Gallirea - Příspěvky uživatele

Ze spánku mne vytrhl až podivný hluk. Zastříhala jsem ušima a rozespale se podívala po okolí. Ten hluk přicházel z jihu. Také jsem cítila spoustu vlků, kteří se směrem k jihu rozeběhli. Asi něco velkýho. Pomalu jsem se začínala vzpamatovávat. Asi to byl velký problém, když se tam seběhla skoro celá smečka. Mrskla jsem ocasem a zvedla se na všechny čtyři. Pak jsem se pustila do volného klusu, který přešel do rychlého běhu, když jsem zjistila, že z jihu nejdou jen pachy vlků. Kličkovala jsem lesem, jak nejrychleji to šlo. Jakmile jsem se dostala k jihu uviděla jsem všechny vlky. Nikomu se nejspíše nic vážného nestalo, za což jsem byla ráda. Na druhou stranu mne mrzelo, že si oni užili srandu z boje a já to prospala. Přešla jsem do volného poklusu a tak se dostala ke smečce. Jakmile jsem se zastavila sedla jsem si na zem a pohledem přejela po ostatních. Sionn vypadal v pořádku, takže jsem to neřešila. "Vypadá to, že jste si tu užili pěknou srandu," prohodila jsem mimoděk. Arcanus stál na všech čtyřech, takže nebylo třeba se obávat o jeho zdraví.
Les vypadal nedotčeně, takže všichni nezvaní hosté museli utéct. Když jsem byla na obchůzce měla jsem na tu pahorkatinu zajít a zkontrolovat to. Zalitovala jsem svého tehdejšího rozhodnutí. Naštěstí bylo vše opravdu v pořádku a těch pár zranění se všem brzo zahojí. Když už jsem je měla všechny pohromadě rozhodla jsem se že bude nejlpší oznámit pár věcí. Koukla jsem na Arca. Asi řeknu pár těch alfovských věcí, když tu jsou všichni. Nečekala jsem na souhlas a pustila se do toho. "Když už vás tu takhle všechny mám, tak bych ráda něco oznámila. Vzhledem k tomu, že Meadow naši smečku opustila, tak se uvolnila pozice bety. Proto jsme se rozhodli s Arcem, že toto místo bude nově patřit Lauře, která je loajální a dlouhodobou členkou smečky. Pokud tedy budete mít nějaký problém, můžete se na ni obrátit," dořekla jsem a kývla hlavou k Lauře, pro případ že by ji někdo neznal. "Jak si někteří z vás asi jistě všimli máme tu pár nováčků, takže pokud by chtěl někdo z nich ukázat úkryt vemte je tam. Taky máme nový přírustek, malého Sionna," prohodila jsem a usmála se na vlče. "Jeho primární pečovatelkou je Laura a jeho novým učitelem Etney. Pokud budte chtít Sionna vzít na průzkumi nebo na lov musí být s vámi jeden z nich nebo já či Arcanus, rozuměli?" Přejela jsem všechny pohledem, který kdyby mohl by zapaloval.

//Úkol č. 17
Vzhledem k tomu že je přímo otázkou života a smrti pro každého vlka, aby se přidal do smečky, není nutné dlouho okecávat, že naše smečka je tou nejlepší. Nachází se v krásném mírně suchém hvozdě. V údolí se nachází vynikající místo k lenošení na břehu menšího jezírka. V blízkosti se nenachází žádné nebezpečí. Alfa pár je vynikající a ještě aby nebyl, když jsem to já a můj partner Arcanus. Za dobu několika let vedení smečky jsme nezaznamenali žádné stížnosti, které by nějaký z vlků na naši smečku měl. Proto je jasné že Asgaarská smečka je tou nejlepší volbou pro vás.

//Blueberry a Tadaro

Můj neviditelný plášť se mi vyplatil. Nikdo si mě nevšimnul. Bylo zvláštní umět ovládat nějakou jinou magii tak dobře, jako jsem to ovládala s magií ohně. Celá společnost se začínala rozcházet, a tak i já jsem se rozhodla vypařit po anglicku. Mrskla jsem ocasem a ponořila se opět do lesa. Když jsem se dostala dostatečně daleko, přestala jsem se soustředit na svou magii. Nejprve byl cítit můj pach, pak slyšet moje kroky a náhle jsem se v lese zjevila. V celé svojí kráse.
Lesem bylo cítit podivné dusno. Jako když dlouho nezaprší a všechen prach se dostane do vzduchu. Bylo tu sucho v podstatě pořád, to už byl jeden z rysů lesa, ale takovéto sucho jsem tu ještě nezažila. Dusivé a pomalé sucho. Takové to sucho, které vás přinutí se někde svalit k vodě. Ještě že tady žádná voda není. Mrskla jsem ocasem a rozhlédla se. V lese jsem nikoho neviděla. Nejspíše se všichni rozhodli jít někam ochladit nebo jsem jenom začínala hůř vidět. Ne, určitě se šli všichni někam ochladit. Kdo by také zůstával v lese, když je takové dusno.
Jedinou výhodou, kterou nám Asgaarský hvozd nabízel, byl stín. Nemusela jsem se tedy obávat spálenin od sluníčka, které podle mého odhadu muselo být někde hodně vysoko. Zavrtěla jsem hlavou a pak upřela oči k nebesům. Skrz suché, pralesnaté větvoví jsem občas zahlédla na oblohu. Byla světle modrá. Nebylo vidět ani mráček, který by se po nebi proháněl. Takovéto horko není zrovna nejlepší. Pomalu jsem se opět dala do pohybu. Ani jsem si nevšimla, kdy jsem se zastavila.
V podstatě jsem nevěděla, co bych měla dělat. Jediné, co bylo jisté, byl můj zájem o hranice lesa. Ashe jsem tu neviděla a ani necítila. Packou jsem si stoupla na kámen, abych se mohla napojit na les. Čekala jsem, co ke mně donese. Věděla jsem, kde se kdo pohybuje, ale Ashe mi byla velkou neznámou. Zavrtěla jsem hlavou a vrátila se zpátky do své mysli. Nejspíše je někde mimo les. Už by se ale měla vrátit, jinak ji můžeme považovat za pohřešovanou nebo mrtvou. Mrskla jsem ocasem a vydala jsem se směrem k hranicím. Čím blíž jsem byla konci lesního porostu, tím víc jsem cítila tvrdou realitu, která dopadala na vlky tam venku. Podoba této reality se mému huňatému kožichu vůbec nelíbila. Nebyla jsem prostě uzpůsobena na život v pralese ani na poušti. Byla jsem připravená na život v horách ve sněhu, který se mi bude dostávat až ke krku, když budou závěje. Na ledu, který se mi bude klouzat pod tlapkami tak moc, že se budu nucena zarývat do krusty drápy. Na omrzliny, kterým bude moje tělo vystaveno, když se dostatečně dobře nepřipravím. Ale tohle byl úplně jiný level.
Došla jsem skoro až na hranici. Nemohla jsem dál. Viděla jsem ven z lesa na řeku Midiam, ale nešla jsem k ní. Spíše jsem pokračovala směrem k jezeru, ale pořád jsem se držela na naší straně. Viděla jsem trávu, která žloutla, usychala a umírala. Bylo to děsivé. Nedokázala jsem si pomoct, ale přistihla jsem se při myšlence, kdo je za tohle teplo zodpovědný. Někdo za to musel být zodpovědný, protože takovéhle nenormální počasí nepřijde jen tak. Vedro na padnutí má vždy svého původce. Nejprve mne napadla Smrt. Mohla by si s námi jen tak hrát, to by byl její styl. Ale ona přece sama žila na téhle vyprahlé krajině a rozhodně by se jí nelíbilo, že by její hlavní dodavatelé drahého kamení vymřeli. Druhý na řadě byl Život. Toho jsem musela vyškrtnout taky. Byl až moc hodný. Navíc jeho fetiši v květinách by mu nejspíše zabránila jim cokoliv udělat.
Zbýval mi už jen jeden možný tvor, který by mohl tuhle kalamitu způsobit. Musel to být někdo z nás. Prostě musel. Mrskla jsem ocasem a při pochodu jsem přemýšlela, kdo by to tak mohl být. Můj levý bok se pomalu měnil ve škvarek, protože na něj dopadal všechen ten horký vzduchu. Bylo mi jasné, že celé hranice neobjedu. Zodpovědným za tohle všechno nemohl být nikdo s magií neviditelnosti, mysli nebo elektřiny. Takovéhle magie nejsou schopné ovlivnit přírodu. Musel to být někdo, kdo ovládá nějaký základní element. Magie větru mohla odehnat mraky, ale rozhodně by nezpůsobila teplo. Magie vody mohla vysušit řeky, jezera a tůňky, ale opět nebyla schopna způsobit teplo. Magie země mohla jednoduše nechat uschnout trávu, ale rozhodně by nezpůsobila tak silný žár. Magie ohně na druhou stranu žár způsobit mohla, ale nemohla způsobit to dusno. Suma sumárum se nabízela odpověď, že za tím vším stojí jedině někdo, kdo buď ovládá všechny elementární magie a nebo, což bylo děsivější, je to víc vlků na jednou. Samozřejmě ten jedinec nebo skupina by musel být strašně silný. Musel by ovládat všechny magie na nejvyšší úrovni a možná ani to by nestačilo. Navíc by musel mít velkou zásobu energie, protože použít 4 magie najednou musí být dost vyčerpávající. Šlapala jsem opatrně do trávy, která se prodírala do lesa v naději, že tu najde úkryt ve stínu, před krutou smrtí na slunečním světle. Na druhou stranu kdyby za to mohlo víc vlků bylo by to jednodušší. Bylo mi jasné, že ovládat jednu magii na maximum není tak náročné. Sama jsem to provozovala dost často. Ale bylo mi jasné, že udržet dlouhé trvání magie několik dní by nikdo normální nevydržel.
A pak mi to došlo. Byla tu přeci jenom ještě jedna dosti logisticky náročná, ale přesto zajímavá, varianta. Bylo by možné spojit magie více vlků dohromady. Pokud by použilo svou magii pět vlků od jedné magie nezpůsobilo by to nějaké spojení jejich síly? To by bylo energeticky méně náročné a žádný z vlků by teoreticky nemusel ovládat magii na sto procent. Jediný háček v této teorii se objevil v mojí hlavě náhle. Podle mojí zkušenosti, nikdo nemohl ovládat oheň vytvořený čistě mnou. Mohla jsem tedy předpokládat, že to samé platilo pro vítr vodu nebo zem. Většina magií v mojí teorii potřebovala spojení, aby to fungovalo. Je možné aby víc vlků ovládalo element dohromady, pokud pochází z přírodního zdroje? S touto otázkou v mysli jsem došla až do jižní části lesa. Hranice tu byla opravdu vyprahlá. Na chvilku jsem se zastavila a zahleděla do dálky. Viděla jsem šakalí útočiště. Bylo suché a mrtvé. Stejně jako většina krajiny okolo i ono skomíralo pod přímou palbou ohnivého slunce.To vůbec není dobré.
Snažila jsem se zpozorovat nějaký život v domově těch bestií, ale nic jsem nezahlédla. Nic jsem neslyšela. Nic jsme necítila. Možná odtáhly? Sama jsem téhle myšlence nevěřila, takže mi bylo jasné, jak chabě zní. Bylo jisté, že tam jsou. A to vedro se jim rozhodně nelíbilo jako komukoli jinému, kdo byl nucen přebývat venku. Mrskla jsem podrážděně ocasem. Pokud vedra neskončí rychle potáhnou k vodě. To není problém vody mají kolem sebe dost, takže ať si tam klidně táhnou. Problém však nastane ve chvíli, kdy se jim podaří dostat po okraji řeky až na naše stinné území. Voda je jedna věc, ale stín a voda to je mnohem lepší. Jestli na to ty potvory přijdou tak jsme v loji. Mrskla jsem ocasem znovu. Pomáhalo mi to dostat ven frustraci a zároveň přemýšlet. Nerada bych tu měla partu potulujících se příšerek, které sice pravděpodobně neohrozí mě samotnou, ale pro slabší členy smečky nebo Sionna by takové setkání mohlo dopadnout špatně. Zastříhala jsem ušima a pak jsem se naposledy podívala na kamenný vrch. Nic se nezdálo v nepořádku. Kromě toho velkého klidu. Zastříhala jsem ušima a pustila se po hranici dál na západ. Je jim moc vedro na to, aby něco podnikali. V hloubi duše mě to ale pořád nahlodávalo. Cesta po západní straně směrem k severozápadu a na sever odkud jsem na obchůzku hranic vyrazila, byla stejně dlouhá a nezáživná jako cesta dolů přes východ na jih. Sem tam jsem počůrala nějaký ten strom nebo se otřela o křoví, ale jinak nebylo co dělat. Pach byl poměrně dost vyčpělí, takže bylo potřeba tuhle nudnou část z práce ochránce udělat. A to byla právě ta potíž. Na tuhle nudnou část jsme ochránce měli, ale kde mu byl konec jsem netušila. Až jí chytím tak ji sním.
Proběhla mi hlavou část nějaké říkačky nebo tak něčeho. Ashe to měla už jasné. Opravdu mne nebavilo obcházet okolí. Když jsem byla březí bylo to jednodušší. Na záchod jsem prostě potřebovala pořád. V podstatě jsem mohla obcházet hranice pořád dokola a nikdy by mi nedošel značkovací materiál, ale během tohoto suchého období bylo těžké ze sebe vymáčknout jen pár kapek, aby se neřeklo. Využila jsem tedy druhou metodu značkování a to otírání se o všechno kolem. Prošla jsem se křovím a nabalila na sebe pár pavučin. Sem tam jsem svůj zadek otřela o kámen nebo jsem jenom zkušebně zahrabala v zemi, abych naznačila vlčí aktivitu. Doufala jsem, že to udrží dál vlky, šakaly i případné jiné návštěvníky, kteří by se potulovali u vodních toků. Bylo mi jasné, že u vody teď bude narváno, takže zvýšení smradlavosti našich hranic je prostě prioritou číslo jedna.
Naštěstí mému nudnému, horkému a velice otravnému utrpení mohl být brzo konec. Teoreticky mu mohl být konec kdykoliv bych si pomyslela. Jenže já taková nebyla. Práce, i když nudná a otravná, se musí dodělat do konce. Musíš jít... Už nemůžu... Ale můžeš... Nemůžu, nejdete to. Bylo mi vážně vedro. Fakt moc velké vedro. Můj kožich se stal nepřítelem číslo jedna a kdybych věděla jak tak si ho sumdám. Jenže jsem nevěděla jak a neměla jsem magii vody, abych se mohla smočit nebo vzduchu, abych se mohla ofouknout. Bylo zvláštní že i já, osoba nenávidící vodu, jsem po ní právě teď poměrně dost toužila. Mohla bys jít k vodě a dodělat to jindy... Jenže to by ta stopa nebyla dokončená tak jak bych chtěla... Ale joo... Nebyla. Navíc je tu velká pravděpodobnost, že bych nevěděla kde jsem skončila, popřípadě bych se sem nevrátila, protože by se mi sem nechtělo... Za B je správně. Mrskla jsem ocasem a šlapala dál a dál a dál. Otřít, deset metrů, počůrat, deset metrů, zahrabat, deset metrů, posadit, deset metrů, otřít, deset metrů. Opakovala jsem ten samý postup pořád a pořád dokola. Už jsem z toho byla tak zblblá, že jsem si dokonce sedla na kámen, který jsem chvíli před tím označkovala.
Moje hlava už prostě nepracovala na sto procent. Možná ani na padesát. Z toho vedra bych to viděla tak na dvacet sedm. Náhle jsem ucítila pach. Osvobozující pach vítězství. Pach mého vlastního já, který přicházel z místa přímo přede mnou. Radost se mi opět na moment vlila do žil. Než mi došlo, že vlastně není žádná radost na tom, že teď budu pořád v tomhle zahřátém těle. I když jsem dokončila vytyčený úkol, nebylo tu prostě z čeho se radovat. Pomalým tempem jsem se tedy rozhodla zanořit zpátky do lesa. Alespoň jedna věc byla pozitivní. Čím hlouběji jsem pronikala do našeho domova, tím větší chlad jsem pociťovala. Asgaarský hvozd nikdy nebyl přívětivým místem a ani nikdy neměl být. Byl to hvozd. Tvrdý a neprůstupný. Stál tu stovky let před prvními vlky a bude tu stát stovky let po nich. Teda pokud i jeho nespálí tohle příšerné počasí. Bylo mi jasné, že bych se měla vrátit k Sionnovi. Už dlouho nedostal najíst, ale já byla tak vyšťavená, že bych mu stejně asi moc nepomohla. Navíc už žere maso, tak není potřeba se zbavovat tekutin navíc. Mrskla jsem znovu ocasem a pak trochu začenichala. Věděla jsem, že byl naposledy s Arcem a někam šli. Teď jsem je dokonce i nedaleko cítila. Byli s Laurou a tím novým, jehož jméno jsem si samozřejmě nepamatovala. Nebyl to ten nový, kterého jsem přijala nedávno, byl to ten nový před ním. Takže vlastně už starý s těmi jmény musím něco udělat... Ale co jsi alfa, klidně ať se ti představují furt dokola... pravda.
Arc, Sionn, Laura a ten nový mohli být necelých stopadesát metrů ode mne, ale já se prostě nemohla přimět k tomu tam dojít. Byla jsem moc unavená, než abych se tvářila na všechny sluníčkově a mile. Což jsem se teda netvářila nikdy, ale... Rozhodně jsem netoužila po tom, aby mi nějaký tramta z tramtárova vyprávěl o své minulosti, přítomnosti nebo plánované budoucnosti. Chtěla jsem mít chvíli pro sebe a pro svoje tlapky. Měly toho už taky po dnešní menší tůře dost. Sedla jsem si tedy na zem pod jeden ze stromů a pak jsem se v podstatě sesunula na zem. Chlad z podloží lesa se mi krásně rozléval na břiše. Bylo příjemné si jednou prostě lehnout a nic neřešit, protože všechno bylo hotovo. Žádní nově příchozí. Žádné neoběhnuté hranice. Žádný nedostatek potravy. Jediné co nám momentálně scházelo byla voda, ale vzhledem k tomu, že ji někteří ovládali jsem neměla obavy ani o tuto komoditu. Byla jsem prostě ráda, že jsem kde jsem a ostatní věci mne nemuseli trápit. Etney se někde pouloval. Awnay objevovala nové věci ve světě. Sionn se seznamoval s novými členy smečky a všechno se zdálo v nejlepším pořádku a na nejlepší cestě. Každému, ale muselo být jasné, že dříve nebo později se něco stane. Třeba se vrátí Awnay nebo se vrátí Etney s nějakým novým objevem. Třeba to nebude vlčice, ale vlk. Jak bych asi řešila tohle. Nebo se Sionn ztratí. Nebo ti šakali. Nebo bude vedro několik dní. Momentálně byl však klid a já se nehodlala o tuto pohodu připravittím, že budu přemýšlet nad všemi možnými scénáři katastrof. Tak a teď jen počkat až se něco zase pose.e. Pomyslela jsem si s širokým úsměvem na tváři.

//2222 slov

Tak se taky podělí. Já loni nastoupila po druhé do prváku. Z první školy jsem po dvou měsících zdrhla, prtože druhý konec republiky byl prostě daleko od domova a lidí co znám (a jo možná že kdybych tam vyržela dýl potkala bych super lidi, ale v tý době to pro mě bylo asi nejlepší možné rozhodnutí). Takže v září/řínu nastupuju do druháku na peďáku u nás na severu. Ne že by to byl úplně obor, který bych milovala, ale mám to hodinu dojíždění, takže můžu v klidu bydlet doma, pracovat v práci, kterou dělám už pár let a do toho tu mám přátele ze střední. Takže jako jo nemůžu si úplně stěžovat, i když to není úplně ono.
Co se týče chystání do dalšího ročníku, tak to zatím odkládám na neurčito. Sice se tam vím od "starších a zkušenějších" na co se připravit, ale jelikož jejich slova znějí moc pesimisticky, tak se tím nehodlám moc zabývat :D V podstatě doufám, hlavně pro klid mého okolí, že tu školu nějak doplácám a že budu moct konečně začít dělat něco smysluplného. A ano mohla bych se na VŠ vykašlat a jít do práce, ale to se bohužel u nás doma "nenosí"... Takže tak.

Vlk odešel. No ne že by odešel bez keců, ale to už mi mohlo být jedno alespoň že odešel. Mrskla jsem ocasem a zastříhala ušima.Další ukecaný hladový krk. Snad se Lucy zadaří někdy něco pořádného ulovit, abychom se nemuseli bát až přijde zima... Vždyť je léto?... No to sice je, ale pořád je lepší nalovit si něco teď nebo alespoň zkontrolovat stav stáda. Snad v zimě nebude kvůli němu nikdo hladoví."Aspoň je pryč," povzdechla jsem si a pustila se do pochodu dál po hranicích. Moc se mi nechtělo vracet ke skupině vlků se Sionnem. Nějak to na můj vkus bylo převlkované místo, i když mi bylo jasné, že se k vlčeti budu muset někdy vrátit.
Pomalým krokem jsem si to štrádovala po případné hranici. Její stopa byla trochu vyčpělá, ale co se dalo dělat, když se ochránce flákal někde jinde. Jestli se brzo nevrátí o to místo přijde...Možná se na něj opravdu nehodí. Zavrtěla jsem pomalu hlavou a pak se zastavila. Byla jsem v půlce cesty, ale už se mi nějak nechtělo jít dál. Ne že bych nemohla, ale prostě se mi už nechtělo. Být alfou je fajn v tom ohledu, že některé věci prostě dělat nemusíte když nechcete. Zbytek dojdu příště. Nebo řeknu Ashe. Otočila jsem se tedy směrem do lesa. Bylo na čase se vrátit k vlčeti i když se mi moc nechtělo. Věděla jsem, že budou na tom samém místě, co před tím. Možná bych se mohla přidat a zároveň nepřidat. Použila jsem v dostatečném předstihu svou magii neviditelnosti a zamaskovala sebe i všechny svoje stopy, pach a zvuk. Bylo mi jasné, že teď nikdo nezjistí že jsem v okolí dokud nepromluvím. Pomalu jsem došla ke skupině a sedla si opodál, abych mohla sledovat Sionna a zároveň jsem si užívala svého klidu o samotě.

//Nějak se mi k vám chce nechce připojovat, abych tu neuvízla na moc dlouho, takže mě normálně klidně přeskakujte kdybyste se rozepsali :D

Za mě je to č. 1 a č. 5. Ale nádherné jsou všechny :3

Sledovala jsem toho nekňubu jak se raduje nad tím, že se stal členem smečky. Jen jsem hrábla packou do země. Sledovala jsem vlka, který se začal doptávat na Ashe. "Však oni se ti všichni představí, pokud tu vydržíš dostatečně dlouho," odbyla jsem ho jednou větou a doufala, že tím náš rozhovor skončil. Bohužel jsem se nemohla více zmýlit. Ach jo proč mají vlci potřebu se furt na něco ptát. "Když bude potřeba tak prostě zavyješ a někdo si tě najde. Umíš výt ne?" prohodila jsem spíše řečnicky, ale vzhledem k tomu že nevyl ani když se tu poprvé ocitl tak jsem si nemohla být jistá. Jestli neumí výt tak je nepoužitelný. Mrskla jsem ocasem a přešlápla. Už jsem se tu cítila uvrtaná moc dlouho a nejraději bych šla. Vlk se však stále na něco ptal. Teď ho zase zajímalo jméno smečky. Nebyla to věc, kterou bych neočekávala, každý musí přece vědět odkud pochází a kam míří. "Asgaarská smečka, podle lesu ve kterém se nachází. Většina smeček se jmenuje podle místa kde se nachází," prohodila jsem a čekala zda položí další otázku nebo ne.

Sledovala jsem vlka, který se konečně rozhovořil poněkud smysluplněji. Vypadalo to, že možná má i trochu rozumu v hlavě, i když o jeho množství bych mohla pochybovat. Celkově se mi však jeho odpověď zamlouvala, byla taková neutrální, ale zároveň správná. Aspoň že neřekl, že by byli nejlepšími kamarády. Mrskla jsem ocasem a mlaskla. "Dobře," prohodila jsem tedy. "Na zkoušku tě do smečky vezmu, pokud tu vydržíš měsíc tak se rozhodneme jestli ti povolíme tu zůstat trvale," řekla jsem nakonec svůj verdikt. Byl to takový menší komrpomis, kdyby se mi potvrdilo, že je blázen, mohla bych ho jen tak vykopnout a neřešit. No a když se ukáže že blázen není, alespoň nepřijdeme o možnost získat nového člena. "Mimochodem pokud někdo přijde k hranicím zavoláš alfu nebo betu. Nebo našeho ochránce Ashe," dodala jsem a olízla si tlapku. Kde vůbec Ashe vězí! Hlavou mi problesklo, že bych ji měla upozornit na její povinnosti ohledně smečky.
Vlk byl tedy momentálním zkušebním členem. Nehodlala jsem mu proto úplně sdělovat, kde by našel náš smečkový úkryt nebo že tu máme vlče. Časem si na to přijde sám. Mrskla jsem znovu ocasem. "Kousek odsud je údolí ve kterém je voda, kdybys měl žízeň. Popřípadě můžeš využít některou z řek v okolí lesa. Asgaar je jinak poměrně suchým místem, takže jinde tu vodu nehledej, nemá to cenu," prohodila jsem stručně. "Máš nějaké dotazy ohledně smečky?"

On je vážně magor. Mrskla jsem ocasem ze strany na stranu a podívala se na vlka, který se mě opravdu dotázal, proč bych někomu kroutila krkem."Třeba proto, že vleze na území mojí smečky a chová se jako by to bylo radostné a normální," zavrčela jsem jeho směrem a pak sledovala, jak zvedá jednu tlapku do vzduchu. Trochu s ní zatřásl, jako by ho bolela nebo tak něco a pak ji zase položil. Možná je jenom nemocný... Jo, ale co když je to nakažlivé. Nakrčila jsem nos, ale bylo mi jasné, že nemocný není. Tedy alespoň fyzicky. Pravděpodobně bych cítila, že se s ním uvnitř něco děje. Vlk pořád sršel optimismem a radostí, což mě úplně nepřesvědčilo. Navíc jeho odpovědi nebyly takové jaké bych od někoho, kdo chce být přijat do smečky čekala. No aspoň je upřímný. "No," mlaskla jsem a pak se zhluboka nadechla, abych se trochu uklidnila. Chápala jsem jeho chuť po smečce, protože to bylo asi nejvíc bezpečné místo, co mohl v kraji najít, ale na druhou stranu to rozhodně nebylo místo kde si může každý dělat svobodně, co chce. "Kdyby na území smečky přišel přátelský a radostný vlk jako ty, co bys udělal?" otázala jsem se s mírnou zvědavostí. Pokud mi teď odpoví špatně byla jsem rozhodnutá ho vyhnat. Ať si Arc říká co chce, nepotřebuju ve smečce někoho kdo mi tu nechá pobíhat tuláky sem a tam.

Sledovala jsem vlka, kterému pravděpodobně nedocházelo v jak prekérní situaci se momentálně nachází. Je to blízen. Blázen! Mrskla jsem ocasem a narovnala se do příjemnější pozice. Pakliže byl vlk bláznem, což vzhledem k jeho chování nejspíše byl, neměla jsem žádný důvod se ho obávat. To bylo na bláznech to nejlepší. "Ano jsem alfa," dodala jsem po chvilce. Vlk neodpověděl na mou otázku, což mě nabrousilo, ale věděla jsem, že s bláznem se není radno dohadovat.
Pak mne zaplavil přívalem otázek, během kterého sebou neposedně vrtěl. Byl jak nevycválané vlče. To i ten Sionn se chová lépe než tenhle ten."Nejoblíbenější je, že můžu jakémukoli vlkovi zakroutit krkem," odsekla jsem a pak si vlka změřila pohledem. Pokud chtěl opravdu do smečky měl by se začít chovat aspoň trochu profesionálně. "Proč chceš vůbec do naší smečky? A co můžeš nabídnout?" začala jsem standartními otázkami, které jsme pokládali každému nově příchozímu. Bylo to jednodušší než se snažit být pokaždé nějak kreativní v otázkách na nováčky a navíc nám to dovolovalo si je hezky porovnávat mezi sebou. Tenhle vlk mě zatím nepřesvědčil, že by byl dobrým pro naši smečku. Je moc přátelstký a přátelští vlci pouští na území smečky cizince. Naklonila jsem hlavu a čekala na odpověď.

Vlk vypadal pořád stejně nadšeně ze všeho. Radostně se dokonce zhoupnul, jako by tahle situace nebyla vůbec vážná nebo důležitá. Švihla jsem ocasem. Začal pomalu mluvit. Jen jsem naslouchala v mírném předklonu se srtí stále naježenou. Uši už jsem netiskla k hlavě a přestala jsem i vrčet. Ale pořád jsem cenila zuby a sledovala každý vlkův pohyb. Bylo mi navíc jasné, že někde po lese běhá Sionn a já nehodlala dopustit, aby se k němu tenhle vlk náhodou dostal. I kdyby se rozeběhnul na tři skoky ho máš... Já vím... Jen musíš mířit na krk nebo na zadní nohy... Já vím. Vlk mluvil a mluvil. Ne že by mluvil dlouho, ale ten jeho tón mě prostě iritoval. Možná mu dřív vytrhnu jazyk, než ho zakousnu. Aspoň by přestal žvatlat tak radostně. Chtěl mluvit s alfou, což bylo poměrně logické, když uvážíme že žádal o místo ve smečce. Pak z něj vypdalo, že v žádné smečce nikdy nebyl. Nenechala jsem se tím tvrzením vyvést z míry. Nejspíš kecá, tuláci nemají vlčata. Většina by jim stejně chcípla. Znovu jsem mrskla ocasem. "A proč si myslíš, že s alfou nemluvíš?" otázala jsem se a naklonila jsem mírně hlavu na stranu. Byla jsem připravená zaútočit, kdyby mě odpověď nepotěšila. Ne že bych byla nějak domýšlivá, ale rozhodně mě zajímalo z jakého důvodu si většina vlků myslí, že já nejsem alfa. Asi protože nemáš hezký úsměv, nevrtíš na ně ocasem a nejsi nadšená z toho, že chce další haldový krk do smečky.

Sledovala jsem vlka před sebou. Vypadalo to, jako by mu můj postoj a gesta nijak neznepříjemňovala den. V podstatě se choval až moc vesele na někoho kdo měl za pár vteřin pocítit moje zuby na svém krku. Mrskla jsem nasupeně ocasem. Z jeho veselého tónu mi vřela krev v žilách. Představil se jako Tollpihe Blbý jméno. Dál jsem zůstávala v pokrčené pozici s vycněnými tesáky. Ten blb několikrát zopakoval, jak je všechno radostné. Tohle už vážně není normální. Že by tulákům někdo rozdával houbičky nebo jim dával zadara čichnout k nějaký kytce.Uši jsem stáhla do zadu k hlavě. Tohle se mi vůbec nelíbilo. Působil až moc klidně. Dala jsem se do pohybu. Pomalým krokem jsem ho obešla do kola v pěkně širokém kruhu. Nechtěla jsem být v blízkosti, kdyby se rozhodl po mě ohnat, přeci jenom jsem pořád nebyla ve stoprocentním stavu. "Hmmm...." zareagovala jsem na jeho otázku ohledně toho, jestli patřím ke smečce. Přišla mi spíše řečnická, než jakákoli jiná.
Stoupla jsem si zpátky na své místo. Z toho co jsem viděla bych toho vlka zvládla s naprostým přehledem. Nebyl připravený na boj. Trochu mě to zklamalo, protože bych si pořádný boj ráda dala. Ale ne teď. Musíme počkat dokud Sionn nevyroste. Mrskla jsem znovu ocasem. Vlk najednou trochu změnil tón, který z něj vyzařoval. Jako by se lekl. Naklonila jsem hlavu mírně na stranu. Když promluvil měl opět ten nepříjemně radostný hlas. Usmíval se na mě jako sluníčko na hnoji. "A co já s tím, že chceš do naší smečky?" otázala jsem se a čekala na reakci. Hodlala jsem si s ním aspoň trochu pohrát. Arc by nebyl rád, kdybych zabila nově příchozího žadatele, na to byl moc vlkumil, ale drobné zamotání jeho hlavy by mu nevadilo.

Byla jsem ráda, že se mi podařilo na chvíli zmizet od vlčete pryč. Ne že bych se o něj nechtěla nějak extra starat, ale neměla jsem momentálně náladu na další polehávání. Ještě, že přišel Arcanus a vzal si ho na starosti. Ne že bych Lucy nevěřila, ale pořád byla dost jalová na to, aby ho někde nechala v lese a zapomněla na to, že tam s ní je. Bylo mi jasné, že Tesai by se taky dvakrát nezamýšlel nad tím, že hlídá vlče alf. Nikdo v tomhle lese nemá kouska zodpovědnosti. Pomyslela jsem si, když jsem dorazila k vyčpělému pachu hranic. Bylo nutné to tu obnovit, protože jinak by se tu tuláci mohli začít pohybovat jak by chtěli. Mrskla jsem ocasem a nechala se vést cestou, kteoru jsem prošla už tolikrát. Mohla jsem u toho klidně vypnout hlavu. Tlapky mne nesly tam, kam jsem potřebovala, již automaticky.
Náhle jsem uslyšela táhlé "Haló". Zastříhala jsem ušima. Snažila jsem se lokalizovat, kde se nezvaný host nachází. Nerada bych na něj narazils jen tak, nepřipravená. Pomalu jsem se vydala směrem odkud volání přišlo.To ten vlk neumí výt nebo co. Protože jako nějaké mrské volání bychom v lese neslyšeli. Nakvašeně jsem přidala do kroku. Bylo jen štěstí, že jsem byla tak blizoučko hranic a zaslechla jeho hlas. Mohl si to nakráčet do středu lesa a nikdo by si nevšimnul. Zahlédla jsem vlka, který byl hnědého zbarvení s bílým čenichem a ocasem. Přikrčila jsem hlavu do roviny s tělem. Na krku se mi začaly ježit chlupy. Přešla jsem do pomalého kroku. Výhružné vrčení se mi vydralo zpoza vyceněných zubů. "Co tu chceš?!" štěkla jsem na vlka před sebou a v klidu pohledem sčítala, jak velkou šanci proti němu mám. Podle všeho velkou. Trochu jsem získala na jistotě. Nikdy nevíte, jak moc bude vlk nabušený, než si ho prohlédnete. Předpokládala jsem, že tenhle se toulá dlouho. Neměl žádné svaly a pohybově taky nic moc. Tohle bude hračka.

Sledovala jsem okolí a čekala až ten ťunťa přijde a nají se. Samozřejmě mu to trvalo celé věky, ale co bych mohla od vlčete čekat. Zatím ho víc zajímal okolní svět, než jeho bříško. Lucy prohodila něco v tom smyslu, že je Sionn tak roztomilý, že ani nemůže být můj. Hodila jsem na ni pohled a zavrčela. "Dej si pozor na tlamu, nebo příští večeře budeš ty," odsekla jsem jí. To že si hraje s vlčetem alf ještě neznamená, že si může takhle otvírat tlamu. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na vlče. Najednou ho Lucy začala pobízet, že je to moc dobré. Sionn se rozeběhl ke kořisti a chvíli ji pozoroval a pak se konečně pustil do jídla. Mrskla jsem ocasem a čekala, až se nají. Když skončil měl celou tlamu od krve, chtěla jsem mu ji očistit, ale už jsem to nestihla.
Tu se k nám připojil Arcanus a Sionn se k němu s breptáním rozeběhl. Za chvíli by mohl začít mluvit. Ještě že teď pořád jenom breptá. Poslouchala jsme Arca, že máme nového člena. "Cítila jsem ji, připomínala mi Zoe," řekla jsem s klidem, i když mě trochu mrzelo, že je to Gee a ne Zoe. Pomalu jsem se zvedla ze země. "Pohlídáš ho?" prohodila jsem k Arcovi, ale byla to spíš řečnická otázka, protože já už jsem si to mířila pryč od vlčete jak rychle jen to šlo.