Gallirea - Příspěvky uživatele

Kývla jsem hlavou. S tím, co říkal jsem naprosto souhlasila. Tiše jsem si pokuckávala a snažila se občasným napitím zmírnit pálení v krku, i když to moc nepomáhalo. Měl pravdu s tím, že Awnay by byla skvělou náhradou, ale její zájem o smečku byl minimální. Nehodila se proto.
Arcanus nakonec prohlásil, že na betu by se více hodil Sionn. S tím jsem moc nesouhlasila. Chtěla bych na betu někoho, kdo se nebude bát ukázat někomu, že pro něj není místo a že by se neměl motat kolem hranic. "Sionn...je moc hodný," řekla jsem zkratkovitě, než jsem se zase rozkašlala. "Ugh, ugh, ugh," bylo to nesnesitelné. Bolest na hrudi se zase vracela. "Ale máš pravdu... ugh, ugh, ugh.... Pokud dostane dobré vedení, mělo by to jít," dodala jsem ještě. Pohledem jsem zabloudila k východu, odkud před chvilkou odběhli Shireen a Nemesis. Někdo ty dva musí hlídat. Otočila jsem se zpátky k Arcanusovi a položila si hlavu na packy. "Asi bys mu to měl říct, ty... Já si tu ještě chvíli poležím," řekla jsem a přivřela oči.

//Jen k navýšení " zase trochu uleví, protože se bude muset kompenzovat méně hvězd" - budeš muset od všech získat kam chtějí těch + 10 bodů, teda nejen od těch co by to chtěli posunout. A pak stejně budeš muset většině kompenzovat květiny. Takže navýšení rozhodně neuleví tomu, kdo to pak bude dávat dohromady. To jen taková technická.

Arcanus nakousl téma povyšování a celkem se ho držel. "Já bych věřila někomu z našich. Sionn na to má věk a dokonce i zodpovědnost. Původně bych na tom místě viděla ráda Awnay, ale ta se posledních pár týdnů neobjevila... ugh....ugh... Takže pokud bychom měli vybírat pak je tu Sionn a Etney," řekla jsem zamyšleně. "Ráda bych smečku udržela v rodině," dodala jsem s poměrně zastřeným hlasem. Byla jsem dost unavená, ale držela jsem se. Tahle konverzace byla dost důležitá a já ji nechtěla prospat.
Nema a Shireen už začal chytat pubertální záchvat nenormálnosti, na který jsem byla díky vlku zvyklá, takže jsem to nechala plavat. Jen jsem je sledovala a čekala, než se Shireen zvedne. Odlepila se od mého kožichu a s chlasitým "Čau" odešla za bratrem. "Mějte se vy dva a ne že něco někde provede... ugh, ugh, ugh," řekla jsem ještě za nimi než jsem se otočila zpátky ke konverzaci, kterou jsme vedli s Arcanusem před chvilkou. "Tak co myslíš, kdo by se na to zdál tobě?"

//Bonusové hvězdy se měnit nebudou.

//Ano, při povýšení se ti budou nadále vrozená procenta navyšovat. Vlastnosti budou stále na hvězdičky, v tomto ohledu se nic nemění.

Shireen spokojeně chrupkala stočená do klubíčka vedle mě. Já odpočívala s hlavou položenou na Arcově kožichu a doufala jsem, že kašel, který pomalu ustával se nevrátí. Neslyšela jsem proto tlapky, které škrábaly po kamenech do jeskyně. Ani jsem neslyšela, jak se Nemesis objevil přímo u vchodu do menší jeskyně. Až když se ozvalo hlasité prdnutí a zápach, který připomínal zkažená vejce se rozlil celou místností jsem se probrala. Ohrnula jsem čenich. "Jseš nechutnej degen Nemesisi, vypadni sakra!" Shireen pravděpodobě výbuch Nemesisova zadku taky probral. Vypadala dost napruzeně. "Ale no tak, je to přirozený," broukla jsem jenom. "I když teda nechápu, co... ugh, ugh, ugh," přerušil moje vyptávání kašel, který byl opět nepříjemně škrábavý. "Co pořád jíš... Páchne to jako bys sežral něčí žumpu," řekla jsem nevzrušeně a zase si položila hlavu zpátky na Arcanuse. Nemesis se podíval na nás dva a prohlásil, že má hlad. Pak se pustil do kusu srnky, který tu zůstal. "Taky mám hlad..." broukla Shireen, která se choulila u mého břicha. "Ráda bych vám něco ulovila zlatíčka, ale momentálně... ugh... na tom nejsem úplně nejlíp," prohodila jsme celkem smutným hlasem, protože jsem vlčata chtěla vzít na lov. Možná na jaře. Až mi bude líp a počasí se umoudří. "Nemesis by mohl něco zajít ulovit, určitě to zvládne že? Případně sebou vem Sionna nebo Lucy," řekla jsem Nemovi. Někdo z lovců by ho mohl něco naučit, plus by na něj dohlédnul.

Tiše jsem kňourla. "Lepší." Přitulila jsem se k Arcovi, abych se mohla trochu víc uvolnit a zahřát. Bylo příjemné s ním opět ležet v jednom pelechu a nemuset se o nic extra starat. Být nemocná mělo i své nesporné výhody. Hrdlo jsem již neměla tak stažené a břicho mne nebolelo tak moc, takže jsem si mohla pohodlněji lehnout i na břicho a nemusela jsem být v onom podivném polosedě. Ocas jsem přehodila před Arcovi tlapky a trochu se rozvalila.
Naslouchala jsem tomu, jak mluvil a mírně mě to ukolébalo. Pak mě ovšem vyrušily malinkaté tlapičky, které už ovšem nebyli tak malé jak jsem si je pamatovala Shireen už byla celkem velká holka. Kecla si na zádel a pak sjela na zem, aby se přidala k rodinému mazlení. "No dobré poledne.. ugh ugh.... Ses tu taky rozhodla ukázat?" prohodila jsem něžně a olízla vlčeti čenich. Shireen ovšem zareagovala podivným chrochnutím. Jako pravý bourák si nepřišla povídat s rodiči, ale nabrat síly a prospat se. Nechala jsem ji při tom a vrátila se konverzací k Arcovi.
"Nevím jestli je to nejlepší nápad," řekla jsem smutným hlasem. Etney se ani plně neujal své vlastní funkce. Nemyslela jsem si, že by mu postavení nějak pomohlo v tom, se postavit na vlastní tlapky. "Nerada bych pak vychovávala ještě jeho vlčata. Lucy i on jsou nezvedení a nedisciplinovaní," shrnula jsem stručně své obavy. Pak jsem se odmlčela. "Povíšila jsem Castora. Projevil zájem o smečkové zázemí, přivedl domů Sunflower, i když kdo ví kde je jí konec, pomohl na lovu a dokonce se sám chtěl do dalšího pustit," sdělila jsem Arcovi a přidala zdůvodnění svého rozhodnutí. Tenhl vlk si povýšení zasloužil.

Arcanus začal rázně namítat, že magie nezpůsobuje nemoc. Jen jsem obrátila trochu otráveně oči v sloup. Vážně jsem neměla náladu na dohadování. "Magie mě oslabila a já se rozvalila na sněhu... ug... ugh...ughááá!... Pravděpodobně... jsem prochladla," snažila jsem se mu to vysvětlit, aby to pochopil. Nebylo to nic nepochopitelného. Venku zima jak praští a když je jeden vyčerpaný tak na něj jdou nemoci jedna báseň. Jediné v co jsem doufala bylo to, aby to nebylo nakažlivé. No podle toho že zatím nikdo nekašle, tak asi není. Mírně jsem sebou škubla, jak mě zabolelo břicho a hrudník, který byl od všho toho kašlání dost namožený. Byla jsem pořád dost malátná, takže jsem doufala, že se budu moct v klidu prospat. V jeskyni bylo teplo od Arcanusova ohně a celkem i uklidňující světlo. "Děkuju," řekla jsem vděčně, když mi Árčí nabýdl vodu. Trochu jsem ji vypila a hned se mi udělalo nepatrně lépe. V krku mě přestalo škrábat, i když nepříjemný pocit přetrvával.
Obrátila jsem se na Arcanuse, který se rozhodl že vyzkouší svou magii léčení. No moc jsem tomu nedávala. Většina magií byla dost specifická a jestli jsem to dobře chápala, Arcanus zvládal léčit jenom zranění povrchového charakteru. Ucítila jsem příjemně hřejivý pocit na hrudníku a v krku. Zhluboka jsem se nadechla, ale klid byl přerušen kašlem. "Ugh, ugh, ugh....ááá." Zamlaskala jsem a položila si hlavu zpět na tlapky, abych si mohla odpočinout. "Díky," dodala jsem jenom a pomalu zavřela oči. "Nevíš kde je Shireen a Nemesis?" zeptala jsem se se zavřenýma očima. V krku mě přestalo tolik bolet a i hrudník bolel méně. Asi magie zabrala, ale ne stoprocentně.

Sionn se začal ošívat a pak prohlásil, že ho bratr nenávidí. Vítej v mém světě. "Etney... ugh, gh... nemá rád nikoho. Je moc zahleděný do sebe a svého obrazu, že si...ugh,ugh,ugh,.... myslí že sežral všechnu moudrost světa. Nemá rád mě, otce ani nikoho jiného, takže... ugh... takže si z toho nic nedělej," řekla jsem a snažila se přemoct kašel, abych mohla mluvit alespoň trochu normálněji. Hrdlo jsem ovšem měla až moc suché. "V každé rodině je někdo takový," dodala jsem ještě, aby si to nebral moc na sebe. Etney nesnášel všechny. Za to je nesnášel stejným dílem a spravedlivě. Mě možná nesnášel trochu víc, ale u ostatních nedělal vyjímky. Kdybych nebyla tak slabá, už bych ho ze smečky dávno vyhodila za jeho chování, ale bylo mi jasné, že Arcanus by mi to nikdo neodpustil. Přeci jenom byl Etney jeho prvorozený syn.
Usylšela jsem zvuky v jeskyni a pak uviděla známý černý kožich. Sionn se rozhodl odejít, což jsem mu neměla za zlé. "Pozdravuj Nym," prohodila jsem za ním a pak se rozkašlala. Bylo mi jasní, že jde navštívit svou kamarádku. Pak jsem se otočila na Arcanuse, který rozdělal oheň, takže se to tu postupně začalo oteplovat. "To ta magie emocí... Nezvládám jí ovládat a sebrala mi všechnu energii," prohodila jsem slabým hlasem, který přešel v podivné chrochtání, které mi vycházelo z hrudníku.

Sionn se na chvilku zarazil a po čenichu mi přejel výraz, který jsem nedokázala identifikovat. Možná to byla starost, možná strach, údiv? Netušila jsem. Pořád je to kret.n. Doufám, že s ním nehodláš mít soucit. Ani si nenechal nic vysvětlit a byl hnusnej, zasloužil by přes držku... Já nevím.. "Ugh, ugh, ugh, ugháááá," prořízlo tichost, která na pár chvilek zavládla v jeskyni. Sionn nakonec promluvil. Naklonila jsem hlavu na stranu. Vypadalo to, že se opravdu reálně bojí. Meinere je bratr Laury ne? Vybavovala jsem si divně zbarveného vlka, který se vůbec sestře vzhledem nepodobal. Možná se jí podobá povahou, což by vysvětlovalo, proč si nechal dát na prdel od Noroxe, pokud říká Sionn pravdu. Na druhou stranu byl docela malinkatý, takže je možné, že si to nepamatuje správně. Snažila jsem se přijít na to, kde je pravda. "Meinere je možná ugh, ugh... Povahově stejně hodný jako Laura a nechtěl se s nikým být," prohlásila jsem celkem jistým hlasem. Nedávalo mi smysl, proč by někdo nechal odejít po všech čtyřech únosce vlčat. "Ty jsi silnější a odvážnější, rozhodně by se ti nic nemohlo... ugh... ugh... stát." Otřela jsem si tlapkou slinu, která mi uvízla na straně čenichu. "A nebo máš rodinu a přátele. Kdyby se cokoliv...ugh...ugh... dělo. Já nebo otec, ti vždy pomůžeme. Stejně tak tvoji sourozenci nebo přátelé z naší či jiných smeček.. ugh, ugh, ugh,... podařilo se nám tu vybudovat celkem pevná pouta. A naposledy tě přece taky pomohli otec s bratrem a nový přítel Meinere ne?" zkoušela jsem ho obměkčit. "Opravdu se... ugh... ugh... omlouvám za tu magii. Chtěla jsem jenom uklidnit tvou mysl, netušila jsem... ugh, ugh,... že to něco maže," řekla jsem unaveným hlasem.

//7 koprtinek + 3 křišťálky

Zamrkala jsem do podivné tmy, která tu byla všude kolem. Nebyla jsem na takovéhle věci zvyklá, většinou jsem si v rámci jeskyně prostě zapálila oheň, ale teď jsem na to byla moc vyčerpaná, abych se do toho pouštěla. Podívala jsem se na Sionna, který se konečně rozmluvil klidněji než předtím. Těžko říct, zda za to mohlo moje vysvětlení, můj stav nebbo už vychladl. Jeho slovům jsem moc nerozuměla. Možná jsem byla jenom moc znamená. "Však s Noroxem vycházet nemusíš...ugh, ugh, klidně ho zabij když ho potkáš, je to podřdná tulácká potvora ugh ugh... a jeho bratr, který chtěl do smečky se vypařil ještě než stihl být plně přijat ugh... Jejich rodiny se nemusíš bát," řekla jsem slabým hlasem, který byl přerušován občasným odkašláním, abych si protáhla trubky. Nějk jsem nechápala, že ho tolik štve, že ho chtěl bratr Styx zabít. Však ho chtěla zabít i Styx a potom tolik nevyváděl. Asi jenom ventiluje. Mírně jsem zatřepala hlavou, abych si urovnala uši a pak jsem položila hlavu na tlapky. Nebylo to nic extra příjemného ležet na břiše. Začínaly mne bolet svaly, které se s každým zakašláním stáhly. Jenomže kdybych si lehla na bok, tak bych se začala dusit.

Položila jsem si hlavu na tlapky a usnula jsem. Byl to sice spánek bez snů, protože jsem byla unavená, ale rozhodně to nebyl spánek klidný. Každou chvilku jsem se probudila se záchvatem kašle, který pomalu odezníval a já si mohla zase lehnout. Vždycky jsem zase rychle usnula, ale to neustálé buzení a usínání mi moc energie nedodávalo. Nezdál se mi žádný sen. Ani jsem neměla žádnou představu o tom, kolik času uběhlo nebo neuběhlo. Potřebovala jsem jenom nabrat sílu, abych se mohla dát trochu do pořádku.
Spala jsem několik dlouhých hodin. Když jsem se konečně rozhodla probrat pořádně, nadzvedla jsem se do polosedu a ucítila jsem bolest v hrudníku, jak se zvedla další vlna kašle. "Ugh, ugh, ugh," rozkašlala jsem se a snažila jsem se čenich držet stranou od Siona, který seděl v menší jeskyni se mnou. Když jsem dokašlala zase jsem si lehla. Byla jsem pořád moc unavená, než abych se pokoušela rozdělat tu oheň a udělat tu tepleji. Sáhla jsem tlapkou po Sionovi a podívala se mu do nepřirozeně černých oček. "Omlouvám se," řekla jsem klidně, ale tlumeně. Můj hlas podivně chřastil. "Netušila jsem, co dělám. Byl jsi malý a vyděšený. Přála jsem si abych ti mohla pomoct, abys zapoměl. Nevěděla jsem...ugh,ugh... nevěděla jsem, že je to moje magie. Nevím, že ji mám..." řekla jsem a pak mlaskla, protože mi vyprahlo v krku. Chtěla jsem si to s ním vyříkat, protože kdo ví, zda budu mít v budoucnu šanci.

//Asgaar

Šla jsem pomalu přimáčknutá na stěně. Byla jsem ráda, že Kessel a Arcanus zůstali venku, ale vypadalo to, že Sionn se pustil za mnou. Nějak jsem mu to chtěla všechno vysvětlit, ale nejdřív jsem si chtěla pořádně odpočinout. Došlo jsem opatrně až do velké jeskyně a pak se vrávoravým krokem vydala do menší jeskyně, která patřila jen Alfám a Betám, ale aktivně jsem ji využívala snad jenom já. "Agh, agh, agh, agh, aaaa," zakašlala jsem kašlem, který byl mezi dušením a dávením. Divně jsem u toho nadskakovala, ale podařilo se mi dojít až do menší jeskyně, kde jsem se pomalu položila na kožešiny. Bylo tu příjemné teplo, ale pořádně mě to nezahřívalo. Jeskyně si udržovala svou stálou teplotu, která byla v létě příjemná, ale v zimě moc nezahřála. Roztáhla jsem se na zem a začala oddechovat, ale občas mě zachvátilo kloktání v hrdle, které nepříjemně škrábalo. Nemohla jsem usnout, ale byla jsem strašně unavená.
Ucítila jsem i pach někoho neznámého, ale pravděpodobně to byla jenom moje představivost, protože z malé jeskyně nebylo v té velké nikoho vidět. Možná za to ovšem mohl i Sionn, jehož tělo mi bránilo ve výhledu. "Nemusel jsi... chodit," řekla jsem ospale.