Gallirea - Příspěvky uživatele

Sionn odešel, ale nezůstala jsem sama dlouho. Jenomže to vypadalo, že jsem je zaskočila víc, než Sionna. Ten aspoň mluvil. Parta tří na mě jenom civěla a něco žbleptala. "Bývala doba, kdy jsi nikdy nezavřela chlebárnu Shireen a teď mlčíš. Stal se zázrak, velebme pána, Shireen nemá slov," pronesla jsem s pokřiveným úsměvem a mrskla ocasem. Můj hlas nebyl nepřátelský, ale byl chladný. Chladný jako smrt ve které jsem se nacházela. I kdybych mluvila přátelsky můj tón to nezmění. Bude už navždycky chladný a odtažitý. Smůla.
Shireen se opřela o Arcanuse a vypadala, že to s ní sekne. Arcaus na tom nebyl o nic líp. A ta poslední, počka... "A ty jsi kdo?" zeptala jsem se. Vlčici jsem neznala. Pravděpodobně nebyla ve smečce, když jsem zemřela. Přejela jsem ji pohledem. Vypadala, že je tu jako doma, což se mi moc nezamlouvalo. Nemůže být ve smečce dlouho, tak by tu neměla být takhle zdomáctělá ne? Pohlédla jsem na vlčici a mírně nadzvedla "obočí". Nehodlala jsem se pouštět do nějakých proslovů. Chtěla jsem jim dát prostor jako Sionnovi, aby to nějak pobrali. Stejně jako se Sionnem jsem necítila ani lítost ani hněv. Cítila jsem lásku, ale taky mi bylo jasné, že sem už nepatřím.

//přidano

//Vztahuje se to všechno na vlky (tedy zabití, či zranění vlka, protožeto většinou rozepisejeme). Takže když napíšeš že jsi zakousla zajíce a jedla ho, je to v pohodě.
Ale samozřejmě brutálnější popis lovu, kde stříká krev do třetí řady taky do spoileru.

"Nejsem přelud," pronesla jsem. "Jsem tady, ale ne nadlouho. Proto nechci mrhat touhle příležitostí na zbytečné dohady," dodala jsem, abych mu osvětlila situaci. Nejradši bych se někam prošla, podívat se po lese. Jenže pak bych mohla narazit na někoho jiného z rodiny a to by nebylo nejlepší. Teď mě navíc potřeboval Sionn. Usmála jsem se na něj a pustila vše ostatní z hlavy. Chtěla jsem tu být pro něj a s ním. Plně se mu věnovat. Zasloužil si to.
Chápala jsem jeho pocity, ale nemyslela jsem si to. "Je to tu jiné, ale neřekla bych, že horší," řekla jsem. "A tvý sourozenci vynikají zase v něčem jiném než ty, takže se jich to určitě nedotkne, když ti složím kompliment," prohodila jsem s úsměvem a mírným zachechtáním. Byla jsem ráda, že se Sionn trochu uvolnil. Nebo jsem si to aspoň myslela. "Vedeš si opravdu dobře, dokonce bych si troufla říct, že skoro stejně tak dobře jako já. Jenom se to ještě neuklidnilo, bylo toho na vás teď dost." Byla to pravda. Smečka a nejen ona si prošla poměrně velkými změnami, které se odrážely ve všem. Sionn to vnímal, jako vlastní selhání, ale tak to nebylo. "Jednu dobu jsem si myslela to samé co ty. Že se tu nikomu nelíbí, nikdo tu nechce být. Že je to mnou, což možná i bylo, ale jedno jsem si z toho odnesla... Kdo chce zůstane, kdo nechce, toho neudržíš ani vší silou, kterou máš," řekla jsem jedno z mouder, kterými jsem disponovala.
Pak přišla otázka, kterou jsem nečekala. "Nemám." Prostá věta. Neměla jsem jim nikomu nic za zlé. Teď už ne. Dřív možná. Vadilo mi jak mi vlčata odmlouvala a nesnášela mne. Neměla mne ráda ať jsem udělala cokoli. Dokonce i hodný Sionn mne nesnášel, za to, že jsem se ho jenom snažila chránit před těžkými vzpomínkami. Jenže všechno tohle už odvál čas. Po smrti vám dojde spousta věcí a taky se pro vás spousta věcí stane malichernými. "Ne, že bych ji nesnášela. Co se stalo už nezměním a momentálně je moje energie potřeba jinde, než hněvem a pronásledováním Styx," odvětila jsem mu na jeho další otázku. "Stejně jako je té tvojí potřeba tady." Věděla jsem, že kdybych mu řekla něco jiného, šel by po Styx. Chytil by ji a zničil. Donutil trpět. Jenomže tohle nebyl Sionnův boj. On musel zůstat a chránit smečku. To byl jeho cíl. Pomsta byl vepsaná v osudu někoho jiného.
Nakonec se zeptal, ale zároveň si i rychle odpověděl. "Správně," usmála jsem se a pokývala hlavou. "Mluvíš jako rozená Alfa, kterou jsi." Musel s ostatními mluvit, zjistit kým jsou a jaký je jejich záměr. Nesměl je tu držet násilím nebo sladkými řečmi. Nabídnout jim domov, ale nechat jim i možnost odejít. Pokud už někoho natrvalo přijme, musí mu důvěřovat. A oni musí důvěřovat jemu. "Nemusíš přibrat do smečky každého a zároveň ne každý musí do smečky chtít. Dej jim přechdnou dobu, poznej je a pak se společně rozhodněte, co dál," poradila jsem. To že Etney odešel jsem věděla. Přikývla jsem. "Vím, že odešel s vlčaty pryč. A ráda bych je navštívila a promluvila si s nimi, ale asi se mi to nepovede. Ani nevím, kde bych je hledala. Ale snad se někdy zastaví oni za mnou," pronesla jsem.

-pro ostatní-
Ucítila jsem ve vzduchu známé pachy. "Náš rozhovor už není jenom náš," pronesla jsem k Sionnovi. "Kdybys mě chtěl potkat, stav se v jednom lesíku plném jezevců," řekla jsem, aby si Sionn nepřišel, že jsem ho nechala na holičkách. Chtěla jsem mu pomoci a tohle místo bylo jediné, které jsem znala, že to tam jde. Pak jsem se pohledem zaměřila na příchozí.
Viděla jsem Shireen a Arcanuse a taky neznámé vlky. Usmála jsem se na ně.

"Oni si mne najdou pokud budou chtít, teď chci mluvit s tebou," řekla jsem a mírně se na Sionna usmála. "Pokud ti to nevadí," dodala jsem ovšem hned a zamrskala ocasem. Na svoje zbylé potomky budu mít času dost a kdyby ne, tak na přes rok. Budu se snažit vracet dokud to půjde, ale nechtěla jsem nic slibovat, protože bych to nemusela umět dodržet. A taky protože by na mě čekali a doufali a to nechci. Jsem mrtvá a tak to bude nejlepší.
Poslouchala jsem a čekala, až Sionnovi dojdou vlastní slova. A taky že došla. "Vždycky jsi byl ten nejchytřejší," pronesla jsem s šibalským úsměvem. Byla to pravda. Dcerky byly odvážné a vychytralé. Etney byl chytrý jen když šlo o něj. Nemesis byl zvídavý. Ale Sionn měl přirozenou chytrost, takový selský rozum, který mu umožňoval dotáhnout to tam, kde byl. Mluvil o vlcích a o tom, jak by je tu chtěl udržet, ale oni se tu dobře necítí. Podle toho co říkal mu ubližovalo, že tu ostatní nechtějí být. "Ale to není tvoje chyba. Někteří sem prostě nepatří a nad takovými se není třeba trápit. Vynakládáš pak energii tam, kde není potřeba. Když se budeš víc věnovat těm, co tu chtějí být, pak uvidíš, že to tu udrží i ostatní a taky to smečku stmelí. Není potřeba tu každého držet za každou cenu. Ať jdou a zkoumají své možnosti, třeba zjistí že tady jim to vyhovovalo a vrátí se... Pečuj o ty, co tu chtějí být, co chtějí smečku tvořit společně s tebou," řekla jsem mu. Trochu mi to přišlo, jako bych mu vysvětlovala, jak svět funguje. A možná to tak trochu bylo. "Domov netvoří desítky vlků, ale ti nejbližší," pronesla jsem. "Drž se blízko svého bratra i sestry, zajímej se o ně i o otce. Pohovoř s Laurou nebo novými přírůstky, které jsou slibné, že by se mohli stát součástí tvého domova."

"Sionne," povzdechla jsem si. "Neměla jsem sem chodit," dodala jsem spíše polohlasem pro sebe, takže těžko soudit jestli to slyšel. "Nevyčítám to tobě, jestli se tu tvoji sourozenci zastaví nebo mě navštíví v jednom lesíku plném jezevcům řeknu jim to sama..." pronesla jsem, když se začal ohnit a čertit. Připomínalo mi to náš poslední rozhovor nebo jeden z těch posledních. Netušila jsem nic o tom, že se ho Etney pokusil zabít, dokud jsem nezemřela. Smrt vám dodá jistý punc všeználkovství, který byl občas otravný. Druhá strana není tak klidná, jak by si mohl jeden představovat. Ještě že Castiel zemřel jako vlče a nedorostl do fáze, kdy by mi mohl odmlouvat a peskovat mě. Upřela jsem na Sionna svoje rudé oči. Potřeboval se vypovídat. Potřeboval to ze sebe dostat a pokud se měl na někoho naštvat a zlobit, proč ne na mě? Mě už to neublíží a jemu to pomůže. Takže jsem mlčky naslouchala jeho slovům a nechávala je po sobě stékat jako by na mě hodil kus bahna. Lepkavého a smrdutého, ale přeci jen bahna. "Máš pravdu," řekla jsem jen nakonec. Odkývala bych mu cokoli. Potřeboval podporu, ne odpor. Vycítila jsem to, když jsem se na něj koukala.
Nakonec se přeci jen dostal k jádru pudla k tomu, co ho trápilo. "Nemůžeš tu nikoho držet násilím, v tom máš pravdu. Velká smečka se špatně drží pohromadě, mnohem lehčí je udržet pohromadě menší počet vlků," řekla jsem zamyšleně. "A ty se tu cítíš doma? Proč tomu tak je?" zeptala jsem se ho. Nechtěla jsem mu říkat hned závěry, co bych to byla za matku, kdybych ze všeho nedělala výchovnou lekci? "Co dělá Asgaarským lesem domovem? Vždyť je to jenom les, který je stejný jako spousta jiných nemyslíš?" otočila jsem se a pohledem zavadila o koruny starých stromů.

"Spousta otázek," řekla jsem prostě a pomalu se posadila na zem. "Nemám všechny odpovědi," dodala jsem. Nevěděla jsem proč ani kdo nebo co, rozhoduje o čemkoli. Věděla jsem jenom to, že můj čas na zemi skončil a že to tak bylo správné. Původně bych si to nemyslela, ale postupně jsem k tomu došla. "Nikdo neumírá rád," řekla jsem mu když mne nařkl z toho, že jsem místo napravování věcí zemřela. "Nebylo to moje rozhodnutí," dodala jsem drsným hlasem. I když jsem na něj chtěla být milá, byla jsem to prostě já. Nikdo mě nemohl nařknout z toho, že bych nechtěla žít. Život mi to vysvětlil a dal mi důvod proč žít a Styx mi to vzala. "Nechtěla jsem vás opustit, nebo si myslíš že chtěla?" zeptala jsem se ho. Vypadal, že je před zhroucením, což jsem chápala, ale pořád jsem to byla já. Neuměla jsem se chovat k nikomu v rukavičkách. "Vedete si celkem dobře, kdybyste se přestali chovat jako malá vlčata mohlo by to být ještě lepší. Iska se někde toulá a raději si hraje na rodinku s cizinci, než aby byla u vlastní rodiny a starala se. Nemesis se se svým partnerem asi brzo utopí v depresích, ty sis na sebe nabalil sebelítost, že to z tebe pomalu až cítím, a Etney se raději odporoučel, než aby se přizpůsobil. Tohle bych od vás nečekala," zabručela jsem a prohlížela si vlastní tlapku, která se na okrajích trochu rozplývala. "Nejsem tady, abych poslouchala nařčení, že jsem vás opustila, protože neopustila. Jsem tady, abych vám pomohla se uzdravit. Moje smrt byla přirozená, nevyhnutelná a totální. Takové věci se bohužel stávají ať chceme nebo nechceme. A pak si musíme vybrat. Buď se zhroutíme nebo se tomu postavíme čelem... a myslím si že hroucení se už máš dost," pokračovala jsem. "Takže teď tu jsem, máš šanci mi říct co chceš, zeptat se na co chceš. Takovou šanci spousta vlků nedostane, tak ji nepromarni, prosím." Možná jsem byla necitlivá, ale taková už jsem byla. A ani v hrobě jsem se neuměla chovat jinak. Všechno, co jsem kdy udělala bylo pragmatické. A ne vždy správné, jak už jsem se zmínila. Cítila jsem ovšem, že tohle správné je. Můžu Sionnovi pomoct se posunout a pokračovat dál. Věděla jsem, že toho na něj bylo poslední dobou hodně, ale potřebovala jsem vědět, že se nebude hroutit při každé příležitosti. Přeci jenom bylo nevyhnutelné, že smrt blízkého nezažil poprvé.

Mírně jsem si odfrkla, protože Sionn vypadal, že se rozpadne. Chápala jsem ho. Taky bych asi byla nesvá kdyby se předemnou objevila moje mrtvá matka. I když těch mrtvých by mohlo být víc. Ještě že duchové nenavštěvují duchy. "Co je mrtvé, je mrtvé," odvětila jsem mu. "Fiér a ti co se vrací, si to něčím zasloužili," dodala jsem a trochu nakrčila čenich, že je to jenom moje teorie. Osobně bych se sama taky mezi živé nevrátila. Za života jsem byla děsná osina v zadku a dát mi jako odměnu návrat... Možná leda, že by Smrt chtěla potrestat Styx? "Asi jsem během života moc zlobila," pronesla jsem s povzdechem a zase se obrátila na svou sochu. Byla hezká, i když mne trochu iritovala. "Je hezké, že na mě vzpomínáte," dodala jsem a usmála se na Sionna.
Prohlžela jsem si ho. Vypadal dobře, jinak než dřív. Vypadal silnější a odhodlanější. Už nebyl tím kdo potřebuje chránit. Ani tím, co potřebuje vymazat vzpomínky, aby mohl normálně fungovat. "Jsi jiný," řekla jsem. "Ale hezky jiný," pronesla jsem a udělala krok ke svému synovi, ale pak jsem si to zakázala. Nemohla jsem se ho dotknout. Nešlo to. I když bych moc chtěla. Jediné, co mi tedy zůstávalo byl můj hlas, kterým jsem mu mohla sdělit, jak moc ho mám ráda. "Musela jsem zemřít, tak to bylo dáno. " pronesla jsem silným hlasem, který nepřipouštěl polemiku. Byla jsem vlčicí, která věřila v přirozený řád věcí. Některé věci museli skončit, někdo musel zemřít. Nebylo proč se držet zuby nehty života, i když se vám nechtělo opouštět ty, kteří po vás truchlili. "Proto se nevrátím... a ani bych nechtěla. Ne kvůli vám, chybíte mi, ty, tvůj otec a sestry s bratry jste to nejcenější, co jsem v životě měla... udělala bych pro vás cokoli, ale taky jsem vás držela zpátky. Vymazala jsem ti vzpomínky, abych tě ochránila, ale nakonec jsem ti skoro zničila život. Odháněla jsem od smečky vlky, kteří by mohli prospět a silou se snažila držet ty, u kterých je dobře že odešli. Isku jsem dlouho držela jako malé vlčátko blízko sebe. Awnay jsem dopřála svobodu až moc pozdě. Nemesisovi jsem se nevěnovala tak, jak by si zasloužil..." vzpomínala jsem, jak jsem ho nechala u Života. Jenže jsem nemohla tuhle informaci sdělit Sionnovi, totiž že o matku mohl přijít mnohem dříve."Díky tomu, že jsem odešla jste se změnili, ty ses změnil...Ale není nutné, abys nebyl ty, jenom pro to, že si myslíš, že je to nějaká tvoje povinnost. Já si dlouho myslela, že musím být jako alfa nějaká a ne jiná, ale proto jsem nedávala najevo to, jaká skutečně jsem, upozadila jsem vlastní potřeby a potřeby své rodiny... A možná to nebylo úplně nejlepší rozhodnutí. Byla jsem trochu jako ta socha, nemyslíš?" Otočila jsem se zpátky. "Na dotek chladná a ostrá, mohl by ses o ni pořezat do tlapky, ale v podstatě křehká, mohla by se každou chvilku sesypat a rozpadnout na tisíce střípků... Nebuď jako já, nedělej ty samé chyby, nesnaž se být něčím... někým, kým nejsi. Protože ty jsi ty a navždycky budeš nejenom silným a neohroženým, ale i milým a citlivým. Navždycky budeš můj Sionn a já tě navždycky budu hlídat ať už tu jsem nebo nejsem."

Sledovala jsem svou sochu s mírným opovržením. Sice byla hezká, ale přišlo mi to jako přemrštěnost. Navíc jsem si byla jistá, že moje rubínové já má o dost větší pozadí, než tomu bylo ve skutečnosti. Věděla jsem, že sestup z druhé strany nebude snadný, ale tohle byl přeci měsíc, kdy se hranice mezi životem a smrtí mažou... Nebo jsou alespoň více průchodné. Prohlížela jsem si dál svou sochu, která mne zaujala natolik, že jsem si pomalu ani nevšimla příchodu Sionna. Až jeho pach, mne upozornil, že je mi nablízku. Otočila jsem se a tam byl. Stál jako zkoprnělý. Ušklíbla jsem se svým pokřiveným úsměvem a zamrskala ocasem ze strany na stranu.
"Vypadáš, jako bys viděl ducha," poznamenala jsem poměrně se smíchem v hlase. Byla jsem ráda, že ho vidím. Nejraději bych ho objala, ale bylo mi jasné, že se ho dotknout nemůžu. Nebylo by mu to příjemné a já nechtěla riskovat, že by ho něco bolelo. "Přijde mi to trochu přehnané. Mohly jste si za ty rubíny pořídit spoustu věcí u Smrti," pronesla jsem pragmaticky a pohledem se obrátila na svou vlastní sochu. "A rozhodně jsem takhle obří pozadí neměla, možná když jsem čekala Etneyho a Awnay a Castiela, ale i tak, rozhodně nebylo takhle velké, nebo snad jo?" pronášela jsem věty spíše pro sebe a pro sochu než pro Sionna. Nebyla jsem ten typ matky, co jedná s někým v rukavičkách, takže nemohl očekávat, že budu mlčet a dám mu prostor všechno pochopit. Místo toho jsem se dala do vysvětlování. "Hranice se stírají, proto jsem tady. Ale ne na dlouho," vysvětlila jsem stručně a jasně. "Ráda tě vidím," dodala jsem a mým hlasem prostupovalo hřejivé teplo.

// Evidentně tě nepřesvědčí nic, tím bych to tu uzavřela. Případně mi napiš vzkaz, pokud to chceš dál řešit. Omluva Alfám za spam.

// Tesai, nikdo tu nic nedělá jen, aby ti škodil.
Alfa má právo vyhodit ze smečky, koho chce a kdy chce. Hráči nemají povinnost čekat déle jak 7 dni. Např na lov ses přidala a pak přestala hrát a to tě nikdo neignoroval. Pokud máte někdo s někým problém nebo se k vám někdo choval nevhodně nebo zle, napište vzkaz tlapkám ať to vyřeší. Tohle je kniha smečky, ne stěžovník.