Příspěvky uživatele

Čekala jsem jen nepatrnou chvíli, než jsem zahlédla Sionna, který ke mně přiběhl s vrtícím ohonem. Tak moc vyrostl. Je v podstatě dospělý... Mrskla jsem ocasem a usmála se na něj. Když ke mně přiběhl a otřel se mi o bok přitočila jsem se k němu a zabořila mu čenich do srst na zádech. Bylo hezké vidět aspoň jedno vlče, které mne nenávidí. Usmála jsem se na Sionna. "Šla jsem se... projít?" řekla jsem i když mne samotnou zklamal hlas. "V podstatě jsem zjišťovala jak je to v okolí s řekami a smečkami," dodala jsem, aby to znělo více přesvědčivě. O tom, co se tady reálně stalo se nikdy nikdo nesmí dozvědět. Nikdy. Mrskla jsem ocasem. Hlavně si musím hlídat myšlenky až budeme doma.
Sionn vypadal opravdu nadšeně. Mluvil o nějakém průzkumu okolí. "Jsem ráda, že ses dobře bavil. A co jsi viděl nového?" zeptala jsem se ho se zájmem. Chtěla jsem si povídat. "Naposledy jsem byla s otcem v Borůvkové smečce na severu. Měli tam menší problémy, tak jsme s nimi uzavřeli alianci. Budem jim pomáhat s lovem a kořist si rozdělíme na půl. Pokud bys chtěl jít na jejich území, stačí se představit alfě a při dalších návštěvách už může přeběhnout přes jejich území po hranicích bez problémů," sdělila jsem mu novinky, které jak jsem doufala obdrží každý člen smečky pomocí Arcových myšlenek. Znovu jsem mrskla ocasem.
Sionn začal vyzvídat o vlkovi ze smečky. Působil trochu rozrušeně. Naklonila jsem ustaraně hlavu na stranu. "To myslíš asi Castora," prohodila jsem nevzrušeně. Byl to vlk, který byl loajální, takže jsem se nebála, že by prováděl něco nekalého. No když pak Sionn řekl, že se kamarádí nastražila jsem uši."Co myslíš, tím "kamarádí", Sionne?" zeptala jsem se na přímáka. Ne že by mi do toho z osobního hlediska něco bylo, ale jako alfa jsem chtěla být informována o všem, co by nějak mohlo smečku ovlivnit. Navíc pokud se to týkalo Laury. Očekávala jsem, že kdyby to bylo něco vážného přijde mi to říct sama, ale i tak nebylo na škodu se informovat předem.

//Snad to takhle bude stačit, když tak to upravím

Vlk vypadal, že mě nejspíš sežere, ale pak se zarazil. Jeho pohled byl takový divný. Jako by měl v mozku vygumováno. O takže to fungovalo výborně! Zaradovala jsem se a po tváři se mi rozlil roztomilý úsměv vítězství. Náhle se vlk začal zase čertit. "Chceš se rvát?" zeptala jsem se naprosto nevinným tónem, jako by mne to naprosto nezajímalo. No rvát jsem se i chtěla, ale na druhou stranu mi bylo jasné, že by to bylo více než nefér. "Škoda že nemám ráda nerovné boje. Až trochu vyrosteš," podotkla jsem se zasmáním. "A nebudeš takovéhle vyžle, tak se stav. A pak ti nakopu prdel," dodala jsem ještě a zasmála se. Bylo zábavné sledovat tuláky, když se rozčilují. Víte že vám nemůžou nic udělat, oni taky vědí, že vám nemůžou nic udělat, ale přesto se snaží. Jo dřív jsem byla taky takový zabedněnec... Mrskla jsem ocasem a podívala se na vlka, který na mne vrčel a cenil tesáky. "No nic, díky za informace... a pozdravuj sestru," dodala jsem ještě se smíchem a pak jsem dokonale zmizela. Můj pach zmizel a moje kroky nebylo slyšet. Jediné co mne opět prozrazovalo byla vlnící se tráva. Nechtěla jsem, aby mne vlk sledoval a tak jsem odběhla pod rouškou neviditelnosti.
Když jsem byla dostatečně daleko znovu jsem se zviditelnila. Kdyby se vlk hodně snažil, asi by mne teď vycítil, ale doufala jsem, že má rozum a dělat to nebude. Cítila jsem tu pachy, které už byly mírně vyčpělé. Sionn a Laura tu proběhli před nějakou dobou. Slunce se už neslo k západu. "Sionne?" křikla jsem směrem, který jsem považovala za jejich trasu. Nevěděla jsem, jestli už louku opustili nebo ne. Laura pravděpodobně běžela vpředu, protože její pach byl slabší. Doufala jsem, že alespoň pach syna, který byl silnější, je znamením, že je pořád někde nablízku. Čekala jsem, jestli se vrátí nebo ne.

Vypadalo to, že vlk konečně prozřel. No teď se vztekal jako malé vlčátko a ještě mě osočoval z nějaké magie. "No dovol... Já na tebe žádnou magii nepoužila, takže se laskavě uklidnit," houkla jsem na něj se smíchem. Byl roztomilý, když se tvářil děsivě. No mě nenaháněl strach ani on ani jeho sestra. Byla jsem silnější, rychlejší a podle všeho i inteligentnější. "Ale díky, že jsi mi sdělil všechny tyto zajímavé informace, budou se mi hodit," prohodila jsem se smíchem. Švihla jsem ocasem a čekala jestli se pustí do boje nebo ne. Vypadalo to, že bude jenom vrčet. "No ale když nemáš rád magii, tak bych si na tobě mohla svoje magie procvičit, že to nebude vadit?" prohodila jsem s úšklebkem. Sledovala jsem vlka, který nebyl úplně nadšený. No já si chtěla svou magii vyzkoušet a na kom jiném než na něm. Moje moc se mu nořila do hlavy. Hloub a hloub. Byla jsem schopna najít události posledních pár hodin. Jeho hlava byla jako kniha, kterou jsem si mohla prohlédnout. Možná bych se mohla vydat i do jeho děství, ale o tom jsem nic nevěděla, takže to nešlo. Navíc i tohle bylo dost náročné. Pak stačilo jen vyslat proud energie a vzpomínky byly pryč. Momentálně si Norox nemohl pamatovat, co se tu za posledních pár hodin dělo. Podívala jsem se na vlka, který byl pořád dost rozladěný. "Jsi v pohodě?" zeptala jsem se na oko přátelsky, protože jestli všechno vyšlo nebude vědět co se dělo. A já chtěla vědět, jestli se mi to povedlo nebo ne.

Vlk působil naštvaně, že se zajímám o Styx. Bylo vidět, že mu dochází trpělivost. Jeho postoj byl nejistý a očima těkal kam mohl. Naneštěstí mi vyklopil úplně všechno. Fakt úplně všechno. Hmm a to jsem nemusela použít ani kousínek svojí vlastní magie. Je fakt tupej... ale k nakousnutí... ale tupej... Mrskla jsem ocasem. "Fajn mladej, tak teď to můžeš jít rozdýchat," prohodila jsem se smíchem, protože mi bylo jasné, že tohle není to na co čekal. Zasmála jsem se a elegantně pohazovala ocasem ze strany na stranu. Chudák bude asi pořádně naštvaný, že se nechal takhle hezky povodit za nos. No mě to bylo v celku fuk. "Ale musím uznat, že jsem dlouho nepotkala nikoho jako jsi ty," dodala jsem s klidem. Už jsem nebyla poblázněná hormony. To zmizelo. I tak mne však vlk lákal. Je to takové to lákání tajemného a neprozkoumaného. Něco co vás láká až ztratíte půdu pod nohama a utopíte se. A já rozhodně neměla v plánu se utopit... nebo aspoň ne dneska.
Mrskla jsem ocasem a čekala, jak vlk zareaguje. Nečekala bych že bude škemrat, ale rozhodně jsme čekala, že mi za moje odmítnutí bude chtít natrhnout prdel. Ale já byla já a pořádnou bitku jsem si nemohla nechat ujít. Navíc ne s někým, kdo by mohl být v boji aspoň trochu stejně zarputilý a vyčůraný jako já. Bylo mi však jasné, že to bude nerovný boj, jelikož vlk byl hubený jako špejle. Proto jsem nechala rozhodnutí, co hodlá udělat dál na něm. Celou dobu jsem z něj nespouštěla oči. Tlamu jsem zkřivila do úšklebku, který mi odhaloval zuby.

//májová akce 10 mušliček, za post 1 křišťálek :)

Vlk tvrdil že mi splní všechno. "Všechno?" Zablísklo se mi v očích. Pak z něj vypadlo, že Styx je jeho sestra. Škoda... Nehodlala jsem si nalhávat, že mě to nemrzelo. Ve svém věku a po všem co jsem zažila, jsem si klidně připustila pocity, které nebyla úplně společensky přijatelné. Rozhodně bych nikomu veřejně nevykládala, že mě tenhle Zajda fyzicky přitahuje. No nebyla to láska v pravém slova smyslu. Nemít smečku a rodinu asi by byl na mém seznamu vlků k nakousnuti poměrně vysoko. Mrskla jsem ocasem. Měla jsem ho omotaného kolem ocasu. Kdo však mohl vědět jak dlouho mu to vydrží. "Tak mi řekni něco o sobě? Taky rád žereš vlčata jako sestra?" prohodila jsem laškovně. Nehodlala jsem ho odsuzovat za chování sestry. Třeba je normální a jenom se snaží své dementní sestře pomáhat. Mrskla jsem ocasem.
Z dálky jsem cítila pach Laury a Sionna. Doufala jsem, že teď nepřijdou protože tohle bych blbě vysvětlovala. Mrskla jsem ocasem, znovu. Chuť na menší úlet mě neopouštěla, ale překážka v podobě ohrožení mého syna byla moc velká. Jsem tak blbá... Co když chtěl vlčata jen, aby je Styx mohla sežrat... "Tys chtěl vlčata jen aby je mohla sežrat? Že jo?" zeptala jsem se a zaujala postoj plný opovržení. Vypla jsem hrudník a zvedla hlavu, kterou jsem od něj odvrátila. Nehodlala jsem mu věnovat ani jeden další pohled. Bylo to spíš teatrální gesto. "Zajímá mě proč to dělá, to je celé... Vysvětlíš mi to prosím," prohodila jsem a hodila na něj úkosem pohled, který propaloval. Pak jsem elegantně přešlapla a pohodila ocasem. Přátelé si drž u těla a nepřátele ještě víc.

Vlk odmítl hádat moje jméno s tím že jich je spousta. Protočila jsem oči v sloup. Tak jako hádat jména jako zlatíčko a tak? Je asi fakt tupej když mu to nedošlo. Mrskla jsem ocasem. Pořád jsem chtěla vlčata, ta touha mě vevnitř zžírala, ale každým momentem slábla. "Jo, ale já ráda hry pořádně krvavé," zavrčela jsem a ukázala tesáky. Smyslně jsem si je olizla. Vlk se zvedl a oklepal se. Část vody ulpěla i na mém kožichu. Zavrčela jsem. Nějak ta chuť se množit slábla. První mě opouštěla chuť množit se teď hned. No tak chvíli ještě počká... Za trest. Mrskla jsem ocasem. Nabídku návštěvy mého lesa odmítl. "Budeš zamítat všechny moje nápady?" odsekla jsem naštvaně. Když už jsem se s někým měla někde válet proč ne u sebe doma?
Pomalu jsem k němu došla a otřela se o něj, když jsem procházela kolem. "No,..." chtěla jsem se začít vyptávat, co teda chce všechno dělat, když rád hry, ale do nosu mě udeřil ten pach. Už dřív mi přišel povědomí. Styx... Moje rozmnožovací nálada klesla na bod mrazu. "Ty se slejzáš s tou cuchtou Styx?!" zavrčela jsem na něj s opovržením. Páchnul jako ona, jeho vlastní pach nebylo skoro cítit. Určitě se s ní někde pelešil. Amorkova magie už skoro vyprchala. A to se mi fakt líbil... Musela jsem si přiznat, že ten jeho styl měl cosi rajcovniho. Ty blbko, máš doma rodinu!... No co krize středního věku... Arcanus tě zabije... Se nikdy nic nedozví.... Ty seš taková čůza... Já nic neřeknu, když nic neřekneš ty... Umí číst myšlenky ty tupoňku... Budu si dávat pozor... A co když tenhle cekne?... Zavrtěla jsem hlavou. Musela jsem si přiznat že na Noroxovi bylo něco živelného. Něco co mě umělo rozechvět. Bylo mi však jasné, že to není vlk se kterým bych strávila zbytek života. Arcanus byl moje jediná láska a i když to teď plně neklapalo jak bych chtěla byla jsem s ním spokojená. Až se vrátím do lesa vynahradím mu ty týdny klidu! Rozhodnute jsem mrskla ocasem. Ale co teď s tímhle vlkem?

Neviditelnost byla tou nejlepší magií, jakou jsem si mohla jenom přát. Mrskla jsem si ocasem a jazykem si olízlašpičáky, což však nikdo nemohl vidět. Vlk se přiznal ke svému jménu.Co mají všichni s těmi jmény s X, debilně se to vyslovuje. No nic jsem neřekla, jednomu by se mohlo zdát, že jsem se vypařila, protože jsem přemýšlela, co provedu dál. "Moje jméno... hmm..." zabroukala jsem. Když mu ho řeknu, tak by pak mohl roztrubovat sprosťárny do světa. Takhle nebude moct.... Počkat?! Co když mu pak vymažu paměť, takže si mě nebude pamatovat... zákeřné. "Zkus hádat," řekla jsem s úšklebkem. Rozhodla jsem se vlka strhnout na zem. No zviditelnila jsem se v momentě skoku. Povalit ho nebyl problém, protože jako tulák neměl síly na rozdávání.
"Spíš ráda hry," zavrčela jsem a hravě vycenila tesáky, než jsem z něj seskočila. Ladně jsem zavrtěla zadkem a elegantně švihla ocasem. Natřásání se mi šlo vždycky. CO TO DĚLÁŠ?! ozval se ten debilní hlas mé sestry. Co by užívám si? odsekla jsem v odpovědi. Usmála jsem se na vlka před sebou. "Máš ty rád hry?" otázala jsem se a naivně zamrkala, jako by to byla ta nejnormálnější otázka na světě. Znovu jsem švihla ocasem. Byla jsem připravená na cokoli. Vlčata už mi slíbil, takže mi bylo jasné, že si ho můžu chvilku vodit kolem ocásku. "MImochodem, co bys říkal na to navštívit někdy můj les, hmm..." dodala jsem a zasmála sem. Bylo mi jasné, že kdyby se tam ukázal někdo by ho zabil... Nějak se mi zamlžovalo v hlavě. Chvílemi jako bych se za sebe styděla, ale něco jiného mi říkalo, že přece tohle chci. Zavrtěla jsem hlavou, jako bych odháněla mouchy.

//Ehm ono už neprší, ale ok....

Vlk byl fakt děsně otravný. To ti mladí bývají. Nejvíc otravní a drzí. Mrskla jsem nasupeně ocasem. Fakt jsem doufala, že se omluví, ale on mě začal obviňovat, že jsem já začala s tím urážením. Stáhla jsem hlavu mírně dozadu a hodila po něm pohled "to myslíš vážně?". Fakt jsem si nebyla vědoma toho, že bych se o tohohle vlka hudou otřela. Možná jsem byla maličko drzejší, co se vzhledových nedostatků týče, ale mohla jsem já za to, že vypadá, jako by prolezl Smrti krkem tam a zpátky? Ne nemohla, takže si za to mohl sám. [myslCcc měl by být rád, že o něj vůbec někdo zakopnul... Bych si o něj neopřela ani kost...[/mysl] Mrskla jsem ocasem. Z nějakého důvodu mě to začalo nesmírně bavit. Hele zvládla jsem to bez dokonalých vlčat poměrně dlouho, takže nějaký ten momentík ještě vydržím... "Jsi zábavný, to se ti musí nechat..." zasmála jsem se. Možná má pravdu a neměla bych být tak laciná... Zamyslela jsem se nad tím. Zdálo se mi inteligentní alespoň na chvilku přestat s touhle lacinou hrou a přejít na něco mírně vážnějšího. Přece jenom nechci, aby si moje budoucí vlčata vyslechla od svého reálného otce, že jsem k nim přišla jako coura?
Najednou jsem zmizela. Nic lepšího mě nenapadlo. Zamaskovala jsem svůj pach a vše, co by prozradilo mou polohu. Naštěstí už bylo sucho, takže nešly vidět ani stopy. Jediné co mě prozradilo byla ohýbající se tráva. Pomalu jsem oběhla zmateného vlka a pak mu foukla fo ucha. Chovala jsem se jak poblázněná vlčice. Ale bavilo mě to.Vlčata musí chvíli počkat no... Pak jsem se přemístila na druhou stranu vlka, jehož jméno jsem neznala."Hmm... jak se vůbec jmenuješ?"zavrněla jsem mu do kožichu. Pořád mi ten pach přišel povědomí, ale nemohla jsem si vzpomenout odkud. Mírně jsem vlka kousla do krku, než jsem se odtáhla.

Vlk byl docela dost od rány, což mi nevadilo. Ve finálě mi tak nešlo ani o něj jako o jeho genetický materiál. Vypadal více než potěšeně, že se tu někdo ukázal. Byl to vlk, takže mi bylo jasné, že si chce taky čas od času užít. Podle pachu to byl tulák. Páchl sice povědomě, ale nedovedla jsem si pach v hlavě spojit s konkrétním vlkem, takže to asi nebylo důležité. Znovu jsem ho přejela pohledem a snažila se najít možné problematické věci, které by naznačovaly nějakou genetickou vadu. No nenašla jsem nic.
Nebyla jsem úplně ten typ, který by se nějak ofrňoval nad slovníkem, ale trochu mne jeho kecy urážely. Když mne nazval děvkou švihla jsem ocasem. "Hele mladej, drž klapačku nebo ti ji zavřu natrvalo," odsekla jsem a mrskla ocasem. Vlk si mě prohlížel jako nějakou svačinku. No a co ať se dívá, stejně potřebuju jenom ty vlčata. Celou dobu kýval hlavou, jakože je všechno ok a domluveno.Nechala jsem zmizet kouli ohně vedle svojí hlavy. Jen jsem mlaskla na souhlas. Mrskla jsem znovu ocasem a nastavila se pohodlněji. Tohle jsem měla zmáknuté znamenitě. Jo, dva vrhy vlčat jednoho proškolí. Drápy jsem zaryla do trávy a hlíny. Byla tvrdá ještě po zimě, což v tuto dobu bylo neobvyklé. Však už se blížilo jaro. Jaro a vlčata... Země však byla promrzlá. Jako by se už nikdy neměly vrátit poklidné teplé dny. Dnešek sice byl teplejší, ale rozhodnět ne nijak extra. Pořád by to chtělo, aby bylo teplo alespoň týden. Pak by mohla země pookřát...
V celku jsem nevnímala vlka, který se elegantně přesunul za moje záda, a něco si pro sebe drmolil. Byl mi v celku ukradený. No v momentě kdy už se konečně rozhoupal vypustil z tlamy takovou číčovinu, že mě fakt naštval. Jako pardón. Urážet si může koho chce, ale nebude mi říkat, že jsem stará. "Děláš si ze mě prdel?" zavrčela jsem a vykopla zadní tlapou, čímž jsem vlka pravděpodobně udeřila do čenichu. Nasupeně jsem se otočila a zavrčela. "Hele já chápu, že seš mladej a dementní, ale měl by ses trochu chovat. Sakra, jak se má někdo uvolnit, když mu řekneš, že je starej? A pro tvou informaci, loni jsem měla jedno vlče a před ním další dvě, takže tak zakrnělá nejsem," odsekla jsem, protože mě fakt vytočil. Nebyla jsem háklivá na svůj vzhled, urážky charakteru nebo síly. Jediná věc, co mě vyloženě dokázala rozpálit do běla, byly poznámky o mém věku. "Potřebuju vlče, co bude vypadat jako já a jestli ty nejsi ochotný alespoň na pár minut..." přejela jsem ho pohledem. "Jo minut, protože na dýl to netypuju... prostě pokud nejsi ochotný na pár minut se chovat slušně, najdu si pro svoje vlčata někoho jiného. Kapišto?" zavrčela jsem a čekala, co z něj asi zase vypadne. Byla jsem rozhodnutá mít nádherná čistě šedá vlčátka. Když už jsem se ale musela spokojit s tímhle vlkem, rozhodně jsem nehodlal poslouchat u toho ještě kecy na svůj věk. Mrskla jsem ocasem a čekala jestli se nějak sklidní. "A nemusíš se bát, v mém lese budou tvoje vlčata v bezpečí a nikdo jim neublíží," dodala jsem ještě, kdyby náhodou měl strach, že by se jeho potomkům mělo něco stát. Stejně bych jim řekla, že jsou Arcovi... A kdo by zpochybňoval slova Alfy. Pořád jsem k němu však zůstávala čelem. Nehodlal jsem se nechat nabouchat někým, kdo se ke mně chová jako ke staré vykopávce.

//Asgaarský les (pře křišťálový lesík)

Sledovala jsem cestu, která mne vedla dál a dál. Chtělo to najít někoho šedého, dokonalého a roztomilého. Před sebou jsem měla jen bandu vlčat a vlka, který vypadal poměrně dost šedě. Mrskla jsem ocasem a začila si ho prohlížet. Na můj vkus byl moc divně šedý. Rozhoděn byl šedý, to se nedalo popřít, ale pořád byl někde tmavší a někde světlejší. Doprkýnka, to tu není ani jeden vlk, který by byl čistě šedý nebo co? "Hej ty, nemáš nějakýho bráchu, který by byl jednotlitý?" zabručela jsem jeho směrem a dokonale ignorovala vlčata, která pádila kdo ví kam.
Naklonila jsem hlavu na stranu a máchala ocasem. Házela jsem na vlka pohledy, jakože mě vůbec nezajímá. "No jako jestli nemáš bráchu, tak si budu muset stačit s tebou no... co mám dělat..." zabručela jsem nasupeně, protože mne vytáčelo to, že není jednobarevný. "Mám na tebe specifický požadavek. Potřebuju šedivé vlče a nejlíp hned, takže to moc nezdržuj," zavrčela jsem a otočila se na něj zadkem. "Tak dělej, nemám na to celej den. Doma mám celou smečku, vypelichanýho starýho a uřvaný vlčata, o který se musím starat," prohodila jsem nasraně. Fakt mě nebavilo čekat. Neuběhla ani vteřina a otočila jsem se zpátky. "Klidně ti za to zaplatím, Smrt je stará známá a mohla by ti trochu vylepšit celou tuhle situaci," prohodila jsem a teatrálně zamávala tlapkou směrem k jeho poškozenému zevnějšku. "Takže dohodnuto? Vlče výměnou za spravení té tvé malé situace?" otázala jsem se. "A když už mluvíme o malých věcech... jseš si jistý že to mrně mezi nohama umíš používat?" dodala jsem panovačně. Doufala jsem jenom v to, že vlk není jedním z těch, co by chtěl romantickou předehru, protože na tu rozhodně nebyl čas."Jako pokud potřebuješ svíčky nebo tak něco, aby ses rozehřál není problém," dodala jsem. U hlavy mi začala levitovat ohnivá koule. Bylo mi jasné, že vlk je mírně v rozpacích. "Jako jestli chceš můžeme se domluvit a jít někam bokem, od těch mrňat."

Jednu chvíli si brečím nad hrobem svého syna a tu druhou se opět procházím po lese. Savior zmizel stejně jako se objevil. Awnay někam odběhla. Já zůstala sama. Cítila jsem v lese Arcanuse a Lucy, ale oba pravděpodobně něco řešili. Asi jí říká, jak je to teď s Borůvkovou smečkou. Najednou jsem ucítila bolest. Štípnutí. Hned to zase přešlo. Zavrtěla jsem hlavou... magie... dementní, pomyslela jsem si, než se moje myšlenky rozeběhly úplně jiným směrem. No když Castiel zemřel, pořád máme ve smečce místo ještě na jedno vlče ne... Awnay odešla, takež to máme místo pro dvě vlčata... Sakra Sionn na ten jeho bílý zadek bych zapomněla. Bílý? Jak může být vůbec bílý, když á tmavé rodiče... Určiě mi Arcanus zahnul s nějakou bílou vochechulí a proto se Sionn narodil bílý... Určitě to tak musí fungovat... No Etney rozhodně není moje vlče, to musela vyměnit Laura, protože takového náfuku bych já mít nikdy nemohla. Navíc ten odporný kožich... Zavrtěla jsem hlavou a rozhodla jsem se, že je nutné někde si sehnat další vlče.
Pomalým krokem jsem se rozešla směrem k hranici lesa. Jako mohla bych zkusit Arcanuse, ale pravděpodobnost, že budou čistě šedá je minimální. Rozhodně by to chtělo někoho více šefého... Nejlépe někoho jako jsem já. Mrskla jsem ocasem a vyklusala z lesa pryč. Rozhodně jsem byla odhodlaná najít někoho, kdo by byl dostatečně šedý. Škoda že už tu není Malko, ten byl jako moje kopie. Uchechtla jsem se a běžela dál.
//Náhorní plošina (přes křišťálový lesík)

Musela jsem uznat, že se Savior snažil. Hřib vypadal mnohem lépe než předtím. Nikdy jsem ho neviděla v původní kráse. Arcanus ho sem odnesl a i on vytvořil hrob. No nikdo se o něj nechtěl starat. Bylo to moc bolestivé nebo se o něm nevědělo. Sionn o něm nevěděl určitě a zbytek asi zapomněl. "Castiel," hledala jsem jméno svého mrtvého vlčete. "Nikdy se ani nenadechl," dodala jsem, ale zlomil se mi hlas. Řekla bych toho Saviorovi mnohem víc, ale nešlo to. Upřela jsem na něj omluvný pohled. "Díky," špitla jsem jenom a pak si sedla vedle hrobu a sledovala jak se květiny mají k životu. Přes den to tu bude hezké, ale to už neuvidím. Neměla jsem v plánu se sem za světla vracet. Po očích mi začaly téct slzy.
Seděla jsem a koukala na květiny. Awnay jsem si nevšimla. Byla tichá jako Smrt. A zákeřná stejně tak. Nechtěla jsem, aby mne viděla takhle, protože by toho jen využila. Zůstala jsem tedy sedět a upřeně sledovala květiny. Rozhovor za sebou jsem vnímala, ale nereagovala na něj. Bylo mi jasné, že Savior se chce jen seznámit. Nevěděl s kým má tu čest atak byl poměrně milý. Snažila jsem se zahnat slzy i smutek. No moc to nešlo při pohledu na Castieluv hrob.

//pokud budete pokračovat tak mě klidně dnes přeskočte :)

Procházela jsem se lesem jako duch. Neměla jsem nic na práci. Nic co by potřebovalo vyřešit. Vše bylo v klidu a pořádku. Šla jsem pomalým krokem po lese. Opatrně našlapovala a plavala ve vlastních myšlenkách. Šla jsem kam mne tlapky nesly. A náhle jsem byla na místě, které jsem dlouho nenavštívila. Hrob byl zarostlý. Pomalu to vypadalo, že splynul s krajem. Jako by nikdy neexistoval... Smutně jsem sklopila zrak. Chtěla bych to tu upravit, ale bez magie země bych spíše věci poničila.
Najednou jsem ucítila silný pach Saviora, svého přítele. Netušila jsem kde se tu zjevil. Byl kousek ode mne. Neměla jsem náladu řešit magické nesmysly. "Jdeš jako na zavolanou," hledala jsem smutně. "Mohl bys to tu trochu vylepšit. Pár květin... A odstranit tu trávu a plevel," pronesla jsem svou žádost více pevným hlasem. "Nechci aby to tu měl můj syn takhle neupravené. Nezaslouží si to," dodala jsem na vysvětlenou. Chtěla jsem aby byl jeho pomník čistý a uklizený. Aby nezmizel jako vzpomínka. Už jsem si ani nevybavovala jak vypadal. Byl černý nebo šedý? Určitě měl žluté oči, ale viděla jsem je někdy?