Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//A sakra...máme se začít bát? :D

Sledovala jsem vlčici. Tahle hračka mě přestávala bavit. Pořád se podřízeně krčila a vypadala dost vyplašeně, ale přesto poslechla a opustila svůj úkryt. Už by mohla jít, mám důležitější věci na práci. Vítr foukal a já jsem nevěděla, jestli nezačne i pršet. Chtěla jsem na vlčici zakřičet, ať už vypadne, ale ona místo toho řekla něčí jméno nebo to jako jméno znělo. Prohnala se okolo mě a já nestihla zareagovat. Jen jsem se za ní otočila, abych uviděla černého vlka, který něco žvatlal a pak se sesunul k zemi. Arcanus mu byl v patách. Tady jsi. Proběhlo mi hlavou radostně, ale na venek jsem nedala nic znát. Vlčice řekla nejistě Arcovo jméno. Tiše jsem na ni zavrčela, i když to mohla být Arcova kamarádka, nelíbila se mi. Přestaň žárlit. Rozkázala jsem sama sobě a pohled jsem upřela na vlka, který byl cizí. Ležel na zemi a vypadalo to, že omdlel. Vlčice se k němu tiskla a snažila se tak zastavit krvácení. Arc mluvil o tom, že ví, co všechno vlci udělali, ale že tomu černému musíme pomoct. „Náhodou mě se ta představa o tůni líbí,“ podotkla jsem. Arc se snažil nepanikařit, ale vlčice panikařila o sto šest.
Znuděně jsem sledovala vlka. „Takové divadélko, kvůli jedné malé rance,“ prohodila jsem suše a pomalu jsem k vlkovi došla. Vlčice vykřikovala, ať splním svůj slib, ale že od vlka se nehne. A to si myslíš, že si z tebe sednu na zadek nebo co? „Uhni,“ zavrčela jsem na vlčici a strčila jsem jí na stranu z vlkovy rány. „Teď jen doufejte, že bude v limbu dost dlouho, aby se nepohnul. Když to udělám správně, nebude to ani trochu vidět. Srst má dost dlouhou na to, aby to zakryla,“ pronesla jsem klidně a začala jsem se soustředit. Vykouzli plamen a utvoř z něj jehlici…. To by mu zbyla velká jizva a popálila bych i okolní kůži a srst… Bejt tebou vymyslím něco rychle. Soustředila jsem se, jak nejvíc to šlo a pak mi to došlo. „Ať se ani nehne,“ štěkla jsem na vlčici, která ležela vedle vlka, ale zároveň to bylo i pro Arca, který měl přeci jenom víc síly než tahle pomatená vlčice. Začala jsem se soustředit na okraje rány, které byly pod krví špatně vidět. Nádech a výdech. Nádech a výdech. Snažila jsem se zahřát oba dva konce kůže. Jednou packou jsem mírně potáhla vlkovu kůži, aby se okraje rány dostaly k sobě, a pak jsem je rozehřála. Kůže se seškvařila během okamžiku. Rychle jsem přestala používat svou moc, abych vlka nezapálila. „Hotovo,“ vydechla jsem. Rána byla zavřená. Packou jsem přejela po vlkově slepené srsti, která nádherně ránu překryla. „A je jako nový, takže teď už můžete vypadnout,“ vyštěkla jsem a bez dalšího slova jsem od vlka odešla. Sedla jsem si o kousek dál a čekala jsem, kdy se zvednou a odejdou. Měla bych si tu tlapu někde vydezinfikovat nebo aspoň umýt, abych nechytla breberky.

Vlčice se schovala za strom a začala se omlouvat. Podrážděně jsem na ni zavrčela. „Tak řekni mi to, protože takhle akorát plýtváš mým časem,“ vyštěkla jsem na ní a vlčice se pomalu rozmluvila. Mluvila o přátelích a tom že se v lese ztratila. Protočila jsem oči v sloup. Nepřestávala jsem se ježit, ale aspoň jsem přestala cenit zuby a vrčet. Vlčice vypadala, že bych jí mohla jedním kousnutím zlomit krk a ona by nestihla ani vyštěknout. Chce to někoho na hranice. A chce ho to co nejdřív. Pomyslela jsem si. „A to si necítila naše pachy?! Děláš si ze mě srandu.“ Položila jsem spíš řečnickou otázku, na kterou jsem nechtěla odpověď. Vlčice vykukovala zpoza stromu a pak se mě zeptala na to co je to smečka. „Nezahrávej si se mnou!“ Vyštěkla jsem na ní a přešla jsem blíž ke stromu. „Koukej vylézt nebo tě roztrhnu na dva kusy!“ Začala mě pořádně vytáčet tím, jak se schovávala. To kvůli vlčicím jako je tahle si všichni myslí, že mi jsme ty slabé chudinky. Proběhlo mi hlavou a tiše jsem zavrčela. Zeptala se mě, kudy se dostane pryč a zase se omluvila.
„Půjdeš tímhle směrem, až dojdeš k okraji lesa a řece Mahtae nebo tak nějak. Od řeky si můžeš jít, kam chceš, to už není naše území,“ řekla jsem jí úsečně a čumákem jsem naznačila směr, kterým se má vydat. „Jestli se otočíš a změníš směr nebo se jen zastavíš, já o tom budu vědět a věř mi, že nestihneš udělat ani dva kroky a roztrhám tě na kusy… No tvou kožešinu si možná nechám, mohla by se hodit,“ zabručela jsem a sedla jsem si na zem, z toho věčného běhání a postávání mě bolely tlapky. Nepřátelským pohledem jsem sledovala vlčici a doufala jsem, že mé varování nebude brát na lehkou váhu.

„Každá magie rozhodně ne,“ začala jsem prosazovat svou. „Magie, se kterou se narodíš, tu ti dali tvoji rodiče a těm zase jejich rodiče a tak dále a tak dále. Takže na začátku jim musela tu magii dát příroda. Navíc u těchto magií si zachováváš část svého já, tak jak to příroda chtěla. Ale když se proměníš v orla, změníš i samotného sebe, takže to je proti přírodě víc než cokoli jiného,“ začala jsem filozofovat. „Ale co každý v tomhle kraji má něco svého co je proti přírodě. Jen tě prosím dávej si pozor, až se budeš někdy chtít proletět tímhle lesem. Opřence mám nejradši,“ varovala jsem ho s úšklebkem a mlsně jsem se olízla.
Přeskočila jsem spadlý kmen, který mi stál v cestě. Chtělo by to zase jednou obejít hranice. Už je to pár dní co jsem to nedělala. Pomyslela jsem si při pohledu na nebe, které se pomalu rozjasňovalo. Hvězdy už nebyly skoro vidět, ale Slunce se pořád ne a ne ukázat. Mraky byly všude. Doufám, že zase nezačne pršet. Kožich jsem měla pořád nasáklí vodou a chtěla jsem si ho pořádně vysušit. Darkovu poznámku o jednoduchosti jsem přešla bez odezvy. „Někdy se hodí ovládat všechno. Můžeš tak vlkovi pomoct, ale já bych se nejspíš z víc magií zbláznila. Sotva ovládám oheň a na to ještě vládat něco jiného,“ zalhala jsem. Některá tajemství je dobré nechat si pro sebe… Souhlas. Když toho prozradíš hodně, budeš snadno napadnutelná. Ale v každé správné lži je ukrytá trocha pravdy. Pohodila jsem rozmrzele ocasem a začala jsem se rozhlížet. „Ohně se nemusíš bát, pokud ho budeš respektovat, bude on respektovat tebe,“ odvětila jsem zamyšleně, protože tuhle část lesa jsem neznala a přišla mi něčím zvláštní. Byla stará a dost zastrčená od všeho dění okolo. Dark něco povídal, ale já ho ignorovala a užívala jsem si okolí.
Byla jsem trochu unavená a tak jsem si lehla na bok na jeden z kamenů. Vítr foukal a pohrával si s mojí vlhkou srstí. Měla jsem štěstí, že jsem měla hustý kožich a takovýhle chladný větříček mi byl jako pohlazením. S větrem se však přihnali i pachy. Jeden byl poměrně daleko, byl neznámí, ale doprovázel ho pach Arca. Snad to není nic vážného. Pomyslela jsem si a nasála jsem do nosu druhý pach. Byl blízko a nic jiného jsem z toho místa necítila. Nevím, co to bylo, ale jako bych přesně věděla, kde se vlk nachází a že je sám. Slyšela jsem jeho tlukot srdce i oddechování. Rychle jsem se zvedla z kamene a pocit, že něco slyším, zmizel. Dark se začal radovat, že už jeskyni našel. Seskočila jsem na zem a koukla jsem se tím směrem. Viděla jsem vchod do jeskyně, ale byl zarostlý. Je ukrytý a nenápadný, to se mi líbí. Jdeme tam… Ani náhodou někdo cizí je na našem území. Zápasila jsem se zvědavostí jít prohledat jeskyni a povinností jít za cizím vlkem a vykopnout ho. Povinnost nakonec zvítězila. „Je to super místo Darku. Ráda bych si ho prohlédla, ale někdo tu je,“ prohodila jsem a znovu jsem nasála pach do nosu. „Musím se tam jít podívat,“ řekla jsme rychle a rozeběhla jsem se za pachem.
Únava jako by odezněla. Musíme si pořídit ochranáře. Ve smečce je spousta vlků a nikdo nic nedělá. Pomyslela jsem si rozohněně a proběhla jsem kolo křoví, které mi stálo v cestě. Pach sílil s každým mým krokem a já jen doufala, že to není nikdo silnější než já. Kdybych nedávala pozor, málem bych jí přehlédla. Byla stočená do klubíčka u jednoho ze stromů a vypadala dost vyděšeně. Zastavila jsem přímo před ní a na hřbetě se mi naježily chlupy. „Co tu chceš?!“ Vycenila jsem zuby a zavrčela. „Jsi na území Asgaarské smečky, teď mi okamžitě řekneš, co tu děláš nebo budeš o ucho kratší,“ vyštěkla jsem na ní a znovu zavrčela. Měla bych dát vědět Arcovi, že jsem tady a všechno je zatím v pohodě. Proběhlo mi hlavou. Zvedla jsem tedy čenich k nebi a hlasitě zavyla. Neměla jsem hezký hlas, spíš takový hluboký a trhavý, ale aspoň jsem měla jistotu, že ho Arc pozná. Z vytí jsem přešla do vrčení a pohled jsem zase upřela na vlčici před sebou.

Na severu Asgaarského lesa, v místech, kde kamenný svah pohoří odděluje tento les od Borůvkového lesa, se nachází nenápadný, ale útulný jeskyní komplex, který je pro obyvatele Asgaarské smečky domovem. Jeskyně se leží v méně přístupné části lesa, a proto je důležité vědět, kde se přesně nachází, jinak je naprosto nemožné úkryt v lese objevit. Stoleté stromy, které nad vchodem do jeskyně rostou, pomocí svých kořenů zahalily vstup do jeskyně tak dokonale, že ho z dálky není možné spatřit.
Když však vlk vchod do jeskyně objeví a odváží se vstoupit, uvidí chodbu pokrytou mechem a lišejníkem. Tato chodba je dlouhá asi třicet metrů a nevypadá nijak příjemně. Různě se kroutí a na zemi jsou velmi kluzké kameny, po kterých může vlk uklouznout a ošklivě si poranit tlapku. Za chodbou se však objevuje něco nádherného.
Velká jeskynní síň, která sice nemá nádherné krápníky nebo lesknoucí se stěny, ale zato její šeď působí bezpečným a uklidňujícím dojmem. Rostou zde na zemi měkké mechy a zdi zdobí lišejníky velké tak, že si na ně mohou vlci klidně položit své kamínky či jiné cenné předměty. Tato velká síň slouží jako úkryt pro všechny kappy, delty a gammy, které smečka má. Když zde chce přespat i nějaká ta omega, může, pokud ji ostatní členové smečky nevyženou.
V zadní části jeskyně je malinký otvor, jenž je vchodem do další, ale o dost menší jeskyně. Zde mají svůj domov alfy a bety, které se o tuto část úkrytu společně dělí. I když je jeskyně malá, je dostatečně prostorná až pro pět dospělých vlků, takže se nemusí mačkat. I zde jsou k nalezení mechy a lišejníky.
Do jeskyně se vejde celá smečka Asgaarského lesa, která zde může přečkat nepřízeň počasí pospolu jako rodina.
(Elisa, Arcanus)



Úkryt obývá: celá Asgaarská smečka

Správce úkrytu: Arcanus, Sionn

Schváleno:

Šla jsem pomalým tempem, nebylo kam spěchat a navíc jsem se nechtěla unavit. Kdo ví, co nás v těch jeskyních čeká. Bouřka, která trvala přes noc a ráno zmizela, po sobě nezanechala žádné stopy. Voda se vsákla a mraky se roztrhaly. Teď bylo zase teplo a slunce stoupalo po obloze stále výš a výš. Les se pomalu probouzel do dalšího dne. Ptáci zpívali a listí se ve větru komíhalo. Byl další krásný den. Opatrně jsem našlapovala, abych náhodou neuklouzla po mechu, který byl stále nasáklý vodou. Pohled jsem upírala pořád před sebe a v naprosté tichosti jsem poslouchala Darka, který mi popisoval své přívěsky a náramky. „Přeměnit se v orla?“ Nevěřícně jsem se zeptala. Jo jasně, vlci se začnou měnit v orly a kočky se budou měnit v psy a veverky budou umět plavat. Zhnuseně jsem zabručela. „Přeměnit se v jiné zvíře, je proti přírodě,“ zašeptala jsem spíš sama pro sebe. Dark se začal vyptávat mě. Ani náhodou, jestli mu něco řekneš, jenom nám to ublíží... Ale tak nemusím říkat všechno…. Pravda. Mluv o ohni, ale o ničem jiném se nezmiňuj, půl pravdy je lepší než žádná, ale bezpečnější než celá. „Dalo by se říct, že nejsem ničím zajímavá. Žádné viditelné jizvy nebo odznaky nemám a ani bych mít nechtěla,“ řekla jsem s klidem. „Jediné co bezmezně ovládám je oheň, ale ten je mou magií už od narození, takže se není čemu divit. Nikdy mě nelákalo ovládat jiný živel. Radši umět dobře jedno, než částečně všechno,“ odpověděla jsem na jeho všetečnou otázku. Nerada jsem o sobě cokoli sdělovala, ať už byl někdo ze smečky nebo ne. Vlčice má mýt svá malá tajemství. „O myšlenkovém monologu, ti musí povědět Arc. On ovládá myšlenky. A spousty a spousty dalších věcí. V tomhle směru je o dost zajímavější než já,“ prohodila jsem a přidala jsem do kroku.
Pomalu se před námi začaly objevovat hory. „Tak a teď kudy?“ Zeptala jsem se a zastavila jsem se. Okolní les mi nepřišel vůbec povědomí. Tak v téhle části lesa, jsem rozhodně nebyla. Proběhlo mi hlavou. Rozhlížela jsem se po všech stromech a keřích, které tu byly. Les vypadal staře, ale možná proto se mi tak líbil. Jestli mě jenom tahá za nos a žádné jeskyně tu nejsou, tak brzo poteče krev. Ušklíbla jsem se při představě toho, jak někomu drásám krk na cáry. Musím si jít zalovit. A to brzo. „A jak daleko to vlastně je?“ Zeptala jsem se a pohled upřela na vlka, který byl vedle mě. Pomalu jsem se zase rozešla.

Déšť mě chladil a dokonce ze mne trochu smyl špínu, která na mě ulpěla za tu dobu, co jsem se toulala od hor až sem k lesu. Bylo to příjemné. Dark Moona jsem poslouchala jen na půl ucha. Znělo to, jako že trpí dost solidní samomluvou, ale nechtěla jsem se v tom rýpat. Každý má svůj vlastní problém. Pomyslela jsem si a naklonila jsem hlavu ze strany na stranu, abych si rozhýbala krk, který jsem měla pěkně ztuhlý. „Nevím, co ti na tom přijde fascinujícího, ale když myslí,“ nedořekla jsem větu a sledovala, jak déšť pomalu ustává. Začalo se rozednívat. „Dodržovat správné oslovení je základ,“ prohodila jsem s úšklebkem. Pokračoval tím, jaké jeskyně tu objevil, když tu přespával. Se zaujetím jsem poslouchala. Ano jeskyně by se hodily, nejlépe takové, do kterých bychom se všichni vešli, ale aby tam měl každý i soukromí. Pomyslela jsem si a v hlavě jsem přemítala, kolik prostoru bude asi potřeba. „Mohli bychom vyrazit k těm jeskyním hned? Ráda bych je prozkoumala, než se zase setmí,“ řekla jsem pevným hlasem, který nepřipouštěl námitky.
Dark odpověděl na mou otázku tím, že by chtěl do smečky, ale zároveň by se chtěl vlastně zeptat, jestli ho smečka vezme. „Dobře, dobře,“ řekla jsem, mezitím co jsem si všechno rovnala v hlavě. Snad se Arc nebude zlobit, když vezmu někoho do smečky, aniž bych se s ním poradila. Pomyslela jsem si. Najednou se mi v hlavě mihla myšlenka. Byl to spíš Arcův hlas, který mi mluvil v hlavě. Potřebuju si trochu odpočinout. Omlouvám se, že to všechno nechávám jen na tobě. Kdyby se cokoli stalo, vzbuď mě. Jsem několik minut cesty na západ od té mýtiny. Opatruj se, Eliso. Naklonila jsem hlavu na stranu a zahleděla jsem se do lesa. Dobrou Arcu. Pomyslela jsem si, i když mi bylo jasné, že už určitě spí a tedy mě neuslyší. Zatřepala jsem hlavou. Teda Arcova magie je den ode dne silnější a lepší. Otočila jsem hlavu k Darkovi, který vypadal nervózně. „Ou… promiň, menší myšlenkový monolog, ale na to si zvykneš, až budeš v jedné smečce s Arcem,“ řekla jsem už ve veselejším rozpoložení. „Takže tedy. Jménem mým a jménem Arca, tě přijímám do Asgaarské smečky. Vítej,“ řekla jsem vznešeným tónem. „Časem ti představím i ostatní vlky. Jedinou vlčicí v naší smečce kromě mě je Amelis, tu poznáš hned, má béžový kožich. Pak je tu Ainesson, ale všichni mu říkají Ness. Má hnědý kožich s bílými tlapkami. Je to Amelisin bratr. A pak je tu hnědý vlk, Kishan, který je tak trochu magor, ale kdo v dnešní době není, že,“ popsala jsem mu všechny členy naší smečky, ale na jednoho jsem zapomněla. Jasně všechny mu popíšeš a na toho nejdůležitějšího zapomeneš. „A ještě je tu Arc, černý vlk s bílými odznaky, ale u toho se nebojím, že bys ho nepoznal,“ prohodila jsem a zvedla jsem se. Otřepala jsem si kožich, abych vyhnala i poslední kapky deště. „Tak a teď mi pověs něco o sobě. Co to máš na krku? A co ta divná věc na tlapě?“ Začala jsem se vyptávat. „A jestli ti to nevadí, byla bych ráda, kdybys m ukázal cestu k jeskyním,“ dodala jsem a pomalým krokem jsem vyrazila směrem k horám, kde by asi jako na jediném místě v lese mohly být jeskyně.

Sledovala jsem cizince se zaujetím, protože jsem chtěla vědět, jestli mu skrytý význam mých slov dojde nebo ne. Dark Moon, jak se vlk jmenoval, vypadal nejdřív trochu zmateně, ale rychle mu všechno docvaklo, za což jsem byla ráda. No na to jak má dlouhý jméno, má poměrně krátký vedení. Ušklíbla jsem se a pohodila ocasem, abych odehnala dotěrnou mouchu, která okolo mne proletěla. Dusno bylo nesnesitelné. Podívala jsem se nad sebe a uviděla jsem mraky, které se začaly stahovat nad naše hlavy. A sakra. Jestli bude pršet jsme v háji… tak postavíme nějaký přístřešek?... Už jsi někdy něco stavěla?... Ne… No tak mi řekni jak chceš postavit přístřešek pro pět vlků?!... Jo už mlčím, už mlčím. Naštvaně jsem dupla nohou, protože déšť se mi zrovna teď nehodil. Ale aspoň se umyju. Došlo mi.
Vlk byl trochu zmatený nebo jsem já až moc nechápavá, protože to co říkal, mi nedávalo moc smysl. Jediné, čemu jsem rozuměla, bylo něco o plavání. „Fuj… voda,“ se znechucením jsem ta slova vyplivla z tlamy, jako kdyby byla jedovatá. „No zaplavat si jít můžeš, ale nejspíš ne tady. Nedaleko je řeka Midiam a myslím, že na druhé straně lesa je Medvědí řeka. V tomhle lese totiž voda jaksi není, pokud teda nepočítám stojatou vodu v údolí a věř mi, v té se nechceš koupat,“ zhodnotila jsem situaci v lese, co se vody týče. „Ale když hodinu dvě počkáš, tak se vsadím, že začne pršet,“ podotkla jsem a upřela další pohled na šedivou oblohu. Proč mu to sakra říkám… Měl by vypadnout z lesa a to hned, než sem naběhnou ostatní a já budu před Arcem vypadat jako že nic nezvládnu... Zhluboka jsem se nadechla, abych se uklidnila. Vlk mezi tím něco říkal o smečce, ale já ho moc nevnímala.. Ještě se mě zeptal na moje jméno. „No já jsem Elisa. Ne Lisi, ani Elis ani El, prostě a jednoduše Elisa. Skloňováno podle vzoru žena. Přezdívku nemám, pokud teda nepočítám krvelačnou bestii, ale to se asi jako přezdívka počítat nedá, i když mě tak oslovují často,“ řekla jsem mu poměrně zdlouhavě, ale aspoň jsem měla nějakou společnost. Podezíravě jsem se na vlka podívala „Asi bys měl opustit,… počkej, cos to říkal?“ Zeptala jsem se a naklonila hlavu na stranu, protože až teď jsem si uvědomila, že předtím než se mě zeptal na jméno říkal něco o smečce.. Říkal, že chce do smečky nebo se jenom ptal na něco jinýho? Na udržení pozornosti bych měla ještě zamakat. Přešlápla jsem na místě, protože mě stání přestávalo bavit, ale sednout jsem si nechtěla, tím bych se totiž připravila o vhodnou útočnou pozici nebo obranou, jak se to vezme. Nespouštěla jsem vlka z očí a v duchu jsem si přála ať nezačne pršet dřív než se pořádně setmí.

Nedůvěřivě jsem na vlka pohlédla. Vypadal, že už toho spoustu zažil a jizva na oku toho byla jasným důkazem. Stejně nedůvěřivě jako jsem koukala já na něj, koukal on na mě. Nezírej! Teď hraješ chudáka slabou vlčici, pamatuješ. Slabí vlci nikdy nekoukaj cizím do očí. Tak nezírej! Rozkázala jsem sama sobě, ale zbavit se, byť na chvilku, mého oblíbeného zlozvyku upřít svůj rudý pohled na kohokoli kdo se objeví, bylo prostě těžké. „No jsme poměrně nová smečka a nejspíš se to po kraji ještě nerozneslo, takže mne nepřekvapuje, že o nás nevíš,“prohodila jsem. „Ale ono je to možná tak i lepší. Aspoň je tu zábava, když se sem někdo zatoulá,“ dodala jsem a ušklíbla jsem se na cizince. „A smím vědět, jak se jmenuješ?“ Pro případ, že bys mě začal nudit, abych věděla co ti vyrýt na pomník. Pobavena vlastní myšlenkou jsem se usmála.
Vlk podotkl poznámku k tomu, že je bez smečky a zeptal se, jestli by mohl mluvit s alfou. Pomalu jsem si stoupla. A tvá hra se hroutí a hroutí. V nenávratnu padá k zemi jako domeček z karet… Drž tlamu. Nervózně jsem přešlápla. „Hmm… zrovna teď tu má trochu napilno. Ukazuje to tu třem novým vlkům, kteří se k nám rozhodli přidat. Jo, aspoň jednoho našeho alfu mají všichni hned rádi. Z nějakého důvodu nikdo z nich nemá rád naší alfu… teda tím myslím vlčici,“ postěžovala jsem si smutným hlasem. Tak jo tahle hra netrvala dlouho, ale aspoň něco nežli nic. Pomyslela jsem si a pohodila jsem ocasem, abych odehnala dusno, které se mi leplo na kožich. „Arc… teda můj partner, abys rozuměl… je ten nejmilejší vlk jakého znám. Ke všem je laskavý a myslí vždy na ostatní a až potom na sebe,“ se zasněným pohledem jsem se usmála. „Já na druhou stranu jsem sobecká, nafoukaná a dalo by se říct, že mám i maličký sklon k psychopatii, ale jenom maličký,“ dodala jsem a doufala jsem, že vlkovi dojde s kým mluví a že si dá dvě a dvě dohromady. Jestli je hloupý tak ho asi vážně budu muset dovést k Arcovi, já na hloupé vlky nemám trpělivost… Ale Arc nemá přece čas a taky by si jednou mohla něco zvládnout sama… Jo jo jo. Jsem alfa, přijímat nové vlky je moje povinnost. Zvládnu to… Hlavně ho nekousni ano?... Jo jasně. Narovnala jsem se. „Takže ti budu muset stačit já. Co bys rád?“ Zeptala jsem se a odhodila jsem všechnu přetvářku. Můj hlas byl najednou hrubý a oči provrtávaly vlka přede mnou.

Sledovala jsem okolní krajinu, která byla prostoupena paprsky slunce, které pronikaly skrz větve stromů. Zelené lístky šustily a třepetaly se ve větru. Vyhnula jsem se jednomu stromu a vyšla na malý kopeček, abych pak sešla zase dolů a pak zase nahoru. Pomalu jsem si začala na tenhle kopcovitý terén zvykat. Pohazovala jsem ocasem ze strany na stranu. To vedro bylo příšerné. Teď by se hodil někdo s magií vody. Zalitovala jsem, že jsem nezůstala s Arcem, který určitě vodu ovládal, protože Arc ovládal snad všechny magie. Jednoho překvapuje, že mu z těch všech magií ještě nehráblo…. Ovládá toho spoustu a já se nezvládnu zneviditelnit, aniž bych pak nezůstala neviditelná půlku týdne. Pomyslela jsem si a při vzpomínce na to jak jsem se nedokázala magie zbavit, jsem se usmála, i když v té době to nebylo k smíchu. Jednou tuhle historku budu vyprávět …. A komu proboha? … Nevím třeba někomu kdo bude chtít poslouchat. Zrovna jsem vystoupila na další kopec, když jsem zaslechla šramot a pak jsem uviděla vlka, který se skutálel z kopce, který byl na druhý straně. Zůstala jsem stát a ani jsem se nehnula. Vůbec jsem ho necítila. Vůbec jsem ho necítila? Sakra já ho vůbec necítila! Tohle zjištění mě vyděsilo. Vlk se natáhnul do stínu. Nejspíš mu bylo stejné vedro jako mě. Snažila jsem se vzpamatovat a v myšlenkách najít jméno, které by k tomuhle vlkovi sedělo, ale žádné jsem nenašla. Že bych ho neznala… spíš si jen nepamatuješ jméno… i to je možný.
Sledovala jsem, jak vlk leží ve stínu. „Hej! Ty tam… tady bys neměl bejt,“ prohodila jsem směrem k vlkovi. Jsem alfa jenom pár dní, pořád vypadám jak žebrák a pach tohohle lesa na mě taky nemohl silně přilnout… Hra!... jo co si zkusit zahrát na obyčejnou kappu ochránce… Jo jo, zbožňuju hry! S mírným úšklebkem jsem sešla z kopce dolů až k cizímu vlkovi. „Jseš na území Asgaarské smečky, jestli to náhodou nevíš,“ prohodila jsem směrem k vlkovi a sedla jsem si na zem v dostatečné vzdálenosti od něj. Sledovala jsem vlka svýma rudýma očima, které většinou naháněly vlkům v mém okolí strach. Dívala jsem se na vlka podezíravě, protože měl na krku a na tlapce podivné věci. „Můj alfa by asi nebyl potěšený, že se mu tu rozvaluješ,“ dodala jsem a přeměřila jsem si vlka od špičky čenichu k ocasu a zase zpátky. Hry! Hry! Miluju hry! A taky jídlo! Ale hlavně hry! Hry! Zatřepala jsem hlavou, abych tyhle vtíravé myšlenky vyhnala z hlavy. Nechtěla jsem říkat svoje jméno, už jen proto, že jméno dává vlkovi velkou moc. Když neznáte něčí jméno, je pro vás cizincem a já cizincem v tuhle chvíli zůstat chtěla, dokud nepoznám co je vlk zač a co tu chce. Mírně jsem nakrčila nos. Miluju hry!