Příspěvky uživatele

//jeskyně

Cestou z jeskyně jsem přešla do poklusu. Bylo mi jasné, že musím doběhnout k Lauře, co nejdříve protože, jsem ji nechala čekat dost dlouho. Cítila jsem z jejího směru ten divný pach a ještě pach Tesaie. Přidala jsem do kroku jak jen to šlo, ale nechtěla jsem se zase moc unavit. Přeci jenom po té dluhé zimě neměl vlk energie navíc. Konečně se alespoň začalo oteplovat. Pomyslela jsem si a to mě aspoň trochu uklidnilo. Noc byla po dlouhé době příjemná na pobyt venku. Už jsem nemohla být daleko, protože pachová stopa se začala zesilovat.
Náhle jsem je uviděla. Byl to Tesai a Laura a na zemi ležel třetí vlk. Přešla jsem do kroku a pomalu k nim došla. Vlk na zemi vypadal celkem mimo. "Tak co to tu máme?" otázala jsem se zpříma a kývla oboum vlkům ze smečky na pozdrav. Doufala jsem, že se od jednoho z nich dozvím, co se vlastně stalo a proč tu stojí nad polomrtvím vlkem v našem lese. Další... co se to dneska jenom stalo.

//les

Pomalu jsem vešla od úkrytu. Byla tu spousta pachů. Vlče za mnou cupkalo. "Dávej si pozor, klouže to tu," prohodila jsem jejím směrem. Pomalu jsme se uličkou pormotali až do hlavní síně naší útulné jeskyně. Viděla jsem, že se tu část smečky sešla, což rozhodně bylo dobře. Všichni vypadajá nějak utahaně. Většina spala nebo vypadala že spí. Arcanus a Sionn byli podle pachů v malé jeskyni a já je nechtěla budit. Meinere a Castor spali ve větší jeskyni. Otočila jsem se na Lilac"Tak jo dámo, ty zůstaneš tady. Můžeš si alespoň odpočinout. Kdyby se někdo vzbudil, tak jim řekni, že jsem tě sem dovedla a že tu máš zůstat," prohodila jsem jejím směrem a sjela ji pohledem. Stejně při první příležitosti půjde ven. Pomalu jsem došla k jedné z větví, které tu byly. Ještě, že jsme je sem dotáhli než začala zima. Podívala jsem se na větev a zapálila ji. Alespoň tu budou mít větší teplo. "Můžeš si lehnout tady ať se trochu zahřeješ. Já půjdu zkontrolovat toho druhého návštěvníka," dodala jsem ještě. Pomalu jsem se otočila a zamířila zase pryč z jeskyně. Uvidíme jak dlouho to tu vydrží.

//Les

Calum začal dělat blbého a ohánět se tím, že nic neudělal. Jen jsem tiše zavrčela. Jestli to neudělal on, tak kdo jiný? Ta malá byla moc mrňavá, aby uměla ovládat nějaké magie a já si byla jistá, že neovládám emoce. Nebo možná jo? Co když to je to čemu se smála Smrt? Naklonila jsem hlavu na stranu a čekala až dětinský výbuch dospělého vlka skončí. "Fajn, možná máš jen magii o které nevíš a tím pádem by ses měl zastavit za někým, kdo to může zjistit, protože to může být nebezpečné, pro všechny v tvém okolí," odsekla jsem za ním, protože jen co domluvil zamířil pryč. Nechtěla jsem se s ním dál dohadovat. Pitomec. Ulevila jsem si alespoň v duchu a pak obrátila svou pozornost na malé vlče.
Začala pípat něco o tom, že bude hodná a že bude pomáhat a blá, blá, blá. Podívala jsem se na ni odměřeným pohledem. Co s ní? Zahodit ji za hrance už asi nepůjde, protože by se furt vracela zpátky. Vydechla jsem. "Fajn," řekla jsem po chvíli. "Ale jednou mě na... rozlobíš a skončíš mimo les, jasné?" prohodila jsem ještě. Pravdě podobně byhc ji nevyhodila ani pak, ale rozhodně jsem tu nehodlala trpět další narcisku jako byl Etney nebo nevděčnici jako byla Awnay. A téhle malé jsem se alespoň mohla případně v dospělosti bez okolků zbavit. "Pojď, vezmu tě do úkrytu, musí ti být zima," dodala jsem ještě a pomalým krokem vyrazila k úkrytu. Vlče jsem nenesla ať si sněhem skáče sama. K úkrytu to naštěstí nebylo daleko. Náš příbytek byl pár metrů od nás, takže jsem k němu došla a pak zamířila dovnitř. Cítila jsem spoustu pachů vlků. Ohlédla jsem se na vlče a šla dál.

//jeskyně

Šla jsem si to s vlčetem v tlamě. Všechno bylo najednou nějaké hezčí. Roztomilé a dokonalé. Přesně tak se mi svět zdál. Vlče se mi houpalo u tlamy, což mi vážilo hlavu dolů, ale já byla zvyklá na nošení malinkatých vlčátek, jako byla ona. Sníh mi křupal pod nohama a já byla ráda, že už nebudu muset mrznout. Kdybych mohla, tak bych se usmála. Bohužel jsem v tlamě měla vlče a tak jsem se smát nemohla. Je tak nádherný den a je hezké pozant nové vlčátko. Rozhodně by mohla být dobrou kamarádkou pro Sionna, chudák se tak sám musí nudit. Mohla bych jí někde sehnat hezký rúžovoučký náhrdelníček... Už se těším až vyjde sluníčko, to bude super. Ale ta zima je taky super. Ťapkala jsem si to z vesela dál a dál. Tohle je tak nádherňoučké.
Najednou jsem se zasekla. V podstatě jsem se zastavila uprostřed pohybu. Calum mě nejspíš následoval, ale netušila jsem jestli se taky zastavil nebo ne. Byla jsem tak nějak ponořená uvnitř sebe. Pomalu jsem položila vlče zpátky do sněhu a přestala jsem si ho všímat. Zavrtěla jsem hlavou. Jako by mě najednou někdo praštil po hlavě. "Co to sakra bylo?" zašeptala jsem si spíš pro sebe. Nebyla jsem si schopná uvědomit, kde se vzali ty dobré pocity nebo co. Jediné, co mi bylo jasné bylo, že se to stalo už poněkolikáté a vždycky u toho byl Calum. Nebo skoro vždycky. Otočila jsem se prudce na vlka. "Cos to udělal?!" vyštěkla jsem na něj. "Vždycky když si poblíž, tak se mi rozhodí nálada a není to tvou naprostou neschopností! Musíš ovládat emoce nebo něco takového, ale nechápu, proč bys používal magii na svou alfu?! Do teď jsem o tobě měla dobré mínění a jako ochránce jsem tě i respektovala, ale zkoušet si nějaké magické triky na mě nebude nikdo!" vyštěkla jsem a nakrčila se. Byla jsem naštvaná a rozlobená. Nikdo ze smečky si na mě nedovolil používat svoje magie a jemu to rozhodně nemělo jen tak projít.

Byla jsem poměrně nabroušená, protože zima už mě zase začala otravovat. A bylo to hlavně z důvodu tohohle nesmyslného postávání. Musela jsem uznat, že Calum byl dobrý ochránce, když ji tu našel v tom sněhu, ale na druhou stranu byl moc milý a to se mi nelíbilo. Tohle budeme muset ještě probrat... Calum mou otázku, kde se tu vlče vzalo jenom přešel zamručením. A na otázku o pachu někoho cizího v podstatě taky nezareagoval podle mých představ. To si ze mě dělá... přece tu musel někoho cítit. Nic jsem na hlas neřekla jen jsem ho sjela nesouhlasným pohledem. Neměla jsem ráda ochránce, který se ke každému chová jak k malinké květince a navíc není schopný zachytit něčí pach.
Vlče bylo o něco výmluvnější a se snažilo vysvětlit odkud se tu vzalo a proč se tu vzalo. Odpověď malého vlčete mne však moc neuspokojovala. Pravděpovobně tuláci, to jsem si mohla myslet. To je drzost! Přece si nemůžou myslet, že se budeme starat o jejich potěr, když přijde trochu tvrdší zima. Dobře jim tak, nemají se rozmnožovat, když nemají kde se schovat. Bylo mi jasné, že matka tohohle prcka pravděpodobně někde chcípla a doufala jsem, že otce potkalo za tuhle pitomunu to samé. Vlče vypadalo dost smutně a zaraženě. Obrátila jsem oči v sloup. Jestli se rozbrečí tak dostane ránu, aby aspoň měla proč brečet.
Najednou mne zavalila vln klidu a dalších pitomně pozitivních pocitů. "Neboj se maličká," prohodila jsem poměrně milým hlasem na svou povahu. "Musí ti být zima, co kdybychom se šli projít do úkrytu?" zeptala jsem se s úsměvem. Najednou jsem měla naprosto milou náladu. Chytila jsem vlče opatrně za krk do zubů a pomalu s ní začala kráčet k úkrytu, jako by se nechumelilo. Caluma jsem nechala někde za sebou.

Yeter se snažil být vtipný, ale to se úplně netrefil do mojí momentální nálady. "Nejsem blbá, vidím, že je tu vlče, ale co tu chce?" Jen co jsem dořekla svou otázku proběhl mi hlavou Yeterův vzkaz. Upřela jsem na něj svůj pohled. Takže myšlenky... Život s Arcanusem mne naučil svoje myšlenky ovládat, takže jsem se necítila ohrožená. Prostě a jednoduše jsem se soustředila na vlče a vytěsnila všechno ostatní z hlavy. Nepotřebovala jsem, aby se mi v myšlenkách někdo přehraboval. "Přece tu musel být nějaký pach, který by ti řekl kdo to byl ne?" otázala jsem se ho ještě jednou.
Pak jsem pohled obrátila na malou vetřelkyni, která se tvářila, že je něčím zaujatá. Netušila jsem, čím je zaujatá, než mi došlo, že její pohled míří k mému náhrdelníku. Stejně jako ten druhý potvor, kterého jsem potkala v Borůvkáči. Mrskla jsem ocasem a naklonila hlavu na stranu. "Odkud jsi přišla?" začala jsem se vyptávat vlčete. Neměla jsem nepříjemný tón hlasu, ale spíše nezaujatý, znuděný. Rozhodně v něm nebylo nic zlého, ale ani nic přátelského. Prohlížela jsem si vlče před sebou a přemýšlela, co s ní budeme dělat.

//úkryt

Vyšla jsem z úkrytu. Mírné zmatení a pospánková dezorientace zmizeli. Mohl za to chladný vzduch a mírný vítr, který dorazil na náš hvozd během večera. Stejně jako starý den však i staré povinnosti zůstávali. Musela jsem obejít hranice a pustit se do práce. Energie jsem měla dost a hlad mne po útoků zajíců netrápil. Momentálně jsme měli docela dost jídla. Zvedla jsem nos a začenichala. Les byl plný vlků, ale nebyly to jen známé pachy. Cítila jsem cizí pach, který se však ve vzduchu propletl s pachem Laury. Bylo mi jasné, že když je u něj beta nemůže dojít k žádným problémům. Druhý pach přicházel od hranic a táhl se s ním pach Yetera. To byl trochu větší problém, neboť Yeterovi jsem věřila méně, než své dlouhodobé společnici a zástupkyni. Mrskla jsem tedy ocasem a vydala se přímou cestou k hranici. Klusání mi dělalo poměrně problémy ve sněhové závěji, ale já byla vlk z hor a na tohle jsem byla zvyklá.
Když jsem doběhla k Yeterovi došlo mi, že pach je poměrně slabí. Většina vlků zapáchala poměrně silně, ale tohle musel být pach někoho zakrytého nebo někoho kdo jej uměl maskovat magií. To mě přimělo k opatrnosti. Přešla jsem do kroku a obezřetně došla až na místo, kde jsem objevila Yetera a... vlče? Nenápadně jsem nakrčila čenich. Nechtělo se mi věřit, že je tu vlče. Zavrtěla jsem ale hlavou a vrátila se do alfa modu. "Co to je?" zavrčela jsem vážně. Rozhodně nebylo normální, aby se tu jen tak objevilo vlče. Třeba si ji někde Yeter upletl a matka ji tu nechala na zimu, aby se o ni postaral?... Nepřijde mi jako někdo, kdo by tohle udělal... A co když ji sem dotáhli tuláci. Zima je krutá a oni nemají co jíst, to se jako máme starat o jejich bastardy?.... Možná je to tak, ale kdo ví.... Co když ji sem poslala smečka, jako špeha?! Čekala jsem na vysvětlení. Víc hladových krků jsme momentálně nepotřebovali.

// já se tu s Elisou stavím, ale asi spíš zítra :)

Spánek mne odnesl do tmy, ale netrvalo dlouho a zase jsem se probudila. Moje tlapky už tolik nebolely a cítila jsem víc energie než dřív. Pořád to sice nebylo ono, ale rozhodně to bylo lepší, než když jsem šla spát. Aspoň že mi pomohl ten spánek.Pomalu jsem se zvedla do sedu. Kolem tlapky jsem měla omotané listí, což byla asi Arcova práce. No mrskla jsem ocasem. Nemělo cenu se tu dále rozbalovat. Spát už jsem stejně nemohla a polehávání nebylo nic pro mě. Vylezla jsem z menší jeskyně do hlavní. Byl tu klid a ticho. Buď vlci odešli a nebo polehávali v jeskyni. Pomalým krokem jsem se rozešla k východu. Klouzalo to tu tak jsem si dávala obzvlášť pozor abych neupadla. chtělo by to obejít hranice a zjistit škody po zajících. Vyrazila jsem tedy za novou povinnosti.

//Les

V malé jeskyni se objevil Arcanus. Nevšimla jsem si ani kdy přišel, ale to bylo z toho důvodu, že jsem byla prostě moc unavená. "V lese se objevili zajíci. Nevím jestli to bylo magií nebo tím, že je takové zima, ale byli agresivní. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Příroda se zblíznila," řekla jsem stručně v odpovědi na jeho otázku. Pak jsem si pomalu začala omývat rány ve vodě, kterou Arcanus vytvořil. Pálilo to, ale já věděla, že je lepší když to pálí teď než kdybych si tu ránu ušpinila. Vzpomněla jsem si na dětství, když mě podobné věci učila matka. Nikdo nemá rád špinavé vlčice. Jako bych v hlavě slyšela její hlas. "Díky," zamumlala jsem k Arcanusovi, byla jsem poměrně dost unavená. Opatrně jsem si snažila vodou očistit jednu tlapku za druhou. Co nešlo vodou jsem si pečlivě olízala. Když byla práce hotovo byla jsem naprosto vyřízená. Položila jsem si hlavu na umyté tlapky a usnula.

Nezdálo se mi vůbec nic. Nezdál se mi žádný sen nebo boční můra. Byl to tvrdý unavený spánek, který ale bohužel netrval moc dlouho. Z mého bezesného stavu mne vytrhl Etneho hlas. Zavrtěla jsem hlavou a vykoukla ven z menší jeskyně do větši. Etney vypadal naštvaně a z nějakého důvodu mluvil o Awnay. Byla jsem moc unavená, abych se s ním dohadovala. Vyčerpal mne boj a navíc i použití magie. "Nemůžeš pro jednou přestat myslet na sebe a udělat to o co tě žádám, prosím?" zeptala jsem se, ale bylo to spíš zašeptání, takže mne možná ani neslyšel. Najednou jsem cítila strašnou tíhu, která mi zavřela víčka a já znovu upadla do říše spánku.

Vyhlášení:
Lucy a Sionn záskávají 6 drahých kamenů za účast. Tím to jim i děkujeme za zaslané obrázky.
Lucy
https://scontent-prg1-1.xx.fbcdn.net/v/t1.15752-9/s2048x2048/87062038_576764052909482_4132295972304715776_n.jpg?_nc_cat=103&_nc_ohc=nOdwCVPFzFQAX_uJuDS&_nc_ht=scontent-prg1-1.xx&_nc_tp=7&oh=648798026694b014158228c1c31a50cf&oe=5EC09402
Sionn
http://nd05.jxs.cz/960/222/07af568dd5_105757807_o2.jpg?fbclid=IwAR1PzJtzGr8wbRL5Ll5IvjMrPz-XEm0UFqQ5XpV3_Yufq8Y3OiWzazuw71U

//Asgaarský hvozd

Přešla jsem do úkrytu. Sionn mi byl v patách a věděla jsem, že nás někdo další určitě bude následovat. Pomalým krokem jsem se šourala dovnitř. Jeskyně působila klidně a tmavě. Nevdělěla jsem jestli tu někdo zůstával a tak jsem se chobou opravdu táhla. Když jsem však dorazila do nitra jeskyně a ocitla se v hlavním prostoru, všimla jsem si Etneyho a Yetera, nebo tedy Caluma. Můj syn vypadal, že něco řeší. Mrskla jsem ocasem a zamířila do jeskyně pro alfy a bety. Neměla jsem úplně náladu se s někým vybavovat. Než jsem se však odebrala do ústraní obrátila jsem se na Etneyho. "Když už jsi zpátky, mohl by ses postarat o bratra," prohodila jsem jeho směrem. Byla jsem naštvaná, že si tu odpočívá a ani jej nenapadlo, jít se podívat ven. To samé jsem však v hlavě vyčítala Yeterovi.
Po té jedné větě jsem se odebrala do malé jeskyně. Lehla jsem si na mech a kožešiny a začala si čistit rány. Krev mi zaschla v kožichu a naštěstí už jsem nikde nekrvácela. Tlapky mne však bolely a pálily. Nevěděla jsem, jestli usnu nebo ne. Položila jsem si hlavu na tlapky a sledovala východ z jeskyňky. Sem tam ke mně dolehly hlasy vlků v hlavní jeskyni.

Z mých zad zajíc sletěl a rozmázl se o strom, neboť ho strhl velký poryv větru. To už nerozchodí. Mrskla jsm ocasem a zavrčela na zbytek. Několik ušáků se dalo na ústup. Otočila jsem se, abych uviděla Sionna, který si to kráčel přímo k jednomu ušákovi. Nevěděla jsem, co se přesně děje, neboť vlček se usmíval a vypadal naprosto spokojeně. "Sionne?!" vyjekla jsem na vlče, které dál postupovalo k zajíci. Rozeběhla jsem se a rychlým tempem jsem si to hnala na zajíce. Moje tělo bylo silnější než on a tak jsem zajíce v podstatě převálcovala dřív, než se k němu Sionn dostal. Zajíc vzal do zaječích, stejně jako zbytek jeho party. Kolem zůstalo pár mrtvol, ale většina z nich byla tak rozkouskovaná a vyhublá, že se nejspíše nebudou dát sežrat.
Otočila jsem se na Sionna. "Jsi v pořádku?" otázala jsem se ho a pak mu olízla čumák. Vypadal, že není zraněný a to mi stačilo. Já na druhou stranu jsem měla krvavé tlapky až po spodní část trupu. Bylo nepříjemné stát na tom ledu a sněhu. Navíc jsem byla poměrně dost unavená, jelikož mi magie vzala víc energie, než jsem očekávala. Jídlo mi chybělo stejně jako ostatním, i když jsem si to nechtěla připustit. Doufám, že Lucy a Aurora s Gee budou mít na lovu štěstí. Mrskla jsem ocasem. "Dobrá práce hoši," prohodila jsem směrem ke Castorovi a Tesaiovi, kteří také hodnotili situaci po boji. Otočila jsem se zpět k Sionnovi a upřela na něj svou pozornost. "Nejspíš bude nejlepší vyrazit do úkrytu," prohodila jsem k němu a začala ho postrkovat směrem, kam jsem chtěla, aby šel.

//jeskyně

//poprosím do vytrvalosti :)