Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Gee byla poměrně dost sticha. Rozhodně není jako Zoe. Lucy na druhou stranu měla tlamičku prořízlou, jen co je pravda. Mrskla jsem ocasem. "Jistě že vím kde je," odsekla jsem vlčici před sebou. "Teda alespoň vím, kde byl, protože když ho ta pomatená vlčice odnesla ztratil se mi. Teda podařilo se mi Sionna od ní oddělit, ale než jsem se s ní vypořádala, Sionn někam zmizel. Pravděpodobně s Arcanusem, ale nejsem si jistá zda je Sionn v pořádku," řekla jsem jí s poměrně velkým klidem na to, že jsme vnitřně byla rozzuřená. Asi jsem byla víc unavená, než rozzuřená a tak jsem neměla náladu na dohady. Lucy pak dodala, že ví kde se to místo nachází. Rozhodla jsem se říct jí, proč se jí tak hloupě vyptávám. "Vydala jsem se ke Smrti, abych zjistila kde jsou. Řekla mi, teda alespoň myslím, že jsou na náhorní plošině, ale to už je několik dní, takže mohou být jinde. Ale náhorní plošina je to jediné místo, které mám teď v hlavě, jako jejich poslední lokalitu," dodala jsem, abych ji uvedla do svých myšlenkových pochodů.
Všimla jsem si Rorreyho, který se přichomítl do jeskyně. Jeho jediným plusem bylo, že se držel poměrně dost stranou. Obrátila jsem pohled na Gee, která pořád nic neříkala a vypadala dost posmutněle. Rorrey ani nepozdravil, stulil se do klubíčka a usnul. To je vychování. Protočila jsem oči v sloup. "Šla bych je hledat, ale nevím kde náhorní plošina je. Navíc se začalo smrákat," dodala jsem, abych jí vysvětlila proč jsem tady a nehledám je. "Navíc jsem trochu doufala, že se vrátili za tu dobu, co jsem byla pryč," dodala jsem potichu.

//hvozd

Vešla jsem do jeskyně a začala se automaticky dívat pod tlapky. Bylo to tu kluzké a nebezpečné hako vždy. Mrskla jsem ocasem a pomalu se vydala do hlavní jeskyně. Věděla jsem, že tam najdu vlčice určitě, protože do jeskyně bet nebo alf by se neodvážila ani jedna. Obě dvě ležely přesně tam, kde bych to čekala. Lucy měla pod sebou jednu z kožešin a vypadala zrale na spánek. Gee ležela na měkoučkém mechu, který ji sloužil jako postel. Pomalým krokem jsem si to rozešla k nim. Neměla jsem moc čas na úvodní zdvořilosti, ale byla jsem tak unavená, že mi bylo jasné, že dříve než se svítáním nebudu moci vyrazit. Když jsem vlezla od jeskyně začalo se stmívat.
"Zdravím, neruším?"Podívala jsem se na obe vlčice a sedla si kousek od nich. Moje otázka byla spíš ukázkou slušnosti než že by mě to zajímalo. I kdybych je rušila, bylo mi to u míst kam světlo nesvítí.Nesmím se tu moc zdržovat... Jsi unavená stejně nikam nedoběhneš. Chvíli si odpočiň a pak se uvidí kam se vydáme dál. Podívala jsem se před sebe a pak si taky na mech položila tlapky. Ležení bylo pohodlnější než sezení. "Lucy netušíš kam zmizel Sionn? Nebo kde bych našla Náhorní plošinu?" vybalila jsem na světlejší vlčici hned jak jsem měla příležitost. Pohledem jsem přejela i po Gee. Byla Zoe trochu podobná. Měla i podobný pach. Ale Zoe to rozhodně nebyla.

//Mahtae

Můj příchod do lesa nebyl tak impozantní jak bych si mohla přát. V podstatě jsem do lesa doklusala a byla jsem ráda, že tu jsem. Byla jsem unavená, polámaná a vyčerpaná. Zvedla jsem hlavu do vzduchu a vydala dlouhé protáhlé zavytí. "Auuuuuuuu," neslo se lesem. Nikdo mi na můj pozdrav neodpovídal. Doufala jsem, že se ozve třeba Arcanus nebo že zapiští Sionn. Položila jsem tlapku na jeden z kamenů u hranic. Necítila jsem přítomnost ani Arcanuse a ani Sionna. Laura, Tesai a Castor byli v lese. Z jeskyně jsem cítila přítomnost Gee a Lucy. Nikde však ani stopy po vlčeti, které bylo tak násilně lapeno. Zavrtěla jsem hlavou a uhnula tlapkou. Laura by mi mohla jako pečovatelka poradit, ale nebyla Sionnovi tak blízká jako Awnay a Etneymu. Jeidný kdo byl Sionnovi momentálně blízký mimo mě a Arcanuse byla Lucy. Volba byla tedy jasná. Za prvé najít Lucy. Za druhé z ní dostat kam mohl Arcanus s vlčetem zmizet. Za třetí vyrazit tam.
V hlavě mi hrála myšlenka Náhorní plošiny, o které mluvil hlas Smrti v mojí hlavě. Laura by mi nepomohla ani s tímhle problémem. Gee na druhou stranu byla tulačkou, která jen nedávno přišla k nám, takže nejspíš bude znát místní názvosloví lépe. Mrskla jsem ocasem a zamířila k úkrytu, který byl skryt v severní části lesa. Dávala jsem si pozor, abych to náhodou nepřešla, protože jsem byla dost rozrušená. Jakmile jsem však zahlédla stromy porostlé mechem a kdo ví čím, bylo mi jasné, že vchod je kousek odemne. Vyrazila jsem proto do útrob úkrytu.

//úkryt

//Smrkový les

Běžela jsem k řece a hledala vhodné místo pro přechod na druhou stranu. Naštěstí jsem nemusela hledat dlouho. Znala jsem to tu jako svoje botky. Přeskákala jsem po kamenech na druhý břeh. Bylo zajímavé, že jsem nikdy za svůj život neuklouzla a nespadla do vody. Statisticky by se to už mělo někdy stát. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se směrem odkud přicházely známé pachy. Bylo skvělé se vracet domů živá a docela i v celku. Doufala jsem, že se ta hlupačka nevrátila s posilou. Trochu jsem taky zadoufala, že se vrátil Arcanus a Sionn, ale to jsem ještě netušila, že les se celkově vyprázdnil.

//Asgaar

//Západní Galtavar

Cítila jsem spoustu pachů, které se najednou objevily v lese. Netušila jsem proč se tu najednou potuluje taková větší skupina. Možná lov? Všichni však voněli jinak. Nikoho z nich nespojovala podobná vůně, kterou se vyznačují členové smeček. Mrskla jsem ocasem a vydala se zpátky po svých stopách. Probíhala jsem lesem a doufala, že budu co nejdříve zpátky u nás ve smečce. Ráda bych věřila tomu, že Sionn už bude zpátky, ale to bylo nepravděpodobné. Kladla jsem tlapky opatrně před sebe, protože jsem se pořád necítila úplně dobře po tom, co jsem se zřítila z těch kamených věcí u Smrti doma. Ještě že už jsem slyšela zurčení vody a tak jsem věděla, že jsem skoro v lese.

//Mahtae

//Jedlový pás

Vracela jsem se po vlastních stopách. Netušila jsem kam mám jít jinam, takže jsem se prostě rozhodla jít domů. Bylo mi jasné, že Sionn někde v kraji bude a pravděpodobně je i v bezpečí s Aracnusem, ale já si nemohla být jistá, že je v pořádku dokud ho nenajdu. Klusala jsem si to přes louku, která by mi za normálních okolností přišla hezká, ale neměla jsem náladu ani čas koukat se po krásách krajiny. Chtěla jsem se dostat, co nejrychleji domů a to jsem se taky snažila splnit. Paprsky slunce už začaly vycházet na obzor, když jsem se zase ponořila do dalšího tmavého lesa. Tentokrát jsme název místa kam se vydávám znala. Smrkový les. Na tohle místo nešlo zapomenout.

//Smrkový les

//Zřícenina

Vrátila jsem se do Jedlového pásu potlučenější a unavenější, než když jsem tudy probíhala prvně. Nevěděla jsem, jestli to bylo před chvíli nebo kolik času vlastně uběhlo. Snažila jsem se zase běžet co nejrychleji, ale něco mě brzdilo. Nejspíš to byla únava nebo něco podobného. Přešla jsem proto do lehčího tempa, které mne tolik neunavovalo. Potřebovala jsem se dostat tam, kde byl Sionn. Ale nebyl jsem scholpná si vybavit zda místo, jehož název mi Smrt sdělila znám. Někdo musí vědět kde to je. Rozhodla jsem se tedy vrátit zpátky na území smečky a poptat se někoho tam. Možná Laura nebo někdo jiný bude vědět, kam se Arcanus se Sionnem vydal. Mrskla jsem ocasem a poklusem vyběhla zpět na louku, která ležela poblíž lesa. Věděla jsem, že doběhnout domů nebude tak velký problém.

//Západní Galtavar

OBJEDNÁVKA
ID-M05
Memoriam delens
Tato magie umožňuje Elise vymazat vzpomínky jednoho vlka, se kterým však musí být v kontaktu. Pokud Elisa magii použije, danému vlkovi se v mysli obraz dané vzpomínky rozmaže. Není tedy schopen si ji přesně vybavit. Elisa může vymazat vzpomínky na určitou událost, místo nebo vlka, ale maximálně na úrovni několika hodin.
Má to ale háček. Vzpomínka nezmizí úplně. Pokud vlk navštíví vymazané místo, bude mít pocit že už zde byl. U vlka bude mít pocit, že ho odněkud zná, ale nemůže určit odkud. A pokud je vymazána událost nemizí následky (např. pokud vlk získal díky události strach z vody, bude se vody bát i nadále jen nebude vědět proč). Pokud se vlk vystaví dané situaci znovu, je zde možnost, že se vzpomínka znovu objeví. Elisa není schopna vzpomínky vracet ani není schopná je upravovat. Může je jen "rozmazat". = 40 křišťálů a 510 oblázků
ID-M01 Emoce =20 křišťálů a 200 oblázků
ID-M02 4 hvězdy do nové magie Emocí = 80 drahokamů
ID-M03 5 hvězd do nové magie Emocí = 200 drahokamů
SOUČET 60 křišťálů, 710 oblázků a 280 drahokamů, po uplatnění 30% slevy z Velké letní soutěže tedy = 42 křišťálů, 497 oblázků, 196 drahokamů (66 safírů, 100 ametystů, 30 opálů)
Snad jsem to spočítala dobře :D

//Jedlový pás
Prostor zříceniny mi byl již známý, ale byla bych raději, kdyby nebyl. Přešla jsem do poklusu a pak do chůze. Svěsila jsem ocas a nekývla s ním ani o centimetr. Necítila jsem se tu dobře. I když jsem měla na spěch bylo mi jasné, že na Smrt moje spěchání dojem neudělá a že ji to spíše vyburcuje k tomu, aby byla co nejvíce pomalá. Na to jsem ji už dobře znala. Prošla jsem kolem zeleného ohně, který plápolal v hale. Cítila jsem její pohled na sobě, ale nemohla jsem identifikovat, kde se nachází. „Haló!“ štěkla jsem do prázdného prostoru. Pomalinku jsem si to vykračovala k druhé místnosti.
Pod tlapkami mi klouzal mramor, který sem tam porostl mech. Studilo to jako bych došlapovala na zamrzlé jezero. Otáčela jsem hlavu z leva do prava, abych zjistila, kde se Smrt nachází, ale nikde jsem ji neviděla. Většinou se se mnou setkala v hale a přišla z velké místnosti napravo. Když jsme ji tedy v hale nenašla, vydala jsem se do pravé místnosti. Z té levé vycházelo světlo, ale z té pravé nic. Nic jen tma. Zhluboka jsem oddechovala, jak jsem se nořila do tmy. Mohla bych samozřejmě použít magii ohně a posvítit si tu, ale nehodlala jsem Smrt naštvat. Když to budu hrát na pohodu a klid, tak se nemusí nic příšerného stát. Zavrtěla jsem hlavou a doufala, že Smrt najdu co nejdříve.
V pravé místnosti se ale nenacházela. Nevěděla jsem co dál. „Haló! Kde jsi?“ vyštěkla jsme znovu do prázdna, ale odpovědí mi bylo jenom děsivé ticho. Pořád jsme cítila její pohled, ale nemohla jsem ji za vlka najít. Přede mnou se ze tmy vynořila podivná věc. Byly to kostky, které na sebe někdo umě naskládal. Vedly vysoko a ještě víš, jako by se snažili přiblížit k obloze. Takhle daleko jsem ve zřícenině nikdy nebyla, takže jsme nebyla schopna odhadnout kam můžou ty podivné kostky vést. Cítila jsem chlad a smrt. Táhly se z horních míst, přesně odtamtud kam vedly kostky. Nervózně jsem mrskla ocasem, i když jsem se zapřísáhla, že jím ani nehnu. „Haló?!“ pokusila jsem se ještě o jedno přivolání Smrti ke mně. Opět bezvýsledně. No tak Sionn mě potřebuje. [/b] Pomalu jsem začala našlapovat na ty podivné kostky, které se šplhaly pořád výš a výš. Neviděla jsem až na jejich konec, ale bylo mi jasné, že nahoru nejspíš nikdy nedojdu.
Opatrně jsem našlapovala. Celé to tu klouzalo. Byla jsem už v poměrně velké výšce, když jsem zaslechla cizí hlas. „CO TU CHCEŠ?!“ rozeznělo se mi nad hlavou. Nedovolovala jsem si zvednout pohled ke Smrti, která musela stát jen pár kostek nade mnou. Mírně jsem se uklonila. „Nerada vás obtěžuji, ale dole jste nebyla,“ prohodila jsem a snažila se působit, co nejméně výhružně. „JÁ SI MŮŽU BÝT KDE CHCI!“ křikl hlas nad mou hlavou a mě ovanul chladný vzduch, jako by se najednou ochladilo o několik stupňů. Smrt mi vždycky přišla jako ohnivý typ. Zelené ohně v přijímací hale tomu nasvědčovaly, ale její studená přítomnost ne. Její oheň měl divnou barvu a taky nehřál. Byla divnější, než by si jeden mohl představit. „Potřebuji najít vlče,“ řekla jsem odvážně. „Zaplatím ti, když mi řekneš kam mám jít,“ dodala jsem rychle, než se mohla Smrt ohradit. „CO NABÍZÍŠ?“ křikla na mě. Její hlas křičel, ale zároveň jsem postřehla trochu náklonosti. Majetek měla opravdu ráda. „Drahé kamení. Drahé kamení za malou informaci,“ řekla jsem s klidem a pohled pořád upírala na kamení. Věděla jsem, že není dobrý nápad se jí dívat do očí. „Chceš jen informaci?!“ Zaslechla jsem snad v jejím hlase, že mi nevěří. Musíme jí nabídnout ještě něco. Nemůže si myslet, že nám o tu informaci tolik jde! Spásná myšlenka přišla v pravý čas. „Samozřejmě, že nechci jen informaci. Byla bych hloupá chodit za tebou jen kvůli takové maličkosti. Ráda bych také za pár kamenů získala něco z tvé magické moci,“ dodala jsem a doufala, že tím odvedu její myšlenky od té informace po které moje srdce prahlo nejvíce.
Nastala chvíle ticha. „Kolik toho můžeš nabídnout?“ Obchodnice se ukázala ve svém pravém světle. Věděla jsem, že to všechno nebude zadarmo. „Drahokamy, safíry, opály,“ vyjmenovala jsem jen něco z toho, co jsem jí mohla dát. „Dobrá tedy,“ odvětila. Spadl mi kámen ze srdce. „Dám ti všechno, co budeš chtít.“ Už jsem se chtěla radovat, že to jde tak hladce. „Ale,…“ Hlasitě jsem polkla. „Chci si tě pořádně prohlédnout. Podívej se na mě!“ Zavrtěla jsem hlavou. „Vaše velkolepost by přece nechtěla koukat na někoho tak prostého jako jsem já,“ snažila jsem se jí to rozmluvit. „Podívej se na mě. Jinak obchod padá.“ Neměla jsem z toho dobrý pocit. Pomalu jsem zvedla hlavu a podívala se jí do očí. Byly jako oheň. Oheň samotného pekla. Ztratila jsem rovnováhu a začala padat po kamenných kostkách dolů. Můj pád doprovázel děsivý smích. Netušila jsem, jestli Smrt vzala mou nabídku nebo ne. Když jsem dopadla na mramorovou podlahu ztratila jsem vědomí.
Probudila jsem se. Nevím, jak dlouho jsem byla mimo. Pomalu jsem se posadila. Byla jsem opět v hale. Cítila jsem se potlučeně a divně. Svět se kolem mě motal. Tělem mi projížděly podivné pocity, které jako by nebyly moje. Měla jsem strach a v hlavě jsem měla prázdno. Nepamatovala jsem si, co se dělo. Věděla jsem jenom to, že jsem šla za Smrtí. Náhorní plošina.[/mysl] Dvě slova se mi nesla hlavou a já přesně věděla, kam mám jít. Smrt splnila část své dohody a vzala si vše, co jsem jí donesla. Bylo mi jedno, zda splnila i to ostatní. Jediné, co jsem opravdu chtěla, byla jediná informace a tu jsem teď měla. Rozeběhla jsem se směrem pryč ze zříceniny. Kdybych se jenom zdržela o chvilku déle, mohla bych zaslechnout smějící se hlas. „Jsem zvědavá, co budeš s tímhle dělat.“

//Západní Galtavar

Věděla jsem kam směřují mé kroky a trochu mě zamrazilo, ale nedovolila jsem svému strachu, aby mě přemohl. Neměla jsem se čeho bát. Potřebovala jsem prostě najít Sionna a to bylo to hlavní. I když jsem se Smrti bála, ona byla jediná kdo mi mohl pomoci a poradit. Doufala jsem, že bude mít o trochu lepší náladu. Když jsem uviděla zříceninu, jak se monumentálně tyčí v Jedlovém pásu, zpomalila jsem. Bylo to jen kratičké zaváhání, které jsem ale nemohla překonat. Zavrtěla jsem hlavou a vyběhla dál. Cítila jsem strach, ale to mne nemohlo nijak zastavit. Ne teď už ne. Musím se jí jenom zeptat na Sionna. Nic jiného. Prostě se jí jenom zeptám a půjdu pryč.Zaběhla jsem přímo do zříceniny.

//Zřícenina

//Smrkový les

Vyběhla jsem z lesa na pláň. Byla holá a foukal tu silný vítr. Musela jsem se držet, aby mne to taky neodfouklo. Doufala jsem, že budu co nejdřív opět v lese. Nechtěla jsem vběhnout přímo sem, ale musela jsem. Nechtělo se mi přebíhat hory a tohle se zdálo jako ta nejlepší možná varianta. Zatnula jsem zuby a pokrčila hlavu, abych mohla běžet ještě rychleji. Už jsem byla skoro v lese, když se do mě opřel silný vítr. Musela jsem zvolnit tempo, i když jsem nechtěla. Přešla jsme do kroku a těch posledních pár set metrů překonala spíše chůzí než během. Jakmile mne obestřel les, po větru nebylo ani památky. Přešla jsem opět do běhu, který byl rychlejší a rychlejší.

//Jedlový pás

//Mahtae

Vyběhla jsem od řeky do dalšího lesa. Měla jsem mokré tlapky z toho, jak jsem musela řeku překonat, abych se sem dostala. Byla jsem ale v přebíhání po kamenech zvyklá, takže se mi nestala žádná nehoda. Pelášila jsem si to co nejrychleji to šlo. Můj cíl byl na dohled a já se nehodlala vzdát myšlenky a naděje, kterou mi mohl poskytnout. Co když mě odmítne. Nemohla jsem si odpustit tyhle myšlenky, ale musela jsem doufat, že mi pomůže Sionna najít. Nemohla jsem prostě jenom zůstat v lese a čekat, až se Sionn vrátí.
Vzpomněla jsem si kde jsem. Tenhle les jsem znala. Dříve tu byla smečka. Teď tu bylo jen pusto a prázdno. Takhle to bylo skoro s každým územím smečky. Smečky přicházely a odcházely. Nikdy nedošlo k žádnému střetu, prostě se jenom vypřily. Možná je Smrt prostě vymazala z povrchu zemského. Nebo se jenom každý vydal svým směrem. Doufala jsem, že Asgaaru se to vyhne.

//Západní Galtavar

//Asgaarský hvozd

Vyrazila jsem směrem k řece. Nevěděla jsem kam běžím, ale odhadovala jsem, kam by se mohl Arcanus s vlčetem vydat. Mohl chtít třeba uklidnit jeho mysl a schladit popáleniny vodou? Nebo se prostě vydali jinam a já tu teď jenom bloudím. Netušila jsem, kdo by mi mohl pomoci. Vlastně jsem tušila, ale bylo mi jasné, že to bude něco stát. Kašlu na to. Zavrčela jsem a rozeběhla se proti proudu řeky nahoru. Bylo mi moc dobře jasné, že tohle je sebevražedná mise, ale já to prostě musela zkusit. Běžela jsem tak rychle, že jsem nemohla popadnout dech. Ne, teď jsem nesměla zastavit. Musela jsem se hecnout a běžet dál.

//Smrkový les

Blbka zmizela, takže jsem se mohla konečně trochu vyklidnit. Byla jsem trochu energeticky vyšťavená, ale nemohla jsem se jen tak zastavit. Musela jsem najít Sionna. Tesai tu pořád postával. "Nevíš kam šli?" zavrčela jsem na něj, i když mi bylo jasné, že on za nic nemůže. Moje hlava prostě řešila jenom jediný problém a to najít vlče, jestli během hledání raním něčí city mě nezajímalo. Mrskla jsem ocasem a zavrtěla hlavou. Než stihl Tesai cokoliv podotknout už jsem byla pryč. Prohnala jsem se lesem, ale stopa byla už moc vybledlá. Necítila jsem je nikde. Bylo mi jasné, že odešel Sionn někam s Arcanusem.
Nevěděla jsem co dělat. Mám opustit les a jít je na zdař bůh hledat? Nebo se mám prostě jenom pokusit uklidnit a zůstat ve smečce, kdyby se ta bláznivka vrátila? Netušila jsem. Mrskla jsem ocasem a nazdař vlk se rozeběhla směrem z lesa pryč. Musí se o sebe jednou postarat sami. Cítila jsem cizí pach, ale byla tam spousta vlků, kteří se o to nejspíše postarají. Hlavně mě uklidnil pach Laury, který zůstával v lese, a tak jsem běžela dál.

//Mahtae

Nebavila mě. Opravdu mě začala nudit. Mrskla jsem ocasem. Když z ní vypadlo, že je sama byla jsem ráda. Stála jsem jí tlapou na rameni. "Výborně," odsekla jsem a pak se podívala trochu stranou. "Když jsi tu sama, tak nemáš kdo by tě přišel pomstít," dodala jsem zamyšleně a opět upřela pohled na vlčici. Měla jsem ji celou v hrsti."Zajímalo by mě kdo ti vymyl mozek, aby ses snažila zabít vlče uprostřed lesa, ve kterém žije smečka, ale ty bys mi to stejně asi neřekla," dodala jsem ještě než jsem se rozhodla, že toho mám dost.
Měla bych ji zabít, ale to se tady moc nenosilo. Trochu mě to zamrzelo. Arcanus by ji nejspíš taky jenom ublížil a rozhodně by ji nezabil. No mohla jsem si aspoň užít nijak. Mírně jsem zapružila na packách a pak jsem dupla. Rameno křuplo. Netušila jsem zda jsem jí ramení kost zlomila nebo jenom dislokovala. Rozhodně to však nemohlo být nijak extra příjemné. Mrskla jsem znovu ocasem a slezla z vlčice. Bylo mi jasné, že kdyby chtěla teď zaútočit, bylo by ještě lehčí ji znovu zpacifikovat. Nemůžeš ji jen tak pustit... Ta tlapa se nezahojí dřív jak za dva měsíce. Jestli se pak ještě vrátí zabiju ji. "Vypadni," zavrčela jsem a čekala až zmizne. Mohla by být dobrou členkou smečky. Byla první koho bych možná i přijala, ale ne když je zmanipulovaná. Chvilku mi jí bylo i líto. Bylo mi jasné, že tenhle odpor k vlčatům do ní někdo musel vtlouknout dost silně na to, aby jí to vydrželo i bez kontroly. Mrskla jsem ocasem a čekala, co udělá.