Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//loterie 10

Vlčice se po mé odpovědi zasmála. Tiše jsem zavrčela. "Ne jen jsem uvízla v těle malýho vlčete, ale při tom jsem v podstatě stará jako svět sám. Pamatuju smečky které byly a už nejsou. Alfy které byly a už nejsou. Dokonce pamatuju i potopu celého tohohle světa," zabručela jsem dost nasbroušeným hlasem. Popravdě jsem neměla náladu na to, hrát si na nějaké malé vlčátko. Byla jsem nabroušená, že jsem se zasekla v mrňavém a nepoužitelném těle.
Pak mluvila o nějaké smečce, která pro ni byla cizí. Sledovala jsem trasu jejích tlapek. "Mechová smečka, jdeš z jejich směru," řekla jsem s nezájmem, protože mě to opravdu nezajímalo. Jen jsem jí chtěla doplnit informace o tom, kde to vlastně přespávala. Launee se chová jako naprostá důvěřivka. Jestli nechává přespávat cizince ve vlastním úkrytu je dost nezordpovědná, co se týče bezpečnosti její vlastní smečky. Že je jedna Alfa Mechové smečky až moc přátelská jsem už zjistila, ale trochu jsem doufala, že její partner je od rány a nenechá si nastěhovat někoho jen tak do úkrytu. "Šla jsem do Borůvky zjistit, jak jsou na tom ohledně naší Aliance, ale nikdo tam asi nemá čas na to věnovat se sousedům," odvětila jsem jí a naklonila hlavu na stranu, abych si prohýbala krk. "Dál chci vyrazit do Ragaru a zjistit, jak se mají tam, abych měla před koncem zimy informace o všech smečkách v kraji," dořekla jsem ještě. Mohlo by jí být jedno, kam jdu, ale když už se ptala.

//loterie 9

Přestala jsem pozorovat kometu a zaměřila jsem svůj zrak do okolí. Být malé vlče na tak otevřeném prostoru bylo nebezpečné, to jsem si uvědomovala i já. Zvedla jsem naposledy zrak k obloze, abych si ten div prohlédla naposledy, než se rozejdu dále. V tom jsem zaslechla hlas, jen pár kroků od sebe. Podívala jsem se rychle dolů, abych uviděla tmavou vlčici. Jak to že jsem si ji předtím nevšimla... Protože je černá v černé tmě? Zavrtěla jsem hlavou. Zásadní bylo nezpůsobovat podezření nebo nelibost, protože mi bylo jasné, že dospělému vlkovi v tomhle blbém těle neuteču. "Hm... Viděla jsem už hezčí. Když padají hvězdy je to alespoň zábavné sledovat," odvětila jsem vlčici, která svůj pohled upírala také k nebesům.
Já se opět pustila do rozhlížení. V té tmě jeden blbě viděl. Když vyrazím na sever teď pravděpodobně skončím někde v díře. Nebylo by fajn se kodrcat přes Galtavar. Možná bych tu mohla počkat do rána, ale to bude až za dlouho... Krucinál, měla jsem si to líp promyslet. "Na noční procházce krajinou? Trochu zvláštní ne?" zeptala jsem se vlčice. Bylo jasné, že jí neuteču, takže bych radši měla zjistit co chce. Možná je jen starostlivá puťka, jako většina vlčic tady, nebo mě chce sežrat nebo cokoliv jiného. Jeden musel být připraven na všechny možné konce. Rozhodně jsem doufala, že můj život neskončí v tomhle blbém těle na tomhle blbém místě, takže jsem se snažila tomu předejít.

//loterie 8
Borůvka přes Mahtae

Pomalu jsem se brodila sněhem, který byl naštěstí u řeky slabší, ale pořád tu byl. Rozhodla jsem se dojít k jezeru a tam přejít po okraji na druhou stranu a pak vyrazit směrem do Ragarských hor. No nechtěla jsem se tu zasekávat na dlouho. Tmav nebe mi naznačovalo, že bych se měla co nejdřív dostat někam do tepla.
Zvedla jsem hlavu a podívala se na nebe, které bylo trochu zakryté, ale pak jsem uviděla podivné světlo a záblesk, který se táhl přes nebeskou oblohu. Kometa. Tyhle nebeské úkazy jsem už párkrát pozorovala na nebeské hladině, ale celkem by mě zajímalo odkud se berou. Možná že se jednalo o nějaký projev magie, protože se mi zdálo, že se vrací s železnou pravidelností. Nebo alespoň po určité době. Možná se mi to i jenom zdá. Třeba si to jenom namlouvám, co já si navíc pamatuju, že? Sedla jsem si na zem a sledovala obluhu, abych si mohla objekt prohlédnout lépe. Bylo zajímavé, jak pomalu se pohyboval po obloze. Od něčeho takového bych čekala, že se přes oblohu přežene a zmizí pryč, aniž by si ho někdo všimnul. Jenomže kometa se spíš táhla. Byla rozhodně pomalejší než padající hvězdy, které se občas objevily na obloze taky. Ty vždycky prosvištěly kolem a spadly někam do pryč. Zajímavé. Zavrtěla jsem hlavou a svěsila ji zpátky do vodorovna k zemi. Rozhlédla jsem se kolem a zvažovala zda dojdu na sever nebo ne.

//loterie 7

Vlče se na mě vyprdlo. A vypadalo to, že ani nehodlá zavolat někoho dospělého, kdo by za mnou přišel. Tiše jsem zavrčela za vlčetem a rozhodla se, že až zase budu ve svém těle tak se sem vydám a promluvím si s Alfou ohledně chování členů jeho smečky. Rozhodně by si zasloužilo dostat na zádel, ale hádám, že tady se vlčatům domlouvá a přemlouvá, místo toho aby se jim jednou vyprášil kožich a problém se vyřešil. Moje vytí nikoho z dospěláků nepřilákalo, což mi jen naznačilo, že se tu o to nikdo nestará. Takže to, že se o smečku opět začnou starat byly jenom kecy. Hranice sice byly označeny, ale rozhodně smečka nebyla jen o označených hranicích.
Asi bych měla vyrazit jinam. Nakonec jsem se rozhodla, že to bude asi to nejlepší. Neměla bych sice chodit moc daleko od Asgaaru, ale na druhou stranu jsem se chtěla zastavit ještě v Ragaru, než se s tímhle tělem vrátím domů. Jenomže pochod do hor bude náročný. Tělo bylo malé a nepřizpůsobené sněhu. Tma se navíc snesla na kraj, jak měsíc vystoupal na nebe. Rozhodla jsem se rychle. Pomalu jsem se zvedla k odchodu a začala se sněhem brodit k hranicím. Sice jsem cítila spoustu pachů, ale nikdo z dospěláků se tu neuráčil ukázat. A abych jim tu zanechala něco na památku očůrala jsem jeden ze stromů, takže to tu částečně narušilo pach hranice. Se zasmáním a úšklebkem na tváři jsem se rozešla dál a mimo les.

//VVJ přes Mahtae

// 3 ametysty - sníženo z důvodu loterie

//loterie 6
Potřebuju na splnění úkolu někoho kdo ví o alianci Asgaaru a Borůvky, což Flynn asi není. Jo měla jsem to zmínit, ale nějak mi to nedošlo. Takže díky za hru, ale hledám asi někoho jiného...

Vlče bylo děsně tupí. Nejprve konstatovalo táhlé Fakt, pravděpodobně mu to tu vonělo, ale pokud se tu narodilo, už si na ten smrad zvyklo. Pak prohlásilo, že tohle je smečka a v závěru, že je mu Asgaar fuk a jestli nejsem Elora. "Nejsem," odsekla jsem napruženě. Přejela jsem ho pohledem a pak se rozhodla, že odmítán hrát tuhle šaškárnu dál. "Hele můžeš mi sem aspoň přivést někoho dospělého, nebo jsi moc tupí i na to?" zeptala jsem se hlasem ve kterém nebyl žádný smutek nebo strach. Byl to můj normální tvrdý a chladný hlas. Začala jsem se rozhlížet po okolí, jestli někoho nezahlédnu. "Potřebuju zjistit jak se tu máte a tak a ty jsi očividně tupej jak poleno, takže dojdi pro někoho inteligentního a hlavně dospělýho, pokud na to tvoje kapacita stačí," dodala jsem ještě a zavrčela na vlče, abych ho trochu popohnala. Nehodlala jsem se odsud hnout, dokud nezjistím, co vědět potřebuju. Moje trpělivost byla vyčerpána.
Zvedla jsem hlavu k nebi a zavyla. Opět to nebylo to příjemné vytí, které pro mě bylo typické. Znělo to ovšem dostatečně naléhavě, aby to přilákalo alespoň někoho z dospěláků. Doufám, že sebou pohnou, ještě bych ráda došla do Ragaru a pokud možno letos. No dokud se tu někdo neukáže já tu budu překážet. A pokud se neukáže rychle udělám jim z tohohle území kůlničku na dříví. Byla jsem podrážděnější než obvykle.

//loterie 5

Vlče prohlásilo, že mi pomůže je najít, ale odhadem bych řekla, že ne. Vypadalo totiž trochu natvrdle a celkem... jako by spadlo několikrát opakovaně na hlavu a ještě ho někdo vymáchal v Midiam. Pořád se tak divně tvářílo. Nakonec se představilo jako Fryn, což bylo to nejstupidnější jméno jaké jsem kdy slyšela, ale aspoň bylo krátké. Ne nejstupidnější jméno jaké jsem slyšela je Sunflower nebo Sunstorm... Je to dlouhý, bez nápadu... Přejela jsem pohledem vlče a pak přestala konečně teatrálně fňukat. Na jednu stranu dobře, že mě našlo vlče, protože jakýkoli dospělý vlk, by moje naříkání prokouknul.
Obrátila jsem pohled na jednu a pak na druhou stranu. "A co je tohle vůbec za smečku? Divně to tu páchne," řekla jsem vlčeti a nakrčila čenich, jako bych ucítila týden starou rybu. Pak jsem se postavila na všechny čtyři. Sněhu tu teda bylo celkem dost, ale co se dalo dělat. "A ty znáš Asgaarskou smečku?" dodala jsem se zamyšlením. Pokud byl fakt tak blbej jak jsem předpokládala, tak o ní vědět nebude. A pak se mu za to vysměju, že je tak stupidní. Hra na vlče, mě přestávala bavit. Nebylo to tak zábavné, když jsem místo dospěláka, věšela bulíky na nos malého blbečka. Koukla jsem se na vlče a čekala, co mi odpoví. Jestli mi teda vůbec něco odpoví, což se u tohohle vlčete nedalo předem předpovídat.

//loterie 4

Vylévala jsem si svoje mrzké srdéčko a teatrálně plakala, než se tohle nechutně neschopné tělo začalo otřásat v základech. Pak jsem přešla na méně násilnou formu brekotu. A jen mnou projížděly slabé záchvěvy, které ovšem byly viditelné. Náhle jsem zahlédla malé vlče, které si to ke mně šinulo. Ach jo, zrovna mrně jsem potkat nechtěla. Tiše jsem zavrčela, ale vlče bylo moc daleko, aby mě slyšelo. Drž se role! napomenula jsem sama sebe a zvedla uplakaný obličej k vlčeti, které ke mně došlo sněhem.
Vypadalo mladší než bylo moje tělo. To vlče si keclo přímo vedle mě do sněhu. Bylo až nepříjemně blízko, skoro jsem cítila jak mám husí kůži odporu všude po těle. "Ztratila jsem maminku a tatínka!" zanaříkala jsem nahlas a doprovodila to pár slzičkami, které mi začali stékat z oček. Hlavně to nesmím moc přehánět, ale musí to vypadat dobře a uvěřitelně. "Šli jsme navštívit tetu Elisu a strýčka Arcanuse do Asgaarské smečky, ale já rodiče cestou ztratila," dodala jsem se zavzlikáním, abych nevypadala jen jako nějaká ubolená koule. Potřebovala jsem trochu prodat svůj příběh, aby mi na to tohle vlče skočilo. Vypadal jako malinkatý blbeče, ne jako moje vlastní vlčata. Ta byla vždycky dostatečně inteligentní. No možná ne Shireen nebo Etney, ale zbytek by mě prokouknul.

// Východní hvozd přes středozemní propadlinu
Loterie 3

Došla jsem pomalu do borůvkového lesa, který smrděl jako vždycky nechutně sladce. Jako by i samotný les přejal povahový charakter vlků... nebo možná vlci přejaly charatker lesa? Kdo věděl. Jediné, co jsem věděla já bylo, že si z někoho vystřelím. Doufám, že si mě někdo vůbec všimne. Zvedla jsem hlavu k obloze a zavyla. Bylo to ovšem poměrně dost chabé. Tohle tělo zjevně nemělo hrdlo, které by bylo schopné nádherného a melodického vytí, kterého bylo schopno mé vlastní tělo. Svěsila jsem hlavu a začala se rozhlížet po okolí.
Jestli mám být jako malé ztracené vlčátko, měla bych se tak chovat. Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Pak jsem se pustila do tichého pláče. Začalo to opravdu nenápadně. Nejprve se mi zakalila očka slzamy, které se překulily přes víčka a začaly se mi koulet po tvářích dolů. Pak se mi začal klepat čenich, který působil dost komicky, ale vypadalo to alespoň věrohodně. Nakonec jsem přidala otřesy těla a občasné vzlyknutí, aby to působilo dostatečně realisticky. Plakání na povel jsem vždycky uměla, i když to bylo dost náročné a nebyla jsem schopná takhle plakat dlouho. V tichosti jsem čekala a doufala, že někdo přijde, co nejdřív. Kdyby to byl Blueberry nebo Storm, tak bych se vůbec nezlobila. Ale hádám, že ti mají někde jinou práci. Třeba to bude nějaký ochránce. To by taky nemuselo být k zahození. Tak jsem tam seděla a plakala.

//loterie 2

Vlčice nakonec pochopila, že nemá cenu tu postávat a zvolila si cestu odchodu. Probodávala jsem ji pohledem, celou dobu co se ode mne vzdalovala. Když zmizela dostatečně daleko, zvedla jsem se ze sněhu a začala se rozhlížet. Konečně to vypadalo, že jsem sama. Slunce už vystoupalo celkem vysoko. Měla bych vyrazi. Zvedla jsem hlavu a začenichala. Nechtělo se mi tu zbytečně zdržovat. Do lesa vstoupily další pachy a já nebyla plně připravena na to, řešit nějakého dalšího očumovače. Pomalým krokem jsem se tedy rozhodla vyrazit směrem k Borůvkovému lesu. Zajímalo by mě, zda si mě někdo všimne nebo mě budou považovat za malé vystrašené vlčátko?... To zní jako plán!... Přímo ďábelský plán. Třeba bude někdo tak dementní, že mi řekne o jejich smečce naprosto všechno. Šibalsky jsem se usmála a olízla si malinkatý čenich. Ve sněhu jsem trochu zapadala, ale nic to neměnilo na mém odhodlání dostat se do borůvkového lesa, co nejdříve. Kladla jsem jednu tlapku za druhou v přesném tempu. Naštěstí moje tělo bylo celkem lehké. Na druhou stranu zase moc malé. Bylo to nepříjemné, být v tomhle prťavém těle, které bylo naprosto nepoužitelné. Začala jsem být celkem ráda, že nejsem malévlčátko v reálu. Jen doufám, že Život nekecal a tahle věc brzo zmizne.

//Borůvka přes Středozemní propadlinu

Leč nerada (protože mi fakt budeš v tlapkách chybět, ne proto že by sis to nezasloužila) se přidávám s děkováním. Většinu jsem ti již sdělila v zimě, ale nakonec jsem si řekla, že si zasloužíš hold i veřejně.
Za to co jsi dělala pro hru tu děkují mnozí, ale já bych ti chtěla poděkovat za to jaká jsi a co jsi udělala pro mě. Nikdy jsi mě neposlala do háje s mnohdy dost podivnými nápady na akce. Popravdě mě nejvíc ze všech akcí bavily ty, které jsme dohromady dávaly společně (Vlčíškův kalendář, Salem atd.). Máš super nápady (jako zoubková víla, jak tě tohle napadlo?), jsi kreativní a strašně moc milá, čehož si necením jenom já, ale snad všichni tady. Nechci se opakovat, takže to zkrátím.
V tlapka týmu mi budeš chybět, protože jsi něco jako můj mistr ohledně pořádání akcí a vymýšlení střeštěností pro hráče (Mrtvolka mě vždycky rozseká, kdž čtu její profil).
Ale chápu že je potřeba se v životě pohnout dál. Takže v závěru jen prosté... Děkuji ti za ten rok a kus, co jsem s tebou mohla spolupracovat.

P.S. Doufám, že Lucy zůstane i nadále osinou v zadku Elisy. Bez toho by nebyl Asgaar ono.

//loterie 1

Vlčice působila divně. Začala mi říkat ať se uklidním a při tom neodcházela. Žrala si houby a koukal na mě jako bych spadla z vyšně. Pak koukala na houby. Fuj... Jak někdo může jíst něco tak odporného a zároveň nebezpečného...Nechutné. Poposedla jsem si a podívala se na vlčici, která nic neříkala a dál žrala houby. "Tak když se nic neděje, tak se prosím seber a vypadni z mého okolí, díky," řekla jsem nepřátelským a drsným hlasem, který jako by se vůbec nehodil k tomu malému a roztomilému tělíčku, ve kterém jsem momentálně byla. Rozhodně jsem neměla v plánu tu posedávat s naprostou cizinkou. Chtěla jsem dojít do Borůvkové smečky a pak se vydat do hor. Na druhou stranu jsem nechtěla, aby tahle věděla kam jdu. Byla divná. Nejdřív bych počkala, než odejde a pak bych se teprve vydala dál... Souhlas. Přejela jsem vlčici pohledem a čekala až si zbalí svých pět švestek a vypadne někam do háje.
Ráno bylo celkem svěží. V zimě bylo ovšem všechno svěží. Takže se nebylo čemu divit. Jediné, co mě trochu otravovalo bylo ostré světlo, které mi svítilo do očí, jak se odráželo v nepříjemných úhlech od sněhu. Pohledem jsem se vrátila zpět na kožich vlčice a čekala, kdy se tedy uráčí odejít. Nemám na to celý den, sakra. Netrpělivě jsem pohazovala ocasem a doufala, že se podivná vlčice beze jména rozodne odejít, co nejdříve.

V klidu jsem si seděla pod svým stromem a oddechovala. Můj dech byl nejprve sekaný a přerývavý, ale postupně se začal dostávat do pravidelného rytmu. Zklidnil se a já se mohla konečně pořádně nadechnout, dodat vzduch do plic, které to tak moc potřebovaly. Tohle tělo bylo naprosto nepoužitelné. Měla bych cestou do Borůvkové smečky dávat pozor. Jestli se budu muset prodírat nějakým křovím nebo lézt nahoru tak mě klepne... A to jsem chtěla vyrazit do hor, tak určitě. Rezignovaně jsem potřásla hlavou, abych ji zbavila sněhu, který mi na ní ulpěl.
Náhle jsem zahlédla pohyb. Podívala jsem se tím směrem a uviděla vlka. Nebo spíše siluetu, protože ve tmě toho nebylo moc vidět. Měsíc zjevně odmítal zářit do tohohle hvozdu. Očka, která na mě ovšem zírala, byla jasně vlčí. Navíc taky pach byl vlčí, nezdálo se že bych byla v ohrožení. Rozhodně mi ovšem nebylo příjemné, že na mě někdo takhle v noci civí. To si jako myslí, že si na mě bude jen tak vejrat nebo co? "Děje se něco?" zavrčela jsem na vlčici, která na mě pořád koukala.

//Kaskády
Elisa se nachází v těle vlčice jménem Phantasia, proto nevypadá tak jako obvykle, rozhodně se ovšem chová jako vždycky

Výstup po kaskádách nahoru mne zmohl. Bylo to k vzteknutí, protože jsem toho chtěla ještě tolik oběhnout, ale moje malinkaté tělo na tom nebylo zrovna nejlépe. Zavrčela jsem si sama pro sebe a posadila se ke kmeni jednoho ze stromů. Nefoukal tak na mě vítr, nesněžilo mi do kožichu a sedínku jsem měla na poměrně suchém místě. Možná bych si měla dát chvíli pauzu a pak bych mohla vyrazit zase dál... Ragar nebo Borůvka?... Nejdřív povinnosti potom zábava. Hádám že nejdřív zkouknu Borůvku, jak tam všichni pochcípávaj v zimě a pak bych se mohla podívat do Ragaru, jestli tam už Savior a Lennie svrhli Alfu... Vzpomínka na to, že jsem Lennie cítila v Mechové smečce mi vyvstala na mysl, ale rozhodně nijak nebránila mým vlastním interpretacím. Sama jsem se domnívala, že Lennie hledala jen podporu. Ochotnou armádu, která by jí pomohla sesadit Alfu Ragarské smečky a vyšvihnout se místo ní. V mé rodné hroudě to bylo něco normálního... Jednou za čas bylo potřeba očistit starou krev.
Potichu jsem si seděla u svého stromku a doufala jsem, že mě tu nikdo nebude otravovat. V tomhle malém tělíčku, bych se bránila jenom těžko, kdyby na mě někdo zaútočil. Naštěstí pro Styx jsem už moc stará, aby mě žrala.

//řeka Tanebrae přes Maharské močály

Následovala jsem pramen, který mizel v močálech. Moje jediné štěstí bylo to, že jsem se v té stoce celkem vyznala. Ještě než byla založena smečka, která již neexistovala, používala jsem močály jako častou zkratku. Sice smečka spoustu cestiček pobořila a zničila, ale zase vytvořila spoustu nových. Navíc mráz udělal z močálů jedno velké kluziště. Vlk si jen musel dávat pozor, aby nevstoupil na moc tenký led a nepropadl se.
U kaskád už to bylo lepší. Byla jsem skoro doma, takže jsem věděla přesně kam klást tlapky, abych se dostala bezpečně k vrcholku. Řeka vedle mě podivně klokotala, jak jí dodával nového nádechu led, který skrz ní proudil. Moje tělo ovšem nebylo tak obratné, jako moje běžná tělesná schránka. Musela jsem se proto více snažit, aby mi to někde nepodklozlo a já se nezřítila dolů na zem. Pád bych pravděpodobně nepřežila. Naštěstí rozvážný a pomalý krok, mě dovedl až na vrcholek kaskád, odkud jsem už zase mohla popoběhnout dál.

//Východní hvozd