Gallirea - Příspěvky uživatele

//sakra a já zrovna chtěla napsat mistrovské dílo o pěti dějstvích v nádherných 1552 stranách :(

Arcanus se plně věnoval mrněti, které něco vysvětlovalo. Když mě to prtě oslovilo teto, tiše jsem zavrčela. Jí jed vrazim jestli bude takhle otravná až vyroste. Lilac mi začala chválit kožich, jako by mne viděla poprvé. Jen jsem protočila oči v sloup, protože jsem si myslela, že mi lichotí, aby nějak vynahradila to oslovení, které mi radost neudělalo. No nebyla jsem nadšená ano z lichotek. Náhle se tu objevila i Laura, která se svezla na vlně lichotek. Mrskla jsem ocasem a zavrčela, tentokrát více nahlas. Dělejte si že mě péči ještě chvíli a budeme bez Bety a otravného mrněte. Naštěstí Arc obrátil řeč.
Lov zněl jako dobrý nápad,i když já byla už unavená. Radši bych si šla lehnout. "Tak pojďme, ať to zvládneme rychle," prohodila jsem a pomalu se zvedla ze země. Arcanus už vyrazil. Cestou se podělil o svůj plán. "Nerada používám magie při lovu," zabrblala jsem, ale jinak jsem jen pokračovala v chůzi. Náhle jsem ucítila pachy. Byly blízko. Pomalu jsem změnila směr od ostatních. Přikrčila jsem se a pokračovala až jsem byla dostatečně blízko ke stádu. Zalehla jsem do trávy a čekala až Arc zaujme pozici. Někdy se hodilo, že uměl ovládat myšlenky a tak mi mohl říct kdy mám začít a co mám nahnat kam.

Lucy byla naštvaná, Sionn natěšený a Arcanus vypadal rozpačitě. Je super být doma. Protočila jsem oči v sloup, ale nic jsem raději nekomentovala. Bylo mi jasné, že Lucy je naštvaná na někoho jiného než na mě, jen jí sloužím jako hromosvod. "Měla by sis uvědomit s kým mluvíš Lucy. A taky to, že tvou rodinou je teď tvoje smečka," odvětila jsem s klidem. Nějaké rozčilování s ní nemělo cenu. Mrskla jsem ocasem. "Užijte si lov," dodala jsem, když se Sionn vydal pryč z lesa následován Lucy. Bylo fajn ho vidět jednou za čas takhle nadšeného. Možná si měl před tím odpočinout, ale tak snad se mu nic nestane. Obrátila jsem se na Arcanuse, který se mne zeptal, zda něco cítím. Jistě, že jsem cítila Lilac, která se navrátila do lesa. Jen jsem kývla hlavou, že ji cítím taky.
Rozeběhla jsem se v klidu za Arcem. Narozdíl od něj jsem tolik nepospíchala. Kdyby Lilac něco bylo určitě by o sobě dala vědět. Vlčice vypadala v pořádku. Trochu vyrostla, což bylo dobře. Sedla jsem si kousek od ní na kus trávy. Arcanus se hned pustil do povídání si. Jeho vyptávání působilo vždy zcela přirozeně. Já na to neměla buňky. Nějak mne nezajímalo, jestli má vlče hlad a je v pořádku. Kdyby něco potřebovala uričtě by si řekla. Laura má na starosti něco jiného než malé vlče, že.... Mrskla jsem ocasem a čekala jak se vyjádří Lilac.

" Lov ti určitě zlepší smysly i koordinaci pohybů," řekla jsem s jistotou v hlase k Sionnovi. "A o mojí výchově si promluvíme jindy," dodala jsem, protože teď se mi vyprávět úplně nechtělo. Arcanus i Lucy vypadali v pořádku, ale radost z našeho návratu měl jen Arc. Hodlala jsem ututlat informaci o vlčatech z Ragaru co nejdéle. Sionn ovšem nesdílel můj názor. Když všechno vyklopil, způsobil tím trochu většího povyku. To je blbec... Obrátila jsem oči v sloup. "Ještě tě musím naučit diskrétnost," procedila jsem šeptem mezi zuby, aby to slyšel jenom Sionn. Rozhodně se neuměl pořádně chovat a diplomacie mu vlastní nebyla. Nejdřív mluvil a pak myslel. "Ano, je to pravda. Lennie se narodila tři vlčata," řekla jsem s klidem a snažila se nevnímat Lucy a její výlevy.
" To ale není náš problém, že? Něčí vlčata v jiné smečce... Je pravda, že lov je potřeba," pokračovala jsem naději, že Lucy opět získá sebekontrolu. "Lucy vezmeš prosím Sionna na lov. Bude to tvůj lovec v zácviku a výcvik potřebuje jako sůl. Trocha běhu vám oboum prospěje," nadhodila jsem a doufala, že se toho Lucy chytí. Měla šanci se lovem uklidnit a vybít agresi. "Někde tu je Lilac můžete ji vzít sebou jako pozorovatele. Jednou jsem s ní lovila zajíce a je dobrá," dodala jsem když se mi do čenichu dostal pach vlčete.

Ještě já jakožto dement, můžeme to poslat ve více vzkazech do 1 vlákna?:)

//Mahtae

Byla jsem v lese hned. Moje tlapky se radostně zabořily do mírně slamněné trávy, která tu všude rostla. Přešla jsem do poklidného procházkového tempa. "Rowena, Sirius a... Alastor, pokud si to dobře pamatuji," odvětila jsem na jeho otázku, kterou jsem předtím nepostřehla. Byla jsem až zaražena tím, že si jména vlčat pamatuji. Normálně jsem si jména vůbec nepamatovala. Než jsem se rozešla za pachem Arcanuse otočila jsem se na Sionna. "Omlouvám se, pokud jsem se tě dotkla. Vím, že máš Nym rád a je to tvá dobrá kamarádka," řekla jsem s mírným neklidem v hlase. "Já jsem byla vychována jinak než ty nebo ostatní vlčata, takže některé věci prostě beru jinak," dodala jsem na vysvětlenou. Trochu jsem se totiž obávala, že i přes jeho slova, že mne má rád, to tak není. Mrskla jsem pak ocasem a rozešla se za pachem svého partnera.
Nebylo složité jej v lese objevit. Cítila jsem i Lucy, která se s Arcem o něčem bavila. "Zdravím," prohodila jsem a přiťapkala k Arcovi, abych mu olízla čelist. Byla jsem ráda, že jsem doma a tak se mi i ocas zhoupl ze strany na stranu. "Nerušíme?" zeptala jsem se s na oko hranou zdvořilostí. Bylo mi jasné, že jako alfa nemůžu rušit nikdy nikoho v tomto lese. Jediný kdo by si mohl stěžovat by byl Arc, pokud by něco řešil s jinou alfou. Odtáhla jsem se od svého partnera. "Vracíme se z Ragarrské smečky a přinášíme pozdravy od Saviora," řekla jsem klidně. Informaci o vlčatech jsem si nechala pro jistotu pro sebe.

//Západní galtavar přes Cedrový háj

Sionn něco pindal o tom, že nemusím zastavovat, že to zvládá dobře. Jen jsem nakrčila čenich. "Když myslíš," prohodila jsem a přidala do kroku. Nebyl to úplný sprint, ale naše do teď poměrně volné tempo by bylo příjemnější. Slunce nás hřálo do kožichů a já si připadala živější než nikdy. Náhle se Sionn naštval, protože is pořád myslel, že Lennie nevadilo, že jí očumuje vlčata. "Já chápu, e jsi se chtěl rozloučit a že si myslíš, že to Lennie ani Saviorovi nevadilo. Ale nenapadlo tě, že jsou možná jenom slušní a nechtěli tě hned od Nym vyhazovat, protože jim bylo jasné, že by se na ně rozlobila?" zeptala jsem se a snažila se na něj nebýt moc přísná. "Ale fajn, pokud tě nevynesli v zubech tak tě tam asi chtěli," dodala jsem, aby se zase nezačal ohrazovat, proti každémů mému slovu. Bylo mi jasné, že mu unikla pointa mého rozhořčení a tedy, že mne neposlechl. I kdyby mu to nakrásně dovolili a podepsali vlastní tlapou, pořád mne neposlechl. To mi vadilo ze všeho nejvíc.
Naštěstí byl náš domov už blízko. Možná jsme byla trochu více frustrovaná, protože jsem byla mimo území vlastní smečky moc dlouho. Popravdě jsem se necítila dobře, když jsem nevěděla, co se doma děje. Navíc když se Laura peleší kdo ví kde. Mrskla jsem ocasem a hodila pohled na Sionna. Vypadal poád naštvaně, ale na to jsem si od vlčat už zvykla. Jen jsem se na něj usmála a vběhla do lesa.

//Asgaarský hvozd

Návrat domů pro mne rozhodně nebyl něčím, co bych si nechávala dlouho ujít. Nechtěla jsem zdržovat Arcanuse, který chtěl vyrazit do cizí smečky. Nemusela jsem sice tolik pospíchat, ale zase bychom tam pak mohli strávit další týden. Nym určitě pochopí, že Sionn už musel jít domů. Nesmělým krokem jsem překročila hranice našeho lesa. Nevěděla jsem, jestli se Arc nebude zlobit, že jsem ho nechávala tak dlouho čekat. Naštěstí v lese nebyla cítit Laura, protože ta by mi jistě dala přednášku, že jsem byla dlouho pryč.
Neviděla jsem Arca, ale cítila jsem jeho pach, takže jsem se vydala za ním. Nemusela jsem lesem kráčet extra dlouho, protože jeho kožich jsem zaznamenala hned po pár metrech. Nesměle jsem k němu doklusala a opatrně mu olízla čenich. "Nevěděla jsem, že mi to bude trvat tak dlouho," začala jsem se omlouvat. Nebyla jsem zvyklá na to, se někomu omlouvat. "Nechtěla jsem tě nechávat čekat tak dlouho, ale Sionnovi se nechtělo od Nym." Něžně jsem se zavrtala Arcovi do srsti na krku. Nasála jsem jeho vůni, která byla tak příjemná. Něha, kterou jsem k němu cítila, byla tím největším pocitem, který jsem znala. Nevšimla jsem si Lucy, která stála nedaleko, ale hned jak jsem ji zaznamenala jsem se od Arca dtáhla.

Sledovala som stopy v tráve, ktoré sa predomnou odkrývaly. Vo vzduchu bola vone. Bol tak blizučko, že som sa ho mohla dotknut. Toho pachu, nie vlka. Kam si sa schoval... Tiško ako myška som sa pohybovala vpred. Netušila som ako by sa mi mohol schovať. No niekde tu musel byť. Nemohol ma oklamat. Ta vone bola opojná skoro až návyková. Nasala som ju do čenichu (//absolutně netuším, jak to napsat)a nechala sa jej omámiť, ako to len šlo.
Cítila som, že sa mu približujem, ale s každým mojím krokom, ako by aj on urobil krok vpred. Mrskla som nahnevane chvostom. Tyhle hry som nemala rada. No tak kde si? "křikla" som. Nemala som náladu sa tu za ním takhle motať. Popravde by sa on mal motať za mnou, nie? Mal by ma chcieť naháňať, nie že budem naháňať ja jeho. Netušila som, prečo je to naopak. Ale vedela som, že ak ho nenájdem rýchlo, tak sa z toho asi zbláznim. Hormóny so mnou mlátil. Potrebovala som poriadneho vlka. Pokiaľ ho nenájdem nájdem si iného.Náhle som ho videla, ako sa predo mnou zjavil. Jeho kožuch sa nádherne leskol. No nemohla som priamo určt o koho sa jedná. "Arcu?" Vlk sa na mňa pozrel žltými očami. Bola som zmatená, lebo mi na vlkovi niečo nesedelo. Nebol to Arcaus, aj keď vone bola jeho.

S trhnutím som sa zobudila.

//To byl zase porod A nevím, jestl nadrženost splňuje májové téma nebo ne, ale snad jo

Tak už si, sakra, lehni! Tebe mi byl čert dlužen. Nezvedený spratče. Až se tvoje máma vrátí, už nikdy tě hlídat nebudu.
Lehni si, tak!
Už je tma. Teď není čas na hraní. V noci se ven z nory nechodí.
Co je to za hloupou otázku, proč. Tak já ti to povím. Vždyť já se… já se taky bojím chodit v noci ven.
Ale to teda ne, že bych byla zbabělá! Jen mlč. Poslouchej.
Když jsem byla malý vlče, hráli jsme si s bratry v lese na kraji našeho území, tam, kde je les nejhlubší a stromy se ti tyčí vysoko nad hlavou. Máma nám říkala, ať nechodíme daleko, ale my ji samozřejmě neposlechli. Bylo už k večeru, smrákalo se rychle. Tma se na nás přikradla, jako se číhá na králíka – ten tě vůbec nečeká, plížíš se k němu tak, aby tě neviděl, pak rychle skočíš – chňap! A on ani neví, jak se na něm vůbec vzaly tvoje zuby. Taková to byla tma. Najednou bylo všude černo a my byli v nejhlubší části lesa, já a bratři.
V tý tmě jsme ztratili cestu, a po pachu se nám příliš nedařilo ji najít. Tak můj starší bratr zapálil ohnivou kouli – ovládal oheň, víš. Magii, víš – jako tvoje maminka. Vážně mu to šlo. Nechal ji vznášet se nad náma, následovala ho a osvětlovala nám všechny ty kořeny a výmoly, přes který jsme přecházeli. Vydali jsme se tedy konečně správným směrem – ale pak před náma něco zavrčelo a ten oheň osvítil čísi oči. Cizí oči, někdo cizí byl na našem území. A nikdy nezapomenu na ty oči – byly divoký, skoro šílený a zdály se vyděšený z toho ohně – a rozzuřený zároveň. Vážně nás to tehdy vyděsilo, už proto, že jsme je nikdo neslyšel se blížit. Připlížili se na nás, jako se čeká na kralíka, jako se plížila ta samotná tma. Číhali, pomalu se stahovali kolem nás. Najednou byly ostrý tlamy všude kolem. A ten vlk před náma, ten vlk s divokýma očima…
Už jsem popravdě zapomněla, co křičel, křičel něco o magii. Už to splývá. Ale je jedno, co říkal, nakonec – nedávalo to smysl. Shlukli jsme se a bratr zažehnul i vlhkou trávu kolem nás. Zdálo se, že se ti příchozí bojí ohně. Ale jen je to popudil. Bratr se ke mně tehdy ohlédl – a to bylo naposledy, co jsme se na sebe podívali.
Jeden z těch vlků se po něm vrhl, jakmile trochu polevila hradba toho ohně. A s ním i všichni ostatní.
Rozprchli jsme se, já a zbytek sourozenců, běželi jsme zpátky do nory, vyděšení. Ale mého bratra, toho už nikdy… nikdo… neviděl.
Co tím myslíš, že mám pořád všechny sourozence, že se to nikdy nestalo? Ovšemže se to stalo. Přece bych si to nevymyslela.
Co tím chci říct, tam venku je spousta zlejch cizích vlků. Šílenejch vlků. Některým stačí jen záminka, aby chtěli ublížit vlčeti.
Po soumraku chodí po kraji jako stíny, jako se plíží tma. Jako se číhá na králíka. Nevidíš je, nevšimneš si jich, ale jsou tam. Přiblíží se ze tmy, a - chňap!

Pojďte, malincí, pojďte. Hezky do kruhu k tetičce. Tak, netlačte se a poslouchejte. Hezky potichu naslouchejte. Tetička má něco důležitého, co vám, chce povyprávět.

Nuže, dnes vám řeknu pohádku o našem kraji. Žije se nám tady hezky, že ano? Oplývá nás tady harmonie. Je tady klid, sluníčko se na nás směje a jídla máme vždycky dosti. Už jste všichni viděli třeba králíka nebo srnky, jak se procházejí kolem? Ano? Tak to je dobře.
Ale věděli jste, že existují stvoření, pro které jsou malá vlčata, jako jste vy, přesně jako ten králík? Podívají se na vás a pomyslí si: „Vida! Lahodné masíčko!“ Trochu vám opadl ten úsměv z tváří. Ale to nevadí, jen poslouchejte.

Náš kraj totiž již není tak bezpečný, jako býval. Ne pro malé prcky. Tahle stinná stvoření sem přitáhla z dalekých končin. Táhnou za potravou, ha ha! Ehm. To byl vtípek, jen srandička. Neplakejte prosím. Ale je to k pláči, vskutku ano, temnota halí náš svět. Slunce je chladnější, a když prší, je to jako by nebe oplakávalo další ztracené dítě. A každý se bojí každého, paranoia se šíří.

Víte, takhle stvoření vypadají úplně jako vlci. Na chlup stejně. Klidně by to mohl být někdo z vás. Ne, ne, prosím, nepanikařte, dělala jsem si srandu. Jistě byste to poznali. Prostě se mezi nás vmísili. Takže musíte být opatrní, ano, malincí? Když se na vás někdo bude dívat a z huby mu poteče slina, utíkejte. Křičte o pomoc. Pokud vás někdo bude olizovat, nebo dokonce okusovat, ochutnává vás a vy přece nechcete být ochutnáváni. Utečte a zachraňte se.

Musíte vyrůst. Protože tahle pohádka nemá konec. Musíte vyrůst a zesílit. Stát se tím hrdinou, který náš krásný kraj zachrání před pohromou a zkázou, kterou se tady ta stvoření snaží působit. Ano, může to být i hrdinka. Takže chlapci a děvčata, cvičit, pořádně cvičit. Sílit a zrychlovat, ať přežijete a vyrostete v statné bojovníky. A pokud vám to nejde, naučte se lhát. Lžete jim, pokud bude třeba. Lhát pro záchranu života můžete. Nenáviďte s nimi magie a třeba vás nechají jít.

Co to? Proč zrovna nenávidět magie? Inu… Víte, bylo, nebylo, existovala smečka. A v té smečce žili dva typy vlků. Jedni ovládali magii, druzí tolik ne. No a představte si, jak by vám bylo, kdyby váš sourozenec ovládal mocnou magii a vy nic. To by se vám moc nelíbilo, viďte? A váš bratříček či sestřička by na vás celkem doráželi, že jo? To byste je taky přestali mít rádi a stali se zlými a útočnými. Nemějte jim to tedy za zlé. On je takové někdo stvořil, nenarodili se zlými. Tak na sebe buďme všichni hodní, ano?

Bylo nebylo, v jednom malém a útulném údolí žili dvě vlčí rodiny. Jedna rodina žila na jednom břehu, druhá naopak na tom druhém. První rodina byla obrovská, žila tam spousta vlků a jejich území v údolí? Oplývalo nádhernými květy, zelenou trávou, výhledem na nádherně upravené hory.A co na nich bylo zvláštního? Třeba když jeden malý špuntík kýchl, třeba poskočil o metr do výšky, nebo zapálil klacík, či trávu. Měli podivnou kouzelnickou moc, o které se může vlčátkům jen zdát! Druhá rodinka byla o něco chudší, co se členů týkalo, bylo jich pouze pár, ale jejich kožíšky byly jako ze škatulky úplně stejně šedé. Tato rodinka byla ale jiná, jejich území nebylo tak pěkné a jejich chování také nebylo příliš přívětivé. Tito jedinci neoplývali žádnou magickou silou, nýbrž se jí bránily zuby drápky. Je známo, že tyto dvě rodiny se moc v lásce nemají.
Jednoho krásného dne, se vlčátko, které oplývalo magickou silou vody, což je velice nebezpečná vlastnost, jít se samo napít k řece. Bylo to statečné vlčátko, poměrně veliké, ale rozhodně se nebálo a tak samo odešlo. U řeky úplně zapomnělo na čas, hrálo si tam s vodní hladinkou. Kdež v to se tam odnikud vzal šedý kožich, na druhém břehu. Jeho pohled byl vstřícný, ale přesto ostražitý. Lákal vlčátko, ať jde za ním na druhý břeh, že je to tam o moc lepší a že si celý den budou jen hrát. Vlčátku se to líbilo a tak se bezhlavě vrhlo do vody. Vlk se začal usmívat, jak se to naivní vlčátko nechalo tak lehce zlákat a zmanipulovat. Vlčátko skončilo v proudu řeky, již to vypadalo, že se nikdy nezastaví a navždy se ztratí pod hladinou. Malý knedlíček se napil vody, která mu zajela až hluboko do krčku a začal kašlat. Díky tomu v sobě probudil svou magii vody, která ho doslova vyšprtla z koryta a on přistál přímo na zemi, ale pro jeho smůlu, na druhém břehu.
Již bylo vidět, jak se zlí vlci rozbíhali ke svému novému úlovku. V poslední chvíli se tam ale dostavili vlci s magickými schopnostmi, kteří ty zlé zahnaly a vlčátko zachránily. Vlče bylo v ohromném nebezpečí a bez pomoci svých blízkých a rodiny by se už nikdy nemuselo vrátit zpátky. Dostalo kárání o tom, jak nebezpečné je chodit na hranici území a jak napínavé může být takové dobrodružství osamotě. Vlče si z toho vzalo ponaučení a už nikdy samo pít nechodilo.

V dávných dobách, kdy ještě skály nebyly ani tak vysoké jako stromy, a kdy hvězdy byly zemi o dost blíže, žili všichni vlci v jedné velké prasmečce. Jmenovala se Kapijská a vlci v ní byli šťastní, moudří a silní. Nikdo v ní nikdy neonemocněl a nemusel se bát, protože vlci drželi vždy při sobě. Byli jedna velká rodina.
Jenže jednoho dne se vše změnilo. Mezi vlky, kteří měli všichni hodná a upřímná srdce, se objevil toulavý lišák. Přál si se přidat do smečky, ve které jsou všichni v bezpečí. A vlci, protože jejich srdce byla čistá a jejich mysli otevřené, lišáka přijali mezi ně.
Avšak lišák nebyl jako oni. Tam, kde ostatní vlci pracovali, on spal. Tam, kde ostatní přáli krásného dne druhým, žárlil a záviděl. Avšak vlci byli příliš dokonalí na to, aby lišáka vyhnali. Jednou ho přijali mezi sebe, tak jak by ho mohli vyhnat zpět do krutého světa?
Avšak prašivý lišák do smečky nepřinesl pouze svůj hladový krk. Přinesl také cosi zapovězeného. Magii. Ta dokázala všechno ulehčit, a lišák mohl získat cokoliv si přál, aniž by si to zasloužil.
Den se s nocí sešel a lišákovi nestačilo pouze jídlo a ochrana, které mu smečka mile poskytla. Chtěl lásku. Vyhlídl si nejkrásnější vlčici v celé smečce, partnerku alfy, a pomocí kouzel ji přinutil, aby se do něj zamilovala. Vlčice byla statečná, bránila se. Byla oddaná svému partnerovi a své smečce. Avšak zrádná kouzla lišáka byla silnější. Netrvalo to dlouho a na svět přišli jejich potomci.
Už se dávno zapomnělo, kolik těch potomků bylo, ale vypadali přesně jako ostatní vlčata z Kapijské smečky. Byli podobně chlupatí a podobně maličcí, jenže když si je vlk prohlédl pozorněji, viděl, jaké zrůdy lišák s vlčicí stvořili. Jejich děti v sobě měly kapičku magie, která rostla společně s nimi. Škrábala se na povrch a chtěla zničit štěstí všech vlků.
Jakmile tito potomci vyrostli do dospělých skorovlků, magičů, jejich oči, kdysi ještě dokonalé, vlčí, se zbarvily do nepřirozených barev, a z jejich obličejů, kdysi krásných, se staly pokřivené úšklebky. Vlci nemohli učinit jinak, než tyto zrůdy i s lišákem vyhnat.
Jenže magie zabila všechno dobré v magičích a nyní jim našeptávala, aby se nevzdali bez boje. Magičové tedy přinutili pomocí svých záludných kouzel vlky Kapijské smečky, aby se obrátili proti sobě. Partneři si ubližovali. Bratři na sebe cenili tesáky. Alfa stál na pokraji skály, připraven skočit, až si to kouzla skorovlků budou přát.
Jenže ve všem tom zmatku lišák a jeho potomci na něco zapomněli. Matka magičů nyní prozřela. Viděla hrůzu, kterou způsobili, viděla, jak je její smečka na kraji svých sil. Vzteky bez sebe přiskočila k lišákovi a prokousla mu hrdlo.
Krev, která z podlé lišky tekla, navždy zničila Kapijskou smečku. Ta už nikdy nemohla být tak krásná, protože v její půdě byla krev magiče.
A skorovlci? Ti se ulekli a utekli pryč, kamsi do hlubokých lesů. Tam si založili vlastní smečku a zplodili spolu další magiče. A ti tam běhají dodnes. Stále rozzlobení a připravení zahubit kohokoliv, kdo je čistý vlk.