Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// děkuji za důvěru :D vítám nováčky a gratuluji i ostatním :)
S lovem nemám problém pokud Sigy přežije potopu Maharu :D

"Jestli je to sluníčkář, tak to bude mít Savior hodně těžké," zavbručela jsem, protože mi bylo jasné, že tenhle přístup se Saviorovi nebude vůbec líbit. A soudila jsem, že ani alfa nebude nadšená ze Saviora. "Navíc Savior do toho bude alfě kecat. Má zkušenosti z vedení vlastní smečky, což mu šlo více než dobře," dodala jsem, protože mi bylo jasné, že něco podobného určitě nastane. Zda to bude sranda nebo ne, to jsem si nedovedla představit. Mrskla jsem ocasem. "Případně můžeme vzít Sionna a Lilac na nějaké neutrální území za Nym," navrhla jsem. "Nebo by mohli jít sami. Sionn už je dost velký na to, aby se o Lilac postaral. Samozřejmě bychom šli za nimi v dostatečné vzdálenosti," navrhla jsem, protože jsem Sionnovi chěla dát nějakou zodpovědnost.
Arcanus pak zhodnotil Awnay a Etneye. "Podle mne když Etney dostane více práce tak to nějak půjde," prohodila jsem s nadějí v hlase. Arcanus už vypadal o něco lépe, než když jsme sem přišli. Zavrtaný do mého kožichu usnul. Byla jsem ráda, že si může odpočinout. Sama jsem se také nechala odnést do říše spánku.

Jeho informace o tom, že zdravotní stav alfy v Borůvkové smečce nebyl nejlepší, jsem jen přešla pokývnutím. Neměla jsem tyhle řeči ráda. Osobně jsem se stará necítila ať si kdo chce říká co chce. Já se prostě cítila jako mladá vlčice. Možná to bylo magií nebo prostě moc velkou záplavou povinností, které mi nedovolovaly zestárnout. Cítila jsem se prostě dobře. Mrskla jsem ocasem. "Mohla bych ji vzít sebou, ale na druhou stranu bych nechtěla riskovat případné problémy," dodala jsem k jeho návrhu. Kdo ví na čí stranu by se Aurora přidala, kdyby měla volit mezi matkou a svou alfou. "Pokud by to nebylo vyloženě nutné tak určitě ne," rozhodla jsem. Ať si o mě kdo chce říká co chce, vlčata jsem nezabíjela. Mohla bych je vyhnat a nechat je na pospas osudu, ale rozhodně bych je o život nepřipravila. Ne záměrně. "Pokud bychom tuto možnost nakonec uskutečnili, pravděpodobně bychom jim nabídli místo nebo je jendoduše vyhnali. Tak jako tak by měli na vybranou. Nejsem vrah vlčat," dodala jsem ještě. Co se dospělých vlků týkalo, ti už měli svou vlastní hlavu a mohli se tedy rozhodnout, jak hodlají se svým životem naložit.
Arcanus pak hovořil o tom, že by Styx mohla mít nějakou podivnou magii. Zavrtěla jsem hlavou. "Nemyslím si. Kdyby nějakou silnou magii měla, použila by ji na svou obranu, ale ona se jenom choulila v klubku na zemi," vysvětlila jsem, proč nepovažuji tuto variantu za možnou. Navíc jsem pochybovala, že by ji nějaká entita obdařila magií tak silnou, že by nahnala strach Životu, ale né Smrti. "Stejně to bude chvíli trvat, než bych se tam vydala," uzavřela jsem tuto debatu. Mnohem víc mne zajímala Borůvková smečka a možnost o její přpojení k naší.
Souhlasně jsem přikyvovala, když Arc hovořil o smečce na severu. "Je nová, ale alfa prý nic moc. Nebo alespoň to říkal Savior. Typla bych to na nějakého padavku nebo sluníčkáře, protože jiný typ by Savior tolik nehaněl," podělila jsem se o své informace. "Etney a Awnay jsou taky dospělí a nemyslím si, že by to měli v hlavách srovnané. Možná že Lucy je klidnější a rozumnější než oni, ale pokud by brala Lennie jen jako náhradu za matku, mohlo by ji to popudit," řekla jsem s klidem. Jako malá jsem svou matku milovala a představa, že by ji nahradila nová by mne osobně naštvala i teď. Jenže moje matka byla mrtvá a já tyhle obavy mít nemusela.

Docela mne zaujalo, že na můj návrh Arcanus neodpověděl přímo odmítavě. I když se trochu zarazil nevyjádřil vyslovený nesouhlas. Dokonce se pustil do popisu toho, že na území skoro nikdo nebyl a že jejich pečovatelka jim sama vyžvanila, že jejich doměnka se zakládá na pravdě. "Pokud se o smečku nezajímal do teď myslím si, že by se jen tak zajímat nezačal. Popravdě Storm by se o ně pravděpodobně i rval, ale netuším že by ten nový něco zvládl, pokud říkáš, že ani nebyl na území pořádně cítit," začala jsem vyhodnocovat situaci. "To jméno mi sice něco říká, ale rozhodně si nejsem plně jistá s kým bychom měli tu čest. Možná bych to tam mohla jít obhlédnout? Překontrolovat situaci, poptat se jestli mezi nimi nebude někdo, kdo by byl ochotný třeba i spolupracovat," dodala jsem ještě a pak se rozvalila na bok docela. Bylo příjemné si po dlouhé době jenom tak lehnout.
"Ne jsem nějaký blb, co se nechá vodit za nos," odsekla jsem. "Jistě že jsem si jistá. Sám nám to řekl," dodala jsem na vysvětlenou, že jsem si opravdu více než jistá, že nás Život v podstatě napadl. Souhlasila jsem s tím, co Arcanus řekl pak. Kývla jsem na to hlavou. "Nevím co pro něj udělala... Možná že mají i bohové choutky a ona jenom zatla zuby a stála, kdo ví," shrnula jsem. Nevěděla jsem proč jí pomohl, ale pravděpoodobně mu ta courala asi dala. Navíc byla tu velká pravděpodobnost, že možná doufal že ji změní kdo ví... Jen jsem zavrtěla hlavou, byla to teorie. I tak jsem však svůj názor na Život přehodnotila. "Rozhodně mi přijde, že Smrt se je nsnažila vrátit věci do rovnováhy. Kdyby takhle Lennie potrhal jiný vlk troufám si tvrdit, že by se zasahovat neobtěžovala," dodala jsem ještě. Tohle byl i taky fakt, který mne utvrzoval v tom, že v původním útoku na nás měl prsty Život.
Arcanus pomalu přešel v řeči na našeho starého přítele a jeho novou přítelkyni. Mlaskla jsem. "Nevím, nezněli moc spokojeně se smečkou do které míří. Ale popravdě si nemyslím, že se vrátí. Ona je moc ambiciózní a navíc to vlče, které mají sebou, náleží její smečce a nemyslím si, že by byla ten typ, co ji prostě a jednoduše odkopne ve smečce a půjde se ubytovat jinam," zhodnotila jsem Lennie, kterou jsem neznala dlouho, ale i tak jsem si o jejím charakteru udělala nějakou představu. "A Savior by možná i šel, ale nemyslím, že by měl v plánu Lennie opustit. Navíc by to nemuselo dělat dobrotu. Lucy je pořád jeho dcera, stejně jako dcera Siany a nemusela by novou mamku rozchodit," dodala jsem ještě. Toho jsem se popravdě obávala nejvíce, nebylo potřeba mít nové rodinné drama, když se pořád nevyřešilo to stávající.

"Myslím si, že Laura ji stejně nebude chtít pustit z dohledu," řekla jsem s klidem, který jsem cítila. Bylo mi jasné, že pokud Lauře dostatečně vysvětlím celou situaci bude více než ochotná se o Lilac případně postarat. Navíc jsem jí důvěřovala, že by byla schopná Etneyho spacifikovat, kdyby jí k otmu dal důvod. Arcanus mi vyprávěl o tom, co dělali se Sionnem a jak je nutné se o Lilac postarat. Tiše jsem mu naslouchala, než jsem se rozhodla odpovědět. "Řekla bych, že zima donutila spoustu tuláků přehodnotit svoje plány. Třeba doufali, že vlčata zvládnou vychovat sami, bez smečky a nevyšlo to?" nadhodila jsem. Rozhodně jsem víc věřila tomu, že odložit vlče ve smečce bylo čistě sobeckým aktem přežití, než čímkoli jiným. "Je jim jasné, že vlčata ve smečce dostanou najíst a že jim zajistíme úkryt. Navíc díky tomu, že je někde odloží budou moci sami pokračovat ve svém tuláckém životu bez zbytečné zátěže," dodala jsem ještě, protože mi bylo jasné, že většina smeček tyhle "sirotky" přijme bez keců. Navíc na jejich místě bych asi udělala to samé. Arcanus sice nesouhlasil s odkládáním vlčat, ale pokud je to poslední možnost, byla jsem přesvědčena, že by udělal to samé.
"Popravdě se úplně v ostatních alfách neorientuji. Je to již dlouho, co jsem nějakou navštívila," prohodila jsem. "Myslíš, že by se to území dalo zabrat?" otázala jsem se jako by nic. Popravdě jsem to však i silně zvažovala. Naše smečka se rozrostla a bylo potřeba všechny uživit a nabídnout jim dobrý úkryt. Další území by se nám jen hodilo. Ale možná spíše někam víc na jih... Ale tam se není kam roztáhnout, když jsou tam šakali... Bylo mi jasné, že pokud bychom chtěli nebyl by problém tu smečku zlikvidovat. Pak se řeč točila na Styx. Arcanus zapochyboval o mne a o Lennie, což jsem odbyla mrsknutím ocasu. "Kdyby té číče nepomohl Život, byla by mrtvá. Měli jsme ji na lopatkách a jen si s ní hráli. Lennie jí ukousla ucho, já si pohrála s jejím psychickým rozpoložením... A pak se tam objevil život a zachránil ji. Zranil mi nohu a v podstatě se pokusil ukamenovat Lennie. A ještě nám řekl, že jsme ho zklamaly nebo tak něco... Deb.l prostě," přeříkala jsem Arcovi celou situaci s neskrývanou záští. Rozhodně mne Životovo počínání nenadchlo a měla jsem o to větší respekt ke Smrti, která se vydala všechno napravit. "Celou dobu jsem si říkala, že jim jde o rovnováhu. Někdo umře, někdo nový se narodí. Někdo je silný a někdo slabí. Rovnováha celkového systému. Ale vypadá to, že Život tu má svoje favority. Proto jí podle mého názoru ještě nikdo nezabil, protože ten idiot ji ze všeho vyseká, ale netuším proč... asi se ho na to půjdu zeptat," dodala jsem ještě.

Na informace o nové deltě jsem jenom pokývala hlavou. Arcanus pak souhlasil s tím, že je lepší, že si nebude Sionn nic pamatovat. Na jeho dodatek, že musíme Etneho hlídat jsem zamručela. "Myslím si, že bychom mu měli dát nějaké větší povinnosti. Kdyby neměl v hlavě blbosti, ale povinnosti třeba by ho to sklidnilo. Navíc ho nemůžeme pořád hlídat je dospělí..." povzdechla jsem si. "Neříká se mi to snadno, ale pokud se nesrovná budeme ho muset vyhnat. Je ohrožením pro smečku," dodala jsem rozhodnutě. Byla jsem připravená ho klidně vynést v zubech, kdyby to bylo nutné. Měla jsem ho ráda, to ano. Byl to můj prvorozený syn. Ale tím, že jsme s Arcanusem na sebe vzali břímě vést tuto smečku, jsme se zároveň zavázali chránit všechny členy. Někdo by mohl podotknout, že je to ode mne kruté. Že rodina je přece to hlavní. Rodina pro mne to hlavní byla, ale smečka byla mou rodinou již dloho a já si nemohla dovolit riskovat život jediného z nich kvůli tomu, že je můj vlastní syn nevycválaný puberťák. Zastidlá puberta je nehroší... Zavrtěla jsem hlavou. "Mohl by dostat na starosti Lilac. Nemusel by s ní mít problém jako se Sionnem," řekla jsem zamyšleně a v duchu se rozhodla, že až se Arcanus prospí vyrazím za Etneym a přesně tohle mu řeknu.
Arcanus navázal hovorem o Styx. Vypadal už více v klidu. "Myslím si, že není odsud. Přišla od někud, kde to pravděpodobně bylo velmi zlé, což ji ale neomlouvá," zavrčela jsem. "Bezpečno tu nebylo nikdy, to jen vlci si tu zvykli chovat moc přátelsky," dodala jsem ještě. Byla to pravda. Většina vlků byla moc sluníčkových na to, aby za normálních okolností přežili. Tenhle kraj jim nabízel pocit bezpečí, ale sám o sobě nebyl nikdy bezpečný.

Arcanus byl opravdu vyčerpaný. Viděla jsem mu to na očích. Byl docela dost silný na to, aby trochu magie zvládl, ale pravděpodobně toho na něj bylo opravdu hodně. Navíc i ten výstup vlčat na jeho klidu a psychické pohodě nepřidal. Olizla jsem mu čumák, abych ho trochu uklidnila. Pak se pustil do vyprávění. Tiše jsem zavřela. Nechtělo se mi věřit, že by Etney něco takového udělal. Nebo možná že jsem tomu i věřila, a proto mne to nepřekvapilo tolik. Kdo ví. "Věděla jsem že se něco stalo. Popravdě Sionn mi řekl, že jej napadl nějaký vlk," odvětila jsem a moc se nevyjadřovala ke zbytku. Nechtěla jsem Arcanuse zbytečně víc stresovat. Chtěla jsem mu dopřát klid a odpočinek. "Popravdě si myslím, že Sionn si to pamatovat nebude. Objevila se u mne nová magie. Ale ještě nevím jak ji plně uchopit. Když mi Sionn vyprávěl jak se bál, intuitivně jsem ji použila. A pak jako by si nic nepamatoval," řekla jsem Arcanusovi, aby to věděl. Věděla jsem, že ho to může rozrušit. Vlila jsem Arcovi do srdce a myslí klid. Nic extra silného, jen pocit bezpečí a pohodlí. Věděla jsem, že bych ho neměla magicky ovlivňovat, ale on mi taky neustále lezl do hlavy. Aspoň jsem mu mohla takhle pomocí se uvolnita prospat.

//hvozd

Pomalým poklusem jsem se dostala až do údolí. Etneyho výstup jsem naštěstí neměla šanci zaslechnout, jinak bych asi měla o syna méně."Co se stalo?" otázala jsem se Arcanuse a zamířila k tůni,u které jsem se uvelebila. Bylo mi divné, že se jeho vutah k synovi tak proměnil. Za normálních okolností by byl Arcanus na straně Etneyho a snažil se ho spíše uklidnit. To že rezignoval na Awnay jsem již pochopila.
fajn si pro jednou zase lehnout. Arcanus nevypadal dobře. Počkala jsem až si ke mně lehne a pak mu zabořila čenich do kožichu. Voněl příjemně jako vždy. Tahle vůně mě nikdy neomrzí. Slastně jsem zavrtěla. "Klidně si lehni a odpočiň si. Vypadáš utahaně," dodala jsem ještě než se Arc pustil do vyprávění. Byla jsem ráda, že tady na nás neprší a že je to tu příjemné. Nechtěla bych táhnout ještě do úkrytu. Navíc je tu menší pravděpodobnost že nás někdo bude otravovat. Tiše já čekala co mi Arcanus řekne.

Všichni se tak nějak sebrali a odešli. Docela jsem byla i ráda na další kecy a agresivní poznámky už jsem opravdu neměla. Etney se choval stejně jako Awnay možná i hůř. Měla jsem sto chutí ho připravit o pozici ve smečce. Když neprojevuje účtu k rodičům měl by ji projevovat alespoň ke svým alfám. Mrskla jsem ocasem a podívala se na Arcanuse. "Kde jsme udělali chybu," povzdechla jsem si a pak se pomalým krokem rozešla. Chtěla jsem si odpočinout někde v lese, kde to bude aspoň trochu příjemné. Můj šestý smysl mi říkal že je noc. Podle pár kapek které odpadly skrze stromy až jsem, mi došlo že prší. "Půjdu do údolí pokud se chceš přidat," prohodila jsem. Krok jsem natáhla a přešla do poklusu. Naštěstí údolí nebylo daleko. Byla jsem ráda že smečka toto území má, díky němu jsme měli dost prostoru pro všechny členy. Jen ukryt nevím jestli obstojí pokud se přidá ještě někdo nebo se narodí Lauře vlčata ... Nemyslela jsem si že by Laura měla vlčata letos ale už měla ten nejlepší věk.

//Údolí

Moje letargie byla poměrně silná. Vnímala jsem tak na půl ucha. Arcanus odmítl Fiérovu nabídku, ale navrhl pozdější termín případného lovu. Jen jsem pokrývala hlavou. Cítila jsem z Awnay vztek, což mne trochu začalo vytrhávat z melancholie. Než jsem však dostala klid, abych se mohla vrátit do normálu, objevil se tu Etney. Jeho přístup nebyl o noc lepší než jeho sestry. Alespoň že k sobě navzájem se chovají slušně. Mírně jsem zavrtěla ocasem. Byla jsem ráda alespoň za to, že když už musí nenávidět mě a Arcanuse, sebe navzájem mají celkem rádi. Trochu mne však i mrzlo, že to tak je. Víc než kvůli sobě jsem jejich lásku chtěla kvůli Arcanusovi.
Z dálky jsem uslyšela zavytí. Gee dávala vědět že opouští území. Napojila jsem se na magii lesa. Gee odešla. Stejně jako Laura s vlčat. "Tak Laura a vlčata odešla," prohodila jsem, i když to asi nikoho nezajímalo. Awnay se věnovala plně Etneymu a požádala ho o doprovod. Neměla jsem sílu na to ji říct že není člen smečky a tak se tu nemůže jen tak potulovat. Nechala jsem to být a obrátila pozornost na Fiéra. Nejprve si vykouzlil v kožichu květiny a pak ozdobil Awnay. Ach to dementní mladí. proběhlo mi hlavou když mým a Arcovým směrem zašeptal něco o vnoučatech. "Chtěli. Ale obávám se že Awnay by ti spíš tu věc mezi nohama ukousla," řekla jsem tomu drzounovi zpátky. A s Etneyho by asi vlčata nevyrazil i kdyby se snažil. problesklo mi hlavou. Nic jsem nenaznačovala jen mě moje myšlenky zavedly k otázce, proč Etney nejeví zájem o vlčice. Ve svém věku by už měl...

Arcanus byl na Awnay milejší než já. On byl na všechny vždycky víc milý. Neměl rád rozbroje a nerad se hádal. To jsem na něm měla ráda, uměl spory prostě urovnat, aniž by se kterákoli strana cítila ukřivděna. No u Awnay ani jeho přirozený šarm a komunikační schopnosti nepomáhaly. Na moje slova Awnay jenom odsekla, že pomoc nepotřebují. Co ji očividně rozhodilo byla slova Arcanusova. Opřela jsem si o něj na chvíli hlavu, potřebovala jsem trochu podpory. Tahle celá situace mi prostě až moc ubírala mentální energii. Emoce jsem měla naprosto vyřízené. Moje magie navíc moji melancholiskou a smutnou náladu ještě víc nakopávala. Nevěděla jsem, že si tuhle velice špatnou náladu způsobuju vlastně sama. Byla jsem prostě smutná a rezignovaná. Házela jsem to částečně na Awnay a částečně na to, že se blížila ta nepříjemná část měsíce.
Fiér se snažil celou situaci zachránit návrhy, které rozhodně byly mimo mísu. Nebo spíše v tento moment byly. Za normálních okolností bych lovem nepohrdla, ale necítila jsem se na to. Spíš bych jim překážela.
Arcova slova se dotkla i mě. Neuměla jsem si představit život bez něj a to mne rozhodilo ještě víc. Zahloubala jsem se do svých smutných myšlenek. Že mě neopustíš? pípla jsem v hlavě. Na venek jsem se pořád tvářila neutrálně, ale uvnitř jsem se roztékala. Z mojí hlavy mne vytáhla Fiérova otázka. "Laura?" řekla jsem mírně zmateně. "Hmm... pokud si dobře pamatuji vyrazila s vlčaty na nějaké dobrodružství," prohodila jsem. "No nemyslím si, že ještě odešli," dodala jsem na závěr. Cítila jsem ji z hloubky lesa dost silně. Ani jsem se nepokoušela si potvrdit svůj odhad pomocí magie lesa. Něco mi prostě říkalo, že Laura je pořád doma.

Arcanus se snažil uklidnit situaci. Awnay si drmolila svoje. Fiér byl více otravný, než jsem byla schopná snášet. No kvůli Awnay jsem se snažila poslouchat, to jeho žvatlání. "Jsem ráda, že se o dceru staráš, ale předpokládám, že toho je schopna i sama," odvětila jsem mu na jeho monolog. Byl až moc ukecaný. Awnay vypadala, že by nejraději odešla a já neměla v plánu ji tu držet. Jak vidno nezměnila se. Mrzí mne to, ale co s tím nadělám... Není již členkou smečky, měli by jít. Podotkla jsem v hlavě a tím naznačila Arcanusovi své rozhodnutí. "Pokud vás sem tedy nepřivedl zájem o přátelskou konverzaci s rodinou, což jak vydno nepřivedla. A ani nemáte v plánu navštívit známe, pak vás žádám abyste už šli. Rozhodně máte určitě spoustu práce," řekla jsem klidným hlasem bez emocí. Awnay jsem milovala od malička, ale ona se prostě rozhodla být svojská. No věděla jsem že s tím nehnu. "Už jednou jsi mi zlomila srdce svým chováním a odchodem. A já nehodlám podstupovat tvé další psychické týrání...," mluvila jsem poměrně nahlas, i když byla v mém hlase patrná únava. Nebyla to fyzická únava, já měla své energie dost. Byla to únava rodiče, který prostě rezignoval na to, že svoje vlče změní. "Pokud se někdy budeš chtít zastavit a popovídat si, budeme rádi, ale jinak máme moc práce, než abychom tu postávali... Pokud jak říkáte se nemáte v plánu zdržet, tak prosím odejděte," dodala jsem ještě. "Ráda jsem tě viděla Awnay, a i tebe Fiére. Pokud byste potřebovali úkryt, můžete nás vyhledat," s těmi slovy jsem jim hlavou naznačila ať jdou. Neměla jsem nervy na to se nechávat zžírat odporem Awnay k mojí osobě. Už mě to ani nerozčilovalo. Byla jsem už jenom unavená. Unavená z toho jejího věčného postoje "Já jsem nejlešpí a vy se všichni jděte podnout". Chovala se jako malá a mě už nebavilo jí tolerovat její dětinské chování. Navenek jsem však svůj vnitřní rozbroj nedávala najevo. Tvářila jsem se neutrálně a naprosto s nezájmem. Mohla bych Awnay ovládnout magií emocí a vnutit jí dobrý pocit z toho, že je doma. To by ji doma třeba udrželo a změnila by na mě názor. Ale já nehodlala ovlivňovat vlastní dceru kouzly. Stejně tak bych se jí mohla zeptat, co má se mnou za problém a vynutit si odpověď. Ale to bych docílila jen další salvy keců. Ne neměla jsem už vůli to dál snášet. Omluvně jsem se podívala na Arcanuse. Mám dvě vlčata, co o mne stojí... Nemůžu se pokaždé hroutit, když se tu ona ukáže...

Arcanus se snažil být společenský a tak se začal vyptávat. No moje otázky Awnay vyignorovala. Tedy hlavně tu otázku ohledně magie. Navíc se u toho tvářila, jako by si kousla do citronu. Cítila jsem, že její rozpoložení není nejlepší a tak jsem se snažila ji nepopouzet víc, než už byla. Mrskala jsem si ocasem a poslouchala Arcanuse a Fiéra. "My dva už jsme se někdy potkali že?" otázala jsem se vlka, který tvrdil, že Awnay pomáhá aby nebyla zapšklá a namyšlená. No tak to hodně štěstí... Arcanus navíc prozradil, že Awnay má malého bratra. Nemyslela jsem si, že je to nejlepší nápad, ale co už bylo vyřčeno, se nedalo vzít zpátky. Hodila jsem po Arcanusovi pohled a čekala obvyklé drama, které ze strany Awnay stoprocentně přijde. Zase si bude stěžovat, že jsme ji nahradili a blá blá blá... Věděla jsem, že to přijde a ani mě to nepřekvapí. Rozhodla jsem se, že tento její výlev budu ignorovat.
Fiér vypadal nadšeně, že by tu měl být malý bratr Awnay. "Není to vždy taková zábava jak si myslíš, dokážou být i pěkně otravní, když jsou malí," odvětila jsem Fiérovi, který si pravděpodobně představoval malá vlčata, jako to nejlepší zábavné stvoření na světě. No já ze zkušenosti věděla, že je to často více starostí než radostí.

Calum mou omluvu přijal, což mne potěšilo. I když mohl si nechat svou první poznámku pro sebe. Kývla jsem na to jen hlavou. Začal mluvit na Arcanuse, ale ten se najednou rozeběhl k hranicím lesa. Otočila jsem hlavu a ucítila Awnay. Vrátila se. Narozdíl od Arca jsem já byla vychovaná a nechtěla jsem Caluma nechat stát uprostřed lesa bez odpovědi. "V jeskyni je pravděpodobně Savior a Lennie. Naši přátelé. Byla tu Styx, ta co ublížila Sionnovi a také vlčeti e smečky Lennie. Lennie mi ji pomohla zadržet, ale Život jí ochránil. No Lennie byla že všeho unavená, tak jsme ji nechali jít k nám do jeskyně," odpověděla jsem mu na jeho dotaz ve zkratce. Nechtěla jsem se tu dlouho zdržovat, ale zároveň jsem se obávala jít za Awnay. Rozhodně mi bylo jasné že její přítomnost tady nevěstí nic dobrého. "Pokud mne omluviš," prohodila jsem k vlkovi před sebou.
Pomalu jsem se vydala za svou dcerou. Awnay vypadala pořád stejně. Jenom větší. Snažila jsem se udržet dekorum. "Zdravím," pozdravila jsem Awnay a její doprovod. Na vlka jsem se pak milé usmála, nepůsobil nebezpečně. Asi jsem ho již potkala, ale má paměť si ho nedokázala zařadit. "Jsem ráda, že jsi se vrátila. Co tě domů přivádí?" otázala jsem se milé. Byla jsem opravdu ráda že se domů vrátila a nemusím se dále obávat, co jí potkalo. Na druhou stranu jsem se však snažila mírnit, abych ji čímkoli neurazila. V tomhle ohledu byla jak sněhová vločka, trochu tlaku nebo hořká slova a rozpusti se. "Vidím že ovládáš oheň," dodala jsem ještě s úsměvem, aby řeč nestála.

Nym, Lilac i Sionn vypadali že se dobře baví. Zašvihala jsem ocasem, protože jsem byla potěšena, že jejich malá skupinka si padla do noty. I ldyž byl Sionn starší rozhodně si zanechával mysl vlčete, což jsem netušila zda je dobře nebo ne. Ale dokud mu ještě nebyl rok, byla jsem ochotná jeho hrátky tolerovat. Lilac musíme zajistit nějakého dobrého učitele, protože by jinak mohla zvlčet... Chtěla bych z ní vychovat dámu... Mrskla jsem ocasem. Vypadalo to, že vyráží na nějaké dobrodružstí. Následování svou vlastní pečovatelkou Laurou. "Rozhodně budu radši když s nimi půjdeš, než kdyby měli jít sami," řekla jsem vděčně Lauře, která se pravděpodobně na výpravu těšila stejně jako vlčata. A možná že kdybych jí jít zakázala, tak by šla stejně. "Bavte se," rozloučila jsem se s vlčaty.
Připojil se k nám Calum, který vypadal, že potřebuje neco řešit. No já nebyla jeho primárním zájmem, protože všechnu svou neverbální komunikaci směřoval na Arcanuse. Ještě jednou na něj takhle mrkne a vyydloubnu mu oko... Kliiid! Pomalým krokem jsem se vzdálila směrem ke Calumovi. "Zdravím," začala jsem."Vím, že chceš hovořit spíše s Arcanusem, ale chtěla jsem se jen omluvit, za svůj minulý výstup. Zjistilo se, že ovládám magii emocí, o které jsem sama netušila... A navíc by se nedalo říci, že ji úplně ovládám. Doufám, že to chápeš," řekla jsem klidným hlasem. Pak jsem jenom švihla ocasem a počkala zda mou omluvu přijme nebo ne... Popravdě mu asi nic jiného stejně nezbývalo. Z mé strany to sice nebyla formalita, ale pokud on chtěl ve smečce zůstat omluvu by měl přijmout tak jako tak.