Gallirea - Příspěvky uživatele

Arcanus se mě začal vyptávat na to, proč jsem po tom všem šla za Životem sama. "Sionn se za ním chtěl jít podívat a já nechtěla, aby tam v své zbrklosti vyrazil na vlastní tlapku," řekla jsem a otevřela svoje unavené, rudé oči. Pomalu jsem se přetočila na břicho, abych mohla lépe mluvit. Navíc jsem nechtěla působit nezdvořile. "Říkal něco o tom, žij a nech žít a že to Styx měla v mládí těžké nebo co, prostě kecy," zhodnotila jsem. "A pak na mne prsknul ten déšť prý jako kompenzaci nebo tak něco," dodala jsem rozhořčeně, protože jestli si myslel, že mě uplatí nějakým mladistvím elixírem, tak se pletl. Mlaskla jsem. "Mimochodem zjistila jsem, že Styx tu má sourozence. Minimálně bratra, ale řekla bych že jich je víc. A vlčata nekradou, ale chtějí je sežrat," řekla jsem Arcovi nové informace, které jsem získala z Noroxe. "Svět začíná být víc a víc nebezpečný, hlavně pro vlčata..." odmlčela jsem se.
Arcovo další jednání mne moc neuklidnilo. Působil dokonce uraženě, že jsem nevyjela a neudělala scénu, že se koukal na něčí zadek. Zajímalo by mě čí? Mrskla jsem ocasem až se zvedl prach v jeskyni. "No co? Jsem už moc stará na to, abych ti tu dělala nějakou žárlivou scénu," podotkla jsem s klidem a pak jsem se natáhla k Arcovi, který ležel kousek ode mne a olízla mu ze spoda čelist. "Věřím ti, že bys mě kvůli nikomu neopustil a to mi stačí k tomu, abych nemusela vyvádět, kvůli kařdé prkotině," řekla jsem s klidem. Rozhodně bych svou případnou žárlivost a hněv nedala sežrat Arcovi. Spíš bych se nenápadně vypořádala s obětí jeho zájmů. Možná by prostě zmizela. Puf... Menší nehoda u propadliny nebo trocha ohně... nezbudou ani kostičky.

Arcanus mi vysvětlil, co po mě vlastně chce. Nejprve mi to nedocvaklo, asi to bylo tou únavou a nebo jsem prostě jenom nebyla tak bystrá, jak jsem si myslela. Vedle kůže se objevila ohnivá koule, která začala vysušovat kůži. Na jedné straně ji trochu sežehla, takže se místností rozlila podivná vůně... spíš zápach než vůně. Pk koule zmizela. Nebylo třeba si tu udržovat oheň, i když byla jeskyně vlhká, venkovní teplo pronikalo až sem. Zima mi rozhodně nebyla. Arcanus byl poněkud tižší než obvykle, ale kladla jsem to za vinu únavě. Měla jsem se vrátit dřív. Položila jsem si hlavu opět na zem a přivřela oči. Chtěla jsem se trochu prospat, než se zase budu mustit do každodenního starání se o někoho jiného.
Ticho prolomil až Arcanus, který mi skládal kompliment. Jen jsem mlaskla a ani neotevřela oči. "Za to může Život," řekla jsem s klidem, už mě to tolik neštvalo. "Pravděpodobně něco udělal, protože mne pokropil lepkavým deštěm a najednou jsem se cítila lépe. Sionn i Savior říkali, že jim přijdu mladší, ale neřekla bych, že by Život zrovna rozdával mládí," dodala jsem na vysvětlenou. Než jsem stihla říct cokoli jiného, začal se Arcanus ošívat a pak z něj vypadlo pár prostých vět. V hlase jsem mu slyšela strach. Jen jsem otevřela oči ve stylu "co prosím?", ale jinak jsem nehla ani brvou. Pak jsem se začala smát. "Hahahahah," roznášel se můj smích jeskyní a odrážel se od stěn. "To nevadí," dodala jsem a znovu zavřela oči. Opravdu mi to bylo fuk. Mohl se koukat na koho chtěl, dokud na ně nešmatlal bylo mi to jedno."Dokud se jenom koukáš, je mi to fuk. Navíc kdybych chtěla udělám z ní nebo nich mastný flek, takže..." nechala jsem to vyset ve vzduchu. Já neměla taky úplně čisté svěodmí, ale narozdíl od Arca jsem si to hodlala nechat pro sebe. Všichni nemusí vědět všechno.

//Les

Pomohla jsem Arcovi dotáhnout kus kořisti do úkrytu. Bylo to poměrně lehké a ani jsem se nezadychala. Asi už jsem si zvykla. Mrskla jsem ocasem a pustila se do jídla. Čerstvá krev mi tekla mezi zuby. Mlsně jsem si ji olizla čenich. Bylo to lahodné. Po tak dlouhé době jsem se mohla pořádně nadlábnout. Nebylo tedy nutné něco říkat, jen jsem si užívala jídlo. Když jsrm snědla svůj díl, mohla jsem reagovat na Archiv dotaz. "Nebude to potřeba, neboj," řekla jsem s klidem a lehla si na bok tak, abych si neležela na té modříně. Položila jsem si hlavu má zem a sledovala Arca jak se stará o kůži. Bylo hezké ticho a já si užívala odpočinek. Nebylo třeba nic říkat. Chtěla jsem si vydechnout, když už jsem konečně měla tu možnost. Najednou mne Arc vyrušil. "Co?" nechápala jsem, co po mě chce.

Všichni vypadali v pořádku. Byla jsem ráda a pomalu se k nim přidala. Arc hned začal, že mi tu nohu vyléčí. "Nic to není. Jen menší kopanec, předpokládám, že tam budu mít modřinu jak kamzík velkou, ale to bude za chvíli v pořádku," prohodila jsem zvesela. Neměla jsem v lásce nějakou přehnanou péči. Pak jsem se obrátila k Lilac a Lauře. "Doufám, že jsi dávala pozor. Až budeš větší budeš moct chodit na lovy s celu smečkou," řekla jsem k ní trochu chladnějším hlasem. Na rozmazlování vlčat tu byla Laura. Mrskla jsem ocasem. "Díky že na ni dohlédneš," řekla jsem Lauře a přejela ji pohledem. Nechtěla jsem o Castorovi začínat dřív, než se k tomu vyjádří ona. Neměla jsem povahu na to strkat nos do věci, které se mne netýkali. A i když by jejich vztah mohl být ohrožením pro smečku věřila jsem, že Laura s tím případně něco udělá sama. Otočila js se k Arcovi a pomohla mu s kořistí. Vyrazili jsme směrem k úkrytu a vlčici s malou nechali v lese

// Jeskyně

//6 drahých kamínků se ti zjeví přímo v úkrytu

//7 drahých kamínků už míří do tvého úkrytu

//ten pocit když si až teď přečteš že je furt tma :D tak to berte tak, že se jedná o měsíční světlo

Pomalu jsem se začala plazit po zemi. Byla jsme tak blízko, že jsme cítila, jak mne mech a tráva lechtají na břiše. Slyšela jsem skoro nepoznatelné křupání větviček pod mými tlapkami. Země byla chladná a její chlad se přenášel do mého těla. Cítila jsem, jak mi vítr olizuje uši a díky tomu jsem poznala, jakým směrem se mám natočit, abych pořád zůstávala v závětří. Proplétala jsem se opatrně ze strany na stranu, z úkrytu do úkrytu. Jednou jsem využila jako štítu kámen, jindy kus křoví. Snažila jsem se dostat nepozorovaně ke stádu, které nebylo daleko. "Vidíš toho mladého na kraji? Nažeň ho směrem ke mně. Až bude dostatečně daleko od stáda, spoustám ho kořeny," slyšela jsem v hlavě Arcův hlas. Na chvíli jsem se zastavila a pokusila se najít zvíře, o které má Arcanus zájem. Nebylo to úplně daleko, ale zároveň jsem v cestě neměla žádný větší úkryt. Pokud by se stočil vítr, mohli by mne snadno ucítit.
Opět jsem se dala do pohybu. Čím blíže jsem byla, tím více jsem cítila adrenalin, který mne chtěl pohánět dopředu. Musela jsem se ovládat, abych zůstala co nejvíce v klidu. Mohla jsem použít magii neviditelnosti, ale já nechtěla. Magie se nemají nadužívat. Snažila jsem se uklidnit svou vlastní mysl. Soustředila jsem se proto na všechny své smysly. V uších jsem slyšela, jak stádo přešlapuje. Sem tam někde někdo zafuněl. Oči jsem nezpouštěla z kořisti. V čenichu mne lechtal slabí pach krve. Některé ze tvířat bylo asi zraněné. Možná jsme měli vybrat, to zraněné. Moje tlapky se opatrně opíraly o navlhlou půdu. S každým krokem jsem byla blíž a blíž. V tlamě jsem cítila sliny. Už jsem byla skoro u něj. "Můžeš."
Vyrazila jsem. Moje zjevení se uprostřed stáda vyvolalo kýžený rozruch. Chňapla jsem zuby po boku naší kořisti. Udělal přesně to, co by udělal každý. Otočil svůj běh pryč od hrozícího nebezpečí. Zamířil přímo k Arcovi, což jsme přesně chtěli. Já ovšem neměla čas čekat, jak to s naším obědem dopadne. Stádo se dalo do pohybu jedním směrem. Všichni následovali vůdce a bylo jim tedy jedno, že v podstatě obklíčili i svého lovce. Hnědá masa těl mi bránila ve výhledu a já nedokázala najít úkryt. Musela jsem se dát do pohybu s nimi. Kdybych se zastavila, kopyta těch co běželi za mnou by mne rozdrtila.
Nad hlavou mi začalo svítat. Sluneční paprsky pornikaly skrze staré stromy a tvořily na zemi kaluže světla. Stádo vbíhalo do těchto kaluží a jejich kožich se vždy zalesknul. Za běhu jsem se rozhlédla, chtěla jsem najít skulinu jak se ze stáda dostat pryč. Momentálně jsem však nebyla schopná nic najít. Vycenila jsem zuby a přidala do kroku v naději, že se mi podaří ze stáda uniknout rychlostí. Chňapla jsem zuby po muflonovi, který do mne strčil. Těsně se mi podařilo protáhnout za jeho zadkem aniž bych dostala ránu. Přiblížila jsem se tak blíž ke straně stáda, odkud bych mohla uniknout. Nejhorší bylo, že když se stádo dalo do pohybu nic je nezajímalo. Bylo jako jeden organismus, který se žene v před a je mu naprosto jedno, jestli je stále pronásledován. Všichni se hnali za tím, co běžel ve předu a dokud on nezastaví, nezastaví nikdo. Musela jsem se dostat pryč, co nejdříve.
Uviděla jsem jak stádo přede mnou nadskakuje. Musela tam být kláda nebo kámen. To bych mohla využít, jako dčasný úkryt než se přeženou. Věřila jsem, že tak se odtud dostanu nejbezpečněji. Přidala jsem do kroku, abych se mohla lehce za překážkou schovat. Plánovala jsem si, že se k ní sklouznu a zarazím se o ní. Pak už jen budu ležet a doufat, že mne všichni přeskočí. Už jsem to měla na dosah. Stárá kláda stromu, který pravědpodobně v bouřce spadl na zem a teď se rozkládal. Stával se součástí lesa, jen v jiné formě. Připravila jsem se ke sklouznutí. Přikrčila jsem se... náhle do mne ze strany někdo uhodil. Odmrštilo mne to stranou od klády a já ji minula. Sakra! Znovu jsem nabrala rychlost, abych neskončila pod kopyty.
Uděla jsem chybu, když jsem se zvedla a dala do běhu. Měla jsem vystartovat a pak hned zalehnout, ale v okolí nebylo nic, za co bych se schovala, aby mne stádo nepřeválcovalo. Měla jsem si to víc promyslet.Drcla jsem bokem do mláděte, které se objevilo vedle mě. Vyvedla jsem ho tím z rovnováhy, takže strčilo do samice vedle sebe. Náhle se tam objevila jen nepatrná škvírka, která vedla ze stáda ven. Přidala jsem do kroku. Sprintovala jsem jako o život. Ucítila jsem, jak mě někdo nakopnul do pánve. Adrenalin naštěstí utlumil bolest na tolik, že jsem se nezastavila. Jen jsem mírně klopýtla a pokračovala dál. Už jsem viděla les. A pak...
Vyrazila jsem ze stáda jako střela. Byla jsem zadýchaná, ale zastavila jsem se až, když jsme byla v bezpečném krytu jednoho ze stromů. Stádo nezastavilo. Mírně se stočilo ode mne, ale uhánělo lesem dál. Hvozd byl dostatečně velký a mě bylo jasné, že poběží ještě chvíli dál. Oddechovala jsem zhluboka. Adrenalin ustupoval a do boku se mi dostávala bolest. Věděla jsem, že kost se mi nezlomila, ale pravděpodobně ten kopanec způsobí modřinu. Otočila jsem se a doufala, že Arcanus už se nějak postaral o naší kořist. Pomalým krokem jsem se začala vracet zpátky.
Celý tenhle závod nemohl trvat více jak pár minut, ale mě to připadalo jako věčnost. Pomalým krokem jsem následovala rozervanou zem, který se stala obětí dusajícího stáda. Naše oběť se válela na zemi a byla omotána kořeny. Jen jsem zavrtěla hlavou. Bylo mi jasné, že to Arc udělal kvůli Lilac, aby nedošlo k jejímu ohrožení. Doufám, že ho zabije rychle. Zůtala jsem stát a čekala až Arc dílo dokončí. Sama jsem se zapojovat nechtěla. Bok mne bolel a já bych se ráda šla natáhnout.

//10 oblázků a 5 mušliček :)

//7 drahých kamenů :)

// 1 křišťál, 7 drahých kamenů, 5 mušlí a 6 oblázků :)

//Jejda, příběh hezký, ale nesplěno zadání vše na jedno písmeno zde: "Proč to děláš? Nechceš dělat něco lepšího?" Ale za snahu a výdrž ti uděluji 5 kamenů a za májovku 6 oblázků a 10 mušlí :)

//Zajímavé, velmi zajímavé... 6 kamenů, 7 oblázků a 5 mušlí :)

//Tak doufám, že jejich vlčat se nedožiju :D 7 drahých kamenů, 5 mušliček a 6 oblázků :)