Gallirea - Příspěvky uživatele

Na jeho poznámku o lenivosti jsem nereagovala. Nechala jsem ji být. "A ty snad nejsi blbeček?" prohodila jsem bez jakéhokoliv vzrušení v hlase. Byl to tulák, který rozhodně nebyl nijak významný, takže jsem s ním nemusela hovořit na úrovni. "Zní to nerealisticky, ale je to tak. Většina vlků jsou tu beránci. Občas se tu objeví někdo ostřejší, ale ti moc dlouho nevydrží... Buď zmizí, zemřou nebo prostě vymněknou," řekla jsem zamyšleně. Bylo to naprosto směšné, jak lehce tu někdo změnil svou náturu. Tys ji změnila taky... Možná, ale rozhodně ne tolik jako jiní. Švihla jsem ocasem.
Nakonec se vlk rozhovořil. Jak nečekané. Měl podivné jméno a jeho záměry byly ještě divnější. "Takových, co tu chtějí něco dosáhnout je mnoho, ale většinou je sežere samotný svět," řekla jsem klidně. Byla spousta vlků, kteří si mysleli, že z ničeho něco udělají. Etney a Awnay jsou takoví... Sama jsem se z ničeho stala něčím... A pořád to nestačilo, nebo snad ano? Vlk se nachvilku odmlčel a pak prohlásil něco ohledně magií a srdceryvného příběhu. Asi se mu něco nezdálo, ale já mu nehodlala nic prozrazovat. Nebylo třeba, aby věděl víc, než bylo nutné. Mlčela jsem a čekala na jeho další dotazy, které měly přijít. Bylo mi jasné, že přijdou, protože vlk byl velice zvědavý.
"Kdo jsem já není důležité, ne?" zarazila jsem jeho možné dotazy na mou osobu. Nehodlala jsem se dělit o informace, které by pak mohl použít proti mě. Navíc pokud si to bude chtít zjistit, tak to zjistí. Kolik vlčic tu chodí se zuby na krku. "Magie se tu dají sehnat v jedlovém pásu na severu. Je tam podivná jeskyně z kamennů, v které žije nepříliš příjemná entita... Ale nedoporučuji ti tam chodit, mohl bys přijít o svůj zvědavej čumák," řekla jsem mu s mírným zavrčením a sedla jsem si na zem. Nemělo důvod zůstávat stát. "Nebo prostě máš talent. Občas tahle země probudí magie, které jsou uvnitř každého skryté," dodala jsem.

Přejela jsem vlka pohledem a mírně si odfrkla. "Tady se moc změn nedočkáš. Všichni jsou tu v podstatě nekonfliktní plevel," zabručela jsem a rozhlédla se po šakalech, kteří se kolem nás občas mihli. Pořád se udržovali dostatečně daleko, abych proti nim nezakročila. Když prohlásil, zda nekecám hlasitě jsem jeho směrem zavrčela. "Pozor na jazyk," procedila jsem skrz zuby a sledovala jak se vlk otáčí zpátky ke mně. Bylo jasné, že moje nálada přešla z rezervované k poměrně chladné. Ale ještě pořád neudělal nic, za co bych mu vyvrhla střeva a nepředhodila je šakalům. "Na jihu vedle pouště je v poměrně velkém hvozdu smečka, kterou vede celkem pohodový Alfa. Ani moc hodný, ani moc zlý. Pak tu máme Asgaar, kam nechoď pokud nechceš dostat přes držku. A čím víc jdeš na sever tím hodnější vlci tam jsou. Nad Asgaarem je Borůvková smečka a poblíž sopky je smečka s Alfa párem tak milým, že vezmou snad každého. Na západ od nich je smečkové území v horách, ale jejich Alfa rozhodně není tak drsný jako jeho území," sdělila jsem mu ve stručnosti. Nedávala jsem mu tyhle informace jen tak. Mělo to sloužit i jako varování, aby věděl kam nemá strkat svůj drzý čenich. K jiným ať si klidně nakráčí, ale k nám ať neleze.
Jeho další slova byla nadšená. Zdál se magií celkem okouzlen. Šakalové divně zaprskali a pak se stáhli zase dál, když uviděli ohnivou kouli. Pravděpodobně si ještě pamatovali, co jsem jim provedla, když se vydali za naše hranice. Vlk se začal na magie vyptávat. Pohlédla jsem mu přímo do očí. "Zajímavé otázky. Ale nejdřív mi řekni něco o osobě. Jak se jmenuješ? Odkud jsi? Co tu chceš? A proč se tak moc ptáš?" zabručela jsem a použila velké soustředění na svou magii. Mírně jsem se ušklíbila a čekala až začne účinkovat.

Sledovala jsem vlka, který byl divně zbarvený. Ani bych se nedivila, kdyby nebyl čistokrevný vlk. Mrskla jsem ocasem a přejela vlka pohledem. Vypadal slabě. Asi se sem přitoulal, kdo ví odkud. Když otevřel tlamu, bylo jasné, že ji má pěkně proříznutou. "Stát se tady Alfou... Pokud budeš na všechny sluníčkový, tak tady oslavíš úspěch," odfrkla jsem si posměšně. V podstatě všechny Alfy až na mě si tu žili na hromádkách a jejich svět byl naprosto přátelský a dokonalý. Dokonce jsem se divila, že na ně ještě někdo nezaútočil a neudělal jim v těch jejich dokonalých příbytcích pořádný chaos.
Jeho další slova už byla celkem přijatelná. Prozradil mi tedy o sobě hned několik věcí. Za prvé nebyl odsud. A za druhé přišel nedávno. Kdyby tu byl už nějaký ten pátek, tak by věděl odpověď na všechny svoje otázky. "Tenhle kraj se jmenuje Gallirea," řekla jsem mu klidným hlasem. Moc často jsem to jméno nepoužívala, i když jsem jej znala. "Ale na názvu úplně nezáleží," dodala jsem. Pak vlk prohlásil, že míří do magické země. Vedle mojí hlavy se objevila ohnivá koule a zase zmizela. "Co myslíš?" Byla to spíše řečnická otázka. Tenhle vlk byl zajímavý. Zvláštní. Nebyl přátelský jako ostatní, ale zároveň nebyl ani nepřátelský. Byl divný. Rozhodla jsem se tu ještě chvíli setrvat a zjistit o co mu jde. Shireen je určitě v pořádku a plašila jsem zbytečně.

Rozhlížela jsem se kolem a hledala Shireen. Pach tu nebyl, takže ani moje dcerka. Vystoupala jsem poměrně vysoko a začala se rozhlížet po okolí. Řeky podle všeho opustily svá koryta a razila si cestu kde se dalo. Prosím Shireen, že jsi někde v bezpečí. Pohled na řeky kolem, mě mírně vyděsil. Nebylo to to nejhorší, co jsem viděla. Vzpomínala jsem na povodeň před mnoha lety, která zaplavila naprosto celý kraj. Mírně jsem se otřásla odporem. Nesnášela jsem vodu.
Otočila jsem se, abych se vydala směrem k řekám. Všimla jsem si vlka, který ke mně kráčel. A nebyl sám. Za ním se táhlo několik šakalů, kterým pravděpodobně nenaháněl tak velký strach jako já. Naklonila jsem hlavu na stranu a na pozdrav jsem kývla. "Šakalové," prohodila jsem jeho směrem. Musel pocházet ze severních oblastí nebo z těch naprosto jižních, když je neznal. Otravné potvory. Na druhou stranu nás chránili před nezvanými hosty, ale jejich přítomnost v tak těsné blízkosti hranic se taky neobešla bez problémů. Něco za něco. Přejela jsem vlka pohledem a tiše zavrčela na šakali. Ti mi oplatili vrčení, ale stáhli se. Zatím jich bylo málo, ale pokud se sem dostane ještě pár dalších, bude to problém. Těžko říct, zda je sem přitáhl pach krve, kterou jsem měla do teď rozmazanou na tlamě, krku a hrudníku, nebo zda za to může tenhle vlk. "Chceš něco?" zabručela jsem neutrálně, ale rozhodně ne přátelsky, jak se tu baví většina vlků.

//Asgaarský hvozd

Vyšla jsem z našeho hvozdu a zamířila pomalým tempem k menšímu pohoří, které se tu tyčilo. Pokud tu nebude, budu mít alespoň dobrý výhled na okolí a třeba ji zahlédnu. Snažila jsem se nemyslet na nejhorší, ale jelikož jsem znala Awnay a její střeštěnost když byla menší, nepředpokládala jsem, že by Shireen byla jiná. Ne-li horší. Švihala jsem ocasem jako bičem a nasávala do čenichu pachy okolí. Cítila jsem sice šakali, ale necítila jsem Shireen. Trochu mě to uklidnilo, ale ne moc. Mohla spadnout do nějaké řeky v okolí... Sledovala jsem cestičku, která tu byla vyšlapaná a vedla k vrcholu. Šakalové se mi klidili z cesty. Měla jsem s nimi již několikrát tu čest. Navíc můj kožich upatlaný od krve sice přitáhl jejich pozornost, ale ani oni nebyli tak pitomí, aby mě otravovali... zatím. Pokud si budu počínat opatrně a nebudu se tu zdržovat kdo ví jak dlouho, nechají mne být. Nebo v to jsem doufala. Sice jsem byla najedená, ale rozhodně ne odpočatá, abych se pustila do otevřeného boje se smečkou šakalů. Pomalu jsem postupovala k vrcholu.

//Siccumské jeskyně

Prvotní radostná myšlenka, že bych mohla někde najít v okolí Shireen byla nahrazena strachem o ni. Mohla být opravdu kdekoliv a s tím, jak řeky bručely, když jsem táhla srnce přes lesík, jsem si nemohla být ani jistá, že ji nestrhl proud a ona se někde neutopila. Nebo ji mohl sebrat nějaký šakal, když šla prozkoumávat okolí... Dobrodružná a potřeštěná je na to dost, aby se bez dozoru promenádovala po územích v okolí. Zavrtěla jsem se strachem hlavou. Jistěže jsem se o ni bála, bála jsem se o všechna svá vlčata. Awnay a Etney se o sebe už dokázali postarat sami. Sionn občas potřeboval trochu toho vedení a navíc momentálně dával pozor na Nemesise. Věřila jsem mu, že by nedovolil, aby se jeho mladšímu bráškovi něco stalo. Shireen ovšem byla bezprizorně někde sama a já měla více než podezření, že vyrazila na nějaké putování na vlastní pěst.
Zvedla jsem tlapku k jednomu z kamenů, který byl vedle úkrytu. Magie lesa mi napovídala, že se Shireen na území nevyskytuje. To bylo více než děsivé. Rozhodnutí tedy bylo jednoznačné. Pomalým krokem jsem se vydala směrem k šakalímu bydlišti, abych si s nimi případně vyrovnala účty, pokud nějak ubližují Shireen. Doufám, že tam není, protože jestli jo, může si být jistá výpraskem.

//Šakalí pahorkatina

//Asgaarský hvozd

Stáhnout srnce do jeskyně nebyl skoro vůbec problém. Byla to jenom půlka srnce a navíc to hezky klouzalo po kamenech, které byly pěkně vlhké. Možná by nebylo od věci to tu pořádně vytopit, třeba bychom se toho vlhka zbavili. Švihla jsem ocasem a se zavrčením ještě párkrát zabrala. Srnec sklouzl na zem hlavní jeskyně. Pustila jsem jí, abych dala odpočinout čelisti a předním tlapkám. Mezi tím jsem se snažila vymyslet, kde bude nejvhodnější umístění kořisti, aby nám taky nějaký ten čas vydržela. Rozhodla jsem se, že nejlepší bude místo kousek od vchodu po pravé straně. Bylo tam celkem chladno a veliký lišejník zakrýval maso, takže jsem se nemusela obávat, že by ho sežrali nějací opeřenci, pokud by sem zavítali. Osdunula jsem půlku srnce ke zdi a nechala ji tam. Zavrtěla jsem ocasem a radostně se usmála. Bylo skvělé vidět, že smečka je zabezpečená alespoň na pár dalších týdnů. Snad ostatní dotáhnout zbytek a Sionn se svou skupinou budou mít stejné štěstí jako my. Rozhodla jsem se ukousnout si ještě trochu masa ze srnce, abych se pořádně napráskala, než se vydám na obhlídku řek a šakalů. Byla to lahoda. Třeba najdu v lese nebo kolem někde Shireen. S touto radostnou myšlenkou jsem vykročila z úkrytu ven.

//Asgaarský hvozd

//Náhorní plošina pře Křišťálový lesík

Táhla jsem část srny přes lesík kus od našeho hvozdu a slyšela jsem jak řeka hučí. Neznělo to vůbec příjemně a tak jsem doufala, že se moc nerozvodní, aby nám neudělala v domově paseku. Táhla jsem kus mrtvé srnky přímo k úkrytu, ale i tak jsem cítila podivný cizí pach. Na chvilku jsem zadní část srnce pustila na zem a rozhlédla se. Nikde jsem onoho zapáchatele neviděla a i jeho pach byl celkem slabounký. Co tu kurňa chtěl? Tiše jsem zavrčela než jsem opět popadla srnce do tlamy a začala ji táhnout směrem k našemu bydlení. Bude nejlepší, když ji dotáhnu do úkrytu ještě takhle za čerstva.
Srnka naštěstí už nezanechávala krvavou stopu, která by mohla přilákat nezvané hosty. Možná bych měla navštívit naše přátele šakaly na jihu. Nebyl to úplně špatný nápad. Navíc jsem mohla zjistit jak jsou na tom řeky v okolí a zda opravdu nemáme někde nějakou tikající bombu, která se na nás brzo přiřítí. Se srncem v tlamě a plnou hlavou myšlenek jsem začala klesat do úkrytu.

//Siccumské jeskyně

Zakousla jsem se víc a víc do krku, ale nemohla jsem pořádně zuby trefit, co jsem hledala. Snažila jsem se prokousat k tepně, což by nemělo být složité, zvíře bylo celkem hubené... Z nějakého důvodu mi to ovšem nešlo a tak jsem jenom podivně trhala a škubala.
Castor a já jsem společnými silami dostali zvíře na zem, které se ještě chvilku zmítalo, než podlehlo náporu našich těl a úbytku krve v systému. "Všichni v pořádku?" řekla jsem zadýchaně a odtáhla jsem se od zvířete, celá od krve. Nebyl to hezký pohled. Zvíře mělo rozsápaný krk, jak mi trvalo, než jsem se stiskem trefila na tepnu. To nebyl úplně ukázkový lov, ale co už. Packou jsem šťouchla do mrtvé kořisti, jestli je opravdu mrtvá, ale podle matného pohledu byla. Gee se začala omlouvat, že zakopla, což prozrazovalo i bahno, které měla na sobě. Mávla jsem tlapkou ve vzduchu a pak jsem si sedla na zem. Byla jsem naprosto vyčerpaná. Po chvilce jsem si i lehla. "Nevadí... To se stává," broukla jsem směrem k černé vlčici a pak se pohledem rozhlédla kolem. "Navrhuji si chvilku odpočinout... ugh, ugh, ugh.... a pak se případně vydat s úlovkem do Asgaaru, co vy na to? Třeba ostatní doloví taky," řekla jsem s klidem a zhluboka si oddechla. Srdce mi pořád divoce bušilo a cítila jsem opět škrábání v krku.

Pak jsem se pomalu zvedla a přešla jsem k srnci, měla jsem příšerný hlad a rozhodně jsem nechtěla tahat domů celý flák masa. "Navrhuji se trochu najíst a pak každý odtáhneme část srnce do lesa, bude to tak mnohem... ugh, ugh, ugh... jednodušší," řekla jsem rozhodným hlasem a zamířila k masu. Mlsně jsem se olízla a pak jsem se pustila do trhání a škubání srnce na díly. Když jsem jí vyvrhla vnitřnosti mlaskavě jsem se pustila do plic, které se na mne vyzívavě koukali z hrudního koše.
Přitáhla jsem si plíce a začala je hltavě žrát. Zbytek vnitřností jsem ponechala Gee a Castorovi. Jedla jsem opravdu rychle a úplně jsem cítila, jak se mi do žaludku přesouvá potrava. Bylo to více než příjemné. Ležela jsem na zemi a jedla, dokud jsem měla co. Pak jsem se mlsně olízla a pohlédla na ostatí. "Moc děkuju za lov, byla to výborná spolupráce, snad budou mít ostatní také štěstí," prohodila jsem celkem veselým tónem, který u mne nebyl normálně slyšet. "Já odtáhnu zadní část domů, pokud odtáhnete tu větší přední, budu ráda," dodala jsem ještě a začala se zvedat. Nejprve jsem srnce uchopila za zadní nohu a začala jsem škubat a trhat. Dalo mi to celkem dost práce, ale nakonec jsem oddělila její zadní nohy s částí trupu od zbytku těla. Zbytek vnitřností se vykutálel ven, kdyby měl někdo ještě hlad, měl to tu jak na stříbrném podnose. Se zuby zaraženými v mase jsem začala táhnout kus srnce zpět k domovu.

//Asgaar přes křišťálový lesík
P.S. omlouvám se za změnu, snad vám to nebude vadit :)

//Připojuji se ke Kesselovi a upozorňuji na psaní přechodů! Chápu, že se to občas stane a jeden zapomene, ale ať se to moc neopakuje, děkuji.

Snažila jsem se udržet v dosahu srnce, ale ztrácela jsem ho. Moje plíce nebyly ještě plně připravené na to, aby se takhle proháněly po loukách a pláních. Gee tu nikde nebyla a já s každým krokem ztrácela potřebné milimetry. Bezradně jsem pohlédla na Castora, jelikož já už opravdu běžet nemohla. Neměla jsem tu potřebnou výdrž na běhy a ani zdraví. Musíme ho zastavit. Použila bych magie, ale oheň bych pravděpodobně nezvládla ovládat v běhu dostatečně na to, abych mohla pořádně vypálit na srnce a nezasáhla někoho jiného. Musela bych zastavit a tak bych přišla o jakoukoliv šanci po něm skočit. Musela jsem se rozhodnout, neboť zvíře se vzdalovalo.
Náhle jsem zahlédla před srncem Gee. On ji zahlédl taky a pokusil se otočit, při čemž si to namířil přímo mým směrem. Chtěl kolem mě proběhnout, ale na poslední chvíli si to rozmyslela a zvedl se na zadní. V ten okamžik jsem uviděla Castora, který skočil srnci po zádeli. Zvíře dopadlo zpět na přední a kopyta se zarazila do země přímo předemnou. Země se otřásla. Skočila jsem zvířeti na krk a škubala jsem dokud všude netekla krev. Nebyl to úplně čistý stisk. Zvíře sebou zmítalo a křičelo, než se začalo sesouvat pomalu na zem.

Hnala jsem se jako o závod, abych se dostala na jižní stranu. Bylo mi jasné, co Castor dělá, když odtrhl od stáda jednoho samce. Vypadalo to že podivně divně napadá na jednu nohu, takže si pravděpodobně v zimě uhnal nějaké zranění a to se nestihlo pořádně zahojit. Přikrčila jsem hlavu a nabrala jsem ještě větší rychlost, abych pomohla Castorovi nahnat samce. Šlo o to, abych mu odřízla cestu na jih, aby se nám nemohl stočit zpátky ke stádu. Plíce mne pálily. Nemohla jsem pořádně popadnout dech. Pořád jsem byla po prodělané nemoci celkem vyčerpaná. Musíme ho nějak odtrhnout, aby se nevrátil. Podařilo se mi odpojit samce ještě víc od stáda, ale musela jsem se mít na pozoru, abych náhodou moc nevybočila a nezmizela sama vestádu, nebo abych moc nezpomalila a neuvolnila mu cestu zpátky. Naštěstí se nám ho podařilo oddělit a on se hnal směrem od stáda. Vydával u toho zvuky, jako by volal o pomoc.
Teď to bylo na Gee, která mu měla zaterasit cestu a zpomalit ho, abychom já a Castor měli šanci po něm skočit. Jenomže Gee nebyla nikde v dohledu. Kde kurňa je! Hlavou mi proletěla myšlenka, že se jí třeba něco stalo, ale to bychom si snad někdo všimnul. Nemohla jsem si dovolit zpomalovat. Jenomže jsem sama nebyla vytrvalec. Byla jsem rychlá na krátké vzdálenosti, ale rozhodně bych nemohla uběhnout několik stovek metrů tímhle tempem. Kořist se mi začala vzdalovat.

//Elisa není zraněná, ale nemocná :)

Všichni jsme se tu sešli. Byla jsem ráda, že se k nám rozhodl přidat i Castor, Gee a nakonec i Lilac. Na všechny jsem se usmála a švihla při tom ocasem. Castor si samozřejmě neodpustil poznámku na to, jak bych měla lov rozdělovat. Tiše jsem zavrčela a přejela ho pohledem. "Děkuji za radu, ale rozvrhnu si to sama," řekla jsem. Možná jsem to s tím povýšením přehnala. Leze mu to na mozek. Ego samců nikdy nepochopím, dáte jim jen trošku moci a najednou z nich jsou rozumbadové. Zavrtěla jsem hlavou, abych se vrátila zpět k tomu na čem záleželo.
Podívala jsem se na naši skupinku. Byla tu Lilac, Sionn, Tesai, Gee, Castor a já. Nemesise jsem nepočítala do našeho loveckého kroužku, i když mi bylo jasné, že by se měl taky zapojit. Přeci jen už nebyl mrně. Sionn byl z nás všech nejsilnější podle svalů, které měl na tlapkách a hrudi. Zima se na něm podepsala nejméně. "Sionn povede jednu skupinu a já druhou," rozhodla jsem. Byl to přeci jen smečkový lovec, tak by měl mít torochu té zodpovědnosti. "Lilac jsi dostatečně silná a rychlá, takže půjdeš se Sionnem. Kdyby se něco stalo budeš schopná pomoct nebo doběhnout pro někoho, kdo pomůže. A nedělejte žádné blbosti jasné?" řekla jsem rázně oběma mladým vlkům. Castor s tímhle rozhodně nesouhlasil, ale já jsem jim chtěla dopřát alespoň trochu té svobody a zodpovědnosti. Nepotřebovala jsem mít ve smečce vlky, kteří nejsou schopni vzít na sebe zodpovědnost. "Tesai půjde s vámi, je vytrvalý a má zkušenosti s lovem," dodala jsem a kývla na Tesaie. "Tím pádem se mou půjde Gee a Castor," shrnula jsem na závěr. Tihle dva byli dobří a zkušení lovci a já potřebovala ve svém momentálním zdravotním stavu někoho, na koho se mohu stoprocentně spolehnout.
Pak jsem se podívala na Nemesise. "Jsi už dostatečně velký na to, abys lov zvládl. Ale chci tě varovat, že lov není jen tak nějaká sranda a rozhodně to není tak lehké jako lov zajíců, který jsme trénovali. Takže pokud půjde do tuhého, uteč a nepřekážej, jasné?" řekla jsem přísným hlasem, protože jsem chtěla, aby mne jednou jedinkrát opravdu poslechnul. Byl pořád moc malý a mohl by ohrozit ostatní lovce. "Sionn a já oběhneme stádo a naženeme vám ho. Pak se připojím ke Castorovi a Gee. Sionn k Lilac a Tesaiovi. Všichni připraveni, tak vyrážíme..." dodala jsem a pomalým tempem se rozeběhla za stádem, které bylo ještě značný kus od nás.

Pomalu jsem se přikrčila k zemi a využila podrostu, abych se ukryla. Pohlédla jsem na syna kousek od sebe. To nebude stačit. Déšť celkem dobře srovnal všechno se zemí, takže mi bylo jasné, že mne ucítí nebo zahlédnou, pokud půjdu blíže. Použila jsem magii neviditelnosti a zamaskovala svou tělesnou schránku. Pach jsem ovšem nechala volně, neměla jsem proč ho maskovat. Zahalená magií jsem se přestala krčit a rozeběhla jsem se směrem ke stádu, jak nejrychleji jsem mohla, abych zasáhla dřív než mne ucítí. Náhle jedna ze srn zvedla hlavu a začala se rozhlížet. V ten moment jsem se opět zviditelnila a začala jsem stádo hnát před sebou směrem ke zbytku naší lovecké party. Nechala jsem na Castorovi a Gee, aby si vybrali kořist.

//Rozdělení a pořadí:
Skupina 1: Sionn, Lilac, Nemesis, Tesai
Skupina 2: Elisa, Castor, Gee