Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlk předemnou mlčel. Popravdě mě spíše zajímalo, zda můj malinkatý pokus vyšel. Najednou se Sionn zaklepal a už to byl zase ten malinkatý a roztomilý vlček jako dřív. Usmála jsem se na něj. "Dobré ráno," porhodila jsem jeho směrem, jako by se nic nestalo. Vypadal trochu zmateně, ale to nebylo nic, co by malé lež nemohl spravit. "Pamatuješ si ty zajíce, co na nás zaútočili?" zeptala jsem se Sionna, ale spíš šlo o řečnickou otázku. "No tak něco podobného se stalo tvému kamarádovi, ale neboj se je v naprostém pořádku a tebe to nemusí trápit. Že?" položila jsem otázku a obrátila se na Meinereho od kterého jsem očekávala, že potvrdí všechno, co jsem momentálně řekla.
Pak jsem se obrátila na Sionna. "A ty jsi mu samozřejmě chtěl jít pomoci, ale upadl jsi jak byl všude les a praštil jsi se do hlavičky. Ale neboj za chvilku všechno přejde a bude ti líp, stačí když si odpočineš, ty náš hrdino," prohodila jsem milým hlasem a usmála se. Nebyla jsem ráda, že mu lžu, ale bylo to v podstatě jediné správné řešení. A ani jsem toho tolik nezměnila. Jen jsem prohodila postavení hrdiny v příběhu. "A až ti bude líp, mohli bychom se vydat na lov, co myslíš?" dodala jsem ještě, abych odvedla řeč.

Černo-bílá patlanina se ozvala, že ji považuji pravděpodobně za neinteligentního vlka. No popravdě jsem ho za něj považovala, ale nehodlal jsem to komentovat, protože se do řeči pustil Sionn. Pomalu mluvil a hodně se zasekával. Snažila jsem se ho pochopit a dávat si všechno dohromady, což se mi povedlo. Podívala jsem se na Sionna a olízla mu čenich. "To nic, to nic, všehcno bude v pořádku," mluvila jsem klidným hlasem. "Všechno bude v naprostém pořádku," řekla jsem směrem ke svému synovi. Podívala jsem se mu do uplakaných očí a pak jsem cítila podivný pocit. Stejně jako když jsem někoho nutila mluvit jenom pravdu. Byl to ten samý pohled a byl to ten samý pocit. Ani jsem se nehnula a najednou jako bych šáhla Sionnovi do hlavy. Ale bylo to jenom v mojí představě. "Už na to nemusíš myslet," dodala jsem ještě a pak jsem pohled odtrhla. Podívala jsem se na Meinereho. "Teď už to nemusíme řešit," řekla jsem v klidu. Obrátila jsem se zpět k Sionnovi. Nevěděla jsem, co jsem momentálně se svou magií dělala. Jenom jsem věděla, že jsem udělala něco a to něco bylo dobré. Rozhodně to bylo lepší než nedělat nic.

Sledovala jsem Sionna ak vzliká a střídavě házela pohled na dvoubarevňáka předemnou. Nevypadal nijak k světu, ale to bych od tuláka čekala. Začal se hned bránit, že to byla jenom nehoda a že mi pak všechno vysvětlí Arcanus. Ale já nehodlala čekat na Arcanuse až mi bude něco vysvětlovat. "Ty bys měl doufat, že to byla jenom nehoda, nebo se odsud už nedostaneš," zasyčela jsem tak, aby to Sionn neslyšel. Výhoda dlouhé srsti byla i v tom, že dokázala dokonale utemovat zvuky, teplo nebo cokoliv co bylo potřeba schovat vevnitř a co bylo třeba držet venku. Podívala jsem se zpět na Sionna, který trochu něco zabrblal. Pak z něj vypadlo, že byl pryč z lesa a že ho něco chtělo... sníst? Podívala jsem se na dvoubarevňáka a tiše zavrčela. Bylo mi však jasné, že teď by Sionnovi nepomohlo, kdybych z vlka před sebou udělala mastný hořící flek. Obdařila jsem ho jenom naprosto chladným úsměvem, který mu jasně naznačoval, že takhle snadno se z toho nedostane. Pohled jsem pak obrátila zpět k Sionnovi.
"No tak, co se stalo," začala jsem na něj opravdu milým hlasem. Snažila jsem se udržet svoje rozzuření na uzdě. Můj klidný hlas doputoval do Sionnova ucha a uklidnil jeho rozvířenou mysl tak, aby mohl v klidu mluvit. Náhle jako by se cítil mnohem klidnější a spokojenější než před vteřinou (//magie emocí). Nevěděla jsem, kde se to ve mě vzalo, ale najednou jsem si byla jistá, že moje změny nálad neměl na svědomí Yeter.

Jenomže to vedlo k přeplnění věznic, na což vězeňský systém nestačil.

Bílo-černý vlk mě v podstatě ignoroval, ale mě to bylo v celku jedno. Lehla jsem si na zem a elegantně překřížila tlapy. Sionn si mě všimnul až když jsem promluvila. Pomalu se zvedl a přešel ke mně. Zabořila jsem si čenich do jeho načechrané světle šedé srsti. Příjemně voněl. Je opravdu už velký...jako by to bylo včera kdy se narodil a teď už tu běhá a skáče jako by se nechumelilo. Bylo uklidňující mít ho po svém boku a nemuset se strachovat kde je. Byla jsem možná i ráda, že vyrostl. Měla jsem teď větší možnosti. Věci s mrňaty mne moc nebavily, ale s většími vlčata byla větší zábava. Těšila jsem se na to až mu řeknu, že vyrazíme na první pořádný lov.
Najednou jsem ucítila mokrov kožichu a došlo mi že Sionn pláče. Nevěděla jsem, co se stalo. Udělala jsem něco špatně? Hodila jsem vražedný pohled po Meinerovi. Mohla jsem ho přinutit mi říct, co se děje, ale byla jsem trochu rozhozená. Nakonec jsem se rozhodla počkat. Otočila jsem kolem Sionna ocas a v podstatě jej schovala. Nikdo ho nemusel očumovat. Dala jsem mu prostor se uklidnit. Až mi bude chtít říct, co se děje, řekne mi to. Byla jsem si jistá, že není třeba ho nutit nebo mu nějak situaci ztěžovat. Jestli mu někdo něco provedl zaplatí za to!

A pak armáda použila zařízení pro své potřeby a mohla tak odstraňovat nepohodlné občany.

//les
V úkrytu bylo plno. Kdo by to byl čekal v téhle zimě, že jo? Aspoň se už otepluje, tak budou moct všichni vypadnout do lesa a věnovat se svým povinnostem. Šla jsem poměrně s klidem. Nijak jsem si nevšímala okolních vlků. Lilac něco mrmlala v koutě ostatním a to mě upřímě vůbec nezajímalo. Snažila jsem se mezi vlky najít Sionna. Našla jsem ho u Meinereho. Tiše jsem zabručela a pohledem vyhledala Lauru, která se ale věnovala něčemu jinému. Nebyla jsem úplně nadšená, že je můj syn v přítomnosti tuláka, ale pokud mu důvěřoval Arcanus, aby ho nechal v našem úkrytu, nehodlala jsem jeho rozhodnutí podkopávat.
Sionn už poměrně vyrostl. Za chvíli už z něj bude dospělý vlk. Možná by to chtělo vzít ho na první pořádný lov. Mrskla jsem ocasem. "Zdravím," řekla jsem Meineremu a Sionnovi a posadila se kousek od nich. Doufala jsem, že Sionn projeví zájem o mou maličkost, ale sama jsem se k němu nehrnula. Byl už prostě moc velký na to, aby mu máma projevovala náklonost před ostatními dospělými. Nejradši bych mu, ale zabořila čenich do kožíšku a pořádně se s ním pomazlila.

Jenomže robotický hmyz se pomalu začal obracet proti svým tvůrcům a všude je špehoval. Čehož zneužívala firma, která hmyz vynalezla.

//Black mirror?

Přiběhnul k nám Arcanus a otázal se vlka na to, co tu dělá. Vlk byl drzý jak veverka. Na to že před vteřino u ještě umíral... Zavrčela jsem na něj. "Jmenuje se to tady takhle: Jestli se tu ještě někdy ukážeš sežeru tě!" nebyla to planá výhružka, myslela jsem to vážně. Drzost tohohle vlka mne naštvala. Navíc ani nepočkal na vyjádření a zdrhnul. "Zbabělče!" zařvala jsem ještě za ním. Pak jsem se narovnala a chvíli počkala, než se mi přestane ježit srst.
Obrátila jsem svou pozornost na Arcanuse a olízla mu čenich. Pak jsem se odtáhla a pomalým tempem zamířila k úkrytu. Neměla jsem v plánu tu postávat. Navíc mě Arc informoval, že v úkrytu se nachází kořist a já byla poměrně dost hladová, takže jsem se vydala tím směrem. Nečekala jsem na Arcanuse. Byl dospělý mohl jít za mnou nebo ne.
U vchodu do úkrytu jsem našla trochu starší kořist, ale pořád lepší něco než nic. Kus jsem si ukousla a pomalu ho začala žvíkat. Měla jsem poměrně špatnou náladu, ale tu jsem měla poslední dobou pořád. Moje změny nálad už mne začínali unavovat. Věděla jsem aspoň trochu, že to má na svědomí Yeter a to mě aspoň torchu uklidnilo, ale i tak jsem z toho nebyla nadšená. Když jsm se nažrala rozhodla jsem se pokračovat do úkrytu a zjistit, kde je Sionn a Etney.

//úkryt

Jenže postřik pořád funguje na hmyz, který vyhynul a svět se řítí do záhuby.

Jenomže objeví šetrný posřik příliž pozdě. Hmyz přestává opilovat rostiny a ty pomalu umírají.

Vlk stál předmnou a působil velmi zmateně a nevyrovnaně. Sjela jsem ho pohledem. Začal se omlouvat, že byl zraněný a že potřeboval někde najít úkryt. Pak mi poděkoval, že jsem ho vyléčila. "To nebyla moje práce," odvětila jsem tichým vrčivým hlasem. Pořád jsem byla připravená k boji, ale aspoň jsem narovnala hlavu. Srst na zátylku se mi však stále výhružně ježila. Nebyla jsem ráda, že tu mám někoho, koho pronásledovala nějaká banda tuláků. Pravděpodobně měli hlad a chtěli ho sežrat. Zhodnotila jsem v rychlosti situaci a usnesla se, že tohle bude nejspíše důvod proč na vlka předemnou vůbec někdo zaútočil. Zima byla opravdu krutá.
"No," mlaskla jsem. "Pakliže už jsi schopný vstát jsi také schopný vypadnout, pokud teda nemáš na srdci ještě něco," dodala jsem s odfrknutím. Mohla bych mu ještě připomenout, co všechno pro něj naše smečka udělala a požadovat náhradu, ale prostě jsem na to už neměla náladu. Rozhodně ne po tom, co se tu momentálně stalo. Nehodlala jsem se tu zaseknout s někým komu jde po krku nějaká parta zabedněnců bez domova, kteří by se mohli vrhnout na náš les. A už vůbec jsem tu nechtěla postávat s někým, koho se rozhodl nejspíše Život zachránit. Jaký k tomu měl asi důvodu? Hlavou mi proletěla myšlenka, kterou jsem nestihla dále rozvinout. Z lesa se přihnala Lucy a jen něco žbleptla, že jde mimo les. Kývla jsem hlavou na souhlas a nechala ji jít. Tulák, který se představil jako Shao, byl v poměrně bídné kondici, takže toho bych zvládla levou zadní.

Postřik je e schopen zabít generace hmyzu, což vede k škodám v ekosystému

Vědci ale postřikem mohou zabít hmyz.

To ale povede k úbytku pracovních sil v jiných sektorech.