Gallirea - Příspěvky uživatele

Kdysi dávno v jednom lese žila dvě vlčata. Riky, malý odvážlivec a jeho překrásná sestřička Tiky. Oba dva se měli moc rádi a každý den si spolu hráli.
Jednoho dne se do lesa ale zatoulalo cizí vlče. Riky a Tiky se šli opatrně podívat, kdo to je, protože žádného jiného vlka v lese neviděli, a proto cizímu vlčeti nedůvěřovali. Schovali se za keř a čekali, až vlče půjde kolem.
Zpoza stromu vyšlo vlče stejně staré, jako byli Riky a Tiky. Bylo samo a vypadalo smutně. Riky a Tiky měli dobrá srdce, proto hned šli za vlčetem. „Ahoj!“ pozdravili ho. „Já jsem Riky a toto je moje milovaná sestřička Tiky,“ představil se Riky a ukázal na svou stydlivou sestru. „Ty jsi se ztratilo?“ zeptala se Tiky, starostlivější ze sourozenců. „Ano, už jsem dlouho samo,“ řeklo tiše vlče. „Můžeš žít s námi v našem lese!“ navrhl Riky bezstarostně. „Opravdu? To by bylo skvělé!“ zvolalo vlče a na jeho tváři se objevil široký úsměv. „A říkají mi Guglabag!“
Riky, Tiky a Guglabag tedy žili spolu v lese. Hráli hry a hodně se smáli. Uběhl celý rok a vlčata rostla. Riky vyrostl v silného vlka, který měl rád dobrodružství a nikdy neřekl ne na zábavnou hru. Tiky byla stále tichá a krásná, milující vše živé. Guglabag taky vyrostla v hezkou vlčici a objevilo se u ní zvláštní nadání. Dokázala ovládat oheň a její oči se zbarvily červenou barvou. Tato moc ale spálila její srdce na popel.
Jednoho dne si vlčata hrála na paloučku u lesa a potom si šla odpočinout do stínů. Guglabag ale žárlila na Tiky a když viděla, jak sourozenci klidně spí vedle sebe, její nenávist se přeměnila v oheň, který Guglabag pohltil. Záviděla Tiky, chtěla ji spálit na popel, aby měla Rikyho jenom pro sebe. S vrčením se rozběhla proti Tiky s Rikym. Riky se ale probudil a strhnul svou sestru stranou, aby se jí nic nestalo. Guglabag narazila do stromu a celý ho zapálila.
„Nenávidím tě, Tiky!“ zvolala rozzuřená Guglabag a znovu se rozběhla za Tiky, která se rozběhla do lesa. Jak obě vlčice utíkaly, Guglabag zapalovala les a ničila všechno živé.
Tiky najednou zakopla o kořen a spadla. Guglabag už byla velmi blízko a vypadalo to, že se s Tiky konec. Najednou před ni ale skočil Riky a tlapkou Guglabag odstrčil od Tiky.
„Tiky, honem!“ zavolal Riky na svou utíkající sestřičku. „Utíkej k řece, voda ji zažene!“ Tiky poslechla bratrova slova a zabočila z lesa ven k řece. Guglabag jí byla v patách a Tiky cítila, jak jí plameny dohání. Skočila do řeky a Guglabag, zaslepená nenávistí, skočila za ní. Ozvalo se zasyčení a Guglabag v oblaku páry zmizela.
Riky a Tiky museli svůj les opustit, protože celý shořel. Usadili se v jiném lese, kde žili šťastně až do smrti.

//Ragarské pohoří (přes jedlový pás)

Neměla jsem moc náladu na nějaké sprintování, takže jsem spíše nabrala poklidné, ale zároveň konzistentní tempo. Bylo zarážející, jak mne nebolely klouby nebo tlapky. Sice jsem se trochu prospala, ale to by pořád nemělo mít extra velký vliv. Možná má Sionn a Savior pravdu... ee...blbost. Mrskla jsem ocasem a pokračovala v cestě dál. Slyšela jsem Sionna, který pravděpodobně nestíhal. Přešla jsem proto do kroku v momentě, kdy jsme dorazili na pláň. Bylo to tu poměrně voňavé, od všech těch květin. "Už jsme skoro doma," prohodila jsem stručně, když jsem se na chvíli zastavila, aby si mohl Sionn vydechnout. Bylo mi jasné, že moje pomalé tempo je na něj pořád moc rychlé.
Prohlížela jsem si okolí, zatím co jsem čekala než se vydýchá. "Řekla jsem ti ať tam nechodíš a nerušíš je a přesto jsi tam musel strkat čumák, že?" položila jsem řečnickou otázku. "No ale stalo se," dodala jsem vzápětí a povzdechla si. Ani jedno vlče neumělo poslouchat a to mě vytáčelo. Asi jsme opravdu někde udělali chybu. "Jdeme," řekla jsem s klidem a pomalinku se opět dala do poklusu směrem domů. V noci bylo nebezpečné pobývat mimo území smečky.

//Mahtae (přes Cedrový háj)

Pomohlo by ti případné prodloužení akce do konce května nebo ne? :)

Pokud za každý pošleš něco naprosto jiného tak se můžou účastnit všechny :) Počítat ale musíš s tím, že při hodnocení budeš moci rozdat své hlasy jen jednou (ne za každý charakter) :)

Nebe potěmělo. Noc byla temná a en podivný déšť pořád padal na zem. Sionn se ještě z jeskyně nevyprdelil a já tam rozhodně neměla v plánu znovu lézt. Pokud sebou nemrskne, tak tam stejně budu muset vlézt, ale potom ho vytáhnu ven v zubech. Tiše jsem zavrčela. Rozhodně mne nelákalo sedět tu na cizím území ani o minutku déle, navíc když pršelo. Mrskla jsem napruženě ocasem a postavila se, když jsem za sebou uslyšela tlapky, které mířily ven z jeskyně. Podívala jsem se kdo se to ke mně tmou šine. Sionn. Začal okamžitě hrát blbého, jako by si myslel, že mu to sežeru. A pak se začal omlouvat, že se jenom chtěl rozloučit a že mu Lennie dovolila kouknout se na vlčata. "Já už jsem se rozloučila, jdeme," zabručela jsem a víc mu neřekla. Tichá domácnost byla dle mého názoru pro něj dostatečným trestem, že mne neposlechl.
Vyrazila jsem cestou, kterou mne přivedl Savior. Nechtěla jsem se tu potulovat dlouho, protože jsem cítila pachy cizích vlků, kteří by nás nemuseli uvítat tak přátelsky jako Savior. Navíc tu pořád někde je ta jejich alfa... Tiše jsem zavrčela a pohledem zkontrolovala Sionna, že jde za mnou. Šla jsem pomalu a opatrně, nechtěla jsem zakopnout nebo se vzdálit z cesty. Sestup byl naštěstí rychlejší než výstup, i když to pořád byl záhul. Když se cesta mírně narovnala, mrskla jsem ocasem a dala se do poklusu. Chtěla jsem být doma co nejdříve.

//Západní galtavar (přes Jedlový pás)

Vzbudil mne podivný pocit na kožichu. Kapky dopadaly na moje tělo a ani se nesnažily předstírat, že jim překážím. Prostě se tak nanicovatě snášely a rozprskávaly se o mne. S nechutí jsem zavrčela a otevřela oči. Byla jsem sice odpočatá, ale z toho nechtěného probuzení spíše nasupená, než vyspalá do růžova. Mrskla jsem ocasem a sledovala jak se déšť odráží od skaliska. Hlavu jsem líně nechala ležet na tlapkách. Neměla jsem náladu se zvedat. Déšť však najednou změnil svou barvu. Za normálních okolností byl bezbarvý nebo možná tmavě modrý skoro šedý, ale nyní byl naprosto jiný. Zvedla jsem hlavu a zadívala se na kapky, které se kolem mne rozpadaly. Všechny házely podivné odlesky všech možných barev. Čas od času to vypadalo, jako že září. Občas zlatě, občas rudě, někdy dokonce fialově. Zavrčela jsem. Tyhle novoty se mi v kraji nelíbily. Je už čas vypadnout. Pomalu jsem se posadila, zatímco déšť stékal po mém promočeném kožichu.
Sionn tu nebyl. Zmetek. Byla jsem nabručená a to se odráželo i v mé mysli. Rozhodně jsem neměla v plánu ještě teď lézt zpět do cizího úkrytu a hledat svého syna. Bylo mi jasné, že i přes zákaz se tam vydal. "Sionne?!" křikla jsem směrem k úkrytu a doufala, že se můj hlas dostatečně roznese. Už se mi tu nechtělo moc dlouho čekat. Chtěla jsem vyrazit domů za Arcem.

//1 křišťál a 7 mušlí

"Ona, proč by pro boha krvácela vlčata?" zeptala jsem se se zavřenýma očima. Byla to spíš řečnická otázka na kterou jsme nechtěla, aby odpovídal. Stočila jsem si ocas k tělu a usnula jsem. Nevěděla jsem proto, že se Sionn zazubil, jako by byl připravený něco provést. Kdybych ten jeho výraz viděla, asi bych s lehkostí spát nešla. Jeho štěstí bylo, že jsem ho neviděla a byla jsem opravdu moc unavená. Po chvilce bylo slyšet jenom pravidelné oddechování.

Ve svých snech jsem se ocitla v horách, které jsem neznala. Byl na nich napadaný čerstvý prašan, takže to při každém kroku příjemně zapraskalo. Cítila jsem chlad na kůži, když mou srstí proletěl vítr. Nevadilo mi to, byla jsem zvyklá. Šla jsem elegantně a pomalu. Netušila jsem, proč vůbec do těch kopců jdu. Něco mne však nutilo se pořád sápat dál a dál. Nechtěla jsem přestat. Možná nahoře čeká něco zajímavého... nebo nebezpečného? Nevěděla jsem nic. Jen jsem pokračovala dál a dál nahoru.

Sledovala jsem Sionna, který se rozhodně netvářil, jako že by chtěl odejít. "Lennie měla vlčata před pár hodinami. Od toho ta krev," odvětila jsem s klidem a přešlápla jsem. Tlapky mi brněly od té studené vody, do které jsem před chvílí vkročila. Sionn opravdu nechtěl odejít, ale já na něj hodila pohled, kterému se neodmlouvá. Bylo mi jasné, že chce zůstat s kamarádkou, ale musel pochopit, že tady nejde o něj. Snažil se odvést pozornost tím, že se zeptal na magii ohně. "Možná ano možná ne," prohodila jsem. Byla jsem poměrně dost unavená a chtěla jsem jít domů. No Sionn se rozhodl, že mi to nebude ulehčovat.
Začal se vyptávat, jak se rodí vlčata. "No jak jsem ti říkala minule, jak vlčice otěhotní. Když se příblíží její čas a vlčata chtějí na svět, tak začne vlčici hodně bolet břicho. A když se vše podaří odbře, tak v podstatě z její... ze spoda vypadnou vlčata. No a jelikož je to velmi bolestivé bývá při tom spousta krve," řekla jsem klidně. Byla jsem opravdu moc unavená na to, abych něco zabarvovala do příjemnějších barev. Sionn si všiml jak jsem unavená a začal se vymlouvat, že bych si mohla odpočinout a on by se mezitím zašel rozloučit. "Lennie teď rozhodně nepotřebuje, abyses tam motal ještě ty," řekla jsem přísně. Neměla jsem náladu na to se s ním přetahovat. "Ale máš pravdu, že jsem poměrně unavená," dodala jsem stručně. "Takže já se na chvíli prospím, ale ty zůstaneš tady jasné?" zamručela jsem a natáhla se na zem. Oči se mi okamžitě zavřely.

Seděla jsem si v klidu venku před cizí jeskyní. Vedle mne ležela kupa kožešin. Ani jsem nemrkla a kožešiny vzplály. Nechala jsem oheň hořet. Neměl se kam rozšířit, takže jsem ho ani nemusela hlídat. Nasávala jsem do čenichu ten poklidný studený vítr. Přivřela jsem oči a sledovala nebe, které se pomalu začalo barvit na tmavě modrou až černou. Mrskla jsem potěšeně ocasem. Klid a pohoda zimních dní. Náhle mne z mého odpočinkového stavu vytrhl hlas. "Ach, tady jsi," prohodila jsem s úsměvem a podívala se na něj. Vypadal trochu viděšeně. Podívala jsem se kam kouká a uviděla krev na tlapkách. Elegantně jsem se zvedla a šla jsem si je omýt do potůčku, který tekl kolem. Moje tlapky chladila studená voda, která štípala, ale aspoň jsem měla tlapky zase čisté. "Lennie měla mladé," prohodila jsem suše. Pak jsem vylezla z vody. "Je načase, abychom vyrazili domů. Nym teď bude mít hodně práce, protože bude muset Lennie pomáhat. A my bychom tu jenom překáželi," dodala jsem, abych ho uklidnila, protože mi bylo jasné, že nebude chtít kamarádku tak rychle opustit. "Určitě tě za pár týdnů přijde navštívit," povzbudila jsem ho ještě a pak se podívala na oheň který už pomalu spolikal všechny kožešiny. Přidala jsem na magickém žáru. Kůže se škvařila a pálila. Zápach to byl odporný, ale vítr ho nesl pryč do hor, takže nemohl nikomu vadit. Mrskla jsem ocasem. Když bylo vše pryč oheň jsem uhasila. Moje energie trochu oslabila a já mírně zavrávorala. No nebylo to nic strašného. Usmála jsem se na Sionna. "Až budeš chtít vyrazíme, znáš cestu dolů líp než já," prohodila jsem připravená ho následovat.

//úkryt

Vylezla jsem z úkrytu cizí smečky. Až do teď jsem si neuvědomovala, že jsem na místě, ze kterého se sama nejspíš nedostanu. Při nejhorším z kopce dolů, to zvládnu. Věděla jsem, že kde je Nym bude i Sionn, takže stačilo jenom na mého syna počkat. Nechtěla jsem ho vodit dovnitř, protože to nebylo jeho místo. Navíc bylo načase zamířit domů. Arcanus si určitě bude dělat starosti, že nás dlouho neviděl. Severní vítr a noční obloha, která se pomalu začala objevovat, mne naplnily vzpomínkami na domov. Vzpomínala jsem na svou milovanou přítelkyni, učitelku a vychovatelku v jednom. Vzpomínala jsem na naše lovy ve sněžných pláních. Na naše stopování. Hledání úkrytu ve sněžné bouři. Vyhřívání na sluníčkem zalitých kamenech. Všechno se to zdálo tak dávno, ale zároveň tak blízko. Jako bych se mohla otočit a být zpátky s ní. Kéž bych se tam mohla vrátit. Aspoň na moment. Místo toho jsem však seděla přímo před cizím úkrytem, v cizích horách, s cizí krví na tlapkách. Čekala jsem na syna. Chtěla jsem jít domů.

Savior mi naznačil ať radši s jejich Alfou rozhovor nezačínám. "Stejně bude prskat až mě uvidí," podotkla jsem protože já bych na jeho místě praskala určitě. Cizí alfa na území a jde rovnou do úkrytu. "Měl jsi zůstat u nás, tam bys tyhle chujoviny řešit nemusel," podotkla jsem potichu a pomalu ho následovala. Možná že radši budu držet před jejich Alfou jazyk za zuby... Ale možná taky ne pokud bude drzí. Mrskla jsem ocasem.
Neměla jsem moc co říct na Saviorovi řeči o Lennie a jejím bratrovi. Ani na to další. Jen jsem kývla hlavou, že mu rozumím a následovala jeho kroky. Vypadalo to že jsme skoro u úkrytu. Náhle se kolem nás protáhla vlčice. Tiše jsem zavrčela ale to už byla pryč. Co to bylo? "To tu normálně ignorujete vlky?" zeptala jsem se se smíchem. Vypadalo to tu celkem pěkně, ale žít bych tu rozhodně nechtěla. Naposledy jsem se otočila. Výhled tu byl pěkný. Snad Sionn nic nevyvede, pomyslela jsem si a zamířila do úkrytu.

//převis

Savior měl pořád nějaké poznámky. "Nejsem zadýchaná protože narozdíl od tebe si nevállím šunky," odsekla jsem, i když jsem věděla, že on si je taky neválí. No nechtěla jsem aby už tahle konverzace pokračovala tímhle směrem, tak jsem mu chtěla naznačit, aby s tím přestal. Život mi jen dodal víc energie jako omluvu za to minule to je vše... Sledovala jsem jak se krajina pod námi zalévá světlem. "Ty ho hodně nemáš rád co?" zeptala jsem se a hodila na Saviora zaujatý pohled. Většina vlků se do smečky nepřidala, pokud neměla alfu v lásce. Bylo nesmyslné, aby tu Savior s Lennie zůstával, pokud mu to tu nevyhovovalo. "Rozhodně mu něco od plic řeknu já, pokud mě bude štvát. Stejně si na mě nemůže dovolovat," prohodila jsem se smíchem. Možná že bude silnější než já, ale já na své straně měla svou jedinečnou zkušenost, kterou on neměl.
Můj monolog ohledně Borůvkové smečky si vyslechl a pak dodal několik svých dotazů a poznámek. "Storm tam žije. Podle všeho předal smečku, protože už to nezvládal, ale rozhodně si nevybral moudře," prohodila jsem smutně. Neměla jsem ráda, když smečky zanikaly. Sama jsem zažila rozpad Klímové a to mě hodně zranilo. No nechtěla jsem, aby podobné věci prožíval Storm. "Vážně?" podivila jsem se, když mi sdělil, že se jedná o bratra Lennie. "No pořád si o něm budu myslet svoje. Doufám, že se rychle postaví na tlapky, protože jinak mu to území prostě sebereme..." dodala jsem suše. Nehodlala jsem riskovat, že naše smečka bude v ohrožení v případě jeho neschopnosti. "Momentálně máme dva ochránce. Jen teda Gee musím ještě nějak zaškolit, ale ochránce prý už dělala tak uvidíme," řekla jsem s povzdechem. "Najít dobré ochránce je v dnešní době dost těžké, ale sama si hranice neohlídám," dodala jsem ještě na vysvětlenou. "Naštěstí Asgaar má výhodu řek postranách, šakalů na jihu a hor na severu. Pokud nepočítám tu malou pláň mezi námi a borůvkáčem, pak je to celkem chráněné území."

"Já si myslím, že to bude všechno v pohodě," shrnula jsem a sedla si vedle něj. Staroušek potřeboval popadnout dech, no já si přišla naprosto v pohodě. Jen z toho sluníčka mi bylo trochu blivno. Doufám, že tu někde je ta řeka, o které mluvil. Ráda bych se napila než někde padnu za vlast. Mrskla jsem ocasem a pak si ho elegantně obtočila kolem tlapek. "Sionn je vyjimka potvrzující pravidlo. Navíc se o něj Laura dobře starala," řekla jsem s klidem. Muselo se uznat, že výhled je tu impozantní. To bylo asi tak všechno.
Při jeho vyprávění o tom, co mu řekl alfa jsem se musela zasmát. "Jako promiň, ale tohle může z tlamy vypustit jen nezkušené štěně," řekla jsem se smíchem. "Copak mu nedochází, že když se tu někdo zklouzne dolů a zabije se nebo hůř, zlomí si všechny tlapky, tak to bude jeho vina?" Byla to spíš řečnická otázka shrnující moje pobavení. "Poslední dobou si smečky získávají samí blbečkové, nebo jak bych to podala..." Zamyslela jsem se jaká slova vybrat. "Prostě mladí vlci, kteří toho moc neprožili. Nebo tak mi to přijde. V Borůvkové smečce je nová alfa Blueberry nebo jak se to jmenuje. S Arcem jsme byli rozhodnutí jejich území jednodušše zabrat, protože ta smečka v podstatě umírala... Teď s nimi máme alianci," řekla jsem mu pár novinek ze smečkového života. "Doufám, že nebudou moc velká přítěž... Ale co máme dělat. Jsou nárazníkové území, kdyby někdo zaútočil ze severu. Navíc si nemůžeme v dnešní době dovolit, aby jejich smečka padla a obsadili ji tuláci, protože to by měli jen kousek k nám," řekla jsem a zavrtěla hlavou. "Kdyby bylo po mém tak tam naběhneme, alfu vyženeme a místo obsadíme. Ale jediné, co ho zatím chrání je Storm... toho bych o domov připravila nerada a jeho loajalita Borůvkáči by mu nedovolila zradit alfu." Tiše jsem si povzdechla a koukala do dálky. Dřív se alfa o smečku aspoň starala ale teď... Mládí v před říkalo se... No já bych radši táhla za jeden provaz se stoletým starcem než být ve smečce, které velí někdo, komu teče mlíko po bradě.