Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Moje dobrá nálada pomalu ustupovala. Všichni byly v pohodě a šťastní a to mě naplňovalo znovu pocitem štěstí a pohody. Jo je to fajn, když je ti fajn. "Jsem naprosto v pohodě," odvětila jsem hopkajícímu Arcanusovi, který se asi cítil stejně dobře jako jí. Což bylo více než fajn, že se on cítil fajn. Mrskla jsem ocasem a obrátila se na Lennie, která už vypadala více či méně v pohodě. Pořád byla unavená, jak sama řekla. Pravděpodobně jí asi Smrt jen vyléčila, ale já jsem měla menší zranění tak mi to dodalo i energii. Ten zelený prášek bych chtěla... Zašvihala jsem ocasem a ani si neuvědomovala, že všude kolem je nějaké zelené lepkavé svinstvo. "Jojo, klidně si běžte odpočinout, na chvíli to nikoho nezabije. V hlavní jeskyni stejně nikdo asi momentálně není... Já mezitím půjdu kouknout s Arcem na vlčata," prohodila jsem a pak se podívala na Arcanuse. "Teda pokud to Arcovi nevadí," dodala jsem ještě, aby se necítil dotčeně, že jsem ho z toho vynechala. Stejně jsem však předpokládala, že jim přespání povolí. Povolili jsme v našem úkrytu přespat už tolika vlkům, že odmítnout další dva by bylo už zbytečné. "Savior cestu zná, tak tě tam zavede," prohodila jsem ještě a pak se usmála na Arca, který pomalu přestal hopkat.
Moje nálada se pomalu začala vracet do normálu, protože jsem už neměla tolik energie. Většinu přebytku sežral můj emocionální výbuch, který jsem si pořád neuvědomovala a pravděpodobně ani neuvědomím. Mrskla jsem ocasem. "Kdo tam bude dřív?!" křikla jsem na Arca a pak se pustila do závodu skrze les. Netušila jsem jestli mě následuje nebo ne, ale chtěla jsem vyhrát. U vlčat jsem prostě musela být první. Moje rychlost nebyla mou nejsilnější stárnkou, ale zato jsem byla poměrně dost obratná a tak jsem se lépe vyhýbala všem stromům, kteřům a kamenům, které se mi stavěly do cesty. Cítila jsem Sionna, Nym a Lilac, a taky Lauru, která pravděpodobně vzala na svá bedra ohlídání všech třech. Jakožto pečovatelce jí to asi nevadilo. Zabrzdila jsem těsně před nimi. "První!" štěkla jsem na Arca zadýchaně. Snažila jsem se popadnout dech. Pak jsem se podívala na vlčata. "Ty musíš být Nym?" otázala jsem se, i když mi bylo jasné, kdo to je. "Díky Lauru, že jsi na ně dohlédla," prohodila jsem k béžové vlčici. Moje emocionální labilita se začala vracet do normálu. Už jsem nechtěla hopkat nebo tak, jen jsem pořád pohazovala ocasem.

Mé volání bylo vyslyšeno. Nejprve přiběhl Savior, který chtšl Lennie přemístit. V závěsu za ním doběhl Arcanus, který se také začal starat o vlčici v bezvědomí. Pomalu jsem se odbelhala o kus dál. Nohu jsem měla nateklou a bolavou. (//Proč mým vlkům vždycky nateče tlapa, nemůže to být příště něco jiného? xD) Pomalu jsem si sedla a vystrčila bok tak, aby se moje zranění v podstatě nedotýkalo země. Snažila jsem se neusnout, ale nešlo to. Teď když byla přivolána pomoc, tak už jsme v žilách neměla adrenalin a všechna zranění jsem opět silně pociťovala. Bolelo mě každé pohnutí, každé nadechnutí. Kameny mi roztrhaly nejspíše kožich na celém hřbetu, čehož jsem si prvně nevšimla. To bylo to odhodlání zachránit Lennie. Energie se ze mě vytrácela. Jen jsem tam tak seděla, opřená o strom a doufala, že Arcanus se Saviorem něco vymyslí.
Netušila jsem, že moje volání o pomoc přivolalo i bytost mocnější než kdokoli z nás. Nejprve jsem ucítila jenom šimrání větru. Později se vítr začal zvedat silněji a silněji. Byla jsem v krytu svého stormu, o který jsem se opírala, ale i tak ke mně vítr donesl silný zápach. Za normálních okolností bych předpokládala, že se někde kolem pokáklo vlče, ale tohle nebyly normální okolnosti. Než jsem stihla cokoliv říct nebo udělat, uslyšela jsem hlas. Patřil Smrti. Proč musí všichni navštěvovat zrovna náš les?! Chtěla jsem jí seřvat, jakého to má bratra, že pomáhá zlodějce vlčat. Ovšem vypadalo to, že Smrt nám nepřišla uškodit. Spíš to vypadalo, že se rozhodla pokazit plány svého bratra. Nejprve jsem zahlédla zelený prach u Lennie, ale to už se objevoval zelený prášek i u mne. Neviditelné tlapky mi chytly hlavu a pak jsem jen na okamžik zahlédla smrt, jak mi vdechla prach do obličeje. Chtěla jsem zadržet dech, ale nešlo to. To zelené svinstvo jsem vdechla a pěkně zhluboka. "Co..." chtěla jsem se jí zeptat, co to dělá, ale než jsem tak stihla učinit, byla pryč.
Cítila jsem velký příval energie. Zranění jsem nevnímala. Počkat... Otočila jsem se na svou tlapku a ta byla v naprostém pořádku. Můj bok vypadal též v pořádku, jen v kožichu zůstala zaschlá krev. Jako by se nic nestalo. Všechna zranění zmizela. Všechna bolest pominula. Energie se mi vrátila na maximum. Byla jsem naspídovaná, jak zajíc na jaře, jak veverka po kávovém zrnku, jak srna co zdrhá před vlky. MOJE ENERGIE BYLA NAMAXIMUM!
Ovšem velká energie má své nevýhody. Měla jsem chuť tvořit a běhat a skákat a všechno najednou. Měla jsem chuť a zájem něco vyrobit a taky zájem pořádně celý prozkoumat. Cítila jsem štěst, radost a lásku ke všemu kolem. Začala jsem hektycky poskakovat na místě, protože jsem měla pocit, že když to neudělám tak vybouchnu. Není dobré když velkou dávku energie obdrží někdo, kdo neovládá plně jednu ze svých magií...
Bohužel tato silná dávka energie se projevila i v tom, že jsem v podstatě vybouchla magií emocí, která se odrazila na nejbližší vlky v mém okolí. Každý získal kus mých vlastních emocí, které mne naprosto pohltily. V tento moment tedy na Saviora, Lennie a Arcanuse. Jako na potvoru se však na každém projevila jinak. Savior obdržel emoci zájmu, lásky a chtíče, dostal nezkonalou touhu se někam schovat s Lennie a tam... vybít svou energii, je to vlk, co jiného taky, že ...Na Lennie se projevila zase moje emoce naprostého štěstí a touhy tvořit. Chtěla něco stvořit. Něco dokonalého a perfektního, co by byla schopna stvořit jen ona, s mírnou pomocí Saviora... Na Arcanuse se přenesla moje hopkavá a radostná nálada. Měl tak dobrou náladu, že chtěl prostě z nenadání hopkat jako já!
Já si tenhle výboj moc neuvědomovala, protože jsem prostě byla strašně šťastná, zvědavá a kreativní z té velké dávky energie. Naštěstí díky uvolnění magie se ze mne trocha té energie dostala, ale i tak to bylo málo. Teď už jsem nehopkala jen se tak pohupovala na tlapkách, vrtěla ocasem a usmívala se jak sluníčko na hnoji... a bylo mi fajn.

Lennie nevypadala dobře.Mrskla jsem ocasem.Styx se nabídla, že ji pohlídá. Jen jsem na to zavřela v odpovědi. "Vypadni," pronesla jsem s ledovým klidem, který absolutně neodpovídal situaci."Vypadni... Pachtovat se s bohy jen abys mohla vyhrát. Jsi zbabělec, největší jakého jsem kdy potkala. Vypadni," dodala jsem. "Nebo ti zůstaň a uvidíš co s tebou za tohle provede smečka," zašeptal jsem. Sice to nemohla slyšet, ale byla to předzvěst něčeho velkého. Zvedla jsem hlavu k nebi,kdyby skrze stromy bylo nějaké vidět. "Auuuuuu, Auuuuuu..." nešlo se lesem. Můj hlas se rozrážel po všech světových stranách. Nebyl to svolávací hlas na shromáždění nebo pokyn pro svolání lovu. Byl to hlas oznamující útok. Svolávala jsem svoji smečku. Celou svoji smečku, a pokud do teď Styx nechápala, co provedla, už jí to muselo být jasné. Znepřátelila si celou smečku. Celý Asgaar. Pokud kdy jen narazí na někoho z nich může si být jistá svým koncem. Tohle nebyla výhrůžka, byl to holý fakt. Já byla alfa a volala jsem svou smečku o pomoc. O pomoc se zničením Styx, která nějakým záhadným způsobem podplatila samotného Života. O pomoc ve vymýcením jí a všeho co k ní patří. Když jsem sklonila hlavu zpět k Lennie už jsem Styx nevěnovala pozornost.

Chtěla jsem pomoct Lennie, ale než jsem se k ní dostala, přiletěl mi na hlavu kámen. Chvilku jsem uvažovala, jestli Styx nemá magii země, která by jí pomohla se bránit. No vlčice mi přišla poměrně dost na mizině, než aby měla energii ještě používat magii. Navíc mi jako ten typ neřpišla, protože se magií nebránila ani tenkrát, ale třeba si někde nějakou obstarala. Pokusila jsem se skrýt u stromů, ale vypadalo to, že kameny nepadají z nebe, ale spíše padají jen tak. Odnikud. Jeden mi narazil dost silně do tlapky, až jsem vyštěkla. Bolelo to jako čert a okamžitě mi noha natekla. Co to kur... Moje myšlenky ale přehlušil podivně pisklavý hlásek. Byl to nejspíše Život, který přišel bránit Styx. Ještě prohlásil, že bych se měla stydět. "BĚŽ DO PR*ELE HAJZLE! Krade vlčata kur*a a má jí to projít! Ty se styď!" zařvala jsem na něj z plných sil. Pak jsem se obrátila směrem k Lennie.
Vypadalo to, že to s ní není úlně dobré. Styx jsem měla momentálně někde. Když má přátele na vyšších místech, tak si může vyskakovat... Byla jsem na Život akorát tak pořádně naštvaná a rozhodnutá, že si to s ním přijdu vyřídit. Prostě a jednuduše se spojím se Smrtí a bude... Dokulhala jsem po třech k Lennie. "Jsi v pohodě?" zeptala jsem se jí potichu. Bylo mi jasné, že je silná a nějak to zvládne, ale nevypadal moc dobře. "Jestli chceš zavolám Arca nebo Lauru, jsou v léčitelství machři," dodala jsem, ale sama jsem se nehodlala do ničeho pouštět. Styx jsem vypustila z hlavy. Kdyby Lennie umřela byl by to průšvih. Saviora s rozbitým srdcem by vzal čert, ten už si zvyknul, ale další mrně na krku jsem momentálně nepotřebovala. Mrskla jsem ocasem a čekala na její odpověď. Styx mi byla u zádele, mohla se odplazit nebo pojít. Rozhodnutí bylo čistě na ní.

Lennie schválila můj nápad a ještě ho podpořila doplněním o své vlastní inteligentní nápady. Plán se mi zdál více než zajímavý.Styx vypadala statečně. Kdyby se mi nesnažila zabít syna tak bych ji asi pustila... Možná bez ucha nebo tak, ale takhle..."Jako můžeš zkusit utíkat, k hranicím to není daleko a třeba to stihneš," navrhla jsem. Už dlouho jsem nebyla na pořádném lovu. Pak jsem se obrátila k Lennie."Vzhledem k tomu, že jsi tu host, tak si zasloužíš právo rozhodnout, co s ní udělat, jako první... Navíc já už si kožíšek ušpinila," prohodila jsem arogantně. Spíš jsem potřebovala chvíli oddechu, protože mě magie emocí zmohla více, nez jsem si chtěla připustit.
Sledovala jsem tu malou histerku, která už tak histericka nebyla. Popravdě jsem věřila tomu, že za jej silnou a nezlomnou maskou se skrývá jenom malé ustrašené vlče. Mrskla jsem ocasem a čekala jak se má společnice rozhodne. Sama jsem se rozhodla vystupovat jen jako pojistka pro případné pokusy naší kořisti zdrhnout.

Zavrčela jsem když mluvila o tom, že chtěla vlčata zabít. Mrskla jsem ocasem a pak pohlédl na Lennie. Budoucí mrtvola mluvila o tom, že ji život stejně oživí. Že by to bylo to, co se stalo tomu vlkovi, co tu umíral a pak se zvedl jako by nic? Nakrčila jsem ženich, to její olizování čumáku mne štvalo . "Možná tě oživí a možná taky ne... A mě by moc zajímalo to zjistit," zavrčela jsem a přiskočila k vlčici. Byla jsem rychlejší, silnější a obratnější než ona. Vyjela jsem ji po zadní noze, kousal jsem a škubla, a pak zase zmizela než se po mě stihla ohnat. Trochu mne škrabal, ale nebylo to nic vážného, pár kapek krve mi obarvilo kožich . Vyflusla jsem kus srsti a masa. Bylo to na můj vkus málo masa a pravděpodobně by se ji to rychle zahojilo. No já neměla v plánu pustit ji jen s malinkatým kousancem. Počkej ty mrcho! Budeš trpět jako nikdy.
"Hele Lennie, jaká je šance že bys ji oživila elektřinou dřív než by ji život přišel zachránit?" křikla jsem se smíchem na svou novou parťačku. Pořad jsem byla v pozoru, abych uhnula čemkoli, o co by se Styx pokusila. Neměla šanci ani proti jedné z nás natož proti oběma. " Mohly bychom si ji vždycky oživit znovu a znovu, dokud by z ní něco zbylo," prohodil jsem. Mluvila jsem dost nahlas, aby to Styx slyšela. "Začala bych ukousnutím uší, pak třeba urvat drápy a vyrazit zuby, co myslíš?" dodala jsem. Pořádná zábava mi už dlouho chyběla. A kvůli téhle bych neměla nejmenší výčitky.

Ta malá vochechule bulela jak želva, že ani nemohla promluvit. Naštvalo mě to, ale než jsem stihla promluvit tak se k nám pripojila Lennie. Pravděpodobně použila nějakou že svých magií. Vlčice se na zemi poměrně zalikala slzami a ještě se jí tvář zkřivila bolesti. Pak mě Lennie informovala, že tahle zaútočila na Nym. Zavrčela jsem. " Je asi psychicky labilní. Pokusila se unést a ublížit Sionnovi," prohodila jsem suše. Nevěděla jsem, co s vlčici na zemi udělá dřív. Jestli ji psychicky dohnat skrze emoce k nemyslitelnému nebo si ji podat hezký v tlapkách. Prohlédla jsem si ji, já tam tak leží. Emoce, které do teď Styx zžíraly polevily. "Trochu jsem ji odrovnala pomocí emocí, ale abychom z ní něco dostali povolila jsem. Předpokládám že kdyby se hnula, tak jo stejně sejmeš elektřinou," prohodila jsem stručně k Lennie. Opravdu mne zajímalo, jak se vlčice dostala k povolání zlodějka vlčat. Když jsem se jí podívala znovu do očí zopakovala jsem svoje předešlé otázky. Tohle byl můj poslední pokus, pak jsem byla rozhodnutá vyrvat jí zuby z tlamy, nebo drápy z tlapek. Mého syna jen tak někdo kousat nebude... Bylo mi jasné, že Styx živá neodejde.

Obcházela jsem si hranice. Byl to příjemný relax. Slunce svítí, ptáčci zpívají.... Náhle jsem za sebou ucítila smrad bahna a hniloby. Že by někdo z Maharu? Nejdříve mne samozřejmě napadli sousední vlci z močálů. I když jsem stále nechápala jejich motivaci k tomu, proč se pohybují v močálech, brala jsem je jako rovnocennou smečku. Jsou divný... Neříkáme divný, ale zvláštní... Náhle jsem však rozpoznala pach vlčice, která ohrozila Sionna. Hniloba její pach maskovala, ale ne dostatečně. Mrskla jsem ocasem. Byla jsem nažraná a vyspalá.Blbka... Měla přijít večer kdy bych spala nebo byla bez energie. Hned co jsem uviděla její kožich mířit ke mně,jako bych věděla, co mám dělat. Donedávna nenáviděná magie emocí se stala mou tajnou zbraní. Styx se zničehonic rozbrečela. Její hlavu zachvátil silný pocit smutku a výčitek, který z ní udělal hromádku ubrečeného neštěstí. Jednou za měsíc má takové období každá vlčice, ale tohle bylo tak desetkrát silnější. Jako by jí smutek a výčitky pohltily a ona netušila proč. "Šach, mat," broukla jsem si pro sebe a došla k vlčici. "Ty jsi fakt úplně pitomá... Přijdeš si Šema myslíš si, že se protáhneš kolem mých hranic?" byla to spíše řečnická otázka. Styxino fňukání mne naplňovalo optimismem. A protože velká vlna energie a léta zkušenosti s magiemi mi byla výhodou věděla jsem, co dělat. Výhodou zděděnou bylo dostat z každého pravdu. Zahledela jsem se do ubrečeného pohledu nebohé vlčice."Proč krádež vlčata? Proč jsi se vrátila? A odkud pocházíš? Pověz mi všechno?! Chceš umřít uhořením nebo máš jiné preference?" Dílo bylo dokonáno. Teď jen stačilo čekat na odpověď. Sedla jsem si kousek od usoplené vlčice. "Za normálních okolností bych ti řekla ať neřveš, no ale... Takhle se mi líbiš víc," dodal jsem a olizla si ležérně tlapku. Samozřejmě že trocha mé vlastní medicíny se mi vrátila. Ale já výčitky za to co se Sionnovi stalo měla normálně a smutek nemohl být nikdy tak velký, jako když jsem pochvala vlastního syna. Navíc na mě ten nápor byl jen částečně, všechna váha magie byla na Styx.

//Tento post nemusíte číst! Elisa se ke skupině nepřipojí :)

Rozloučila jsem se se Saviorem. "Možná vás někdy ve smečce na severu navštívím," prohodila jsem. "Třeba i dřív než za rok," dodala jsem trochu vyčítavě, ale spíše k sobě. Kdybych se snažila mohla jsem Saviora najít, ale bylo by to poměrně dost složité. "Pozdravuj je a měj se," prohodila jsem ještě než se hnědý kožich vypařil z mého dosahu. Pomalým krokem jsem zamířila k hranicím. Nectěla jsem se přidávat ke skupině vlčat ani jsem nechtěla poznat to vlče, o kterém mluvil Savior a Lennie. Nym... Jr zajímavé jak se tuláci rychle rozmnožili. Navíc kdo by to byl řekl... Možná že je k tomu donutila zima. Během léta a pozdimu vrhli, blbě si to naplánovali, a v té kruté zimě neměli už šanci vlčata ochránit. Buď se jich zbavili, tak že je někam dovedli na hranice smečky a nebo jednoduše umřeli a vlčata si cestu našla sama... Znělo mi to jako jediné dobré a možné vysvětlení siruace. Mrskla jsem ocasem ze strany na stranu a pomalu se napojila na hranice. Kontrola hranic mne bavila. Byl to od doby Klímové smečky můj způsob jak se uklidnit a utřídit si myšlenky. Navíc jsem k tomu byla i užitečná. Sem tam jsem se otřela o nějaký ten kmen nebo jsem počůrala nějaké křoví. Nebylo to nic extra, chtěla jsem hranice jenom trochu obnovit. Asi by to chtělo dalšího ochránce. Jeden je na takovéhle velké území málo... Zauvažovala jsem a pak začala v hlavě přebírat, koho bychom mohli na pozici ochránce umístit.

Jeho zmíňka o Klímové smečce mě poměrně dost zaskočila. Měla jsem na tu smečku poměrně dost vzpomínek, které byly mírně smutné. Hlavně protože jsem tam prožila svoje "dětství" a protože jsem tam měla spoustu přátel, které jsem ztratila. Na Klím jsem prostě nevzpomínala ráda, i když mi bylo jasné, že se k té smečce pojí i dobré vzpomínky. Vzpomínky mne však bolely. Vzpomínka na Sianu a Meadow, Zoe, Malbora, Kessela, Willa... všichni tak nějak zmizeli ani se nerozloučili. Moje vzpomínky však zůstávaly pořád. "Nenapadlo nás tu něco vytvořit uměle, bylo by to moc energeticky náročné," řekla jsem nakonec v odpovědi a zatřepala hlavou, abych se zbavila nechtěných vzpomínek.
Savior se zasmál. Byla jsem ráda, že vzal můj mírný pošklebek sportovně. Pak z něj však vypadlo něco, co mi vyrazilo dech. Obrazně samozřejmě. "Ona je tvoje partnerka? Já si popravdě myslela, že ti jenom zahřívá kožich v zimě," řekla sjem nevěřícně. Opravdu jsem nechtěla věřit tomu, že si Savior našel někoho nového. Pro mne to byl prostě vlk, který patřil k sněhobílé vlčici, která nás všechny opustila. Nepatřil k nějaké hubaté vochehuli. No pokud mu to přináší štěstí... Neměla bych ho soudit. Snažila jsem se, aby na mne nepoznal, že mne to trochu zamrzelo. Nakonec jsem se usmála. "Přeju vám to, opravdu," prohodila jsem s upřímným úsměvem. Najednou do mne Savior narazil a odstrčil mne starou. Jen tak tak jsem si udržela rovnováhu a nenapálila do sněhu. Už jsem se chtěla ozvat, když na místě kde jsem seděla přistála kupa sněhu. "Díky," pípla jsem jenom a pomalu se přesunul jinam. Když jsem teď stála už se mi nechtělo sedat. "Mě se asi taky pomstila Smrt. Začalo to nenápadně, myslela jsem si, že to dělá jeden vlk ze smečky, ale nejspíš ne. Nevím jak to ovládat. Cítím emoce ostatních a jednou jsem dokázala Sionna uklidnit, ale nevím jak se mi to povedlo. Je to dost mimovolné a nebezpečné," řekla jsem potichu. Alfa, která neovlává magie, je nebzpečná. Mrskla jsem ocasem a oklepala se od sněhu a všech nečistot. "Asi bys už měl vyrazit za Nym a Lennie, třeba cestou potkáme Arcanuse," navrhla jsem. Bylo mi jasné, že je čeká ještě dlouhá cesta pokud jdou až na sever. Rozhodnutí jsem nechávala na svém hnědém příteli.

//Jako Elisa hodlá Lilac, až ji uvidí, překřtít na Baklažán :D

Byla jsem ráda, že pochválil Asgaar. "Je pravda, že problémy s vodou nás trápí pořád, ale řeky v okolí nám stačí a sníh taky dost pomohl," zhodnotila jsem naši momentální situaci. Popravdě jsem si neměla na co stěžovat. Smečka prosperovala, jídla byl dostatek a úkryt nám všem stačil. Není na co si stěžovat. Jen vlci by mohli začít držet víc pohromadě a nemizet jen tak z povrchu země jako Meadow a Ashe. Rozhlédla jsem se po lese, jako bych je hledala, ale věděla jsem, že hledám marně. Savior pokračoval o tom vlkovi, za kterým jdou, a vypadal, že alfu tamté smečky opravdu nemusí. No nehodlal jsem mu to rozmlouvat. Kdybych neměla své povinnosti tady, nabídla bych mu svou pomoc, i když by ji pravděpodobně odmítl.
Zmínění Lucy na Saviora mělo podivný účinek. Nejspíše ho to téma nijak nenadchlo. Vypadal trochu sklesle a smutně, že většina jeho vlčat zmizela. "Tak třeba jednou starouši si i ty najdeš někoho nového a založíš další rodinku," zasmála jsem se, protože mi bylo jasné, že u Saviora je to nepravděpodobné. Byl to moc velký tulák a individualista, než aby si našel novou partnerku a měl s ní potomky. Ta samotná představa mne rozesmála. "Mimochodem, nevíš náhodou něco o magii emocí?" zeptala jsem se, abych odvedla jeho pozornot na jiné téma. Navíc jsem potřebovala poradit a jeho vědomosti by mi mohly pomoci.

Sledoval jsem Saviora. Pustil se do popisu své přítelkyně a vlčete, které je doprovázelo. Nym by si pravděpodobně dost rozuměla se Sionnem a Lilac. Předpokládala jsem, že už je stejnš poznala. Rozhodně je fajn, že Sionn a Lilac mají nějaké kamarády. Lennie jak jsme pochopila byla v nějaké smečce na severu. Bylo mi jasné, že se Savior rozhodne jít spíše s ní. Tak nějak jsem na něm uměla poznat, když mu na něčem nebo na někom záleželo. Zdálo se, že Lennie a Nym mu přirostly k srdci. "Kdyby vás tamta alfa vykopla, u nás vždycky najdete místo," prohodila jsem a smutně se na Saviora usmála. Opravdu bych byla ráda, kdyby zůstal, ale bylo mi jasné, že Lennie asi smečku jen tak neopustí. Nepřišla mi jako ten typ vlka. Ale možná ji přesvědčí to její mrňavé vlče... Ne nebudu nikoho nutit zůstat. Mrskla jsem ocasem.
Savior se mne snažil uklidnit. "Asi máš pravdu. Sionn je nové nakopnutí. Arcanus taky potřeboval novou energii. Doufám, že až se Entey vrátí, tak už bude moudřejší. Poslední dobou pořád jenom vyvádí. Ale stejně ho mám pořád ráda. Nějak mu nedokážu říct, aby se začal chovat jako dospělý," posteskla jsem si. "A co tvoje vlčata? Lucy je v naší smečce pokud bys ji chtěl navštívit, ale o ostatních nemám žádné zprávy," zeptala jsem se ho s klidem. Věděla jsem, že svoje vlčata miluje nadevše, ale nemohla jsem si vzpomenout, kdy jsem o nich naposledy slyšela. "Pokud chceš vezmu tě za ním. Jestli jsou mé informace správné bude pravděpodobně s Lilac a Nym," navrhla jsem a hlavou naznačila směr cesty, pokud by se chtěl za vlčaty vydat.

//"Když si budeme říkat jmény jako zelenina, nikdo nás nepozná" mě zabilo :D

Já mám jenom dotaz proč máme s Etneym 40 když je to 21 a 20? Ostatní mají v součtu započteny všechny odpovědi, jestli dobře koukám, takže bychom měli mít 41 :)
A prosím si o hvězdičku do síly. Gratuluju všem a děkuju za akci :)