Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Nespala jsem dlouho, protože mne ze spánku vytrhla ostrá bolest. Tiše jsem zakňourala, ale už jsem věděla, co mám čekat. Bylo to spíš tím náhlým bodnutím, než že by mě to reálně extra bolelo. Podívala jsem se na oheň, který tu nebyl, když jsem šla spát. Arc se nejspíše činil. Cítila jsem ho nedaleko jeskyně, ale oslepená světlem jsem nic neviděla. Ještě že se nesnaší koverzovat nebo něco takového. Pomalu jsem se nadzvedla a sykla s dalším ze serie bodnutí. Laury jsem si do teď nevšímala. V podstatě mi byla volná. Hlavně ať nemluví. Byla jsem ráda, že tu je pro případ, že by se něco zvrhlo, ale nechtěla jsem, aby se mi do toho pletla. Zavřela jsem oči, nadechla se a pak se pustila do té neoblíbené části porodu. Bylo mi jasné, že je to tady a já nehodlala zabít celý den tím, že budu polehávat a zkuhrat jako minule. Tentokrát jsem si přišla lépe připravená.

O pár dlouhých momentů jsem vedle sebe měla konečně malé roztomilé prskající stvoření, které se okamžitě přitisklo k mému břichu a začalo pít. Bylo to rychlé. Rychlejší než minule. V podstatě vyklouznul ven, jako by byl namazaný máslem. Nádherný bílo šedý chlapeček. "Sionn, budu ti říkat Sionn," zašeptala jsem k němu než jsem se smotala do klubíčka, abych ho mohla zahřát. Laura pořád byla v jeskyni a hlídala. "Doufám, že se těšíš s tímhle budeš mít hodně práce," prohodila jsem s mírnou drsností v hlase. Chtěla jsem být prostě sama. Jenom si tuhle chvilku užívat o samotě. Nevěděla jsem proč. Nechtěla jsem vedle sebe nikoho, jen toho malého, který teď spokojeně oddechoval schovaný v mém kožichu.

//asgaarský hvozd

Pomalu jsem si to zamířila chodbičkou směrem do hlavní jeskyně. Dávala jsem si obzvláště pozor, abych náhodou někde nezakopla a neupadla. Nechtěla jsem nic ryskovat. Možná to bylo posledním porodem. Nehodlala jsem, aby se opakovalo to co s mým druhým synem. Tentokrát ne. Pohodila jsem ocasem ze strany na stranu a doufala, že se mi podaří být obratná i s tímhle pupkem. Bylo příšerné být takhle tlustá, i když jsem musela uznat, že jsem byla menší než minule. Byla jsem opravdu ráda, že už jsem daleko ode všech a mám svůj klid na přemýšlení a na přípravu sama sebe. Psychickou i fyzickou. Nevěděla jsem proč jsem najednou tak podrážděná. Možná to opravdu bylo tím, co řekl Etney, ale kdo mohl vědět, jak to opravdu v mé hlavě je. Sama jsem se v tom nevyznala. To zvládnem. Tohle vlče třeba nebude jako oni.... A co když bude... Zakousnout ho můžeme vždycky... Nech si ty vtipy. Konečně jsem vešla do hlavní místnosti. Bylo tu příjemné teplo a útulno. Nikoho jsem neviděla ani necítila, takže jsem seznala, že nikdo není doma. Došourala jsem se svým klidným a na mě nemotorným tempem až do zadní jeskyně, která byla určená jenom mě a Arcovi. Na jednu stranu bylo škoda, že nemáme betu, se kterou bychom se mohli o tento prostor dělit. Pro dva byl až moc velký. Vlezla jsem dovnitř a lehla si na bok. Na kůžích bylo hezky teploučko. Zavřela jsem oči a usnula.

Etney mě jenom naštval. Jeho slova mě však už nemohla nijak zasáhnout. Idiot. Pomyslela jsem si jenom a nechala to plavat. Na Lauru jsem hodila pohled stylu, já ti to říkala. A pak jsem se pomalu nadzvedla do sedu. "Vím, že ho to časem přejde a bude toho litovat," řekla jsem s klidem, protože nic jiného mu nezbylo. Nebyl tak odvážný jako jeho sestra, aby odešel a navíc jsem doufala, že přes všechno má svou smečku aspoň trochu rád a nezdrhnul by nadobro. Pohodila jsem zamyšleně ocasem, jak jsem měla ve zvyku.
Z lesa se vynořil Arcanus a Savior, kteří se již vrátili z lovu. Arc ke mně hodil kus kořisti a já se do něj hladově zakousla. "Díky," sykla jsem jenom. Měla jsem trochu nabroušenou náladu a tak jsem doufala, že všichni rychle někam zmiznou a nebudou mi překážet. Tiše jsem si mlaskala, než jsem si všimla Saviora a jeho mírně vyčítavého pohledu. "Víš že nejsem zrovna ten typ, co by všechno s hrdostí slepičil světu ne.... navíc kdo ví," prohodila jsem jeho směrem a doufala, že to pochopí. Přeci jenom vlče může umřít při porodu nebo těsně po něm a tak jsem to nehodlala zakřiknout. Tentokrát ne. Rozhodla jsem se pro to už dávno, proto jsem se rozhodla říct o novém přírustku jenom rodině a Lauře. To že se tu objeví i Savior bylo neplánované. Věděla jsem, že se ho to možná dotkne, ale zároveň jsem věděla, že je vnímavý a inteligentní na tolik, aby to po čase pochopil. "Jdu si lehnout," dodala jsem, protože mě ten jejich klid a ticho unavovalo snad víc, než kdyby mluvili. Nesnášela jsem být tím o koho se všichni starají a doufala jsem, že po těch letech už to budou vědět. No ja vidno ne. Hodila jsem na vlky krvavý nasupený pohled a zamířila do úkrytu. Cestou jsem byla víc a víc naštvaná, dokud mne nezačalo bolet břicho. Bylo mi jasné, že se to blíží a doufala jsem, že si mě nikdo nebude všímat a pro jednou si to celé odbudu po svém, bez zbytečného obletování a "hřejivých" slov.

//úkryt

Laura se mě snažila ukonejšít pár slovy na což jsem jen obrátila oči v sloup. Nebyla jsem ochotná si něco nalhávat a i když to béžová myslela dobře, její překrucování reality mě otravovalo. Nahlas jsem jí to však neřekla. Byla jsem ráda, že ji aspoň trochu potěšilo moje sdělení o jejím povolení pro možná vlčata. Chápala jsem, že to pro ni je nejspíše rozporuplná zpráva, ale doufala jsem, že bude moci aspoň tohle případně hodit za hlavu a bude víc v klidu kdyby na věc reálně došlo. "Jsi nejvýšše postavená, z čehož plynou výhody," dodala jsem v odpovědi na její slova o tom, že si toho váží.
Má pozornost se obrátila na Etneye, který se momentálně snažil né moc dobře rozdýchat fakt, že kromě Awnay bude mít ještě dalšího sourozence. Vypadal poměrně zaskočeně, což mi vyvolalo úsměv na tváři. Už nebudeš ten nejvíc důležitý ve smečce. Proletělo mi hlavou a musela jsem si dávat pozor, abych nevyprskla smíchy, protože tahle myšlenka ho napadla nejspíš ve stejnou chvíli jako mne. "Nechci ti nic říkat, ale na to jestli někdo chce nebo nechce sourozence se ho nikdo nikdy neptá. Většinou se takové věci prostě stanou. A i když tohle mrně je plánované, na tvém názoru na tuto situaci stejně záleží v pořadí jako na třetím, takže," řekla jsem s klidem a mírným úsměvem. Etney vypadal stále překvapeněji a dokonce se ptal proč. "Smečka se teď má výborně. Zima nebyla krutá a tak je dost nových přírustků ve stádech a dost potravy. Navíc se smečka rozrostla a tak je jistota, že to malé bude v bezpečí," řekla jsem s klidem. Pak mě, ale napadl dokonalý nápad jak možná všechno zaonačit, aby tu nevyrostl další souboj mezi sourozenci, jako tomu bylo mezi Etneym a Awnay."Navíc myslím si, že ti jenom prospěje být velkým bráškou. Někdo ho nebo ji bude muset naučit co kde v lese najde, co bude moct jíst a co ne. A navíc tě to naučí starat se i o někoho jiného než jenom o sebe," prohodila jsem. "Jsi už dosst velký na to, aby jsi přestal vyvádět a navíc mě napadá, že bychom tě mohli obdařit nějakou funkcí ve smečce, kdybys začal trochu víc posloucat. Laura ti jako pečovatelka jistě potvrdí, jak jsou jí vlci vděční, že plní svou úlohu ve smečce a jak jí to pomohlo v postupu na vyšší posty. Takže ukázka toho, že už jsi vyspělý vlk a ne malé vlče, během starání se o sourozence, ti může jenom pomoci," dodala jsem a letmo pohlédla na Lauru, aby případně hrála se mnou.

"Řekněme, že titul matky roku asi nezískám. A popravdě mi ti dva oba lezou krkem. Vem si to sama Awnay odešla portože chtěl ve smečce výš, ale zároveň nechtěla být nijak protlačovaná jako dcera alf. Teda pokud jsem ji dobře pochopila. A to všechno bylo jen několik dní od toho, kdy skutečně měla popolést na vyšší příčku," postěžovala jsem si a pak jsem si odfrkla. "A Etney je kapitola sama o sobě," dodala jsem. Alespoň, že zůstal ve smečce. Poslouchala jsem Lauru a její stěžování si na mého syna. Když domluvila, nechala jsem si chvilku, abych si to nechala trochu projít hlavou a lépe vše zpracovala. "No co ti na to mám říct, je to fracek, to víme všichni," řekla jsem nakonec s odevzdaným tónem. "A doufejme, že tenhle bude aspoň povahově milejší," dodala jsem s pohledem na břicho. "Můžu s ním zkusit promluvit, ale neřekla bych, že to moc pomůže. Neposlouchá nikoho a úplně fyzicky ho teď spacifikovat nemůžu."
Laura vypadala nadšeně, že dostala zpět své původní místo ve smečce. To mě přivedlo i k jejímu povzdechu, že mi pomůže a vykompenzuje si tím, že nebude mít vlastní vlčata. "Máš vysoké postavení a smečka je na tom momentálně lépe než kdy dřív, takže kdybys chtěla vlčata nebyl by to problém," řekla jsem s klidem. Bylo mi jasné, že problém není ve smečce, ale v partnerovi. No i tak jsem ji chtěla ujistit, že pokud by si někoho našla já ani Arc jí nebudeme v ničem bránit.
Než jsem si stihla oddechnout objevil se u nás Etney. Vypadal jako největší sluníčko na hnoji. A dokonce bych řekla, že se mu čumák opravdu zatočil nahoru. Kývla jsem na něj hlavou v pozdravu, ale než jsem stihla cokoli říct, začal řešit moje břicho. Použil dost nevybíravá slova a tón taky nenaznačoval žádnou úctu. "Ano otec mě vykrmuje, protože nejspíš budeš mít sourozence. A podle toho tvého tónu soudím, že bude asi i naší budoucí alfou, protože ty o to očividně nestojíš," odsekla jsem mu a doufala, že ho to trochu uzemní.

Sledovala jsem Lauru, která náhle vypadala trochu poplašeně, jako by moje reakce nebyla taková, jakou čekala. Uhnula jsem pohledem, ale pak jsem se rozhodla sebrat. Musíš si ji naklonit, přeci jenom potřebuješ někoho kdo se o ně bude pak starat. Rozhodla jsem se tedy nebýt hned drzá nebo nepříjemná. "Nevím, jestli je úplně k čemu gratulovat. Poslední dobou mám dost starostí s Etneym a Awnay a nepotřbebuju dalšího, kdo mě bude nesnášet a urážet," prohodila jsem s podivnou upřímností, kterou jsme k Lauře nikdy před tím neprojevovala. "Zatím je vše v pořádku, jen už je těžší se pohybovat," prohodila jsem poměrně klidným tónem, i když mě to poměrně rozčilovalo. Nemohla jsem běhat, jenom sedět nebo polehávat. Navíc jsem nemohla ani ležet rovně kvůli pupku, který už začínal opravdu nabírat své plné velikosti. Přenesla jsem víc váhu na bok a v podstatě se elegantně sesunula na zem. "I když na tebe vidím blbě poslouchám tě, snad to nevadí," dodala jsem, abych nevypadala, že o Lauru nemám vůbec zájem. Zároveň jsem však cítila, že tenhle poleh je mnohem pohodlnější, než ten, který jsem měla do teď i když jsem ztratila oční kontakt s béžovou vlčicí.
Začala mluvit o tom, že se něco dělo v lese. Zastříhala jsem ušima, ale jinak mne to nevzrušovalo. Pokud tam byla ona a další členové smečky, nejspíše vše porběhlo v pořádku, jinak by nás určitě s Arcem zavolali na pomoc. K mé otázce ohledně Etneyho se vyjádřila, že jej viděla a že ji naštval. Typické."Co provedl?" otázala jsem se líným hlasem. Neměla jsem moc energie na hloubavé konverzace, ale ráda jsem poslouchala něčí hlas, takže jsem doufala, že se trochu rozmluví. "Mimochodem, než na to zapomenu. S Arcem jsme se shodli na tom, že je na čase aby ses vrátila na svou původní pozici v hierarchii. Poslední dobou si se zase začala víc věnovat smečce a protože jsi tu jedna z nejstálejších a nejdelších obyvatel, zasloužíš si druhou šanci," řekla jsem s klidem a mírně nadzvedla hlavu, abych viděla reakci jakou moje slova vyvolala u Laury.

Sledovala jsem mlčící před sebou. Zdála se klidná až moc na to že mluvila se mnou. Mrskla jsem ocasem a zaměřila se na kožich béžové vlčice. Její otázka mě překvapila. Možná mě i píchl u srdce, že si hned myslí, že ji chci využívat, nebo to byl jen hlad? "To si fakt myslíš, že bych tě vyhledal jen kvůli tomu?" otázala jsem se s teatrální smutkem v hlase. " Šla jsem zkontrolovat toho vetřelce u hranic, ale už je u něj Ashe. Moji asistenci tedy není třeba č takže jsem se chtěla projít po lese a narazila jsem na tebe," dodala jsem pravý důvod. Nebyl vlastně žádný určitý sepíše šlo o náhodné setkání. Pomalu jsem se natáhla na zem. "A z čeho jsi tak utahaná? Nebo tak jenom působíš poslední dobou normálně?" zeptala jsem se a neodpustila si kousavou poznámku. Nechtěla jsem být zlá, ale tyhle poznámky ke mně patřily. Nešlo tomu zabránit, prostě to tak bylo. Podívala jsem se na své tlapky se zájmem a pak jsem pohled upřena na Lauru a v tichosti jsem ji naslouchala. Bylo ticho. Jako by v lese nikdo nebyl."Neviděla jsi někde Etneyho?" prohodil jsem jako by na té otázce nezáleželo, ale pro mne byla důležitá. Zeptala bych se i na Awnay, ale bylo mi jasné že o ní neví nic.

Tlapky mne vedli směrem, který si sami vybrali. Nechala jsem se prostě vést. Tenhle les už jsem za ty roky znala na zpaměť. Bylo podivné přemýšlet nad tím, že už si ani nepamatuji jak vypadal Klímový les. Věděla jsem kde byly významné věci, ale už bych z paměti nedala hranice, což jsem dřív zvládala bez problémů. Zapomenu někdy na hranice tohohle lesa? Nadechla jsem se zhluboka a pak se nad svou myšlenkou jen pousmála. Jistě že zapomenu. Byl to nevyhnutelný proces. Zapomínáme na naše přátele, na známá místa, na zážitky. Škoda, že to špatné si pamatujeme vždycky.
Moje rozjímání vyrušil pach, který se zdál vycházet z místa kousek ode mne. Lauru jsem lokalizovala velice snadno a tak jsem za ní i vyrazila. Bylo by fajn si s ní promluvit. Uviděla jsem ji na zemi. Vypadala poměrně unaveně, ale netušila jsem ještě jeslti spí nebo jenom odpočívá. "Ehm," odkašlala jsem si, abych na sebe Lauru upozornila kdyby náhodou byla moc zabraná do myšlenek nebo by chtěla spát. Sobecky jsem se rozhodla, že ji spát nenechám. "Nějaká vyšťavená ne?" dotázala jsem se a posadila se kousek od ní na zem. Hezky jsem si ji porhlédla a čekala co mi odpoví. Mého břicha si všimnout musela a tak nějak jsem doufala, že to nebude komentovat. Rozhodně jsem neměla náladu na nějaké uječené pištění, kterým vlčice projevovaly své nadšení z budoucích přírustků. Naštěstí já taková nikdy nebyla a byla jsem za to vděčná.

Sledovala jsem ty dva jak společně diskutují. Nevím proč, ale nějak jsem neměla náladu. Náhle se mi v hlavě objevil Arcanusův hlas. Zavrtěla jsem hlavou nenápadně v odpovědi, nechtěla jsem to říkat nikomu. I když byl Savior přítel bylo poměrně dost nebezpečné někomu sdělovat, že ve smečce přibude nové vlče. Měla bych jít zkontrolovat Ashe a toho cizince. Chtěla jsem se zvednout, ale uvědomila jsem si, že kvůli těhotenskému břichu, které mi poměrně začínalo narůstat, se jen tak lehce nezvednu.
Naštěstí Arcanus na závěr prohodil, že by spolu mohli jít na lov na zajíce. Hned jsem se tohoto nápadu chytla. "To by bylo fajn," prohodila jsem. "Vy dva jděte a já mezitím zkontroluju toho příchozího a hranice, kdyby něco tak zavyju," dodala jsem, abych nepůsobila jako panovačná panička nebo líné prase. Savior ke mně přišel se rozloučit. Mírně jsem kývla hlavou a sledovala přítele jak odchází s Arcanusem v závěsu. Když byly konečně pryč pomalu jsem se nadzvedla. Nebyla jsem ještě tak tlustá jak jsem si myslela, ale už to na mě bylo vidět. Pomalým krokem jsem se rozešla směrem odkud přicházel pach toho podivného nového vlka. A Ashe nesmím zapomínat, že je tam s ním. Šla jsem poměrně pomalu, no moc se mi tam nechtělo. Čím blíž jsem byla s každým krokem, tím víc jsem přestávala mít chuť na nějaké dohadování s nováčkem. Teoreticky je tam Ashe, takže by to měla zvládnout. A nikoho na pomoc si nevolala, tak snad je vše v pořádku. Mrskla jsem ocasem a změnila směr.

Zlatá 1x Arcanus
Stříbrná 1x Awnay
Oranžová 1x Etney
Modrá 1x Laura 1x Savior
Zelená 1x Ashe 1x Lucy 1x Castor
Žlutá 1x Nolaya, 1x Tesai, 1x Cade, 1x Calum

Sledovala jsem Saviora a potichu naslouchala tomu, co říkal on a můj partner. Byla jsem trochu unavenější než obvykle. Dokonce jsem v těle cítila jak kynu. Byl to nechutný pocit. Představte si, že si tloustnete před očima a i kdybyste nic nejedli, tak byste tloustli. Je to jako ultimátní pomsta. Nic nežeru a furt přibírám. Prostě nefér.
Můj mozek se zaměřoval na úplně jiné věci, než vlci kolem mě řešili. Těhotný mozek je prostě prokletím, které se musí nějak přetrpět. Zavrtěla jsem trochu hlavou, abych se vrátila myšlenkami do přítomnosti, ale moc to nepomohlo. Na chvilku jsem se tedy zaposlouchala do vlastního dechu, abych si navodila pocit klidu a pak se teprve zkusila zaposlouchat do toho, co říkal Arcanus a Savior. Neslyšela jsem v podstatě nic z toho, co říkali předtím a nakonec jsem zaslechla jen něco o Lucy, ale pořádně jsem nepostřehla, o co se vlastně jedná. Mírně zmateně jsem zamrkala. "Jo asi jo?" řekla jsem v odpvoědi Saviorovi trochu nejistě. "Omlouvám se, ale rozhodilo mě," snažila jsem se rychle něco vymyslet. "Že je tu cítit nějaký cizí pach," dodala jsem, abych zamaskovala tu mírnou pauzu. Opravdu jsem teď totiž cítila něco, co sem tak úplně nepatřilo a taky jsem cítila Ashe, která nejspíše s tím neznámým vlkem byla. "Ono to ale počká, je tam Ashe, za chvilku se tam půjdu podívat," řekla jsem a hodila neústupný pohled na Arca, který mu měl dát jasně najevo, že tam chci jít sama a trochu si užít než budu nucena zůstávat sama v jeskyni. Mrskla jsem ocasem a upoutala svou pozornost na Saviora.
Mluvil o tom, jak nám vyjedl spižírnu. "Jako děsně nám to vadí a nejspíš sníme tebe," prohodila jsem sarkasticky a protočila oči v sloup. Jako by nevěděl, že je úplně jedno,co nám sežere, hlavně že netrpí hlady."Víš, že se tu můžeš chovat jako doma," řekla jsem s klidem a podívala se do zelených očí, protože jsem to myslela vážně. Savior byl v mých očích taková otcovská figura, i když nebyl o moc starší než já. Na tom mi ale nezáleželo, prostě jsem k němu vzhlížela a občas mi lezl na nervy, ale rozhodně bych za něj dala packu do ohně nebo prošla na konec světa. Byl rodina, kterou jsem nikdy neměla. A kterou mi ani vlčata ani Arcanus nemohli vynahradit.

Ahoj všem vlkům a vlčícím Asgaarské smečky,
někteří z vás se sice momentálně podílí na akci s osudem, ale to vám snad nebude bránit v zapojení se do dubnové akce s názvem Jak by vypadali Asgaardští jako lidé?. Jak už z názvu akce vyplývá vyberete si jednoho nebo více členů smečky a nakreslíte je. Zda použijete papír a tužku nebo pergamen a brk nebo moderní techniku, to necháme zcela na vás.
Podobná akce už tu myslím byla (nejsem si jistá zda již v Asgaarské smečce nebo v Klímové), ale snad nebude nikomu vadit si to zopakovat, protože co si pamatuji obrázky byly povedené. Takže do 12. 5. 12:00 posílejte mě nebo Arcovi do vzkazů vaše výtvory. Poté zasedne "kvalifikovaná" porota a vaše dílka ohodnotí. Odměna je jako vždycky tajná, ale určitě můžou všichni zúčastnění očekávat pár věcí do úkrytu.
Bude me se těšit na vaše výtvory,
A a E

Než jsme dorazili k Saviorovi stihl mi ještě Arcanus povědět, že by bylo dobré všem oznámit povyšování a podobné záležitosti. Jen jsem na to kývla hlavou. Chtěla jsem tím naznačit, že to probereme později. Usadila jsem se na zem, protože už jsem se cítila poměrně unaveně. Nemám ráda tohle unavené stádium.Sledovala jsem probouzejícího se staříka na zemi. On se možná smířil s tím, že bude starým a bezzubým, no já si pořád připadala mladá a plná života. Možná to bylo tím, že jsem v břiše nový život měla. A nebo to bylo způsobeno tím, že magie lesa pomáhala i tomuto. Kdo ví. Mrskla jsem ocasem a naslouchala tomu, co má Savior na srdci. Mluvil o své poslední smečce. Nebo spíše o smečce, kterou už neměl. Nevěděla jsem, co na to říct. O smečku jsem přišla jenom jednou a o Asgaar jsem v nejbližší době přijít nemohla. Štěstí? Možná, jak se to vezme. Mrskla jsem ocasem. Savior ještě mluvil o tom, jak se jeho syn také musel rozloučit se svojí smečkou. To mě vůbec nezajímalo. No co musí si zvykat, že některé věci nejdou podle plánu. Tiše jsem naslouchala všemu, co chtěl hnědý vlk říct. Nebyla jsem úplně konverzační, takže jsem to v podstatě nechala na Arcovi a jenom pokyvovala hlavou.

//Mahtae

Arcanus se rozhodl běžet se mnou a neopoměl dodat poznámku, že bych na sebe měla dávat pozor. Pak se začal vyptávat jestli nejsem unavená nebo nemám hlad. Hodila jsem po něm v běhu krvelačný pohled. "Jestli budeš mít takovéhle kecy dál, tak možná sežeru tebe," odsekla jsem nasupeně. Nebylo sice jasné, jestli je moje nevraživost spojena s mým stavem nebo s tím, že už prostě takováhle jsem. Vběhla jsem do lesa kde pořád ve vzduchu vyselo mlhavé dusnu. Většina vlků ze smečky odběhla nejspíše do údolí. Možná bychom jim mohli pomoci, třeba na něco narazili. Nebo se jenom rozhodli sejít v údolí... Kdo ví, může to být cokoliv. Nakonec jsem se rozhodla nenásledovat zbytek smečky a místo toho jsem zamířila za svým čenichem. Hledala jsem hnědý kožich přítele, kterého jsem naposledy viděla v jeskyni. Saviora jsem našla bez problémů. Usadila jsem se několik metrů od něj. "Zdravím," prohodila jsem jeho směrem a čekala. "Jak ses vyspal?"

//Mahtae

U řeky byl konečně vzduch trochu příjemnější. Nepoletoval tu ten podivný prach, který byl v lese. Sedla jsem si na břeh a sledovala vodu, která plynula okolo. Arca jsem nechala nerušeně si dělat, co potřeboval. No není tu krásně! Mrskla jsem ocasem a pak se zaměřila na to, co Arcanus říkal."Původně jsem si myslela, že už odešel, ale taky jsem ho cítila. Asi ještě zůstal na chvíli v lese," prohodila jsem a pak jsem se odmlčela. "No asi bychom se měli vrátit a popovídat si s ním. Když přišel nechala jsem ho v úkrytu se prospat, aby nemusel pobíhat po venku v té sněhové vánici," dodala jsem a pomalu se zvedla, že bycho mse mohli vrátit. "Asi tedy vyrazím zpátky, ty tu klidně počkej," prohodila jsem a otočila se na cestu žpet do lesa. Byla to jenom taková menší procházka, ale mě to stačilo.

//Asggar