Gallirea - Příspěvky uživatele

//vrcholek

Seběhla jsem s kopce dolů a cítila jsem se plná energie. Ten Životův déšť musel být nějak očarovaný protože mi to začalo přidávat více a více energie. Dole jsem našla Sionna tak jak jsem ho tam zanechala. Mrskla jsem z vesela ocasem a vydala se za ním. "Tak vyrazíme?" prohodila jsem vesele a zavrtěla ocasem. Byla jsem plná energie, která mě nutila dát se do pohybu. Bylo to podivné, ale já to brala tak, že mě opravdu Životova magie jenom naplnila energií. Když jsem byla kousek od něj zastavila jsem se. "Máš pravdu je divný, už abychom byli doma," prohoidla jsem vesele a pak se o Sionna otřela.
Než stihl odpovědět rozeběhla jsem se dolů z kopce a zamířila směrem domů. Chtěla jsem se vrátit do lesa, kde jsem měla rodinu. A taky ten lov! Nesmím zapomínat na ten lov! Měla jsem najednou strašně dobrou náladu a nevěděla jsem proč. Běžela jsem z kopce opravdu rychle o dost rychleji než jsem za poslední roky kdy běžela. Byla jsem opojená energií. Bylo to jako tenkrát když mě Smrt nakopla svým práškem, ale tohle bylo nějak jiné. Měla bych navštívit Saviora. "Sionn hoď sebou! Chci ještě navštívit Saviora v Ragarské smečce," křikla jsem na syna.

//středozemní přes Ježčí mýtina

//Narrské kopce

Brodila jsem se pískem nahoru na horu. Nebylo to vůbec příjemné, protože mi to pořád podklouzávalo pod tlapami. No nechtěla jsem si stěžovat na hlas, protože to by mě mohl ten imbecil, co si říká Život slyšet a to jsem rozhodně nechtěla. Mrskla jsem ocasem. Zavrčení se mi vydralo z krku jen tak náhodou. Měla byses chovat slušně, rozhodně není dobré se chovat takovýmhle způsobem, protože to by tě mohlo hodně rychle mrzet... Jo mohl by mne zabít, protože se nechovám slušne, hajzl... Třeba to celé se Styx bylo nedorozumnění... To si nemyslím... Znovu jsem zavrčela, ale to už jsem byla skoro na vrcholku toho proklatého kopce. "Hej, je někdo doma?!" křikla jsem do prázdna a čekala jsem.
Nijak mne nemohlo obměkčit, že to tu vypadalo opravdu nádherně. Několikstkrát hezčeji než u Smrti. Pískovcový most, který jsem viděla působil velkolepě. No na mě to nedělalo dojem. Já byla spíše severský vlk a na nějaké pouštní nesmysly jsem neměla vůbec chuť. Bylo tu pro mne příšerné vedro, které mě nutilo dýchat jako o život. Musela jsem si to přiznat. Byla jsem už moc stará na to, abych se tu takto otravovala. Nemohla jsem však nechat tu nespravedlnost jen tak. Život by měl vědět, čeho se dopustil, když mě a Lennie zabránil vzít Styx život. Chápala jsem, že na to by měl mít právo hlavně on a Smrt, ale musel pochopit, že taková je už příroda. Takový je zákon smečky!
Naštěstí jsem nemusela čekat nějak extra dlouho. Život byl v tomhle stejný jako Smrt a nenechával svoje návštěvníky dlouho čekat. Jeho bílý kožich jsem nejdříve neviděla, protože jeho bílý kožíšek se ztrácel ve slunečním světle. Mrskla jsem ocasem. "Co tě sem přivádí, Eliso?" Slyšela jsem ten hlas kus od svého pravého boku a ucukla jsem. Nebylo to chtěné, prostě jsem se lekla. Obrátila jsem se k němu a jeho velkému bílému zadku. "Přišla jsem se zeptat, co to mělo být za kec... Žij a nech žit... Víš koho si ty zachránil v našem lese? Do čeho ses to pletl?" vyjela jsem na něj. Původně jsem chtěla být hodná a milá. Vysvětlit vše v klidu, protože měl moc velkou magickou sílu, ale ujely mi nervy. Vzpomněla jsem si na Lennie jak tam tak leží v trávě a umírá. Kdyby nepřišla Smrt asi bychom ji ztratili. "Ta kterou jsi zachránil.... Ona krade a ubližuje vlčatům. Pokusila se ukrást mého syna a mé přítelkyni její vlče," zavrčela jsem. Bojovně jsem se proti Životu postavila. "Mohla být z tohoto světa pryč, ale ty jsi dovolil, aby přežila... A málem jsi zabil Lennie. Co je na tom spravedlivého!" vyjela jsem na něj, ale ztěží jsem popadala dech. To vedro bylo příšerné. Už jsem nebyla tak mladá, abych si mohla dovolit se rozohňovat nad každou malou blbinou. Začala jsem sýpat.
"To jsem věděl... Styx je vlk stejně jako všichni ostatní a i když mi její přítomnost zde nepřináší radost, pořád je jedním z vás. Měla to v mládí těžké a nemůžu ji nechat platit za chyby, které udělal někdo před ní." Jeho slova mi zněla v hlavě. Zavrčela jsem a chtěla jsem po něm skočit. Odrazila jsem se, ale jako bych proletěla skrz něj a svalila se do písku. Vedro bylo příšerné. Motala se mi hlava."Všichni, co tu jsme, jsme měli dětství na prdlačku. Nemůžeš přece dovolit, aby někdo ničil dětství i našim vlastním vlčatům?!" zavrčela jsem na něj a zakašlala. "Tak to ale chodí." Koukala jsem na něj, jako by spadl z nebe. Nevěřila jsem tomu, co slyším. "Takže ty... Ty.... Ty ji tu necháš... jen tak..." zasýpala jsem. Vedro a vztek mne totálně vyčerpávaly. "Nenechám to jen tak... Ublížil jsem tobě i tvé přítelkyni, to je pravda... Proto ti dám malinkatý dárek...." Zvedla jsem k němu pohled. "Nechci žádný tvůj debilní dárek. Chci jenom být silná a mít energii, abych mohla ochránit svého syna a vlčata v naší smečce!" vyštěkla jsem na něj v odpovědi. V polosedu jsem nemohla působit výhružně, spíš k smíchu. Život si však zanechával svou kamennou tvář. Ze začátku se usmíval, ale teď už ne. Hleděla jsem na něj a čekala, co udělá.
Nad mojí hlavou se objevil mráček. Stín byl příjemný a chladný. Jako by i vzduch kolem mne ochladl. Bylo to příjemné. Nevím odkud se to vzalo. Najednou z mraku začala pršet voda. Byla chladná a stékala mi po kožichu, když jsem se však podívala nebyla tam. Můj kožich se třpytil, jako by byl v dešti, ale já necítila žádnou mokrost. Voda jen chladila a stékala na zem. No netvořil se podemnou kruh vodu, jak bych čekala. "Co to je?" zeptala jsem se zmateně a energicky se zvedla. Chtěla jsem odejít, ale kam jsme sehnula se mrak pohnul se mnou. "Chtěla jsi mít energii a sílu ne?" Hlas kolem mé hlavy zašvitořil. Neviděla jsem kde Život stojí, protože voda ne voda mi zabránila ve vidění. Tekla mi po obličeji, čenichu. Najednou jsem ji cítila na jazyku. Praskala a bublala. Ale chuť neměla. Mírně se mi zatočila hlava a já upadla na zem.

Zatím co tělo Elisy leželo bezvládně na zemi, přestalo pršet. Mrak zmizel a opět se všude objevilo slunce. "Snad se už nebude zlobit. Nemám rád, když se na mne zlobí," řekl Život a pak jak přišel, tak také odešel. Tělo vlčice pořád leželo v písku. Sluneční paprsky lechtaly její kožich, který přestal být tak prošedivělý. Kůže, kterou měla na tlapkách a břiše povyslou se opět stáhla, získala na pružnosti a hladkosti. Bíle prokvetlý čenich a čelo se zbarvilo zpět do dokonalé šedé. Unavený pohled v Elisiných očích vystřídala mladická energie, když své rudé perly ukázala světu.

Zavrtěla jsem hlavou a pomalu otevřela oči. Cítila jsem se nějak divně. Měla jsem najednou spoustu energie, která mne naplňovala do poslední buňky těla. Život byl pryč stejně jako jeho mrak. Plná huba keců a nic neudělal. Necítila jsem se ani silnější nebo rychlejší. Cítila jsem se jenom víc plná... života. Pomalu jsem zamířila dolů z kopce. Můj krok byl ovšem zase ladný a energický jako dřív. Nebylo to to podivné ploužení, které jsem si za posledních pár let tak oblíbila. Něco mne nutilo přidávat do kroku. Už jsem se těšila až vyrazím na lov se Sionnem.

//Narrské kopce
Objednávka
Elixír života = prosím si omladit o 6 let na věk 5 let

60 křišťálů
ID - V03
Launee 1 hvězdu do taktiky lovu
Sionn 2 hvězdy do taktiky lovu
Etney 1 hvězdu do vytrvalosti
Celkem 40 poměnek a 20 kopretin.
Převod oblázků = prosím převést 176 oblázků na Sigyho Celkem i se srážkou 220

Celkem tedy strhnout 60 křišťálů, 40 poměnek, 20 kopretin, 220 oblázků (z toho 176 převést na Sigyho)

Musela jsem se zasmát, protože Sionn byl opravdu až moc hrr do magií a všeho kolem nich. Bylo to roztomilé. Nikdy by mne nenapadlo, že zrovna on bude magicky založený. Mrskla jsem ocasem. "Neboj, určitě se to někdy porjeví. Musíš jenom zaměřit svou pozornost a trénovat," opakovala jsem s klidem to, co už jsem mu jednou říkala. Sionnovi se Život nezdál. "Taky ho nemám moc v lásce. Už dřív se mi zdál až moc milý ke všem. Prostě až moc vlezlý... divný," prohodila jsem a zamyšleně se podívala na vrcholek kopců. Bylo podivné jak byl vždycky zahalený v mracích, i když na obloze žádné nebyly. "Všechno, co je magické se mi moc nezdá," prohodila jsem a obrátila svůj pohled na Sionna.
Začal zamyšleně vysvětlovat, že mi měl něco vyřídit. "Hmm..." zabručela jsem naštvaně. Nějaké opelichané bohovské koště, mě nebude poučovat nad svojí filozofií. "By mě zajímalo ,co by dělal kdyby někdo chtěl sežrat vlčata jemu," zavrčela jsem podrážděně. Nebyla jsem naštvaná na Sionna, protože byl jenom poslíčkem. "Chtěla bych mu to říct pěkně od plic, ale nejdřív si to potřebuju utřídít v hlavě," řekla jsem na vysvětlenou, proč se rovnou k Životu nechci vydat. "Ale jestli chceš můžeme jít něco ulovit a pak se sem vrátím sama, co myslíš?" navrhla jsem nakonec. Nechtěla jsem, aby tu musel zbytečně postávat se mnou, než se rozhodnu. "A nebo to prostě riskni," řekla jsem nakonec. Pomalu jsem zamířila k vrcholu kopců.

//vrcholek

Sionn se zdál překvapený tím, jak jsem se vyjádřila o jeho nové malé spolusmečkové kamarádce. Mrskla jsem ocasem. "U starších vlků si můžeme pořádně promyslet zda je vezmeme nebo ne. Některé vlky jsme již odmítli, protože nám bylo jasné, že nebudou pro smečku přínosem. No u malého vlčete jako je Lilac jsme tuto možnost neměli. Nemohli jsme si ji proklepnout, jaké má úmysly, odkud je a tak dále. Museli jsme ji prostě přijmout a to mě trochu děsí," podotkla jsem stroze. "Nemusela by nám chtít ublížit úmyslně. Je z jiného kraje. Možná tam mají jiné magie, které nebude umět ovládat a my jí jen nebudeme schopni pomoci zkrotit. Pak by mohla zapálit les a nás všechny s ním... Máš sice pravdu, že je riskantní vzít do smečky kohokoli, ale u dospělých se aspoň projevuje všechno. Charakter mají stálý. Své magie znají. U vlčat je to složitější," dodala jsem ještě na vysvětlenou. Nechtěla jsem malou vlčici předem odsuzovat, ale dokud nevyroste a my nezjistíme, co je vlastně zač. Byla hrozbou.
Sionn vypadal nedočkavě a tak hned vyrazil nahoru do kopce. Já zůstala dole. Pořád jsem nebyla rozhodnutá zda se mi chce nebo nechce vyrazit do kopce nahoru. Asi půjdu. Ale až déle. Nechci abych se tam Sionnovi pletla. Mrskla jsem ocasem a přemýšlela. Slunce vyházelo a kopce se začaly zlatavě třepotat. Bylo poměrně teplo a tak jsem si lehla na písčitou zem. Čekání mne nebavilo, ale chtěla jsem navštívit Život hezky v klidu. Mohla bych Sionna odvést domů a pak se vrátit. No ale slíbila jsem, že vyrazím se Stormem do Ragaru... Bylo to složité. Měla jsem toho naplánováno hodně a netušila jsem, co dřív.
Našěstí se Sionn po delší chvilce začal vracet. Zastříhala jsem ušima a zvědavě se na něj podívala. Vypadal trochu zaraženě, ale pak se jeho výraz změnil v nadšení jak začal vyprávět. "No vidíš to," prohodila jsem, když se pochlubil, že bude mít více magií než jen jednu. "Tak doufám, že je správně využiješ," prohodila jsem s úsměvem. Byla jsem tu rozvalená v teplém písku. Bylo to příjemné. Navíc jsem si chtěla ještě chvíli odpočinout. "Sionne, nevadilo by ti tady chvíli zůstat? Nebo už chceš jít domů?" zeptala jsem se ho. Nechtěla jsem úplně spěchat. Teplý vzduch mne uklidňoval. Na druhou stranu mi bylo jasné, že Sionn bude chtít zpět domů za otcem a za přáteli.

//Kopretinová louka přes řeku Tenebrae

"Styx je jedna zlá vlčice, která krade vlčata. Má tu i pár sourozenců," prohodila jsem jako by nic. "No ale snad už nás nebude otravovat, potom co minule přišla o víc než by mohla chtít," dodala jsem a z krku mi uniklo slabé zavrčení. Mrskla jsem ocasem a pokračovala v cestě. Písek se mi sypal pod tlapkami, jak jsme se ocitli v kopcích.
Sionn vypadal uraženě, že jsem mu řekla, že mě přestane mít rád. Zastavila jsem se a otočila se na něj. Vypadal, že ho to hodně naštvalo, dokonce tak mírně nakrčil čenich. Naklonila jsem hlavu na stranu a nechala ho ať to ze sebe vyříká. "Já vím, že jsi," prohodila jsem a přišla blíž k němu. Chtěla jsem ho uklidnit. Někdy jsem na něj byla až moc tvrdá, ale to bylo tím, že jsem se nechtěla znovu spálit. Zabořila jsem mu čenich do kožichu a nasála jeho sladkou vůni. Po chvilce jsem se opět odtáhla. "Lilac přišla kdo ví odkud. Musíme to tak brát. Nevíme co je zač, kdo ji tu nechal, nebo proč ji u nás nechal. Chápu, že ti přirostla k srdci a že je to tvoje kamarádka, ale musíš chápat i to, že by mohla být pro smečku nebezpečím, i když si to třeba neuvědomuje. Co když má nějakou cizí nemoc? Nebo si pro ni její smečka přijde a budou si myslet, že jsme ji unesli?" řekla jsem trochu mírnějším tónem. "Může u nás zůstat jak dlouho chce. Laura ji dá jistě všechnu potřebnou péči a smečka se o ni postará, ale dokud nedospěje a neukáže se plně jaká je," odmlčela jsem se. "Je mi to líto, ale do té doby je prostě jenom možnou hrozbou," zakončila jsem svou řeč. Myslela jsem to dobře, i když mi bylo jasné, že mne v tomto kraji nikdo nechápe. Všichni vše brali až moc lehkovážně. Jako by jim nezáleželo na možných nebezpečích, která číhala na každém rohu.
"Tak až to tady dokončíme můžeme zkusit cestou domů něco ulovit, ať se nevracíme s prázdnou, co myslíš?" navrhla jsem na jeho nabídku společného lovu. Mrskla jsem ocasem a pokračovala ještě trochu dál. Pak jsem si sedla do písku. Byli jsme skoro nahoře. Věděla jsem, že tam bydlí Život. Mohla bych ho taky navštívit... Tak trochu jsem váhala, protože se mi tam Sionna pouštět nechtělo a tak jsem se rozhodla ještě chvilku počkat. "O co chceš vlastně Život požádat? Možná by sis to měl promyslet tady, než vyrazíme nahoru," navrhla jsem. Dávala jsem tak prostor i sobě, abych se rozhodla zda nahoru jít nebo ne....

//Náhorní plošina přes Středozemní pláň

Plošinu jsme nechali za zády a rozeběhli se k řece. Naštěstí nebyla nijak extrémně rozvodněná, takže se dala přejít po brodu, což nebylo nic obtížného. "Žije v Nárrských kopcích, pokud se dobře pamatuji na jméno. A žije tam sám," prohodila jsem. "Dříve to býval milounkatý vlk s bílou srstí. No naposledy, co jsem ho potkala zachránil Styx. Toulala se u nás v lese a tak jsme ji s Lennie trochu přistřihly ouška. No a pak se tam zjevil on a začal nás buzerovat. Dokonce po nás házel kamenní. Lennie málem kvůli němu přišla o život," dodala jsem vážně a naštvaně mrskla ocasem. Chtěla jsem, aby Sionn pochopil, že ani Život ani Smrt, nejsou jeho přátelé, se kterými by se měl kamarádit. Mění svoje nálady a názory jako se mění počasí.
Zasmála jsem se, když říkal, že nás má hodně rád. Hodila jsem po něm pohled. "Vsadím se že dřív nebo později tě to taky přejde," řekla jsem vševědoucím tónem. Už byl velký. Puberta s ním začne za chvíli mlátit a pak už mu rozhodně s Arcem nebudeme připadat tak dobří. "Lilac si to nemůže dovolit. Ví že by bez smečky nevydržela ani půl měsíce," dodala jsem upřímě. Ne že bych tu malou prťolu měla ráda. Byla na tom ve vztahu se mnou lépe než ostatní vlčata, ale pořád jsem ji neměla ráda. Kromě vlastních vlčat a Zoe jsem vlčata nesnášela.
Další jeho myšlenky a otázky se zaměřily na jeho novou funkci. "U Etneyho a Awnay jsme to nepodchytili včas. Měli moc volného času a málo povinností. Takhle budeš moct pomáhat smečce s přežitím a snad nebudeš mít čas provádět nějaké blbosti," zhodnotila jsem. "Navíc si myslím, že na lovce se hodíš. Lucy tě má ráda a naučí tě všechno, co budeš potřebovat. Až se vrátíme domů, měl byses za ní stavit," dodala jsem ještě, abych ho trochu povzbudila do jeho nové funkce. "Navíc je to funkce, která ti umožní opouštět častěji les, než jakákoli jiná funkce. Nebo ji snad nechceš?"
Podívala jsem se na svého syna, když mluvil o přívěsku, který našel. "Je to vaše věc, co s ním uděláte," řekla jsem nakonec. Bylo to malé rozhodnutí, kterým nemohl nic zkazit, takže bylo jen dobře, aby ho učinil sám. Uviděla jsem další řeku, kterou jsme museli překonat. Věděla jsem, že tady nám pomůžou spadané kmeny a tak byl další přechod opět jednoduchý. "Vidíš ty kopce? Tam jdeme," prohodila jsem se smíchem.

//Nárrské kopce přes Tenebrae

Zamyslela jsem se. Možná bude lepší mu sdělit pozici jenom Života."Život žije nedaleko odtud. Smrt je na severu, tam by se mi ani nechtělo," prohodila jsem mrzutě. Popravdě se mi nechtěo ani za jedním, ale Sionn vypadal nedočkavě. Rezignovaně jsem vydechla. "Fajn vyrazíme k Životu, ale ne že se budeš loudat," prohodila jsem stručně a pomalým krokem se rozečla přes pláň. Bylo fajn se projít. Navíc už mne nabavilo vysedávat na sluníčku.
"Samozřejmě, že měli možnosti stejné jako ty. Nějaké výpravy nebo menší lov, ale nikdy nechtěli nebo někde spali. To se potom blbě jendomu vytváří dětství, když nic nedělá," prohodila jsem. Byla to pravda jako malinkatí Awnay a Etney byli strašní lenoši. A teď pomalu nestrčí tlapku do lesa. Švihla jsem ocasem. "No teď jako lovec v zácviku budeš mít možnost se účastnit pořádného smečkového lovu. Tak snad se zvládneš učit za pochodu," prohodila jsem a přidala do kroku. Nechtělo se mi úplně sprintovat, protože to pořád byla dálka, ale aspoň trochu jsem přidat chtěla. "Přívěsky jsou hodně cenné. Jseš si jistý, že mu ho chceš dát?" zeptala jsem se ustaraně. Rozhodně to byl dobrý nápad, pokud se chtěl s bratrem usmířit, ale Eteny nebyl zrovna ten typ vlka, který by se nechal podplatit nějakou cetkou. Spíš si to vezme a pak tě pošle někam... Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala v našem putování.

//kopretinová louka přes středozemní pláň

Naklonila jsem zamyšleně hlavu na stranu. "Tak to úplně nefunguje. Jsou vlci, u kterých se magie projeví třeba dvě nebo tři a ani netuší jak. Ale pokud bys chtěl nějakou určitou magii musíš navštívit Život nebo Smrt, aby ti nějakou dali. Smrt má ráda drahé kameny a Život květiny, takže je vždy dobré jim něco donést, aby sis je naklonil," řekla jsem s klidným hlasem. "Ale kdyby jsi tam někdy chtěl jít rozhodně to musíš říct mě nebo otci, jasné?" dodala jsem ještě přísně. Nechtěla jsem ho děsit, ale zároveň jsem se bála, aby nenaběhl ke Smrti sám a něco se mu nestao.
"S Etneym je to těžké," prohodila jsem s povzdechem. "Dřív byl poměrně milé vlče, ale z nějakého důvodu se zahleděl až moc do sebe. O mě si myslí stejně jako jeho sestra, že jsem špatný matka, protože jsem se o ně nestarala. No nedochází mu, že když se musím starat o smečku, tak mu nemůžu stát dvacetčtyři hodin za zadkem. Otce začal nesnášet až nedávno," vysvětlila jsem mu, proč se Etney chová tak jak se chová. "Tebe nemá rád, protože si myslí, že se ti dostává speciální péče. Což není pravda. Popravdě jsme tě hodili na krk Lauře úplně stejně jako Etnyho a Awnay... ale nevypadáš, že by ti to nějak vadilo." Trochu jsem posmutněla, protože mě mrzelo jak se Etney a Awnay chovají, hlavně kvůli Arcanusovi. Mě už byli ukradení. "Možná časem zmoudří, ale nesázela bych na to," dodala jsem ještě. No sama jsem pochybovala, že se to někdy stane, když se to nestalo do teď.
Mrskla jsem ocasem a pobaveně sledovala Sionna, který byl u vytržení z magie neviditelnosti. Pak se začal vyptávat na Sianu a zda taky nezmizíme. "Jednou pravděpodobně ano," řekla jsem s klidným hlasem. Se smrtí jsem byla smířená a rozhodně jsem nechtěla umírat v našem lese. Spíš bych odešla do hor a... no tam prostě zůstala. "Ale neboj momentálně se cítím já i otec zdravě, takže tě ještě pár let otravovat budeme," prohodila jsem a usmála se na něj.

//2 křišťálky a 8 mušliček, sem tam háček chybí, ale jinak dobrý :)

//Někde máš dost vtipný slovosled :D 1 křišťálek a 7 mušlí

Jeho nadšení z magie země mě udivovalo. Pche... země by mě nebavila ani náhodou. Mrskla jsem ocasem. "Země je výborná a poklidná magie," řekla jsem nakonec a vyslechla si, co mi řekl o Etneym. "Mohl by ovládat příkaz, ale to mi nepřijde pravděpodobné. Takhle silné magie málo kdy dostane vlk jako vrozenou magii," dodala jsem jako jeho poznámku k Etneyho magii. "Etney nemá rád nikoho kromě sebe, z toho si nic nedělej," snažila jsem se ho uklidnit. Jeho bratr neměl v lásce nikoho, stejně jako Awnay. Nemělo tedy cenu, aby se tím nechával deptat. "Ber to tak, že tě má ráda celá smečka. A tvůj bratr nemá rád ani mě ani tvého otce, takže to že nemá rád tebe není nic zvláštního. Popravdě nemá rád ani nikoho ve smečce," dodala jsem ještě. Dřív by mě to mrzelo. No poslední dobou jsem cítila, že mne to už přešlo. Možná jsem ze stesku po tom, že mne dcera se synem nesnáší vyrostla. Nějak jsem se smířila.
Jeho další otázka mířila na magii neviditelnosti. Zčista jasna jsem před jeho očima zmizela. Zamaskovala jsem svůj pach i zvuky. Obešla jsem ho dotkola. Když jsem stála za Sionnem zviditelnila jsem se a sedla si na zem. "Magií je spousta a jde s nimi spousta věcí," prohodila jsem vesele. Bylo fajn si opět procvičovat nějaké své magie. "Jsou taky specifické magie. Někteří vlci si je vyprosí u Smrti, někteří je dostanou čistě náhodou. Projeví se jen u toho jednoho vlka. Třeba tvůj otec díky tomu umí léčit," dodala jsem, abych ho ještě více seznámila s magiemi.
Jeho další myšlenky zamířily k Sianě. "Ona už dávno není v tomto kraji. Jednoho dne prostě zmizela. Řekla bych, že toho na ni bylo trochu moc. Moc povinností se smečkou, moc povinností s vlčaty. Zmizela a nevrátila se. Předpokládám, že už se nikdy nevrátí, pokud ještě nezemřela," prohodila jsem trochu sklesle. Svět mimo kraj byl mnohem nepříjemnější pro vlky. Navíc pokud jeden odešel sám, bez smečky. Do teď jsem plně nechápala, proč Siana odešla, ale bylo to její rozhodnutí. Tak jako všech ostatních. Sionn už neměl další dotazy ohledně rozmnožování, což mne uklidnilo. Byla jsem ráda, že ho více než vlčice zajímaly magie.

"No to vůj otec má myšlenky a já oheň," zamyslela jsem se. "Ale nemyslím si, že jedno nebo druhé by pro tebe bylo vhodnou magií. Možná země nebo voda... to by se k tobě hodilo více, ale kdo ví, jakou magii získáš. Genetika je v tomhle nevyzpitatelná. Tvoje sestra ovládá oheň a tvůj bratr, u toho ještě nevíme," podotkla jsem. Bylo divné, že Etney svou magii pořád nenalezl, ale předpokládala jsem, že i kdyby ji objevil, tak mě by o tom neřekl. Mrskla jsem ocasem a naslouchala tomu, co mi chce říct Sionn dál.
Jeho zaujetí magiemi bylo až ohromující. "Možná jo a možná ne. Netuším. Emoce jsou zvláštní magie. Předáváš ostatním dobré pocity nebo ty špatné. Ale je to hodně nebezpečné, takže na tobě trénovat rozhodně nebudu," podotkla jsem. "Ale kdyby jsi chtěl zkusit něco jiného, tak můžeme. Ovládám oheň, což víš, a neviditelnost," dodala jsem. "Kdybys chtěl někdy zkusit jedno z toho trénovat, třeba by se u tebe nějaká z těchto magií projevila," řekla jsem vesele. Představa, že alespoň jedno svoje vlče naučím nějakou magii mě naplňovala radostí. Byla bych ráda, kdyby Sionn nepodědil oheň to ano, ale třeba při procvičování ohně by mohl pochytit závan své vlastní magie. Mohl by oheň uhasit nebo rozfoukat. Mrskla jsem zamyšleně ocasem. "Stačí říct jestli chceš začít trénovat hned nebo jindy." Jeho další slova mířila na Smrt a Život. "Jsou bratr a sestra. Nebo aspoň to mi bylo řečeno. Pokud bys chtěl něco ohledně magií jsou na to odborníci, ale neměl bys k nim chodit sám. Je lepší mít sebou někoho, protože mnohdy se návštěvy u nich zvrtnou... hlavně u Smrti," řekla jsem dost vážným tónem. Ohledně jména jsem nevěděla, co říct. "Popravdě moc nevím. Prostě mě to jméno napadlo. Má kamarádka se jmenovala Siana, tak možná že mne to napadlo ve spojitosti s tvým světlým kožíškem. Ona byla v podstatě bílá," řekla jsem zamyšleně. Nikdy mne nenapadlo, proč jsem Sionna pojmenovala, tak jak jsem ho pojmenovala. Když se narodil a zavrtěl se do mého kožichu, aby našel mléko, prostě jsem to věděla. Věděla jsem, že tohle bude to nejlepší jméno.
Jeho řeč nás v konverzaci posunula k Lauře a Castorovi. Jen jsem se usmála. "Nemusíš se ničeho bát," zopakovala jsem, abych ho ujistila, že to myslím vážně. Nechtěla jsem Lauře dělat problémy. Dokonce jsem byla i ráda, že si někoho konečně našla. Castor bude muset trochu víc zamakat, aby mohl být betou, ale kdo ví. Mrskla jsem ocasem. Teď začala ta těžší část. Sionn mě asi nechápal. Naklonila jsem hlavu na stranu a přemýšlala, zda mu chci poskytnout tu více dětskou verzi nebo ne. No už je dospělý ne? Zhluboka jsem si oddechla. "Takže fajn... zapomeň na zajíce. Když o nich nic nevíš, stejně by to k ničemu nebylo," zhodnotila jsem vývoj situace. "Rozhodně víš, že vlčice vypadají jinak než vlci. A tak je to u všech zvířat. Kluci jsou většinou větší, silnější a mohutnější. Holky zase menší, tižší a rychlejší," pustila jsem se dovysvětlování. Nechtěla jsem dlouho chodit kolem horké kaše, ale nějaký základ, na kterém by se dalo savět jsem potřebovala. "No ale liší se i jinými věcmi. Proto třeba vlci zvednou nohu, když čůrají a vlčice si sednou. Logický. Jednou za měsíc prochází vlčice specifickým obdobím, kdy divně smrdí. Toho sis určitě taky všimnul. Je víc citlivá a nepříjemní," prohodila jsem. Tenhle rozhovor mi nebyl dvakrát příjemný, ale lepší dřív než později. "To jí příroda ukazuje, že nečeká žádná vlčátka. V této době navíc taky vlčice tam dole krvácí, což je normální a přirozený proces a není se nad tím třeba pozastavovat. Proto bys jako gentleman když si všimneš, že je vlčice v této fázi měsíce, se měl chovat ohleduplně. Být na ni hodný a zbytečně věci nehrotit. Věř, že toho má už tak dost," řekla jsem s klidným hlasem. Když už mu mám dávat výklad o rozmnožování, tak rovnou přidám i pár rad do života ne?"No a když vlk s vlčicí chtějí mít vlčata, tak se vlk opře zezadu o vlčici. Chytí se jí tlapkami o boky a svou část tam dole, zastrčí do té její části. Není na tom nic složitého," to byl velice stručný popis. "Během celého procesu nese vlčice celou svou váhu a část váhy vlka, na svých tlapkách, proto čím rychleji se to odbude, tím většinou lépe. Navíc to ne vždycky je nějak extra příjemné. No a vlčice zjistí, že zabřezla v momentě, kdy se během následujícího měsíce nedostaví krvácení z její dolní části," dořekla jsem svou přednášku. Možná toho bylo až moc informací na jednou, ale co se dalo dělat. "A proč ti to vlastně celé vysvětluju. Vzhledem k tomu, že jsi dospělý vlk, mohl bys mít už i svoje vlastní potomky. Jenomže si nemyslím, že bys na to byl ještě připravený. Navíc na nápor vlčat není připravena ani smečka. Pokud bys někdy chtěl mít v budoucnu vlčata já ti v tom bránit rozhodně nebudu, ale musíš přemýšlet i nad tím, zda je budeš schopný uživit, stejně tak jako svou partnerku. No a vzhledem k tomu kolik nevycválaných mladých vlčic se tu pohybuje, bych jen velmi nerada řešila, že sis někde upletl vlčata, protože ti nějaká trubka řekla, že se nemůže nic stát," zdůvodnila jsem na závěr svého monologu. "Nějaké dotazy?"

Sionn vypadal zaujatě, že si se mnou může povídat. "Ano. Pokud nějakým zépůsobem získáš magii je to jako bys měl novou dovednost. Musíš ji trénovat. Je to jako sval, pokud ho necvičíš nemůžeš ji nikdy ovlasnout," řekla jsem rozhodnutým hlasem, nechtěla jsem znít, jako že jej poučuji. "U mě dělá největší problém magie emocí. Nejde mi pořádně pochopit její užitek a ovládnout ji. Ale už se to lepší. Alespoň už kolem nerozdávám emoce náhodně," zasmála jsem se. Sionn byl hodně zvědavý a to mne bavilo. "Ano s magiemi ti může pomoci Život, ten žije na jihu. Nebo Smrt, ta je na severu. Ale ani u jednoho není jejich pomoc zadarmo. Navíc Smrt je zákeřná a Život... v něčem mne zklamal, takže za ním jít nehodlá," vysvětlila jsem mu, proč se nejdu někoho zeptat, aby mi pomohl "Možná v budoucnu se to samo zlepší, když budu více trénovat," dodala jsem ještě, abych ho ujistila, že bude vše v pořádku.
Zasmála jsem se. "Přesně tak," prohodila jsem a usadila se na zem. Stát už se mi nechtělo. "Navíc náš úkryt je poměrně dost ukrytý a je to tak z dobrého důvodu. Cízí vlci co ví kde bydlíme, by nám mohli ve spánku ublížit nebo by nám mohli ukrást kořist, co v úkrytu schováme," prohodila jsem pro vysvětlení. Nerada bych pak zjistila, že se nám nějaký tulák hrabal ve věcech.
Sionnův strach o to, že bych se mohla kvůli Lauře a Castorovi zlobit mne dojala. "Jistě že se nezlobím," řekla jsem upřímně. "A neboj budu mlčet jako hrob, dokud se mi sami nepřiznají," dodala jsem ještě, abych ho ujistila, že se nemusí bát, že bych to co mi prozradil, řekla jednomu nebo druhému ze zainteresovaných vlků. Nechtěla jsem narušit jeho vztah s Laurou, protože mi bylo jasné, že pro něj hodně znamná.
Negativní odpověď na mou otázku mne zarazila. Popravdě jsem čekala, že mu to řekl učitel. No pak mi došlo, že to je u nás Etney a ten se o Sionna nezajímal. "Však na tom nic není," prohodila jsem s klidem. "Takže... už si někdy viděl zajíce v norách? Jak mají každý rok spousty malinkatých zajdů?" začala jsem promýšlet, co všechno mu vlastně řeknu. "No tak, každé jaro je dobré období pro to mít potomky. Ať jsi zajíc, srnec nebo vlk. Na jaře je to nejvhodnější, aby mládě dostatečně vyrostlo než přijde zima. Aby bylo silné a samostatné na zimu," začala jsem vysvětlovat. "Hmm... viděl jsi už někdy jak se rozmnožují zajíci, nebo ne?" zeptala jsem se, protože to by mi vysvětlování poměrně dost ulehčilo.

"Až budeš starý jako já nebo tvůj otec, tak ti několikadenní únava za vytvoření nové řeky stát nebude. Navíc když víš, že až odtaje sníh bude řeka zase normální," podotkla jsem. Bylo mi jasné, že jeho mladá duše by nejraději vše vyřešila hned. Musel se však brzo naučit, že pro tu správnou odměnu se vyplatí čekat. Ale to přijde až s věkem. Zatím je pořád jenom mladý vlk. "Ne všichni jsem se svými magiemi tak dobří. Třeba já zjistila, že mám další magii a neumím ji ovládat,"přiznala jsem se, abych mu ukázala, že i ti co s magiemi žijí většinu svého života mohou mít s jejich zvládáním problémy."Určitě se u tebe nějaká brzo objeví," dodala jsem s úsměvem.
Sionn pokračoval vyprávěním o své nové kamarádce. Vypadalo to, že ji má celkem rád a nechápal jen, proč by ji neměl brát do úkrytu."Však víš... Kdyby jste se chtěli schovat před deštěm nebo kdyby byla zraněná, mohl bys jí chtít vzít do úkrytu, ale to nesmíš. Radši zavoláš pomoc do lesa," pokusila jsem se vysvětlit, jak jsem to myslela s tím úkrytem. Neviděla jsem v tom nic dvojznačného, ale mého syna to pravděpodobně zaskočilo. Vždyť nedávno byl ještě malé vlče a teď už myslí na vlčice v úkrytu...
Jeho další slova jsem si vyslechla s vážnou tváří. Čekala jsem že z něj vypadne, že si to Laura s Castorem rozdávali v křoví, ale on prohodil jenom něco o tulení. Takže se Laura konečně rozhoupala... No výborně. Do Castora bych to tedy neřekla, ale co... Usmála jsem se a pak se vážně podívala na Sionna. Jeho otázka mne zaskočila. Naklonila jsem hlavu na stranu a pak se snažila nerozesmát. Zachování vážně tváře jsem uměla dokonale, ale teď jsem se musela přemáhat. "Zlato, vlčata nevznikají tulením..." prohodila jsem s mírným úšklebkem. Ne posměšným nebo tak, spíš jako když se bavíte s někým nezasvěceným. "Víš odkud se berou vlčata, že..." zeptala jsem se nakonec. "A nelži," dodala jsem ještě pro případ, že by se z toho chtěl vykroutit. V normálních rodinnách tohle učil otec, ale já věděla, že než by se k tomu Arc rozhoupal, tak bych mohla být babičkou hned několikanásobnou. No a jak jsem tak na Sionna koukala, dřív nebo později by mohl narazit na nějakou kamarádku, jako je ta jeho Tati a... ve zkratce řekněme, že jsem nechtěla vychovávat vlčata omladině.

Sionn začal překotně vymýšlet, jak by se dal vyřešit problém s vodou. Musela jsem se usmát. "Aby vlk zvládl odklonit celou řeku nebo vytvořit novou musel by použít magii země i magii vody. Kdyby to dělali dva vlci bylo by to náročné a hodně by je to vyčerpalo, klidně i na několik dní," podotkla jsem. "A pokud by t odělal jeden vlk, mohlo by ho to i zabít. Magie nejsou nic, co by se mělo brát lehkovážne," dodala jsem ještě. "Navíc voda se již uklidnila, takže není potřeba tvořit nové řeky." Mrskla jsem ocasem. "A tobě se magie ještě neprojevila?" otázala jsem se ze zaujetím. Zajímalo by mne jakou magii získá. Awnay byla po mně. Etney ne. Takže tu byla 50% šance. Oheň by se k němu nehodil určitě. Ale dalšího vlka s myšlenkami bych v rodině nechtěla. Usmála jsem se na něj a snažila se ho tak vybídnout k hovoru. Věděla jsem, že pro mladé vlky je hovor o magiích většinou náročný, navíc pokud se probírají jejich vlastní magie.
Sionn mi trochu povyprávěl kde byli a co tam viděli, ale nejvíce nadšený byl z nové aliance. Byla jsem ráda, že z toho má radost. "Bohužel jsem tvou kamarádku neviděla," odvětila jsem smutným tónem. "Většina vlků nebyla momentálně na smečkovém území, když jsme se tam s Arcanusem vydali," doplnila jsem pro vysvětlení. "Ale pokud bude tvoje kamarádka chtít, určitě k nám kdykoli může. Jen ji neber do úkrytu," prohodila jsem vesele a mrkla na Sionna šibalsky.
Začal mluvit o tom, že si o spoustě vlcích moc věcí nepamatuje. "Někteří vlci nás opustili, někteří se jenom šli někam proběhnout. Neboj určitě je všechny poznáš," prohodila jsem zvesela. Pak navázal řeč na Lauru a Castora. Mluvil rychlostí světla a mě došlo, že na tom něco nehraje. Kdyby mluvil trochu pomaleji možná bych mu to i sežrala, ale on mluvil opravdu až moc rychle. "Jak moc se kamarádí Sionne?" zeptala jsem se a podívala se na něj pohledem, který prozrazoval, že z něj tu odpověď dostanu tak jako tak. "Neboj se, neřeknu Lauře nebo Castorovi co mi povíš. Chci to vědět čistě z bezpečnostních důvodů, kvůli smečce,"a taky protože jsem děsně zvědavá, už měsíce jsem neslyšela pořádné drby.