Příspěvky uživatele

// Možná příště nepoužívat tolik vycpávkových slov (nu, no). 5 opálů

//6 ametystů

//6 opálů

Podívala jsem se na Nemesise, který se očividně hodlal naučit prát. "Dobře tak, co bys chtěl vědět o rvaní a soubojích?" zeptala jsem se a pak jsem si sedla. "Nebo víš, co... Vyrazíme kousek na sever a tam mi ukážeš, jak se umíš nebo neumíš prát, co ty na to?" navrhla jsem mu. Nějak jsem nechtěla mrně nutit do dalších pochodů, ale jeho pohled mi naznačoval, že se chce spíše řídit tím, co mu řekl táta, než tím, co mu říkám já. Jestli se začne rvát se Styx tak maximálně přijde o nějakou končetinu, ne-li o žviot. Já byla ovšem toho názoru, že se vlčatamají učit převážně z vlastních zkušeností a chyb. Možná to nebyl nejlepší výchovný přístup, ale taková už jsem byla.
Nemesis začal protestovat ohledně mé prognózi o jeho magii. "Protože magii si nevybíráme my, magie si vybírá nás... A pokud jsem se za svůj život něco naučila, pak to, že málo kdy se stane, že by měl vlk tu magii, kterou si přeje," broukla jsem s úsměvem. Oheň najednou zmizel. Podívala jsem se na Nemesise. "Spousta magií je užitečná, ale i nebezpečná. Díky vodě můžeš někomu nabídnout osvěžení v horkém letním dni, ale taky ho můžeš utopit. Země ti zase nabízí možnost nechat povyrůst křoví a udělat si stín, nebo někoho uškrtit kořeny. Každá magie má svá pro a proti. Oheň kromě toho, že tě v zimě zahřeje, nic příjemného nepřináší. Nemá moc dalších využití, než ničení," snažila jsem se mu vysvětlit. Pak jsem se zvedla a čekala na jeho rozhodnutí, zda vyrazíme nebo ne.

Sledovala jsem Arca, který nesouhlasil s tím, co jsem navrhla. Nemesisovi byly zhruba čtyři měsíce, takže jsem jeho návrh považovala za naprostou pitomost. Naučit takhle malé vlče bojovat, bylo celkem nemožné. "Nejdřív ho naučíme lovit, to bude příprava až až," zabručela jsem, ale to už Arc odcházel pryč. Zůstala jsem s baštícím Nemesisem. "Pravděpodobnost, že přivolášněkoho zlého je menší, než že přivoláš někoho, kdo ti pomůže," řekla jsem mu s klidem. Nikdo tu nebyl zle nakloněn k vlčatům, dokud nepřišla Styx a její blbečci. Kdyby tu byl někdo jim podobný, už bychom o něm rozhodně slyšeli. Mrskla jsem ocasem o zem.
Nemo byl velmi zaujatý magií ohně a já se musela usmát, že si myslí, že jsem silná. "Existuje spousta silnějších vlků a vlčic. A magie ohně z tebe neudělá siláka," řekla jsem mu s úsměvem. "Navíc pravděpodobnější je, že získáš nějakou z otcových magií, má jich celkem dost. Etney i Sionn víc inklinovali k magiím, které si pohrávali s myslí a tak podobně, takže hádám, že budeš mít za magii nějakou podobnou," povzdechla jsem si trochu zdrceně. Genetika byla prostě mocná a i když bych byla ráda, aby nějaké z menších vlčat podědilo mou magii, musela jsem být spokojená s tím, že ji má jen Awnay. Aspoň nehrozí, že podopálí Nemo les. Vedle mojí hlavy začala létat ve vzduchu ohnivá koule. "Magie ohně je navíc hodně nebezpečná a k tobě by se hodilo spíš něco méně agresivního a rozhněvaného, nemyslíš?"

// 7 opálů pro tématické rybičky....

Sledovala jsem Nemesise mezi sousty. Mluvil o tom, že vraceli želvu a pak že ryba mu nechutná. Srnčí mu ovšem chutnalo velice, protože se do něj hned pustil. Mrskla jsem potěšeně ocasem. Arcanus se nakonec rozhodl, že půjde zbytek navštívit, ale prvně se rozhodl mluvit o tom, že bychom měli vlčata připravit na nebezpečí. Prohlédla jsem si Nemova zranění. Byl poškrábaný na tlapkách a na obličeji. Já to ovšem považovala spíš za dětskou neobratnost. Sama jsem jako malé vlče byla pořád nějaký šrám, protože jsem se prodírala křovím nebo si hrála s ostatními, kteří neodhadli dobře svou sílu. "Jsou na to ještě moc malí. Navíc pokud budou ve smečce nebo s někým z nás, nemá se jim co stát," zavrhla jsem Arcův plán. Vlčata neuměla ani sama lovit, na tož abychom je učili bojovat. "Nemo, kdyby tě někdo otravoval tak najdi úkryt nebo se pokus doběhnout domů. A cestou hodně křič, aby ti někdo přišel případně na pomoc," řekla jsem k vlčeti a usmála se na něj. Bylo mi jasné, že tohle nebude potřebovat. Awnay a Etney to nepotřebovali, stejně jako Sionn. Vždycky byl někdo ze smečky poblíž. "Vážně by ses měl podívat na Awnay," dodala jsem pořád klidným hlasem. Je to vážnější, ale nechci děsti Nema. Doufala jsem, že se mi Arc hrabe v hlavě jako vždycky.
Pak jsem svou celou pozornost obrátila k vlčeti, které se nacpávalo. "Takže tobě se líbí oheň?" zeptala jsem se Nemesise. Sama už jsem dojedla, takže maso tu zůstávalo pro něj. Při nejhorším bych dojedla zbytky, kdyby už nemohl. Nesnášela jsem plýtvání jídlem. "A proč?" vyptávala jsem se se zájmem.

Awnay byla opět uražená jako vždycky. Nic jí nebylo dost dobré. Odignorovala jsem její poznámky i odchod. Viděla jsem, že míří k ostatním, sama jsem se k nim odebrala. Viděla jsem, že přitáhli všechen úlovek. "Dobrá práce všichni, rozdělte si maso jak uznáte za vhodné," řekla jsem klidně a sama si utrhla svůj podíl masa. Spokojeně jsem si ho odtáhla pryč. Byl to pořádnýflák a já ani neměla hlad, ale nechtěla jsem jim tam nechat všechno. Vzdálila jsme se od nich pryč, abych nemusela poslouchat Fiéra nebo Awnay a jejich poznámky. Gee i Castor byli dostatečně zkušení, aby věděli, jak si maso rozdělit a jak naložit s tím co zbude. Věděla jsem, že mám jako Alfa právo na vnitřnosti, ale neměla jsem na ně chuť. Navíc bych tak musela zůstat se skupinou a to se mi nechtělo.

Odtáhla jsem se tedy do ústraní a tam si lehla ke svému kusu masa. Mohla jsem si toho vztí míň, takhle to budu muset sežrat sama. Pomalu jsem se zahlodávala do masa a vychutnávala si pocit klidu. A pak jsem uviděla dvě malá zvědavá očka, která se ke mně blížila. Nemesis působil, že něco chce, ale nic neřekl. Á tak pán se najednou rozhodl, že nebude ignorovat."Copak je Nemo? Byl jsi se projít?" zeptala jsem se s klidem a dál hodovala na mase. "Chceš taky?" zeptala jsem se a čenichem ukázala na maso. Za vlčetem jsem uviděla Arcanuse. "Zbytek je támhle, Awnay asi bude potřebovat trochu pomoct. Není úplně v pořádku," prohodila jsem s klidem a kývla hlavou ke skupině vlků, co byla od nás dál.

//Náhorní plošina

Dorazila jsem do lesa. Ušla jsem poměrně kus do prostřed a pak jsem si lehla na zem. Už jsem dál Awnay nést nemohla, byla prostě moc těžká a moje zraněná tlapka se začala víc bránit. Nahmatala jsem kámen. Arcanus tu není. Zavrčela jsem. Tohle nebyla součást plánu, nějak jsem doufala, že tu bude a Awnay vyléčí tím svým kouzelným čím si. "Až slezeš, můžu se pokusit dostat tě do úkrytu, ale dál už tě neunesu. Arcanus tu není, aby ti to vyléčil, takže to budeš muset vyležet," zabručela jsem a zůstávala ležet, aby Awnay mohla pohodlně sklouznout z mých zad nazem. Tiše jsem čekala až dorazí i zbytek skupinky, který táhnul srnky. Vzali to oklikou přes křišťálový lesík, což byla další trasa, ale shůdnější. Pak si rozdělíme podíl a každý si půjdeme po svém. Rozhodla jsem se a čekala, až dcera sleze dolů.

Přidala jsem do kroku. Awnay začala samozřejmě protestovat. "Nes.r nebo tě tu nechám," zavrčela jsem na ní a postupovala dál. Byla těžká, ale ne nějak moc. "Jestli jsem tak stará, tak proč vypadám o dost líp než ty?" dodala jsem ještě. Byla to podpásovka, ale chtěla jsem Awnay odvést myšlenky od bolesti, kterou pravděpodobně na mém hřbetě snášela. Začal být opět potichu, což mi vyhovovalo. Byla jsem radši když mlčela a neurážela mě, protože jsem se musela snažit odnést její váhu a svou váhu zpátky do Asgaaru. Na další dohady jsem neměla náladu a ni energii. Podívala jsem se za nás, když si Awnay postěžovala, že tam srnku necháváme. V dálce jsem zahlédla i tři tečky, které šly v dálce. "Gee a Castor nejsou na lovu prvně, takže jí vezmou," dodala jsem. Bylo mi jasné, že to pro ně nebude žádná sranda odtáhnout tu srnu ve třech, ale za to mohla Awnay a její pitomost. Když byla zraněná neměla s námi jednoduše chodit, ale to by si princezna musela připustit, že na něco nemá. Byla k smíchu. Rozhodla jsem se vzít to přes řeku protože to bylo rychlejší.

//Asgaar přes medvědí řeku

Sledovala jsem Awnay, která se snažila dělat hrdinku. Dokonce si stoupla, ale pak zase klesla na zem. Bylo mi jasné, že tohle nebude jen tak něco jednoduchého. Musíme ji dostat za Arcem... Tak dělej něco! Já tohle tělo neovládám, jestli sis nevšimla!... Ale co?... Matka roku, dělej, zaber, mysli jednou taky! Nevědomost se mi zračila v očích. Awnay vypadala opravdu hodně špatně, podle toho jak se snažila být nad věcí, to ovšem nebyla otázka života a smrti."Yeter je mi teď momentálně u zádele," zabručela jsem. Pak jsem se podívala na srnku. Čekat než sem ostatní dorazí se mi nechtělo. Sakra práce. Snad ji vezmou sebou. Tiše jsem zavrčela a pak jsem se rozhodla. Podívala jsem se zpět na Awnay, která byla v pozici poklony. Přední na zemi, zadek furt stál. "Hlavně nevyváděj. Musíme tě dostat domů," zabručela jsem k ní a pak jí násilně narvala svou hlavu pod břicho. Narvala jsem pod ní přední tlapky, i když jsem tušila, že by jí to mohlo způsobovat bolest, prolezla jsem přední částí těla pod ní a pak se zvedla. Awnay mi teď v podstatě vysela na zádech, jako když byla malá.
Netušila jsem kde je zbytek a doufala jsem, že Awnay nebude dělat žádné pozdvižení z toho, že jí nesu. Bylo mi ovšem jasné, že její hrdá palice mi bude nadávat, takže jsem si neodpustila pár poznámek. "Ty seš těžká, asi tě moc krmíme," řekla jsem chladně. "Doufám, že mě budeš taky takhle tahat až budu stará," dodala jsem ještě a z těžka jsem oddechovala. Plán nadlehčovat přimáčklou tlapku byl ten tam. Sunula jsem se s Awnay na zádech tempem hlemíždě směrem k Asgaaru.

Awnay naštstí reagovala rychle. Mrskla jsem ocasem a přidržela srnu u země tak dlouho, aby se dcera mohla zahryznout do jejího krku a ukončit tuhle scenérii. Srna se ještě chvíli mrskala, při čemž mě praštila zadkem do hrudníku, jak jí zuby Awnay pustili a ona se zachvěla. Držela jsem ji u země, dokud nebyla jistota, že už je konec. Rozhlédla jsem se po Calumovi, ale nikde po něm nebylo ani stopy. Hajz. Tiše jsem zavrčela. Kdyby v tom nechal někoho ze smečky byla bych naštvaná, ale že v tom nechal mou vlastní dceru mne přímo nas.alo. Švihla jsem ocasem a slezla z mrtvoly srny. Pomalu jsem se zvedla na všechny čtyři. Dech jsme měla pořád rychlejsí a cítila jsem, jak se mi krev hrne po celém těle splašenou rychlostí. "Skvělá práce," pochválila jsem Awnay a pohledem jsem zamířila přes stádo, které uhánělo pryč. Tiše jsem doufala, že zbytek skupiny měl podobné štěstí jako mi a že se to obešlo bez zranění. Nadzvedla jsem tlapku a začala jí kývat, abych ji rozhýbala. Bolest v ní nebyla nic příjemného, takže jsem se rozhodla ji při návratu domů šetřit. Necítila jsem nic zlomeného ani natrženého.
Uslyšela jsem syknutí a pak ještě jedno. Otočila jsem hlavu a uviděla Awnay, která se začala hroutit. "Awnay, jsi v pořádku," vyjekla jsem poplašeně a připajdala k dceři, jak nejrychleji to šlo. "Co tě bolí? Kopla tě? Kam?" ptala jsem se, zatím co jsem jí skenovala pohledem a hledala zranění.

// 7 ametystů

//7 opálů