Příspěvky uživatele

Přes plameny jsem cítila Tesaie, který se pravděpodobně rozhodl nám pomoct, ale teď ho od nás dělil můj magický kruh. Ubíralo mi to energii, ale nemohla jsem si dovolit přestat chránit Sionna pomocí své magie. Vlček řekl, že je v pořádku, i když mi bylo jasné, že to nejspíš není tak úplně pravda. Nebyl popálený nebo něco podobného takže jsem se rozhodla nedat na jevo, že mu nevěřím. "Pokud se ti naskytne možnost běžet pryč tak poběží. V úkrytu by měl být Etney," řekla jsem mu. Moje energie ubývala geometrickou řadou. Mrskla jsem ocasem a otočila se zpět k zajícům, kteří začali moji stěnu překonávat. Jeden úplně proběhl zkrz jako by se nic nestalo a mířil si to k Sionnovi, než jsem stihla zareagovat udeřilo mě něco do tlapek. Ucítila jsem zuby a uviděla své krvavé tlapky. Útočníka jsem ale nikde neviděla. Některý z těch ušáků byl neviditelný!
Snažila jsem se zůstat ostražitá a zahubit toho neviditelného mrňouse, který mi momentálně dělal starosti. Než jsem ho ale našla přeskočil ohnivou bariéru jiný z nich. Najednou mě zasáhl náboj něčeho silného. Ani jsem si nevšimla odkud to přišlo. stěna, která nás držela poměrně izolovaně od ostatních zajíců zmizela. Oheň zapraskal a rozplynul se. Těm zásah mi na chvíli vzal soustředění a já magii neudržela. Pohledem jsem uviděla Castora, který se tu objevil a stál u Sionna. Pomalu jsem se snažila zvednout, ale cítila jsem ostré zuby na tlapkách a hřbetu. Jednoho ze zajíců jsem odpálila stranou, ale na hřbet jsem si nedosáhla a nemohla ho tak shodit.

Sionn vypadal vyděšeně, ale já neměla čas se mu věnovat. Potřebovala jsem ho ochránit a to bylo jediné na čem momentálně záleželo. Už jsem je uviděla."Zající?" Naklonila jsem hlavu na stranu v nedůvěře. Byla jich spousta, ale pořád to byla jen parta malinkých pitomých zajíc... A najednou jeden z nich začal prskat oheň. Vrhla jsem po něm svou koulí a ušák se na místě proměnil ve škvarek. Jenomže jeden byl pryč a dalších deset zabralo jeho místo. U všech vlků, kolik jich je. Bylo jich opravdu hodně a bylo mi jasné, že pokud začnou ožírat les, tak nám ho moc nezbude. Počkala jsem, až se přiblíží a pak jsem je začala jednoho po druhém masakrovat.
Jeden po mě skočil a tak jsem ho zachytila do zubů a odhodila pryč. Dalšího skokana se mi podařilo odpálit tlapkou, ale to už další prskal oheň na můj ocas. Rychle jsem si sedla do sněhu, abych si uhasila ocas a zároveň jsem svým zadkem rozsedla i ušáka. Ale než jsem se stihla postavit, už tu byl další. Bylo jich prostě strašně moc. Trochu jsem zalitovala, že nemám žádnou útočnou magii kromě ohně. Musím nějak změnšit počet útočníků. Mrskla jsem ocasem a pohledem jsem našla Sionna. Ohnivý kruh, který se kolem nás objevil odřízl část ušáků od nás. Pár zajíců uvízlo s námi v ohnivém kruhu. Jednoho po druhém jsem se jich zbavila. Na chvilku byl v bitevní vřavě klid, neboť zajíci se nemohli dostat přes ohnivou stěnu. Každý poprašek sněhu, který na oheň dopadl jako by plameny zvětšil. "Sionne, jsi v pořádku?" zeptala jsem se vlčete. Popravdě jsem nevěděla, co mám dál dělat. Měla jsem popálený ocas a poškrábané tlapy do krve. Sníh byl kolem mne víc růžový než bílý. Potřebovala jsem, aby se co nejdříve ostatní vrátili. Zvedla jsem hlavu k nebi. "Auuuuuuu." Volání o pomoc se rozneslo lesem. Než jsem stihla něco dalšího říct uviděla jsem zajíce, jak přeskočil ohnivou stěnu. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se na boj v ohnivém kruhu.

Lucy a Aurora zamířily pryč. Následovala je Gee, která se u díry jenom mihla. Sice slušně pozdravila, ale mohla se torchu zdržet. No nic. Zavrtěla jsem hlavou a podívala se na Sionna, který rozhodně nebyl nadšený z představy, že tu má se mnou zůstávat. Nakonec se z toho, ale poměrně rychle oklepal a začal se vyptávat. Pomalu jsem obcházela jámu a studovala ji. "Neboj, vyrosteš dřív než bys řek," prohodila jsem k Sionnovi, zatímco jsme tlapkou trochu hrabala do stěny jámy. Zajímalo mne, co to je a odkud to pochází. Jáma byla poměrně veliká, ale rozhodně nebyla tak veliká, abych do ní mohla vlést já. Možná bych tam mohla poslat Sionna. Ten by se tam vešel. Vlček mezitím, co já přemýšlela, co dělat dál, polemizoval o lovu. Položil mi pár zajímavých otázek. "Mě lov nebaví. Jsme vlci a nelovíme pro zábavu, lovíme, abychom přežili," prohodila jsme jeho směrem. "Je to sice vzrušující, ale i nebezpečné. Někdy to za ten risk ani nestojí. Jsem spíš stratég, takže se snažím udělat lov co nejrychlejší a nejbezpečnější, to jde. Což mírně ubírá na kouzlu celého lovu, ale aspoň to není tak riskantní," dodala jsem. Doufala jsem, že pochopí, co jsem tím chtěla říct. "Až nastane jaro vezmu tě na lov zajíce, na tom se aspoň trochu něčemu přiučíš," řekla jsem ještě rozhodně. Zajíc mu alespoň nemohl ublížit.
Mrskla jsem ocasem a zamřila se zase na díru. Tlapkou jsem odhrnula sních, abych se mohla postavit na kámen. Magie lesa se mi přes tlapku dostala do mysli. Cítila jsem každého vlka, který se na území smečky nacházel. A nejenom je. Cítila jsem strašnou spoustu malinkatých tlapek, které se k nám rychle blížily. "Sionne, ten lov na zajíce bude možná dřív než jsem si myslela," prohodila jsem na vlčka. Věděla jsem, že mám ještě nějakou tu chvíli, než se sem dostanou. "Chci, aby ses pořádně soustředil. Snaž se uhýbat a neútočit, když to nebude třeba. A pokud bys to nezvládal zalezeš do té díry a schováš se, jasné?" řekla jsem silným hlasem instrukce. Nebyl čas snažit se ho někde schovat. Zvedla jsem hlavu k nebi a zavyla. "Auuuuuuu!" Třeba se mi podaří přivolat ještě lovce zpět. Já věděla, že není dobrý nápad je pouštět na ten lov. Mrskla jsem ocasem a připravila se.
Za chvilku bylo slyšet dupání a hopkání. Vedle mojí hlavy se objevila magická koule. Byla jsem připravená na útok.

Lucy se automaticky rozhodla, že půjde. Nic jiného jsem od ní ani nečekala. Byla prostě lovec tělem i duší. Mrskla jsem ocasem a kývla na ni hlavou. Už to vypadalo, že zmizí v lese, ale pak se rozhodla počkat zda se k ní někdo nepřipojí. Už jsem chtěla někoho navrhnout, ale Aurora mne předběhla. "Dobře. Můžete pak vyrazit, ale buďte hodně opatrné," odvětila jsem jejich směrem. Ten hlas v díře pořád jenom šuměl, tak snad to nebude něco nebezpečného. Mohla by to být špatná magie, ale taky by to mohla být dobrá magie.
Sionn začal kňourat, že chce jít taky a že má hlad. Mrskla jsem ocasem a pak se k němu sklonila. "Pokud Lucy a Aurora něco uloví, dotáhnou to sem a ty se budeš mít čeho najíst neboj. Ale s nimi jít nemůžeš, ještě neumíš lovit a jen by si jim překážel," dodala jsem. Bylo mi jasné, že chce někam jít, ale na lov vysoké byl moc malý. Možná na jaře začne lovit zajíce nebo ryby, ale na kamzíky a srnky si musí ještě dlouho počkat.

Zdravím všechny, ráda bych tímto zažádala o třetí slotík pro nový charakter.

Někdo si to možná pamatuje, ale třetí slotík jsem nějaký čas měla, ale dlouho byl prázdný, takže chci nejdříve osvětlit proč. Ráda bych svůj třetí slot věnovala vlčeti, jelikož za Sigyho jsem neměla možnost hrát jako za vlče a ráda bych si to vyzkoušela. Jenže v době, kdy jsem slot měla nebyla volná vlčata (buď se žádná nenarodila nebo byla obsazená dřív, než se narodila), takže jsem neměla tu možnost a nechtělo se mi slot zaplnit vlkem, který by nebyl 100 % podle mých představ.

A tím se dostávám k tomu, proč žádám znovu o třetí slot. Jelikož se blíží jaro a potažmo léto, tak by se tu mohlo nějaké to vlče objevit. A i kdyby se neobjevilo tak díky nové možnosti hrát za nový charakter od vlčete, bych si mohla hru za vlče vyzkoušet, aniž bych byla nějaká „omezena“ počtem vlčat od rodičů přímo z Gall. Tím pádem pokud bych dostala nový slot, možná by byl chvilku prázdný, ale rozhodně bych ho měla v plánu nejdéle do podzimu obsadit vlčetem. Takže tolik k tomu, proč jsem se rozhodla zažádat.

Co se aktivity týká, řekla bych že tu mám poměrně dobrou. Je pravda, že se svým druhým charakterem Sigym jsem nebyla teď moc aktivní, ale to bylo z důvodu čekání na spoluhráče. Takže pokud jsem nebyla někde zaseklá snažila jsem se psát pravidelně několikrát do týdne. Co se týče aktivity do budoucna chtěla bych ji udržet nebo ještě zvýšit. Momentálně jsem ve druháku, takže se čas najde vždycky (prokrastinace je mocná). Ráda bych své stávající charaktery někam posunula a možná si pro sebe oživila hru právě novým charakterem, který už mám promyšlený.

Děkuju za zvážení mé žádosti.

Zvuk byl silnější a silnější. Nakonec jsem zjistila, že vycházel z nějaké díry, která tu předtím nebyla. Ale taky je možné, že si to jenom nepamatuju. Ucítila jsem pachy vlků, kteří se vydali nejspíše také za zvukem. Cítila jsem Gee, která se sem blížila, ale ještě jsem ji mezi stromy neviděla. Koho jsem však zahlédla byla Lucy a její věrný ocásek Sionn. Pozdravila jsem vlčici kývnutím a Sionnovi jsem olízala tlamičku. Tolik mi ten prcek chyběl, že jsem byla opravdu ráda, že je tady se mnou, i když to mohlo být nebezpečné. "Vychází to z té díry," prohodila jsem směrem k Lucy, která vypadala zaujatě. Moje předtucha mi říkala, že to není úplně normální díra. Cítila jsem, že se blíží ještě někdo. Nová vlčice Aurora si to nejspíše mířila k nám.
Najednou hlas změnil šumění ve slova. Bylo to podivné, jako by nám někdo říkal, že máme jít na Ostružinovou louku na lov. Zavrčela jsem. Co je to zase za magické pitomosti. Mrskla jsem ocasem a podívala se po ostatních. "Nejsem si jistá, že by to byl dobrý nápad. Na louce kořist? A v téhle zimě?" podivila jsem se na hlas a pak jsem si odfrkla. "Kdo jsi?!" štěkla jsem na ten hlas, který nejspíše nikomu nepatřil. Ale pokud tam ta kořist je bylo by nesprávné nechat si tuhle příležitost proklouznout mezi drápky. "Možná by tam pár z nás jít mohlo, ale nemyslím si, že tam něco najdeme," řekla jsem nakonec. Kdo se rozhodne vydat na louku mi bylo jedno. "Já a Sionn zůstaneme tady," rozhodla jsem za vlče, které mi stálo u tlapek. Zda někdo půjde za hlasem jsem nechala na ostatních.

//takže předpokládám, že pořadí bude: Elisa, Gee, Lucy, Sionn, Aurora?

//úkryt

Venku bylo hnusně. Mrskla jsem ocasem a vyrazila hleda něco k jídlu. Všude byl jenom sníh. Sníh a nic jiného. Vítr pofukoval, sníh padal, zima mě žrala a já musela venku hledat něco k snědku. Bylo mi jasné, že v téhle zimě nic nenajdu. Mrskla jsem ocasem znovu a jen tak se začala poflakovat. Alespoň jsem se snažila vyvynout snahu. A pak že se o svá vlčata nestarám. Nasupeně jsem si to šlapala sněhem. Byla jsem v srdci lesa a tak jsem se cítila bezpečně. Najednou jsem však zaslechla nějaké podivné zvuky. Škrábání? Nebo snad chrochtání? Nevěděla jsem, co by to mohlo být a tak jsem jenom následovala svůj sluh a doufala, že to není zase nějaká bouda. Docela ráda bych uvítala alespoň jeden rok bez magických zásahů nebo nenadálých útoků.

//Hlásím se do akce :D

Calum se bránil, že on žádnou magii nepoužívá. "Fajn," odsekla jsme jenom, i když mi bylo jasné, že to musí být on. Etney momentálně nevypadal, jako by si chtěl hrát s nějakou magií a já rozhodě magii na pocity neměla. Zavrtěla jsem hlavou a pak se podívala na syna, který si stěžoval, že momentálně není nikde nic k jídlu. "Něco ti najdu," prohodila jsem stroze. Porozhlédla jsem se po okolí a našla částečně ohořelou větev. Pomalu jsem se zvedla na tlapky a dotáhla větev kousek od Etneyho. Eelegantně jsem pak umístila kouli ohně nad větev. aby chytla jasným plamenem. "Mělo by to nějakou chvíli vydržet. Já jdu hledat něco k jídlu..." prohodila jsem k vlkům, kteří vypadali, že se ze svých míst ani nehnou a raději si budou povídat. Mrskla jsem ocasem a zamířila k východu z jeskyně.
Rozhodně jsem neměla v plánu zdržovat se venku nějak dlouho. Možná jsem měla jenom náladu na chvilkové schlazení. V jeskyni mi už nebylo dobře a vzhledem k tomu, že za mou nepohodu mohl pravděpodoně Calum, i když to nechtěl přiznat, bylo lepší se držet od něj dál.

//les

Etney vypaal promrzle. Přesunula jsem ohnivou kouli směrem k Etneymu aby se mohl v teple ohně trochu ohřát. Energie mi neubírala už skoro žádná magická praktika s ohněm, což bylo během krutých zim výhodné. Etney se zeptal, zda není něco k jídlu. "Bohužel k jídlu nic nemáme. Nebyl kdo by šel lovit," prohodila jsem jeho směrem. Byla to trochu vítka, ale ne nijak krutá nebo naštvaná.
Calum prohodil, že nedělá nic. Jen jsem tiše zvrčela.Cítila jsem se opravdu podrážděně a sklesle, ale nebylo to ze mě. Nebyl to můj pocit a to mne děsilo. "Někdo si tu pohrává s magií. A jelikož Etney nemá magii ovládající pocity ostatních, tak to musíš být ty," obořila jsem se na něj, jelikož když byl schopen lhát o svém jméně, mohl stejně doře lhát i o tom, jaké magie ovládá. "Takže toho laskavě nech," odsekla jsem a obrátia svou pozornost na syna, který něco brblal o tom, že se ztratil. Jako bych mu neříkala, že toulání se není jenom nějaká hra."Kdybys zůstal tady, nic z toho by se nestalo," řekla jsem rezignovaně. "Když někdo přišel na území, tak jsme se ptali zda tě neviděl, ale na hledání dospělého vlka není čas. Mylslím, že Laura se po tobě taky poptávala... a nebo to byl někdo jiný..."

Calum prohodil něco o tom, že náš les nemůže být dokonalý. Ale mohl by. "Hmm...." zabručela jsem a pohodila ocasem, jako bych se s ním už neměla o čem bavit. V podstatě jsem neměla o čem se s ním bavit. Vlk nakonec sám prohodil, že bude hlídat nebo že jsi půjde odpočinout. "V úkrytu nic nehrozí," odvětila jsem stroze na jeho návrh a pak jen pokývla hlavou, že si může ustlat kde je mu libo.
Než se vlk stihl uvelebit objevil se v úkrytu známý pach a pak i jeho nositel. Tiše jsem zavrčela. Etney se konečně vrátil domů. Nebyla jsem nadšená, že zmizel a tak dlouho se neukázal na území smečky. To že nedal vědět mě nebo Arcovi jsem přešla, ale pokud má zájem o smečku, měl by alespoň pobývat na jejím území. "No to je dost," odvětila jsem příkře na jeho pozdrav. Sledovala jsem, jak kolem nás proplul a pak se pomalu sesunul ke zdi jeskyně. "Jsi v pořádku?" otázala jsem se. Ustaranost v mém hlase byla slyšet. I když byl rozmazlený a otravný, pořád to byl můj syn a popravdě jsem nechtěla ztratit další z vlčat. Najednou jsem se cítila unavená a rozmrzelá, i když jsem před chvíli byla plná energie. Zase tu byl ten divný pocit, který přicházel z vnějšku.Někdo si tu hraje s magií na můj účet. Etney vypadal moc slabě, aby něco dělal. Obrátila jsem se na Caluma. "Ať už s tou magií děláš cokoli, moh bys toho laskavě nechat?" osočila jsem se na něj.

Missák: Tollpihe, protože moje uši už nesnesou další jeho skřehotání, které se ani nerýmuje.
Miss: Ilenia, protože její výstup dokonale shrnul moje vlastní pocity. Jsem schopna se s ní ztotožnit.
Missče: Nym, jelikož její výkon zavání opravdovým talentem.

//Asgaar

Uvnitř jeskyně to nebylo o nic příjemnější než venku. Podlaha tu nebyla kluzká jako vždy, spíše byla zmrzlá. Pomalu jsem vešla do hlavní místnosti jeskyně a mrskla ocasem. Na zemi byly natahané kožešiny, nejspíše je tu nechala Lucy, když tu naposledy přespávala s Gee. Aspoň trochu poklidit po sobě mohly. Mrskla jsem ocasem a usadila se na jednu z kožešin. Bylo to příjemnější než mít zadek na chladných kamenech. Rozhlédla jsem se, ale nikde jsem neviděla klacky. Měli jsem sem nějaké donést dokud to šlo. Mrskla jsem ocasem a zaměřila svou pozornost na vzduch. Najednou se předemnou objevila jiskra a po jiskře i ohnivá koule. Její teplo bylo příjemné a tak jsem ji nechala levitovat před sebou. Mít magii ohně bylo v tomto počasí výhodné. Jeskyně se začala zahřívat.
Yeter mne do jeskyně následoval. Lehla jsem si a překřížila tlapky. "K tvojí otázce," začala jsem. "Kousek odtud býval les, ve které jsme s Arcem žili než jsme založili vlastní smečku. Naneštěstí ten les shořel nebo něco podobného, protože už po něm nejsou žádné stopy. Tenhle hvozd byl tomu lesu nejblíže, takže jsme ho znali nejlépe, jelikož většina lovů probíhala právě tady. Přišlo nám to jako dobré místo. Je bezpečné, uprostřed kraje a navíc to není nikam daleko. Jeidnou nevýhodou je nedostatek vody, ale to kompenzuje tůňka v údolí a řeky kolem," odpověděla jsem mu na jeho všetečnou otázku. Zastříhala jsem ušima a čekala na další případné dotazy.

Cítila jsem pachy ostatních v lese. Nikdo z nich však nevyslyšel moje volání zpět do úkrytu. "Značkování jsem poslední dobou dělala já vždycky, když jsem měla volnou chvíli. Což nebylo tka často, takže možná ze začátlu bude potřeba značkovat častěji," odpověděla jsem mu na jeho dotaz. "Ale teď v zimě je to stejně jedno. Mohl bys to značkovat každý den, ale ten sníh a vítr pach zničí," dodala jsem ještě. Byl to sice fakt, kterého si byl nový ochránce jistě vědom, ale já měla lehčí pocit, když jsem mu řekla všechno. Někteří vlci přeci jen nebyli tak vnímavý a všímavý. "Pokud to je k dotazům všechno..." dala jsem mu možnost se ještě doptat a pak jsem upřela pohled do lesa. Nikde nikdo.
Otočila jsme se a upřela svou pozornost zpět na Yetera, ze kterého vypadlo, že se vůbec vlastně Yeter nejmenuje. Vymyslel si pěknou historku, že si v jeho rodné smečce mohl každý změnit jméno jak chtěl. Mrskla jsem ocasem. Divný vlk, divná smečka. "Hmm..." broukla jsem jenom. Jestli si změnil jméno z toho důvodu, co uvedlo, nebo z úplně jiného, mi bylo celkem jedno. Pokud mi sem, ale naběhne někdo, kdo ho bude hledat, tak je mi jedno pod jakým ho bude hledat jménem. Stejně ho vynesu v zubech. Mrskla jsem znovu ocasem. Mluvil taky o tom, že pochází ze smečky na severu. Trochu jsem sebou cukla, protože by to mohlo znamenat, že je z mé smečky. Hloupost. Nikdo z mé smečky se tu nikdy neobjevil. Navíc proč by někdo takovou smečku opouštěl. Sama bych se vrátila, kdybych věděla kam mám jít. Yeter, Calum, nebo jak si to chtěl říkat, přešel v konverzaci na další téma. Ptal se mne, proč jsme chtěli založit smečku zrovna tady. Zvedla jsem svůj zadek ze země. "Pokud máš zájem řeknu ti to, ale rozhodně ne tady venku," zavrčela jsem a zamířila do útrob jeskyně. Doufala jsem, že Sionn a Arcanus jsou v pořádku.

//úkryt