Příspěvky uživatele

//7 ametystů

Nemesis, který nevypadal jako Nemesis, vyplázl, že našli vlčici na šakalce. Jen jsem ji přejela pohledem, což muselo působit komicky, jelikož jsem byla menší než ona. Pak se rozhovořila vlčice, která mluvila o tom, že nezná sníh. "Je to sníh. Zmrzlá voda v podstatě," řekla jsem s klidem. Byl to nepodstatný fakt, ale doufala jsem, že tím trochu obměkčím vlčici, která začne mluvit. "Předpokládám tedy, že pocházíš odněkud z teplých krajin. Jak se vůbec jmenuješ? A co tvoji rodiče, to tě nevychovávali ve smečce? Jsi už celkem stará, hádám podle velikosti tohohle těla," řekla jsem a prohlédla si sama sebe. Rozhodně to nebylo zrovna narozené vlčátko. No to by mi ještě chybělo. Být jako slepý, malý, dementní vlče. Podívala jsem se na vlčici a přejela ji pohledem.
Její hovor ohledně smečky se mi moc nezamlouval. "Naše smečka není žádný holubník, i když si to třeba Sunflower myslí. Pokud se k nám rozhodneš přidat je to doživotní," řekla jsem rázně a tvrdě. Nebyla to sice tak úplně pravda, kdyby se rozhodla odejít, nikdo by jí pravděpodobně nebránil, ale už by se sem nikdy nemohla vrátit. Většina vlků si to dvakrát rozmyslí, než se rozhodne smečku opustit a přijít tak o všechny přátele. "Navíc je zima. Máme tady spoustu mrňat, Nemesise, Shireen, Lilac, Sunflower... Málo jídla a hodně sněhu, jak sis všimla. Proč bychom tě tu měli ubytovat?" Přestala jsem řešit situaci s prohozenými těly. Byla to magie, kterou jsem nechápala. Jedině snad Smrt nebo Život by mohli vědět... "Měli bychom navštívit Život nebo Smrt, třeba nám poradí co máme dělat," řekla jsem zamyšleně.

// Obě dvě účastnice získávají po 1 hvězdičce do magie (Sionn ji získává po dohodě s Falionem do prázdné magie, aby obě hvězdy měly stejnou hodnotu). Tesai navíc dostává 10 křišťálů, protože nakreslila celá těla všech členů smečky a je vidět, že si s tím dala spoustu práce
Moc za výtvory děkujeme a případně se ozveme kdyby se nějaký merch vyráběl

Arcanus soptil. Etney zdrhnul. Gee zmateně postávala. A tak začal další nádherný den v Asgaarském lese, který byl jako vždy náramně neobyčejný.
Sledovala jsem odcházejícího Etneyho a pomalu si začala dávat dvě a dvě dohromady. Něco tu není v pořádku. Nikdo není tím, kým se zdá být. Asi nejsem jenom maličká. Možná se změnilo něco jiného... Gee, co asi není Gee, mluvila o tom, že jsem její tělo. Takže nás pravděpodobně někdo prohodil. Ale jestliže jsem já v těle malého vlčete, kdo je v mém těle? A kdo je v tělech těhlech tady? Rozhlédla jsem se po zbytku vlků kolem sene. Arcanus začal kníkat a já zaslechla slova mami. "Nemesisi?" řekla jsem zmateně s hlavou na stranu. Pomalu jsem došla k vlčkovi, který kolem sebe rozpouštěl sníh a přes odpor z tepla jsem ho povýskala čenichem v srsti, abych ho trochu uklidnila.
Pak se ve mně ovšem zvedla moje obvyklá nátura, která do teď byla za závojem zmatku a nepochopení. "Hádám, že se něco stalo a to nám prohodilo těla," konstatovala jsem holý fakt, jako bych se bavila o počasí. To už ke mně ovšem přicházela Gee, co nebyla Gee. "Ráda bych ti pomohla, ale nějak netuším, co se stalo ani proč. Jmenuju se Elisa a jsem Alfou téhle smečky. Ty jsi kdo? Hádám, že do naší smečky nepatříš, protože šedá vlčata tu jsou jen Shireen a Nemesis," řekla jsem s klidem a prohlížela jsem si svoje vlastní tlapky. "Odkud ses tu vzala?"

//Máš jen 21 znaků.

Gee soptila o nějakém těle nebo co, ale mě upoutal jiný hlas. Sledovala jsem jak na mě Etney chrlí otázky. "No zatím to vypadá, že ze smečky poletíš ty, zkur.ysynu jeden!" naštvala jsem se a na chvíli zapomněla, že jsem maličká a zmatená... Byla jsem jenom naštvaná a unavená. Neměli mě budit! Rozeběhla jsem se a skočila po Etneym. Byla jsem ovšem menší než on, takže jsem s ním ani nehla. Popravdě se jenom trochu zakymácel, ale nic jiného se mu nestalo. S vrčením jsem se ho snažila povalit na zem, ale nešlo to. "Dem.ntní malý tělo!" supěla jsem. Byla jsem nerudná, nevyspalá a ještě k tomu celkem v ráži. Vražedná to kombinace.
Z mé snahy povalit Etneyho za jeho keci do sněhu, mne vytrhl Arcanusův hlas, který tvrdil, že je Nemesis. A je to tady. Demence. Já věděla, že to u myšlenkových typů musí někdy přijít, ale doufala jsem, že nám ještě chvíli vydrží... No co... Přestala jsem se věnovat Etneymu a s posledním zavrčením se otočila směrem na Arcanuse. "Ty jsi Arcanus, jsi Alfou téhle smečky. Nemesis je tvůj syn a já jsem Elisa. Já vím, může se to zdát trochu matoucí, ale ve starším věku je zapomínání normálním jevem," mluvila jsem klidným a melodickým hlasem a pomalu jsem se přibližovala k Arcovi. Můj hlas musel znít jako když mluvíte s blbečkem nebo malým vlčetem, ale já věřila tomu, že u nemocných vlků je to ten nejlepší přístup. "Jenom máš špatný den, třeba si chvilku odpočinemš a pak ti bude líp, jo?" Usmála jsem se a pomalu došla až k Arcovi o kterého jsem se otřela čumákem. Nebo spíš o jeho srst na hrudníku, víš jsen nedosáhla.
Najednou promluvila Gee. Mluvila už klidněji než před tím a mířila na mě tlapkou. "Neukazuj na mě laskavě tou nahatou hnátou," procedila jsem skrze zuby. "Jednou jsem tu Alfa a vaše chování se mi vůbec nezamlouvá ani u jednoho," zabručela jsem a přejela je pohledem, pořád stojící blízko Arcanuse.

//jen dodatek, Elisa si myslí, že ji někdo zmenšil jako srandu, ještě si nevšimla, že má jinou srst (hlavně taky proto, že nevím jak Fanta vypadá :D)

Tiše jsem si spala. Když jsem najednou uslyšela podivný hluk. Rozlepila jsem očka a podívala se před sebe. Uviděla jsem Etneyho, který na mě řval a Arcanuse, kterému se v patách držela Gee. "Přestaň tak řvát nebo ti jednu vrazím," zavrčela jsem na Etneyho, který mě svým nevybíravým křikem probudil. Spratek jeden rozmazlenej. Měla jsem mu zakroutit krkem, když to ještě šlo... Ale co ono by to šlo i teď. Nechtělo se mi zvedat, takže jsem s hlavou položenou na tlapkách koukala na ně nahoru. "Mimochodem, kde máte Nemesise?" zeptala jsem se a pohledem přejela okolí. Vlče jsem nikde neviděla, byla tu jenom Shireen, která se držela za jejich zadky jako malé připos.ané klubko nudlí. Všem muselo být jasné, že Alfa Asgaaru nevstala správnou tlapkou. Ale kdo by se mohl divit, když ji vzbudilo řvaní jejího nevyvedeného synka.
Najednou ke mně doběhla Gee. Začala si mě prohlížet a pak vrčet. "Jestli tu má někdo právo vrčet jsem to já. Jsi ochránkyně a práci za tebe musím dělat já? Přijde ti to normální?" vyjela jsem na vlčici, ale ta jako by mě neslyšela a zatlačila mi tlapou do ramene tak, že jsem zajela pár centimetrů do sněhu. Když mě pustila vyskočila jsem na tlapky. Nějak mi nedocházelo, že jsem malá. "CO SI TO DOVOLUJEŠ!" zařvala jsem na ni. Co to do ní vjelo? Něco se mi na Gee a jejím chování nezdálo. Hodila jsem vyčítavý pohled na Arcanuse. Že by se mě rozhodl vyměnit? Vrčela jsem na vlčici před sebou a cenila zuby.
Najednou mi ovšem došlo, že moje tlama je v úrovni jejího hrudníku. Zmateně jsem se rozhlédla abych si uvědomila, že je ve výšce hrudníku úplně všech. "Co to?" Zmateně jsem se rozhlížela, ale absolutně jsem nevěděla, co mám dělat. Někdo mě zmenšil. "Kdo z vás to udělal?! Etney?!" obořila jsem se ze svého miniauturního stavu na syna, který očividně prováděl nějaké magické blbůstky a rozhodl se trénovat na vlastní matce.

//Minimální délka postu je 7 plných řádků, poprosím rozepsat.

Obešla jsem hranice a vydala se pomalým krokem směrem do centra lesa. Byl poklidný den. Necítila jsem nikde žádné cizí pachy, ale ani žádné známé. Nedaleko byla cítit Lilac, která ovšem les pravděpodobně opustila, protože její pach se vytrácel. Švihla jsem ocasem a pokračovala v líné chůzi. Nějak se mi nechtělo nic dělat. Sněhu bylo spousty, ale tenhle starý les se s ním uměl vypořádat. Díky větvoví sem napadalo poměrně málo pokrývky, většinu jí zadržely stromy. Bohužel ze stejného důvodu sem ani neproniklo moc slunečních paprsků, které by mohly prohřát nejeden kožich. V údolí to bylo lepší, ale tam to teď bude jenom jedna velká halda sněhu.
Došla jsem k jednomu křoví, které vypadalo celkem slibně. Na zemi byl vidět i kus hlíny a tlejícího listí. Opatrně jsem se vmáčkla pod keř a stočila se do klubka, abych byla objemem co nejmenší, a tím ubránila většinu svého těla před mrazem a případným větrem, který by sem dolehl a nerozbyl se o kmeny stromů. Zavřela jsem oči a usnula. Ani jsem si neuvědomovala, co se se mnou dějě. Ve spánku moje tělo prošlo proměnou, kterou jsem si ovšem měla uvědomit, až se probudím.

//Vyhlídka

Došla jsem domů. Nebyla to sice příjemná procházka v tom sněhu a větru, ale aspoň už jsem byla doma. Vstoupila jsem do hvozdu a ucítila vyčpělou vůni. Máme tady tři ochránce. Tři. A hranice nikdo neobešel. Byla jsem trochu vytočená, ale na druhou stranu se do teď starali o hranice celkem svědomitě. Asi menší výpadek. Někam zalezli, usnuli a nechce se jim na ten mráz. Kdo by je soudil, že... Pomalým krokem jsem se pustila do obcházení našich vlastních hranic. Bylo mi jasné, že můj pach je tu silnější, než pach našich ochránců. Občas jsem se nenápadně otřela za chůze o strom, nebo přičupla k nějakému kameni. Sem tam jsem se dokonce vyválela ve sněhu, abych svou pachovou stopu zanechala, co nejznatelněji. Sníh mi ovšem celkem bránil v mém úsilí. Na jednu stranu jsem byla mokrá, takže jsem pachem smečky táhla víc než obvykle. Na druhou stranu můj pach nedržel na stromech a keřích tak dobře, jako za normálního počasí. Vítr navíc můj pach rozfoukával do všech stran.
Snažila jsem se držet stopu. Občas jsem se vrátila a na nějakém místě se prošla sem a tam, abych udělala větší značení. Nějak jsem tomu sněhu nedůvěřovala, že dostatečně udrží můj pach. Během cesty jsem navíc měla spoustu času přemýšlet nad tím, co by bylo třeba ještě udělat. Došla jsem ovšem k tomu, že není co udělat. Nalovili jsme maso, které nám na pár měsíců snad vydrží. Do toho jsem teď dooznačovala hranice, takže od toho bude taky pokoj. Většina smečky byla buď doma, nebo se někde potulovali. Na práci tu opravdu nic nebylo. Někdy mě ta nuda ubíjí, ale momentálně je to celkem dobré. Aspoň víme, že letošní zima nás nezastihla nepřipravené tolik, jako loni. Byla jsem ráda, že nám to tak hezky v tom našem lesíku vychází.
Když jsem byla na jižní straně lesa ucítila jsem pach Arcanuse a doprovázel jej pach vlčat. Na chvíli jsem se zastavila a pohlédla směrem, kam pach mizel. Šakalí pahorkatina byla viditelná i přes sníh a vítr, který mě oslepoval. Snad ví, co dělá. Věřila jsem tomu, že Arcanus vlčata ochrání, ale přesto jsem se trochu obávala. Pokud by se jich chtěl zbavit, šakali by mu nabízeli dokonalou příležitost. Zavrtěla jsem hlavou a pokračovala v obcházení našeho území.
I když jsme s Árčím často laškovali s myšlenkou, že rozšíříme naše území byla jsem celkem ráda, že nemáme území tak velké. Museli bychom obcházet víc hranic. V letních měsících by to nevadilo, ale v zimě. A kam bychom se vlastně rozpínali? Jediné místo, které působilo zabratelně, pokud nepočítáme Borůvkový les, byla právě šakalí pahorkatina do které zamířil Arcanus s vlčaty. Možná bychom si o tom mohli promluvit, až se vrátí. Vyčůrala jsem se do křoví a tím ukončila značkování. Teď už jsem musela jen doufat, že to vydrží a odežene možné tuláky, kteří by se rozhodli vyrazit na naše území.

//Mechový lesík přes Narvinijský les

Opouštěla jsem území nové smečky s šibalským úsměvem. Byla jsem ráda, že jsem nakonec celou věc urovnala. Snad. Hlavně to pak musím říct Arcovi, že se vlci z Maharské smečky přesunuli na sever, kde si založili vlastní smečku. Trochu mě nahlodávalo, že jsem nezjistila víc o jejich odchodu nebo o tom, co v lese dělala Lennie, ale doufala jsem, že na to bude čas jindy. Nová Alfa navíc vypadala naprosto ztrhaně, takže jsem udělala jedině dobře, že jsem netlačila na pilu s dalšími dotazy. Ještě bych to mohla zkomplikovat. Tenhle výsledek se mi líbil.
Postupovala jsem celkem svižně. Nebo alespoň tak svižně, jak mi to dovoloval sníh, který tu byl. Rozhodně to nebylo příjemné počasí. Další krutou zimu bych nečekala. Začalo to být trochu nudné. Sníh napadl, pak se dlouho držel, pak opadl. Já měla zimu a sníh ráda, ale i tak bych uvítala i kdyby někdy přestal padat a vysvitlo slunce. Kdyby teplota stoupla tak akorát, aby se s vlčaty dalo hrát venku. Snad je Arc vzal do jeskyně.

//Asgaarský hvozd přes Vyhlídku

"Mám ráda, když si někdo nebere servítky. Sice si o tobě myslím svoje, ale hádám, že ty o mě taky," řekla jsem a naklonila hlavu na stranu, abych si mohla vlčici před sebou přejet pohledem. "A o ta nejmenší je dobře postaráno. Momentálně někde dovádí s otcem nebo staršími sourozenci," dodala jsem s klidem. "Starší pokud chtějí trávit čas s rodinou můžou si kohokoli z nás najít. Ale nemám potřebu jim stát věčně za zadkem, samotnou by mě to jen otravovalo." Představila jsem si Launee jako takovou tu typickou matku, která se snaží držet svá vlčata pohromadě a utírá jim čenichy, i když už dávno mají věk na to mít vlastní vlčata. Nene takovouhle matkou jsem být rozhodně nechtěla. "Podle mého názoru by vlčata měla mít jistou svobodu a samostatnost. Klidně ať si pobíhají kde chtějí, dokud s nimi je někdo ze smečky nebo dokud se drží v blízkosi lesa. Nemyslíš?"
Oheň mě příjemě hřál. Seděla bych tu celé hodiny, ale... Začínalo mi být novopečené Alfy líto. Naslouchala jsem jejím slovů. Když pronesla mě známé jméno, nakrčila jsem čenich. "Styx nevěř ani čenich mezi očima. Pokusila se mi unést a zabít syna, pak se chtěla nepozorovaně krást na našich hranicích. Zastavila jsem ji spolu s jednou přítelkyní, Lennie... Cítím tu její pach, i pach jejích vlčat, takže ji asi znáš... No Styx jsme odrazily, ale ta ubožačka se paktuje s Životem, který ji ušetřil před ne příliš příjemným osudem. Navíc jsem slyšela, že útočila na vlčata i jinde," odmlčela jsem se. "Osobně pokud ten její kožich ještě někdy uvidím, tak si z něj udělám rohožku do jeskyně." Můj hlas byl plný pohrdání a nenávisti. Pokusila se ublížit Sionnovi. Mému chlapečkovi. Za to ji čekala pomsta, kterou jsem si nehodlala nechat ujít. Zatím mi ovšem vlčice unikala jako kluzký had, který se dokáže vyvléknout z čehokoli. I kdyby si Launee z mých "rad" nic nevzala, doufala jsem že varování ohledně Styx vezme vážně a při příštím setkání odsud neodejde zlodějka vlčat po svých.
Pak jako bych zaslechla otázku. Launee se konečně rozhovořila o něčem zajímavějším. Mluvila o povyšování ve smečce. Tohle téma bylo dost těžké, ale mě bavilo. Navíc pokud se jednalo o obecný dotaz, co bych mohla zkazit. "U mě i u mého partnera je důvěra víc než zkušenosti. Pokud mohu... Radila bych dát na vyšší pozice vlky, které znáš a kterým bezmezně důvěřuješ. Nebudeš se pak muset obávat vzdálit mimo území smečky na delší dobu. Jestli je tu někdo starší a zkušenější koho tolik neznáš, dala bych mu funkci. To ti nejlépe ukáže, co je vlastně zač a na jakém místě je u něj smečka," řekla jsem s hlasem, ve kterém bylo cítit nadšení. Tohle téma mne prostě bavilo. "U nás ve smečce mohou mít funkce klidně i kappy, i když vím, že v jiných smečkách je nejprve nutné získat postavení pak až funkci. Když ovšem vlk zvládne ve svém volném čase chránit hranice, lovit nebo se starat o vlčata je jasné, že o smečku opravdu stojí," dodala jsem ještě. "A hlavně se nebojte někoho sesadit i níž v hierarchii nebo mu funkci odebrat, pokud se vám nebude zdát. Je lepší mít na vyšších příčkách ty, co o to stojí, než líné povaleče nebo věčné tuláky," prohodila jsem a mrskla ocasem. Nevěděla jsem, co má Launee v plánu ani o kom se bavíme, prostě jsem byla ráda, že se můžu pobavit volně o těchto záležitostech.
Na její další dotaz jsem už nemohla odpovědět tak moc nadšeně. "Bohužel. Amelis odešla a Ashe se vypařila jako pára nad hrncem," povzdechla jsem si. "Vlci odchází a přichází, to je život. Pravděpodobně taky zažijete pár náhlých zmizení členů smečky, ale s tím si nesmíte moc lámat hlavu," dodala jsem povzbudivě a pak zvedla svou zádel ze země. Koule ohně zmizela. "No jelikož nechceš jít lovit a opravdu vypadáš dost unaveně, měla bych se klidit. Budu ovšem ráda pokud ty nebo tvůj partner zavítáte k nám do Asgaarského lesa, ráda bych vás představila Arcovi," řekla jsem s úsměvem, který působil na mé vlastní tváři nepatřičně. Natáhla jsem jednu tlapku do sněhu před sebou a pak se mírně a elegantně uklonila. Přeci jen tohle byla Alfa, byla mi rovná. Navíc to byla vlčice a ne vlk. O to víc jsem si ji vážila na pozici Alfy. Konečně nebudu sama. Jedinná vlčice mezi vlky. S tímto rozloučením jsem se otočila a pomalým krokem zamířila k okraji lesa. Můj ocas se za mnou vlnil jako vlečka.

//Východní hvozd přes Narvinijský les

Sledovala jsem vlčici před sebou, která s každým mým slovem víc a víc vypadala, že padne na zem. Že by unavená? No vlčíš márja, kdo by to byl řek, že je jeden unavenej, když má smečku... Pšššt... Hele jediný co můžu je si tu s tebou povídat, takže prosím nepšti mou jedinou dovednost... Je to strašně iritující... No to mě nezajímá, ale... Mar! Drž kušnu nebo tě zase začnu ignorovat... Fajn fajn, jsem jen musela říct, že je vtipný, jak si tahle slepička myslela, že vést smečku bude jednoduchý jako vochcat jedli. Čekala jsem na to až se Launee vyjádří k mým slovům, ale nějak jsem čekala trochu víc. No nevadí. Vlčice vypadala opravdu utahaně. "Náhodou se mi s tebou povídá dobře a většina mých vlčat má svých starostí dost, jeden je lovec, druhý učitel, dcera je ochránce a dvě nejmenší musí spíš objevovat svět a učit se všemu důležitému, než si povídat s matkou," řekla jsem s úsměvem. Byla to pravda. Všechna vlčata už měla svou hlavu a to i ta dvě nejmenší a já se jim nehodlala do životů matlat víc, než bylo třeba. Kdybych mohla nematlám se jim do nich vůbec. Měly jsme zůstat u Života.
Launee ovšem vypadala dost unaveně. Pravděpodobně mě nechtěla vyhodit. Jenomže já nehodlala odejít do toho nečasu mimo tenhle les, dokud mne výslovně nevyhodí. "Můžu?" zeptala jsem se a počkala jsem na souhlas. Pak se mezi mnou a Launee objevil hřejivý plamen, který nás obě dvě mohl dokonale zahřát. Nemusely jsme se tak ani jedna bát toho, že chytneme rýmu nebo něco horšího. Podrbala jsem se za uchem. "Vypadáš dost vyčerpaně. Nechceš se svěřit? Nebo nechceš jít na lov, abys přišla na lepší myšlenky a ještě se najedla?" navrhla jsem. Evidentně jsem se neměla k odchodu.

//Etney získává 20 květinek za dvě poslané fotografie s popiskem (každá po 10 květinkách).