Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Ležela jsem si v pohodlí na svém kameni a vyvalovala břicho, které se pomalounku začínalo nafukovat. Zatím to byla jenom taková boulička, jako když se přežerete. Možná by bylo lepší, kdybych byla přežraná. Mrskla jsem znuděně ocasem, protože se ke mně nikdo nehnal. Nebo to tak zatím vypadalo. Pach Lilac a toho cizího vlčete se ke mně sunul rychlostí nula nula prd za hodinu. Doufám, že to není nějaký její brácha, bratranec nebo tak něco, co by chtěla vrhnout na krk naší smečce. Zavrčela jsem znechucením a zavřela oči. Bylo mi jasné, že až vlčata dorazí, dozvím se vše, co potřebuji.
Najednou se ovšem dostavilo něco jiného než vlčata. Zem se otřásla. Otevřela jsem oči, abych mohla zjistit, co se děje. Zemětřesení bylo neobvyklé, ale možná si jenom někdo pohrával s magií země a nezvládnul to. Zvedla jsem se na všechny čtyři a seskočila ze svého vyhřátého místečka na zem. Kousek od mého tábořiště se nalézala podivná věc. Vypadalo to jako brána, která vedla k Smrti domů. No doufám, že tohle není nějaký její přístavek. Mrskla jsem ocasem a sledovala jak se z brány sype písek a divné věci. Bodající kytky, nějaké divné krysy a tak dále. (//doufám, že nevyleze i velbloud) Vůbec se mi to nelíbilo, ale co se dalo dělat. Další magický den v našem lese a zrovna, když je Arc mimo. Jako by to tušil... Mrskla jsem ocasem a čekala, co se bude dít dál.

//Já snad budu čas mít každý den dopoledne na jeden dva posty :) při nejhorším to jistí mobil

Arcanus se nakonec rozhodl, že do močálů půjde. Při představě toho zápachu se mi začal zvedat žaludek. "Ne já zůstanu hlídat tady," zabručela jsem a zamířila jsem směrem hlouběji do lesa. Nějak jsem neměla na nic náladu. Byla jsem více než podrážděná a moje nevolnost byla nepříjemná. Jeden by řekl, že už jsem si na to všechno zvykla, ale já ne... Motala se mi hlava, což bylo nepříjemné a tak hned, když jsem našla kámen dostatečně vyhřátý sluncem svalila jsem se na něj.
Z lesa ke mně přicházely různé pachy. Cítila jsem Lauru, jak mizí na severu pryč z lesa. Tesaie se někde u hranic rozložil na zemi a spal. Na hranici s Borůvkovou smečkou se objevila stopa Lilac a nějakého vlčete. Mrskla jsem ocasem a v duchu poděkovala za magii našeho lesa. Bez ní bych musela pořád někde běhat a zjišťovat kde kdo je. Takhle jsem tu mohla jenom ležet a nic nedělat. Zvedla jsem hlavu. "Auuuuuuuauuuuuu," rozneslo se moje vytí, které se melodicky houpalo s větrem dál a dál. Oznámila jsem tak komukoli kde se nachází a kde mne najde. Pokud měl někdo zájem o mou maličkost, mohl si za mnou dojít.

Arcanus mě doběhl. "Pokud umí život rozdávat nevidím důvod proč ne," prohodila jsem. "A pokud ne zadarmo za menší úplatu určitě. Je stejný jako Smrt i když tvrdí že ne. Za hezkou kytku nebo kámen udělá cokoli," dodala jsem a pohrdavý tón mého hlasu jasně naznačoval, co si o tomhle prodejném jednání myslím. Obcházení hranic se zdálo nudné, ale aspoň to utíkalo. "A nechceš se vydat do těch močálů?" nadhodila jsem. " Rozhodně to bude lepší teď než později," dodala jsem, protože bude lepší mít vše vyrovnané a urovnané, než se nebudeme moct z lesa ani hnout. Mrskla jsem ocasem a nasadila svižnější tempo. Byli jsme už na východě našeho území. Midiam byla cítit ve vzduchu. Sedla jsem si na zem a čekala na Arcovi vyjádření. Samotné se mi nikam nechtělo. Neměla jsem náladu na jiné alfy. Měla bych být milejší. Arcanus se hodně snažil, ale já byla dnes nějaká přešla. Něco mě že vnitř žralo.

Otřela jsem se o strom. "Nevím jestli je to úplně výhodné. Spíš bych počkala, co se časem vyvrbí. Třeba se Castor nějak projeví nebo se Lucy uklidní, kdo ví... Nechala bych tomu čas, i když i ten nás už poměrně dost tlačí," řekla jsem smutně, protože bych opravdu nerada obětovala další vlčkovské období svých potomků smečce. Chtěla jsem si to tentokrát užít. Válet se s vlčaty a nic moc nedělat. Mrskla jsem ocasem. No uvidíme, jestli vůbec nějaká vlčata budou. Už jsem nebyla nejmladší, i když díky Životu jsem tak vypadala. Kdo však může vědět, jestli jeho kouzla byla tak silná, aby mne omladila i zevnitř? Nechtěla jsem si ani představit tu hrůzu, že by se stalo to samé co s Castielem. Počůrala jsem mírně křoví, které bylo opodál. Tahle procházka mne přestávala bavit. Dřív jsem měla obcházení hranic ráda, ale teď mne to spíše otravovalo. Kam se podělo to nadšení, ten elán. "Chtělo by to promluvit si s Gee a Calumem. Měli by se více starat o smečku a být víc tady než trajdat po světě," prohodila jsem úsečně. Calum byl v lese, protože jsem ho cítila, stejně tak i Gee, ale oba pachy byly nevýrazné a slabé.
"Až se Etney vrátí promluvíme si s ním," prohodila jsem a přikývla. Arcanus se díval na nějakou noru a naznačoval, že můžeme zajíce ulovit. Jen jsem nakrčila čenich a pokračovala v chůzi. Žrala jsem nedávno a tak jsem neměla potřebu žrát zase.

Protočila jsem jenom oči v sloup a pak se postavila. "Jak myslíš," řekla jsem nakonec. Trochu mne zaráželo, jak všichni přijali Lilac bez menších obav nebo pochybností. I když byla jenom vlče, mohla být nebezpečná. A pokud jim přirostla k srdci, mohla být nebezpečná ještě víc. Pomalu jsem vyrazila k hranicím, bylo načase je obejít a obnovit. Věděla jsem, že mne Arcanus bude následovat. "Jak říkám Castora moc neznám, ale možná máš pravdu a chtělo by to někoho víc od rány," řekla jsem klidně. Pomalu jsem si to našlapovala až k severní hranici s borůvkovou smečkou a začala jsem obnovovat hranice. Sem tam jsem se o něco otřela, nebo označkovla strom či keř. "Nenaučí se to ovládat. Je už moc stará na to, aby se dokázala pořádně změnit," řekla jsem ohledně Lucy. "Navíc nemá respekt. Beta musí umět prokázat respekt když je to třeba, ale to by ona nedokázala... Pořád je to jenom malé děcko, kterému umřela máma a táto ho odkopl," prohlásila jsem vážným hlasem. Bylo kruté to takhle říct, ale lepší je říkat krutosti nahlas, než si je myslet nebo špitat někomu za zády.
Pohledem jsem zabloudila k sousední smečce, když o ní mluvil Arcanus. "Nevím," podotkla jsem. Bylo zvláštní, že smečka ještě nezanikla. Většina z nich zanikla poměrně rychle po tom, co alfa přestala plnit své povinnosti. "Etney je silný vlk, ale nevím... možná až se vrátí to s ním probereme. Svou funkci skoro nezastává, protože někde trajdá... možná mu ji budeme muset vzít," řekla jsem nakonec a pokračovala v chůzi.

Sledovala jsme jak oheň hoří a dým stoupá. Z kůži začalo ubývat až z nich skoro nic nezbylo. Uhasila jsem oheň, aby nedošlo k nějaké nehodě. Na zemi zůstalo jenom malé kolečko spáleniště a trochu toho prachu, který výtr za chvíli rozfouká. Mrskla jsem ocasem. "Tady ale nemusí jít o její výchovu. Může být třeba nemocná nebo něco podobného, co my víme. Protože mi řekni jeden solidní důvod, proč by cizí vlk riskoval běh až do centra Gallirei, aby tu odhodil vlče na hranicích... pokud se ho nechtěl efektivně zbavit z nějakého závažného důvodu," prohodila jsem zamyšleně. Pokud se tulák chtěl zbavit vlčete mohl ho nechat u nějaké smečky na okraji kraje, ale naše smečka byla přímo uprostřed. Nedávalo to smysl. Zavrtěla jsem hlavou.
Konverzace se stočila na Lauru a její pozici bety. Sedla jsem si na zem. "Sionn mi říkal, že ji nedávno viděl s Castorem, i když co já vím, co viděl," podotkla jsem. Ne že bych Sionnovi nevěřila, ale pořád byl mrně, které nerozumí všemu. "Nevím zda by se na tu pozici Castor hodil, moc ho neznám," dodala jsem ještě, abych zarazila Arcanusovi řeči o tom, jak je to výborné, že se našla nová beta sama. Jistě bylo by milé mít tu beta pár a nemuset se o nic starat, jenže nechtěla jsem mít v beta páru někoho, koho pořádně neznám. Mrskla jsem ocasem. "Kdyby Lucy nebyla tak nevycválaná, mohla by být s Laurou na pozici bety. Sice by to bylo neobvyklé, ale možné. Nemusí být přece pár, aby zvládali smečku v době naší nepřítomnosti ne?"
Poznámky o Etneym jsem přešla s povzdechem. "Nemyslím si, že slova pomůžou. Bude opět naštvaný, že všechna láska nepatří jemu, i když už je dospělý a měl by si hledět svého. Jen doufám, že neprovede něco těm maličkým," řekla jsem s rezignací v hlase.

//jeskyně

Vytáhla jsem staré kožešiny ven z jeskyně. Dál od vchodu jsem je naskládala na sebe. Nerada bych podpálila i něco jiného než kůže. "Možná nějaké kytky," navrhla jsem na Arcanusův dotaz ohledně vůně. Nic mě nenapadlo. Popravdě jsem byla ráda, že to tam nesmrdí víc. Zaměřila jsem se na kůže a ty se vznítili. Mrskla jsem ocas a sledovala, jak se kůže mění v černý dým a stoupají k nebi. Jak jednoduché. Změnit část něčeho co bylo živé v kousek kouře. "Lilac je pořád cizinec. Nedivím se ostatním," prohodila jsem stroze. "I když už se pro ni její rodiče asi nikdy nevrátí, nemáme ponětí kdo to byl a proč ji tady nechal," dodala jsem. Jak naznačil Sipnn, malá vlčice není nebezpečná, ale já se pořád obávala, co se stane až vyroste. "Laura se jí věnuje dost,jako všem vlčatům. Ale nevím zda bude nadšená z nové várky práce," prohodila jsem zamýšlene. Kůže se pomalu měnilyv prach.

//zítra tu celý den nejsem, tak pokud by na mě došla řada tak mne v pohodě přeskočte

Arc prohlásil něco o tom, že se mu momentálně nikam nechce a že by šel raději nco ulovit. Zase?! Mě představa dalšího lovu moc nenadchla. Jak jsem se rozležela, rozležela se i modřina, kterou jsme měla na boku. Momentálně jsem tedy na nějaké zakusování skákajících zajíců neměla ani pomyšlení. Představa jak se někde ještě natáhnu a znemožním, mě mírně řečeno odpuzovala. Podívala jsem se na Arca a přešlápla jsem. "Radši bych šla na ty hranice, pokud to nevadí," řekla jsem trochu omluvně. Nechtěla jsem vypadat jako srábek, co nechce jít lovit. Mrskla jsem ocasem a pomalu zamířila ven z jeskyně, která byla vlkhká a mírně zapáchala. "Vzala bych kožešiny, které už k ničemu nejsou ven... aspoň je budeme moct spálit," prohodila jsem a nakrčila čenich. Ten puch, který se linul z některých byl opravdu nechutný. Možná bych radši spálila všechny, nerada bych šla spát s kusem Saviora nebo Lennie vedle sebe... Znechuceně jsem se otřásla. Cestou jsem popadla pár starých kožešin, které už měly to nejlepší za sebou. Začala jsem je s klidem táhnout ven z jeskyně, jako by se nechumelilo. Spánek, vydatné jídlo a trochu vybití hormonů mi dodalo energie na celé dopoledne. Venku byla pořád tma, ale co se dalo dělat.

//les

Arc vypadal zamyšleně. Někdy mne i mrzelo, že se mu taky nemůžu hrabat v hlavě. Mhee někdy je lepší věci nevědět. Nejspíš jsem Arca vytrhla z myšlenek, svým hlasem. Jen jsem nakrčila čenich. Nebylo mi úplně po chuti vyhánění Etneyho, ale na druhou stranu byl Arcův návrh rozumný. Pokud se nedokáže přizpůsobit, co s ním asi tak můžeme dělat. Nehodlám opravovat každou vzpomínku, kterou na něj budou vlčata mít, jen aby se z toho nesložila. "Než se narodí potrvá to. Není třeba nikam spěchat," řekla jsem s klidem. Když jsem čekala Etneyha, Awnay a Castiela byla jsem do všeho hrrr. Vše muselo být připravené předem. Když jsem čekala Sionna, nebylo na nic z toho čas. Teď čas byl, ale nějak mě to už přešlo. Musím se pak zeptat Saviora, jestli to měl podobně. První várka byla samý strach, aby se jim něco nestalo. No a ty další už jeden bere jako malé nerozbitné hopíky. Zastříhala jsem ušima a položila si hlavu na tlapky. Pomalu jsem odplula do říše spánku...

Spala jsem beze snů. Když jsem rozlepila víčka byla pořád tma. Noc trvala už opravdu moc dlouho a já doufala, že brzo vykoukne na oblohu zase slunce. Pomalu jsem se zvedla na všechny čtyři. Nejprve jsem si protáhla přední tlapky a potom ty zdaní. Nakonec jsem si sedla a začala si olizovat tlapky. "Dobré ráno," pozdravila jsem Arca, když jsem si všimla, že se pohnul. "Nějaké plány pro dnešní noc?" zeptala jsem se, protože osobně mě napadlo jen vyrazit obejít hranice. "Možná bys měl vyrazit do té vedlejší smečky. Lepší jít teď než potom," dodala jsem se zamyšlením. Rozhodně bych byla radši kdyby šel teď a pak zůstal tady doma.

Jak jsem se tak rozležela únava na mě pomalu začala dopadat. "Uvidíme," odbyla jsem Arcovu obvyklou otázku, protože po těch letech by už mohl vědět, že já nevím. Zívla jsem a na jeho nabídku pokusu číslo dvě jsem jenom zavrtěla hlavou. Původně jsem se cítila plná sil, ale teď jak jsem tu tak ležela jsem měla chuť jen ležet. Možná že až se trochu porspím tak pak... Nechala jsem tu myšlenku nevyřčenou. Pokud Arc chtěl stejně by si to v mé hlavě přečetl. Pomalu jsem se protáhla a pak se zase stáhla do klubíčka a opřela se o Arca. Položila jsem si hlavu na tlapky a koukala po jeskyni. "Absolutně netuším, jak tohle vezme Etney," řekla jsem, co mě momentálně tížilo asi nejvíce. Sionn vezme nového sourozence s klidem nebo s radostí, ale Etney a Awnay nám vyčetli už jenom to, že jsme měli Sionna. Zavrtěla jsem mírně hlavou, protože mne to unavovalo. Nechtěla jsem už více řešit problémy svých vlčat s jejich sourozenci. Bylo to unavující a už i otravné. Při nejhorším bude muset Etney odejít. Mrzelo mě si tohle připustit, ale on nebyl přínosem ani pro smečku, ani pro Sionna a Arca. Že mě emocionálně vyčerpává mi nevadilo, zasloužila jsem si to, ale jeho chování k Arcovi a Sionnovi mne mrzelo. A popravdě jsem nechtěla, aby stejně jako Sionna deptal i nového sourozence.

Arcova slova "umím i lepší" mě trochu zaskočila. Jako lepší pohledy nebo vlčata? Chvíli jsem se pozastavila nad demencí svého vlasního mozku. Už mi to nemyslí jako dřív. Nebo aspoň nejsme schopná myslet normálně. Jako by mi s tělem omládnul i mozek. Jen jsem mírně zavrtěla hlavou, abych se zbavila všem myšlenek, které momentálně nebyly zapotřebí. Černý vlk mne ujistil, že smečka bez mého dohledu všechno zvládne a že se sám postará o dva syny, kteří ve smečce vzbuzovali nejvíce problémů. Mlaskla jsem. Tohle byla nabídka, která se prostě neodmítá. Už jen z toho důvodu, že kdybych ji teď odmítla, asi by mě Arc kousnul trochu někde jinde, než na uších. Popravdě vypadal připravený na všechno. Opatrně jsem se tedy nadzvedla na všechny čtyři a bez dalších okolků nastavila zádel.

... A FEW MOMENTS LATER....

Pomalu jsem se položila na zem. Byla jsem trochu utahaná, ale naštěstí jsem se skoro vůbec nezadýchala. Tlapky mne bolely, jak jsem nesla celou Arcovu a svou váhu, ale tak nic na co jsem nebyla připravená. Převalila jsem se spokojeně na bok a jen mrskla ocasem. Dřív bych vytuhla během pár minut, ale teď jsem měla nějak moc energie. Že bych si dala další kolo, pro jistotu? Podívala jsem se na Arca, ale ten už nevypadal, že by měl momentálně zájem kohokoli. Olízla jsem mu čenich a čekala až si ke mně lehne.

Zmíňka o tom, že si ten přízemní vlk našel partnerku a navíc takovou, která by uměla kousnout, mne mírně rozesmála. "Hahaha, no dobře, dobře," řekla jsem se smíchem, protože Arc se netvářil na mou poznámku o snědených vlčatech úplně nadšeně. "Přece jenom je to jejich věc. Až se vydáš do močálů, tak je pozdravuj," řekla jsem nakonec už trochu méně zákeřně. Neměla jsem toho vlka ráda už od jeho vlčkovských let. Mnohem raději jsem měla Lucy a Nesse. Kde jen je jemu konec. Rozhlédla jsem se po okolí. Čas utíkal poměrně rychle, když jeden konverzoval. Černý vlk vedle mě ovšem spustil námitky, na moje námitky. A vypadal opravdu dost odhodlaně. Původně jsem si myslela, že to má být jenom nějaký vtip. Hypotetická otázka o tom, co by kdyby, na níž odpovědět sice můžeme, ale zda je pravdou nebo lží se nikdy nedozvíme. Arc však působil, že to myslí více než vážně. Trochu jsem se odtáhla, abych na něj lépe viděla.
Vytvořil vedle mě kaluž, aby mi dokázal, že jsem opravdu mladší než dřív. Chvíli jsem si svůj odraz ve vodě se zájmem prohlížela. Měla jsem opět svou původní šedou, ne šediny stáří. Navíc se mi i vytáhly vrásky a svaly kolem tlamy zmohutněly. Hmm... Asi měli všichni pravdu. Mávla jsem tlapkou do vody a rozbila tak svůj odraz. "No a co, nějaká kouzla Života," odfrla jsem si. "Já se ho o to neprosila," dodala jsem ještě. Možná byl celé tohle jeho záměr. Věděl, že mi chce Arc frnknout s nějakou mladší a tak udělal tohle... ne blbost, spíš si to chtěl vyžehlit za posledně... Koukla jsem se na Arca, kterému se v jeho šedých očích podivně lesklo. "Tak tenhle pohled znám," podotkla jsem suše. "Awnay a Etney se nám nepovedli. Sionn z dětství taky skoro nic neměl... To jako myslíš, že do třetice všeho dobrého?" zasmála jsem se. Nastala chvíle ticha. Podívala jsem se na svoje tlapky. "Ještě jednou, naposledy," dodala jsem tiše. Chtěla jsem konečně vlčata, která by mě považovala za matku a která bych si mohla užít. "Ale pokud budu souhlasit, smečka se bude muset objít beze mě. Chci si je jednou pořádně užít," dodala jsem v závěru. Možná by to chtělo probrat i s Laurou, jestli by byla ochotná se o smečku spolu s Arcem na pár měsíců postarat, ale neměla jsem náladu něco řešit. Navíc bylo to moje a Arcovo rozhodnutí a pozice alfa páru nám dovolovala jednat sobecky.

Souhlasil se mnou, že se to Lucy měla dovědět jinak. "Hlavně by bylo lepší kdyby se to dozvěděla jinde než u nás. Popravdě mě jejich rodinná anamnéza moc nezajímá. Jejich rodiče mám pořád v srdci, i když Siana už tu není, ale rozhodně mě nezajímají nějaké výbuchy jejich dospělého fracka," zabručela jsem. Trochu více se mne dotklo, když po mne Lucy vyjela, i když jsem jí to veřejně o čumák neomlátila. Měla by si uvědomit, že i když si tu nikdo na velkou hierarchii nehrajeme, pořád jsem její alfa a nemůže se mnou mluvit jako s kde kým jiným. Znovu jsem mrskla ocasem až to bouchlo o zem. Arc pokračoval tím, že se tu objevilo i další vlče již zmíněného páru. Popravdě tohohle jsem neměla ráda ze všech nejvíc. Od narození to byl ubrečený prcek, který by nejraději pěstoval někde v klidu kytičky, povídal si se všemi vlky světa a žil v nádherném lalalandu. Jen jsem protočila oči v sloup. "Jestli bude mít někdy vlčata, tak to potěž koště. To budou tak sluníčkový idioti... I když možná dobře pro ostatní aspoň bude mít Styx a ta její rodinka o zábavu postaráno," dodala jsem s malým posměškem. Přátelské vlky jsem nesnášela snad nejvíc. Arcanus a Laura byly jediné dvě výjimky potvrzující pravdilo.
Další věta mého partnera mne zaskočila. Hodila jsem po něm pohledem. "Árčí?" prohodila jsem s povzdechem. "Momentálně si nemyslím, že by to byl dobrý nápad. Navíc když tu řádí požírači vlčat a..." k dalším protestům jsem se nedostala, protože mi začal olizovat tlamu. "A jsme už stejně na vlčata moc staří. Asi by to už nešlo," zabručela jsem, ale olíznutí jsem mu opětovala. Navíc se moje tělo instinktivně přimazlilo k jeho kožichu.

Arcanus pořád vypadal nabručeně, že jsem se vydala za Životem bez něho nebo jeho svolení. Pff... si myslí, že se ho budu na všechno ptát nebo co? ... odpal... Mrskla jsem znovu ocasem, ale nechala jsem Arca, aby se ke mně přitulil. Vyprávění o Styx jsem odbila zabručením. Neměla jsem, co víc k tomu říct. Bylo divné, že vůbec někdo takoví po Gall pobíhá? Ani moc ne. Bylo divné, že s tím Život nic nedělá? To už ano. Nakrčila jsem čenich, ale nic jsem k tomu dál neřekla.
Konverzace plynula poměrně dost pomalu. "Jo ještě nedávno byl malinkatá kulička chlupů, co neuměla mluvit a teď vykecá všechno, co se mu řekne," prohodila jsem s mírným úsměvem. Bylo pravdou, že mne naštval, jak vykvákal věci o vlčatech Lucy, měla se to dozvědět jinak a já u toho nemusela být. "Musí se naučit držet jazyk za zuby, protože tímhle tempem rozeštve všechny ve smečce... Jako třeba Lucy? Nechápu proč jí o těch vlčatech říkal?" Zavrtěla jsem hlavou a povzdechla si. "Mimochodem jsou tři. Alastor, Sirius a Rowena. Takové malé chlupaté nic. Už jsem pomalu zapomněla jak jsou vlčata mrňavá, když se narodí."