Příspěvky uživatele

//Vrcholek vršků

Sjela jsem po zadku až k řece. "Víííííí," broukala jsem si při tom. Jestli se nám těla měla vyměnit, nebylo proč se zbytečně stresovat. Když jsem se konečně zastavila, zvedla jsem se ze země a oklepala si sníh, který mi ulpěl na kožichu. Nějak se mi nechtělo vracet domů. Co je mi ve finále do tohohle těla, že jo... Ať si ho klidně roztrhá kdo chce, stejně se vrátím do svého vlastního.. Snad... Pomalým krokem jsem se rozhodla jít víc na sever. Možná bych ráda navštívila nějaké přátele v horách nebo nepřátele v borůvkové smečce. Stejně jsem chtěla jít do Ragaru a Borůvky, než mne vyhnala ta děsná zima a sníh. Mohla bych tam vyrazit teď. A snad cestou se moje tělo zase vrátí k normálu. Vyrazila jsem odpočatá, najedená a plná energie směrem na sever.
Následovala jsem řeku, která tekla vedle mě, ale kterou pod ledovou krustou nebylo pořádně vidět. Chtěla jsem se dostat k močálům a pak je opatrně projít, dokud jsou zamrzlé. Nakonec bych mohla vyrazit přes Kaskády nahoru a nakonec bych stočila svou cestu směrem k velkému jezeru a do hor. Znělo to jako skvělý plán.

//Kaskády přes Maharské močály

// Suplující víla: + 7 drahokamů + 3 křišťály

//Slovák v zácviku
sítilo ... tady hádám jen vypadlo písmenko
Zebe... proč velké Z (?)
1 křišťálek

// neslovenský expert, kterému dělá problémy i čeština...
by som (píše se s mezerou tuším)
2 křišťálky

Calum by se rozhodně hodil v Assgarské či Borůvkové smečce, nedoporučuji pobyt ve smečce Mechové.

Derian jedině Mechová smečka, nejméně vhodný se mi zdá Sarumen.

// o odměny si zatím nepište došlo k chybě v komunikaci a převody se budou měnit

//Vršky
Dodatek. V Asgaaru probíhá akce, kdy se nám prohodila těla, takže Elisa je v těle "malé" Phantasie, proto může post působit trochu divně

Následovala jsem sněhovou stopu, která vedla nahoru. Předchvilkou tu někdo šel. Moje malinkaté tlapky se ovšem se sněhem vypořádávaly poměrně špatně. Pořád mi to klouzalo, takže po každých pár krocích, jsem zase ujela na sněhu pár kroků dolů. Bylo to nepříjemné. Cítila jsem jak se zadýchávám. Tohle tělíčko rozhodně nebylo zvyklé na větší zátěž. Ještě, že jsem se vyspala, než jsem sem vyrazila. Nedovedla jsem si ani představit, co by se stalo kdybych hned po běhu z Asgaaru vyrazila do hor. Pravděpodobně bych tady někde vykašlala plíce a pak umrzla. Zima sice povolila, ale tohle tělo nemělo ani tak dobrý kožich, jako já. Muselo opravdu žít někde víc na jihu, protože mi byla zima víc než normálně.
Na chvíli jsem si sedla na zadek, abych si odpočala. V ten moment jsem uviděla vlčici, která sestupovala dolů. Lehla jsem si na zem a snažila se splynout s okolím, což v šedém kožichu šlo těžce. Naštěstí vlčice vypadala, že toho má sama moc a vůbec si mě nevšimla. Jako by nad něčím přemýšlela a na čenichu měla takový připitomnělý úsměv. Ach jo, Život zase rozdává nějaké to svoje slaďáctví. Zavrtěla jsem hlavičkou a zvedla se na všechny čtyři. Pomalým krokem jsem opět vyrazila dál. Už jsem tam skoro byla, i když mi to tentokrát zabralo mnohem víc, než normálně. Pitomé malé tělíčko!
"Vítej maličká," ozvalo se kousek ode mě. Bylo mi jasné, že je to Život ve své celé kráse. Udělala jsem ještě několik rozvážných krůčků a pak jsem si sedla do sněhu.
"No, zdravím... Nejsem úplně maličká. Byla jsem tu nedávno," řekla jsem s trochou toho odporu v hlase. Naposledy jsem tu trochu zkejsla a ještě si trochu vylila srdéčko a myšlenky Životu. "Mimochodem díky za minule... I když to neznamená, že tě mám nějak extra v lásce, jasný?" dodala jsem ještě, abych nepůsobila jako nevděčník.
" Ahaa... No tak to je vtipné." Život se začal upřímně smát, až jsem se obávala, že si lehne na zem a začne tlapkami kopat do vzduchu. To ovšem bylo pod jeho úroveň... nejspíš.
"Me to nepřijde... netuším, co je na tom vtipného, ale doufala jsem, že by ses mohl podělit o svou trochu moudrosti a říct mi, co se nám to v lese stalo," pověděla jsem mu trochu nabrušeně, což konečně utěšilo jeho smích.
Na chvíli se podíval někam za mě a pak si sednul. Tohle bude na dlouho. "Tohle bude na dlouho." Kývla jsem hlavou, že chápu a začala jsem naslouchat. "Nevím, kdo způsobil tu proměnu vašich těl. Ani netuším, proč se to stalo zrovna teď v zimě, což je poměrně nevhodná doba že." Nic jsem neříkala. "Hmm... Jak se tak na tebe koukám a jak to tak cítím, není to ovšem žádná dlouhodobá magie. Popravdě bych spíš řekl, že si z vás někdo vystřelil. A pro tvůj klid, já to nebyl. Možná Osud, možná Amorek... Smrt ani Mrtvolka, by si na tohle netroufli, na ně je to moc dětinské..." Nerozuměla jsem žádnému z těch jmen, které Život vyslovil, kromě jména jeho sestry. Stejně jsou to nějací šumaři.
Naklonila jsem hlavu na stranu. "Jasný, takže si myslíš, že to brzo zmizne? Docela ráda, bych se vrátila do svého těla a nebyla uvězněná v tomhle, co nic nezvládá a v podstatě umírá po pár krocích," postěžovala jsem si. V ten okamžik mi zakručelo v žaludku.
"To chápu... moment." Sledovala jsem Života, který se na chvíli podíval směrem k nebi a pak přede mě spadla ryba. "Fuj, ryby... Ale dík," broukla jsem a pak se s mírným odporem pustila do jídla. Měla jsem hlad a tak byl můj odpor z rybiny zmírněn, i když jsem u jídla nepřestala dělat obličeje.
""Není za co," odvětil Život blahoskloně a s úsměvem. " Dávám tomu tak měsíc maximálně. Cítím,"začenichal. "Cítím, že to nebude extra silná magie. Opravdu jenom nějaká srandička, kterou si někdo zpestřil den na vaší smečce. Na tvém místě, bych se vrátil domů a někam se zašil. Není přece potřeba se nějak extra stresovat, když to po čase samo zmizí ne?" dodal a kývl hlavou, zatímco já jsem se nacpávala před jeho tlapkami. Břicho se mi pomalu plnilo a já zjistila, že celou rybu ani nesním. Tohle tělíčko mělo moc malinký žaludek.
"Asi máš plavdu," zachrochtala jsem skrze sousto, která jsem měla v tlamě. Polkla jsem a postavila se na všechny čtyři. "Tak ti moc děkuji za informace a jídlo," řekla jsem s klidným hlasem. Věděla jsem, že odejít odtud nebude nic jednoduchého. Tomuhle tělu se odsud nechtělo, ale já věděla, že odsud musíme. Navíc mi bylo jasné, že Život tu má nějakou magii, která tu všechny zadržuje a pokud se někdo podvolí, nemusel by se odsud dostat vůbec. Začala jsem se rozhlížet po okolí, abych našla cestu, kterou bych mohla odejít. Dolů to byl celkem sešup a já se nechtěla zbytečně zranit. Navíc tělo bude víc odporovat v pochodu pryč.
"Chceš pomoct?" uslyšela jsem za sebou, jak se život zvedl. Otočila jsem se k němu a jen kývla hlavou. "Sedni si na zem a drž se." Sedla jsem si na zem a přední tlapky si položila na ty zadní. Ucítila jsem ja mě něco strká do malých zad. Byl to Životův čumák, který mne roztlačil.
Chvilku mi trvalo, než mi došlo, co dělá. Jenomže to už jsem nabrala rychlost a Životův čenich opustil moje záda. Jela jsem po zadku přímo dolů z vrcholku. Nabírala jsem větší a větší rychlost. "VÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍÍ!" křičela jsem se smíchem. Klouzání jsem jako malá měla nejraději. Uslyšela jsem za sebou smích, jak se Život řehtal, ale to už jsem ho ztrácela z dohledu, tak jsem se přestala ohlížet. Rychlost byla tak velká a tak děsivá, že jsem v podstatě přejela z vrcholku a přes zbytek kopců až k řece Tanebrae.

//Klouzačkou k Tanebrae

Pomalu jsem se protáhla. Musela jsem se protahovat opatrně, protože můj malinký přístřešek byl opravdu moc malinký. Celou dobu spánku jsem v něm byla stočená jako rolka. Tělo a tlapky přitažené, co nejvíc k sobě, abych se mohla v klidu vtěsnat do prostoru. Když jsem se konečně probudila, byla jsem celá rozlámaná.
Přehodila jsem tlapky z vyvýšeného místečka a pomalu "ztekla" do díry pod ním. Jela jsem chvilku sněhem, než jsem se zasekla v prohlubni a pomalu se začala škrábat ven. Nejprve jsem ostražitě vystrčila čenich a očka, abych se mohla podívat, jestli v okolí není někdo další, kdo by mi mohl třeba chtít ublížit. Jsem moc mrňavá na to, abych se bránila. Rozhlédla jsem se ze své díry ve sněhu, ale nikoho jsem neviděla. Cítila jsem ovšem pach, který stoupal nahoru do kopců. K sakru. Bylo to k vzteku, že se někdo vydal stejným směrem jako já. No já tam ovšem potřebovala dojít mnohem víc, než ten někdo.
Vystrčila jsem na sněhovou pokrývku přední tlapky a pak jsem se odrazila. Vyletěla jsem ven a dopadla na zem, jako když zajíc vyskočí z nory. Moje tlapky se rozletěli po sněhu a já se naplácla na zem. Pořád jsem tohle tělo nezvládala ovládat. Zvedla jsem se a oklepala ze sebe sníh, než jsem se pustila na výšlap do hor. Opustit úkryt bylo riskantní, ale já potřebovala vědět informace, které mi mohl dát jen život.

// Vrcholek

//Třešňový háj přes Tenebrae

Došla jsem do kopců, které byly zasněžené. Nechtělo se mi už naprsto nic. Moje tělo bylo moc malé a já moc slabá. Už jsem nemohla ani o krok dál. Rozhodla jsem se, že si na chvilku odpočinu, jenomže se mi nechtělo úplně ležet ve sněhu. Měla bych si vykopat nějaký úkryt. Našla jsem si sníh, který vypadal celkem udusaně a mohutně. Pomalu jsem se pustila do kopání. Byla to poměrně zdlouhavá činnost a já si musela po pár kopnutích sednout. No nehodlala jsem se vzdát a nějak tady pojít, takže jsem se rozhodla kopat co jen to půjde. Sníh naštěstí držel, takže jsem se nemusela bát, že si moje nora sedne a zbortí se. Dávala jsem si ovšem pozor, abych kopala tak jak se má. Nejprve jsem kopala rovně, abych vytvořila malý schůdek a pak nahoru. (//Takto) Díky tomu měl můj malinkatý provizorní úkryt dostatek zábran, abych vevnitř neumrzla.
Normální vlk by o tomhle malém triku, jak se ukrýt před zimou a sněhem nevěděl, ale já trávila svou skoro dospělost v podbnebí, kde sněžilo skoro pořád, takže jsem se musela naučit spoustu věcí. Jednou z nich bylo i budování úkrytů, které vydrží cokoliv a zahřejí mě, když bude třeba. Ve sněhové bouři to bylo nejlepší, protože v ní mohl jeden zůstat i několik hodin ne-li celý den. Takhle jsem se nemusela bát, že bych prochladla nebo chytla rýmu.
Bylo fajn, že jsem si konečně mohla odpočinout v teple. Nejdřív jsem se protáhla malým vchodem, který se svažoval dolů a pak se zase vydrápala chodbičkou nahoru a vyskočila na sněhový polštář, který tu zůstal. Nejdříve mi zde byla zima, ale můj dech to tu rychle vyhříval. Navíc se díky mému teplu začal strop měnit v led, který zamrzal hned co trochu povolil sníh. Měla jsem tak jistotu, že na mě nic nespadne. Proto jsem si lehla na zem a zamotala se do klubíčka. Na chvilku jsem si dovolila zavřít oči a odpočinout si.

//Asgaar přes Midiam

Vlčata mě nenásledovala. No vlčata. Spíše to byly vlci, kteří byli dospělejší než já. Nebo alespoň podle vzhledu. Jen jsem nakrčila čenich. Byla to jejich škoda, že se se mnou nechtěli bavit a hrát si. Nebyla už taková zima, abych se musela někde snažit ohřát, ale zároveň nebylo ani tak velké teplo, abych si dovolovala někde jen tak postáváat. Rozhodla jsem se proto přidat do kroku, ale s novým tělem to bylo celkem otravné. Mělo moc malinké tlapičky a nebylo schopné dělat tak dlouhé kroky. Navíc jsem se docela rychle unavovala, takže jsem si musela při pochodu dávat přestávky a díky tomu mne pálily tlapky, protože je studil sníh. Byla to otrava a tak jsem doufala, že se Život přemůže a řekne mi, co se u nás v lese stalo. Přidala jsem do kroku a doufala, že najdu někde přechod přes řeku, který by mi usnadnil dojít ke kopcům, kde Život sídlil. Trochu jsem se bála, že tohle tělo nezvládne ani používat magie, kterými bych se mohla zahřát, takže pád do řeky nepřipadal v úvahu.

//Narrské kopce přes Tenebrae

Naslouchala jsem hlasu Gee, která se představila jako Phantasia. Další vlče s nechutně dlouhým jménem. Budu jí říkat Fanta. Nakrčila jsem čenich a posadila se na zadek, protože to vypadalo na celkem dlouhý příběh a já nehodlala obtěžovat své tlapky stáním, než se tohle mrně, co nebylo mrně, vymáčkne. Občas jsem pokývala hlavou, že vlčicic poslouchám. Super, takže další nekňubské vlče, které vyhodili ze smečky a hodili na krk nám. Poslouchala jsem i její pokračování o tom, jak nechce jen ubytování. "Hmm..." broukla jsem jen a čekala až dokončí svůj monolog, který byl obsáhlejší než obsah mého žaludku. Zakručelo mi v břiše, poměrně hlasitě. Chtělo by to něco sežrat. Možná něco v úktytu? Mhe ne ulovím někde zajíce nebo tak něco... Jenomže při pohledu na moje malé tlapky mi došlo, že to nebude úplně jednoduché. Doufám, že tohle tělo umí alespoň něco. "Fajn, můžeš zůstat. Ale uděláš jeden přešlap, napomenutí, a při druhém přešlapu tě vynesu v zubech," zabručela jsem a pomalu se zvedla ze sedu.
Nemesis začal protestovat ohledně toho, že bychom někam měli jít. "Jo musíme. Život nám řekne, co se stalo a co s tím máme jako dělat," řekla jsem suše. I když jsem neměla toho bl.ečka v lásce, alespoň nebydlel na severu jako jeho sestra. "Můžete zůstat tady pokud chcete, ale rozhodně by to pro vás mohlo být alespoň trochu dobrodružnější. Cestou byste mi mohli něco ulovit k snědku a pak bychom si mohli zablbnout ve sněhu nemyslíte?" prohodila jsem, když jsem ucítila silný poryv větru. Uskočila jsem přesně v momentě, kdy z větve nademnou začal padat sníh. Rozpráskl se o zem s tlumeným bouchnutím. Moje tělo bylo tak moc neohrabané, že jsem po uskočení spadla na bok a měla jsem, co dělat, abych se zvedla ze země. "Já jdu, vy si dělejte jak uznáte za vhodné," řekla jsem těm dvěma a pak se rozhodla vyrazit tenhle problém řešit. Cestou bych se mohla někde sklouznout, třeba v Nárských vršcích... Jop to bych mohlo! Měla jsem zimu prostě ráda.

//Třešňový háj pláň přes Midiam

// Dávám ti 6 safírů

//7 opálů.