Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Savior mi povyprávěl podivný příběh o tom, že byl v nějaké poušti a že na něj Smrt udělala nějaký zával. Nerozuměla jsem tomu. Nevěděla jsem jestli si ze mě střílí nebo ne, ale věřila jsem mu, že pokud to on takto vnímal, tak to nejspíše byla pravda. Mrskla jsem ocasem. "Lennie," prohodila jsem a se jménem vlčice si mírně pohrála na jazyku. "Vypadá jako zajímavá vlčice. Taky se mi zdá, že je trochu od rány, ale určitě je dobrý parťák na putování," dořekla jsem svou větu. "Adoptovala si cizí vlče a teď se s ním všude taháte. To může být docela dost náročné," konstatovala jsem z vlastní zkušenosti. Představa, že bych musela někde putovat se Sionnem nebo Etneym či Awnay, když byli malá vlčata... nedovedla jsem to. "A už jsi se rozhodl někde usadit? Naposledy jsi měl smečku, ale hádám, že to už neplatí," zeptala jsem se na otázku, která mne zajímala. Ráda bych měla Saviora ve své smečce. Dokonce bych byla ochotná nabrat do smečky i tu jeho vlčici a vlče. Byl pro mne prostě důležitý. Kéž by se rozhodl zůstat...
Jeho otázka byla mířena rovnou na tělo. "Drby se tu šíří rychle. Ano máme další vlče. Jmenuje se Sionn. Popravdě je to milé a ukecané vlče. Sem tam má své vlastní malé excesy, ale to má asi každé vlče," zasmála jsem se. Měla jsem toho malého vlčka ráda. "Už je to skoro velký vlk, ale pořád mě udivuje, jak moc se drží Arcanuse, mě a nebo kohokoli jiného ze smečky. Není úplně samostatný no... Ale popravdě jsem za to ráda, alespoň neuteče jako Awnay nebo se mi nebude vyhýbat jako Etney," prohodila jsem upřímně. Mrzelo mě, že moje vlčata se někam vypařila. Hlavně u Awnay mě to mrzelo.

Hnědý vlk, který opustil svůj úkryt vapdal poměrně dost zřízeně. Přejela jsem ho pohledem a nechala ho narušit, můj osobní prostor. Leč nijak extra jsem se k němu netulila. Byla jsem ráda, že ho vidím, to opravdu ano, ale moje povaha mi prostě nedovolovala ani na malou chvilku polevit v ostražitosti. Pořád jsem měla v hlavě tu představu silné a neemocionální alfy, kterou mi jako malé vtloukla matka do hlavy. "Ty mě," prohodila jsem šeptem. Když se Savior odtáhl zabořila jsem do něj pohled. "Předpokldám, že tahle patří tedy opravdu k tobě?" Byla to spíše řečnická otázka, protože jsem si tím již byla jistá. Pak jsem se obrátila na Lauru. "Pomůžeš jí prosím najít to její vlče," požádala jsem svou betu. Normálně bych to vyštěkla jako rozkaz, kdyby se jednalo o někoho na nižším stupni hierarchie, ale Lauru jsem si oblíbila a její postavení si vyžadovalo jiný přístup.
//Budu předpokládat, že Laura a Lennie odejdou :D
Sledoval jsem jak se Laura a Lennie zařídí a po jejich odchodu jsem se obrátila na Saviora. "Zima byla drsná hádám," zkonstatovala jsem a ustaraně si ho prohlédla. Rány vypadaly poměrně dobře, ale i tak mne děsilo, že se mu něco stalo. "Možná když najdeme Arcanuse, tak ti s tím nějak pomůže," dodala jsem ještě a usmála se. Arcanus byl vždy ten lépe vybavený na zranění... já bych je mohla maximálně vypálit. Švihala jsem ocasem ze strany na stranu z radosti, že vidím blízkého přítele. "Kde jsi se vůbec potuloval?" zeptala jsem se se zájmem a umístila své pozadí na zem. Byla jsem zvědavá, jako každá vlčice. Drby a novinky mne udržovaly ve střehu a spokojenou.

Saviorův pach jsem vycítila v okolí ještě před tím, než Lennie promluvila. Nehodlala jsem se však snižovat k tomu, abych ho nutila vylézt na světlo. Ať se schovává kde chce, je přeci jenom dospělý... Tiše jsem zavrčela, ale neřekla jsem nic. Než jsem stihla cokoli doříct objevila se mi po boku Laura. Byla opět přátelská, což mě mírně vytáčelo. Stála rozhodně po mém boku a Lennie se s ní automaticky pustila do řeči. Snažila se jí rozmluvit a zjisit o ní nějaké informace. Já jenom čekala. Nechala jsem Lauru ať se rozhodne sama, co chce o sobě prozradit. Nehodlala jsem prozradit nic, co by sama nechtěla prozradit. Savior, který se někde schovával mne nezajímal, jelikož mě momentálně více zajímal počet neznámých vlků na našem území. Známí vlci budou muset počkat. Rozhlédla jsem se po okolí, jestli někdoho neuvidím, ale marně. Najednou jsem zaslechla cizí vlčici, jak Lauru žádá nebo jí rozkazuje, aby jí šla pomoct najít její vlče. Že se Savior tahá s vlčicí a cizím vlčetem... Přišlo mi to divné.
Skrze magii lesa jsem zjistila, kde přesně se nachází vlče, o kterém Lennie mluvila. Zjistila jsem, že se nachází s našimi vlčaty.Vrátila jsem se pohledem k vlčici. "Měla sis ji lépe hlídat. Dokud nezjistím kdo jsi, tak se odsud nehneš," řekla jsem chladným hlasem. Mohla být přítelem samotného Života a mě by to bylo jedno. Dokud jsem neměla ověřené, že není nebezpečím pro smečku z mého dohledu se prostě nehne. Navíc jsem neměla v plánu brát ji k Sionnovi nebo Lilac, a to ani pod podmínkou, že s ní půjde Laura. Tiše jsem zavrčela. "Pokud se tu neobjeví brzo Savior, který jak tvrdíš je tvůj přítel, budu nucena tě požádat, abys odešla," prohodila jsem s klidem. "Jakmile se objeví tvoje vlče pošleme ho v celku za hranice," dodala jsem ještě, aby si nemylela, že požíráme vlčata.

Kouř z ničeho nic zmizel. V podstatě se "vypařil". Vlčice začala vysvětlovat, já ji ovšem nějaké kecy nežrala. Nejprve se představila jako Lennie, což jsem jí musela díky své výchově počítat k dobru. Pak začala mluvit o tom, že kouř byl jenom malinkatou iluzí. Zavrčela jsme na ni. Iluze jsem nesnášela. Vlci co je ovládali byli nepředvídatelnými, což mě vzhledem k tomu, že jsem momentálně s jedním mluvila neuklidňovalo. Pomalu jsem se však narovnala. Přestala jsem se tolik ježit, ale stále jsem vlčici sledovala. Nehodlala jsem ji umožnit jakýkoli manévr. Její poznámku o tom, že jsem dokonalá jsem přešla odfknutím.
Začala vyprávět o nějaké skupině se kterou sem přišla. Vlče, které si hledá přátele. Jejího vlastního přítele a že ho sem v podstatě donutila přijít. Ucítila jsem z ní Saviorův pach už v momentě kdy polevil kouř, ale nehodlala jsem jí to říct. Nevěřila jsem jí. Mohla se o něj někde otřít nebo s ním mít kdo ví co. Vlci většinou potřebují někde uvolnit páru a ona vypadala v celku jako vlčice, které občasná výpomoc vlkům nevadí. Přejela jsem ji chladným pohledem. Přátele mých přátel rozhodně nejsou moji přátelé. Nevěřila jsem jí ani slovo. Navíc jsem zatím Saviora v lese necítila. Nenápadně jsem přesunula nohu na kámen kousek od sebe.Mou nohou prejela mapa celého lesa až do mojí hlavy. Cítila jsem přítomnost každého. Savior mezi nimi nebyl. Vlčice se zeptala, zda se k ostatním nepřidáme. "Není tady," byla první slova, která jsem vlčici řekla. "Pokud jsi Saviorova přítelkyně, což nemohu popřít, ale ty to ani nemůžeš nijak potvrdit... tak proč pak tady tvůj přítel není?" otázala jsem se rezervovaně. Vlčice si udržovala odstup, což jsem oceňovala. Pořád jsem jí však nedůvěřovala. Ne natolik, abych ji vzala přes část lesa ke svému vlastnímu synovi.

Lilac se rozhodla opustit mou milou přítomnost a vyrazit směrem k Sionnovi a Arcanusovi. Bylo vtipné pozorovat jak sebou táhne zajíce. Až bude větší budou s ní problémy. Věděla jsem, že tvrdohlavé vlčice jsou v pubertě na přes tlamu. Chvilka osobního volna mi však přišla v hod. Mrskla jsem ocasem ze strany na stranu. Bylo příjemné počasí, jeden by se šel hned vyvalit někam na slunce, kdyby nebyla noc. Zima už byla pryč, což bylo více než příjemné. Lehla jsem si na zem a přetočila se na bok. Kdybych byla někde na pláni mohla bych pozorovat hvězdy, ale tady to nešlo. Stromy tvořily neproniknutelnou střechu nad celým hvozdem. Možná jsme přeci jenom měli pro smečku vybrat jiné místo. Položila jsem si hlavu na zem a naslouchala jsem zemi. Nikdy jsem nic neslyšela, ale už od mala mne fascinovalo, jak umí země hřát i studit najednou.
Z mého přemítání mne vytrhl štiplavý zápach. Poplašeně jsem se nadzvedla. Cítila jsem kouř, který rozhodně nevěstil nic dobrého. Nemohla jsem vědět, zda jsou na nebi nějaké mraky, ale jelikož jsem neslyšela hromy, tak jsem předpokládala, že není bouře. To není přírodní kouř. Hned mi bylo jasné, že tohle má na svědomí někdo s magií. Ohniváky jsem neměla ráda, i když jsem byla jednou z nich. Někdy si prostě až moc dovolovali. Zvedla jsem se na všechny čtyři a pak okamžitě vystřelila směrem k jižní hranici. Bylo mi jasné, že Arcanus má problém s cizinci na hranicích a tak nebude mít čas tohle teď řešit. Já naštěstí čas měla. Přidala jsem do kroku. Nebyla jsem nejlešpí běžec, ale byla jsem vytrvalá. Dokázala jsem běžet v poměrně rychlém tempu až na jižní hranici. Kouř sílil a štípal mne v čenichu a očích. Snažila jsem se neslzet, ale moc to nešlo. Čas od času jsem byla nucena popotáhnout. Náhle jsem uviděla vlčici, která si jen tak stála uprostřed toho kouře. Dělá si ze mě srandu?! Zavrčela jsem a zastavila se kousek od ní. Pohledem jsem přejela okolí, ale nikde jsem neviděla ani kousínek ohně, jediné co jsem viděla byl kouř. Někde ho musí schovávat, nebo má magii na zneviditelnění ohně? Hlavou mi vířila spousta myšlenek. "Co to má znamenat?!" vyštěkla jsem na vlčici a nakrčila se. "Jsi na území smečky a pokud máš ten kouř na svědomí ty, musím tě upozornit, že to může být považováno za akt nepřátelství," dodala jsem ještě rázně. Cítila jsem v nose jenom spálené dřevo a dým, ale neslyšela jsem žádné ohnivé praskání a ani neviděla jiskry, které by tu lítaly všude soudě podle velikosti dýmu. Možná, že kdybych se snažila cítila bych na vlčici pach svého přítele, ale kouř a dým mi znemožňovaly cítit cokoli jiného.

//zelené nory

Les byl plný divných pachů. Nebyla jsem si úplně jistá jestli se mi chce se tam tahat. Cítila jsem pach Arcanuse, který byl u cizinců a paravděpodobně celou situaci řešil. Mrskla jsem tedy ocasem a usnesla se, že k hranicím nepůjdu. Sedla jsem si na zem kousek od hranic a čekala na Lilac, která zápasila s ušákem. "Dobrá práce," pochválila jsem ji když ušáka dotáhla ke mně. "Pokud chceš můžeš ho zkusit dotáznout k Arcanusovi a Sionnovi, předpokládám že něco řeší tímhle směrem," prohodila jsem a tlapkou naznačila směr. Nebyli daleko tím jsem si byla jistá. Jejich pach byl silný a vanul k nám každou vteřinou, takže jsem měla jistotu, že tam pořád jsou. Já se k nim úplně přidávat nechtěla. Rozhodla jsem se tedy počkat, jak se k situaci vyjádří Lilac a podle toho se rozhodnout, jestli půjdu nebo nepůjdu.Možná bych tam přeci jenom mohla zajít... Ale mě se nechce se tam zaseknout na tři roky s cizinci... Stejně nemám nic jiného na práci...

Vytažená Lilac se nakonec přestala tvářit, jako by jí kousla včela, a tak jsme mohly pokračovat. Pravděpodobně zpátky do Asgaaru, protože už se začalo stmívat a já si nebyla jistá zda je bezpečné se s vlčetem potulovat mimo hranice smečky. Přeci jenom jsem netušila odkud pochází a naštvaná matka nebo otec, by mohli představovat problém. Nehodlám zabíjet rodiče před jejich potomky, i když by si to zasloužili. Zaměřila jsem svůj pohled na vlče. Zrovna se mě ptala na to, co je krysa. "Hmm... Něco jako zajíc, jenom je to menší, má to dlouhý ocas a divně to píská," prohodila jsem stručně. Neuměla jsem úplně vysvětlovat, co je co. Lilac však se svými všetečnými dotazy nepřestávala. Ta je ale otravná. Zhluboka jsem si oddechla. "Zajíce ulovíš když ho překvapíš. Jsi zatím moc pomalá a i když je vlk rychlejší může mít s ulovením problém. Nejhlehčí je si počkat až začnou žrát nebo pokud si tě nevšimnou a pak zaútočit. Většinou máš jenom jeden pokus, protože když se dají na útěk už se nezastaví," řekla jsme věcně. Líp jsem jí poradit nedovedla. "U větších zvířat jako je srna nebo kamzík si můžeš dovolit nějakou tu chybu a většinou není důležit taktika. U zajíců nebo bažantů či ryb je taktika hodně důležitou součástí lovu. Musíš si to předem promyslet a naplánovat si všechny možné scénáře. Pak tě nic nemůže překvapit," dodala jsem ještě. Lilac se nabídla, že zajíce odnese do lesa. Hodila jsem po ní pohled, protože jsem si nebyla jistá, že to zvládne. "Pokud myslíš, že to zvládneš," prohodila jsem jejím směrem a otočila se k odchodu. "Musíme jít, začíná se stmívat." Pomalým krokem jsem zamířila k našemu lesu. Co pár kroků jsem čekala než vlče se zajícem dorazí. Ještě že to domů nebylo tak daleko.

//Asgaar

Bylo mi jasné, že ta malá prdelka nemá proti rychlému zajíci šanci. A moje předpověď se naplnila, když se vlče pokusilo ušáka dohnat. Zvíře začalo kličkovat a hopsat, což znemožňovalo maličké se k němu jenom přiblížit. Mrskla jsem ocasem a čekala, co malá udělá. No neudělala v podstatě nic, protože než stihla zopakovat svůj útok zapadla do díry. Pomalu jsem se nadzvedla ze svého přízemního úkrytu a začala jsem se smát.
Její pád do nory donutil však párek ušáků vyběhnout na druhé straně, kousek ode mne. Neviděla jsem důvod, proč této situace nevyužít. Skočila jsem po nich, když to nečekali. Jeden z nich mi frnknul přímo mezi tlapamiSakra!, ale druhého se mi podařilo skousnout mezi zuby. Byl to rychlý konec pro malého ušáka. Jeho hnědá kožešina mi vysela z tlamy. Přešla jsem k noře, do které se mrňavá vlčice propadla. Už z dálky jsem slyšela jak kňourá. Neměla jsem ráda, když vlčata kňourala. Popravdě jsem neměla ráda, když kdokoli kňoural. Mrskla jsem ocasem a došla k noře odkud kvýlení vycházelo. Otevřela jsem tlamu a pustila kořist na zem. Strčila jsem hlavu do nory, kde ležela uplakaná vlčice. Chytila jsem jí opatrně za kůži na krku a z nory ji vytáhla. Prohlédla jsem si Lilac, ale nevypadala zraněně. Asi jí bylo líto, že nic nechytila, nebo ji rozhodil šok po pádu. Na mě to však dojem neudělalo. "Přestaň brečet, nebo ti k tomu dám důvodu," řekla jsem jí rázně. Ubulence neměl nikdo rád. "V lese zkusíš chytit krysu, třeba ti to půjde líp," dodala jsem ještě, abych ji trochu povzbudila, co se lovu týče. Pak jsem k malé přistrčila mrtvého zajíce. "Možná je to tím, že jsi jenom hladová. Kdy jsi naposledy jedla?" zeptala jsem se s hraným zájmem.

Věznice jsou proto poloprázdné a je zbytečné je udržovat.

Vlčice přitiskla svůj pidi čumáček k zemi a pak začala čenichat. Bylo to poměrně vtipné, protože to spíš vypadalo, že z toho čuchání dostane rýmu. Nakonec zvedla hlavičku a její oči prozrazovaly, že našla nějaký pach. Kývla jsem hlavou. "Sníh taje, takže by zajíci mohli být i mimo noru," prohodila jsem potichu a pak jí hlavou naznačila ať jde dál. "Budu tě sledovat z dálky, a pak ti řeknu jak jsi si vedla," dodala jsem. Byla jsem ten typ učitele, co rád používá metodu pokus omyl. Pokud se jí povede zajíce ulovit nebude potřeba, aby ji někdo něco dalšího učil. Moje předpověď však říkala, že zajíce neuloví. Pravděpodobně bude ten ušák jen o maličko menší než momentálně ona a rozhodně bude třikrát tak rychlý. Nemusím jí ale kazit radost... Pomalým korkem a v příměřené vzdálenosti jsem vlče sledovala. Pak jsem si lehla na zem a sledovala, co bude malinkatá dělat dál. Nechtěla jsem jí lov narušovat a rozhodně jsem jí nechtěla pomáhat. Tohle byl její lov. A moje šance, abych zjistila jak dobře na tom je.

//Asgaar

Lilac mě následovala jako poslušný ocásek, i když prohlásila, že se obává, že zajíce nebude schopna chytit. Byla pravda maličká, ale rozhodně ne tak maličká, aby to nezvládala. "Když tak ti pomůžu," prohodila jsem. Pomalu jsme se dostaly k norám. Sníh pod mými pakcami začal tát. To bylo dobře, protože nám mohla voda pomoci vyhnat zajíce z nor. Mrskla jsem ocasem. Tenhle plán se mi velmi zamlouval. Zastavila jsem se a podívala se na vlče. "Tady si dávej pozor, jsou tu nory do kterých bys mohla zapadnout, takže se pohybuj opatrně," řekla jsem tichým hlasem, nehodlala jsem vyplašit zajíce nějakým hlučením. Znovu jsme mrskla ocasem a pak se pustila do "učení".
"Tak jo. V těchto norách žije spousta chlupáčů, ale základní při lovu je nějakého najít. Když se jedná o velkou kořist je to lehčí, protože její pach se schovává hůř. Zajíc se však může pomocí nor schovat a pach pak vymizí," začala jsem Lilac vysvětlovat. "Takže použij svůj čumák a zkus nějakého najít," dala jsem jí první "rozkaz".

//Lilac, Castor, Aurora a Etney získávají 3 květiny za účast. Etney za zaslání více vypracování získává navíc další 3 květiny :)

//úkryt

Sionn nevypadal že hodlá jít na lov, ale mou výzvu vyslyšela alespoň Lilac. Podívala jsem se na malou vlčici, která mi ťapkala v patách. Před úkrytem jsem se zastavila. Chtěla jsem vzít na lov hlavně svého syna, ale takhle aspoň zjistím, co je tahle malá zač. Trochu mi připomínala Zoe, ale to už byl pěkný pátek, co Zoe zmizela. Zavrtěla jsem hlavou, protože Zoe by vlče nikdy neměla. Na to byla moc... moc svá. Mrskla jsem ocasem. "No vzhledem k tvojí velikosti a protože jsi na to sama bych navrhovala vyrazit směrem k norám a třeba budeme mít štěstí na zajíce," navrhla jsem zkušeně. Byla jsem zvyklá lovit s velkými vlky, ale ne s vlčaty. Tohle by měla být Etneyho práce. Zavrtěla jsem znovu hlavou a pak pomalým tempem vyrazila k norám.
Měly jsme štěstí, že to nebylo daleko, protože tohle pomalé tempo jsem neměla ráda. Vlčice naštěstí držela krok. "Hlavně nesmíš dělat zbytečný hluk," dodal jsem než jsme překročily hranice.

//zelené nory

Množství věznic sice pomohlo s odstraněním neřádů z ulic, ale vedlo také ke snaze tyto věznice řádně naplnit a došlo tedy i na zatýkání lidí, co za nic nemohli.

Meinere se zvedl a odešel. Chvíli před ním odešel Castor, který prohlásil něco o tom že oběhne hranice. Nechala jsem je oba sva jít pryč z jeskyně. Když už venku nebyla zima, nebylo zapotřebí se tu schovávat. Všichni se můžou vrátit zpět ke své práci. Odtočila jsem ocas od Sionna, který momentálně zápasil s "r". "Hrozně," opravila jsem ho. "Prostě přitiskneš jazyk k hornímu patru a pak ho rozvybruješ," řekla jsem s klidem a pak jsem názrně ukázala, co mám na mysli. Neměla jsem v plánu se tu povalovat dlouho. Olízla jsem si tlapku a znovu pohlédla na Sionna, který už vypadal mnohem víc v pořádku. Někdy trocha magie neuškodí. Sama jsem si však řekla, že bych měla na svých magiích zapracovat. Momentálně jsem ani sama nevěděla, co všechno ovládám.
Rozhlédla jsem se po jeskyni. Laura spala a malá Lilac vypadala, že je taky někde ve své hlavě. Pomalu jsem se nadzvedla. "Půjdu se projít po lese a možná zkusím něco malého ulovit, pokud chcete jít se mnou můžete," narhla jsem oběma vlčatům a pak jsem se pomalým krokem vydala ven z jeskyně. Nechtěla jsem uklouznout a tak jsem šla opravdu pomalu a opatrně.

//Asgaar