Příspěvky uživatele

//Vyhlídka

Poslední slova. Poslední bitva. Poslední pád.
Elisino tělo dopadlo na mokré listí Asgaarského hvozdu.
Dutý dopad těla byl jediným zvukem, který doprovázel konec mocné Alfy. Žádné famfáry ani povzdechy. Žádný zpěv ptáků. Malé žuchnutí a nekonečné ticho lesa.
Elisiny rudé oči přišly o svou jiskru. Její duše opouštěla pomalu tělo a i tento svět. Navždycky. Někdo by možná mohl čekat, že přijde Mrtvolka s příslibem návratu mezi živé.
Ale ona nepřijde.
Nepřijde vůbec nikdo z magických bohů, kteří obývají tento kraj. Každá duše musí někdy dojít svého klidu. Elisa svůj klid našla na druhé straně se spoustou přátel a synem, který nikdy nespatřil pozemský svět. Žádná magie světa ji už nemohla vrátit mezi živé.
Elisino tělo zůstane na místě svého dopadu. Zůstane tam, dokud ho někdo z místních vlků nenajde a nepohřbí. Asgaarský hvozd byl vždycky jejím domovem a i místem posledního odpočinku. Na krku má rozšklebenou ránu, která odhaluje tepny a kosti. Přívěsek, jako zázrakem, zůstává v celku. Krev se pomalu vpíjí do hlíny v okolí.
A svět pokračuje dál. Ptáci létají po obloze. Listí se tetelí ve větru. V dálce šumí Midiam a les voní tlejícím listím jako vždycky. Připomínka toho, že ať už umře kdokoli, je to jen malá kapka v moři životů všech místních vlků a dějin Gallirei.

//Tímto se s vámi za Elisu loučím. Byla to neskutečná jízda a já doufám, že vás její smrt nesejme, ale spíš že to vezmete s radostí a nadšením s jakým to vítám já. Před sto lety na asku jsem napsala, že můj herní cíl je za Elisu dohrát její život (zde) a to se mi konečně po celkem dlouhých letech podařilo. Jsem s jejím životem a osudem spokojená. Umřela tak, jak měla, v boji s rovnoceným soupeřem. A mě by nic nenadchlo víc.

Než, ale půjdu ráda bych ještě předala pár informací.
Budu ráda když si přívěsek vezme Shireen (pokud teda bude chtít) a snad ho třeba jednou dostane i na obrázek za aktivitu.
S Elisiným tělem si dělejte, co chcete.
A pro všechny kdo by se chtěli zeptat: Ne, Elisa se už nevrátí. Tohle je opravdu konec jejího příběhu.

Všem děkuju za roky her a tolerance k Elise jako tomu "zlému" charakteru.

Slyšela jsem jak řve a přidupávala jsem křídlo pod svou vahou ještě víc a víc. Jen si to užij ty svině! Moje neodkrytá záda mi byla fuk. Hlava se mi točila z těch dvou nárazů o zem. V tlamě jsem cítila krev. Měla jsem rudý krk a plece, dokonce i tlapky. Bylo mi jasné, že tohle je konečná. Mozek se mi rozplácl na lebeční stěny a já už jen chtěla způsobit co nejvíc bolesti. Dupala jsem po křídle a trhala pírka, kterých jsem se stihla zuby dotknout, než mě zezadu strhla k zemi.
Ucítila jsem jak mě její váha špendlí na zem. Hlava mi prudce narazila o kámen a sprška krve mi vyrazila z tlamy. Nahodila jsem tím nejen Styx nad sebou, ale i trávu a horninu v okolí. Tohle byl konec. Bylo mi to jasný. Začala jsem se smát. Smála jsem se takovým tím kloktajícím smíchem, který vám rve uši. "Ty nikdy... ničeho nedosáhneš... Vždycky budeš jenom jako stín, který se táhne po zdi.... Nik... Nikdy tě nikdo nebude mít rád... Nikdy nebudeš mít nikoho, kdo by se o tebe postaral... Navždycky sama... Navždycky opuštěná... Navždycky otrok své minulosti...Ale.. Ale neboj... Oni si tě najdou... Asgaar vždycky dostane, co mu patří... Nikdy neutečeš..." chrochtala jsem skrz kloktavý smích a prskala jsem tak krev všude okolo. Stála na mě tak pevně, že jsem se nemohla hnout. Její obličej se mi rozmazával, protože jsem pomalu neviděla. Ztrácela jsem vědomí. Sledovala jsem podivný flek, kterým byla Styx, jak se mi natahoval po krku a škubal. Cítila jsem bolest. To vám nikdy nikdo neřekne, že když umíráte tak to fakt bolí. Svou smrt, ale ještě nikdy nikdo nepřežil nebo snad ano?
Cítila jsem každý její pohyb. Jak mi odhaluje tepny a svaly. Jak si vybírá zuby do čeho se zakousnout. Jak trhá na kousky a nechává horkou krev, aby mi zalila hrudník a zbytky krku, jako by to byla přívalová vlna. Cítila jsem jak se můj smích mění v hučení a šumění, ale bylo mi jasné, že se zarývá Styx do mozku hloub a hloub stejně jako moje poslední slova. Ona nikdy nebude mít klidu. Nikdy nenajde místa odpočinku. Nikdy nebude skutečně volná. Navždycky bude otrok svého života.
Pohlédla jsem k nebi, které bylo zalité šedými mraky. Bylo tmavé a nepřející. Tak jsem to měla ráda. Neměla jsem ráda slunečné dny, protože to vás vždycky potkal nějaký pitomec, co se chtěl kamarádit. Za šedých a mrzutých dnů nikdo po venku nelítal. Bylo to nádherné. Do jisté míry jsem si ten výhled užívala. Slyšela jsem nějaký hluk, ale to už bylo mimo mě. Já už nevnímala. Ztrácela jsem tolik krve, že nebylo co by ve mě ještě vnímalo.
Asi to takhle mělo skončit vždycky. Před očima mi rozhodně neproběhl celý život. Spíš jenom pohledy. Viděla jsem, jak na mě Alicien kření ze břehu jezera, když mě učila plavat. Přišlo jí děsně vtipné, že to neumím. Zahlédla jsem Sianu, jak se vyhřívá vedle Saviora na kameni a mluví o vlčatech. Vybavila jsem si Zoe a její otrávený obličej, když zjistila, že ji mám hlídat. Viděla jsem i její matku jak nademnou stojí, jako teď stála Styx. Probodávala mě svým rudo-zeleným pohledem a tlačila mi hrudník do země, jako bych byla semínko, které chce zasadit. Viděla jsem, jak se všechny obličeje míchají a propojují. Viděla jsem jich spousty. Hotaru a Nailu. Meadow a Lauru. Mico, Maloboro, Willy a Kessel. Někteří se smáli, jiní vrčeli. Willy se mračil, protože jsem pokazila lov, ale Kessel se usmíval jako vždycky. Mohlo to trvat minuty, mohlo to trvat vteřiny.
Ucítila jsem jak moje tělo někdo tlačí. Něco někdo řekl, ale já neslyšela, co. A pak jsem padala do nekonečné tmy.

První setkání s vlkem na Silmarionu na mě skočila a stála Alicien. Přišpendlila mě tenkrát k zemi a na krku mi udělala jizvu, kterou jsem tam měla pořád. Schovanou pod srstí jako tajemství o tom, že mě poprvé někdo překonal.
Poslední setkání s vlkem na Gallirei na mě skočila a stála Styx. Přišpendlila mě k zemi a na krku mi udělala ránu, která se už nikdy nezahojí. Jako upozornění, že všechny příběhy musí jednou skončit.

//Asgaarský hvozd

Zamávala křídly, která jí pomohla udržet rovnováhu, ale její váha povolila. Vyškubla jsem se a postavila se neohrabaně na všechny čtyři. Cítila jsem jak ztrácím krev. Po tlamě mi tekla rudá a kapala na zem. Další proud mi tekl od pravého ucha přes tvář až na krk a plece, odkud v čůrku stékal na zem. Bylo mi jasné, že tenhle souboj vyhrává, ale ještě nebylo všechno u konce. Já se nehodlala vzdát dokud jí aspoň trochu nenačechrám pírka. Bingo.
Její nabubřelost a podceňování mé maličkosti asi způsobili i její neostražitost. Vyrazila jsem ze všech sil, co nejrychleji k ní. Sice jsem neměla moc energie, ale byla jsem pořád rychlejší než ona stačila zareagovat. Pravděpodobně si myslela, že to mám za sebou a nebudu schopná ani vstát, ale já jí to nedarovala zadarmo. Skočila jsem jí po pravém křídle a vší silou spadla na zem. Cítila jsem trhnutí. Její křídlo se muselo buď zlomit nebo odtrhnout částečně od kůže a svalu na zádech, který je pojil k tělu. Rozhodně tohle křidélko nebude moct používat jen tak. Bohužel tenhle poslední záchvěv energie mě stál nekrytá záda.

Nestihla jsem se zvednout. Koule ohně ji asi minula. Kur.a! Zatla jsem zuby a snažila se zvednou, co nejrychleji to šlo. Jenomže ona byla rychlejší. Moje únava si vybírala svou daň. Chytla mě za zátylek. Uviděla jsem přibližující se kamenou zem a ucítila její chladnou a tvrdou náruč. Země se oddálila a pak zase přiblížila. Znovu jsem pocítila chuť trávy v tlamě a cítila jsem zuby, které mi vypadly z tlamy. Krev se mi řinula z tlamy a čenichu v proudu. Snažila jsem se vyplivnout, co to šlo, abych se nezadusila vlastníma slinama a krví, nebo zuby. Jenomže ona nepolevovala, musela jsem něco udělat, aby moje hlava nepřistála na zemi potřetí. Motala se mi a měla jsem zakrvácené vidění, jak mi pravděpodobně rozsekl kámen hlavu. A hlava vždycky hodně krvácí, jak podříznuté prase.
Snažila jsem se nadzvednout, ale nešlo to, protože mě držela na zemi svou vahou. Tak jsem jen tlapou hrábla někam nad sebe a za sebe ve snaze trefit její tlapu a sejmout ji na zem. Ucítila jsem náraz do něčeho chlupatého, ale těžko říct jak moc jsem jí tlapu sekla. Cítila jsem horkost krve, takže jsem ji jistě zasáhla a tlapu nepříjemně poranila. Nevěděla jsem, zda bude tenhle náraz stačit na to, aby ji vyvedl z rovnováhy a ona mě pustila.

Naparovala se jako páv, který si může dovolovat natřásat své peří, protože se lovci zaleknou jeho nádhery a raději sklopí hlaveň. Já ovšem neměla v plánu něco klopit. Navíc když se rozkecala jako opravdová svině a začala pohazovat přívěsky, které evidentně odebrala majitelům až posmrtně. "Můžeš to zkusi!" vybídla jsem jí, když prohlásila, že by si ráda vzala můj do sbírky, ale vypadalo to, že se pořád k ničemu nemá.
"Jenom meleš o blbostech," zavrčela jsem skrz zuby a z hrdla se mi vydral nepříjemný zvuk, který značil, že mi dochází trpělivost a to kvapně. Čím víc mlela tím větší jsem měla chuť tu její nevymáchanou hubu pěkně zavřít svou vlastní tlapou. Sunflower! Tak proto nebyla celou zimu k nalezení! Proto se k nám nevrátila... Ta sketa. "Zaplatíš za to, cos jí udělala a hned po tobě to odnese ten tvůj šerednej bratr," zavrčela jsem a vztekle jsem odplivla. Jenomže ona fakt neuměla držet klapačku. Začala mluvit o svém bratrovi a o tom, co jí pravděpodobně naznačil. "Myslíš jak jsem mu ukázala, že si nemá zahrávat s magičema? To ti taky ráda ukážu," zavrčela jsem a rozhodla jsem se, že ji trochu přismahnu. Vedle mé hlavy se vytvořila magická koule a letěla si to přímo ke Styx. Netušila jsem ovšem, zda vlčici zasáhla nebo ne, protože se mi mírně roztřásly tlapky pod nohama. Měla jsem problém. Únava byla větší, než jsem čekala. Na magii jsem neměla dost energie. Tohle bude starý dobrý zápas na zuby. Rozeběhla jsem se v momentě, kdy moje koule doputovala ke Styx a skočila jsem na její bok. Moje zuby se zahryzly do masa na krku nebo možná plecy, těžko říct. Váha mého těla nás strhla k zemi, jenže Styxino maso se mi vysmeklo a tak jsem se sklouzla o kus dál z ní. Ležela jsem na zemi a snažila se, co nejrychleji zvednout.

Viděla jsem ji jak vylézá z křoví. Jako nějaká krysa, která se schovává ve stínech než vás kousne nebo na vás hodí nakaženou blechu... ZAB JI! Mrskla jsem ocasem a můj ledově chladný pohled by mohl tvořit rampouchy. Přelétla jsem jí pohledem. "Vypadáš jako holub... Sice mám radši tetřevy nebo koroptve, ale i létající krysa bude stačit," prohodila jsem drsným hlasem a olízla si mlsně čelist. Nebyla jsem to sice já, kdo plánoval žrát ostatní vlky, ale vzhledem k tomu, že tu předemnou stála ona... Řekněme že jejím masem bych rozhodně neplýtvala.
Vypadala ovšem trochu jinak. Kromě křídel, která jí na hřbetu seděla nějak divně, měla po těle pár pírek jako nedochůdče, které máma vykopla z hnízda, aby se mohla starat o sourozence. To mě ovšem nepřitáhlo pohledem. Ani můj pohled nepřitáhl ten divný kus šrotu, co měla na krku nebo pár šrámů, které hyzdily její ne tak pěkné tělo. Spíš mě zaskočil její stav. Byla silná. Každý sval se jí na těle hezky napínal, když vylézala z křoví. Bylo vidět, že i když jako tulačka pohubla, co se týče výživy pravděpodobně nestrádala. Koho asi v zimě musela sežrat, aby takhle narostla? Bylo mi jasné i z jejích pohybů, že neobratnost a pomalost, kterou měla při našem prvním střetu, nahradila svým způsobem elegance a energičnost, kterou dávala do každého kroku. Tohle není dobrý... Máme magie. A ta mrcha zaplatí za to, co udělala Sionnovi!... Hele většinou jsem to já, kdo ti říká, aby ses nedržela zpátky a někomu rozbila hubu, ale tady říkám. Hoď zpátečku a mizíme odsud.... NIKDY!
Připravila jsem se k boji a moje tělo se naježilo. Zavrčela jsem. Uši přitisknuté k hlavě. Zuby vyceněné. Sledovala jsem její každý pohyb a čekala na moment k útoku. Kdyby něco, pořád můžu použít magie. I já ovšem cítila slabost svého těla. Byla jsem nenažraná, což dávalo možná trochu výhodu v tom, že jsem mohla bojovat víc krvežíznivě. Ale byla jsem i unavená. Moc unavená. Nespala jsem víc jak tři dny. Výstup na vyhlídku mě připravil i poslední větší zásoby energie. Mohla bych utéct, ale já nebyla srab. Já byla ELISA! Elisa Asgaarská a ta nezdrhá kvůli nějaké čubce s křidélky.

//Asgaarský hvozd

Rozhodla jsem se vysoptit nahoru na Vyhlídku. Přeci jenom tu byl největší rozhled a už několikrát se mi vyplatilo se pořádně rozhlídnout, když jsem někoho hledala. Naposledy jsem hledala Shireen a vylézt na Šakalí pahorkatinu mě navedlo lépe, než cokoli jiného. Šlapala jsem do kopce celkem pomalu. Byla jsem utahaná jak kostelní myš. Arcanus měl pravdu, měla jsem se prospat. Tiše jsem zavrčela sama na sebe a na špulila tvář. Mrskla jsem ocasem jako by mi to mohlo pomoct.
Přidala jsem do kroku, protože jsem tenhle dementní kopec chtěla mít za sebou. "Proč... Je všechno... Dokopce?!" bručela jsem si sama pro sebe a doufala jsem, že tohle utrpení brzo skončí. Všude ve vzduchu poletoval písek, který mi dráždil čenich a čím víc jsem soptila, tím víc jsem ho vdechovala. Bylo krutostí přírody, že nahnala něco takhle nechutnýho až takhle daleko od písečných plání na jihu. Já byla severský vlk. Byla jsem zvyklá na vodu, snih, sněhovodu, ale rozhodně ne na to, že budu mít ucpaný nos pískem. Aspoň že nebylo vedro, ale příjemné počasí. Zataženo a mírný vítr mi dodávali energii k postupu.
S posledním krokem jsem dodupala na vrcholek. Konečně! Vítězství! Hrdě jsem došla k okraji útesu, abych se podívala po okolí jako dobyvatel, který si nárokuje nové území. Pak jsem začala hluboce oddechovat, abych vydýchala všechny ty ušlé kopcovité metry. Čenich jsem měla plný písku, takže jsem si ho začala čistit o trávu. S hlavou skloněnou mezi tlapkami jsem ucítila první závan toho pachu. Cítila jsem prach a vnitřnosti, ze kterých se mi normálně sbíhaly sliny, ale teď se mi z nich zvedal kufr. "Tak kde seš ty mrcho?!" zavrčela jsem, protože mi bylo jasné, že mě sleduje. Pomalu jsem se otočila, abych ji zahlédla.

Hodil jsem pohled po synovi, který se na mě šlebil jako bych ho nakopla do vajec. No co? můj pohled vyzrazoval přesně tuhle myšlenku. Nechápala jsem, co mu vadí na přímém chování. Nejsme zádnej azyl pro chudý nebo tak. Mě prostě zajímá, co chce s mým synem... Ta dnešní mládež... Ještě že už tohle nebudu muset dlouho poslouchat. Arcanus mi nabízel východisko z téhle situace v podobě hezkého, společensky přijatelného a hlavně rychlého odchodu. Ne, že by mne nezajímal vývoj situace, ale jelikož Nym a Sionn na sebe civěli a sem tam něco kvákli, asi jsem nebyla úplně tím nejlepším pro vyřešení téhle situace. Na mou otázku tedy nikdo neodpověděl a já se rozhodla raději vyklidit pole.
Arcanus se ovšem ukázal ještě méně taktní než já. Nym totiž naznačila, že nechápe co má komplikovanější. Z jejího výrazu mi došlo, že absolutně netuší, že je bezdomovec. Než jsem stihla zareagovat Arcanus jí to vpálil do obličeje, jako by se nechumelilo. High five, pro obdržení ceny za rodiče s nejvíc trapnýma dotazama!... Ale no tak... Usmála jsem se velice křečovitým úsměvem na Nym. "No asi toho máte se Sionnem dost, co probrat. U nás můžeš být jak dlouho budeš chtít a až se rozhodnete, co dál, tak můžeš klidně zůstat v naší smečce na trvalo, dobře?" prohodila jsem a zamrskala vesele ocasem, abych trochu zmírnila trapnost a napětí téhle situace. Pak jsem se otočila k Sionnovi a krkem ho objala. "Jsem ráda, že jsi přijal pozici bety," pošeptala jsem mu do ucha. "Už jsi velký vlk," dodala jsem ještě šeptem a nasála jeho vůni. Voněl po tlejícím listí naší smečky a po pampelišce, jako Arcanus. Po mě neměl z vůně v podstatě nic.
Odtáhla jsem se od syna, který tak moc vyrostl. Potlačila jsem sentiment a obrátila se k Nym, které jsem se mírně uklonila. Pro někoho by to mohlo být neznatelné gesto, ale pro ty co mě znali to byla ukázka důvěry a rovnosti. Nym patřila do rodiny a já ji respektovala víc, než kohokoli jiného mimo smečku.
Obrátila jsem pozornost na Arcanuse. "Vyrazím hledat Awnay," prohodila jsem a pak objala krkem i jeho. "Velice nenápadně ti je házím na krk," pošeptala jsem mu do ucha, i když to už musel sám poznat, že prchám čistě ze sobeckého důvodu, že nemám povahu na řešení zaláskovaných mrňat. Já ho naučila o sexu, ty ho nauč o partnerství. Netušila jsem zda moje myšlenky slyšel nebo ne, ale při odtahování jsem se velice nevinně zaculila. Olízla jsem Arcanusovi čelist, déle než by možná bylo před synem nutné a pak na něj mrkla. "Mějte se," dodala jsem k celému osazenstvu. Otočila jsem se od nich a pomalým krokem jsem odklusala do lesa, abych jim dala prostor. Tlapky mne vedly neurčitým směrem.

//Vyhlídka

1. Musí se jednat o nové seznámení nebo prohloubení známosti jako z úkolu jedna?
Seznámení s někým "novým". Chápu, že si někdo nemusí pamatovat koho všechno zná, takže stačí i někdo koho jste třeba dlouho neviděli nebo s ním dlouho nehráli. Aka nebudou se počítat hráči se kterými jste třeba byli již ve skupině během VLA nebo příbuzní atp. Prostě zkuste najít někoho fakt nového!

"No tak jsme si všichni urovnali, že jsme tady..." odfrkla jsem si trochu nakvašeně. Možná za to mohla moje únava nebo možná jejich neschopnost se sebou normálně komunikovat, nebo komunikovat s kýmkoliv, když jsou spolu... Nebo za to mohlo oboje. Já prostě už neměla na tyhle zamilovaný rádoby rozklepanosti a nepřesnosti věk. A rozhodně jsem na ně ve svém věku neměla trpělivost. "Sionn se zmínil, že se tu za ním zastavíš," dodala jsem už trochu více přátelsky, aby se zase nevyjankovala a nezačala zdrhat. Ty mladé dneska nic nevydrží... Pravda, pravda. Většina místních vlčic byla prostě malá a ať prožili jakoukoli tragédii nebyly s tím srovnané. Spíš je trauma udupalo v jejich malosti než aby je pozvedlo nahoru.
"Než se tu zaláskovaně rozpovídáte o všem možném a nemožném, zeptám se na rovinu. Jaké máte plány?" zeptala jsem se bez obalu a bez příkraz. Přešlápla jsem z nohy na nohu a přeletěla z pohledem od Nym na Sionna a zpátky. Zajímalo mne co se svým vztahem plánují. "Hádám, že budete bydlet tady, když je Sionn beta a ty..." jsi vlastně bezdomovec..."to máš teď komplikovanější Nym," dodala jsem bez znatelné pauzy. I když se mi moje myšlenkové zakončení věty zdálo lepší, nehodlala jsem se jí nějak dotknout. Občas mi přišlo, že na to že jí vychovávala jedna z nejtvrdějších vlčic, co znám, a jeden z nejinteligentnějších vlků, byla tahle malá vlčice až moc omezena svou vlastní genetikou. Přijde mi jako malá puťka zakřiklá, ale tak aspoň že Sionn umí mluvit, když zrovna není zaseknutej v lalalandu... Kuš, ale už... No co, je to pravda!
To už se k nám ovšem dotrmácel Arcanus, který byl po odpočinku plný energie. Vděčně jsem na něj pohlédla a pomazlení mu oplatila. Bylo skvělé cítit jeho vůni. A taky bylo dobře, že je tady, jinak bych z těch dvou přišla brzo o rozum, pokud tenhle rozhovor bude pokračovat stylem "já jsem tady" a "ty seš tady". Všichni jsme tady!

Kývla jsem na Sionnova slova hlavou. Měl pravdu. Jeho slova o Nym mě zaujala. Takže se na něj asi vykašlala. Přešlápla jsem předními tlapkami a posunula trochu svůj zadek, abych neměla osezený sval. Únava se začínala projevovat víc a víc. Měla bych se udržovat v pohybu. Nechtěla jsem jít spát a přijít tak o další den, který bych mohla věnovat hledání Awnay. "Nechci to pokoušet. Byla jsem u Života a jeho informace o Awnay nebyli úplně uspokojivé," sdělila jsem Sionnovi, který byl jak neodbytné vlče. "Možná cestou potkám Etneyho nebo tak někoho a vezmu je sebou, ale jelikož jsi teď beta je potřeba, abys tu zůstal s otcem dokud odpočívá," sdělila jsem hlasem, který nepřipouštěl námitek. Sionn prostě musel pochopit, že teď má pozici, která ho víc připoutá k území, než by se mu možná líbilo, ale že takhle je to lepší pro všechny. "Já to zvládnu, neboj," dodala jsem s úsměvem a nadzvedla se na všechny čtyři. V sedu mě únava přepadala víc a víc. Na všech čtyřech to bylo lepší.
Vypadalo to, že je Sionn nakonec nadšený ze svého nového postavení. To mě uklidnilo a přímělo k úsměvu. Byla jsem ráda, že nakonec svou novou pozici přijal. Bude dobrou betou. Mrskla jsem ocasem a uslyšela volání, které přicházelo od hranic. "My o vlku," broukla jsem a pomalým krokem se rozešla směrem odkud přicházelo volání. Nym jsem poznala jak podle pachů, tak podle hlasu. I když Savior a Lennie nebyli její pokrevní příbuzní, jejich pach na ní ulpěl. A evidentně i jejich vytříbené chování. "Zdravím Nym," oslovila jsem vlčici, když jsem byli na doslech. Zůstala jsem stát kousek od ní. Bylo na Sionnovi, aby se ujal slova.

"Alfa nemá být hodná na každého pitomce, co jí nakráčí na území. Měla by být chladná a rezervovaná, aby někdo neohrozil její smečku," řekla jsem klidně. Bylo mi jasné, že to nepochopí. Většina vlků nechápala, že cenění zubů a chladný přístup nepramení ze zlosti nebo agresivity, ale ze strachu, co by se mohlo stát. Pravděpodobně nikdy nezažili to, že vám nějaký slizký had rozbije smečku zevnitř. Já to zažila. Rozhodně jsem nechtěla opakovat chyby minulosti. "Správný vůdce si ověří, do koho vkládá svou důvěru," dodala jsem ještě, aby to nepůsobilo tak příkře.
Podle toho jak se Sionn tvářil a jak nedokončil větu, mi bylo jasné, že mu Nym neřekla o rozpadu své smečky. Mluvila s ním o tom vůbec? Nehodlala jsem se pouštět do dotazů nebo vyzvídat. Byla to jeho věc a pokud potřeboval podporu nebo sdělit někomu svoje pocity, musel učinit první krok sám. Já nikdy nebyla matkou, co by se zbytečně vyptávala a patlala v životech svých vlčat. "Podle všeho pro ně byla zima v horách příliš krutá. Alfa je asi opustil a smečka se samovolně rozpadla. Potkala jsem tam jen vlka a vlčici, kteří území též opouštěli. Asi byli posledními členy původní smečky," vysvětlila jsem mu, co jsem zjistila v horách. Víc jsem toho nevěděla a ani jsem mu toho víc nechtěla říkat.
"Ne ne, půjdu sama," odmítla jsem nabídku, že by šel se mnou. "Někdo tu musí zůstat a hlídat území. Navíc pokud se mi poštěstí, tak ji najdu někde v okolí se potulovat. Po zimě musí být hladová," řekla jsem přesvědčivě, jako bych o svých slovech nepřesvědčovala jenom jeho, ale i sebe. Bála jsem se, že Awnay už se nikdy nevrátí. Že zima pro ni byla tím posledním, co ji udolalo. Nemysli na to. Mrskla jsem ocasem a párkrát zamrkala. Neměla jsem slzy na krajíčku, ale zase jsem nebyla kus šutru, aby mě představa mrtvé dcery nenahlodala. Rozhodně jsem ovšem neztrácela naději. Život tvrdil, že je naživu, zatím...
Pohlédla jsem zpět na syna, který se zdál vším zaskočený. "Sunflower odešla dobrovolně, stejně jako Phantasia. Yeter se vypařil," shrnula jsem to ve zkratce. Nebylo třeba to více rozebírat. Vlk, který odešel a nevrátil se byl přeci jenom vlk, kterého nebylo nutné dlouho rozebírat. Stávalo se to tu častěji, než by si jeden přál. "Ty, protože jsi se osvědčil na lovech a protože ti věříme. Lucy v zimě nevykročila z úkrytu a skoro ji nikdo neviděl. Etney jenom někde běhá. Castor a Gee jsou na svých pozicích skvělí, ale nejsou to vůdci. Ty jsi jediný, komu důvěřujeme natolik, že bychom ti svěřili životy všech ostatních," řekla jsem trochu ráznějším hlasem, než jsem chtěla. Bylo mi jasné, že by mohl odmítnout, ale trochu jsem doufala, že se k tomu postaví jako syn svého otce a ne jako nějaká roztřesená brambora.

Naklonila jsem hlavu na stranu. Jméno vlka nerozeznělo žádné zvonečky a ani jeho popis moc nepomohl. Znala jsem tolik vlků, že jsem ztrácela přehled. "Možná, že kdybych ho viděla, tak bych si na něj vzpoměla," prohodila jsem zamyšleně. Sionn musel chápat, že už nejsem nejmladší, abych si pamatovala vše. Moje tělo možná mladé bylo, ale mysl byla stejně stará jako před tím. "Lauřin bratr ne?" vzpomněla jsem si na to, že nějaký vlk byl u nás v jeskyni po tom incidentu, ale pořád jsem si ho vybavovala jen matně. Tenkrát se nezdržel dlouho a moc jsem toho s ním neprohodila, aby zanechal nějaký větší otisk v mé paměti. "Ano na severu je smečka celkem nově. U sopky... Vede ji taková až moc přátelská vlčice se svým partnerem," podělila jsem se o svoje informace. "A asi bys měl vědět, že Ragarská smečka zanikla," dodala jsem ještě. Zajímala mě jeho reakce. Přeci jenom z té smečky pocházela jeho "partnerka", pokud se to tak dalo říct.
Jeho ujištění, že se nehodlá momentálně toulat jsem vzala s pokývnutím a úsměvem. Byla jsem ráda. "To je dobře. Já chci varazit hledat Awnay, nějak se zatoulala, takže asi budu nějakou chvíli mimo území," řekla jsem a z hlasu byl znát patrný závan obav. "S otcem jsem se domluvili, že je potřeba, aby smečka měla další betu. Fungující betu... Lauru už dlouho nikdo neviděl, takže se mírně obáváme nejhoršího a neradi bychom, aby smečka v případě naší nepřítomnosti zůstávala nechráněná," začala jsem s monologem, který jsem si v podstatě ani nepřipravovala. Říkala jsem mu vše bez obalu, tak jak to bylo. "Smečka se přes zimu zmenšila. Opustila nás Sunflower a Phantasia. Yeter pravděpodobně zimu nepřežil." A pokd jo, tak chraň ho tlapa Páně. "Nemesis a Shireen jsou navíc ještě moc mladí a je potřeba, aby je někdo ve smečce ukotvil a dohlédl na ně. Awnay se ztratila a Etney je kdo ví kde na toulkách. Tvůj otec nedávno viděl Lucy a já zase mluvila s Gee a zahlédla jsem Castora, jak se stará o vetřelce na území. Je nás málo, ale to neznamená, že nepotřebujeme stabilní vedení. Proto jsem se rozhodli, že ze všech našich potomků by sis zasloužil pozici Bety ty," dořekla jsem a čekala na jeho reakce.