho hodně před sebou... vážně... ano ještě musíme někoho zmrzačit, někoho zabít, vidět vyrůst vlčata, vidět vlčata se pozabíjet a pak vydat paměti... to zní jako dobrý plán. Zatoulala jsem se ve vlastních myšlenkách, ze kterých mě vytrhla až vlkova slova. Sníh se snašel na zem a já netrpělivě přešlápla. "Tak vzduch, zajímavě," zhodnotila jsem a přemýšlela, kdo byl poslední s magií vzduchu, koho jsem znala. Možná Mico, možná někdo další. Nevím. Upřela jsem pohled opět na vlka, který zase něco říkal. Už mě začínal tenhle rozhovor unavovat. Popravdě jsem byla nějaká uondaná a ráda bych si zašla lehnout do jeskyně.
No nebylo mi dopřáno ani trochy klidu, protože se k nám dobrala Laura. Otočila jsem se k ní a kývla na pozdrav. Zeptala se jestli obcházíme hranice. Ne na ty stromy čůrám, protože mám promrzlý močák... Obrátila jsem oči v sloup. "Ano značkujeme území, kdyby náhodou," řekla jsem s povzdechem. Už bych měla být zvyklá, jak se pořád někdo na něco ptá. Ale nebyla jsem. Najednou Laura zvážněla, že by si chtěla promluvit. "Určitě, můžeme zajít stranou," dodala jsem s podezřením, že její zprávy nejsou moc dobré.
Najednou se tu objevil Arc. Pomalu jsem si jeho příchodu ani nevšimla. Moje ostražitost byla docela otupělá. Bylo na něm něco zvláštního. "Nová ozdobička?" otázala jsem se, když mi došlo o co jde. Usmála jsem se na Arca a chtěla se pustit do rozhovoru s Laurou, ale náhle se sem přiřítila šedivá Lucy s tím, že by chtěla vyrazit na lov. Hmm že by se tak hrnula do funkce lovce nebo co? Obrátila jsem se na Arca. "To nezní jako špatný nápad Lucy, klidně běžte já raději zůstanu tady a půjdu se prospat," dodala jsem s unaveným úsměvem na mladou vlčici.

Vlk se mnou souhlasil, když jsem mluvila o tulácích. Jen jsem na jeho slova kývla v odpovědi, protože nebylo třeba dalších komentářů. Řekla bych, že jsme vyčerpaly vše co by bylo možno dodat k tomuto bodu. Další jeho odpověď mířila na mou magii ohně. Vyjádřil své zalíbení spíše v magii země. Další hlíňák, pomyslela jsem si a odfrkla. "Magie země je dobrá, ale v zimě tě nezahřeje a v létě neochrání," prohodila jsem. "Arc myslím ovládá magii země, takže pokud bys na to měl nějaký dotaz obrať se na něj," nadhodila jsem, aby moje předešlá poznámka nepůsobila tak kousavě.
Další jeho slova byla mířena na smečku. Na to, jestli jsou Awnay a Etney betami. "Mám syna Etneye a dceru Awnay," prohodila jsem suše. Nerada jsem se bavila o svých vlčatech, vždy mě to přivedlo na myšlenku Castiela. "V naší smečce si musí vlk postavení zasloužit. Je tedy jedno čí je kdo syn nebo dcera, pokud vlk nepracuje není potřeba mu dávat více zodpovědností, které s vyšším postem přicházejí," řekla jsem zamyšleně. "Dřív byla betou Meadow, ale po té co se tak nějak začala toulat jsme ji museli povinností bety zbavit. Pro její pohodlí a naše v podstatě taky. Teď na novou betu čekáme," dodala jsem. Laura měla k Betě blízko, ale kde té je teď konec. Moje myšlenky jako by vyslyšel vítr a přinesl mi Lauřin pach. Vypadalo to, že se zrovna vrátila a byla nedaleko. Zvedla jsem hlavu a zavyla, abych ji upozornila, že může klidně přijít pokud něco potřebuje.

Šla jsem po hranicích. Tlapku za tlapkou. Sem sníh nafoukal trochu víc a tak to pod tlapkami hezky křupalo. Vlk se měl k tuláctví stejně jako já. Jeho poznámka o tom, že je nechápe když odejdou v zimě mě potěšila. Ale každý někdy byl tulákem, jinak by z života nic nového nepoznal. "Nemám nic proti tulákům. Každý někdy zatouží po troše toho toulání. Ale pokud vlk opustí smečku na delší dobu bez ohlášení a pak se během zimi vrátí. No řekněme, že by byl možná i radši umrzl než aby se musel setkat se mnou," prohodila jsem. Arcanus byl ten, kdo by jim odpustil a přijal je zpět do smečky. Já na druhou stranu jsem na to měla celkově jiný názor. Rozhodně by to nikomu neprošlo lacino.
Vlk poté pokračoval o tom, jak býval vrbou pro ostatní vlky, kteří se k němu chodili vypovídat. Na to jsem jenom pokrčila nos. Věřila jsme mu to, na druhou stranu jsem to nějak odmítala komentovat. Já ráda komunikovala, ale ne že bych se někomu chodila vybrečet na rameno. To rozhodně ne.
Další čím vlk navázal byla moje magie ohně. To bylo zrovna jedno z témat, které mne dokázalo přimět se rozpovídat. Magie jsem měla ráda, ale nerada jsem je používala na nepřítele, který se nemohl bránit. "Oheň je velice nebezpečná magie, pokud se nepodchytí v čas. Já svou magii objevila ještě ve své rodné smečce, takže jsem měla to štěstí, že mě měl kdo učit," prohodila jsem stručně k tématu, jak jsem k magii přišla. "Problém je pro všechny pokud má vlče oheň a přijde se na to pozdě. Pokud ho nenaučí oheň ovládat a ono svou magii rozšíří je už pozdě bědovat. Když máš magii země, tak uděláš kytku. Je to hezké a roztomilé. Ale když vlče omylem zapálí strom, nebo kožšiny v úkrytu, to hezké ani roztomilé není," dodala jsem s úšklebkem.
Jeho další dotaz mě poměrně zaskočil. Že by měl nějaké ambice na to stoupat po našem žebříčku nahoru? Podívala jsem se na něj s podezřením. "Co myslíš? Komu bys svěřil vedení?" obrátila jsem dotaz na něj.

// výhercem se stává Etney se svým obrázkem http://nd02.jxs.cz/092/061/c4704f9ac6_105297526_o2.jpg odměnou mu budiž 30 květin
Awnay se svou odou a Lucy (jejíž obrázek bohužel nemám odkazem) získávají 15 květin za účast.

Oda
Ta krása nebeská, utužená povahou milou,
najít dá se ve smečce bohů.
Oslavovat by se měla, hlavně ne silou,
nejlepší ze všech opečovávatelů.

Leckteří útěchu u ní hledají,
v rozhřešení doufají.
Vlci dospělí, i vlčata mladá,
je vidět, že všechny má ráda.

Všem bez ohledu pomáhá,
ať cizinec, či smečka.
Vrčet dokáže, ni však kousat,
V to nejlepší umí jen doufat.

Že partnera nemá?
To je jen náhoda.
Zkrat osudu,
co žádá si nápravu.

Vždyť zlatý kroužek, co na srdci nosí,
jistě lákadlem býti musí.
A kdyby i tak nehrnuli se nápadníci,
její srdce bude tu vždy pro smečku vlastní.

//předpokládám, že jde účast jen s jedním vlkm, když jsou to mńaše myšlenkové pochody, které budou nejspíše během jednoho dne stejné :D

Vlk si to ťapkal v mém těsném závěsu, chvilku držel krok, chvilku zaostával, ale pořád byl kolem. Já si v klidu chodila kolem stromů, otírala se o ně svým kožichem, abych je označila nebo sem tam něco počůrala, abych naše hranice posílila. Aspoň to nebudu muset za pár dní dělat znovu. Pokud to sníh přelepí. Pohazovala jsem si ocasem ze strany na stranu. Vlk se otázal, zda se uprchlíci nevrací na zimu. "Většinou ne," prohodím zamyšleně. "Buď se bojí návratu, což by měly. Nebo je zima zastihne nepřipravené a nu... s umrznutýma tlapama se špatně vrací domů," podotknu bez známky odporu nebo znechucení nad touto myšlenkou. Taková už je příroda, pokud se v ní neumíte pohybovat, sežere vás jako malinu.
Vlk najednou obrátil. Poděkoval mi za informace a pak se na mě trochu obořil, že chtěl jen, abych ho poznala. Hlasitě jsem si oddechla, protože těhlech "letních vlčat" jsem znala mnoho. "Neotravuješ mě," řeknu s klidem. "Jen už tady nějaký pátek jsem. Znám vlky přátelské i nepřátelské. O hodně vlcích ze své smečky toho hodně vím. O hodně z nich toho vím málo. U těch, o kterých toho vím hodně, si jsem zcela jistá, že mi stálo za to je poznat. Jsou v této smečce několik let, nebo jsou mými přátely několik let. Dozvěděla jsem se toho o nich hodně, protože jsem toho s nimi poržila hodně," prohodím a smutně vydechnu."O vlcích ve smečce, o kterých toho vím málo, toho vím málo, protože jsem s nimi nic neprožila. Žíjí tu, krmí se tu, ale zatím jsem s nimi neprožila nic, co by mě nutilo je blíže poznat a důvěřovat jim," dodám jedním dechem. "A nemysli si, že to že mi ty řekneš, jak jsi loajální a odkd jsi a co jsi vlastně zač, je nějaká služba a ukázka něčeho. Kdybych chtěla zjistím o tobě všechno a ty ani nemrkneš... doslova," prohodím a usměju se na něj. Nechci, aby to znělo zle, ale tohle je pravda a já nehodlám někomu lhát. "Navíc kdybys ty znal mě, víš že si nerada pouštím někoho k tělu a že nepříjemná jsem na všechny stejně," dodám ještě. Ne z toho důvodu, aby si nepřišel špatně, ale protože to je taky pravda.
Jeho další otázka je mířená na to kdy jsem objevila svou magii. "Kterou z nich máš na mysli?" otážu se protože podle očí pozná, že jsem obdařena ohněm a sám si mohl povšimnout, že se umím zneviditelnit a tak mne zajímá, kterou chce znát víc.

Přiběhla k nám Lucy, jen aby oznámila, že hodlá jít mimo území. A než jsem stihla cokoliv namítnout odběhla pryč. Aspoň se přišla zeptat. Mrskla jsem ocasem a sledovala vlka, který se nejprve snažil zalíbit tím, že je věrný alfám a smečce. "Takových tu bylo," prohodila jsem a prošla kolem skály, což nás oddělilo a vlk musel zvolit jinou trasu. Možná jsem trochu zadoufala, že se ho zbavím, ale na druhé straně mě dohnal.
Začal se vyptávat na Smrt. Že já s tím vůbec začínala. Postěžovala jsem si sama na sebe v duchu, ale nijak jsem to na sobě nedávala znát. "Smrt je Smrt, nevím co bych ti k tomu měla víc říct. Má hmotnou podobu a za drahé kamení ti může dát spoustu věcí, ale ne úplně výhodně. Pak je na jihu ještě jedna entita. Říká si Život a je mnohem milejší a přátelštější, i když zase nenabízí to co Smrt. Ale chce za to jenom kytky, takže to není tak náročné a nebbezpečné," řekla jsem mu s klidem to, co jsem říkala už tolika vlkům před ním a co budu říkat pravděpodobně i tolika vlkům po něm. Všichni jsou stejní. Ženou se za Smrtí nebo za Životem a pak se vypaří, ztratí nebo nevrátí. Zavrtím hlavou a pomalu si to pokračuji po hranicích dál. Za chvilku bych měla mít všechno hotovo.

//můžeme za oba vlky?

Sledovala jsem vlka ze kterého vypadlo, že tu vlastně nijak dlouho není. Spíše jenom pár let. Trochu jsem si odfrkla. Poslední dobou tu jsou jenom samý nový vlci. A většina z nich ani dlouho nevydrží a zase někam zmizí. Přesně to by mohl udělat i tenhle. Švihla jsem ocasem a upřela na něj svůj ledově ohnivý pohled. "A máš v plánu se zase vydat někam na pochůzky?" otázala jsem se poměrně zdvořile, protože mne zajímalo, jestli taky nehodlá někam zmizet mimo naší smečku a už se tu nikdy neukázat. Znovu jsem švihla ocasem, jak jsme měla ve zvyku. Uši jsem měla v pozoru a poslouchala jsme i klidné okolí.
Vlk navázal ještě otázkou na hory, jestli v nich neco žije nebo roste. "Nevzpomínám si na to, že by v nich někdo dlouhodobě žil. Rozhodně ne nikdo z tuláků na ty je tam příliš velká zima," podotkla jsem. "Pod horami je les, kdysi tam bývala smečka a pak samozřejmě Smrt," dodala jsem, ale nevzpomínala bych si na nikoho kdo by tam žil. Ani jsem si nebyla schopna vybavit, co tam rostlo. Pokud vůbec něco.

Vlček byl pěkňoulinky zvědavoučký. Pokládal mi hned další otázečky, jako by se nechumelinkovalo. "Nezavítankují sem, protože se nás mocinky bojinakjí," odvětinkám mu ztroze. Malounko se nad tím zamyslinkám, proč sem vlastně šakalíci nezavítánkují. Asi se opravdu bojinkají, že bychom je popapali. Což mají pravdičku, pomyslinkám si a otočím pohled na vlčka, který se opět zvědavočce vyptávinká na další věcičku. Tato otázečka je trošičku víc osobničká než ta předešloučká. To já moc nemusimkám. "Nejoblíbenější místečko jsou sněžné hory," popovídánkám mu popravdičce. "Jak moc se vyznáš v krajíčku?" nedovolím si nezeptatínkovat se na zpátek, protože je mi jasné, že nebude znátíčkovat kde ty hory jsou, pokud se tu trošinku lépe neviznánkuje. "Jak dlouhánko tu vůbec jsi?" dodám ještě v rychlostičce, abych byla aktivnější v téhle konverzačičce.

Vlček mě následoval. Když se ke mně připojil poukázal tlapičkou přímo směrem na jižní straničku našeho lesíčka. Mrskala jsem ocáskem. Vlček pravděpodobně měl na myslince Škaalí pahorkatinku. "Myslíš Šakalí Pahorkatinku?" otázala jsem se s mírným údivíčkováním. Každý vlček by přece měl vědinkovat kde bydlinká a co má v okolíčku. Změřila jsem si ho od ošek až po patičky, protože jsem netšinkovala, jestli si ze mě nedělá srandičky. Ale vypadánkoval, že si je ze mě nedělánkuje. "Neradinkovala bych ti tam chodinkat. Je to tam poměrně nebezpečňočké, protože tam bydlinká spousta šakalíků, co mají ostročké zobečky," informovala jsem ho ještě, kdyby se náhodičkou rozhodninkoval tam běžinkat. Pomaličku jsem si to kráčela dál, hezoučky tlapičku za tlapičkou a doufala jsem, že se vlček zase na něco nebude vyptávatinkat. I když na druhou straničku je zábavnější odpovídat na dotazíky, které nejsou nijakočko důležiťoučké.

Vlk prohodil něco o tom, že jako kappa si musí vystačit s málem. Obrátila jsem oči v sloup. Tohle mě vždy dokázalo vytočit, když někdo upozorňoval na svoje postavení. Neměla jsem to moc ráda. I když jsem sama byla alfou a často jsem svého postavení využívala. Ráda bych se na ostatní dívala jako na sobě rovné vlky bez postavení, no problém byl že ve smečkách to tak chodilo. Každý měl své předem dané místo, což nebylo někdy na škodu, ale někdy... no to by bylo na dlouhé vyprávění. Unaveně jsem si vzdechla, ale nehodlala jsem svou zamyšlenost nijak komentovat.
Vlk se mezitím zvedl a došel se vyválet do nejbližší sněhové závěje, aby ze sebe "omyl" krev, která na něm během lovu ulpěla. No já si jen trochu očistila tlamu ve sněhu, který byl předemnou. Tlapky jsem si nechala špinavé, stejně se očistí až někam zase půjdu. Celkově jsem na čistotu moc nebyla. Čekala jsem až se vlk dočistí a pak jsem se posadila. "Nerada to říkám, ale musím jít dokončit své povinnosti," prohodila jsem a vydala se směrem dál po hraicích. Nebyla to sice moje priorita, ale aspoň něco jsem dělat chtěla, než jen vysedávat. Zda mě vlk následoval nebo ne jsem netušila.