Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//7 ametystů

//6 opálků

Podívala jsem se na Sunflower, která se mi motala v tlapkách a snažila se zmizet. Odpověď na moje otázky byla neuspokojivá. Proč pořád utíká?! Copak nechápe, že její rodina ji nehledá a ona je pro ně ukradená. Můj hněv byl strašlivý, ale moje pomsta ještě horší. Sama jsem nevěděla, co dělám. Tuhle magii jsem nepoužívala často. Možná jsem ji použila jenom jednou, na Siona a to bylo všechno. Pomalu jsem odkryla mlhu, která zahalovala vzpomínky malé vlčice. Chtěla jsem jen vytáhnout vzpomínku, jak jsme ji zachránili u jezera, abych se jí tak mohla zbavit. Nevěděla, by že je členkou smečky. Moje energie byla silná, byla jsem najedená a vyspalá. Byla jsem v kondici. Jenomže jsem neuměla magii ovládat a to byl ten největší problém. Uchopila jsem vzpomínku, která byla spojená s úlevou a chtěla jsem ji rozmazat, ale... ujela mi ruka... Najednou jsem cítila jak se všechny vzpomínky, které malá vlčice měla na dobu před tím, než se přimotala k mému břichu u jezera, aby se napila mléka, rozmazaly. Všechny do jedné. S trhnutím jsem ustoupila ze Suny a nechala ji ležet na zemi. A sakra, blesklo mi hlavou, než jsem ucítila jak ze mě odchází veškerá energie.
Moje tlapky mne už neunesly a já se pomalu sesunula k zemi. Nejprve do sedu, ale i ten byl roztřesený. Snažila jsem se udržet vědomí, abych mohla zjistit, jak moc se Suny změní po tom, co přijde o skoro všechno, co si pamatovala ze své vlastní rodiny. No moje energie odplouvala a s ní i moje vědomí. Aspoň už nebude utíkat. Tlapky mi sjely po kameni a já upadla do naprostého bezvědomí.

// Nápad akce super, fakt oceňuju aktivitu ze strany Duncana a taky díky Morf, že s tím pomohla Osobně nebudu číst všechny dotazníky (důvod jsem ti užříkala), ale určitě si s tím všichni dali moc práce a ta účast je fakt hodně dobrá!

Za odměnu bych prosila
Tasa: 20 oblázků + 5 mušliček
Rowena: 25 mušliček
Elisa: 20 drahokamů

Vlčice se představila jako Amnesia ze Sarumenské smečky a pak... zdrhla. Čekala jsem, že bude alespoň trochu malé vlče bránit, ale byla evidentně srab. Vlčice odešla a mě zůstala na krku Sunny a Nemesis.
Rozhodně bylo vidět, že je Nemesis inteligentní a vychovaný, protože Sunflower pustil a odešel si sednout dál. "Děkuji Nemesisi," poděkovala jsem synovi, že vyklidil pole. "A pak že se musíš učit rvát... Myslím, že se nemusíš učit nic," dodala jsem, abych ho trochu povzbudila. Mě se jeho chování líbilo. Arcanus by neschvaloval, že zaútočil na jiné vlče, ale to mě nezajímalo. Bylo vidět, že se umí bránit i útočit a používá při tom mozek, což se o Suny říct nedalo.
Svou pozornost jsem tedy zaměřila na vlče, které pořád leželo na zemi. Došla jsem až k ní a tlapkou ji přišpendlila k zemi. "Jestli si myslíš, že je tohle velká sranda, tak jsi na omylu zlatíčko... Co jsem ti řekla, že nemáš dělat? A co se stane když to uděláš? Řekni mi to?" zavrčela jsem na ni a přišlápla, takže se část mé váhy přenesla na slabé tělíčko vlčete. Neměla jsem ji ráda. Mohla jsem ji mít ráda jako Zoe, měla k tomu všechny aspirace, protože jsem ji našla v poměrně emocionálním rozpoložení... Ale ne ona nemohla nahradit Zoe. Nesahala jí ani po kotníky. Byla dalším vlčetem, které nikdo nechtěl a které bylo naprosto zbytečné ve své existenci. Kdybych ji teď zabila a tělo hodila do nějaké nory nebo dolů z vyhlídky, zvířata by se postarala o zbytek a nikdo by se na nic neptal. "Jenom se zase někam ztratila," řekla bych a nikdo by to nepopíral. Bylo by tak lehké se jí zbavit. Měla poslední šanci se zachránit.

Sledovala jsem vlčici, která mlčela a vlče, které si myslelo, kdo ví co. Nejprve se začala předvádět jak jí je to hrozně líto, ale já jí to nežrala. Vypadala jako že se bojí a zároveň ale ne. Pořád u toho kňourala, zatím co se válela jako čunče na zemi. Nechápala jsem, proř má potřebu se takhle neovládat. Většina vlčat v jejím věku to zvládala. Pořád si myslím, že nemá všech pět pohromadě. Potom začala předvádět nějaký divadýlko, jakože velká sranda. Pravděpodobně chtěla svoje přešlapy schovat za hru, ale já rozhodně neměla náladu si s ní hrát. Jediné, co mohla v následujících minutách očekávat byl pořádný výprask. V tom mi ale něco překáželo.
Obrátila jsem pohled na vlčici, za kterou se Sun schovala Nejprve se zbavím jí ať pak někde nevykládá, jak týráme vlčata. "A ty jsi odkud? A kdes ji našla?" řekla jsem rázně na vlčici, čímž jsem odvedla její pozornost od vlčat. Nemesis toho využil a rozhodl se zaútočit na stupidní Sunflower. Nechala jsem ho ať se s vlčicí torchu porve, nějaké to zábavné hraní nemohlo uškodit ani jednomu. "Díky žes jí dovedla domů, ale už můžeš jít. Postarám se o to sama," dodala jsem ještě a pak jsem hodila pohled na vlčata, která se rvala. "TO BY STAČILO!" zavrčela jsem na ně dostatečně na hlas, aby toho nechali. "Jsi šikovný Nemesisi, ale Sunflower potrestám sama," řekla jsem synovi už o poznání milejším hlasem. On v tom byl nevině, to ta malá blbka si zasloužila výprask.

Nemsisovo zklamání bylo cítit z jeho hlasu i postoje. "Není nic špatného na tom být hodný k někomu komu důvěřuješ, například k rodině a smečce. Ale pokud se jedná o cizince musíš se mít na pozoru a nedůvěřovat jim. Hodní vlci často důvěřují všem a to je stojí kožich," broukla jsem k němu s úsměvem. "Zase nechci, aby sis myslel, že můžeš být neopoctatněně zlý na všechny jako Etney. Ne pokud na někoho chceš být zlý a pohrozit mu, musíš k tomu být pádný důvod, ne jenom pocit že je to opodstatněné. Rozumíš mi?" řekla jsem ještě makému vlčkovi, ale to už jsem slyšela kroky. Pozvedla jsem hlavu, abych viděla vlčici, která rozhodně nepatřila do naší smečky a vedle ní vlče, které do ní rozhodně patřilo. "SUNFLOWER!" řekla jsem hlasitě. V podstatě jsem to rozzuřeně na vlče vyštěkla. To si ze mě ta malá coura dělá šoufky! Neřekla jsem jí jasně, že se má držet doma nebo chodit mimo území jenom s vlky ze smečky! Přejela jsem pohledem vlče, ale pak jsem se obrátila na vlčici, která vypadala, že se bojí a měla čeho.
Z vlčice jsem cítila pach jihu. Nebyla vychrtlá, ale zároveň ani dostatečně silná, abych jí nemohla nakopat zádel. "Zdravím," řekla jsem chladně a pak se přestala věnovat vlčici. "Sunflower, co tu děláš?" zeptala jsem se hlsem, který naznačoval nebezpečí. Oči mi rudě planuly a kdyby uměly zabíjet, zůstane z malého vlčete jen mastný škvarek. Zase utekla! Tentokrát to bude mít dohru! Byla jsem v ráži. Možná, že kdyby se tu Suny objevila až nad ránem už bych vychladla, ale takhle jsem byla pořád rozjetá z nedávného střetu s tou pitomou tulačkou.

Vlčice se sesbírala ze země a zamířila pryč. Sledovala jsem jak utíká po kamenech dolů a málem si při tom rozbila tlamu. Musela jsem se smát. "Hahahaha," vydral se mi z hrdla smích, který jsem v sobě držela. Pak jsem se podívala na Nemesise, který odpovídal na mou otázku. "To jsem nemyslela... Slabí, kteří nejsou členy smečky nebo rodiny si nic nezaslouží. Otec by ti asi řekl něco ve stylu, že si všichni musíme pomáhat, ale tak to v přírodě nefunguje. V přírodě vyhraje ten, kdo se umí nejlíp přizpůsobovat podmínkám," řekla jsme mu s klidem a pohladila ho čenichem po hlavičce. Pak jsem se odtáhla. "Tady na pevném podkladu, jsem nad ní měla výhodu," řekla jsem a zaryla drápky do tvrdé hlíny. "Kdybychom byly v bahně nebo v písku, moje váha by mi byla víc na obtíž. Ona by se lehce mohla vzdálit nebo sklouznouz po bahně pryč ode mě," řekla jsem, i když jsem trochu zapochybovala, že by toho byla vlčice vůbec schopná. Asi by ji to ani nenapadlo. "Musíš zkoumat terén a přizpůsobovat svůj boj. Taky musíš vědět všechno, co můžeš o svém protivníkovi. Proto jsem ji nejprve nechala mluvit. Prozradila toho hodně, co bych nemusela odhalit zrakem. Tuláci, co žijí sami, jsou více unavení a víc... zoufalí než vlci ve smečce nebo ve skupině. Když jsi sám musíš si pořád hlídat záda, spíš jen na půl oka a ani toho moc neulovíš," dodala jsem ještě. "Takže dozvěděl ses od ní ještě něco, za tu dobu cos poslouchal? Něco co by se ti mohlo hodit v boji nebo v budoucnu?" zeptala jsem se Nemesise a usmála jsem se na něj.
Byla jsem ráda, že je šikovný a pochvílila jsem ho jak pohlazením tak úsměvem. Nebylo třeba to doplňovat verbální pochvalou. "A co tvůj boj, jak jsi dopadl?" zeptala jsem se, když jsem kolem neviděla žádného mrtvého sysla ani hraboše ani žížalu.

Nemesis se snažil působit jako pravý syn Alf. Bylo vidět, že je na svůj původ hrdý, narozdíl od některých scých sourozenců. Když se pohledem dotázal, zda se může představit mírně jsem zavrtěla hlavou. Nehodlal jsem téhle špíně sdělovat další informace. Její slova mne jenom utvrdila v tom, že je naprosto tupá a pitomá. Pitomějšího vlka jsem v životě snad neviděla a to už jsem si to tu štrádovala hezkých pár let. Přejela jsem vlčicic pohledem a pak jsem se mírně narovnala. Moje srst se vrátila na své místo a můj krk se pnul do výšky a ne kolmo k zemi. Mírně jsem se naklonila k Nemseisovi. "Uč se," zašeptala jsem mu do ucha. Pak jsem začala vlčici obcházet a přitom si ji prohlížela. "Jsi hubená jako lunt. Svaly nemáš žádné. Takže pochybuju, že by ses mohla měřit s kýmkoli v naší smečce, co se loveckých schopností týče... Možná tak s vlčaty," zasmála jsem se pohrdavě. "Tvůj příchod sem byl dost hlučný, takže nebudeš ani dost obratná, a podle zadýchání, které doprovázelo tvůj příchod nemáš ani pořádnou výdrž. Svěřit ti vlčata by se rovnalo jejich vraždě, protože by ti buď sama utekla nebo by tě přepral kdokoliv by chtěl," dodala jsem k hodnocení jejího fyzického stavu. "Jsi poměrně hloupá, což plyne nejen z tvojí řeči, ale i z toho, že si napochoduješ k někomu sinějšímu a vůbec nebereš ohled na neverbální narážky, abys odprejskla," řekla jsem a zastavila se tak, abych stála čelem k vlčici.
Než stihla zareagovat, než se stihla jen o centimetr pohnout, moje tělo ji srazilo na zem. Byl to jeden silný skok, který narazil na vlčici z boku a přirazil ji hrubě k zemi. Ležela teď na levém boku a já ji stála předními tlapkami na pravé části hrudního koše. Cítila jsem jak na ni tlačí celá moje váha a to jí brání v dýchání. Jednu talpu jsem jí přesunula k hlavě, aby ji třeba nenapadlo mě kousnout. Byla jsem naježená a měla jsem sníženou hlavu přímo k vlčici, takže jsem jí mohla šeptat do ucha."A tvoje poslední vada... je tvoje drzost...která ovšem plyne z tvojí bezmezné tuposti," zavrčela jsem na vlčici. Měla jsem hlavu tak blízko jejímu krku, že jsem už už cítila její krev na svém jazyku. "Jestli si myslíš, že nějaká smečka přijme ukňourance, kterého už být tulákem nebaví, tak jsi na omylu. Být tulákem nebaví nikoho, to je princip proč existují smečky, blbko. Blíží se zima a ta bude krutá. Nikdo s rozumem si nevezme tulačku jako si ty, slabou a bez čehokoli čím by mohla být prospěšná, která bude jenom přítěží všem. Jediný důvod...A teď dobře poslouchej... Jediný důvod, proč tě někdo přijme je ten, že až napadne sníh a přijdou mrazy, bude nedostatek potravy a ty budeš tedy nepostradatelnou součástí smečkového jídelníčku," zavrčela jsem a s těmi slovy jsem vlčici chytla zuby za srst na krku a prudce škubla hlavou. Neporanila jsem jí kůži, ale vytrhla jí srst na krku. Bylo to dost bolestivé na to, aby si to zapamatovala a vypadla, co nejdál to půjde, ale zase jsem se krotila, nechtěla jsem, aby na mě zaútočil Život, jak to udělal tenkrát se Styx.
Zůstávala jsem stát na vlčici. I když se pokoušela utéct měla to marné. Byla slaboučkým tulákem, kterého bych mohla rozdrtit jen svou vahou, kdybych se zadníma nenadlehčovala. Můžeme jí rozmáčknout hrudník. Stačilo by přenést všechnu váhu dopředu... A křup! Byla to příjemná představa, už dlouho jsem nikomu neublížila. Chybělo mi to. "Jestli tě jenom někdy uvidím poblíž svojí smečky, svých vlčat nebo sebe samotné, bude tě to stát víc než pár chlupů," zavrčela jsem a seskočila z vlčice. Arcanus by moje počínání schválil, tahle vlčice byla naprostá nicka. V zimě by nám všem akorát pila krev a překážela a naše smečka už měla tak dost krků na živení. Zima bude krutá... Letos to bude ještě horší než loni. Přešla jsem k Nemesisovi a sedla si vedle něj na zem. "Tak co ses naučil pozorováním zlato?" zeptala jsem se vlčete vedele sebe. Pohled jsem měla upřený na vlčici, abych viděla kam odhcází. Udělá dobře, když bude držet tlamu a zmizí. Jinak jí zakroutím krkem ať se klidně Život pos.re.

Sledovala jsem vlčici. Stála jsem s naježenou srstí, ale ona byla asi moc tupá, aby jí docházela vážnost celé téhle situace. Její sladké řečičky, že by vlčeti neublížila jsem odbyla zavrčením. "Patříme do Asgaarské," odvětila jsem jí. Neměla jsem potřebu jí lhát, protože jsem jí kdykoli mohla roztrhnout hrdlo a odešla by s touto informací do hrobu. Nemesis se k nám připojil a snažil se mít výhružný postoj. Udržovala jsem si tvář bez emocí, ale v duchu jsem se usmívala. Aspoň se ničeho nebojí. Vlčice ovšem vypadala dál jak sluníčko na hnoji a já absolutně nechápala proč si to sama dělá? Je vadná, pravděpodobně ji jako malou pustili na hlavičku... No tak nebude problém když svět zbavím její dementnosti ne?... Nemůžu jinak než souhlasit. Znovu jsem na vlčici zavrčela, tentokrát hlasitěji, aby si uvědomila, že není v úplně přátelské společnosti a začala se podle toho chovat. Preferovaně, aby táhla.
Ona se ovšem pustila do dalších slov. "Obě jsou stejně daleko," řekla jsem v naději, že vypadne směrem k Borůvce, ale ona položila další otázku. Při tom navíc zabloudila znovu pohledem k Nemovi. "Znám je. Popravdě sama jsem Alfou Asgaarské smečky," procedila jsem skrz zaťaté zuby a vhružně se nakrčila. Můj předpoklad byl, že jde žebrat o místo ve smečce, jelikož zima se blížila. Rozhodla jsem se ale počkat, co z ní vyleze než...

Sledovala jsem vlčici, která udělala mírnou úklonu hlavou. Slušňačka jo? Pomalu jsem se zvedla do sedu. Nezareagovala jsem ovšem na její projevy nějaké úcty. Tiše jsme ji sledovala a čekala, co z ní vypadne. Chvíli jsem si ji prohlížela. Nelíbila se mi ani trochu. Tulák, který se přiblíží k někomu silnějšímu to nemůže mít v hlavě v pořádku. Tak si pohrajeme. Nemesis chtěl přece vidět jak má bojovat ne? "Marie," odvětila jsem jí na dotaz ohledně mého jména. Už dlouho jsem nepoužila tuhle srandu. JOOOO!... Drž talmu, se nemůžu soustředit když tu řveš!... Pardon se jenom těším no. "Vím," řekla jsem, i když ona svou větu nepoložila jako otázku. "Támhle v tom lese je Borůvková smečka a na druhé straně je Asgaarská, ale pochybuju, že tě nějaká z nich vezme," řekla jsem s klidem a naklonila hlavu na stranu. Vlčice asi nepochopila, že já nejsem úplně její nejka. Kecla si na vyhublou prdel kousek ode mě. Tiše jsem zavrčela.
Nespouštěla jsem z ní oči, takže jsem postřehla jak pohledem zamířila k Nemesisovi. Rychle jsem si stoupla. "Na co čumíš?" zavrčela jsem na vlčici. Pořád jsem se držela, ale rozhodně jsem nehodlala riskovat, že by Nemesisovi nějak ublížila. Nebyla jsem včerejší. Nečekala bych, že existuje někdo tak pitomej, ale očividně existuje... Příroda se o ni přes zimu postará, pokud nechcípne hlady, tak na vlastní blbost určitě. Možná proto chce do smečky?... Ach ta je roztomile naivní.

Sledovala jsem Nemesise, jak hledá svou příští oběť. Záda jsem si nahřívala o hořící keř za sebou, který házel podivné stíny i ve slunci, které právě svítilo, ale nehřálo. Pomalu jsem si lehla. V okolí to vypadalo klidně. Nebylo čeho se obávat. Nemesis byl v bezpečí a tak jsem trochu povolila svou ostražitost. Až se mu podaří nepodaří něco ulovit mohli bychom vyrazit na procházku do hor. Třeba by si mohl hrát s vlčaty, které má Savior. Sledovala jsem Nemsise, který měl svou vlastní zábavu, když jsem zaslechla kroky. Byly to kroky, které těžkopádně našlapovaly. Pohlédla jsem tím směrem a uviděla vlčici. Letmo jsem jí přejela pohledem. Byla slabá. Její tělo nebylo obaleno skoro žádným tukem a rozhodně neměla dost svaloviny. Tulačka, proletělo mi hlavou. Nespouštěla jsem jí z očí pro případ, že by jí napadlo udělat nějakou blbost. Její kroky byly těžkopádné, tak jsem poznala, že nebude moc obratná... Dokonce to vypadalo, že se i výstupem zadýchala, takže vytrvalostně na tom bude hůř než já. Pff každej všivej tulák je na tom hůř jak ty. Tiše jsem zavrčela, ale jinak jsem zůstávala bez pohnutí. Čekala jsem, co ta tulačka chce.

Sedla jsem si na zem a začala si olizovat tlapku. Slunce svítilo, ale nehřálo. Vytvořila jsme pár jisker a nechala je dopadnout na křoví kousek od nás. Aspoň se trochu zahřejeme. Mrskla jsem ocasem a nastavila záda k ohni. Věděla jsem, že Nemovi bude to lovení trochu více trvat. "Jestli znám někoho kdo má více magií? Však i tvůj otec jich má více, ale ten se narodil jen s myšlenkami... Znala jsem jednoho vlka, který prý ovládá víc magií od narození, ale viděla jsem ho naposledy, když byl vlče... Možná stejně velký jako ty," řekla jsem klidným hlasem a vzpoměla si na otrvané malé vlče Siany a Saviora. Naklonila jsem hlavu na stranu. A sledovala Nemesise. "Pak taky existují vlci, co mají magii, která je tak výjimečná, že jsou jediní, co jí umí ovládat. Například tvůj otec umí léčit," dodala jsem ještě zajímavosti ze světa magie a pak jsem sledovala Nemesise, jak se pouští do zadaného úkolu.
Nechala jsem ho být. Pomalu jsem se ohřívala o ohnivý keř a sledovala jak se vlče pouští do hledání syslů. Chtěla jsem to nechat na něm. Občas jsem se porozhlédla po okolí, abych věděla jestli mu něco nehrozí, ale nevypadalo to, že by se tu někdo momentálně vyskytoval.

//Asgaar

Vystoupala jsem po úpatí trochu nahoru. Sluníčko začínalo hřát. Kousek od nás jsem uviděla nory syslů a zajíců. Výborně. "No já bych si pro tebe přála, abys měl takovou magii, se kterou se ztotožníš. Takovou, kterou budeš mít rád a budeš ji využívat pro dobro rodiny a smečky," řekla jsem s klidem. Ne jako nafoukaný Etney. Mrskla jsem ocasem. "Magií můžeš mít hned několik. Jedna bývá většinou nejsilnější, ale zaslechla jsem, že jsou vlci, kteří se narodí s více magiemi a pak se u nich třeba žádná nerozvyne dostatečně silně," vysvětlia jsem mu. Trochu mi vadilo, jak moc se zajímá o magie. Přeci jenom magie nebyly žádné hračky, které by bylo mohl brát na lehkou váhu.
"Tak jo," broukla jsem. "Říkal jsi, že se chceš dozvědět o praní všechno. Jenomže, abych věděla jak na tom jsi, potřebuju tě vidět v akci. Abych tě neučila něco, co už umíš." Podívala jsem se k norám, kde syslové přeskokovaly sem a tam. "Támhle si najdi jednoho sysla. Přeper ho, ulov ho a dones mi ho sem," vyzvala jsem syna s úsměvem. Netušila jsem, zda úkol splní nebo ne, ale rozhodně jsem doufala, že mi to ukáže něco z jeho schopností a dovedností.

Musela jsem se zasmát, když Nemo prohlásil, že chce o soubojích vědět všechno. "Fajn, zajdeme na jedno místo a tam ti vysvětlím všechno dobře?" řekla jsem s mírným úsměvem a pak jsem se začala ubírat pryč z lesa. Věděla jsem, že na úbočí Vyhlídky jse spousta mrňavých tvorečků, kteří by se mohli s Nemesisem pokusit měřit síly, aniž by mu u toho vyrazili zuby nebo zlomili žebra.
Nemesisova analogie s magií ohně se mi moc nezamlouvala. "Ohniváci nejsou zlí, jsou většinou jenom dost temperamentní a plní energie. Pro ránu taky nejdou daleko," řekla jsem. "Žádná magie neurčuje jestli je vlk zlý nebo dobrý. Magie může být maximálně v souladu s některými charakteristickými rysy vlka. Například vlci s magií země jsou většinou přátelští a mají rádi přírodu, voda jsou většinou kliďasové. Vlci obdaření magií myšlenek jsou často velice chytří. Vítr ovládají většinou energičtí vlci, co chvíli neposedí... No a pak jsou tu další magie, ale s těmi se vlci rodí jenom občas," shrnula jsem to. "Magie si můžeš i vyhandlovat, ale to není zrovna dobrý nápad, mohlo by tě to stát hodně. Nebo se občas stane, že se vlk úplně nevyhraní pro jednu magii a narodí se s více magiemi," shrnula jsem to, co o magiích vím. Pomalu jsme začali stoupat.

//Vyhlídka